Přejít k hlavnímu obsahu
Domů

Hlavní navigace

  • Archiv čísel
  • Knihy
  • Redakce
  • Předplatné
  • Vyhledávání
Menu uživatelského účtu
  • Přihlásit se

Drobečková navigace

  1. Domů

047 - leden 1995

Kristus shromažďuje svůj lid

Před Kristovým příchodem se židovstvo rozpadlo do množství skupin, z nichž každá se považovala za reprezentanta pravého Božího lidu. Pak přišel Ježíš a začal opět shromažďovat Izrael. Obracel se ke všem, ale ne všichni ho přijali. Lidsky viděno to byl neúspěch, a z tohoto .neúspěchu" vznikla církev.

Dnešní doba se opět podobá době těsně před Kristovým příchodem. Křesťanstvo, již dříve rozdělené do konfesí, se nyní i v rámci jednotlivých konfesí rozpadá do skupinek pravých a jediných reprezentantů Božího lidu. Přijde Kristus podruhé?

Při všem rozkladu, který kolem sebe vidíme, nesmíme přehlédnout, že také nové dílo shromažďování už začalo. I spis tak konzervativní, jakým je nový katechismus katolické církve, jasně říká, že dílo obnovování jednoty je dílem Ducha Kristova, poslušností hlasu volajícího Krista. Ekumenické hnutí je skutečným znamením doby - a výraz .znamení doby, dnes tak ledabyle užívaný, ve skutečnosti znamená znamení příchodu Božího království. Edmund Schlink nadepsal jedno ze svých průkopnických děl o jednotě .Rozdělené církve a přicházející Kristus". Tak jasně vyslovil perspektivu, v níž je nutno vidět hnutí za jednotu.

Výše zmíněný katechismus označuje za motor ekumenického hnutí úsilí o obnovu církve. Vyzývá k tomuto úsilí, ale současně připomíná, že jednota je dílo lidsky nemožné. Úsilí o jednotu a obnovu církve, které spojuje čtenáře Getseman, se stále více ukazuje jako duchovní problém, jako problém víry. Usilujeme o nemožné věci. To je pro lidi silné víry, o niž musíme zápasit.

Opakuji: Na tomto místě, v zápase o víru, vidím vlastní střed našeho zápasu. Je naše úsilí v lidských mezích ve shodě s Boží vůlí, takže máme zůstat věrni svému poslání, i když se jeví jako marné, i když nezabráníme katastrofě, jako jí nezabránili izraelští proroci? Věříme, že pracujeme na díle Božím, takže žádná lidská moc je nemůže zmařit - také žádné intriky, žádná zabedněnost, žádné zneužívání církve k vlastní kariéře? Věříme, že Bůh v pravý čas zasáhne v zájmu své věci, zcela nečekaně? Věříme, že i dopuštění zlých věcí - budování staveb, které zase budeme bourat, domů, v nichž nikdo nebude bydlet, konstrukcí, které zůstanou nedokončeny - má své místo v Božím plánu? Jde nám o uznání, nebo budeme pokorně chválit Boha, až druhým dojde to, co mohli vědět před pěti lety? Jsme ochotni se připojit do řady těch, kteří byli nejprve odmítáni a pronásledováni, než byli přijati?

Pamatujme na Jákobův zápas s andělem, s Bohem: Nejprve si musíme vybojovat svůj zápas s Bohem, pak budeme uschopněni i pro dílo smíření. Necháme se malověrně znechutit, nebo řekneme: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš?

Jaroslav Vokoun

  • Uznání teologovi chudé a sloužící církve ›
  • Verze pro tisk
  • Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit

Obsah čísla

  • 047 - leden 1995
    • Uznání teologovi chudé a sloužící církve
    • Co přijala římsko-katolická církev od reformačních církví?
    • Jedno nahlédnutí do Ameriky
    • Povedzte, čo vás bolí!
    • Hnutí základních společenství a příprava semináře v Ženevě
    • A-pro!
    • Liturgie jako vyznání víry
    • Satanisté a Nová pravice se sbratřují
    • Základní projevy života obce
    • Žehnání - postmoderní téma?
    • Syn člověka nemá kde složit hlavu
    • Spolupráce kněží a laiků v církvi
    • Trvalý význam Druhého vatikánského koncilu
    • Poslední křesťan M. C. Putna
    • Svátosti křesťanské dospělosti
    • H. de Lubac o Teilhardovi de Chardin