Liturgická
reforma římskokatolické církve v českých zemích
Paradoxně jediným
výrazným výsledkem reforem II. vatikánského koncilu, který se
podařil uvést do praxe, je liturgická obnova. Nicméně v našich
podmínkách se zdráhám označit tento proces obnovou a raději
používám termín reforma.1
Byl reformován pouze vnější způsob slavení církve, která však
zůstala uvnitř koncilem téměř nedotčená, neobnovená. Po téměř
tisíci letech se v římské církvi podařilo znovu zavést
mateřštinu jako liturgický jazyk. Byl dán daleko větší důraz
na boží slovo v liturgii (včetně čtení z hebrejské
bible). Některé liturgické role (lektorů, kantorů aj.) převzali
neordinovaní služebníci. Obnova by však vyžadovala uplatnění
práv a povinností vyplývajících z obecného kněžství.
Vyžadovala by obnovu obcí, kde není úlohou předsedajícího
liturgii „provádět", ale sloužit tomu, aby ji mohli slavit
jiní; kde není cílem se jednou týdně „usebrat", či dokonce
„splnit náboženskou povinnost", ale slavit Ježíšovu vydanost
pro druhé a činit tak na jeho památku ve prospěch druhých.
Kořeny novodobé
liturgické reformy římskokatolické církve, která díky úsilí
několika jednotlivců2
započala v 2. polovině 19. století a zejména ve 20 stol.
dostala oficiální impuls liturgickou konstitucí Sacrosanctum
concilium II. vatikánského koncilu (1962-65), přijatou již na
závěr 2. zasedání v roce 1963.
Počátky liturgické
obnovy u nás jsou spojeny se dvěma centry: Velehradem a Emauzským
klášterem. I když zaměření velehradských sjezdů bylo primárně
unionistické,3
nemohlo se liturgickým otázkám vyhnout - není možné hledat
společnou řeč s křesťanským Východem, aniž bychom
pominuli liturgii. Ta tyto konference navazovalo ustanovení
mezinárodní vědecké společnosti Akademie velehradské a rozsáhlá
odborná ediční činnost. Sjezdy zaštiťovali představitelé
církve, kteří byli sami erudovými odborníky: pozdější
olomoucký arcibiskup Josef Matocha (1888-1961; zemřel v domácím
vězení pod dozorem StB) a pražský pomocný biskup Antonín
Podlaha (1865-1932).
Emauzský
benediktinský klášter se rovněž věnoval staroslověnské
liturgii, jak ostatně dostal do vínku od svého zakladatele Karla
IV. Novodobé působení je spojeno se jménem mimořádné osobnosti
opata Arnošta Vykoukala (1879-1942; zemřel v nacistickém
koncentračním táboře v Dachau). Převor kláštera Marián
Schaller (roku 1955 umučen v komunistickém žaláři) přeložil
poprvé římský misál do češtiny. Jiný emauzský benediktin
Metoděj Klement založil ministrantské hnutí Legio angelica a
přivedl ke kněžství stovky talentovaných jinochů. V klášteře
se konaly liturgické konference, vycházel časopis PAX.
Po
koncilu
Necelý rok po vydání
liturgické konstituce, ještě během koncilního jednání vydala
Kongregace pro bohoslužbu 26. září 1964 dokument Inter oecumenici
- první instrukci k uskutečňování konstituce Sacrosanctum
concilium. Směrnice v ní obsažené měly být závazné k 7.
březnu 1965. Liturgická reforma však probíhala v různých
oblastech s rozdílnou intenzitou a odlišnými důrazy. Zatímco
např. v Německu se k datu 7. března 1965 (1. neděle
postní) započalo se zaváděním němčiny coby liturgického
jazyka, byla u nás 25. února 1965 teprve ustavena celostátní
liturgická komise. V prvních letech po koncilu jsme propásli
dobu, kdy byl Řím otevřený, kdy schvaloval návrhy národních
biskupských konferencí bez problémů. Římská kurie byla ještě
natolik koncilem ochromena, že trvalo několik let, než se začala
vracet do pozic, na které byla před koncilem zvyklá. Papež Pavel
VI. měl liturgický talent. V počátku jeho pontifikátu se
římská liturgie začala vracet k „vznešené jednoduchosti",4
oproštěné od vlivů byzantského dvorního ceremoniálu a zejména
od galikánských středověkých nánosů.5
Situaci v české
římskokatolické církvi v době počátků liturgické
reformy II. vatikánského koncilu lze kromě řady jevů zmíněných
v předchozích kapitolách (jako byl tlak komunistického
režimu, uzavřené hranice, chybějící teologové, chybějící
biskupové, feudální podoba církve) charakterizovat především
následujícím znakem důležitým pro průběh reformy: Setrváním
v mentalitě Tridentského koncilu - uchopením obnovy jako
reformy rubrik. Katolík, odkojený tridentskou liturgií, byl
zvyklý, že všechno je do posledního detailu předepsáno.
Jmenovitě v chování kněze, který podle tridentského pojetí
liturgii slouží, ostatní nejsou tak důležití. Co má kněz
říkat, co dělat, kam se dívat, co je platné a co už ne atd.
Tato mentalita zcela překryje obsah obnovy. V této mentalitě
byla vychována většina současných kněží i biskupů, v této
mentalitě vyučoval donedávna na KTF v Praze prof. Jan Matějka.
Obsah
liturgické obnovy
Obsah liturgické
obnovy a dokonce i obsah liturgické reformy bývá redukován na
několik příkladů jako např. „obrácení oltáře čelem
k lidu", či zavedení mateřského jazyka. Hlavním zdrojem
principů, kterými se obnova řídí, je liturgická konstituce II.
vatikánského koncilu Sacrosanctum concilium. Zejména prvé tři
kapitoly této konstituce obsahují teologická východiska a
zdůvodnění reformy. Tak jako v jiných dokumentech tohoto
koncilu je reformní duch skryt v řadě formulací
publikovaných již jen jako kompromis; někdy proto nestačí znát
jen oficiální výsledný koncilní text, ale nutno pátrat v
komentářích, o jaké intence autorům původně šlo.
Znovuobjevení
role křesťanské obce při slavení jakékoli liturgie
Slavení každé
liturgie (vč. liturgie hodinek, liturgie smíření, pomazání
nemocných atd.) není individuální záležitostí několika
jedinců, ale patří do středu křesťanské obce. Každý z jejích
členů se na slavení aktivně podílí. Je vážným úkolem
předsedajícího objevovat a uplatňovat charismata jednotlivých
členů obce.
Tím, že u nás
dosud obnova církve proběhla velmi nedostatečně, nedostatečný
je i její liturgický projev. Liturgie má sice schopnost napomoci
církev vytvářet, ale to platí pouze do určité míry. Smysluplné
slavení liturgie vyžaduje od církevní obce také určité
předpoklady, které velmi často nejsou naplněny.
Rozšíření
žánrové pestrosti liturgií
Před reformou byla
prakticky jedinou veřejnou formou liturgie eucharistie (tzv. „mše").
Ta je po reformě slavena zejména v neděli a o svátcích.
„Všedních" forem je celá řada: denní modlitba církve,
liturgie slova, liturgie smíření, celá paleta liturgií
katechumenátu atd.
Příčina tohoto
stavu může být dvojí. Jednak si řada katolíků dodnes myslí,
že každá mše je „obětí nedozírné ceny, které si nic na
světě nevyrovná". Proč potom dělat něco méně hodnotného,
když můžeme mít účast na tom nejhodnotnějším. Koncil ovšem
učí o každé liturgii, nejen eucharistické:
„Proto je každé
slavení liturgie činnost navýsost posvátná: je to dílo kněze
Krista i jeho těla, církve, a jeho účinnosti se žádná jiná
činnost církve nevyrovná ani co do jména, ani co do důstojnosti."
(SC 7)
Druhým důvodem je
pohodlí těch, kteří liturgie připravují i těch, kteří je
slaví. Dát prostor více liturgickým typům vyžaduje nápaditost,
schopnost improvizace, nasazení.
Obnovení
důrazu na obecné (křestní) kněžství
Do reformy se s jiným
než svátostným kněžstvím téměř nepočítalo. Nyní se počítá
s „aktivní účastí" celého shromáždění. Uchopení
obecného kněžství se projevilo mnoha způsoby, např.:
Přijímání
eucharistických darů je nabídnuto všem, nikoli jen kléru. Je
umožněno přijímání pod obojí způsobou při každé
slavnostnější příležitosti (prakticky každou neděli).
Liturgické dialogy
předsedajícího (kněze či jáhna) se shromážděním modelují
dialog, který vede Hospodin se svým lidem.
Liturgické zpěvy
tvoří integrální součást liturgie. Patří shromáždění a
jsou podporovány kantorem či scholou. U nás je bohužel stále
velmi často provozován útvar zvaný lidová píseň (skladba o
více slokách, které se zařazují jako vsuvky v jednotlivých
částech liturgie) nebo je podporován gregoriánský chorál, který
je cennou duchovní hudbou, ovšem pro většinu lidí již ztratil
schopnost být hudbou liturgickou. Přímo úpadkové je provozování
tzv. „mší" - polyfonních skladeb určených profesionálním
sborům. Takovéto skladby patří na koncerty duchovní hudby a
nikoli do liturgie.
Obnovení obecných
modliteb (přímluv) je jedním z nejvýraznějších projevů
obecného kněžství. Jsou v režii shromážděné obce. Spolu
s modlitbou Páně a Symbolem patří mezi klíčové modlitby
liturgie svěřené celému shromáždění. Jsou ovšem u nás stále
nejzanedbanější částí liturgie a vystihují neuspokojivý stav
liturgické obnovy.
Znovuzavedení
ministérií
Obec vybírá za
svého středu, podle individuálních charismat, jednotlivé
služebníky. Ti pak, pokud určitou službu přijmou, jsou k ní
autoritou zmocněni a na základě svého obecného kněžství ji
vykonávají.
Ačkoli se po koncilu
očekávalo, že tomuto nástroji, sloužícímu jak k užitku
obce, tak uplatnění křestní odpovědnosti, bude věnována
rozsáhlejší pozornost, jsou všeobecně využívána pouze dvě
ministeria - lektora a akolyty a to ještě jako služby mimořádné.
Minister znamená služebník. Ministerium je totéž co pověření
konkrétního jednotlivce, aby svým dostatečně prokázaným
charismatem sloužil slavící obci jako znamení, že všichni
pokřtění jsou Bohem povoláni a tedy i vyvoleni ke službě
slavící obce (obce, nikoli jen její právě probíhající
slavnosti!).
Obnovení
církvetvorných principů v liturgii
Princip kolegiality
(sborového uspořádání církve) se v liturgii uplatňuje na
úrovních různých kolegií, např.:
- v celém
shromáždění všichni přijímají;
- v kolegiu
„laiků" nemá nikdo vyhrazená privilegovaná místa (pokud
ovšem nekoná nějakou specifickou službu, jako např. ve schole);
- v kolegiu
biskupů pronáší požehnání všichni společně;
- v kolegiu
kněží všichni současně koncelebrují;
- v kolegiu
jáhnů si vzájemně rozdělí liturgické úlohy.
Princip subsidiarity
stanoví, že každý má konat tu a právě tu liturgickou roli, ke
které je určen, např.:
- je-li přítomen
lektor, kantor, jáhen, pak nemá číst čtení, zpívat žalm či
číst evangelium předsedající kněz, ale jáhen, resp minister
obce.
- pokud kněz křtí
dospělého (s povolením biskupa), pak jej také zároveň vždy
biřmuje (k tomu už žádné povolení nepotřebuje);
- přímluvy patří
shromáždění, které nemůže tuto roli automaticky svěřit např.
předsedajícímu.
Důraz
na bibli
Byla obnovena
liturgie slova. Je to svébytný útvar se svojí hodnotou. (Byť
mnohý katolík dodnes řekne: „Byla jen bohoslužba slova.").
Řádná forma žádné liturgie nemůže být nadále bez bloku
slova. (Byť se dodnes masově praktikuje řada svévolných
výjimek.)
Byl vytvořen nový
lekcionář, který o nedělích zavedl tři čtení, z nichž
první je vždy (mimo dobu velikonoční) ze SZ. Nedělní lekcionář
je rozvržen do tří let, podle tří synoptiků. Janovo evangelium
se čte hlavně ve svátečních obdobích. Lekcionář byl vybrán
velmi kvalitně, proto mohl sloužit za základ lekcionáři
ekumenickému (RCL).6
Kázání či spíše
homilie (kázání na biblický či liturgický text) se stalo
povinnou částí nedělních bohoslužeb. (Do reformy nebylo
považováno za součást liturgie a kněz si na kázání odkládal
vrchní liturgický oděv - kázuli.)
Mateřský
jazyk
Bylo nutné pořídit
překlady množství liturgických textů. Nebyl to jen problém
lingvistický, ale především teologický. Pražská překladatelská
skupina strávila stovky hodin nejen samotnou prací, ale jejím
obhajováním před vnitřními (převážně moravskými) a
kuriálními kritiky.
V následujících
letech po II. vatikánském koncilu byly zpracovány desítky nových
liturgických knih vč. teologických úvodů, které pak byly
překládány a upravovány v podmínkách jednotlivých regionů
(např. států, jazykových oblastí či kontinentů).
Kromě starobylého
římského kánonu přibyly tři nové anafory. Liturgové se museli
naučit je přednášet v rodné řeči jako dobrořečení
Hospodinu, ne jako doprovod magických slov a úkonů jak byli dosud
zvyklí. Ne všem se to dosud podařilo.
Tím, že se
prakticky všechny texty začaly přednášet nahlas, bylo zapotřebí
si osvojit způsob přednesu respektující charakter biblického
(liturgického) textu. Hymny a žalmy jsou určeny ke zpěvu,
epištoly ke čtení atd.
Kroky
reformy
Celostátní
liturgická komise
Pokoncilní reforma
probíhala „shora". Směrnice Inter oecumenici předpokládala
vytváření diecézních liturgických komisí (odst. 47) i možnost
liturgických komisí pro větší oblasti (odst. 44-46).
Komunistický režim chtěl mít všechny církevní aktivity pod
kontrolou, proto preferoval vytvoření jedné komise pro celé
tehdejší Československo. Ustavující setkání se uskutečnilo
25. února 1965 v Bratislavě. Předsedou byl Ambróz Lazík,
biskup, apoštolský administrátor trnavský, místopředsedou nově
ustanovený apoštolský administrátor pražský, biskup František
Tomášek. S ohledem na dva dominantní jazyky byla komise
rozčleněna na dvě sekce: českomoravskou a slovenskou. Každá
diecéze vyslala dva delegáty, takže celkem měla komise přes 30
členů. Personální složení bylo velmi pestré. Ze 14 zástupců
českých a moravských diecézí bylo 6 agentů StB. Na několik
dalších byl vyvíjen dlouhodobý tlak, aby se ke spolupráci
upsali. Dva členové byli vysocí funkcionáři později vniklého
kolaborantského Sdružení katolických duchovních Pacem in terris:
Antonín Veselý (1918-1983, který se prohlašoval za
českotěšínského ordináře, a kanovník Josef Vrana (1905-1987),
pozdější kontroverzní biskup v Olomouci. Odborníky
v liturgice byli Josef Bradáč (1920-1986), Ladislav Simajchl
(1922-2010), oba za brněnskou diecézi a Jaroslav Kouřil
(1913-1981), profesor pastorální teologie CMBF v Litoměřicích
za pražskou arcidiecézi. Kuriózní bylo, že se jednání
zúčastňoval i zástupce státní správy.
Komise se sešla
v průběhu let 1965-67 šestkrát. Poté se těžiště práce
přesunulo do národních komisí. Zápisy celostátní liturgické
komise ukazují, jak obtíženou pozici měli reformě naklonění
členové (Ladislav Simajchl, částečně biskup Tomášek), jak
nesamozřejmé bylo prosazování jednotlivých kroků reformy, jak
se jednotliví členové, předsedy nevyjímaje, míjeli s podstatou
reformy. Několik příkladů:
25.
února 1965, Bratislava
Lazík „...vyzdvihol
prednosť ľudového spevu na našich bohoslužbách, ktorý je vo
veľkej miere vlastne už uskutočnením toho, čo žiada Koncil,
totiž činnej účasti ľudu na bohoslužbách. Preto sa ľudový
spev počas bohoslužieb i naďalej u nás plne zachová."
Simajchl „...žiadal,
aby sa novozavedené zmeny kňazom i ľudu patrične zdôvodnili, aby
sa aj u nás zaviedlo všetko, čo predpisuje Snem a Inštrukcia a
aby sa do obradov zaviedla živá reč v maximálnej miere".
„Predseda dáva
hlasovať, pokiaľ ide o reč pri Stupňových modlitbách. Za
reč ľudu sa vyslovilo 13 prítomných, za latinčinu 12. Jeden
nehlasoval."
„CLK sa
jednomyseľne uznáša, aby Gloria kňaz intonoval latinsky
a latinsky potichu pokračoval. Ľud spieva. Kde bolo už
zavedene recitovanie Gloria v reči ľudu, nech sa ponechá.
V tom prípade však kňaz začína Glorie tiež v reči
ľudu."
Simajchl „...podáva
niekoľko praktických rád: 1. Nech se prevedie praktická
inštruktáž kňazov o liturgii v jednotlivých diecézach.
2. Požiadal Česku charitu v Prahe o zhotovenie
praktických patén na kalichy podľa návodu sekcie pre umenie CLK.
Hostie nech vyrábajú tlstejšie. 3. Nech sa do Direktória, ako
príloha, vsunú liturgické smernice s praktickými
vysvetlivkami. 4. Nech sú osobitne vydané Spoločné modlitby.
Vydanie majú pripraviť jednotlivé subkomisie CLK."
22.
dubna 1965 Praha
F. Tomášek
„...připomíná, že my máme speciální důvod, abychom co
nejvíce využili možnosti zavedení lidového jazyka; vzpomeňme na
veliké zápolení o slovanskou liturgii u nás v minulosti;
proto musíme být v prvních řadách těch, kteří chtějí
uplatňovat lidový jazyk". Zavádění mateřského jazyka
komunistickému režimu vadilo mnohem méně, než vnitrocírkevní
opozici.
22.
června 1965 Brno - diskuse o publikaci „jazykového" dekretu,
zajištění jednoty a přesnosti zejména dialogů.
Gavlas: „Němci
začali už 7. března 1965, kněží, kteří k nám přicházejí
z ciziny se ptají, jak jsme daleko s liturgickou a
jazykovou reformou, opoždění možno dostihnout, ale nutno začít!"
P. Mára jako
zástupce České katolické charity připomíná, že v tiskových
věcech vše záleží na kanovníku Benešovi, který je toho času
pryč.
Simajchl: „Situace
je taková, že někde se ještě neudělalo ve farnostech nic, jinde
jsou zase dále, není proto možno nařizovat, že se musí začít
všude stejným stupněm, ale naznačit různé stupně, aby kněží
měli jasný program."
Rudolf (pozorovatel
pražské arcidiecéze): nabízí, že zůstane do zítřka v Brně
a zpracují s P. Simajchlem a F. Bradáčem pastýřský list a
text přiveze zítra do Prahy, aby mohl být předložen ke
schválení.
Simajchl navrhuje,
aby pro oblast liturgického umění byli přizváni zainteresovaní
laici (např. prof. Ludvík Kolek z Brna).
17. srpna 1965 Trnava
- Směrnice biskupů a ordinářů ČSSR pro uskutečnění činné
účasti věřících na mši svaté (úvod k direktáři pro
rok 1966).
6. „Bylo by
žalostným nedorozuměním úsilí Koncilu, kdyby někdo chápal
obnovu liturgie jen jako změnu vnější formy a ne celého ducha
zbožnosti a kdyby neviděl vrcholný pastorační cíl všech těchto
změn, totiž umožnění, oživení a povzbuzení činné účasti
věřících na liturgii, hlavně Mše svaté."
8. „Aby se tak
stalo, je předně třeba, aby sám duchovní správce si osvojil,
nebo doplnil chybějící liturgické vzdělání, hlavně po stránce
dogmatické a historické, aby byl schopen vysvětlit nejen smysl
změn, ale aby dovedl věřící vnitřně připravit na úkoly,
které jim ukládá obnovená liturgie."
15.
dubna 1966 Olomouc - organizační zásady pro liturgickou obnovu
na československém území.
„J.Ex. Dr. Tomášek
nakoniec zdôrazňuje, že prvá podmienka obnovenej pokoncilnej
liturgie je vnútorná obnova kňazov. Inakšie sa všetko stane
formalismom."
9.
listopadu 1967 Praha - preklad a uživanie omšového Kánonu.
Onderko (kapitulní
vikář v Košicích): „V liturgickej obnove treba
hľadieť aj na susedne krajiny, ako to hovorí Konštitucia o posv.
Liturgii, držať s nimi krok, a nepredbiehať. Pokiaľ ide
o zavedenie omšového Kánonu v reči ľudu u nás,
necht o tom rozhodnú nd. ordinári 2/3 väčšinou. Ponosuje sa
na nejednotnosť postupu u nás."
Tomášek:
„V liturgickej obnove kráčame s veľkou väčšinou
katolíckeho sveta. Nemôžeme predsa brať ohľad na tých, ktorí
zaostávajú!"
Diskuse pokračovala,
byla národnostně polarizovaná.
Liturgická
komise pro Čechy a Moravu - Česká liturgická komise
Komise byla tvořena
členy českomoravské sekce Celostátní liturgické komise.
Ustavující schůze se konala za předsednictví biskupa Františka
Tomáška 10. března 1965 v Olomouci. Brzy došlo ke změně
názvu na Česká liturgická komise. Komise měla tři sekce: pro
liturgii překlad textů do lidové řeči; pro liturgický a lidový
zpěv; pro církevní umění. Ne všichni jmenovaní členové se do
práce aktivně zapojili.
Do roku 1967 se
komise sešla čtyřikrát. V roce 1968 se komise nesešla. Nové
společenské poměry umožnily se věnovat důležitějším
aktivitám, které byly desetiletí zanedbávány. Bylo založeno
Dílo koncilové obnovy, které mělo v plánu činnosti, jako
jednu z mnoha oblastí, zařazenu též obnovu liturgie. Po
sovětské okupaci v srpnu 1968 se však Dílo koncilové obnovy
ocitlo mezi „kontrarevolučními" organizacemi a bylo rozpuštěno.
Česká liturgická komise se sešla až 19. srpna 1969 v Praze.
Další setkání 8. října 1969 již probíhalo v režii
sekretáře Jana Matějky, který pak dlouhodobě komisi fakticky
vedl, byť předsedou zůstal biskup František Tomášek. V letech
1970 a 1971 se komise scházela vždy šestkrát ročně.
Komise navrhovala a
personálně zajišťovala akce zaměřené na reformní osvětu -
exercicie, přednášky, liturgické dny. Prostřednictvím zpráv
z jednotlivých diecézních komisí (později jen písemnou
formou) a vydáváním oběžníků koordinovala průběh reformy na
celém území Čech a Moravy. Často byli přítomni ordináři,
kteří činili zásadnější rozhodnutí.
Komise stále
pracovala pod dozorem státní moci - tajemníci dbali, aby se
práce komise zúčastňovali jen schválení členové, či
nahlášení hosté - účast laiků či dokonce kněží mimo
službu (bez státního souhlasu) byla zapovězena. Byly to reakce na
řadu spontánních setkání zájemců o reformu, které se kontrole
státu vymykaly.
S ohledem na
rozsáhlost agendy, kterou komise řešila, vybíráme pouze tři
oblasti, kterými se dlouhodobě zabývala a které významně
ovlivnily, ať již pozitivně, či negativně úspěch reformy.
Vydávání
liturgických textů
Jedním z nejdůležitějších úkolů
komise bylo vydávání liturgických textů. Bylo nutno přeložit,
připravit k tisku, sehnat finance a vyrobit desítky nových
liturgických knih, některé i ve velkém nákladu. Práce probíhaly
postupně přes různá provizoria až po definitivnější knižní
vydání.7
Práce přinesla vcelku dobré plody. Hlavní zásluhu na tom má
sekretář komise Jan Matějka a zejména tzv. pražská
překladatelská skupina (Bonaventura Bouše, Miloslav Máša a
Václav Konzal), kteří většinu textů přeložili. Neobešlo se
to však bez problémů. Překladatelé naráželi na výhrady jednak
ze strany moravských kolegů, později i kuriálních úředníků.
To vedlo Bonaventuru Bouše, po deseti letech práce, v roce
1976 k rezignaci. Své důvody vysvětlil v Dopise
sekretáři liturgické komise.8
Boušeho oponenty, o kterých se v dopise anonymně zmiňuje,
byli např. Ladislav Simajchl (1922-2010)9,
či Vladimír Nováček (1918-1999)10.
Dopis obsahuje tragikomické pasáže:
„Nesměli jsme užít slova ‚spasení‘,
protože u některých členů LK vyvolávalo záhadnou asociací
představu louky, na níž se pasou krávy. Bylo nutno odstranit
imperativ slovesa ‚říditi‘ (rege ecclesiam tuam), protože jim
na poslech připomínal jisté substantivum, běžné zejména na
Moravě. Rovněž slovo ‚nádoba‘ mělo být škrtnuto, protože
je pro ně synonymem pro předmět s vyhraněným účelem,
který si prý dávají lidé na noc pod postel. Kromě svatebního
obřadu nebylo žádoucí slovo ‚láska‘ a vůbec bylo vyloučeno
slovo „milování" (např. v parafrázi J 17,26); vyvolává
prý představu koitu. Také bylo původně exkomunikováno slovo
‚rodička‘ (vždyť souvisí s ‚roditi - porod‘!): proto
svátek 1. ledna Dei genetricis se v našem liturgickém
kalendáři dosud jmenuje ‚svátek Matky Boží‘, a nikoliv
Rodičky Boží. Uvádím tyto příklady jako drobný příspěvek
ke studiu psychopatologie celibátu, který je podle Pavla VI.
‚perlou západní církve‘. (...)
Myslím, že není divu, když mne smýšlení a
jednání těchto mně osobně neznámých ‚spolupracovníků‘
z LK už dokonale znechutilo. A to se ještě raději nešířím
o autoritářských zásazích do naší práce anonymními cenzory
v Římě, kterým svěřila papežská kongregace kultu revizi
překladů před konečnou aprobací. Proti nim nebyla už vůbec
možná žádná obrana. Tady platilo, že Roma locuta, causa finita.
...Sebeubožejší text, jakmile je v Římě schválen,
považuje za posvátný, takřka inspirovaný a nedotknutelný..."
V další části obsáhlého dopisu si
stěžuje na požadované změny v překladu Římského kánonu.
Změny jsou žádány bez jakékoli argumentace, zatímco Bouše
překlad sporných míst důkladně vysvětlil.11
Bonaventura dále konstatuje, že liturgická reforma u nás selhala
a vinu vidí jak ve vedení církve, tak u řadových kněží, tak u
věřících. Kritizuje i překlad nového lekcionáře:
„Každému i laickému posluchači je zřejmé,
že jeho texty nesnesou ani sebeshovívavější kritiku. Po stránce
formální mají špatnou češtinu, primitivní, dokonce vadnou
skladbu, naprostou absenci poezie, např. v žalmech. Mnohem
horší je to po stránce obsahové: Všude se prosazuje krotká,
zastaralá a primitivní interpretace posvátného textu a na mnoha
místech je biblické slovo rozředěno k nepoznání. Např.
parenetické části Pavlových epištol se někdy poslouchají jako
nezávazný pobožný žvást. S drzostí a svévolí jsou
zpovrchňována a zeslabována i některá logia Páně až do té
míry, že zcela ztrácejí svou jedinečnou naléhavost. Pro tento
převod, který je často pouhou parafrází, je typické, že ve
Skutcích apoštolských se řecké slovo hodos - ‚cesta (Boží,
za Ježíšem)‘ zásadně nahrazuje českým ‚nauka‘. Jako by
pro ‚překladatele‘ bylo křesťanství jen jakousi etikou,
jednou z mnohých; jako by Pán Ježíš pro nás nebyl cestou,
pravdou a životem, ale jen učitelem jakési slušnosti, jejíž
odměnou je individuální spása."
Přímluvy
Specifickou oblastí,
která dodnes (!) není uspokojivě řešena bylo zpracování sbírek
přímluv, reformou koncilu znovu zavedených. Komise se přímluvami
zabývala již na 2. zasedání 17. srpna 1965 v Olomouci. Bylo
konstatováno, že diecéze si vytvářejí přímluvy podle
vlastního uvážení. Praha nabídla ostatním své přímluvy,
které jsou schválené biskupem. Naproti tomu kanovník Vrana
z Olomouce navrhl zřídit subkomisi pro jednotné přímluvy,
které byla hned ustavena a domluveno datum prvního setkání. Zda
se setkání uskutečnilo není jasné, nicméně komise se znovu
přímluvami zabývala až po čtyřech letech 19. srpna 1969. Bylo
konstatováno, že přímluvy schvaluje biskupský sbor. Rozhodnuto
poslat sekretariátu všechny dosud užívané a připravované.
Pastoralisté pak vyberou vhodné texty, případně doplní
vlastními návrhy. Jazykové zpracování bude svěřeno odborné
skupině. Do další schůzky 8. října 1969 však dosud žádné
návrhy přímluv zaslány nebyly. Nicméně 29. dubna 1970 referuje
tajemník komise, že 24. února proběhla schůzka zástupců
jednotlivých diecézí, kteří svěřili vypracování konceptu
Josefu Myslivcovi z Prahy a Vincencovi Majarovi z Ostravy.
Návrh projde připomínkovým řízením jednotlivých diecézních
komisí. Doporučuje se pak vydat jako oficiální liturgický text.
Dne 16. června 1970
je oznámeno, že sbírka je již vypracována. 25. listopadu 1970 je
hotov i překlad přímluv z nového misálu, celý sborník bude
rozeslán k připomínkám. 21. dubna 1971 členové komise
nepovažují předložený návrh přímluv za dostatečný - „zdá
se být příliš archaický". Konstatují, že by přímluvy byly
velmi potřeba, ale jiné...
Bohužel i po 22
letech vyšla oficiální sbírka12,
která zaplevelila české a moravské bohoslužby a zatemnila smysl
této důležité modlitby svěřené slavící obci. Právem byla
podrobena ostré kritice.13
Ani ti, kterým přímluvy náleží, nejsou spokojeni. Např. v
Katolickém týdeníku 11/2006 odpovídal Pavel Kuneš na tento
čtenářský dotaz: Kdo je autorem přímluv? Jsou předepsané
přímluvy povinné? Přiznám se, že někdy raději mlčím,
protože nejsem schopen zodpovědně říci: „Prosíme tě, vyslyš
nás." Nebylo by lepší, aby si přímluvy - buď předem, nebo
spontánně během mše - připravil kněz či samotní farníci?
Kuneš doporučuje,
aby přímluvy improvizovala slavící obec. Zdařilou sbírku
přímluv sestavil Jan Rückl.14
Liturgická
hudba
Třetí oblast, které
si všimneme, je dodnes diskutovaná problematika liturgické hudby.
Komise, již na svém prvním zasedání 10. března 1965 ustavila
mj. „sekci pro liturgický a lidový zpěv" pod vedením
Jaroslava Kouřila (1913-1981), učitele pastorální teologie na
CMBF v Litoměřicích. Ten však již na dalším zasedání
17. srpna 1965 rezignoval pro zaneprázdnění a vedení sekce se
ujal Josef Olejník (1914-2009)15.
Ovšem již 12. května 1966 Olejník odstoupil - nesouhlasil
s některými násilnými převody gregoriánského chorálu na
české texty. Na práci komise se však později podílel. Spory
týkající se gregoriánského chorálu a jeho místa v liturgii
jsou v naší zemi trvalkou. Přitom chorál, přes svoji
nespornou krásu, liturgickou hudbou (s výjimkou několika komunit)
není. A dokonce, pokud bychom použili dnešní kritéria, už
v době vzniku nebyl.
Problematické
v obnovené liturgii je rovněž užití tzv. mešních písní.
Vzniklý bohoslužebný útvar je pak průnikem dvou střídajících
se dějů - vlastní liturgie a lidové písně. (pokud, pro
„zvýšení slavnostnosti" ještě zpívá chrámový sbor, může
jít o průnik tří dějů). Přesto velkou pozornost komise
věnovala jednotnému kancionálu, jehož hlavním obsahem jsou mešní
písně. Každá diecéze měla dosud svojí sbírku lidových zpěvů.
Ordináři přítomní na jednání komise 12. května 1966 o
přestávce rozhodli, že bude jeden kancionál pro české a
moravské diecéze. Vedoucím sekce pro přípravu jednotného
kancionálu byl ustanoven Miroslav Venhoda (1915-1987). Pracovní
zásady sekce a popis návrhu, který komise zpracovala, byl
publikován16
včetně obsáhlé kritické reakce17.
Ta je shrnuta v pěti oddílech, které lze charakterizovat
následovně:
1. Hudba má sloužit
slovu, parafráze nejsou žádoucí; zpěv není vycpávka, je
součástí liturgie; překrývat recitovaný liturgický text zpěvem
je absurdní.
2. Procesními zpěvy
v římské liturgii jsou responsoriální žalmy; role duchovní
písně v liturgii je okrajová a omezená.
3. Problematičnost
osvícenské mešní písně; tuto pseudoliturgickou formu s plytkým
teologickým obsahem těžko obnovit redukcí počtu slok či
přepracováním textu.
Oddíly „svatý",
„před proměňováním", po proměňování" naštěstí
vymizely; v návrzích se ještě objevila např. sloka z písně
„Bože před tvou velebností", kde stálo „nám pak v těle
aspoň přáno vzhlížet k tobě na oltář, velebit tě ve
svátosti v sněhobílé hostii, která duši temna zprostí, dá
ji bělost lilií".
4. Ve výběru písní
je ustupováno špatnému vkusu; odborníci se shodnou na tom, že je
některá píseň špatná, ale nechají ji ve výběru jen proto, že
je rozšířená.
Diecézní kancionály
jsou silně zasaženy úpadkovými tendencemi posledních dvou
století a těžko je brát jako základ jednotného kancionálu;
staré písně jsou neúměrně kráceny.
5. V návrhu
jsou zanedbány možnosti ekumenického sbližování.
Některé z těchto
připomínek byly nakonec přijaty, ovšem cesta k vydání
kancionálu byla trnitá. Josef Bradáč se jménem „kancionálové
sekce" zeptal na jednání komise 19. srpna 1969 jaký vliv bude
mít nové Ordo missae na kancionál. Zda bude možno při něm užít
naši mešní píseň. Bylo konstatováno, že je nutno upravit
rozdělení slok mešních písní k jednotlivým částem mše
v souladu s Ordo. Které části to budou, rozhodnou
biskupové. O necelé dva měsíce později, 8. října 1969 Ladislav
Simajchl referuje, že biskupové rozhodli nevydávat žádny jiný
než jednotný; dále stanovili místa, kde se zpívá z kancionálu:
vstup, aleluja, příprava darů, přijímání, po přijímání,
závěr. Zůstala sporná místa: Gloria - rozhodnuto, že lidový
zpěv nebude Gloria překrývat; naproti tomu části před
proměňováním a po proměňování v kancionálu zůstanou,
je třeba je ale graficky odlišit a upravit obsah zpěvů.
Z jednání 29.
dubna 1970 se dozvídáme, že kancionál bude opožděn z důvodu
nedostatku papíru, doporučeno aby Ladislav Simajchl vybral několik
písní, které budou vydány na lístcích.
16. června 1970
vydání kancionálu stále vázne na tisku, nutno vydávat po
sešitcích. 7. října 1970 je oznámeno, že Charita vydat
kancionál nemůže. Doporučeno jej vydat v malém nákladu bez
modliteb. Nicméně nakonec se vydávání jednotného kancionálu
podařilo. Některé diecéze používají společný základ písní,
který je doplněn vlastním specifickým obsahem. Prosazení
jednotného kancionálu sice odstranilo největší excesy, ovšem
liturgickou reformu spíše paralyzovalo. Paradoxní je, že ještě
v 80. letech vznikaly nové mešní písně. Např. Josef
Hrdlička (nar. 1942) jich má v kancionálu několik. Kromě
toho však kancionál např. obsahuje i vynikající Hrdličkův text
„Jeden Pán, jedna víra" který zhudebnil Petr Eben. Tento zpěv
byl převzat do několika zpěvníků sesterských církví a je
užíván v ekumeně.
Duchu liturgické
reformy bližší bylo vydání Mešních zpěvů.18
Zásluhu na vydání mají František Šmíd (nar. 1940), který
vytvořil obsáhlou sbírku písní, Václav Plocek (1923-2005),
který posuzoval a upravoval hudbu, Václav Konzal, který provedl
výběr písní a Jan Matějka, který vybíral jednotlivé sloky.
Překvapivé a římské liturgii cizí je nahrazení alelujového
zpěvu před evangeliem jiným zpěvem.
Část kapitoly věnované liturgické
reformě z monografie Stanislava Balíka a Jiřího Hanuše Letnice
dvacátého století - Druhý vatikánský koncil a české země;
CDK Brno 2012
1Reformou
se rozumí změna formy; je možno ji uložit a provést shora
jednorázovým zavedením nových rubrik; obnova se dotýká
uchopení podstaty dění, jde o dlouhodobý proces, který vyrůstá
zdola uvnitř obce.
2Je
dobré jmenovitě vzpomenout alespoň na prof. Romana Guardiniho
(1885-1968) experimentujícího mezi akademickou mládeží na
severoněmeckém hradě Rothenfels a olomouckého rodáka kanovníka
Pia Parsche (1884-1954) působícího mezi rakouskými lidovými
vrstvami.
3Proběhly
3 „malé" sjezdy v letech 1907, 1909, 1911 a 4 „velké"
v letech 1924, 1927, 1932, 1936.
4SC
34.
5Např.
v roce 1968 předsedal Pavel VI. v Římě liturgii
„Božího těla". Vynechal průvod s monstrancí. V homilii
mj. řekl: „... procesí Božího těla je sice krásný, lidový
zvyk, který však poněkud zastíral hluboké tajemství
eucharistie." KN č. 29, ročník XX. z 21.7.1968.
6The
Revised Common Lectionary,The Consultation on Common Texts, Abingdon
Press, 1982
7Přehled
vydaných knih, zpracovaný Václavem Konzalem, je uveden např.:
Berger R., Liturgický slovník, Vyšehrad 2008, str. 198-200.
8Bouše
Z. B., Epilegomena, OIKOYMENH, Praha, 2000, str. 51-61.
9Aktivní
člen celostátní, české i brněnské diecézní liturgické
komise, jedna z hlavních osobností liturgické reformy u nás.
10Za
války voják v Anglii, potom v 50. letech vězněn, po
propuštění dělník, v r. 1969 brněnský generální vikář,
v roce 1971 na nátlak režimu rezignoval a až do smrti byl
proboštem Význačné kolegiální kapituly v Mikulově
11Návrh
českého překladu římského kánonu, Via I/1, 1968, str. 7.
12Přímluvy,
Biskupská konference ČR v Matici cyrilometodějské, Olomouc,
1993.
13Bugel
V., Přímluvy pod drobnohledem, in: Teologické texty 7 (1996), č.
2, s. 58-60.
14http://brevnov.cz/CS/primluvy
22.7.2011.
15Přijal
kněžskou službu v roce 1938, v letech 1939-45 studoval
církevní hudbu a zpěv na Pontificio Istituto di Musica sacra v
Římě. Za války voják v Anglii. Působit jako učitel
liturgického zpěvu v semináři a na fakultě v Olomouci
mohl jen ve třech kratších obdobích, kdy útlak režimu nebyl
tak silný, resp. po pádu komunismu nebyl vůbec: v letech
1945-50; několik let po roce 1968 a potom po roce 1989. Jeho dílo
obsahuje téměř tisíc liturgických skladeb. Vycházel
z gregoriánského chorálu, který přizpůsoboval specifikům
českého jazyka a umožňoval zpěv shromáždění. Dostupné jsou
např. nahrávky kompletního souboru nedělních responsoriálních
žalmů - http://www.tv-mis.cz/titul.php?id=651 22.7.2011.
16Z redakce
nového kancionálu, Via I/5, 1968 str. 94-96; článek podepsali za
hudební, textovou a mezidiecézní redakci sekce ČLK pro jednotný
kancionál: Karel Cikrle, Litoměřice; Jaroslav
Elšák, Český Těšín; František Holík, Brno; Pavel Janeček,
České Budějovice; Vilém Müller, Hradec Králové; Václav Renč,
Brno; Ladislav Simajchl, Brno; Miroslav Venhoda, Praha; Jan Veselka,
Olomouc.
17Bouše
B., Konzal V., Několik poznámek k novému jednotnému
kancionálu, Via I/5, 1968 str. 96-99.
18Mešní
zpěvy, Česká liturgická komise, Praha, 1990.