O svátostech se v průběhu dějin mluvilo
hodně. V souvislosti s Druhým vatikánským koncilem -
během příprav i po něm - se bádání v této oblasti
zintenzivnilo; jeho cílem bylo nově porozumět tradici a hledat
nové možnosti.
Na začátku svého spisu Proslogion žasne Anselm
z Canterbury, že nám - ač jsme Bohem stvořeni - dělá
takové potíže ho poznat. Věřícím se zdá ještě podivnější,
jak je možné být ateistou, především moderním.
Pohřební kult je tak starý jako lidstvo samo. Křesťanství na toto lidské kontinuum navazuje, opírá se však přitom o svoji zvláštní zkušenost božského, což v posledku znamená o víru ve vzkříšení Ježíše Krista. Do hloubky jdoucí teologická obnova vyžaduje proto v tomto rozhodujícím bodě také obnovu chápání nejvnitřnějšího významu křesťanské pohřební slavnosti i obnovu jejího rituálního ztvárnění. Druhé Vatikanum formuluje následující stěžejní zásadu: „Rity pohřbu mají zřetelněji vyjadřovat velikonoční smysl křesťanské smrti."1
„Tradiční definice modlitby má jeden háček: zbavuje obraz Boha jeho síly“, neboť jestliže modlit se znamená „pozvednout srdce a mysl k Bohu“, pak takovou modlitbou děláme z Boha „královského, vzdáleného a nám cizího soudce“1. Tím, že z ní nadto děláme modlitbu prosebnou, dopouštíme se ještě závažnější deformace. Pro názornost stačí, když si představíme, že jedné neděle vstoupí do libovolného kostela nějaký „inteligentní mimozemšťan“, který nezná naši kulturu, a bude pozorně sledovat eucharistickou bohoslužbu. Uslyší řadu modliteb k jakémusi Bohu, který je stále znovu sborově úpěnlivě žádán o milosrdenství a odpuštění, k němuž celou dobu stoupají vzhůru prosby a jemuž shromážděná obec ve slavnostním okamžiku „všeobecné modlitby věřících“ naléhavými slovy – „prosíme tě, vyslyš nás“ – předkládá různé veřejné a soukromé tužby. A když se ještě nějaký čas zdrží a zjistí, že prakticky žádná z těchto modliteb není vyslyšena – jaký dojem pak bude mít z takového „Boha“? Nepochybně, že je to bytost nebezpečná, občas také pomstychtivá, zřídka ochotná pomáhat a rozhodně málo přesvědčivá.
Zároveň však náš mimozemšťan uslyší – a bude tím překvapen (představujeme si ho jako tvora logicky uvažujícího, citlivého a nezaujatého) – že Bůh je plný lásky a slitování, že nekonečně a bez rozdílu miluje i zlé a nespravedlivé a že odpouští bez podmínek. Je nabíledni, že to, co je pro nás snad už více méně zažitá a akceptovaná rutina, bude on považovat za očividnou nedůslednost a nevysvětlitelný rozpor.
Bůh je věčný, avšak jeho přítomnost se děje skrze dějiny. Proto přijímání a chápání této Boží přítomnosti vždy závisí na situaci, je dáno potřebami, otázkami a problémy konkrétní doby a kultury. Více než tři tisíce let stará biblická tradice a dva tisíce let vývoje křesťanství přinesly v teologii řadu proměn, jejichž dosah byl ovšem v různých obdobích různý.
I. Teologie v moderní době: restaurace versus obnova