Dne 2. dubna 2011 se uskutečnilo ve Vídni
slavnostní předání letošních cen Nadace Herberta Haaga „Za
svobodu v církvi". Předsedou nadace je Hans Küng, mezi
oceněnými v uplynulých letech byli např. E. Drewermann, H.
Häring nebo K. J. Kuschel.
Druhý vatikánský koncil, na němž se církev sama stala předmětem sebereflexe, zahajuje svou konstituci o církvi Lumen gentium programní větou „Lumen gentium cum sit Christus": „Kristus je světlo národů", nikoli církev; církev své vlastní světlo nemá. Vše, co je v ní světlem, je jen odrazem „slávy Kristovy". Jeho, Krista, má církev činit jako světlo světa transparentním. To je nejen jejím úkolem, ale i soudem, pod nímž stojí (neboť toto světlo může též zatemňovat - a opakovaně to tak často činila a činí, jako církev hříšníků a hříšná církev). Tím je současně načrtnut její program reformy: „osvěcovat všechny lidi (stále jasněji) jasem Kristova světla, které září na tváři církve (LG 1)."
Církev, to byla vždycky také pronásledovaná církev. (…) Žádné dějinné období nepůsobilo po sobě tak dlouho jako doba pronásledování prvotních křesťanů v antické římské říši. To skončilo za Konstantina a z pronásledované církve se stalo v říši státní náboženství a křesťanství samo se stalo nosným kulturním faktorem potom následujícího křesťanského Západu. Až dodnes jsou ale tehdejší mučedníci svědky počátků církve.