Přejít k hlavnímu obsahu
Domů

Hlavní navigace

  • Archiv čísel
  • Knihy
  • Redakce
  • Předplatné
  • Vyhledávání
Menu uživatelského účtu
  • Přihlásit se

Drobečková navigace

  1. Domů
  2. 318 - září 2019

Výročí Varšavského povstání

autor
Pavel Hradilek

Před 75 lety (1. srpna – 2. října 1944) probíhalo ve Varšavě povstání proti nacistické okupaci. Zemská armáda (Armia krajowa) nasadila do nerovných bojů asi 45 tis. bojovníků z nichž asi 15 tis. padlo, 5 tis. bylo zraněno a 20 tis. se dostalo do zajetí. Obrovské ztráty, jdoucí do statisíců, byly na straně civilního obyvatelstva. Varšava byla na příkaz Hienricha Himmlera srovnána se zemí. Vše se odehrávalo v těsné blízkosti Rudé armády, která tomu přihlížela z druhého břehu Visly, ze čtvrti Praga. Rusové ani nedovolili, aby spojenecké zásobovací letouny, které shazovaly povstalcům pomoc, mohli přistávat na jimi dobytém území a tak pomoc velmi omezili. Sledovali tak své politické poválečné cíle: nechali zlikvidovat protikomunistickou opozici, které by se mohla po válce ujmout vlády. Svým způsobem tak pokračovala spolupráce v rámci paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného v r. 1939, na jehož základě se Německo se Sovětským svazem „podělilo“ o Polsko.

V r. 1975 jsem se účastnil jako náhradník1 v Ústavu jaderných výzkumů ve Swierku u Varšavy jakéhosi společného experimentu států sovětského bloku, který měl za cíl připravovat společný lékopis. Součástí společenského programu byla i návštěva muzea Varšavského povstání2. Provázela nás asi šedesátiletá žena. Po úvodním slově, které bylo překládáno i do ruštiny a němčiny, když jsme si již prohlíželi vitríny, obešla přítomné Poláky a Čechy a pozvala nás do jakési separátní místnosti. Zde se rozplakala. Vyšlo najevo, že se povstání účastnila, že jí při něm padl manžel, bratr a mnoho dalších příbuzných. Omlouvala se za slzy a říkala, že si nás musela pozvat stranou, protože před „nimi“ (myslela zástupce z NDR a SSSR) slzu neuroní. Mluvila o obrovském nasazení, o solidaritě obyvatel Varšavy, o hrdinství bojovníků, o zklamaných nadějích. Ačkoli se vše událo již více než před 30 lety, její svědectví bylo velmi barvité, velmi autentické. Zážitek byl i pro nás tak silný, že si jej pamatuji dodnes.

Uvědomil jsem si, za jak blízké si nás Poláci považují, ačkoli to není z naší strany zpravidla opětováno. Pochopil jsem, proč stále mají v sobě zakódován takový problém vzhledem k Němcům a Rusům. Byl jsem vděčný za pevný, zaťatý postoj, který vedl až ke vzniku Solidarity a posléze pádu komunismu v celém sovětském bloku. I za naši svobodu jim vděčíme.

1Odborníkovi z našeho ústavu, který se měl experimentu zúčastnit zakázali z kádrových důvodů cestovat i do Polska. Tak poslali mne, čerstvého absolventa školy, který o problematice nic nevěděl, ale zatím si nestačil udělat žádný kádrový škraloup.

2Byla to budova mnohem méně honosná než dnes.

  • ‹ Polská homofobní kampaň se přelévá do české církve
  • Nahoru
  • Léto hanby. Američtí katolíci a zneužívání v církvi ›
  • Verze pro tisk
  • Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit

Obsah čísla

  • 318 - září 2019
    • Jeroným
    • Zprávy
    • Dvě kázání na Prague Pride 2019
    • Polská homofobní kampaň se přelévá do české církve
    • Výročí Varšavského povstání
    • Léto hanby. Američtí katolíci a zneužívání v církvi
    • Hildegardiny liturgické písně na Jana Evangelistu
    • Případ unesené královny
    • O jednom přerostlém křoví aneb Podobenství o hořčičném semeni
    • Z historie objevu jednoho z nejstarších novozákonních rukopisů (Freerův rukopis)