Pojem „postmoderna", jímž se označuje vznik
nového společenského paradigmatu, zahrnuje celou škálu
rozmanitých jevů. Mezi ně patří na jedné straně návrat
k neinstitucionalizovanému, v extrémních případech
fundamentalistickému „posvátnu", na druhé straně výskyt
nového, bojovného a netolerantního ateismu. Postoj tohoto nového
ateismu vůči náboženskému cítění a jeho projevům je
jednoznačně kritický a odmítavý. To jde až tak daleko, že je
náboženské cítění hodnoceno jako velké zlo nebo chorobné
jednání. Podle nových ateistů by měla být náboženská víra
z lidského vědomí vymýcena, aby se celá civilizace
osvobodila od norem a institucí, které podporují nesnášenlivost,
předsudky a vznik válek. Po teroristických útocích náboženských
aktivistů na celém světě, zejména v souvislosti událostmi
z 11. září 2001, se v tomto novém ateismu objevuje
násilně afektivní a kontextuální moment. Zdá se, že nová vlna
ateistického myšlení má hlubokou souvislost s odmítáním
institucionalizovaného monoteistického náboženství, které je
považováno za exkluzivistické a v důsledku svého chápání
„posvátna" i za netolerantní a propagující násilí.
V našem příspěvku chceme vstoupit do
dialogu s touto novou ateistickou kritikou. Nejprve se budeme
stručně zabývat situací náboženství v dnešním světě.
Pak se budeme věnovat otázce, zda se nové ateismy neobracejí
spíše proti oněm projevům náboženství, které v západním
světě pronikly téměř do celé oblasti transcendence a odvádějí
pohled od toho, co je původní, co je podstatou každého
náboženství, ba dokonce samého Boha a zkušenosti víry. Z této
perspektivy se blíže zaměříme na jedno z monoteistických
náboženství, totiž křesťanství, abychom viděli, jak může
být podle některých současných proudů křesťanské teologie
vykládáno a interpretováno v původním smyslu: jako víra a
existenciální zkušenost. Z toho vyplyne představa
náboženství, jehož úkolem je stále se vracet k oné
základní zkušenosti, usilovat o tvůrčí věrnost vlastním
kořenům, a tak samo sebe očišťovat. Nakonec dojdeme k závěru
(doufejme přesvědčivému), že je nezbytně nutné znovu pronikat
k pramenům a živému jádru víry, aby bylo možno nejen čelit
současné ateistické kritice, nýbrž i odpovídat na touhy a
očekávání dnešních lidí.
I. Situace náboženství dnes
Od konce 19. a zejména od poloviny 20. století
se zásadně proměnila role náboženství (konkrétně náboženské
tradice, související s historickým křesťanstvím) a právě
tak i počet jeho přívrženců. Některé - hlavně evropské -
země, jejichž náboženská tradice byla historicky spojena
s křesťanstvím, prožily zřetelný úpadek náboženství,
což se viditelně projevuje klesajícím počtem účastníků mší
nebo adeptů kněžského či řeholního života.
Na druhé straně je západní svět stále více
ovlivňován synkretistickými náboženskými praktikami,
vycházejícími z „individuálního" náboženství, které si
každý vyrábí pro sebe, a z tzv. „nových náboženských
hnutí". Navzdory sekularizaci, rostoucí ze stále nových zdrojů,
i sílícímu pluralismu zažíváme privatizaci víry a náboženského
či duchovního života. Každý si sestavuje svůj vlastní,
speciální „recept" - náboženská oblast připomíná
obrovský supermarket nebo tranzitní prostor, do něhož lidé
vstupují a opět jej opouštějí.
To není teprve současný jev. Novodobý
ateismus, zrozený na počátku 16. století, našel v 18. století
oporu v osvícenství, které vytýkalo náboženství a
církevním institucím, že zabraňují autonomii člověka a
emancipaci lidského myšlení. V současnosti se však rodí
nový druh ateismu, zvaný „nový ateismus", který svou kritiku
formuluje principiálně protinábožensky. Argumentace jeho
přestavitelů se nesnaží důkladně analyzovat vývoj křesťanské
teologie v posledních letech, aby mohl její tvrzení vyvracet. Dnes
se neděje to, co dělali novodobí ateisté 18., 19. a 20. století.
Noví ateisté 21. století vycházejí z praxe náboženských
institucí a hledají argumenty, jež vylučují jakoukoli formu
náboženské diskuse.
V textech nových ateistů nacházíme
otevřenou obžalobu náboženství, které může rozdmychávat
nesnášenlivost, násilí a nenávist. Tato kritika se přitom méně
zabývá ontologickými problémy a soustřeďuje se spíše na
pragmatickou a militantní ateistickou diskusi. Pro ateisty není
tedy problémem existence Boha, nýbrž konkrétní účinky víry
v tohoto Boha, tj. náboženství.
Současný ateismus nechce přímo pokračovat
v tradici ateistického hnutí, jež vedla až k prohlášení,
že „Bůh je mrtev"; ani se nezdá, že by se šikoval pod
vlajkou bezvěrectví, sekularity a víry v humanitu. Ve
skutečnosti zůstává nostalgicky připoután k „pravdivějším"
hodnotám, jež náležejí jiným „opravdovějším" kulturám.
Zdá se, že jeho úmyslem je koncipovat svět bez
Boha. Diskuse o Bohu by pak ztratila význam, neboť bojem proti
učení a dogmatům, na něž se náboženství odvolávají, by se
náboženstvím zabránilo myšlenku Boha šířit. Vytvoření
společnosti bez náboženství by pak bylo předpokladem pro svět
míru a tolerance - uvážíme-li, že v pozadí mnoha
konfliktů v současném světě je koneckonců náboženství.
Takže takto vypadá nový ateismus jako nové, militantní vydání
extrémního laicismu.
Konfrontováno s touto problematikou neuhýbá
současné křesťanství povinnosti popsaný jev vyložit a
interpretovat. Poukazuje přitom na skutečnost, že staré a nové
ateismy víru svým zpochybňováním nutí, aby sama sebe podrobila
kritice, a že dokonce napomáhají k jejímu pročištění,
takže jejich vliv nemusí být nutně jenom špatný.
II. Víra versus náboženství?
Věřit - to znamená v dnešní složité,
sekularizované a pluralistické době úkol, jehož obtížností se
zabývá mnoho významných aktuálních teologických děl. Toto
téma je dnes více než kdy předtím výzvou pro teologii. Proces
sekularizace, jejž krize moderní doby vyvolala, má rozmanité
rysy, na první pohled neslučitelné s vědomím přítomnosti
„posvátna", živou vírou a praktikováním náboženství,
především v jeho institucionalizované podobě.
Navzdory krizi moderny a všemocného rozumu se
svět nadále sekularizuje a zbavuje „kouzel". A náboženství,
které dnes na sebe bere nejrozmanitější formy, s před-moderními
nesrovnatelné a neslučitelné, je nadále silně zpochybňováno.
Třebaže tvrzení „mistrů podezření" jsou alespoň z části
vyvrácena (prorokovaný nevyhnutelný zánik náboženství nenastal
a dokonce lze konstatovat „návrat posvátna"), zůstává
otázka, zda je krize náboženství v téže míře i krizí
víry. A dále, zda to v dědinách lidstva znamená krizi, nebo
proces vyhasínání touhy po Bohu.
V postmoderní době se „posvátno" znovu
objevuje, ale jde o „posvátno" bez „absolutna" a bez tváře
a nelze je ztotožňovat s obsahem náboženské zkušenosti,
jak ji chápe křesťanství. To nás vede k tvrzení: Opakem
ateismu není náboženství, nýbrž víra.
Náboženství a víra totiž není jedno a totéž. Toto tvrzení
ovšem vede zase k otázce. Nejde jen o to, je-li víra a
náboženství totéž; ptáme se: Jak bychom mohli definovat
křesťanství? Stačí definovat je v tom smyslu, jak
dnes společenské a humánní vědy (filosofie, psychologie,
historie) chápou náboženství?
Je-li náboženství definováno a nahlíženo
jako „úhrn přesvědčení, která se týkají toho, co lidstvo
považuje za nadpřirozené, božské a svaté, a rovněž úhrn ritů
a morálních předpisů od těchto přesvědčení odvozených",
pak nelze říct totéž o víře. Základem víry je nabídka
svobody pro člověka, který je vyzýván, aby na tuto nabídku
odpověděl všemi dimenzemi svého bytí. Je tedy o v pořadí
druhý, následný moment, o souhlas s něčím, co předtím
nabídl někdo jiný. Víra, jak ji chápe teologie, není tedy
iniciativou člověka, který hledá místo, kde by se zbavil svého
neklidu, selhávání, svých marných projekcí, tužeb a strádání.
Naopak, je to zásadní postoj přijímání, přijetí, z něhož
pak vyrůstá odevzdání, angažmá a radikální nasazení života.
Veškerý smysl, význam a závažnost víry
vyplývá tedy z faktu, že je to zkušenost následující po
předchozí nabídce, a to nabídce od někoho, komu se nerovnám ani
já ani kdokoli jiný. Nejdůležitější na dynamice víry tedy je,
od koho přichází nabídka, na kterou odpovídám, a jak bude
ovlivněn můj život, když tuto nabídku s vírou přijmu.
Pokusíme-li se odpovědět na tyto otázky, dospějeme k pojmu,
jejž teologie nazývá zjevením a jejž křesťanství - až na
určité odchylky - sdílí s židovstvím a islámem.
Podle židovsko-křesťanské tradice je zjevení
slovo Boha, jenž přerušil své věčné mlčení a vstoupil do
času a prostoru člověka. Ústředním obsahem zjevení je tedy sám
Bůh, který sděluje člověku své tajemství a svůj plán spásy
a vyslovuje pozvání k životu v plnosti, tj. ve smlouvě
a společenství s ním. Odpovědí člověka musí být
odevzdání života, energie a tužeb při budování a uskutečňování
světa, v němž panuje spravedlnost a mír.
Zjevení se dotkne člověka jako milost a dar,
který překvapuje a povolává ke svobodě. Je to nabídka
z milosti, Bůh nám ji nebyl dlužen, a vyžaduje stejně
svobodnou odpověď jako plod téže milosti, která ji předcházela.
Tato nabídka nutí člověka odpovědět a činí ho schopným
odpovědět - nezávisle na všech důkazech a empirických
potvrzeních.
Víra je původně dar, ale je to také
úkol. Dar, jímž víra je, se projevuje jako konkrétní a
radikální angažmá a odpovědnost. Na tom se ukazuje, že víra -
tato k člověku bytostně náležející zkušenost - je něco
skutečného, a nikoli výplod lidské fantazie a úsilí. Víra by
tedy podle hermeneutiky monoteismu byla subjektivní odpovědí na
zjevení - nebo zjevením, jež dosáhlo svého adresáta, svého
cíle.
Takto se tedy náboženství jeví jako
něco druhotného, předmět vědění, naučná, rituální a
morální konstrukce, jejíž pomocí se víra artikuluje v lidské
společnosti, která své nejdůležitější zkušenosti musí
třídit a nadto zpřístupňovat generacím současným i příštím.
Tak se stává náboženství institucí. To je pro víru
nevyhnutelný a nanejvýš významný krok, má-li mít v přítomnosti
i v budoucnosti potřebný prostor a společenství, poskytující
jí podporu a podmínky pro další růst. Každé náboženství je
tedy na základě toho, co je činí nevyhnutelným a nutným,
produkt člověka, zakotvený v čase a prostoru, spojený
s určitou kulturou, a tudíž poznamenaný dočasností a
podrobený změnám a přizpůsobování. To se děje v monoteismu
se všemi náboženstvími, a také se zjevením a vírou. Dnes je to
staví před rozhodnutí. Jsou vyzývány, aby se v konfrontaci
s nepřátelskými jevy současné doby, k nimž patří i
aktuální ateismus, znovu rozpomněly samy na sebe.
Tři monoteistická náboženství mají víceméně
stejný druh sebechápání, neboť všechna za svůj vznik vděčí
zjevení, jež vyvolává odpověď víry - a víra na sebe teprve
bere formu náboženství. Přesto je mezi monoteistickými
náboženstvími i několik podstatných rozdílů. Křesťanství má
vlastní, specifickou konstelaci a podobu, což jej také
zavazuje hledat vlastní cesty a formy dialogu s těmi, kdo
jej zpochybňují - tedy i s novými ateismy.
III. Křesťanství: náboženství, nebo cesta?
V křesťanské víře se neoddělitelně spojuje
teologie a antropologie. Mluvit o Bohu a jeho zjevení nutně znamená
mluvit o člověku a jeho odpovědi ve víře. A obráceně -
mluvíme-li o lidské víře, je nevyhnutelné proniknout až
k jejímu původu a důvodu, jímž byla vyvolána jako odpověď
člověka: ke zjevení Boha, jenž nezůstává skryt a ve své
věčnosti navždy nepoznán, nýbrž vstupuje do naší blízkosti,
zjevuje své tajemství a své jméno, protože chce být poznán a
milován.
Oddá-li se člověk víře s celou její
dynamikou, jak ji chápe křesťanství, začíná poznávat Boha,
jenž se mu zjevuje. Ale právě tak začíná hlouběji poznávat
své vlastní já. Objevuje například, že je osobou a
subjektem, což do značné míry znamená, že je produktem toho, co
sám není. Pozná svoji bezmoc, tj. skutečnost, že není zdrojem
svého bytí; zjistí, že se jeho existence uskutečňuje v přísné
a neodvolatelné závislosti na přání někoho jiného. Tento
„jiný" mu musí bytí propůjčit, aniž by měl k člověku
nějaký závazek, a člověk může bytí pouze přijmout. Zkušenost
oné „jinakosti" - tohoto „jiného" - je tedy počátečním
datem, výchozím bodem lidského prožitku víry. Člověk bude sám
sebe chápat jen skrze onoho „druhého" - ten mu o sobě zjeví,
kdo je, a přijme ho do dynamického, nikdy nekončícího vztahu.
Od úplných počátků muselo křesťanství
odpovídat na otázky týkající se jeho identity, která se někdy
ztrácela a rozpadala v moři dalších, odlišných a někdy
protikladných a sporných náboženských zkušeností. Pokud zcela
povrchně nazýváme vírou každé hledání „spirituálního"
zážitku, které se často praktikuje uměle a nemá nic společného
se vztahem, vznikajícím a prohlubujícím se jedině na základě
milosti, naslouchání a touhy, pak se sami dopouštíme zrady na
onom chápání víry, jež stálo na počátku monoteismu a dodnes
určuje náboženské tradice, jimž je společná víra v jediného,
zjeveného Boha.
Cesta vztahu s „jiným" - v případě
víry je jím Bůh - má pro zkušenost víry zásadní význam. Ve
speciálním případě křesťanské víry je tento „jiný",
tato „jinakost", antropologicky zakotvena v centru identity
samé, neboť Bůh, jehož zakoušíme, v něhož věříme a
jehož hlásáme, se stal tělem a ukázal se nám v lidské
podobě. To, co křesťansky chápaná víra zjevuje, se nemůže
stavět přezíravě či snad dokonce odmítavě k tomu, co je
pro lidství člověka určující. Paradoxně ukazuje zjevený Bůh
svoji absolutně transcendentní odlišnost a jinakost právě
v nejhlubší podobnosti s lidstvím.
Chce-li dnešní křesťanská víra zjistit, kde
je její místo a kudy se má ubírat v konfrontaci s
postmoderními výzvami, k nimž dnes více než kdy jindy patří
militantní ateismus, musí zaměřit svůj pohled na lidství jako
nevyhnutelnou cestu k božství. Musí si klást otázku: Co se
dnes jeví jako předmět nejsilnějších sporů a pochyb, mluví-li
se o člověku? A dále: Jak to může dovést k naplňujícímu
zážitku víry a k poznání Boha skrze zkušenost? Jakým
způsobem je dnes křesťanská teologie stavěna před požadavek
vydat počet z této víry, která ji předchází a dala jí
vzniknout jako meta-jazyku, jímž se hovoří o tom, co tato víra
vnímá ve zjevení, na něž je sama odpovědí?
Lidé - dějinné bytosti podrobené rozkladu
v čase - jsou orientováni na bytí, jež je tajemstvím,
tzn. jsou to bytosti, o nichž je rozhodováno tajemným způsobem.
Proto jsou dokonce i tehdy pasivní, když jsou aktivní, a nadto
sami sebe neznají. Čím více člověk uskutečňuje své lidství,
tím více si uvědomuje, že to není on, komu přísluší první a
poslední slovo. Zjišťuje, že je zaměřen na slovo, které
nepochází ani od něho, ani od jemu rovných. Víra nazývá toto
zásadní slovo, které konstituuje lidský život, slovo Boží.
Slovo a jazyk vycházející z víry jsou
tudíž právě tak mocné a jako bezmocné, zjevují realitu
člověka, tedy stvoření, které se ptá, co je základem jeho
bytí, jeho existence tady a teď a jak souvisí jeho stvořenost
s transcedencí Tvůrce. Lidské slovo je ambivalentní právě
proto, že je slovem člověka, ale zároveň má podíl na možnosti
vyjádřit něco většího, než je ono samo: Lidské slovo může
mluvit o Bohu. Bůh je slovo lidské řeči v její velikosti i
omezenosti. Víra odpovídající na zjevené slovo odhaluje a
zároveň zahaluje absolutní tajemství, jež je zdrojem lidského
bytí.
Víra, jež je odpovědí Bohu, promlouvá a mluví
ve světě o Bohu; je tedy schopna vyjádřit sama sebe, podat o sobě
svědectví. Může mluvit o Bohu, protože je přesvědčena, že on
nejprve promluvil o sobě v dějinách jednoho národa. A je
přesvědčena a vyznává, že když se naplnil čas, Bůh
s konečnou platností promluvil ústy, životem a jednáním
člověka Ježíše z Nazareta, v němž první křesťanská
obec poznala slovo Boží a zároveň dokonalého posluchače a
následovníka slova a o němž hlásala, že je cestou k životu,
naplněním lidského života.
IV. Křesťanství: víra v osobu
Centrem křesťanské víry je tedy osoba, a
nikoli náboženství ve vlastním smyslu. Přirozeně lze Ježíše
uznat a nahlížet jako náboženského člověka. Byl to zbožný
Žid, muž víry, Izraelita. Na druhé straně ovšem evangelia při
vyprávění o jeho životě a působení zdůrazňují, že zaujímal
k náboženství své doby, tedy ke svému náboženství,
značně liberální, dokonce revoluční postoj. Evangelia ukazují,
jak se při několika příležitostech odchýlil od náboženské
cesty svého národa a jak ho jeho náboženské společenství
odmítalo. Zdá se, že ani neinstitucionalizoval nějaký kult, ani
nezanechal svým učedníkům nějaký ritus, písemné vyznání
víry či morální kodex, který by jim mohl sloužit k přesné
náboženské orientaci.
Ježíš se při hlásání radostné zvěsti
zaměřuje na otevřenou budoucnost - přináší poselství o
Božím království, které přijde, které je blízko, které už
je tady a musí být přijato ve víře. Toto království se
zpřítomňuje v jeho osobě. Víra, kterou hlásá, je důvěra
v něho samého jako v cestu vedoucí k Bohu, po které je
nutno se vydat a ostatní vazby - rodinné, profesní atd. -
zrušit nebo relativizovat. Víra zvaná křesťanství, vycházející
z jeho osoby, jeho života, jeho smrti a jeho zmrtvýchvstání,
si sama sebe uvědomuje jako nezasloužený a neočekávaný dar,
který člověk přijímá od Ducha Božího, a ne z nějakého
dědictví lidstva, i kdyby jím bylo náboženství.
Jde o inspiraci, vylévanou od věčnosti
do věčnosti, která se proto stává hermeneutickým klíčem každé
nové interpretace dějin a svatých písem a zároveň osvobozuje od
každého náboženského dědictví. Člověk, který ji přijímá
a drží se jí jako osvobozujícího poselství, je vyzýván, aby
nepočítal s ospravedlněním skrze kult a zákon, aby pln
vděčnosti předstoupil před Boha a svou důvěru založil pouze a
jedině na Ježíšově životě ve službě druhým a v bezvýhradné
lásce k Bohu. V Ježíšově smrti z lásky,
v jeho vzkříšení Otcem, které potvrzuje jeho cestu, a skrze
víru, že láska inspiruje to „neslýchaně nové", co Ježíš
svému náboženství přinesl, přijímá láska svou konečnou
pečeť křesťanské víry.
V tom vidíme oprávněnost tvrzení, že to,
co definuje křesťanskou víru, nejsou v prvé řadě a zásadně
kultovní úkony, dogmatické vyznání či morálka, třebaže jsou
také důležité. Křesťanská víra nedisponuje ani trvalými
zárukami, naopak, ve své koncepci je stále otevřena. Jejím
základem je kázání na hoře, které prohlašuje lidi chudé,
tiché, milosrdné a pokoj působící za šťastné, dokonce
blahoslavené. Proto chápe víra sebe samu jen tehdy, vychází-li
z nerozlučného spojení mezi Bohem a bližním, skrze něž se
cítí být vázána láskou k bližnímu, láskou, která
chudému slouží, nepříteli odpouští a neznámému podává
pohár vody. V nich, v těch, kdo trpí nějakou formou
bezpráví, se křesťanská láska naplňuje a v nich nachází
svého Pána a Boha - mnohem spíše než v ritech, poučkách
a morálních předpisech. A proto také nemůže být striktně a
trvale vázána na svaté chvíle a svatá místa. Neboť víra není
nikdy majetkem, s nímž lze disponovat; je stále na cestě a
musí být stále znovu přijímána přímo od Božího Ducha.
V tomto smyslu převyšuje víra náboženství; je mu oporou a
pomocí, aby se mohlo vyjádřit a předávat, i když sama prochází
skrze ně, má-li o sobě vypovídat a má-li být předávána.
Logicky musí být víra stále kritickou instancí pro náboženství
samé, pokud ono zmrtvuje v archaických a pevných strukturách,
které už neslouží víře, přestože předstírají, že ji
chtějí vyjadřovat.
Asi proto bylo křesťanství ve svých počátcích
označováno jako „cesta", a ne náboženství. Je totiž
nabídkou života, která klade nároky na věrohodnost a vyžaduje
komplexní, radikální postoj přijetí a praktikování v osobním
i společenském životě.
Otázka, k níž tyto teze směřují,
proniká do samého vnitřku tohoto světa, světa neurčitého
„posvátna", bezbřehého konzumu a různých fundamentalismů, v
němž se náboženství často stává spotřebním zbožím a
pramenem fanatismu, takže mu moderní a postmoderní ateisté právem
vytýkají celou řadu patologických projevů. Jak může tato víra
dnes oslovit naše současníky, jak může být pro ně zdrojem
poznání smyslu jejich života?
Úkolem dnešního křesťanství je v teorii
i praxi ukázat, že víra v Boha neznamená odvádět od toho,
co je typicky lidské, nebo to dokonce potlačovat. V tomto
smyslu lze říci, že ateismus a křesťanská víra mají jedno
společné: obhajobu lidství ve všech jeho možnostech. Na tomto
poli je pak pro teologii partnerkou v dialogu zejména
antropologie.
Andrés Torres Queiruga konstatuje výstižně, že
ateismus v jádru neusiluje o negaci Boha, nýbrž o negaci
náboženské diskuse, která se stala modloslužbou. Podstatou
tohoto postoje je boj o volný prostor, kde není autonomie člověka
potlačována. A právě proto stojí teologie před úkolem přimět
moderní dobu (a její vedlejší produkt, postmodernu ve smyslu
konzumní kultury), aby se znovu obrátila k Ježíšovu
evangeliu a učinila objev, že v Ježíšově příběhu se
mluví o Bohu způsobem, který právě znamená schválení lidství
v celém jeho rozsahu; Ježíšův Bůh, jenž je abba,
nemá na mysli nic jiného než obhajobu lidství proti osobám a
náboženským mechanismům, které se je snaží zlehčovat. Jen tak
lze tvrzení aktuální ateistické kritiky odkázat do patřičných
mezí a odůvodnit nutnost zachování skutečného dialogu. Žádná
seriózní věda, ať už jde o přírodní vědy, genetiku nebo
jakoukoli oblast teologie, nemůže dnes dále pracovat na základě
někdejších předsudků či staré rivality mezi vědami a
náboženstvím, na niž noví ateisté očividně navazují.
K tvrzení Torrese Queirugy, že Bůh lidství
nepopírá, nýbrž uznává, by bylo asi nutno dodat, že obviňování
vznášená ateisty - jakkoli mnohá z nich neodpovídají
vědeckým nárokům - alespoň plní jednu úlohu: jsou provokací
zpochybňující historické křesťanství. Pokud jejich výzva
vyvolá poctivou odpověď, povede to logicky k radikalizaci
obratu a ke smysluplnějšímu prožívání křesťanství jako
víry, která dokáže vidět s odstupem a relativizovat to, co
je v mnoha náboženských formách této víry skutečně
relativní a může být zapomenuto.
V. Závěr: křesťanství, které
musí znovu objevit svůj příběh
V dnešní době, kdy bolestně prožíváme
krizi moderní doby a postupující labilitu a nejistotu postmoderny,
ztroskotává každý dosavadní způsob mluvení o Bohu -
nepřiměřenost mluvení o Bohu se jeví doslova na každém kroku.
Radikální prožitek tajemství je to, co zpochybňuje moderní
diskusi, jež předstírá, že je schopna odhalit všechno, včetně
toho, že Bůh „se stáhl" nebo „je mrtev".
Na druhé straně platí, co řekl Karl Rahner:
Vycházíme-li z hypotézy, že slovo „Bůh" zmizí, aniž
by zanechalo stopu, pak tím, co přestane existovat, by asi nebyl
Bůh, nýbrž spíše člověk. Kdyby zapomněl na svůj vlastní
fundament, pak by, slovy velkého německého katolického teologa,
„ve svém vývoji udělal krok zpět směrem k chytrému
zvířeti". Jako člověka lze totiž označovat jen živého
tvora, který užívá slovo, svobodně jedná a konfrontuje se s
celkem světa a bytí jako s otázkou a problémem - přestože
nedostává odpověď a stojí před touto otázkou stojí němý a
nechápající.
Karl Rahner dokonce tvrdí: „Ale vlastně
existuje člověk jako člověk jen tehdy, když říká ,Bůh‘ -
alespoň jako otázku, alespoň jako zamítavou a zamítnutou otázku.
Absolutní smrt slova ,Bůh‘, která by vymazala i jeho minulost,
by byla signálem (jejž by už nikdo nezaslechl), že zemřel sám
člověk."
V tomto smyslu je třeba starým i novým
ateismům naslouchat s plným respektem. Neboť kladou-li
vytrvale otázku Boha a jeho existence, nutí víru, aby sama sebe
zkoumala a pročišťovala. A nutí ji, aby stejně vytrvale
zaměřovala pohled na člověka, a tím nově uvažovala o Bohu,
jenž dává člověku smysl - jako jeho fundament a tajemství.
Konec antropocentrického humanismu včetně jeho
perverzních androcentrických a etnocentrických bludů, které
pravdivé lidství deformují, otvírá na druhé straně cestu
novému pohledu, dosud neznámému vnímání Boha (mohla by to být
nakonec primární zkušenost); takového Boha, který si zřejmě
přeje, aby byl nazýván jinak a aby se o něm jinak vyprávělo, a
budí touhu toto nové objevovat.
Ve srovnání s náboženstvím, jež se
často stává modloslužebnictvím, se jako budoucí cesta a možnost
ukazuje pročištěná víra, jejímž pevným základem je zažitá
zkušenost, dávající životu smysl. A pro křesťanství, které -
jsouc obviňováno, že se paktuje s násilím a diskriminací -
chce znovu najít čistotu svého zdroje, je právě tak zásadně
důležité znovu objevit Ježíšův příběh.
Dnes je nanejvýš nutné o Bohu raději vyprávět,
než se ho snažit vyjádřit prostřednictvím ritů nebo vměstnat
do dogmatických formulek, které nezní uším našich současníků
moc dobře. Dokážeme to jen tehdy, když se vrátíme k vyprávění
Ježíše z Nazareta, plnému přirovnání, událostí a
postav, jež lze mít před očima a vnímat smysly. Jejich láskyplná
gesta nás zvou a jsou živým a hmatatelným potvrzením toho, co
toto vyprávění sděluje.
Z Concilia přeložila Helena
Medková