K přednášce Jana Konzala „Komuniální
forma církve", pronesené 21.10.2011 před sdružením Coena,
Soběhrdy, k pojednání „Modely církve" stejného autora
(pojednání má datum 7.2.2000) a k článku Jana Konzala „Proč
neuhýbat úvahám o nové vizi církve", Getsemany 3/2012, s.
54-59.
Cíl a smysl tohoto pojednání je uvedenou
přednášku, pojednání i článek -
vnímané pisatelem těchto řádků jako angažovaný přístup
k danému tématu -
co se týče obsahu a zaměření strukturovat. Výsledkem má být
všeobecně srozumitelný přístup k tématu, které nás bude
zřejmě zaměstnávat i v budoucnosti.
Úvodem
Když se dnes mluví o církvi, myslí se tím
její současná tvář a forma. Pro většinu dnešních lidímá
církev - zvláště pak římskokatolická církev - tvář a
formu celosvětové instituce. Podle římskokatolického církevního
zákoníku Codex Iuris Canonici (1983)1
přísluší označení ‚církev‘ celosvětovému společenství
vedenému, řízenému a reprezentovanému římským papežem. Tato
církev se „dělí" na partikulární církve (ecclesiae
particulares), čili diecéze a tyto zase na farnosti. Tento
instituční rámec odpovídá představě, že církev je dokonalá
společnost (societas perfecta), která zaručuje všem, kteří k ní
s plným souhlasem k formulovanému učení náleží,
dosáhnout spásy a věčné blaženosti.
Na posledním (ekumenickém) koncilu naší
katolické církve bylo znovu poukázáno na to, že církev je
hlavně společenství Božího lidu nacházející se na cestě.
Tento Boží lid nese dál zaslíbení dané hebrejskému lidu,
izraelskému národu na hoře Sinaj: „Já jsem váš Bůh, vy jste
můj lid" („Stará smlouva", Starý zákon)2.
Být pospolitostí nacházející se na cestě znamená, že církev
není se vším hotová, že se jedná o dynamickou veličinu a ne o
statickou jednotku. Na základě těchto obnovených přístupů ke
skutečnosti církve se začalo uvažovat o tom, zda-li církev jako
instituce je jediný možný popis této skutečnosti.
K tomu přistupuje skutečnost, že církev,
která se jeví většině našich současníků jako mohutná
organizace světového významu, nenachází odezvu v běžném
denním životě. Stále více a více se setkáváme se skutečností,
že církevní instituce, které by měly pomáhat lidem při
překonávání životních potíží a překážek, se nacházejí
jaksi mimo běžný život. I horliví křesťané se domnívají, že
nedělní návštěva kostela - ačkoliv to nemá být pouhá
návštěva, nýbrž účast na bohoslužbě - jim umožňuje, aby
se považovali za - sice hříšné a chybující, ale přece jen -
příslušníky církve, za křesťany. Křesťané jsou
v současnosti atomizovaní, od sebe oddělení. Představují
ve společnosti a ve státě3
menšinu, která se nachází oproti většině nekřesťanů jakoby
na odumírající větvi společného národního, státního stromu.
Není divu, že křesťané hledají východisko
z této nezáviděníhodné situace. A tu se zrodila myšlenka,
že překonání této prekérní situace křesťanů by mohla být
jiná forma církve, „komuniální forma". Nicméně je nutno si
položit otázku, zda je možno jednoduše zavést nějakou jinou
formu církve a tím celou záležitost zavést do normálnějších
kolejí. K prohloubení myšlenek o církvi jako takové musíme
trochu zabrousit do teologické disciplíny o církvi, do
ekleziologie. Zde jde o to, odkud církev pochází a jak je to s tím
božím lidem, jaký smysl pro víru tento lid má.
Dvojí původ církve a smysl celého
božího lidu pro víru
Církev jako boží lid vlastní pod vlivem daru
Ducha svatého, Ducha Ježíše Krista „kolektivní" smysl pro
víru.
Teologicky se zakládá nauka o smyslu celého
božího lidu pro víru na tom, co nazýváme „letnicemi", čili
slavností seslání Ducha svatého. Teologické kořeny smyslu pro
víru tkví ve skutečnosti, že církev má dvojí původ, totiž
Velikonoce a letnice. Církev je založena na Velikonočních
zjeveních Vzkříšeného v okruhu učedníků a učednic
shromážděných již před velikonocemi a zároveň je založena
na letničních zkušenostech prvotní obce, že přijímá
božího Ducha, který ji povolává k novému božímu hnutí
se shromažďovat. Církev má tím pádem natrvalo dva rozměry -
kristologický a pneumatologický. Kristologický rozměr je v církvi
zvláště (ale ne výlučně) reprezentován služebným úřadem,
ke kterému vede vysvěcení (ordinování - svátost kněžského
svěcení), pneumatologický rozměr je zvláště (ale ne výlučně)
reprezentován rozmanitostí darů ducha, tzv. charismaty. Oba dva
rozměry patří k sobě, ale nejsou beze zbytku totožné. Oba
dva definují společně celkový subjekt „církev" takovým
způsobem, že je možno hovořit o diferencované jednotě
kristologicko-institucionální struktury a pneumaticko-charismatické
struktury. Touto diferencovanou jednotou není ani kristologický
rozměr výlučně přiřčen institučnímu strukturnímu prvku a
naopak charismatickému strukturnímu prvku odepřen, ani si
charismatický strukturní prvek výlučně nenárokuje
pneumatologický rozměr, který by snad institucionálnímu
strukturnímu prvku odpíral.
Projevem pneumatologicko-charismatické struktury
je rozmanitost a různost charismat, kterými jsou obdarováni
všichni, aby tak tato charismata sloužila blahu a výstavbě obce;
projevem kristologicko-institucionální struktury je zvláštní
charisma služby, spočívající v plnomocném zastupování
zvrtvýchvstalého Krista před obcí jakož i pro obec. Touto
službou pověřil Kristus jenom některé vybrané svědky.4
Zatímco prvotní církev byla zcela samozřejmě
utvářena v obou rozměrech5,
vyvinula se v průběhu času postupně jistá jednostrannost ve
prospěch kristologicko-institucionálního rozměru. Jemu je
postupně věnována veškerá pozornost - což mělo fatální
následek, že charisma, které bylo přislíbeno celému božímu
lidu a které také obdržel, „bylo postupně stále silněji
normálním členům církve upíráno a monopolizováno v kléru,
u nositelů církevních úřadů."6
Tím byl pneumatologicko-charismatický rozměr církve více nebo
méně vyloučen z oficiálního prostoru církve a mohl se
vyvíjet jenom omezeně, na př. ve zvláštních formách zbožnosti
a pobožností, ve spirituálních společenstvích jako v řeholích,
v oblasti recepce nebo ne-recepce předpisů a nařízení,
jakož i v společenstvích např. liturgického a ekumenického
hnutí. Teprve na Druhém vatikánském koncilu (1962-1965) byla
pneumatologicko-charismatická struktura církve - církví samou a
pro ni - znovu objevena a v mnoha směrech nově
konkretizována. Proto bylo rozhodující ono hlavní zaměření,
které Druhý vatikánský koncil sledoval, totiž nově určit
sebechápání katolické církve a její podstatu. Toto nové určení
se podařilo především pomocí názorného pojmu „lid boží",
který byl vyložen a rozvinut obnoveným zpětným povědomím
toho, že se vyskytuje v biblické tradici i v tradici
prvotní církve. Nové zpětné připomenutí biblické myšlenky
božího lidu vedlo k tomu, že už nebude třeba se soustředit
jenom na úřad v církvi, a tím pouze na kleriky jako
ordinované, vysvěcené nositele církevního úřadu, nýbrž že
bude možno se také více otevřít působení Ducha svatého
v církvi, a tím také pneumatologicko-charismatické
struktuře, a tím opět vědoměji vnímat „ostatní" křesťany
jako obdarované Duchem svatým. Touto změnou perspektivy bylo
konečně možno rozeznat a potom i formulovat, že to, co je všem
příslušníkům božího lidu společné, je zásadnější než to
rozlišující, jako na př. rozlišení mezi nositeli úřadu a
lidmi bez úřadu, mezi ordinovanými a neordinovanými, mezi kleriky
a laiky. Výraz „lid boží" je na Druhém vatikánském koncilu
a po něm chápán jako výraz pro společenství a pospolitost
věřících, mezi kterými existuje působením křtu opravdová
rovnost. A tato rovnost je zásadnější nežli rozdíly, které
samozřejmě existují také. V rámci tohoto nového způsobu
vidění a chápání zásadní rovnosti všech členů božího lidu
byla vyvinuta také nauka o smyslu pro víru celého božího lidu.7
Na folii tohoto zásadního poznatku, že totiž
církev již od svého původu má dva rozměry, je třeba se
empiricky a prakticky podívat na církev v současné době.
Církev viděná „shora" a
církev viděná „zdola"
Globální pohled na celosvětové křesťanstvo
naplňuje snad každého římského katolíka nesmírnou hrdostí.
Římskokatolická církev je největší křesťanská církev na
světě a největší celosvětová náboženská organizace. Přes
jednu miliardu pozemšťanů8
zahrnuje podle statistiky římskokatolická církev - to jsou
všichni ti křesťané, kteří byli v římskokatolické
církvi pokřtěni.
Když se tedy kvůli nezávislosti výzkumu
podíváme na celosvětovou katolickou církev - to znamená
nejenom na „naši" římskokatolickou církev, nýbrž i na
dalších asi 22 katolických církví9
-, které při vší nezávislosti a samostatnosti uznávají
římského papeže za jakousi „hlavu", která spojuje, dává
dohromady mnohé „údy", tak můžeme souhlasit s výpovědí,
vyzdvihující skutečnost, že je jenom jedna církev10,
která je ovlivněna událostmi kolem Ježíše Krista před dvěma
tisíciletími.
Když takto pohlížíme na „celosvětovou"
církev vedenou a reprezentovanou římským papežem11,
můžeme souhlasit s výpovědí, že tato církev se dělí na
partikulární církve (ecclesiae particulares). Některé z nich
mají dokonce jinak utvářenou liturgii a jiný bohoslužebný jazyk
(katolické orientální církve).
Pohled „shora" je poznamenán srovnáváním
různých náboženství na celém světě. Když si ovšem položíme
otázku, jak se projevuje církev a příslušnost k ní
v životě jednotlivců, je nezbytně nutno se podívat na
církev a její působení „zdola". To je pohled člověka
žijícího ve městě či na venkově snažícího se zvládat
životní situace se všemi radostmi a strastmi, které k tomu
patří. A v životě přicházejí i situace - často nebo
zřídka - kdy jednotlivec potřebuje pomoc, oporu, radu, soustrast
a sdílení radosti a strasti s jinými. Když je tento člověk
pokřtěný křesťan, tíhne - více nebo méně - hledat to, co
potřebuje a co by rád přijal, u lidí podobného zaměření. Když
takový pokřtěný křesťan či křesťanka chce uzavřít sňatek,
rozloučit se s mrtvým příbuzným nebo nechat pokřtít své
dítě, vyhledá svého příslušného faráře a jedná s ním.
Ale vyhledá také místní církev? Existuje vůbec nějaká místní
církev? Listy apoštola Pavla začínají často pozdravem
adresovaným „církvi v Korintě" a na jiných místech. Tím
je míněna místní církevní obec.
Naši evangeličtí sestry a bratři mají pro to,
čemu se u nás říká farnost, název „sbor". To vystihuje
lépe, o co vlastně jde. Křesťané - nebo ti, kteří se za ně
považují, a ti, kteří se jimi chtějí stát - se sbírají
dohromady, až utvoří sbor. Sbor nebo církevní obec je
společenství živých lidí, základní společenství křesťanů,
církev v malém. Ale zde se musíme zastavit a tuto výpověď
prohloubit a teologicky odůvodnit.
Věrnost nadpisu této kapitoly nás vede
k upozornění, že se chceme na církev dívat „zdola".
Dole, to jsou ta místa, kde křesťané žijí, pracují, radují a
veselí se, kde mají svůj domov. A domov je to místo - jak říkal
český herec Jan Werich -, do kterého se člověk rád vrací.
Sbor křesťanů, křesťanská obec je tedy elementární, základní
církví. Je jí však jenom tehdy, když v této lidské
pospolitosti existuje dialog, rozhovor, zápas o křesťanský život
ve všech dimenzích každodenního života. Společná návštěva
„kostela" neděli co neděli (a zasvěcený svátek), pravidelná
„pospolitost" v kostelních lavicích od 10 do 11 hodin, než se
všichni rozběhnou ke svátečnímu obědu, není pro takovouto
elementární, základní církev konstitutivní.
Komunikace, vzájemné sdílení, solidarita a
dialog, jakož i povědomí, že duch Boží a duch Ježíše Krista
spojuje křesťany do obce, do sboru, teprve to dělá ze skupiny
křesťanů církev. A ještě jedna věc patří neodlučitelně
k elementární církvi, totiž udržování spojení, výměna
názorů a solidární postoj s jinými, „sousedními"
skupinami křesťanů, které jsou rovněž elementární církve.
K tomuto udržování spojení a napojení na další
pospolitosti, k vedení společenství určí tato elementární
církev jednu osobu nebo dvojici, trojici osob ze svého středu a
pověří je touto službou.
Elementární církve v jednom městě nebo
na jiném teritoriu tvoří potom společenství elementárních
církví. Toto společenství je také církev - je to společenství
společenství. Ale zase jenom pokud tam existuje komunikace a
solidarita a pokud má toto společenství respekt před příslušnými
elementárními církvemi. Zde musí platit zásada subsidiarity,
která stanoví, že každá jaksi nadřazená jednotka nezasahuje do
záležitostí jednotek jaksi podřazených, nýbrž každá jednotka
na určité úrovni je zodpovědná za soudržnost na této své
vlastní úrovni. Takovýmto způsobem - viděno stále „zdola"
- je i celosvětová církev společenství relativně samostatných
společenství, ve kterém panuje komunikace a solidarita.
Pohled na církev „zdola" je inspirován Novým
zákonem stejně jako pohled „shora". Každému z těchto
dvou pohledů odpovídá nějaká organizační forma, forma
celosvětové instituce na jedné straně a forma lokálních,
základních společenství na straně druhé. Další perspektiva
pro zabývání se církví je úvaha o účelu, smyslu a poslání
církve. Při této úvaze může podstatně napomáhat modelování
církve, jak je rozpracoval americký teolog Avery Dulles SJ
(1918-2008).12
Modely církve
Dullesova ekleziologie používá pro církev
modely namísto popisu pomocí popisu slovy, výpovědmi a
definicemi. Modelů se používá jako obrazů. Zde se Dulles nechá
inspirovat Novým zákonem, kde obrazy a podobenství hrají
rozhodující úlohu. Kromě toho je Dulles přesvědčen, že církev
jako mysterium, jako tajemství, jako svátost - tak v konstituci
Lumen gentium Druhého vatikánského koncilu - se dá lépe
zobrazit, popsat obrazem, nežli konečným množstvím
nerozporuplných výpovědí a tvrzení. Církev není žádná
statická skutečnost, nýbrž dynamický, živý organizmus. Tomu
lépe odpovídá obraz nebo právě model.
Nejdříve popsal Dulles pět základních modelů
církve, které zde krátce představíme.13
-
Model institucionální
- církev jako instituce
-
Církev je popisována jako viditelná,
přesně do detailů organizovaná struktura. „Takto popsaná
církev v sobě zahrnuje tři zásadní prvky, které ji přesně
vymezují vůči okolnímu světu a jejichž základě je (...
možno) vyloučit všechny, kdo nejsou názorově jednotní
s jedinou pravou církví Kristovou."14
Tři zásadní prvky jsou: vyznání ‚pravé‘ víry,
společenství v (sedmi) svátostech a podřízení legitimním,
‚řádným‘ pastýřům. Výhoda tohoto modelu je podle Dullese
jednoznačně popsaná společná identita příslušníků církve.
„Katolíci po mnoho století díky tomuto přístupu věděli
přesně (ať už to bylo dobré či nikoliv), kdo jsou, co chtějí
a co mají dělat."15
Nevýhodou tohoto modelu je velmi slabé zakotvení v Písmě.
Zdůrazňování institucionálního aspektu vede ke klerikalismu,
juridicismu a triumfalismu a k omezování svobody teologického
bádání. Ekleziologie stavící instituci a její vedení na první
místo je nepřátelská ekumenismu, dialogu a otevření světu.
Tento model představuje církev jako uzavřenou společnost.
Takovýto model se zdá být bez budoucnosti.
-
Model komuniální - církev
jako (mystické) společenství
-
Na rozdíl od modelu institucionálního
s jeho zdůrazněním „dokonalé společnosti" jde zde o
společenství lidí, o pospolitost se vztahy jedinců mezi sebou a
se vztahem k Bohu. V tomto modelu se rozlišuje horizontální
dimenze církve spočívající v (pozitivních) mezilidských
vztazích a vertikální dimenze zdůrazňující vztah člověka
k Bohu. Bratrské (a sesterské, tj. sourozenecké)
společenství je živeno pozitivním vztahem milujícího a
milosrdného Boha k člověku. Příslušné biblické obrazy
k tomuto modelu jsou církev jako tělo Kristovo a církev jako
Boží lid. Tento model je velmi dobře zakotven v Písmu.
Letniční perikopa ze Skutků apoštolských (Sk 2) poukazuje na
přítomnost Ducha svatého v tomto církevním společenství,
toto společenství je od počátku a stále dál stmelováno Duchem
božím, duchem Kristovým.
-
Model sakramentální -
církev jako svátost
-
Svátost je - podle klasické definice -
vnější znamení neviditelné Boží milosti. V tomto modelu
se odráží skutečnost, že církev není sama pro sebe, ale pro
svět. Kromě toho spojuje tento model prvky institucionální a
komuniální.
-
Model kérygmatický - církev
jako zvěstovatelka
-
Tento model zdůrazňuje naslouchání Božímu
slovu, jak se s ním setkáváme v Písmu, a jeho
předávání dál. Jde vlastně o pokračování ve zvěstovatelské
činnosti Ježíše Krista. Proto je tento model „radikálně
christologický a přednostně zaměřený na Písmo."16
V tomto modelu je hlásání radostné zvěsti (euangelion),
Božího slova, základním úkolem církve. Tomu odpovídá církev
jako sbor. Tak byla organizována církevní společenství založená
apoštolem Pavlem na jeho cestách v Přední Asii a ve
východní Evropě. „Základním spojujícím elementem církevních
sborů je v tomto případě víra, která se projevuje svou
odpovědí evangeliu, jíž není nic jiného než hlásání spásné
události Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Forma církve je zde
sborová a každý partikulární sbor je totéž, co každý
jednotlivě, i totéž, co všechny dohromady. Každý církevní
sbor je úplný, když se v něm káže Boží slovo. Právě
to mu dává absolutní suverenitu. (...) Zcela podle Matoušova
evangelia: ‚neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu
mém, tam jsem já uprostřed nich‘ (Mt 18,20)"17
Tento model je biblicky dobře zakotvený a má jasný cíl. Je
ovšem kritizován pro příliš silné zaměření na Boží slovo.
-
Model diakonální - církev
jako služebnice
-
Tento model považuje církev a svět za dvě
veličiny, které se nacházejí ve vzájemném dialogu. „Stejně
tak jako Kristus nepřišel na svět, aby si nechal sloužit, ale
aby sloužil,"18
chce se církev otevřít všem lidem, celému světu a chce sloužit
namísto panování. Zde se Dulles opírá o konstituci Gaudium
et spes (GS) Druhého vatikánského koncilu, která zdůrazňuje
solidaritu se všemi lidmi, ať jsou křesťany nebo ne. „Jednotícím
principem je smysl pro vzájemné bratrství v nasazení pro
druhého, v nasazení za lepší svět. (...) Úkolem církve
pak není nábor nových členů ani zbytečné teoretizování o
svátostech či cílené budování komunit. Primárním úkolem
církve je pomoc všude tam, kde je to třeba - slovem, modlitbou,
finanční podporou, osobní aktivní pomocí. Církev by měla
udržovat ve světe při životě naději a touhu po Božím
království a jeho hodnotách."19
Později, u příležitosti přepracování své
knihy Models of the Church, vypracoval Dulles další, šestý model,
který nazval: církev jako společenství učedníků. Tímto
modelem se snaží zkoordinovat předchozí modely při ponechání
jejich různosti. Základem společenství církve je zde pozitivní
odpověď na Ježíšovu výzvu: „Následuj mně!" (Jan 2,43; Mt
3,18-22; 8,18-22; 9,9; Mk 2,16-20; Lk 5,27 atd.). Novozákonní
společenství učedníků „pomáhá" Ježíši z Nazareta
hlásat Boží království. Po Ježíšově smrti se společenství
učedníků, které se původně rozprchlo, obnovuje a konsoliduje.
Zkušenost Ježíšova vzkříšení je spojena s přesvědčením,
že Ježíš je přítomen uprostřed učedníků a zůstane s nimi
pořád (Mt 28,20).
Dullesovy modely církve ukazují, že je možno
vidět církev teologicky různě a že chápání církve má mnohé
aspekty. To znamená také, že nárok institucionálního uspořádání
církve jako hierarchické struktury není jako jediný možný zcela
legitimní. Církev jako lid Boží a společenství učedníků (a
učednic) v následování Ježíše je oproti hierarchické
struktuře dynamická veličina. Je to církev na cestě,
společenství lidí nehotových, vyvíjejících se, klopýtajících,
padajících a zvedajících se a znova se napřimujících. Dokonalá
instituce je stejně nedokonalý obraz církve jako její obraz
nazývaný „komuniální forma". To rozpracoval Avery Dulles SJ
velmi podrobně, což je pro nás velmi užitečné.
Kde se děje církev?
Podle oficiální představy vedení katolické
církve se „pravá" církev děje jenom tam, kde jsou přítomny
tři vlastnosti církve: svátostné kněžství, apoštolská
posloupnost a uznání papeže jako hlavy církve. To ukazuje na
skutečnost, že statické institucionální vlastnosti hrají v této
souvislosti důležitější roli, než na př. věrnost Písmu,
zvláště pak Novému zákonu, a věrnost nejstarší církevní
tradici. Podle důležité věty z Matoušova evangelia se děje
církev tam, kde se lidé, kteří se považují za Ježíšovy
učedníky a učednice, v jeho jménu shromažďují, tj. činí
tak na jeho památku: „Kde se dva nebo tři shromažďují v mém
jménu, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,20)
V uvedené přednášce a pojednání, které
jsme uvedli na začátku, se dokládá, že je třeba podporovat
„komuniální formu církve", aby dění církve bylo reálné
(alespoň tak tomu rozumím). Komunialní forma církve je
charakterizována komunikací ve společenství, vzájemným sdílením
a podílnictvím. Zde je nutno položit otázku, jakou maximální
velikost může mít společenství, ve kterém je skutečná
komunikace, sdílení a podílnictví možné? Kolik osob čítá
takové společenství? Zřejmě se jedná o malou skupinu.
Zde mně napadá podobnost se společenstvími,
která nazývá psychologie a sociální psychologie „malou
skupinou", small group, Kleingruppe. Komunikace, sdílení a
podílnictví je totiž spojeno s tím, že skupina, ve které
se to děje, má členy s povědomím příslušnosti ke skupině
a s vědomím vlastní role ve skupině. Každý člen má vůli
přispívat svým vlastním příspěvkem k smysluplné
existenci skupiny a k tomu, aby on sám a ostatní příslušníci
skupiny se cítili dobře.
Malé skupiny v sociální
psychologii
Malé skupiny (small groups, Kleingruppen) vznikly
při teamovém řešení komplexních úkolů v hospodářské,
vědecké, společenské, pedagogické a politické oblasti nejdříve
ve Spojených státech, pak i v Kanadě a v západní
Evropě. Filosoficky, psychologicky a sociologicky je výzkum
v oblasti malých skupin (small group research,
Kleingruppenforschung) poznamenán behavioristickými a
utilitaristickými přístupy. Přesto jsou výsledky příslušných
empirických studii použitelné všeobecně, tedy i v oblasti
křesťanství a církve.
Charakteristické pro malé skupiny je přímá
komunikace a projektové zaměření. Projektem se v této
souvislosti rozumí systematické řešení nějakého úkolu, které
má definovaný začátek, totiž formulace úkolu a žádaného
výsledku, a definovaný konec, totiž prezentace výsledku.
V průběhu projektu mají členové malé skupiny specifické
role: jeden člen je uznávaný opinion leader - vedoucí, další
trvalý oponent, další se stará o koherenci - soudržnost ve
skupině, další protokoluje mezivýsledky, atd. To znamená, že
malá skupina má pouze aktivní členy. Nikdo není stranou. Všichni
přispívají ke tvoření výsledku.
Projekt, který malá skupina v souvislosti
s převzatým úkolem zpracovává, se odvíjí v pěti fázích,
ve kterých je skupina činná a pro které se používá anglických
označení:
-
forming - členové skupiny se vzájemně
„očichávají", orientují se na sebe a vytvářejí
mikrostrukturu vzájemnosti;
-
storming - částečně bouřlivý proces
vzájemného potýkání a zápasů; při tom nastane i
zpochybňování dané úlohy;
-
norming - ustavení skupiny s uznávanými
rolemi jednotlivých členů skupiny; konsolidace skupiny uzavíráním
vzájemných kompromisů;
-
performing - společné řešení dané,
příp. modifikované úlohy a společná formulace výsledků;
-
termination - prezentace výsledků a
rozchod skupiny.
První tři fáze slouží hlavně konsolidaci
skupiny jako takové. Tím se vytvoří základ a platforma, která
je pro společnou práci na dané úloze dostatečně nosná.
Výsledek je potom chápán jako dílo všech, všichni se mohou
s výsledkem beze zbytku identifikovat.
Komunikace probíhá ve skupině podle
trojúhelníkového modelu „já - skupina - téma(úkol)"20
při čemž jako čtvrtý faktor působí okolí skupiny. Jedná se
zde o obraz rovnostranného trojúhelníka, který má tři stejně
dlouhé strany a tři stejné úhly (každý 60°) a jedná se o
trojúhelník vepsaný do kruhu (okolí). Faktory „já - skupina
- téma(úkol)" mají v komunikaci stejnou váhu a každý
člen skupiny je povinen (zaváže se k tomu) o tuto
rovnovážnost faktorů stále dbát. Ve skupině není jednatel, ani
předseda, který rozhovor řídí a uděluje slovo. Každý člen
„je sám svým vlastním předsedou" a je sám odpovědný za
svůj příspěvek nebo mlčení. Zároveň je také každý člen
odpovědný za výsledek i za celou skupinu.
Malé skupiny v církvi
Zde mohu uvést jenom příklady z Německa,
které jsem našel ve webu při hledání malých skupin.
Z evangelického sboru ve Schwerinu
(Christengemeinde ARCHE in Schwerin) popisují malé skupiny
(Kleingruppen) jako „vědomě zřízené společenství osob, které
se dobrovolně a pravidelně setkává". V malém prohlášení
zveřejněním v internetu21
se píše: „Malé skupiny jsou důležité jak pro osoby, které
jsou na cestě k víře, tak pro ty, kteří žijí jako křesťané.
A také pro ty, kteří chtějí jednoduše jenom vyzkoušet, zda by
pro ně mohla křesťanská víra dostat význam, jsou malé skupiny
dobrou možností to zjistit."
Evangelický sbor ve Schwerinu náleží
k evangelickým svobodným křesťanům (Evangelische
Freikirche).
Jiný příklad je Christus-Gemeinde Mühlheim,
která se jaksi „skládá" z malých skupin (Kleingruppen). Také
Jesus-Centrum Nürnberg v Norimberku klade velký důraz na to, aby
se příslušníci sboru (církevní obce, Gemeinde22)
sdružovali do malých skupin a kroužků.23
V katolické oblasti se hodně mluví o
francouzské arcidiecézi Poitiers, kde arcibiskup Albert
Rouet společně s pomocným biskupem a skupinou spolupracovnic
a spolupracovníků zavedl malé církevní skupiny, které jsou
nositelkami pastorace. Podrobný popis tohoto konceptu a příslušných
projektů přesahuje takovým způsobem rámec tohoto pojednání, že
zde poukazujeme pouze na příslušné publikace.24
Malá křesťanská společenství
Další iniciativa, která se zabývá malými
skupinami křesťanů v církvi, jsou Malá křesťanská
společenství25.
V katolickém prostředí si tyto malé skupiny křesťanů
rozumějí jako uskutečnění vize Druhého vatikánského koncilu
(1962-1965) o církvi jako Božího lidu na cestě. V tomto lidu
je každý pokřtěný (a biřmovaný) nositelem Ducha svatého a tím
povolán ke shromažďování s dalšími pokřtěnými.
V německy mluvících oblastech Evropy (Německo, Rakousko,
severní Švýcarsko) se používá pojmu Malá křesťanská
společenství k označení modelu s určitým pastorálním
obsahem a zároveň s organizační strukturou církevního
života ve farnosti, jak je farnost církevně právně definována.
Označení Malá křesťanská společenství jsou
v tomto modelu skupiny křesťanů žijících v bezprostředním
sousedství a tyto skupiny tvoří dohromady již tradičně
definovanou farnost. Farnost je tedy tvořena malými společenstvími,
která jsou propojena navzájem a také s vedením farnosti.
Tento nový způsob prožívat církev a být církví obsahuje
následující prvky:
-
Pospolitost (společenství): skupina
se pravidelně schází, zpravidla v bytě jedné rodiny nebo
jednotlivce ze sousedství; prostorové ohraničení skupiny je dáno
malými vzdálenostmi mezi jednotlivými členy, může to být i
sídliště nebo osada či vesnice.
-
Spiritualita: společná modlitba a
vzájemné sdílení bible je pro skupinu liturgická slavnost
přítomnosti Ježíše Krista ve slově Písma a ve společenství
v jeho jménu (Mt 18,20).
-
Činnost a jednání: sociální a
církevní jednání tvoří integrální jednotku; pomocí Božího
slova z bible nalézá skupina své poslání tam, kde žije, a
objevuje úkoly ve svém konkretním okolí pro toto okolí a pro
celou svou farnost.
-
Církev: každá skupina má vedoucí
nebo vedoucího (na určitou dobu), kteří zaručují spojení
s ostatními skupinami a s vedením farnosti. Toto
propojení zaručuje spojení s většími celky církve.
Církev se tedy realizuje jako společenství skládající se ze
společenství. Malé křesťanské společenství je elementární
církví, ale jenom tehdy, když je propojena s ostatními
elementárními církvemi a s většími církevními celky.
-
Způsob vedení: Jak vedení malého
společenství, tak vedení farnosti není dominantní, nýbrž
participativní. Úkolem vedení není nadvláda, nýbrž posila pro
členy skupiny, inspirace a propojení s ostatními.
Pastorální model malých křesťanských
společenství vznikl po Druhém vatikánském koncilu paralelně a
současně v Asii, hlavně na Filipínách, ve východní a
jižní Africe a v latinské Americe, kde se malé skupiny
nazývají základní církevní společenství (basic communities).
Současně jsou Malá křesťanská společenství rozšířena
v katolické církvi téměř ve všech zemích světa.
Malá křesťanská společenství je třeba
odlišovat od různých nových duchovních hnutí, která se
v katolické církvi projevují. Malá společenství chtějí
strukturovat konkrétní farnosti. To může znamenat, že ve velkých
farnostech může existovat až na 300 malých křesťanských
společenství. Hlavní cíl Malých křesťanských společenství
je pokud možno velká spoluúčast křesťanů na uskutečňování
církevního života na určitém místě.
Shrnutí a závěr
Představu katolického církevního práva, že
existuje jedna jediná křesťanská církev na celém světě, je
možno obdivovat, je možno s ní souhlasit nebo jí oponovat,
ale tato představa je málo nápomocná, když jde o praktickou
realizaci Ježíšova výroku: „Jděte do celého světa a učte
všechny...". Kromě toho je nasnadě, že ve světovém měřítku
by bylo nesmírně obtížné, aby se křesťané skutečně mohli
považovat navzájem za sestry a bratry.
Jak mohu jako křesťan uskutečnit lásku
k bližnímu, který je mi třeba nesympatický, který má
zvyklosti vzbuzující u mne nevoli, to se dá uskutečnit jenom
v malém společenství lidí, kteří jsou si blízcí.
Teologická disciplína zabývající se církví
- totiž ekleziologie - trvá z biblických důvodů na tom,
že církev je především společenství a teprve potom instituce.
Pohled do Nového zákona nám dává pokyn, abychom stejně jako
v novozákonní době považovali společenství křesťanů,
kteří se ve jménu Ježíšově shromažďují (Mt 18,20) za
církev, elementární církev. Tento metodický přístup umožňuje
ekleziologicky chápat celosvětovou církev jako společenství
skládající se ze společenství.
Jestliže i pastorální teologie vezme tyto
poznatky vážně, je možno komuniální metodu pastorace postavit
na solidní teologický základ.
1Codex
Iuris Canonici auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus.
Libreria editrice vaticana MDCCCCLXXXIII, zde použité vydání
Verlag Butzon & Bercker, Kevelaer 1994
2Ex19,1-6
a n.
3Konkrétně
v České republice tvoří křesťané - katolíci a další
křesťanská vyznání - přibližně pětinu obyvatelstva.
4Srv.
Wiedenhofer, S., Das katholische Kirchenverständnis. Ein Lehrbuch
der Ekklesiologie, Graz 1992, 217-219.
5Srv.
na př. biblické údaje v Sk 1,23nn; 6,1-7; 15, kde se líčí,
jak důležitá rozhodnutí se usnášejí za konsensu více lidí
případně celé obce. Z časů prvotní a ranné církve jsou
až dodnes známy zásady obou papežů Coelestina I. (422-432) a
Lva Velikého (440-461), že nikdo nesmí být proti vůli obce
povolán za jejího biskupa a že kdo má být všem představený,
musí být ode všech volen.
6Koch,
G., Glaubenssinn - Wahrheitsfindung im Miteinander. Theologische
Grundlagen - pastorale Konsequenzen, ve sborníku: Mitsprache im
Glauben? Vom Glaubenssinn der Gläubigen, vyd. od Koch, G., Würzburg
1993, 99-114, 103
7Celá
tato kapitola je převzata z přednášky prof. Dr. Sabiny
Demel(ové) „Sensus fidelium - smysl pro víru celého božího
lidu", Řezno (Regensburg), podzim 2004, překlad z německého
originálu vlastní.
8Přesněji
1,181 miliard lidí podle vatikánské statistiky 2011.
9Výčet
těchto katolických církví je možno najít pod
http://cs.wikipedia.org/wiki/Církve_sjednocené_s_Římem
10Církev
je odvozeno z řeckého κυριακή ἐκκλησία kyriaké
ekklesia, což znamená „Shromáždění/obec Páně resp. Pánu
naslouchající shromáždění".
11Nejenom
římský biskup je nazýván „papež", nýbrž také koptský
patriarcha z Alexandrie a pravoslavný patriarcha z Alexandrie.
12Příslušnou
studii uveřejnil František Štěch pod názvem Aby byl Boží lid
světlem národů v UNIVERSUM 2/2006, Praha, s. 15-22.
V německé verzi byla tato studie zveřejněna pod názvem
Damit das Volk Gottes zum Licht der Völker wird v Salzburger
Theologischer Zeitschrift 2/2008 (SaThZ), Salzburg, s. 244-263.
13Podrobněji
viz František Štěch, UNIVERSUM 2/2006, s. 16-20
14František
Štěch, tamtéž s. 16
15František
Štěch, tamtéž s. 17
16Tamtéž
s. 18
17Tamtéž
s. 19
18Tamtéž
s. 19
19Tamtéž
s. 19
20Zde
se referuje methoda „TZI - Themenzentrierte Interaktion - na
téma soustředěná interakce". Jedná se o metodu s cílem
sociálního učení se a osobního vývoje. Tato metoda byla
vypracována v polovině 50. let v USA psychoanalytičkou
a psycholožkou Ruth Cohn a dalšími terapeuty, kteří byli
stoupenci humanistické psychologie. Další vývoj probíhal i
v Evropě a v Indii.
21Viz
arche-schwerin.de/veranstalt/kleingr.htm. Překlad do češtiny
vlastní.
22V oblasiti
německých evangelických církví je Gemeinde jakýsi ekvivalent
katolické farnosti (Pfarrei, rakousky Pfarre).
23Se
jmenovanými církevními obcemi je možno se pomocí internetu
seznámit podrobněji.
24Francouzsky:
Rouet, Albert/Boone. Eric/Bulteau, Giséle/Russeil,
Jean-Paul/Talbot, André: Un nouveau visage d'Eglise. L'experiénce
des communautés locales á Poitiers. Paris: Bayard, 2005, 265 s. a
Rouet, Albert/Boone. Eric/Bulteau, Giséle/Russeil,
Jean-Paul/Talbot, André: Un gout d'esperance. Vers un nouveau
visage d'Eglise. Paris: Bayard, 2008, 160 s.; německy: Reinhard
Feiter / Hadwig Müller (Hg.), Was wird jetzt aus uns, Herr Bischof?
Ermutigende Erfahrungen der Gemeindebildung in Poitiers.
Schwabenverlag Ostfildern 2009, 169 s.
25Small
Christian Communities (SCCs), Kleine Christliche Gemeinschaften
(KCG); jiné jazykové formy nejsou známy.