Ekumenické dialogy od 2. vatikánského koncilu: Výsledky – otevřenéotázky – perspektivy
Písemná
verze přednášky pronesené v rámci 13. setkání zájemců o teologii
pořádaném Institutem ekumenických studií v Praze 23. 11. 2001
1. Konsensus v nauce o ospravedlnění – znamení obratu na cestě k církevnímu společenství
Slavnostní
podepsání Společného prohlášení o nauce o ospravedlnění resp. přesněji
Společného oficiálního ustanovení Luterského světového svazu a
římskokatolické církve, které toto prohlášení v jeho celistvosti
potvrdilodne 31. října 1999 v Augsburku, značí rozhodující obrat
v ekumenickém dialogu, který má význam nejen pro Světový luterský
svaz a římskokatolickou církev, nýbrž také pro ostatní reformační
církve, jež se v nauce oospravedlnění od luterského církevního
společenství neliší. Není to jen milník na cestě ke společenství, ale
znamení obratu, směřující do cílové rovinky. Obě církve si navzájem při
bohoslužebném úkonu, tedy „coram Deo“ stvrdily, že v nauce
o ospravedlnění hříšníka Bohem, tj. v hlavním bodě, na kterém
se v 16. stol. rozbila církevní jednota, již dnes neexistují žádné
rozdělující rozdíly. Podpis tohoto prohlášení v rámci bohoslužby
činí zřejmým, že nauka o ospravedlnění není primárně doktrínou, že
dosažený konsensus není jen konsensem nauky, nýbrž zasahuje do centra
evangelia. Církve se tímto před Bohem zavázaly směřovat k plné
jednotě, a když je nyní odstraněna hlavní překážka, překonávat aktivně
a odhodlaně překážky zbývající.Toto slavnostní prohlášení však nesmí
zůstat nekrytým účtem. Musí mít své konsekvence.
Prohlášení
zapadá do kontextu dlouhého procesu dialogu. Výrazně zdůrazňuje, že
nechce být žádným dokumentem vedle dosavadních, nýbrž chce dosavadní
dokumenty bilancovat a shrnovat. Proto bychom je měli logicky zařadit
do bodu
2. Logika a dynamika dialogů
Dialogy
započaté za účasti římskokatolické církve po 2. vatikánskémsněmu vedly
k novému typu dialogu: Jak konstatuje významný luterský ekumenik
Harding Mayer, jedná se o bilaterální dialogy církevně oficiálního
charakteru – církevně oficiální dialogy v tom smyslu, že dialogy,
resp. jejich účastníci byli formálně pověřováni a jmenováni příslušnými
církevními vedeními, přičemž výsledky byly bezprostředně postupovány
církevním vedením. Církevně oficiální charakter směřuje k tomu,
aby byly připraveny a podporovány církevně závazné výsledky. Předem
daným cílem těchto dialogů byla vůlek žitému církevnímu
společenství. Jejich logiku a dynamiku lze nejlépe demonstrovat na
římskokatolicko-luterském dialogu, neboť tento pokročil nejdále.
2. 1.“Evangelium a církev“ (1972)
Dialog
začal úvahami nad evangeliem, kterému církev má svědčit a jehož
zprostředkování má sloužit. Tímto tématem se od počátku zamýšlelo
zavedení rozhovoru o tom, co je specifické a základně odlišné u obou
partnerů. Namísto toho, aby se artikulovaly základní rozdíly však jako
výsledek dialogu vyplynulo hlubší společné chápání evangelia jako
události spásy, totiž jako „dění odehrávajícího se ve zvěstování a
udílení svátostí, při němž se člověku skrze Ducha svatého dostává
Božího ospravedlnění v Ježíši Kristu“.
Odtud vyplývala již
v tomto prvním dokumentu dalekosáhlá konvergence v nauce o
ospravedlnění. Tento dokument tvořil současně rámec pro všechny
následující dialogy.
2. 2. “Večeře Páně“ (1978)
Odtud
se dialog obracel s vnitřní důsledností k otázce večeře Páně,
protože – řečeno spolu s Lutherem – znovu objevil „krátký souhrn“,
ba přímo „summu a kompendium evangelia“, tedy zpřítomnění Krista. Stalo
se tak na luterské straně při zpětné reflexi vlastního původu.
Z eucharistie samé byla zas znovu objevena podstatná komuniální
struktura církve, o níž bude ještě třeba hovořit později.
2. 3. “Duchovní úřad v církvi“ (1981)
Odtud
bylo také získáno společné chápání úřadu jako služby oběma „základním
pilířům” (Slovu a svátosti), na nichž spočívá jednota církve. Ve
vnitřní dynamice dialogu je, že se v rámci dialogu o úřadu
neobrací jen na úřad biskupský, nýbrž také na otázku po úřadu služby
universální jednotě církve. Zde v současné době dialog stojí (v
doslovném významu slova „zastavit se“); neboť otázka úřadu se ukazuje
jako sporný problém pro chápání církve, pro plné uznání eklesiality
nekatolických církví ze strany římskokatolické církve, rovněž tak jako
i otázka eucharistického pohostinství. I o tom budeme muset ještě
později hovořit.
2. 4. Jiné dokumenty
Jmenujme
jen krátce ještě další dokumenty dialogu: „Cesty ke společenství“
(1980); „Jednota před námi” (1984), s konkrétními návrhy konkrétní
postupné realizace církevního společenství; „Církevní společenství ve
Slovu a svátosti“ (1984) – mezi Spojenou evangelicko-luterskou církví
Německa a Německou biskupskou konferencí; „Církev a ospravedlnění“
1994); „Přinášejí církevní odsouzení rozdělení církve?“ (1986); a
nezapomeňme ani tak zvaný limský dokument, prohlášení komise Faith and Order Ekumenické rady církví o konvergenci v otázkách křtu, eucharistie a úřadu; „Communio sanctorum
– Církev jako společenství svatých“ (2000) (Spojená
evangelicko-luterská církev Německa a Německá biskupská konference);
jako důležitý dokument římskokatolicko-reformovaného dialogu je ještě
třeba zmínit „Přítomnost Krista v církvi a ve světě“. K tomu
pak přistupují dialogy s církví anglikánskou jakož i církví
pravoslavnou a církvemi staroorientálními.
2. 5. Stav dialogu nyní
Podíváme-li
se na výsledky průběhu těchto dialogů, můžeme konstatovat, že staré
sporné otázky kolem nauky o ospravedlnění, o poměru mezi Písmem a
tradicí, o Slovu a svátosti, o přítomnosti Krista a jeho spásného
díla v Eucharistii, tedy o reálné přítomnosti a svátostném zpřítomnění
výkupné oběti Ježíše Krista na kříži, ztratily na své rozdělující
ostrosti a v těchto otázkách je dosaženo základního konsensu,
který je postačující k uskutečnění církevní jednoty.
Nejspornějším
problémem v dialogu s reformačními církvemi zůstává však
nadále otázka úřadu a v souvislosti s tím eklesiologie. Zde
proto leží ten nejdůležitější a nejnaléhavější úkol budoucnosti.
3. Otevřené otázky: eklesiologie – úřad – eucharistické společenství stolu
3. 1. K otázce eklesiality
3. 1. 1. Otázka z pohledu Nového zákona
Z novozákonního pohledu je každá místní obec v plném smyslu „Církev (ekklesia) Boží“ (1 K 1,2; 2 K 1,1) resp. Církev Kristova, nebo pregnantně: „Církev Boží v Kristu“ (1 Te 2,14). Tímto je a priori
vyloučeno poměřování místní a universální církve ve smyslu poměru
neúplné části k celku. Universální církev tu není před církví
místní a nezávisle na ní, nemá před ní ani časovou ani ontologickou
přednost. Místní obec je spíše konkrétním místem církve a jako taková
je manifestací a representací jedné ekklesie Boží, takže po právu
můžeme a musíme mluvit o mnoha církvích, které jsou nicméně jednou
církví, jedním Božím lidem. Místní církev však není žádnou statickou
veličinou. Nejen, že se potřebuje vždy znovu uskutečňovat, nýbrž vzniká
jako ekklesia (církev) Boží v konkrétním a místně vázaném
shromáždění ekklesie – obce, která se schází k naslouchání Božímu
Slovu a slavení svátostí, přičemž zakládající význam připadá
zvláště slavení večeře Páně (1 K 11, 18.20). A tak každá místní církev
realizuje celou eklesialitu církve, ovšem jen v otevřenosti vůči
všem ostatním církvím a ve společenství s nimi, těmi, jež nejsou
ničím jiným, než co každá jednotlivá již pro sebe představuje: lidem
Božím jako jedním Tělem Kristovým.
Tak z Nového zákona
neplyne sice žádný určitý organizační model, zato však základní
ustavenost církve je zřetelná: církev jako společenství vzájemně (ve
Slovu a svátosti) komunikujících místních církví.
3. 1. 2. Vlastní právo místních církví spojených ve společenství (communio)
Ze
základního tvaru církve, který tu byl načrtnut, nutně vyplýváne
zadatelné vlastní právo jednotlivých místních církví, které
připouštílegitimní mnohost tradic a strukturálních projevů
eklesiality (v jednotějedné církve), jak to výslovně praví
2. vatikánský koncilv souvislosti s východními církvemi.
Neboť církev je, jak bylo řečeno, primárně „církví na místě“, která na
druhé straně existuje a trvá jen skrze svou vevázanost do komuniální
jednoty církve jako Unae Catholicae (tedy nikdy
v sebe izolujícím zapouzdření). Spolu s tímto základním
tvarem církve je také ustaven úřad – ovšem ve zřetelném odlišení od
Slova a svátosti; neboť Slovo a svátost zakládají jednotu církve, úřad
slouží jednotě církve (a nemá tutéž důstojnost jako Slovo a svátost –
J. Ratzinger). Toto současně znamená: Církevní úřad nezakládá církev,
nýbrž vykonává jednu (ovšem podstatnou a důležitou) službu
v církvi. Chápání církve se tak nemůže a nesmí odvíjetod úřadu,
nýbrž úřad se musí odvíjet od církve, od jejího právě krátce popsaného
základního charakteru. Až potud mohlo být v ekumenickém dialogu
dosaženo dalekosáhlého společného srozumění. Kontroversní otázka vzniká
při otázce po konkrétní podobě úřadu. Podle východně-ortodoxního a
katolického (též anglikánského) pojetí je tímto úřadem úřad biskupský,
jak se vytvořil spolu se vznikem a prosazením monoepiskopátu (od 2.
stol. až do počátku 3. stol.). A tak je třeba ptát se po konkrétní
podobě úřadu.
3. 2. Zakládá biskupský úřad eklesialitu církve?
K otázce eklesiality reformačních církví:
Prohlášení Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus ze
dne 6. srpna 2000 váže eklesialitu výlučně na (historicky vzniklý)
biskupský úřad, a zcela proto upírá reformačním církvím eklesialitu „ve
vlastním smyslu“ (4. kapitola). Že se zde projevuje jednostranné
institucionálně-hierarchologické chápání církve, je nepopiratelné.
Otázka
eklesiality tu není v první řadě poměřována otázkou po úřadu
ustanoveném Kristem, nýbrž otázkou určité podoby úřadu, a to pod šifrou
„platný episkopát“. Bylo tu skutečně dosaženo hraniční linie, jež by
ještě dovolovala návratu? Chtěl bych vyslovit tezi, že tuto pozici
prohlášení Dominus Iesus není možné sladit s naukou 2. vatikánského koncilu, a to z dvojího hlediska:
1. z hlediska úřadu;
2.
z hlediska zvláště výpovědí Dekretu o ekumenismu, které na
pozadí eklesiologie odstupňované účasti na skutečnosti církve nepřiřkly
reformačním církvím sice plné (plena) nebo dokonalé (perfecta) společenství (communio) s katolickou církví, avšak přece společenství částečné (communio non plena),
což je ale úžasný pokrok vůči totální identifikaci – platné ještě za
Pia XII. – jediné a pravé církve Kristovy a církve římskokatolické.
Zdůvodním krátce svou tezi:
3. 2. 1. ve vztahu k úřadu.
Je
historicky nezpochybnitelné, že se trojstupňovost úřadu (biskup –
kněz/presbyter – jáhen) historicky vyvíjela (pro naši souvislost je
významný jen vztah biskup – kněz/presbyter, neboť jáhen nikdy
nevykonával předsednickou funkci při eucharistii). Spolu s 2.
vatikánským koncilem je tedy třeba vycházet z jednoho církevního služebného úřadu (ministerium ecclesiasticum), jemuž
jedinému je přiřknuto božské ustanovení (Lumen gentium 28,1). Tento
jeden Bohem ustanovený úřad byl přes celé dějiny předáván a uchováván
jako služba Slovu a svátosti (as tím i služba jednotě a vedení
obce, církve) – také když reformační církve v době reformace
biskupskou posloupnost (nikoli z vlastní vůle) ztratily, a proto
využily nouzového práva tak zvané presbyterské ordinace. Jak se ukazuje
z koncilových jednání, II. Vatikánum se úmyslně nevyjádřilo k
teologickému vztahu resp. sakramentálnímu rozdílu mezi episkopátem a
presbyterátem, a to s ohledem na nepochybně existující legitimní
praxi ordinací (tj. na praxi udílení svěcení) skrze ne-biskupy:
a)
Jak ve staré církvi (zde zvláště praxe alexandrijské církve asi do roku
318, podle níž při uvolnění biskupského stolce kolegium presbyterů
vyzdvihlo jednoho ze svých řad na biskupský stolec bez (!) nové
ordinace),
b) tak také v době karolínské a zvláště
c)
v 15. století, kdy opati, kteří nebyli (!) biskupy, směli s
papežským dispensem udělovat vyšší svěcení včetně svěcení kněžského
(srv. DH 1145 f; 1290; 1435).
Podle 2. vatikánského koncilu
nelze jmenovat žádné kulticko-sakramentální funkce, jichž by se za
všech okolností a ve všech dobách chápali vždy biskupové a jež by mohly
být vykonávány jen jimi, a to včetně ordinace biskupské. K tomu je
k dispozici detailní studie od Huberta Müllera pod názvem Druhý
vatikánský koncil k otázce poměru episkopátu a presbyterátu (Zum
Verhältnis von Episkopat und Presbyterat im Zweiten Vatikanischen
Konzil, Vídeň 1971).
A tak můžeme formulovat tezi: Předává se
jeden úřad se všemi plnými mocemi zcela a nerozděleně v ordinaci
kněžské. Diferenciace úřadu resp.jeho funkcí na episkopální a
presbyterskou se netýká podstaty úřadu samého, nýbrž jen
vykonavatelnosti předaných plných mocí.
Podle tohoto není
rozdíl rázu dogmatického, nýbrž církevně-právního. Jeden apoštolský
úřad předchází svým historickým diferenciacím a je zde otevřen různým
podobám. Spolu s tím lze uznat i reformační úřady –
v důsledku čehož je to také i nutné učinit. Neboť podstata
apoštolského úřadu a apoštolské posloupnosti zůstala
v reformačních církvích uchována. Chtít upírat těmto církvím
eklesialitu ve „vlastním smyslu“ s odvoláním na absenci „platného
episkopátu“ je z teologického pohledu chatrné.
*
To
lze verifikovat také z výsledků dialogu o církevním
úřaduv církvi: Existuje konsensus o zvláštním úřadu, který Kristus
pro církevustanovil jako jeden z podstatných znaků církve.
Konsensus
existuje dále i pokud jde o funkci úřadu reprezentovat v životě
církve prioritu Boží iniciativy a autority a skrze Slovo asvátost
sloužit shromažďování, budování a řízení obce (církve).
Konsensus
existuje též v základním chápání ordinace jakožto neopakovatelného
zapojení do služby Slovu a svátosti, jež primárně působíKristus a jež
je zprostředkováno skrze vkládání rukou a modlitbu ordinovaných nositelů
úřadu. (V tomto smyslu neexistuje též žádná neshoda pokud jde
o svátostnost ordinace.)
Další důležitá shoda existuje
v základním pojetí apoštolské posloupnosti úřadu v tom smyslu,
že je základně zařazena do souvislosti posloupnosti universální církve
v apoštolské víře. V rámci posloupnosti ve víře (a jen
v této souvislosti) má ale též posloupnost úřadu svůj smysl: jako
nutná služba kontinuitě apoštolské víry resp. zpětné vazbě církve na
její apoštolský původ.
Konečně je třeba vyzdvihnout ještě jeden důležitý bod konsensu: zařazení úřadu do církve jako společenství (communia)
místních církví, jak jsme jižv předchozím zdůraznili. Církev je
společenství v Krista věřících a v něm i sjednocených. Úřad má
sloužit této jednotě s Kristem a jednotě věřících mezi sebou
(věřících a církví navzájem).
3. 2. 2. Výpovědi 2. vatikánského koncilu o alespoňparciální eklesialitě
Z celku výpovědí vyberu jen dvě:
3.
2. 2. 1. Křest – jak koncil praví v dekretu
o ekumenismu (Unitatis redintegratio, 3) – začleňuje do jedné církve
Ježíše Krista (nikoli do „konfesní církve”). Zakládá svátostnou vazbu
jednoty, a tím eklesialitu. Církve, které si vzájemně uznávají křest,
stojí ve fundamentálním společenství církví, které svou vnitřní
dynamikou usilovně směřuje ke společenství eucharistickému.
3. 2. 2. 2. „Odloučené církve”
Jedna
klíčová výpověď koncilu (UR 3) říká, že „odloučené církve
a společenství“ nejsou „v tajemství spásy bez významu a
závažnosti“.“Neboť Duch Kristův se uvolil použít jich jako prostředku
spásy…“. Pokud toto platí, pak přece nemůže být těmto církvím zcela
upírána eklesialita; církev Ježíše Kristaje pak tím daleko spíše
v těchto církvích účinná a přítomná. Pak v nich též musí
existovat církevně odůvodněným způsobem i úřad a pravomoc řádu a řízení.
3. 2. 3. Otázka znovunabytí historické posloupnosti v historickém biskupském úřadu
Následující
vývody nechtějí v žádném případě zužovat význam biskupského úřadu,
který se historicky vyvinul. Bylo by dokonce žádoucí, aby – ve smyslu
podnětů daných limským dokumentem a prohlášením z Porvooz r.
1992 mezi anglikánskou církví Velké Británie a Irska a
luterskými církvemi Severu (Norsko, Švédsko, Finsko, baltské země – jen
Dánsko nepřistoupilo) – církve, jež ztratily historickou posloupnost
biskupského svěcení, ji opět přijaly – jako znamení kontinuity církve
v apoštolské víře. To by se ovšem mohlo stát jen tehdy, kdyby
jejich úřady byly uznány, neboť jinak by reformační církve musely svou
vlastní eklesialitu zpochybňovat. Funkcí biskupského úřadu je vykonávat
nad-lokální episkopé, a tím regionálně (a universálně) sloužit věrnosti evangeliu a řízení.
3. 2. 4. Šance universální služby vedení?
Vycházeje
z Písma a patristické tradice objevil 2. vatikánský koncil základní
strukturu církve opět jako společenství místních církví, které vzájemně
komunikuje v Slově a svátosti. V této základní podobě má
také úřad Petrův jako služba univerzální jednotě mnoha místních církví
své teologické místo. Z této základní struktury jakožto
horizontálního strukturního poměru vzájemně komunikujících místních
církví je pyramidální pohled na církev ve smyslu
absolutisticko-monarchistického církevního modelu teologicky (!)
vyloučen. Papež není žádným absolutním monarchou a není
zdrojem veškerého práva v církvi. Papež není ani episcopus universalis (teologický
nesmysl), který dle libosti smí zasahovat do vlastních práv
místních církví. Zakotvena v základní struktuře svéprávných
místních církví a tím i v synodálním charakteru církve, mohla
by být učiněna srozumitelnou a sdělnou potřebná autorita tohoto Petrova
úřadu daná universálním úřadem služby jednotě, ale na druhé straně také
i vnitřní hranice tohoto úřadu.
Jurisdikční primát papeže není
teologicky neomezený a neomylnost nositele papežského úřadu není ničím
jiným než primátem a neomylností biskupského kolegia (resp. obecného
koncilu) a universální církve. Takovou vazbu a reinterpretaci
universálního služebného úřadu (úřadu Petrova) bude muset ekumenická
teologie ještě hlouběji reflektovat (v souladu s podnětem samotného
papeže společně přemýšlet o přiměřeném vykonávání papežského úřadu;
srv. encyklika „Ut unum sint“, 1995). První vatikánský koncil je
takové reinterpretaci naukového a jurisdikčního primátu
v komuniální eklesiologii veskrze otevřen.
A tak bych chtěl
formulovat tezi: Takto chápaný, v kolegialitě vykonávaný papežský
úřad jako služba universální jednotě, která nebrání legitimnímu
vlastnímu právu místních církví a legitimní mnohosti rozličných tradic,
nýbrž je respektuje a podporuje, může mít v ekumenickém dialogu
šanci na uznání.
3. 3. Cesty k eucharistickému společenství stolu?
Společenství
stolu Páně je zajisté tím nejnaléhavějším přáním všech křesťanů, kterým
jednota v Kristu a tím i jednota a společenství církví leží na
srdci. Jsou zde cesty k jejímu uskutečnění?
3. 3. 1. Eucharistická jednota
Nejprve
bychom si měli zajisté uvědomit, že eucharistie o sobě a ze své nejzazší
podstaty je svátostí jednoty; srv. 1 K 10,16f: „Není
kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí (společenstvím, koinonia, communio) na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí (společenstvím, koinonia, communio) na
těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my, mnozí, jedno tělo, neboť
všichni máme podíl na jednom chlebu.“ Tak by měl právě ze slavnosti
eucharistie vyjít ten nejsilnější impuls k jednotě. Eucharistické
stoly, které stojí vzájemně proti sobě, jsou paradoxem, jsou vrozporu
se smyslem eucharistie.
3. 3. 2. Eucharistie jako svátost církevní jednoty:
Toto
hledisko si vyžaduje, jak již bylo zdůrazněno, propojení se svátostí
křtu, neboť základním aktem začlenění do církve jakožto mystického Těla
Kristova je křest (1 K 12,12). Zde je hned zřetelná
jedna aporie: V dokumentu „Církevní společenství ve Slovu a
svátosti“ stojí:
Spolužití různých konfesních společenství,
která si vzájemně uznávají křest, ale nežijí v (plném) církevním
společenství, je tváří v tvář Božímu spásnému jednání ve křtu
skandálem. Právě náš společný křest nás podněcuje k překonávání
protikladů, jež rozdělují církev. Proto nesmíme ustávat v hledání
cest směřujících k tomu, aby společenství potvrzené podSlovem
Božím a ve společné modlitbě a ve vzájemně uznaném křtu, se stalo
plným církevním společenstvím.
3. 3. 3. Existují teologicky zodpověditelné cesty?
Tou
nejzávažnější námitkou proti eucharistickému společenství
je: „Eucharistické společenství je společenstvím církve“ a naopak. Pokud
tu není žádného plného společenství církve, potud není ani žádné
společenství eucharistie. Tato zásada staré církve je jistě
v principu správná. Druhý vatikánský koncil tu ale poněkud
pootevřel dveře. Jak jsme se již zmínili, hovoří o „nedokonalém“
(parciálním) společenství. Ale také „parciální“ společenství je
společenstvím církve. Tak koncil dává rozpoznat mezi plným rozdělením
církve a plným společenstvím církve jakýsi meziprostor,
z něhož vyvstává otázka, zda jsou možné a smysluplné přechodové
formy společenství eucharistie resp. večeře Páně, jež by odpovídaly
dosaženému přiblížení církví (tak se ptá např. Harding Mayer). A tak se
můžeme a smíme ptát, zda by v korespondencis parciálním
společenstvím církve také mohlo existovat parciální společenství
eucharistie resp. večeře Páně, jinak vyjádřeno: Zda by nebylo možné
přinejmenším příležitostně zkoušet eucharistické pohostinství
jako znamení již existujícího společenství, které dynamicky usiluje
směrem k plnému církevnímu a bohoslužebnému společenství a jež
by církve avěřící k tomu i zavazovalo. Chtěl bych tuto otázku
z teologicky zodpověditelných důvodů zodpovědět kladně.
Eucharistické pohostinství je možné. Otázka by pouze měla znít: Smíme my
s ohledem na to, čeho jsme dosáhli jako společného a na čem jsme se
v eucharistické víře shodli, ještě odpírat eucharistické
pohostinství? (Nemusíme zde zvláště zdůrazňovat, že předpokladem pro to
je eucharistická víra v přítomnost Krista a jeho spásného díla
v Eucharistii spolu s ryzím zápalem pro církevní
společenství).
3. 3. 4. Otázka vzájemnosti
Bez
vzájemnosti není pohostinství možné. Toto by mělo být uznáno
i z katolické strany! Zejména otázka úřadu už nemůže podle naší
úvahy v souladu s předchozím rozvažováním platit jako ta
„nejstrmější překážka“. Uznání reformačních úřadů je možné. Co však je
teologicky možné, musí se také pro jednotu, kterou si Kristus přeje, i
stát! Odvážní katoličtí biskupové, jako zemřelý arcibiskup ze Štrasburku
Léon Artur Elchinger a současný štrasburský arcibiskup Joseph Doré tuto
možnost za určitých podmínek katolíkům otevřeli. Synod německých
biskupství (1971 – 1975) nepovažoval za vyloučené, „aby katolický
křesťan, následuje svého svědomí, ve své zvláštní situaci rozpoznal
důvody, na jejichž základě se mu účast na evangelické Večeři Páně bude
vnitřně jevit jako nutná.“ Taková účast, která uznává duchovní realitu
evangelické večeře Páně, nemůže být nahlížena jako
rozchod s katolickou vírou nebo nevěrnost vůči církvi.
4. Perspektivy
Slavnostní
podepsání oficiálního prohlášení o nauce o ospravedlnění si nutně
vyžaduje vyvození důsledků. Zaměřili jsme se na tři takové –
zřejmě nejdůležitější: uznání eklesiality reformačních církví, uznání
reformačních úřadů, praxe eucharistického pohostinství. Ani otázka
eklesiality, ani eucharistického pohostinství nemusí ztroskotat na skále
apoštolské posloupnosti a apoštolského úřadu. Zde musí platit zásada: Co
je teologicky možné, musí být též pro Kristovu vůli volající po jednotě
vykonáno. Církve jsou vyzývány vyčerpat hranice teologicky možného a
nezapouzdřovat se vůči sobě navzájem do vlastních úzkostí o identitu.
Společné oficiální prohlášení výslovně uznalo model jednoty usmířené
různosti. Svět naše překonané kontroverze a z ní vyrůstající
frustrace nepotřebuje – a abych citoval kardinála Kaspera: Potřebuje
usmířené společné svědectví církví, které za své dlouhé dějiny
odloučení si ještě nikdy nebyly tak blízko, jako se za uplynulých 30 –
40 let přiblížily. Církvím byla darována jedinečná šance, kairos, který
nesmí zaviněně promarnit. Společné oficiální prohlášení o nauce o
ospravedlnění se silným znamením naděje, že cíl, jemuž by všechny
dialogy měly sloužit, se posunul dodosažitelné blízkosti. Tam, kde byla
odstraněna hlavní překážka, nesmím mít zbývající rozdíly už přespříliš
velkou váhu. Neboť, tak říká papež Jan Pavel II ve své encyklice o
ekumenismu Ut unum sint: „Co nás dělí, je v porovnánís tím,
co nás spojuje, nepatrné“.
Přeložil Jan Kofroň