Přejít k hlavnímu obsahu
Domů

Hlavní navigace

  • Archiv čísel
  • Knihy
  • Redakce
  • Předplatné
  • Vyhledávání
Menu uživatelského účtu
  • Přihlásit se

Drobečková navigace

  1. Domů
  2. 053 - červenec - srpen 1995

Zprávy

V Bernarticích padá kostel

V Bernarticích padá kostel, co kostel, přímo katedrála, padání ohrožuje lidské životy, zabránit nejhoršímu bude stát milion a cenu opravy si nikdo netroufá odhadnout. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, takových Bernartic dnes je! Něco zvláštního tu však přece je: V Bernarticích není jediného člověka, který by chodil do kostela. Možná se podaří někde sehnat potřebné miliony, dotyčný duchovní správce jistě obětavě zabezpečí opravu - a k čemu to všechno? Rýsuje se absurdní situace, kdy katolická církev bude mít všude nějaký kostel, ale žádné věřící, kteří by do něj chodili. To vše bude stát - už dnes stojí - nepředstavitelně peněz a lidských sil a duchovní užitek je nulový. Přemýšlí o tom někdo?

Vrátíme se k proselytismu?

K vymoženostem ekumenické epochy patří, že si církve nepřetahují své věřící.  Co s tím dnes, kdy katolická církev není schopná zabezpečit pastoraci svých věřících? Z ekumenických ohledů je ostatní církve nezvou k sobě a jen bezmocně přihlížejí mohutnému proudu, který plyne z katolické církve do nejrůznějších sekt. Hlavní příčinou asi není špatný image hierarchie, ale prostě pocit opuštěnosti a nevyužitosti obdarování, který katoličtí věřící mají. Není to jen český problém, v Latinské Americe takto končí vysoké procento aktivních laiků. Proselytismus či jen jeho zdání by zhoršil již tak nevalné ekumenické klima. Lepší by bylo, kdybychom byli schopni řešit problém ekumenicky - ekumenickou pastorací, ekumenickými bohoslužbami, ekumenickou prací se skupinami zvláště ohroženými odchodem do sekt. Současný stav je v každém případě neúnosný.

Před „Únor" raději ne

Heslo návratu církve před r. 1948 zní mnohým lákavě. Pražský advokát A. Pejchal nahlédl (viz Listy 3/95) do tehdejších zákonů a předpisů. Ve skutečnosti má církev dnes svobodu, jakou asi nikdy v historii neměla, určitě ne v posledních staletích. Státní jmenování duchovních v otevřené či skrytější podobě bylo zákonné, nakládání s církevním majetkem dražším než pouhých 200 korun bylo vázáno na státní souhlas, stát naopak mohl církevní majetek sekularizovat. Stát rozhodoval, co je vnitřní záležitostí církve, do níž nemluví, a co nikoli. Dnes mají církve všechny výhody odluky, zatím při zachování státní dotace. Takže se raději nikam nevracejme. . .

  • ‹ 053 - červenec - srpen 1995
  • Nahoru
  • Království Boží, církev a společnost v pohledu systematické teologie ›
  • Verze pro tisk
  • Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit

Obsah čísla

  • 053 - červenec - srpen 1995
    • Zprávy
    • Království Boží, církev a společnost v pohledu systematické teologie
    • Překvapení z Říma
    • Budujeme jednotu ekumeny
    • Celibát - dar nebo překážka?
    • Kněz dnes - kněz pro zítřek
    • Odvážný rozchod s „církví mužů“?
    • Eucharistická obnova v evangelické církvi
    • Napětí mezi přikázáními Boha Vykupitele a přikázáními Boha Stvořitele
    • Čemu se máme a čemu se nemáme učit od římsko-katolické církve
    • Efektivní řízení na vysoké úrovni
    • Orientace
    • Ordinovaný služebník v obci
    • Promluva Jacquese Gaillota při jeho odchodu z Évreux
    • Z dopisů čtenářů
    • 22 tezí ke krizi svátosti smíření
    • Dát přednost zpěvu nebo recitaci?
    • Proměny čtvrtého kánonu