Starokatolická
církev je pro mnohé v severní Americe neznámá.1
Ti, kteří se setkávají s pojmem „starokatolický", mají
tendenci jej dát na roveň buď konzervativní frakci
římskokatolické církve, nebo jistým odštěpeným uskupením,
které jsou známa jako nezávislí
starokatolíci
(angl. independent Old Catholics). Pro většinu Američanů je
starokatolická církev jakousi cizí církevní anomálií. Existují
nicméně tací, kteří tvrdí, že jsou přidruženi (jistým
způsobem, útvarem či formou) ke starokatolické církvi. Tato
kapitola se pokouší vést dialog se skupinami v severní
Americe, které se označují jako nezávislí starokatolíci, a
zaměřit se na ně.
Předně
cítím potřebu přiznat svůj předchozí vztah a přidružení se
k jednomu takovému starokatolickému uskupení v St. Paul,
stát Minnesota. Byl jsem vysvěcen nejdříve na jáhna a pak na
kněze nezávislým starokatolickým biskupem, který je v historické
apoštolské posloupnosti biskupa Arnolda Harrise Mathewa.2
Tuto informaci o své osobě předesílám proto, abych čtenářům
zdůraznil, aby si byl vědom toho, že myšlenky předkládané
v této kapitole mají svůj původ uvnitř
a nikoli
vně
severoamerického starokatolického fenoménu. Tato kapitola má za
cíl mj. ilustrovat obecný stav nepořádku a pochybení, který
panuje u amerických nezávislých starokatolíků, aby tak oni sami
mohli pochopit svoji současnou situaci s větší jasností a
ve větší hloubce. Za druhé, nikoli však s menší
důležitostí, bych rád zdůraznil, že jsem si nevytýčil za cíl
být neopodstatněně
kritický či
výlučně polemický vůči
americkým nezávislým starokatolickým jurisdikcím, které o sobě
tvrdí (nebo budí dojem), že se hlásí ke starokatolické tradici
anebo církvím Utrechtské unie. V této kapitole chci být věrný
mé vlastní tezi tím, že budu popisovat dějiny a teologii
starokatolických církví Utrechtské unie v severní Americe
odpovědně
a dále
napomáhat severoamerickým nezávislým starokatolickým jurisdikcím
vytvářet přetvářející
vizi budoucnosti, která nabízí dynamičtější způsob církevního
bytí.
Konečným
záměrem této kapitoly je dosažení dvojího cíle: Zaprvé
vyvrátit vlivnou, leč pochybenou americkou myšlenkovou školu
starokatolické historie a teologie v USA3.
A za druhé odstranit nános iluzorní špíny, která zanesla
myšlení všech, kteří se k této škole hlásí a pročistit
tak přetvářející, milostí naplněné cesty pro ty, kteří
chtějí ucho-pit autentičtější charakter starokatolické cesty,
jež je vskutku univerzální, misijní a místní.
Entropický
charakter „nezávislého severoamerického starokatolického hnutí"
Současná
myšlenková nezávislá starokatolická škola v severní Americe,
již považuji za školu pruterovskou, úspěšně přispěla
k novému definování pojmu „starokatolický" bez vztahu k
Utrechtské unii. Tato populární myšlenková škola teologicky
nepovažuje Utrechtskou unii za definující církevní útvar
starokatolické víry a dále učí, že Utrechtská unie je toliko
jedním z četných projevů uvnitř starokatolického
(univerzálního) hnutí, jež je široce popisováno jakožto
„množství nezávislých liturgických církevních útvarů,
které sdílejí dvě charakteristiky - jsou nezávislé... a
všechny tvrdí, že mají apoštolskou posloupnost svého
hierarchického vedení."4
Je tedy jasné, že v USA byl termín „starokatolický" přetvořen
ze své „úzké definice"5
ve vše zahrnující univerzální
ekleziologii,
která je schopna zapojit velké množství sociálních/ morálních
a naučných ideologií, vycházejících při výkladu svého
způsobu církevní existence (např. přijetí nebo odmítnutí
určitých sociálních morálních hodnot, svěcení žen apod.)
z amerických nezávislých starokatolických uskupení.
Nezávislá
starokatolická uskupení v severní Americe jsou roztříštěná
a čítají stovky. Stačí na internetu zadat výraz „old
catholic" a objeví se velké množství severoamerických
„starokatolických" společenství, přičemž každé z nich
hlásá nezávislost na druhém velmi individualizovaným a
sebevymezujícím způsobem. Mezi nezávislými starokatolickými
biskupy v severní Americe existuje minimum dialogu a vzájemné
souvztažnosti. Jinými slovy (realisticky řečeno) mezi nimi jen
zřídka existuje vztah kolegiality! Výsledkem takového výlučného
chování je to, že každá jurisdikce zachovává jedinečnou
sebeidentitu, která typicky zrcadlí ego svého biskupa a
kněží, což v důsledku brání dialogu a tomu, aby mezi nimi
vznikl autentický vztah (společenství). Například „dohody o
společenství" (angl. communion agreements) či populárnější
forma „dohod o vzájemném společenství" (angl. inter-communion
agreements) mezi dvěma či více malými jurisdikcemi považujícími
se za starokatolické jsou v USA časté; nicméně tyto tzv.
dohody jsou uzavírány tím nejpovrchnějším způsobem, protože
jsou navazovány se stejnou lehkostí, s jakou jsou i
rozvazovány. Jinými slovy, nezávislá starokatolická uskupení
nevěnují vytváření vazeb na jiné podobně smýšlející
církevní skupiny dostatek času ani rozvážnosti; proto tato
uspěchaná jednání vytvářejí povrchní vztahy, jež si
nezaslouží být označovány za společenství.
Mezi
jednotlivými osobami existují autentické vztahy, a to nikoli jen
mezi jednotlivci či institucemi! Židovský filozof Martin Buber ve
své knize Já
a Ty
poukazuje na to, že jen tam, kde já
dokáže v ty
(a naopak) rozpoznat samo sebe, své bytí,
vznikají skutečné vztahy skutečné svobody a lásky.6
Malé, sebestylizované starokatolické jurisdikce v USA
nedosáhly ve vztahu k jiným nezávislým katolickým
jurisdikcím této úrovně vzájemného vztahu, který popisuje
Buber. Primárně je to proto, že se všechny zaměřují hlavně na
uchování existence daného jednotlivého uskupení; strach a
konkurování si jsou typickými katalyzátory, způsobujícími
navazování tzv. dohod o „vzájemném společenství". Tyto
dohody jsou málokdy zaměřeny na vytváření skutečného
křesťanského společenství (řecky κοινωνία),
ale spíše na využití druhých pro zachování vlastní existence
- jsou vedeny myšlenkou, že pokud je moje vlastní církevní
uskupení ve „společenství" s jinou nezávislou církevní
jurisdikcí, méně si konkurujeme a o to je menší důvod se
vzájemně jeden druhého bát. Toto vzájemně si konkurující
chování, jež bylo zásadní pro vytváření takových vztahů
povrchního společenství, postupem času nevyprchalo, ale naopak
znovu vystrkuje růžky, kdykoli mezi jurisdikcemi dochází ke
sporu. Označme jej za střet
pyšných já, byť lze jistě nalézt vhodnější název.
Mentalita „já mám pravdu a ty ne" odolává času a tyto
takzvané dokumenty o společenství jsou povrchní a odrážejí
vztah, který není osobní (ontologicky řečeno), ale konkurenční
a ze své podstaty naplněný pýchou. Kdyby tomu tak nebylo, věřím,
že by existovaly kvalitativní důkazy tyto teze vyvracející.
Scholastické
redefinování starokatolictví jakožto univerzálního
hnutí z
pera Karla Prutera z 20. století je vydělila z eucharistické
ekleziologie Utrechtské unie a přiblížila je inovativnějšímu
konceptu univerzální
ekleziologie.7
Přitom
můžeme začít chápat, proč většina amerických
starokatolických kněží typicky tráví více času učením a
propagací starokatolické historie než starokatolické teologie.
Podle nejvíce nezávislých starokatolických teologů jsou oním
precedentem, který činí starokatolíky jedinečnými a
přitažlivými, historické kroky učiněné vůči papežství.8
Jinými slovy to, co činí starokatolické hnutí tím, čím je,
jsou jeho dějiny. Pruterovo dílo napomohlo kodifikaci (teologické
a historické) tohoto novátorského amerického chápání
starokatolictví, jak dnes existuje.9
Pruterovské
chápání starokatolictví v severní Americe teologicky přijímá
jasně západní (augustinovské) pojetí Trojice, christologie a
ekleziologie. Přestože se Pruterovo pedagogické působení
soustřeďuje v podstatné míře na církevní dějiny, z jeho
děl vychází velmi specifická teologie, jež se stala částí
jeho systematického výkladu starokatolictví. Tato konvergence
dějin církve a teologie je přirozeným jevem, protože dějiny
církve bez pokusu o vyjádření její teologie nedávají smysl -
a to bez ohledu na její historický vztah k Bohu. Pruterovo
dílo upevnilo americkou myšlenkovou školu, která univerzálněji
používá pojem „starokatolický"
(např. jakožto hnutí a nikoli jako unii místně-univerzálních
církví) a mění konečné zaměření církve (teologicky a
historicky) od partikulárního k univerzálnímu; to znamená,
že univerzální celek je zdůrazňován jakožto zdroj, který sám
sebe osvětluje skrze partikulární způsoby svého bytí (tj. jako
místní církve) a jenž na druhé straně zdůrazňuje univerzální
„oproštěnou" podstatu a charakter celku. Pruter tudíž úspěšně
přetvořil pojem „starokatolický" do univerzální
ekleziologie, která uznává každou místní církev jakožto
pouhou část
jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve na světě.10
Nezávislé
starokatolické církevní jurisdikce v severní Americe, které
tvrdí, že jsou součástí starokatolického hnutí, učí a šíří
velké množství Pruterových teologických a historických
myšlenek. Jeden z mnoha důvodů, proč po celá léta Pruterova
teologie ovlivňuje tolik nezávislých starokatolických kněží a
biskupů, je extrémní nedostatek starokatolického teologického
bádání v severní Americe (např. starokatolická teologie se
v rámci Utrechtské unie na místní úrovni vyučuje a píše
v němčině). Kromě toho Pruterovy teologické myšlenky
nebyly kriticky rozebírány alespoň třicet pět let, možná déle!
Pruterovská
myšlenková
škola byla katalyzátorem vytvoření různých typů amerických
nezávislých starokatolických uskupení, které dnes existují.
Těmto uskupením napomáhala při šíření historické
neuspořádanosti, episkopální roztříštěnosti a chaotických
sebeklamů o tom, že v severní Americe existuje stabilní a
hmatatelná starokatolická církev.11
Dodnes existují tací, kteří tvrdí, že v severní Americe
existuje hodnověrná starokatolická církev, nicméně toto jejich
tvrzení není založeno rozumově, ale existuje jen v iluzorní
rovině.
Starokatolictví
je v severní Americe relativně novým jevem a jeho historie
v USA je přinejmenším komplexní. Dějiny starokatolictví
v USA pocházejí ze dvou velmi odlišných pramenů: 1. Polské
národní katolické církve (USA) (angl. Polish National Catholic
Church (USA)), která má povětšinou vcelku transparentní a
konkrétní historii, a 2. nezávislých starokatolických
jurisdikcí, které vedou episcopi vagantes (putující
biskupové), pocházející z různých větví apoštolské
posloupnosti. Historie této druhé skupiny je daleko zmatečnější
a složitější k pochopení, než je tomu v případě Polské
národní katolické církve, zejména vzhledem k velkému
množství existujících uskupení, a jejich chybějící vzájemné
soudržnosti. Zaměříme se nejdříve na historii nezávislých
církevních uskupení, jež vedou episcopi vagantes, později
se pak podrobněji podíváme na dějiny Polské národní katolické
církve.
Dějiny
nezávislého starokatolického hnutí v USA jsou značně
neuspořádané, částečně proto, že existuje tolik roztříštěných
církevních uskupení, které mylně přijaly označení
„starokatolický", např. Stará římskokatolická církev
(angl. Old Roman Catholic Church), Liberální katolická církev
(angl. Liberal Catholic Church), církve založené biskupem Vilattem
a biskupem Mathewem a další. 12
Problém se prohloubil, když další a další biskupové, již sami
sebe označují za starokatolické, začali nesprávně tvrdit, že
jsou součástí starokatolické církve. Tito putující
biskupové
(jak je označují utrechtské a anglikánské církve)13
byli, jemně řečeno, zcela jiného církevního původu než
starokatolické církve Utrechtské unie. Dva populární putující
biskupové,
jež většina nezávislých starokatolických biskupů v USA
uvádí za zdroj jejich apoštolské posloupnosti, jsou Joseph René
Vilatte (zemřel 1929) anebo Arnold Harris Mathew (zemřel 1919).
Podívejme se nyní stručně na životy těchto dvou biskupů i na
jejich vliv na nezávislé starokatolictví v severní Americe.
Joseph
René Vilatte
Většina
badatelů, jako např. Claudie B. Moss, jsou zdrženliví při
vyjadřování se o biskupovi Vilattovi a mají tendenci na něj
vůbec nebrat zřetel s poukazem na to, že nebyl starokatolickým
biskupem. Vzhledem k množství amerických nezávislých
starokatolických biskupů tvrdících, že původ jejich apoštolské
posloupnosti pochází od Vilatteho, však nemůžeme tuto historii
ignorovat, aniž bychom se pokusili tématu blíže věnovat. Též
nelze dostatečně zdůraznit, že Vilatteho historie je poutavě
zajímavá ne proto, že byl vysvěcen v jakobitské tradici,
ale že byl v prvé řadě povolán, vysvěcen a vyslán
Utrechtskou unií jakožto starokatolický presbyter, aby sloužil
americké starokatolické kongregaci v rámci Episkopální
církve (USA).
Vilatteho
význam tedy nespočívá v jeho neutuchající fixaci na to, že
se stane biskupem, ale v jeho povolání ze strany episkopálního
biskupa ke službě v místním společenství starokatolické
víry jakožto presbyter podléhající jeho episkopálnímu dohledu
v Americe!14
Tato situace se mohla stát katalyzátorem pro harmonizaci
episkopálních a starokatolických vztahů na konci devatenáctého
století, která by bývala mohla Božímu lidu a spolu s ním
vytvořit nekonečnou řadu příležitostí. Bohužel se tomu tak
nestalo.
Moss
uvádí, že „již dlouhou dobu byla vážným problémem otázka
duchovní péče o velké množství římskokatolických
přistěhovalců do Ameriky, různého národnostního původu, kteří
se odmítali ve své nové vlasti podrobit římskokatolické
hierarchii."15
Pokračuje a uvádí, že starokatolické církve Utrechtské unie se
neúspěšně pokusily o zmírnění kontextuálních konfliktů s
Římem tím, že v Americe zakládaly starokatolická misijní
společenství. K jednomu takovému jevu došlo na začátku 19.
století ve státě Wisconsin, když podle Mosse, „na žádost
biskupa Habarta Browna, anglikánského [episkopálního] biskupa
z Fond du Lac [Wisconsin], biskup Herzog [první starokatolický
biskup ve Švýcarsku, 1876-1924] vysvětil dne 7. června 1885
mladého Francouze Josepha Reného Vilatteho, aby působil mezi
francouzskými přistěhovalci ve Wisconsinu pod vedením
[episkopálního] biskupa z Fond du Lac. Sídlem misie
(farnosti) bylo malé místo nazývané Little Sturgeon."16
Je
třeba zdůraznit, že Vilatte byl vysvěcen presbyterem Utrechtskou
unií teprve poté, co episkopální biskup z Fond du Lac ve
státě Wisconsin požádal, aby mu Utrechtská unie vyslala kněze,
jenž by sloužil v jeho diecézi ve francouzské starokatolické
obci. Není složité rozpoznat, že na konci devatenáctého století
začínaly vztahy mezi Anglikánským společenstvím a Utrechtskou
unií zapouštět kořeny i na té nejvíce místní úrovni. Tento
klíčící vztah se vnějškově projevil laskavou nabídkou ze
strany episkopálního biskupa z Fond du Lac pomoci skupince
francouzských přistěhovaleckých katolických laiků (kteří se
v americké římské církvi necítili vítáni ani nepřijali
za své liturgické způsoby episkopální církve) sepsáním petice
za vyslání presbytera ze strany Utrechtské unie ještě předtím,
než došlo k oficiální dohodě o společenství mezi těmito dvěma
církevními jurisdikcemi.
Současný
americký nezávislý starokatolický autor a biskup v Chicagu André
Queen ve své knize tvrdí, že mezi novým episkopálním biskupem
(který se pak stal nástupcem biskupa Browna v diecézi Fond du
Lac ve Wisconsinu) a páterem Vilattem existovalo tření.17
Queen dále tvrdí, že Vilatte přišel do Ameriky o své vůli
jakožto starokatolický misionářský kněz a „pozvedal a
zakládal farnosti s laskavou pomocí episkopálního biskupa
[Browna] z Fond du Lac."18
Dále poznamenává, že biskupové z Utrechtské unie
„instruovali pátera Vilatteho, aby se se svými farnostmi oddělil
od Episkopální církve (USA),"19
nicméně tato tvrzení Queen nedokládá hodnověrnými
důkazy. Je tudíž možno pouze shrnout, že Queenova historická
analýza Vilatteho působení není dostatečně probádána a
obsahuje řadu nepřesných domněnek. Krátce řečeno, Queen
nepředkládá pro svá historická tvrzení o Vilattem a jeho
kněžském působení ve Wisconsinu hodnověrný badatelský
podklad. Nemluvě o tom, že Queenova kniha též v mnoha
ohledech odporuje Mossovým vysvětlením stejné věci.20
Je
jasně zřetelné, že Vilattemu se nezamlouvala myšlenka být
prostým farním knězem pod autoritou episkopálního biskupa.21
Vilatte chtěl být autoritou sám sobě a žádal, aby jej biskupové
Utrechtské unie takovou autoritou vybavili tím, že jej vysvětí
prvním starokatolickým biskupem v severní Americe.
Starokatoličtí biskupové Utrechtské unie byli v tomto ohledu
zdrženliví, částečně s ohledem na jejich pokračující
historické vztahy s Episkopální církví (USA)22.
Nakonec se kolegium biskupů Utrechtské unie rozhodlo odmítnout
biskupské svěcení Vilatteho s poukazem na to, že
v Episkopální církvi (USA) již existovala místní katolická
církev. Účelem Vilatteho působení v severní Americe tudíž
nebylo založit starokatolickou církev jakožto misionářský kněz,
nýbrž sem byl vyslán Utrechtskou unií, aby sloužil
starokatolickému společenství ve Wisconsinu jakožto
starokatolický presbyter pod jurisdikcí místního episkopálního
biskupa z Fond du Lac, stát Wisconsin.
Starokatolické
biskupské kolegium dále ve zdůvodnění uvedlo, že pokud by
Utrechtská unie měla zakládat biskupství v zeměpisné
lokalitě, kde již existuje místní univerzální církev, vedlo by
to ke konfliktům vzniklým překrýváním jurisdikcí, což by
mohlo negativně ovlivnit dobré vztahy mezi ní a Episkopální
církví (USA). Utrechtská unie nebyla ochotna ohrozit tento vztah
kvůli „Vilatteho naději, že bude vysvěcen evropskou
Starokatolickou církví."23
Zjevně nechtěli ustanovit/instalovat starokatolického biskupa,
protože zde v diecézi uznané biskupy Utrechtské unie již
působil místní (v tomto případě episkopální) biskup. Kromě
toho byla tradice starokatolické víry v episkopální diecézi
Fond du Lac vřele přijímána ze strany místního biskupa a
Utrechtská unie nezamýšlela narušit historické vztahy zřízením
opozičního biskupství. Lze tedy jen uzavřít tím, že Vilatteho
ambice stát se biskupem byla zcela a naprosto samoúčelná.
Vilatte
byl rozhodnutím starokatolického kolegia biskupů zjevně zkla-mán
a brzy začal usilovat o biskupské svěcení ze strany kteréhokoli
tomu ochotného biskupa. Nakonec byl vysvěcen na biskupa jakobitským
biskupem roku 1892.24
Moss rozebírá Vilatteho biskupské působení, když píše, že
„Vilatte o sobě nyní tvrdil, že je jakobitským biskupem
(přestože „jakobitská" církev neuznávala ani jeho ani jeho
působení) a jeho spojení se starokatolíky ustalo..."25
Vilatte se vrátil do Ameriky a začal nesystematicky světit kněze
a biskupy v USA i v různých jiných zemích, přičemž
působil zmatek ohledně toho, kdo byl a jakou církev zastupoval.26
Je nad pochybnost jasné, že nezávislí starokatoličtí biskupové
a kněží v USA, „kteří tvrdí, že jejich posloupnost je
odvozena od [Vilatteho] se sice nazývají starokatolíky, ale mylně:
Vilatte byl vysvěcen jakobitskými biskupy, jak bylo uvedeno."27
Proto biskupové i kněží v USA, kteří odvozují svoji
historickou posloupnost od Vilatteho či jiných putujících
nezávislých biskupů bez
vazby na apoštolskou posloupnost Utrechtské unie nejsou
starokatolíky!
Nezávislí biskupové Vilatteho historické posloupnosti jsou jiného
církevního původu a tvrzení, že jsou starokatolíky, překrucuje
dějiny.28
Také
je nutné podotknout, že Vilatteho linie posloupnosti byla v
poslední době značně zpochybněna vzhledem k tomu, že a) jeho
vlastní svěcení není dostatečně doloženo hodnověrnými
zdroji; a b) i Moss si očividně protiřečí, když uvádí, že
jakobitský patriarcha schválil
Vilatteho
biskupské svěcení, ale dále naproti tomu píše, že jakobitská
církev od samého počátku neuznávala Vilatteho jakožto biskupa
ani jeho svátostné úkony.29
Zůstává skutečností, že poté, co byl Vilatte vysvěcen na
biskupa, nebyl nikdy oficiálně spojen s žádnou místní
církví v historické apoštolské posloupnosti. Působil do
velké míry nezávisle a tato skutečnost Vilatteho staví mimo
jakékoli společenství s Církví.
Arnold
Harris Mathew
Druhá
nejpopulárnější historická linie apoštolské posloupnosti,
kterou tvrdí nezávislí starokatoličtí biskupové v USA, je
odvozena od biskupa Arnolda Harrise Mathewa. Na rozdíl od pochybné
historické apoštolské posloupnosti Vilatteho je biskupský úřad
Mathewův nezpochybnitelně starokatolický co do původu; byl
vysvěcen na starokatolického biskupa na konci osmnáctého století
poté, co byl zvolen na místní starokatolické církevní synodě
Anglie30
a představen jeho zástupcem kolegiu biskupů Utrechtské unie.
Mathewova volba a vysvěcení byly určeny „římským katolíkům
zbaveným práv" v místní anglikánské církvi.31
Mathew byl původně vysvěcen římskokatolickým knězem ve
skotském Glasgowě; později obdržel doktorát teologických studií
od papeže Pia IX.32
Je nepochybné, že Mathewova teologická průprava a kněžská
příprava byly více římskokatolické než starokatolické33
a tato skutečnost se spolu s jinými stala katalyzátorem mnoha
třenic mezi ním a Utrechtskou unií. Významný rozdíl mezi
biskupem Mathewem a Vilattem spočívá v tom, že Mathew
neusiloval o biskupský úřad primárně pro vlastní prospěch.
Před volbou starokatolickým biskupem se Mathew potýkal se svojí
identitou bývalého římskokatolického kněze a vrávoral mezi
anglikánskou církví a římskokatolickou církví.34
Poté, co přestal být římskokatolickým knězem, se Mathew
nakonec oženil a snažil se naplnit své kněžské poslání v
anglikánské církvi. Ta ale nebyla připravena ho ihned přijmout
bez zkušebního období jakožto presby-tera (což by znamenalo, že
by Mathew nedostával stipendijní plat). Toto zkušební období
nebylo pro Mathewa přijatelné, protože potřeboval okamžité
zaměstnání, aby mohl živit rodinu. Takže když se v roce
1908 setkal s myšlenkou založení starokatolické misijní
diecéze v Anglii pro římské práv zbavené katolíky, kteří
se nechtěli stát anglikány, naslouchal.35
Když zkoumáme okolnosti Mathewova života v té době, není
složité zjistit, proč byl připraven sloužit Božímu lidu jako
starokatolický biskup v Anglii.
S jeho
nadcházející biskupskou volbou v Anglii bylo nicméně
spojeno mnoho problémů a jeho biskupský úřad v Anglii
nakonec neměl dlouhého trvání. Utrechtská unie například
nezkoumala Mathewovo zvolení se vší důkladností, protože kdyby
tak bývala učinila, uvědomila by si, že volba byla jednou
mystifikací - ona totiž neproběhla. Rev. Richard O'Halloran,
diecézní římskokatolický kněz z anglického Ealingu36,
vytvořil plán na zřízení starokatolické mise v Anglii, o kterém
Mathew nevěděl.37
Mathew se stal bez při uskutečňování tohoto plánu
O'Halloranovým nástrojem: plánu vytvořit nezávislou katolickou
jurisdikci stojící stranou anglikánské církve. Dále
starokatoličtí biskupové zapomněli komunikovat s arcibiskupem
z Canterbury a jinými anglikánskými biskupy „za účelem
zjištění, zda potřeba ustanovení biskupa byla skutečná."38
Moss poukazuje na to, že O'Halloran údajně zmařil cestu
haarlemského biskupa (kterým byl Johannes Jacobs van Thiel
1906-1912) do Anglie za účelem takového zkoumání39,
ale Moss necituje žádný důkaz na podporu tohoto tvrzení.
V těchto zmatcích je ale jasné, že starokatolické biskupské
kolegium neprozkoumalo řádně okolnosti provázející Mathewovo
zvolení biskupem. Mathew se stal prvním starokatolickým biskupem
Utrechtské unie, kolem kterého nestála místní církev.40
Mathew
přesto nebyl izolován. Měl podporu kolegia biskupů Utrecht-ské
unie a pokoušel se „poskytnout útočiště římským katolíkům,
kteří odpadli a měli zpřetrhané vazby a nebyli připraveni se
připojit k anglikánské církvi."41
Mathew se dále pokoušel vytvořit vztah s anglikánskou církví
a „při přednáškách v Queen's Hall [v Anglii] podporoval
platnost anglikánských svěcení [jež místní katolická církev
v Utrechtu stále zpochybňovala]42
a vstoupil do tehdy nové Společnosti sv. Willibrorda. 43
Anglikánská církev nicméně vyjádřila nesouhlas s jednáním
Utrechtské unie spočívajícím ve svěcení biskupa a založením
konkurenční místní katolické církve v její církevní
jurisdikci, „... a 22. února 1909 zdůraznil arcibiskup
z Canterbury v soukromém listu, ... že v Anglii
neexistovala potřeba existence starokatolického hnutí, protože
anglikánská církev byla ve stejné pozici jako starokatolíci."44
Po tomto vyjádření anglikánského arcibiskupa z Canterbury
se Mathewův biskupský úřad stále více rozcházel s Utrechtskou
unií i s místně-univerzální anglikánskou církví.
Mathewovo počínání se navíc stávalo méně a méně
předvídatelným a působilo biskupskému kolegiu Utrechtské unie
potíže a vztah mezi starokatolíky a anglikánským společenstvím
tak trpěl."45
Ke
kontroverzi, která odcizila Mathewa starokatolickému biskupskému
kolegiu, došlo, když 13. června 1910 vysvětil dva římskokatolické
kněze na biskupy, aniž by předtím konzultoval své biskupské
kolegy z Utrechtské unie. Mathew nenásledoval Řád,
kterým se působení biskupského kolegia řídilo. Chování
biskupa Mathewa bylo navíc sobecké a nevhodné. Kolegium biskupů
Utrechtské unie se od Mathewových svěcení veřejně distancovalo
a dále stanovilo, že Utrechtskou dohodu porušil čtyřmi způsoby:
(a) [Mathew neinformoval] své kolegy biskupy, (b) [ke svěcení
došlo] v tajnosti, (c) bez asistence, (d) v době, kdy
kandidáti byli členem jiného společenství."46
Když se o tomto stanovisko Mathew doslechl, veřejně vyhlásil
svoji nezávislost na biskupském kolegiu Utrechtské unie ve svém
dnes neblaze známém Prohlášení
autonomie a nezávislosti
(angl. Declaration of Autonomy and Independence).47
Většina
obsahu Mathewova prohlášení spočívá v odepření
poslušnosti a jeho povaha není doktrinální. Tato deklarace tedy
neobsahuje dostatečný důvod pro schisma. Některá tvrzení
v Mathewově deklaraci jsou navíc prostě nesprávná a škodí
církvím Utrechtské unie. Moss dále rozvádí, že kolegium
biskupů Utrechtské unie „považovalo [Mathewovo] prohlášení o
nezávislosti za akt separace. Následující starokatolická
biskupská konference roku 1913 formálně prohlásila, že
neuznává biskupa Mathewa ani žádné jeho konání...
Přestal být starokatolíkem 29. prosince 1910 po episkopátu
netrvajícím ani tři roky."48
Mathew nicméně pokračoval ve svém biskupském úřadě nezávisle
na biskupském kolegiu Utrechtské unie a nadále veřejně tvrdil,
že je starokatolickým biskupem.49
Působení
a učení Mathewa a Vilatteho značně ovlivnily dějiny a historii
formulované o padesát let později ve spisech Karla Prutera a jeho
současníků. Teologické a historické ideje, které ovlivnily
starokatolická uskupení v dnešní Americe, pocházejí od
působení a názorů Vilatteho a Mathewa, kteří zdůrazňovali
nezávislost a individualismus před společenstvím a vzájemnými
vztahy.50
Působení a učení těchto dvou mužů navždy trivializovaly
teologický charakter nezávislého starokatolického biskupského
úřadu, a to jak pokud jde o jeho vztah k místní katolické
církvi i o jeho vztah k jiným biskupům.51
Americká
nezávislá starokatolická uskupení by měla namísto opěvování
historie a působení těchto dvou mužů - které někdy zahrnuje
i šíření jejich teologických učení - ve vší skromnosti
veřejně vyhlásit své politování nad nevhodnými a
neopodstatněnými schismatickými činy, kterých se Mathew i
Vilatte dopustili na Kristově církvi v severní Americe.
Někteří
nezávislí starokatoličtí kněží a biskupové v Americe
tvrdí, že Utrechtská unie a Episkopální církev (USA) mají
alespoň částečně svůj díl viny na problémech, se kterými se
Vilatte a Mathew potýkali.52
Je jisté, že chyb se při jednání s Vilattem a Mathewem
dopustila jak episkopální, tak i starokatolická církev. Musíme
ale mít na zřeteli, že šlo o jedinečné historické jevy spojené
s daným „momentem" dějin. Jinými slovy, vztah mezi
Anglikánským společenstvím a Utrechtskou unií na začátku 20.
století byl velmi křehký a tak jak v případě Vilatteho,
tak i v případě Mathewa žádná z církví nevěděla,
jak tyto kauzy dopadnou, protože taková situace do té doby
nenastala. Kromě na chování církví vůči sobě navzájem měla
vliv i obecná světová politika, zejména na to, jak na sebe
křesťané různých konfesí nazírali na místní úrovni.
Historie též doložila velkou trpělivost, kterou prokázala
episkopální i starokatolická církev v přístupu k Vilattemu
a Mathewovi, když se pokoušela s nimi pracovat. Ale jako
marnotratný syn v evangeliu nechtěli tito dva mužové
naslouchat rozumu a chtěli od církve jen to, co si mysleli, že jim
náleží.
Anglikánské
společenství a Utrechtská unie uznaly chyby, kterých se vzájemně
dopustily na konci 19. a začátku 20 století a poučily se z nich,
což nakonec jejich vzájemný vztah posílilo a umožnilo postoupit
vpřed v síle Ducha.53
Je ale více než patrné, že americká nezávislá starokatolická
uskupení jsou při pohybu vpřed paralyzována, protože jsou
prostoupena nezávislým a individualistickým charakterem svých
předchůdců, Vilatteho a Mathewa. V těchto nezávislých
starokatolických uskupeních je Duch potlačován právě vzhledem
ke zřetelně přetrvávající individualistické pýše a úmyslné
izolaci od ostatních církví. Proto si myslím, že v nezávislých
starokatolických uskupeních v Americe musí dojít k radikální
paradigmatické přeměně, pokud skutečně chtějí alespoň trochu
budit dojem milostí naplněného života v širším
společenství církve. Jak toho dosáhnout jde mimo rámec naší
studie, ale zůstává to nicméně významnou otázkou. Nezávislá
starokatolická uskupení nadále nemohou zavírat oči před
realitou rozdělující je samotné, protože by to bylo přinejmenším
nezodpovědné.
Většinou
nezávislých starokatolických uskupení zní argument (hlásaný
především biskupy a kněžími) o tom, že starokatolictví
v Americe je odlišné povahy a nemělo by hledět k Utrechtské
unii, která mu bude říkat, jak být církví. S tímto
názorem souhlasím a souhlasila by i Utrechtská unie. Co si
zasluhuje důkladnější rozbor je to, zda nezávislé
starokatolické církve v současné době vyzařují ethos,
který by mohl být ve své podstatě teologicky označován
za starokatolický? Pokud tomu tak není, jsou připraveny se vážně
zabývat eucharistickou ekleziologií církve, učit se jí a účelně
o ní přemítat a snažit se aktivně realizovat tyto myšlenky (v
praktické rovině) na místní úrovni? Čtenáři si mohou na tuto
otázku odpovědět sami. Tento oddíl končím citátem z Velké
knihy Anonymních alkoholiků (angl. AA Big Book) a žádám čtenáře,
aby přemítal o jeho moudrosti při postupné přeměně
starokatolictví v Americe vpřed v Duchu svatém a skrze
jeho sílu!
„Existuje
princip, který brání jakékoli informaci, který odolává všem
argumentům a který jistotně člověka udrží v trvající
nevědomosti - je to princip, který dává přednost pohrdání
něčím před jeho zkoumáním." Herbert Spencer
Polská
národní katolická církev - První a poslední oficiální
starokatolická církev v severní Americe
Polská
národní katolická americká církev (angl. Polish National
Catholic Church of America, PNCC) byla největší starokatolickou
místně-univerzální církví v plném společenství
s Utrechtskou unií. Souhlasím s církevním historikem
Laurencem Orzellem, kdy používá pro popis původu a historie PNCC
výraz paradox a uvádí:
„Samotná
skutečnost, že početně největší starokatolické církve -
americká PNCC a Polská katolická církev v Polsku - vznikly
v národě, který je v historii znám svojí oddaností
římskokatolické církvi, je sama o sobě paradoxem. Paradoxní je
také skutečnost, že tyto církve vznikly původně nikoli jakožto
výsledek doktrinálních neshod, ale z důvodů
administrativních obtíží mezi polskými římskokatolickými
přistěhovalci do Spojených států na přelomu století."54
Mezi
lety 1880-1914 došlo k masovému přílivu polských
přistěhovalců do Spojených států. Bylo neodvratitelné, že
Poláci a Irové (kteří se přestěhovávali do USA na začátku
19. století) povedou mezi sebou konflikty vzhledem k odlišným
zvyklostem a představám o církevním životě. Ze sociologického
pohledu bylo vzájemné pochopení odlišných sociálních a
náboženských etnických profilů tématem nejen tohoto období
americké historie. Dosažení sociální tolerance v USA mezi
Poláky, Iry a Italy trvalo nějakou dobu, přestože tyto etnické
skupiny sdílely stejnou římskokatolickou víru a někdy i stejné
kostelní budovy. Na počátku 20. století existoval velký sociální
a etnický konflikt mezi Poláky a Iry v řadě větších
amerických měst (jako Chicago, New York, Boston atd.) a římská
církev nebyla vůči tomuto sociálnímu problému nijak imunní.
Orzell píše:
„Americká
římskokatolická hierarchie, která se skládala takřka výlučně
z biskupů irského původu, umožňovala zřizování polských
farností, ale považovala je za čistě dočasný jev a namísto
toho upřednostňovala „amerikanizaci" přistěhovalců. Obecně
negativní přístup hierarchie vůči polskému jazyku a kultuře se
střetl s názory těchto Poláků, kteří si pěstovali silné
národní cítění. Filozofický konflikt se přeměnil v hlasy
některých přistěhovalých laiků volajících po větší roli
při správě farních záležitostí."55
První
známý a dobře dokumentovaný polsko-americký konflikt
s římskokatolickou církví se udál roku 1895 v Chicagu,
stát Illinois, a přispěl ke vzniku PNCC.
Šlo
o konflikt mezi polskou římskokatolickou farností a chicagským
arcibiskupem Patrickem Feehanem (zemřel 1902). Arcibiskup požadoval,
aby farnost odevzdala svůj majetek a poskytla arcidiecézi plnou
kontrolu nad majetkem dle předpisů církevního kanonického práva.
Farnost, jakož i její kněz (páter Kozlowski) se nakonec rozhodli
rozvázat svůj vztah s římskokatolickou arcidiecézí
Chicago, protože mezi nimi nemohla být uzavřena rozumná dohoda.
Chicagské arcidiecézi se nakonec podařilo farnosti majetek
odebrat, na což farnost reagovala stavbou nové budovy kostela a
páter Kozlowski (který byl nakonec arcibiskupem Feehanem
exkomunikován) jej 11. srpna 1895 vysvětil. Farní společenství
se rozhodlo své nové společenství nazvat Katolická církev Všech
svatých (angl. All Saints Catholic Church). Nicméně zde existovalo
dilema spočívající v tom, že nové společenství nemělo
své-ho biskupa, ale toliko kněze. Byli tedy farností žijící
v diaspoře římskokatolické arcidiecéze v Chicagu. To
byl ovšem problém, protože řádně katolicky farnost vnímala
úřad biskupa jakožto znamení jednoty a univerzality církve na
místní úrovni. Nová farnost byla zapeklitou otázkou, protože jí
biskupský dozor chyběl. Farnost se tak nemohla automaticky
považovat za součást římskokatolické církve, trvala však
tvrdošíjně na tom, že zůstává farností katolickou. Tato
situace zapříčila následné události, které Orzel shrnuje
takto:
„Následný
rozmach „nezávislého" hnutí a uvědomění si, že nelze
obhájit vyznávání římského katolictví mimo římskou církev,
přesvědčilo přesvědčilo Kozlowského k vytvoření
formální církevní alternativy pro disentující Poláky. Jeho
stoupenci jej zvolili biskupem a on se obrátil na starokatolíky
[biskupské kolegium Utrechtské unie] s žádostí o vysvěcení.
Po prošetření okolností se starokatolíci vyjádřili pozitivně.
Páter Kozlowski přijal Utrechtskou deklaraci a přijal biskupské
svěcení v Bernu 21. listopadu 1897 z rukou biskupa Eduarda
Herzoga, za asistence spolusvětícího arcibiskupa Gerarda Gula a
spolusvětícího biskupa Theodora Webera. Po návratu biskup
Kozlowski upevnil podle vlastních slov „Polskou katolickou
církev"; také používal výraz „Nezávislá katolická diecéze
Chicago."56
Biskup
Kozlowski a jeho místně-univerzální církevní diecéze v Chicagu
se stala zárodkem církve, která bude později známa jako Polská
národní katolická církev. Katolický kostel Všech svatých, ve
společenství s biskupem Kozlowským, se tak stala první oficiální
starokatolickou diecézí v severní Americe, která byla
kanonicky ve společenství s Utrechtskou unií!
Počátkem
19. století se události podobné incidentu s farností Všech
svatých v Chicagu začaly objevovat ve městech po celých USA a
konflikty mezi převážně irskou římskokatolickou hierarchií a
polsko-americkými přistěhovalci byly nesmiřitelné. Například
zanedlouho poté, co byl Kozlowski vysvěcen na biskupa Utrechtskou
unií, došlo k podobnému incidentu došlo ve Scrantonu, stát
Pensylvánie, kde páter Hodur začal působit mezi Poláky, již se
oddělili od římské církve kvůli majetku a sporům ohledně
výkonu moci. Páter Hodur byl svými nejbližšími považován za
člověka se složitou osobností. Orzell uvádí, že „páter
Hodur... byl vysvěcen na kněze ve Scrantonu roku 1893 a byl
komplexní osobností, v jehož rétorice se mísil populismus,
nacionalismus, antiklerikalizmus, katolicismus a původně i
socialismus, čímž vznikala přitažlivá církev."57
Páter Hodur a biskup Kozlowski nedohlíželi na řadu věcí
společně a dostávali se tak neustále do sporu. Hodur se snažil
získat od Utrechtské unie svěcení nezávisle na Kozlowském, ale
evropští starokatoličtí biskupové jej odmítli vysvětit na
biskupa, dokud se s Kozlowským nedohodnou na místní národní
úrovni. Hodurovi přišlo vhod, když Kozlowski v lednu 1907
zemřel a Hodur byl jednomyslně zvolen jako budoucí biskup hlasy 25
farností sdružujících v té době společenství až 80 tisíc
členů napříč celými USA. Hodur přijal biskupské svěcení
biskupským kolegiem Utrechtské unie dne 29. září 1907. Téhož
roku rozšířil název svého církevního společenství ve
Scrantonu na celou národní místní starokatolickou církev
v Americe a nazval ji tak Polskou národní katolickou církví.
Na
vrcholu své existence mezi lety 1950 a ranými osmdesátými lety
sdružovala PNCC více než 100 000 přijímajících členů. Tyto
počty se od té doby snížily a mnoho farností PNCC má v dnešní
době problémy s tím, aby se udržely při životě.58
Vztah mezi PNCC a Utrechtskou unií byl vždy nestabilní, protože
PNCC měla problém (podobně jako utrechtská církev) se
distancovat od určitých římanských
projevů uctívání, tj. recitace růžence a eucharistické
adorace. Tyto formy uctívání evropské církve Utrechtské unie
nepřijaly za své; nicméně nebránily PNCC uctívat způsobem, jež
ona považovala za kulturní a místní. Jinými slovy, spirituální
formy uctívání běžné v PNCC nebyly evropskými církvemi
považovány za součást podstaty katolické víry. PNCC s tímto
náhledem nesouhlasila a věřila, že „západoevropští
starokatoličtí vedoucí představitelé, mezi nimiž je mnoho
odcizených, radikálních bývalých římských katolíků... se
dostali do liberálního anglikánského vlivu v důsledku
plného společenství s anglikánskou církví na základě
Bonnské dohody (1931) a doufali, že i PNCC nakonec podlehne
modernismu (aby byla zachována unie mezi Evropou a Amerikou)."59
Hlavní
konflikt mezi PNCC a evropskými církvemi Utrechtské unie nespočívá
ve zbytečných detailech církevní disciplíny či morálky, jak se
patrně domnívá Orzell,60
ale „principiální
podstata"
konfliktu je teologické povahy, tedy jde o to, jak je vnímána
podstata církve. Je zřejmé, že PNCC praktikuje univerzální
ekleziologii, kerá je primárně přijímána v západní
Církvi, zejména v římskokatolické církvi. Univerzální
ekleziologie „vnímá celou církev na celém světě jakožto
jedinou organickou entitu..."61,
kde místní církve pouze částečně odrážejí jedinou
univerzální církev svými společnými rysy a jednotou mezi sebou
navzájem. Ortodoxní teolog a průkopník eucharistické
ekleziologie Nikolaj Afanasjev uvádí, že „univerzální
ekleziologie je výsledkem imperiálního myšlení, které vnímá
jednotu jakožto odvozenou od centralizace. Používaje Pavlův
příměr o těle Kristovu, [raný teolog] Cyprián rozvinul
myšlenku, že plnost a jednota jsou přívlastky celé církve a
každý místní projev je toliko údem či částí celku a sám o
sobě neobsahuje katolicitu. Katolická církev je úhrnem všech
svých částí, jako větve stromu... (Univerzální ekleziologie)
nebyla vzorem uspořádání primitivní církve."62
Římskokatolický
badatel v oboru církevních dějin, M. Edmund Hussey, podává
stručnou synopsi pěti základních prvků, kterými Nikolaj
Afanasjev popisuje univerzální ekleziologii: „Plnost církve
spočívá v církvi univerzální; místní církve jsou
součástí církve univerzální; univerzální ekleziologie vede
logicky k doktríně nadřazenosti, i když nemusí jít nutně
specificky o primát Říma."63
Tedy chápání společenství
z paradigmatu
univerzální ekleziologie znamená stejnost myšlení ve věcech
víry, morálky a disciplíny, jak je primárně hlásá jedna
církev, jeden biskup (např. papež či patriarcha) a jedno
magisterium (učitelský úřad církve) svým různým místním
částem církve po celém světě.
Církve
Utrechtské unie odmítají univerzální ekleziologii a namísto ní
upřednostňují primitivnější náhled na církev známý jako
eucharistická ekleziologie. Eucharistická ekleziologie rané církve
se snaží chápat podstatnou povahu univerzální církve ve smyslu
koinonia
po vzoru společně sdíleného obrazu trojjediného Boha.
Eucharistická ekleziologie, na rozdíl od ekleziologie univerzální,
nachází své historické počátky v eucharistické teologii
rané církve prvních tří století. Eucharistická ekleziologie se
od univerzální ekleziologie jedinečným způsobem liší, protože
tvrdí, že univerzální církev, ve své celistvosti, se na celém
světě vždy projevuje v partikulární místní církvi
spojené při slavení eucharistie se svým místním biskupem.
Jinými slovy, eucharistie a místní církev jsou tak propojeny, že
se stávají
„...primární
manifestací církve, zahrnující v sobě plnost svátostného
života. V důsledku toho není eucharistie toliko svátostí
církve,
ve smyslu, že církvi patří a je jí užívána, ale je také
svátostí, jež je konstitutivní
pro církev v tom
smyslu, že skutečně ztělesňuje či aktualizuje církev jakožto
křesťanské společenství v daném místě a čase."64
Každá
místní církev hledá eucharistické společenství s jinými
místními církvemi, každá místní církev v sobě plně obsahuje
jednu obecnou církev, protože „[má podíl] na jednom chlebu,
který je tělem Kristovým ... a je shromážděna kolem biskupa
[který v sobě zahrnuje] podstatnou jednotu církve."65
Autentické společenství se odehrává ve svobodě a lásce,
uprostřed rozdílů v eucharistické ekleziologii na místní
úrovni. Jak to popisuje Afanasjev, „podstatnou vizí eucharistické
ekleziologie je jedinost Církve v její místní
mnohočetnosti".66
Evropským
starokatolickým církvím se zcela jasně podařilo „udržet úzké
vazby s anglikány... a uzavřely dohodu o vzájemném
společenství s luterány..."67,
protože eucharistická ekleziologie nekáže konformitu, ale spíše
vlídně hledá ty základní
charakteristiky, které definují pojem církve. Postačí zde uvést,
že primární konflikt, který vedl k rozkolu PNCC a evropských
starokatolických církví, se neudál pro zlou vůli či
manipulátorství jedné či druhé strany; obě církve toliko
působily z pozice dvou odlišných ekleziologických paradigmat
ohledně podstaty církve. Tak v situaci, kdy starokatoličtí
biskupové „z Rakouska, Německa, Nizozemí a Švýcarska jasně
formulovali, že i když nežádali, aby PNCC přijala svěcení žen,
žehnání homosexuálním svazkům nebo vzájemnost přijímání
s protestanty, očekávali, že budou odstraněny všechny
překážky sdílení svátostí s těmi, kteří tak učinili."68
Je zřejmé, že toto stanovisko evropských starokatolických
biskupů přijímá za své primitivnější
eucharisticko-ekleziologické
chápání jedno-ty v různosti tím, jak nazírá podstatné
doktrinální otázky a praxi na místní úrovni církve. Biskupové
PNCC se bránili názorům evropských starokatolických biskupů na
připuštění různosti na úrovni místních církví v otázkách
disciplíny, protože se ve své většině ztotožňovali
s univerzálně-ekleziologickým
chápáním církve, kde jednota spočívá v konformitě
ohledně všech otázek víry církve a disciplíny.
PNCC
se rozešla s Utrechtskou unií v roce 2003, protože
odmítla být součástí plného
společenství
s Utrechtem, jak bylo pojednáno výše.69
Evropské církve Utrechtské unie a jejich biskupské kolegium
vždy neoblomně hlásaly, že s ostatními místními církvemi
chtějí dosáhnout plného
společenství.
K tomu mezi Utrechtskou unií a PNCC nikdy nedojde, dokud
biskupské kolegium PNCC bude setrvávat na univerzálním
ekleziologickém pojetí církve.70
Laurence Orzell ve své eseji nazvané Utrechtská
nejednota (angl.
Disunion of Utrecht) uvádí, že evropské starokatolické církve
opustily klasické
pojetí starokatolického teologického učení ve prospěch
modernizovanější protestantské teologie. Dále ve své eseji
tvrdí, že „primárním důvodem" rozkolu mezi PNCC a
Utrechtskou unií byly neshody o třech velmi konkrétních otázkách
týkajících se svěcení žen, homosexuality a snaha o ekumenické
vztahy s „protestantskými církvemi". Zdá se, že hlavní
teze Orzellovy eseje je příliš zjednodušující a
zevšeobecňující, když tvrdí, že Utrechtská unie „vyloučila
americkou Polskou národní katolickou církev (PNCC) vlastně proto,
že byla příliš tradiční."71
Taková polemika s Utrechtskou unií je příliš zjednodušující
a Orzellovi se nepodařilo teologicky nazřít a uchopit podstatný
ekleziologický problém, jenž leží mezi PNCC a Utrechtskou unií.
Utrechtská
unie si vzala historicky za své eucharistické a nikoli
univerzální pojetí církve. To znamená, že ve snaze
Utrechtské unie uchovat společenství s PNCC není nic
novátorského, moderního či liberálního. Kolegium biskupů
Utrechtské unie, v jednotě s místními synodami, pracovalo z
pozice ekleziologie zdůrazňující respekt k autonomii místní
církve, pokud zde jsou přítomny základy křesťanské víry (jak
je uvedeno v osmi článcích Utrechtské deklarace).
V Utrechtské
deklaraci není nic, co by odporovalo myšlence (či podporovalo
myšlenku) svěcení žen do kněžského stavu, připouštění
homosexuálů do plného života místního těla Kristova nebo
vyhledávání ekumenického společenství s jinými
křesťanskými denominacemi, protože základy
křesťanské víry prvních sedmi ekumenických koncilů zůstávají
nedotčeny. Významní moderní bibličtí badatelé nehledě na to
přišli s přesvědčivým tvrzením, že ženy skutečně
sloužily v prvotní církvi jako jáhenky, a že homosexuální
vztahy (a nikoli toliko homosexuální styky) byly věcí zcela
neznámou v rané církvi i v Písmu. Tyto záležitosti
nicméně musíme nechat stranou, neboť jdou nad rámec této naší
studie.72
Orzellovo
chápání domnělého pokrokářství Utrechtské unie je ve
skutečnosti více eucharistické než inovativní povahy, protože
evropští starokatolíci skutečně věří, že místní církve,
které „[vstupují] do společenství mezi sebou navzájem"73
na místní úrovni, jsou spolu spojeny a jejich společenství
v otázkách základů víry je stvrzeno Duchem svatým. Není
tomu tak, že by evropské starokatolické církve podlehly
progresivnějšímu či liberálnějšímu chápání církve, jde
spíše o odhalení neústupnosti PNCC a obecného odmítání
starokatolické eucharistické ekleziologie. Zde je zajímavé
poznamenat, že Orzellova teze vůči Utrechtské unii „všechno
nebo nic" pouze potvrzuje mé původní tvrzení, že podstata boje
mezi PNCC a Utrechtskou unií nespočívala ani tak v odlišných
politických názorech (konzervativní versus liberální), jako
v odlišných přístupech k chápání podstaty církve.
Polská
národní katolická církev byla první a poslední americkou
církevní obcí, jež byla, odhlédneme-li od Episkopální církve
(USA), oficiálně přidružena Utrechtské unii (byla s ní ve
společenství). PNCC se snažila svoji katolickou identitu definovat
bez ohledu na starokatolickou tradici jakožto životaschopná církev
středního proudu v USA. To se ukázalo jako problematické
vzhledem k tomu, že počet přijímajících členů PNCC se za
posledních dvacet let výrazně snížil a její silná
etnocentrická identita brání osobám nepolského původu vůbec o
členství v některé farnosti uvažovat. Katolická identita a
charakter církve budovaný PNCC jsou zřetelně více
římskokatolické než starokatolické, ale PNCC v současné
době není ve společenství ani s jednou z těchto
církví.74
Jako
v případě biskupa Mathewa, biskupské kolegium Utrechtská
unie přistoupilo ke svěcení pátera Kozlowského biskupem pro
polské přistěhovalce do USA příliš rychle. To znamená, že
nezvážilo pečlivě negativa a pozitiva takového činu ve vztahu
k Utrechtské unii v bu-doucnosti. Tím nechci naznačit,
že by biskupové Utrechtské unie postupovali nezodpovědně
v některém ze dvou uvedených případů, je to jen poznámka
v tom směru, že při svěcení pátera Kozlowského na
starokatolického biskupa postupovali biskupové Utrechtské unie
příliš rychle. Není pochyb o tom, že cílem Utrechtské unie
bylo vytvořit stav koinonia s polskými přistěhovalci
v Americe, kteří byli biskupským kolegiem vnímáni jako
myšlenkově blízká skupina rozčarovaných římskokatolických
laiků a kněží a kteří potřebovali pro svoji „v nouzi
vzniklou" místní církev biskupa. Pouze v této situaci
došlo ke konfrontaci mezi římskou hierarchií a laiky na území
severní Ameriky a nikoli v Evropě. Na povrchu se zdálo, že
PNCC se zrodila ze stejné situace jako Utrechtská unie; nicméně
bližší zkoumání odkrývá zcela odlišnou skutečnost. Pokud by
biskupské kolegium Utrechtské unie bývalo strávilo více času
úvahami předtím, než došlo k vytvoření koinonia,
některým konfliktům popsaným výše by bylo bývalo lze předejít.
Téměř žádný čas nebyl věnován vážnému teologickému
dialogu, který v retrospektivě mohl dát poznat, zda obě
skupiny byly téže církevní podstaty a charakteru. Tento typ
„procesuálního poznávání" nemůže být vynucován či
uspěchán, ale snaží se posílit vztahy soustředěné na svobodu
a lásku, vytváření společenství v síle Ducha svatého!
Na
závěr uveďme, že Polská národní katolická církev je obcí,
které patří podíl na celkové komplexní historii
starokatolických církví Utrechtské unie. Je politováníhodné,
že mezi PNCC a evropskými církvemi Utrechtské unie došlo ke
schizmatu, protože rozkoly jako tento jsou vždy důsledkem lidské
omylnosti, jež zarmucuje Ducha svatého.
Nezávislá
starokatolická uskupení v USA: Autentické hnutí nebo fasáda
nevázaného klerikalizmu?
Nezávislé
starokatolické hnutí v USA se dá označit různými způsoby,
některé jsou přitom pozitivnější než jiné. Cílem tohoto
oddílu není vylíčit nezávislé starokatolictví v Americe
ani v pozitivním ani v negativním světle. Mým záměrem
zde je spíše poskytnout jasnou a důsledně realistickou analýzu
amerických nezávislých starokatolických uskupení, tak jak dnes
existují. Specificky se zaměříme na některá skutečná
dilemata, kterým tato uskupení čelí s ohledem na současnou
starokatolickou eucharistickou ekleziologii.
Nezávislá
starokatolická uskupení v Severní Americe (s výjimkou PNCC)
mají tendenci svůj svébytný teologický, historický a
misionářský charakter opírat o biskupy Mathewa a Vilatteho.75
Již jsme v první části této kapitoly konstatovali, že Mathew a
Vilatte a jejich američtí současníci (např. Pruter, Queena,
NeSmith a další) učí o zvláštní způsobu „starokatolického"
bytí v Americe, „který není nepodobný římské církvi,
pokud jde o mnohé teologické
názory, ale liší se v disciplíně."76
Podle této myšlenkové školy je to církevní disciplína, která
nutí jednotlivce v Americe se odtrhnout od Říma. Specificky
jde o disciplinární otázky týkající se financí, majetku (např.
konflikty PNCC) či tolerování určitých sociálních mravních
hodnot (tj. homosexuality, rozvodů, interrupcí, antikoncepce atd.).
Utrechtská
unie se zrodila z teologické
krize a z tohoto historického bodu se posunula ve snaze
teologicky
pochopit svoji katolicitu bez vztahu na římskokatolickou církev.
Výsledkem bylo to, že Utrechtská unie svými teology znovuobjevila
dynamickou a proměňující „katolickou" teologii rané církve;
teologii zahrnující východní i západní ideje o Bohu,
eucharistii a podstatu církve. Obecně řečeno, teologie rané
církve byla dosti odlišná od posttridentské středověké
scholastiky (např. Tomáše Akvinského) římskokatolické církve
(nebojím se říci, že byla její antitezí?). Kromě toho
patristická teologie značně ovlivňuje i ty nejmodernější ideje
římskokatolické teologie a ekleziologie.77
Nezávislá starokatolická uskupení v Americe neprošla žádnou
teologickou revolucí, jako tomu bylo v případě Utrechtské unie.
To znamená, že většina současných amerických starokatolických
uskupení je (povětšinou) teologicky a ekleziologicky kompatibilní
se svými římskokatolickými protějšky. Je zde třeba poznamenat,
ať už je to poznámka negativní či pozitivní, že američtí a
evropští starokatolíci se zrodili ze dvou velmi odlišných
teologických a historických kontextů a že tyto rozdíly
(teologicky řečeno) jsou pro většinu rozumně uvažujících lidí
mnoha způsoby jasně zřetelné.
Výše
uvedené teologické rozdíly (přestože představují výzvu pro
obě skupiny) se nezabývají hlavní otázkou, která nahlodává
vitalitu a zdraví amerických nezávislých starokatolíků
odvozujících svoji historickou apoštolskou posloupnost od
Vilatteho či Mathewa. Dilema, které mám na mysli, je hrozící
problém „pohodlného klerikalizmu", který zřejmě proniká
celkovou identitou nezávislého starokatolictví na místní úrovni.
Existují dvě skutečnosti, se kterými se většina amerických
nezávislých katolických uskupení musí vypořádat. Jde o to, že
1. většina amerických nezávislých starokatolických společenství
se skládá z kněží a biskupů, kteří byli dříve římskými
katolíky (ať už jako laici nebo již vysvěcení) a opustili
římské společenství pro řadu důvodů, jež zde nelze
vyjmenovat; a 2. laici jsou zapojeni jen minimálně a na místní
úrovni existují velmi malé, téměř neexistující farnosti.78
Tato pohodlná klerikální mentalita vyzařuje z většiny
amerických nezávislých biskupů a jejich kněží, přičemž má
sklon mnoha způsoby pronikat do nezávislého starokatolictví.
Například většina nezávislých starokatolických biskupů
nesystémově světí po celých USA do kněžského stavu osoby, jež
nejsou řádně kvalifikované (akademicky, duchovně a často ani
psychologicky) a jsou často motivovány vlastními zájmy; tyto
úkony podporují klerikalizovanou ideu o tom, že kněžství je
primárně odvozeno od svátostného svěcení a nikoli od svátosti
křtu. Většina amerických nezávislých biskupů dále funguje
vysoce individualisticky a jak bylo uvedeno, nevyzařuje z nich
kolegiální respekt k autoritě druhých na místní úrovni.
Biskupové,
kteří sami sebe označují za starokatolické, často v USA
fungují jako „supra-biskupové" tím, že světí jednotlivce do
nezávislé kněžské služby a biskupského úřadu po celém území
USA, jako kdyby byly celé jejich diecézí. Biskupové tohoto druhu
nemají cit pro zdrženlivost vytvářením rozumných geografických
hranic své místní církve. Například Kalifornie je velmi
rozlehlým státem s miliony obyvatel, tak proč místní
biskupové z Kalifornie zakládají farnosti na Floridě? Nedává
to smysl a pouze to posiluje nedostatek ohledu na jiné biskupy a
jejich místní církve. Ale i toto tvrzení je zavádějící,
protože většina nezávislých starokatolických biskupů neslouží
v „místní-univerzální" církvi. 79
To znamená, že většina nezávislých starokatolických biskupů
nemá na místní úrovni laiky, kteří by se soustřeďovali kolem
něj a uznávali jej jakožto svého
biskupa!
Většina
nezávislých starokatolických uskupení v Americe se skládá
z kněží soustředěných kolem biskupa, kteří jej uznávají
jako svého biskupa!
Tam, kde skutečně existují malé nezávislé místní-univerzální
církve, existuje velké zmatení ohledně chápání jejich
církevního charakteru a identity jako starokatolíků, což je
zapříčiněno většinou nedostatkem zdrojů a špatně
kvalifikovaným/nedostatečně vzdělaným kněžstvem. V těchto
malých místních-univerzálních církvích je patrná absence
konciliarizmu (sdílené autority) mezi laickým stavem, kněžstvem
a biskupem. To znamená, že starokatoličtí kněží a biskupové
jsou velmi zdrženliví vůči chápání teologického
konceptu konciliarizmu, který vede místní pokřtěné (laos)
mimo církevní protokol k odlišnému způsobu teologického
pochopení podstaty církve; takové podstaty místní katolické
církve, která není primárně hierarchická či
institucionální, ale je angažována tím, že tvoří
společenství na místní úrovni, které označuji za církev
ve smyslu koinonia.
Církev
koinonia je církví čistě organickou, místní a vztahovou.
Nachází své bytí a misijní cíl ve sdílené osobnosti Krista
utvářené mocí Ducha svatého. Pokud má mít eucharistická
ekleziologie nějaký smysl, musí se stát prožívaným učením!
Biskupové tudíž musejí být schopni si vytvořit pastorační
vztah nejen ke svým kněžím, ale i k laikům! Autorita je
něčím, co je sdíleno a co nenáleží na místní úrovni ani
jedné z částí Kristova těla. Je to tedy laický stav a
kněžstvo, kdo ve společenství s biskupem na místní úrovni
řídí místní univerzální církev společně, a to ve svobodě a
v lásce. Biskup tedy například nesmí vykonávat svoji
autoritu, aniž by byl odpovědný zbytku místní církve a totéž
platí pro laiky a kněze. Všichni jsme důvěry požívajícími
služebníky druhých a žádný jednotlivec ani skupina neovládají
Kristovu místní církev v jejím úhrnu! Ještě jsem se
v této zemi nesetkal s nezávislým starokatolickým
biskupem, který by se upřímně snažil realizovat eucharistickou
ekleziologii místní katolické církve, protože by to (mimo jiné)
znamenalo paradigmatickou transformaci chápání moci a autority
jakožto takové, jež je dána nejen kněžím a biskupovi,
ale také laikům při sdílení vzájemnosti, v jejímž středu
stojí pohostinnost, pokora, svoboda a hlavně láska. Dále by to
znamenalo, že by bylo třeba rozšířit zapojení laiků a více
investovat do jejich zapojení do společenství. Je nezbytné, aby
se starokatoličtí laici stali katalyzátory utváření identity
církve, o které tvrdí, že ji na místní úrovni tvoří.
Anglikánský
liturgik Richard Giles trefně zdůrazňuje konciliární sdílenou
autoritu, jenž je charakteristická pro eucharistickou ekleziologii,
prostřednictvím eucharistické liturgie (mše svatá - zdroj a
vrchol našeho katolického duchovního života vůbec) tak, že
liturgicky popisuje prastarou myšlenku modlitby jakožto míry
vlastní víry (latinsky lex orendi, lex credendi). Píše:
„Po
celá staletí se kněží a laici spolčovali v dohodě o tom,
že budou udržovat při životě levitské zvyky kněžství,
protože se to oběma táborům hodí: kněží mají zaměstnání
s dobrou penzí a laici mohou celou velkou část odpovědnosti
přesunout na bedra kněžské kasty. Je nejvyšší čas, abychom
tuhle pěknou domluvu rozsekli.
Jedním
ze způsobů kritické konfrontace tohoto historického spiknutí
v liturgii [zahrnující celý život místní-univerzální
církve] je učinění zásadní kroku a omezení počtu štól na
jednu, nehledě na to, kolik kněží vede bohoslužbu... Tím se
štóla stane štólou shromáždění. Jejím nositelem je duchovní,
který vede bohoslužbu jako dirigent orchestru a pak ji předává
střídavě každému členu shromáždění, jenž je vyvolán
k tomu, aby v hudbě liturgie hrál sólo. Pak tedy ten,
kdo čte z Písma, jáhen, kazatel, člen pověřený čtením
přímluvných modliteb, kantor, každý z nich střídavě
přistupuje k duchovnímu, jenž vede bohoslužbu a před tím,
než se ujmou své role, převezme štólu. Tím je zcela zřejmá
duchovní povaha a sdílené kněžství [mající svůj původ ve
svátosti křtu] celého shromáždění
[místního-univerzálního těla Kris-tova].
Přitom
samozřejmě duchovní, který vede bohoslužbu [biskup či
presbyter] nijak neztrácí svoji autoritu, ale fakticky ji
prohlubuje. Protože v pravém duchu evangelia se své moci
zříká, aby je mohl vykonávat ve větší kráse a skromnosti jako
skutečný akt noblesse
oblige."
80
Nezávislí
starokatoličtí biskupové a kněží v této zemi se musí
teprve sžít s chápáním své církve ve smyslu noblesse
oblige81,
protože kdyby tak učinili, odmítli by pocity moci, privilegia a
egoistické přesvědčení o své výlučnosti či zvláštnosti
v rámci církve. Eucharistická ekleziologie představuje
odlišný způsob chápání existence in
persona Christi (v osobě
Kristově), s jehož chápáním a osvojením má tolik
nezávislých starokatolických biskupů problém. Je to nicméně
jedna ze základních charakteristik starokatolické ekleziologie a
nedaří-li se někomu si plně tuto charakteristiku (tedy bytí
jakožto společenství) osvojit a aktualizovat, vede to k tomu,
že takový člověk není hoden jména církve, se kterou se
nezávislá uskupení sama spojují! Zůstává skutečností, že
dokud se američtí nezávislí starokatoličtí biskupové a kněží
úplně nezbaví svého zakořeněného klerikalizmu, budou bojovat
s chápáním starokatolické eucharistické ekleziologie
zakládající poslání a kněžství všech pokřtěných (laos)
a nikoli pouze místního vysvěceného kněžstva ve službě slova
a svátosti.
Eucharistická
povaha starokatolického kněžství
Jak
se v rámci kontextu eucharistické ekleziologie chápou
vysvěcení kněží? Charakter starokatolické eucharistické
ekleziologie zdůrazňuje nezbytnost společenství
a vzájemného
vztahu
mezi biskupem a laiky při vytváření církve na místní-univerzální
úrovni, ale též vytváří dojem, že vysvěcení kněží (též
označovaní za služebné kněží) nejsou zapotřebí při tvoření
místní církve. Proč tomu tak je? Není služebný presbyteriát
jedním z definujících znaků místní katolické církve?
Stručná odpověď na poslední otázku zní „ne", služebný
svátostný presbyteriát není základní charakteristikou
definující místní-univerzální církev. Základním étosem
utvářejícím tělo Kristovo je společenství a vzájemnost.
Jinými slovy, rané církve prvních tří století vnímaly místní
církve jakožto laiky soustředěné kolem eucharistického
charizmatu
místního biskupa. Během tohoto období dějin řecká slova
presbyteros
a episkopé
obecně
označovala stejnou osobu: biskupa.82
Episkopální teolog James M. Barnett poukazem na Skutky 20 a 21
přesvědčivě uvádí, že presbyteři existovali v apoštolské
době. Ve své knize Barnett uvádí, že funkce presbytera byla
biskupským úřadem spojen tak těsně, že jeho role byla vždy
zastíněna rolí biskupa.83
Souhlasím s Barnettem, že funkce presbytera v rané
církvi skutečně existovala; chtěl bych nicméně též zdůraznit,
že presbyter nebyl a není definujícím prvkem místní-univerzální
církve. Jak uvádí Zizioulas, historická role presbytera a biskupa
byly v prvotní církvi tak těsně propojeny, že mezi nimi
neexistovalo nějaké dělení. Působení presbytera v rané
církvi bylo vždy odrazem působení episkopa
(dohlížitele)
v kontextu slavení eucharistie.84
Raná církev prvních tří století byla episkopocentrická
a nikoli presbyterocentrická.85
Teprve později, na počátku čtvrtého století, se v Římě
začíná objevovat výraz farnost
a s ním i odlišování pojmu presbyteros
(starší, později označovaný jako „kněz") a episkopé
(biskup nebo „dohlížitel"). Přestože tedy ani současní
badatelé nedokážou přesně stanovit, kdy došlo k vytvoření
farností a svátostné služby presbyteriátu (jakožto zvláštního
stupně duchovní služby odlišné od úřadu biskupa), Zizoulas
tvrdí, že toto jazykové rozlišování se začíná v Římě
objevovat na počátku 4. století.86
Role
presbytera začínala dostávat vlastní, od biskupského úřadu
odlišnou identitu někdy od konce čtvrtého století.
Starokatolická eucharistická ekleziologie zdůrazňuje vztahový
charakter presbyteriátu rané církve jakožto sice zvláštního
stupně služby odlišeného od úřadu biskupa, stále však úřad
mající vztah
či vztahující se k charizmatu
místního biskupa. Presbyter by měl být chápán jakožto obraz
místního biskupa, má účast na episkopálním charizmatu
tím, že pro místní farní společenství laiků při oslavě
eucharistie na místní úrovni vystupuje in
persona Christi
(v osobě Kristově). Při tomto tvrzení musíme být bdělí při
použití latinského spojení in
persona Christi
pro služebné kněžství, abychom předešli římskému
středověkému klerikalizmu, který do dnešní doby prostupuje
římskokatolickou církev.87
Tento typ klerikalizmu, jenž lze nalézt v římské církvi,
pěstuje mezi vysvěcenými presbytery privilegovanou mentalitu toho,
že jsou jedinými „udělovateli svátostí" a „strážci"
svátostné milosti místní církve; takové smýšlení nemá ve
starokatolické eucharistické ekleziologii místo.88
Starokatolické
církve Utrechtské unie nepodporují takový privilegovaný
klerikalizmus, starokatolíci spíše upřednostňují ekleziologii,
která podporuje společenství a vede k misii prostřednictvím
různých obdarování pokřtěných členů, kteří působí
společně a pěstují na místní úrovni jeden vůči druhému
vztah ve svobodě a lásce.
Starokatolické
svátostné kněžství je těsně spojeno s vedením
eucharistické slavnosti, kde plnost Kristova kněžství není
soustředěna v nějakém jednotlivci, ale ve shromáždění
všech pokřtěných. V souladu s tím má presbyter svoji
liturgickou identitu spočívající v podávání
eucharistických darů jménem biskupa, v čemž je vyjádřen
celek Kristova kněžství při slavení eucharistie se shromážděným
tělem Kristovým v daném místě. Tato úloha „podávání"
je přičítána presbyterovi, protože byla spojena s jeho
liturgickou rolí při Božské liturgii, jak dosvědčuje
Hippolytova Apoštolská tradice. Jak uvádí Zizoulas, „... biskup
[plní] funkci přípravy darů z titulu práva svého vysvěcení
a zapojuje do určité aktivní účasti presbytery ve svatý okamžik
požehnání a podávání eucharistie vysluhované biskupem..."89
Tato interpretace Hippolytova textu nás informuje, že a)
presbyteriát je těsně spojen s místním biskupským úřadem
a b) presbyteriát nachází svoji primární identitu při
liturgickém podávání eucharistických darů (Kristova těla a
krve) laikům v síle Ducha svatého, vzdávaje díky a slávu
Bohu Otci veškerého stvoření.90
Tudíž „...v eucharistické ekleziologii se duchovní úřad
[vysvěceného presbytera] chápe primárně jakožto služba
spočívající v předsedání shromáždění Božího lidu
tak, aby všechna charizmata mohla působit ve svém celku."91
Starokatolická
církevní ekleziologie vnímá eucharistii jakožto jádro bytí
místní katolické církve, protože veškerá milost, víra, naděje
a láska pochází z bytí ve společenství v osobě
Krista, který udržuje a živí pokřtěné mocí Ducha svatého. 92
Jednotlivé stupně
svěcení,
tedy jáhenský, presbyterský a biskupský jsou v prvé a
hlavní řadě službou Kristovou, protože On je hlavním
služebníkem, knězem a pastýřem každé místní-univerzální
církve na celém světě. Nehledě na královské kněžství
pokřtěných, Kristus, mocí Ducha svatého, založil
prostřednictvím svých apoštolů svátostné kněžství jediného
svěcení, jež má tři rovné
stupně jáhna, kněze a biskupa.93
Toto
mystérium
tří stupňů svěcení slouží Kristovu mystickému tělu na zemi
tím, že vzdává všechnu chválu, díky a radost Bohu Otci za to,
že nám dal svého jednorozeného Syna ve společenství Ducha
svatého. Přesně řečeno, presbyterův život a dílo nepatří
jemu samému, ale Kristu. Při svěcení nedochází u člověka
k ontologické změně, ani není vysvěcený presbyter jakousi
funkcí
uvnitř místní katolické církve. Namísto toho tím, že na něj
vloží ruce biskup, vysvěcený kněz získává nesmazatelné
(stálé) charizma toho, že se stal vztahovou entitou Kristova
obecného těla soustředěného v síle Ducha. Nesmazatelný
charakter, který je presbyterovi vtisknut při svěcení, je tudíž
darem koinonia
(společenství),
darem svátostné služby, která posiluje a udržuje při životě
eucharistickou podstatu společenství místní-univerzální církve
jakožto jednoty v různosti, jejímž středobodem je láska.
Zizioulas dosvědčuje takové koinonia
v charizmatu biskupa, když uvádí, že „svěcení a
svátostná služba jakožto společenství jsou přesně a výlučně
popsatelné jen pojmem lásky."94
To znamená, že láska spojuje, posiluje a slouží k vystižení
toho, co představuje pojem koinonia
v rozmanitém místním tělu Kristově a vysvěcený presbyter
má svůj podíl (spolu s místním biskupem) na tomto
nesmazatelném charizmatu
nesobeckého společenství, jehož středem je vždy láska a
svoboda pro druhé a vůči druhým
(1K 13).95
To
znamená mimo jiné, že presbyteři nesmějí
eucharistickou liturgii klerikalizovat!
Není to samotný presbyter, který „vede či slaví mši". Je to
kněžské shromáždění, které společně koncelebruje
eucharistické tajemství, spolu
s presbyterem,
který je předsedajícím celebrantem mše svaté. Všichni kněží
eucharistické liturgie, nikoli toliko
presbyter, slouží shromážděnému kněžskému shromáždění
pokřtěných tím, že naplňují společenství s druhými
vzájemně a s Bohem. Při slavení velikonočního Kristova
tajemství při mši pak shromážděné kněžstvo prostřednictvím
svých sobě si rovných, byť vzájemně odlišných darů kněžské
služby společně osvědčuje požehnanou svátost Kristova těla a
krve tím nejreálnějším, nejopravdovějším a nejúčinnějším
způsobem. Nesmazatelné presbyterovo charizma spočívá ve
společenství, jehož středem je eucharistická podstata církve,
která se projevuje ve slavení eucharistie, která se svojí
podstatou událostí celé obce! To znamená, že musí skončit
praxe, kdy presbyter slouží mši sám bez přítomného
shromáždění, protože takový akt je antitezí eucharistické
podstaty společenství. Tato praxe jinými slovy popírá koinonia
charizma
presbyterátu zdůrazňováním individuální kněžské
moci bez sdílení s eucharistickým společenstvím
místní-univerzální církve. Presbyter a všichni vysvěcení
duchovní „jsou určeni sloužit potřebám shromáždění" 96
a nikoli jen vlastnímu klerikalizovanému
pocitu vlastní důležitosti. Proto je stupeň presbytera v řádu
svěcení nikoli stupněm čestným či výlučným stavem uvnitř
Kristova těla na zemi, ale stupněm nezbytným pro službu a
posílení tohoto těla slovem a svátostmi a pro vyjádření
podstaty Kristovy osoby - kterou je společenství soustředěné
v lásce pro druhého i v lásce pro vlastní já.
Závěr
V
této kapitole jsem se pokusil o jasnou a ucelenou analýzu
současného stavu amerických nezávislých starokatolických
uskupení. Obzvláště jsem se zaměřil na některá dilemata,
kterým nezávislá starokatolická uskupení v USA čelí
z hlediska starokatolické eucharistické ekleziologie. Kněžský
úřad presbytera (či kněze) je důležitým úřadem
místní-univerzální církve a formování pro tento kněžský
úřad by mělo probíhat zodpovědně a uváženě. Američtí
nezávislí starokatoličtí biskupové musí vyžadovat a
zajišťovat, aby jejich místní presbyteři byli řádně školeni
v prostředí akreditovaných akademických seminářů s dobrou
pověstí, jež nejsou zaujati proti myšlence starokatolického
teologického dialogu. Každá místní církev, ve spojení se svým
místním biskupem, se musí snažit vychovávat nadprůměrné kněží
Slova a Svátosti.
Nedává
smysl, pokud někteří nezávislí starokatoličtí biskupové
okamžitě vysvěcují anebo přijímají (inkardinují) osoby jiných
denominací (včetně osob přicházejících z římskokatolické
církve) na jáhny či presbytery předtím,
než
taková osoba mohla zažít, dýchat a praktikovat starokatolickou
víru v reálném
starokatolickém farním společenství na místní úrovni.97
Dále je nutné zdůraznit, že být římským katolíkem (či
knězem římské tradice) neznamená ipso
facto kvalifikace pro kněžství
ve starokatolické místní církvi. Nezávislá starokatolická
uskupení se musí naučit se distancovat od pruterovské
školy
myšlení - tedy že starokatolictví je pseudotypem římského
katolictví. Jak bylo uvedeno, starokatolická církev má odlišnou
a bohatou teologickou tradici nezávislou na římské církvi.
Není
pochyb o tom, že církev potřebuje jáhny a presbytery, kteří
mají vysoký stupeň průpravy, jsou zanícení, inteligentní,
oddaní věci a schopní plnit potřeby místní univerzální
církve. Znamená to, že od kandidáta, který chce dosáhnout
svěcení, se vyžaduje čas, energie a finanční investice. Jasně
stanovená časová období během průpravy umožní kandidátovi i
místnímu biskupovi rozpoznat, zda jde o osobu skutečně povolanou
do presbyterské služby. Presbyteři netvoří obce, ty tvoří
laici ve společenství se svým biskupem! Mezi mnoha nezávislými
starokatolickými biskupy v USA existuje zaběhnutá praxe
snažící se vysvětit co nejvíce presbyterů, aby pro ně mohli za
to tvořit farní obce. Zde jde o hierarchické, vertikální
církevní paradigma shora dolů, které zdůrazňuje, že místní
církev je tvořena kněžstvem ve společenství s biskupem.
V tomto modelu místní církve je přijatelné vytvářet
farnosti s minimálním či žádným zapojením laiků. To
znamená, že typické starokatolické americké společenství se
definuje tím, že si kněz za vlastní peníze pronajme prostory ve
„středoproudém" protestantském/reformačním kostele a tam „si
otevře krám", tedy slouží tam mši a doufá, že každou
neděli se k němu nějaký laik přidá. Bývá spíše
pravidlem, že kněz platí za bohoslužebné prostory z vlastní
kapsy a doufá, že do misky na dary někdo přihodí pár dolarů na
úhradu nákladů spojených s pronájmem. Rozumnému člověku
je zřejmé, že takovýmto způsobem se farnosti nevytvářejí a že
kněží, kteří působí takto disfunkčně a klerikálně, nebudou
většinou veřejnosti bráni vážně a že jejich farnosti nijak
výrazně neporostou.
Američtí
nezávislí starokatoličtí kněží a biskupové si úspěšně
laiky zpředmětnili jako konzumenty náboženství. Vztahy a
společenství jsou přinejlepším povrchní a od kněží ani laici
nenesou žádnou odpovědnost ani se od nich nic neočekává.
Většina laiků účastnících se nezávislých starokatolických
mší tak činí ze zvyku a konzumují tak to, co jim kněz
přichystal: svátosti. Taková praxe snižuje vážnost presbytera i
laos
obecně.
Ve většině nezávislých starokatolických farností nevládne
formální řád struktury a odpovědnosti a kněz si částečně
vydělává na živobytí světským zaměstnáním a svátosti
uděluje proti úplatě (např. svatby, pohřby, křty apod.). Tyto
skutečnosti prakticky učinily ze starokatolických kněží
udělovatele laciné
milosti a
mají tendenci prostupovat disfunkčnost nezávislých
starokatolických uskupení v severní Americe.98
Nezávislí starokatoličtí biskupové a kněží by měli přestat
podávat svátosti římskokatolickým laikům! Římskokatoličtí
laici by měli přestat využívat ega nezávislých starokatolických
kněží ku svému prospěchu! Starokatoličtí kněží nejsou
mlýnky na
svátosti
pro římskokatolické laiky.
V poslední
řadě mají nezávislí starokatoličtí biskupové a kněží
povinnost se sami vzdělávat o církvi, ke které se hlásí. To
znamená, že mnoho z toho, co je v současné praxi v USA
označováno za „starokatolické", nadále nebude praktikováno,
nýbrž bude 1. autenticky uznáno jakožto prvky, jež nejsou
starokatolické, a 2. začne paradigmatická přeměna podstaty
starokatolictví v USA prostřednictvím řádného studia,
sdílené moci a odpovědnosti s laiky na místní úrovni.
Pokud
má starokatolictví získat potenciál k tomu, aby se stalo
v USA autentickým hnutím, kněží ve svátostné službě
jáhna, presbytera a biskupa musí chápat svůj život jakožto
obohacující leč svízelný; život, který si nelze zvolit jaksi
mimochodem, ale cíleně, jakožto osoba úzce propojená s místními
pokřtěnými laiky. Jednotlivé stupně kněžstva (jež jsou si ve
své různosti rovny), vysvěceného do svátostné služby tu nejsou
od toho, aby oddělovaly, ale od toho, aby co nejtěsněji ve
vzájemném vztahu přetavovaly jáhny, presbytery, biskupy i laos
v tajemství eucharistického duchovního života
místní-univerzální církve.
Třetí
kapitolu publikace:The Old Catholic Church, Understanding the
Origin, Essence, and Theology of a Church that is Unknown and
Misunderstood by Many in North America (The Apocryphile Press,
Berkeley, CA, 2009, ISBN 1-933993-67-7 přeložil Květoslav Tomáš
Krejčí
1V tomto
článku se pojmy „severní Amerika" a „USA" často
používají zástupně. To jistě omezuje význam pojmu „severní
Amerika"; nicméně je to nevyhnutelně dáno tím, že se autor
na kontinentu severní Ameriky sociálně a kontextuálně
soustřeďuje na současné starokatolické dilema v USA (a
nikoli jinde, např. v Britské Kolumbii, Kanadě atd.)
2
Tato teze se ozřejmí čtenáři při
další četbě tohoto oddílu.
3Zde
se specificky hovoří o klasické, ale stále ještě přijímané
„pruterovské" škole myšlení,
kterou formuloval známý americký „starokatolický" biskup
Karl Pruter.
4Pruter,
The Old Catholic Sourcebook, str. 3.
5Mnoho
nezávislých starokatolických duchovních (např. Pruter)
nepokládají Utrechtskou unii za definující církevní orgán
starokatolictví ve světě. V tomto ohledu souhlasí
s Pruterem a nepovažují Utrechtskou unii za definující
zdroj pojmu „starokatolický" a přinejlepším ji považují za
zúžení tohoto pojmu. Viz Pruter a Melton, The Old Catholic
Sourcebook, str. 3, první odstavec.
6
Martin Buber, I and Thou,
překl. Charles Scibner's Sons (NY: First Touch-stone Edition,
1966), zejména str. 53-85.
7
Výborný přehled tohoto ekleziologického systému viz esej
Nikolaje Afanasjeva „Církev vedená láskou" („The
Church Which Presides in Love",
in: The Primasy of Peter,
ed. John Meyendorff (London: The Faith Press, 1963), zejm. str.
57-73.
8
Ve svých knihách se Pruter (spolu se svými současníky) zaměřuje
hlavně na dějiny starokatolictví. To je významné, protože tím,
že se téměř výlučně soustřeďuje na dějiny starokatolické
církve, může čtenář lehce z nezávislých uskupení
odvodit, že a) význam starokatolického hnutí spočíval
v histo-rickém a kanonickém boji proti papežské autoritě
(dilema více disciplinární než teologické povahy), a tudíž b)
nabýt dojmu, že mezi římským katolicis-mem a starokatolictvím
dnes existuje jen málo teologických rozdílů. Viz Prutner,
History of the Old Catholic
Church (San Bernardino,
CA: The Borgo Press, 1973).
9
Viz Karl Pruter, History of
the Old Catholic Church,
zejm. str. 12-15, 24-28 a 66.
10Viz
esej Alexandera Schmemanna „The
Idea of Primacy in Orthodox Ecclesiology"
in: The Primacy of Peter,
zejm. str. 35.
11
Americký autor publikující vlastním nákladem André Queen, Old
Catholic: History, Ministry, Faith &
Mission
(New York, NY: iUniverse, Inc., 2003], str. xi-1; zejm. str. 12-14;
a Rt. Rev. Michael NeSmith, The
History and Beliefs of Old Catholicism and the Old Catholic Churches
of North America,
2. vydání, (Tampa,
FL: St. Michael's Seminary, 2007), zejm. str. 26.
12
Viz Queen, Old Catholic:
History, Ministry, Faith &
Mission,
kapitola The
Old Catholic Churches in the Americas,
str. 20-29; Pruter, History
of the Old Catholic Church,
str. 65-66.
13
viz Moss, hl. str. 308; Jan Visser, The
Old Catholic Churches of the Union of Utrecht,
zejm. str. 73.
14
viz Moss, str. 291.
15
Moss, str. 291.
16
Moss, str. 290.
17
viz Queen, str. 2.
18
Queen, str. 22.
19
ibid.
20
Mossova kniha The Old
Catholic Movement prošla
testem času jakožto nejpřesnější starokatolické historické
pojednání sepsané v angličtině a je dodnes uznávána jak
Utrechtskou unií, tak i anglikánskými teology. Dr. Moss byl
členem dodnes existující Společnosti sv. Villibrorda (angl. St.
Willibrord Society), sdružující anglikánské a starokatolické
teology a v padesátých letech 20. stol se objevil jakožto
„autorita ve věci starokatolických církví a postupně získal
respekt a důvěru starokatolických biskupů (Utrechtské unie)..."
John Burley, The Society of
St. Willibrord: (a) Its
History in:
Old Catholics &
Anglicans 1931-1981,
str. 67. Je zajímavé,
že shora předkládané Queensovy myšlenky jsou nápadně podobné
Pruterovým, když uvádí, že „[Vilatte]
obdržel dopis od Mgr. Heycampa, starokatolického utrechtského
biskupa, který na něj naléhal, aby se rozešel s Episkopální
církví," Queen str. 35. Je také zajímavé, že Pruter nenabízí
na podporu tohoto tvrzení ve své knize History
of the Old Catholic Church žádný
vhodný citát.
21
Pruter, History of the Old
Catholic Church, str. 34.
22
Id.,
str. 36. Moss nám poskytuje velmi raný důkaz existence rostoucího
úzkého vztahu mezi Episkopální církví (USA) a Utrechtskou
unií, když uvádí, že „v roce 1880 se biskup Herzog [první
švýcarský starokatolický biskup mezi 1876-1924] v doprovodu
biskupa Henryho Cotterilla [biskupa skotské episkopální diecéze
v Edinburghu mezi 1872-1886] zúčastnil generálního sněmu
Americké episkopální církve. Při úvodní bohoslužbě se
účastnil svatého přijímání a asistoval při podávání
kalicha. Také v Americe kázal a uděloval biřmování a byl
tam vítán všemi částmi Episkopální církve. Američtí
[episkopální] biskupové přijali jednomyslně rezoluci odmítající
dekrety Tridentu a Vatikánu a dogma o neposkvrněném početí a
vyhlásili, že starokatolická svěcení jediným biskupem byla ve
všech případech platná" (Moss, str. 332).
23
ibid.
24
Další podrobnosti o tomto svěcení, tj. kde, kdy, kdo, jak -
viz Moss, str. 291.
25
Moss, str. 291-292.
26
Id.,
str. 292.
27
ibid.
28
Je třeba zmínit, že Pruter a Queen tvrdí, že Vilatte, jakož i
další putující starokatoličtí biskupové stojící mimo
starokatolickou apoštolskou posloupnost, jsou součástí
starokatolictví jiného typu než Utrechtské unie - viz zejm.
Queen, str. 27-28; NeSmith, str. 23-25, zejm. str. 23; Pruter,
History of the Old Catholic
Church, str. 34-39;
Pruter, The Old Catholic
Sourcebook, str. 26-29 -
zdá se, že Prutter je ve svém výkladu o Vilattem rozumnější
než Queen a NeSmith. Nicméně
jejich obecně podobné závěry o tom, že nezávislí biskupové
vysvěcení ve Vilatteho posloupnosti jsou starokatolíky, jasně
představují nesprávný výklad dějin.
29
viz Moss, str. 291-292.
30
Toto je dobrý příklad toho, jak starokatolíci kvalitativně
definují podstatu místní-univerzální církve (na rozdíl od
definice početní). Podle Moose byl Mathew zvolen místní církevní
synodou v Anglii, která se sestávala ze sedmnácti kněží a
šestnácti laických členů, v jednotě s kolegiem
biskupů Utrechtské unie (Moss, str. 300).
31
Moss, str. 301.
32
Moss, str. 298.
33Přestože
se Mathew připojil k Deklaraci Utrechtské unie a podepsal ji
ještě předtím, než byl vysvěcen starokatolickým biskupem
místní církve v Anglii.
34Je
zajímavé poznamenat, že Mathew byl pokřtěný jako nemluvně
jako římský katolík, protože si to přál jeho otec, který byl
římský katolík, poté však byl znovu pokřtěn ve věku dvou
let v anglikánské církvi, a to na přání své matky, která
byla anglikánka (Moss, str. 298). Někdo může dovodit, že své
vrávorání mezi těmito dvěma církvemi si s sebou nesl již
od velmi útlého věku.
35
viz Moss, zejm. str. 300-301.
36Moss
nám sděluje, že „již v roce 1896 došlo k pokusu
vytvořit v Anglii starokatolické hnutí, ale nikam to
nevedlo, protože kněz, který byl navržený na biskupa, přešel
k Římu. V roce 1902 byla nizozemským starokatolickým
biskupům předložena žádost
o vysvěcení anglického starokatolického biskupa. Kandidátem byl
Rev. Richard O'Halloran, římskokatolický sekulární [diecézní]
kněz, ... který měl spory se svými nadřízenými. O'Halloran
požádal biskupa Herzoga [prvního starokatolického švýcarského
biskupa], aby přijel a v jeho kostele udělil biřmování...
[Herzog] podnikl šetření ve věci a doporučil vysokou
obezřetnost [starokatolickému kolegiu biskupů]: nedošlo tedy
k ničemu. V roce 1908 se O'Halloran pokusil znovu a
předmětem jeho pokusu se stal Dr. Mathew." Moss str. 298
(kurzíva autor článku).
37
Moss tvrdí, že Mathew byl spolu s kolegiem biskupů
Utrechtské unie O‘Halloranem oklamán a uvádí, že „po jeho
[Mathewově] návratu do Anglie zjistil, že podpora, o které byl
ujišťován, neexistuje. [Mathew] později prohlásil, že byl
politováníhodným způsobem uveden v omyl; nabídnul svou
rezignaci, ale nizozemští biskupové jeho nabídku odmítli."
Moss, str. 301
38
Moss str. 301.
39
ibid.
40
viz Moss, str. 301.
41
Moss, str. 301.
42
Místní starokatolická církev v Holandsku akceptovala
anglikánské svátostné svěcení až v roce 1925. Viz J.
Robert Wright, Anglican and
Old Catholic Theology Compared in:
Old Catholics &
Anglicans 1931-1981,
zejm. str. 129.
43
Moss, str. 301.
44
Moss, str. 301.
45
viz Moss, str. 301-302.
46
Moss, str. 302
47
viz Moss, str. 303.
48
Moss, str. 304 (kurzíva autor článku).
49
viz Moss, str. 304.
50
viz Queen, str. xi.
51
Autoři vydávající vlastním nákladem jako Queen nesprávně
uvádějí, že Mathew a Vilatte byli perzekvovanými průkopníky,
kteří bojovali s nenasytnou Episkopální církví v Americe
a s Utrechtskou unií. Takový portrét těchto dvou mužů,
jakož i Episkopální církve a Utrechtské unie, je nezodpovědný.
Viz Queen, zejm. str. xi, 22-23; 30-42.
52
viz NeSmith, str. 23.
53
Z tohoto tvrzení neplyne, že obě církve byly imunní vůči
jiným chybám. Jak záhy uvidíme, Utrechtská unie nebyla imunní
vůči tomu, aby chybovala i po událostech s Vilattem a
Mathewem. To se ozřejmí, až budeme probírat v druhé části
této kapitoly jinou část dějin starokatolictví v USA,
Polskou národní katolickou církev. Z tohoto tvrzení plyne,
že obě církve setrvaly v milosti Ducha svatého i uprostřed
svých chyb a poučily se z nich tím, že je v budoucnosti
neopakovaly.
54
Laurence J. Orzell, Variations
on an Old Catholic Theme: The Polish National Catholic Church in:
Old Catholics &
Anglicans 1931-1981,
str. 40.
55
ibid.,
str. 41.
56
ibid.,
str. 42.
57
ibid.,
str. 45
58
Viz statistiky o členské základně církví - National Council
of Churches Membership Statistics,
http://www.ncccusa.org/news/061102updatedstats.htm
59
Laurence J. Orzell, „Disunion of Utrecht: Old Catholics Fall Out
over New Doctrines," Touchstone: A Journal of Mere Christianity,
2004 [internetový
časopis];
http://www.touchstonemag.com/archives/article.php?id=17-04-056-r;
ověřeno 6. října 2007.
60
Orzell jasně uvádí, že „hlavním důvodem rozštěpení bylo
svátostné svěcení žen některými starokatolickými církvemi,
přičemž toto rozhodnutí odráželo dlouhotrvající pnutí mezi
„progresivní" většinou a PNCC ohledně dalších otázek,
jako homosexualita a ekumena" (Orzell, Disunion
of Utrecht, str. 1).
61
Grace, str. 4.
62
ibid.
63
M. Edmund Hussey, „Nicholas
Afanassiev's Eucharistic Ecclesiology: A Roman Catholic
Viewpoint," Journal
of Ecumenical Studies,
vol. 12, no. 2 (1975), str. 237.
64
Id.,
str. 241 (kurzíva autor článku)
65
Grace, str. 5.
66
Plekon, str. 154.
67
Orzell, Disunion of
Utrecht, str. 3.
68
Orzell, Disunion of
Utrecht, str. 4.
69
Orzell jasně uvádí, že „předsedající biskup Nemkovich
nepotřeboval dlouho na to, aby dovodil, že výraz „odloučení"
ve skutečnosti znamená „rozvod". V otevřeném dopise
všem kněžím a laikům PNCC zdůraznil, že „v rozporu
s ustanoveními „Statutu" IBC... se většina rozhodla...
vyčlenit PNCC z Utrechtské unie." I když vyjádřil
politování, připomněl věřícím, že „novoty poslední doby,
které přijala západoevropská církev, pozměnily charakter
Utrechtské unie do takové míry, že již nejde o stejné
společenství, ke kterému se připojil biskup Franciszek Hodur
v důsledku svého vysvěcení v roce 1907 (Orzell,
Disunion of Utrecht,
str. 4-5)." Není pochyb o tom, že PNCC se rozhodla odmítnout
plné společenství s Utrechtskou unií.
70
Arcibiskup utrechtský namítl, že „PNCC by mohla a měla znovu
vytvořit plné společenství i přesto, že neuznává
starokatolické svěcení žen. Jinými slovy, základem pojmu
„starokatolický" je plné společenství a nikoli plná shoda
(konfesijní/denominační) o pojmech víry, řádu a morálky"
(Orzell, Disunion of
Utrecht, str. 4). Orzell
zde opět nesprávně vychází z předpokladu, že činnost
starokatolíků je založena na základě univerzální ekleziologie
jako je tomu u PNCC. Z Orzellova tvrzení zde je zcela zřejmé,
že starokatolíci působí na základě eucharistické a nikoli
univerzální ekleziologie.
71
Orzell, Disunion of Utrecht, str. 1.
72
V koiné,
originálním řeckém textu Nového zákona, se nikde nevyskytuje
výraz „homosexuální". Výraz „homosexuální" jakožto
označení milujícího a láskyplného dlouhodobého vztahu mezi
dvěma dobrovolně jednajícími osobami stejného pohlaví byl v
rané církvi něčím zcela neznámým - z toho vyplývá,
že homosexualita je moderním konceptem, ve starověku neznámým
s výjimkou vlastního pohlavního aktu. Slovo „homosexuální",
pokud se vyskytuje v anglickém překladu Bible, je dnes
nejvýznačnějšími biblisty považováno za nepřesný překlad
původního řeckého textu.
73
Utrechtská deklarace (1889), § 6.
74
Přestože s menším úspěchem jsou veřejně vytvářeny
užší vazby na Řím.
75
viz Queen, str. xi.
76
Queen, str. xi (kurzíva autor článku).
77Současní
římskokatoličtí teologové jsou ovlivněni nejen scholastickou
teologií Tomáše Akvinského (kromě jiných z tohoto období) a
pozdějším Tridentským sněmem, ale i tvrdí, že taková učení
představují „významný stavební kámen" pro specifická
doktrinální témata jako je eucharistie. Dále k tomuto
tématu viz Irwin, Models
of the Eucharist, str.
187-90; 250-51.
78
viz Pruter, A History of
the Old Catholic Church,
str. 65; NeSmith str. 24.
79
Viz předchozí (druhá) kapitola o tom, co dle Utrechtské unie
definuje „místní katolickou církev".
80
Richard Giles, Creating
Uncommon Worship: Transforming the Liturgy of the Eucharist
(Collegesville, MN: Liturgical Press), str. 75.
81
Francouzský výraz, který se používal pro vyjádření toho, že
s mocí a prestiží je spojena i sociální odpovědnost.
82
viz John D. Zizioulas, Eucharist,
Bishop, Church: The Unity of the Church in the Divine Eucharist and
the Bishop during the First Three Centuries,
překlad Elizabeth Theokritoff (Brooklyne, MA: Holy Cross Orthodox
Press 2001), zejm, str. 87-106.
83
viz James Monroe Barnett, The
Diaconate: A Full and Equal Order
(Valley Forge, PA: Trinity Press International, 195), zejm. str.
36-40.
84
viz Zizioulas, Eucharist,
Bishop, Church: The Unity of the Church in the Divine Eucharist and
the Bishop during the First Three Centuries,
zejm. str. 200-204.
85
viz Zizioulas, Eucharist,
Bishop, Church, zejm str.
197.
86
Další poznatky a rešerše o biskupském úřadu, svátostném
kněžství a eucharistii v církvi prvních tří století -
Zizioulas, Eucharist,
Bishop, Church: The Unity of the Church in the Divine Eucharist and
the Bishop during the First Three Centuries,
zejm. str. 197-198.
87
Barnett tvrdí, že „postupný růst klerikalizmu ve středověké
církvi způsobil, že kněžská služba začala být považována
za cosi, co je v držení [vysvěcených] kněží. Nezbytným
důsledkem toho bylo, že Církev byla ochuzena o dary Ducha, jež
jsou dány všem pokřtěným. Kněžství je bolestně omezeno na
relativně omezený počet kněží a je vykonáváno ve velké míře
způsobem, který slouží vnitřním potřebám instituce [Církve]!
- Barnett, str. 166.
88
Jsem si vědom toho, že klerikalizmus žije, a to nejen
v římskokatolické církvi, ale i v jiných křesťanských
denominacích. Zmiňuji specificky římskokatlickou církev,
vzhledem ke kontextu, ze kterého vzešla starokatolická církev a
k tomu, že jde o církev, pěstující ukotvenou identitu
ontologických rozdílů mezi kněžstvem a laiky. Barnett mé
tvrzení podporuje, když píše, že „Richard Rashke uvádí, že
80 procent amerických římskokatolických kněží věří, že
mezi kněžstvem a laiky existuje ontologický rozdíl." Barnet,
str. 167
89
Zizioulas, Eucharist,
Bishop, Church, str. 202.
90
Viz Aebersold, str. 87.
91
Ploeger, str. 21.
92
Ježíš sám dosvědčuje v J 6,37-40, že pouze skrze něj má
člověk život a že Písmo i tradice nesměřují k životu
jako takovému, ale k němu, který je životem a ke
společenství s Bohem Otcem. Viz též Ježíšova rozprava o
vinném kmeni a ratolestech v J 15.
93
Svátostné kněžství, které popisuje služebné kněžství a
jeho rovné postavení, je součástí obecného kněžství
Kristova, které je dáno všem pokřtěným. Služební kněží
jsou rovni kněžství pokřtěných, ale jejich charizmata
(dary Ducha) slouží
místní církvi odlišně než charizmata
laiků, přičemž je
třeba zdůraznit, že odlišnost
sama o sobě neznamená hierarchii. To platí i pro tři stupně
služebného kněžství. To znamená, že tři stupně služebného
kněžství se od sebe liší, ale jsou si příbuzné ve svých
rozdílech skrze nesmazatelné
charizma společenství
v osobě místního biskupa, který zastupuje Krista v celku
eucharistie v místním těle Kristově, ve společenství
s ostatními místními-univerzálními církvemi celého
světa. Barnett dosvědčuje tuto rovnost tří stupňů kněžství
a uvádí, „jak bylo zjevné starobylým koncilům a mnohým otcům
rané Církve, člověk by měl službou v Církvi osvědčit svoji
schopnost zastávat vedoucí postavení zahrnující větší
odpovědnost, zejména jde-li o biskupský úřad. Vnímání
podstaty svátostné služby jakožto kariérního postupu je ale
nejen v rozporu s organickým charakterem Církve, jak jí
byl původně Kristem a jeho Duchem dán, ale dosvědčuje i
světskost, kterou Kristus odmítal. Takový pohled vidí kněžskou
službu hlavně v intencích autority, moci a úcty, nikoli
v intencích služby. Funkce (svátostného kněžství) je
správně diakonia,
službou, což je pravda, již je třeba znovu opakovat, protože je
opomíjena, ne-li přímo zapomenuta." Barnett, str. 143.
94
Zizioulas, Being as
Communion, str. 227.
95
Zizioulas podává zasvěcenou exegezi Pavlova chvalozpěvu o lásce
v 1K 13 jakožto „vyjádření teologie charizmat
z předchozího oddílu (1K 12)." Viz Zizioulas, Being
as Communion, zejm. str.
227. Viz též Kristovo přikázání učedníkům: „Nové
přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já
jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem." (J 13,34);
evangelista pak tento Kristův výrok obsahující velké přikázání
opakuje v J 15,17, aby zdůraznil jeho význam pro učedníky
Cesty.
96
Aidan Kavanagh, Elements of
Rite: A Handbook of Liturgical Style
(New York: Pueblo Publishing Co., 1982), str. 38.
97
Životaschopnost místní církve nemá příliš společného
s počtem členů „v kartotéce", ale záleží spíše na
kvalitativní vitalitě jejího liturgického a misijního života,
jakožto života členů místního těla Kristova.
98
Viz Pruter, A History of
the Old Catholic Church,
zejm. str. 73.