6. července 1415 vzplála v Kostnici hranice, na které skončil
svůj pozemský život český kněz a reformátor Mistr Jan Hus. Ale
smrtí jeho vliv na český národ (i evropské dějiny) nekončí -
spíše naopak. Brzy po Husově upálení - 2. září 1415 -
sepsali čeští a moravští šlechtici stížný list
kostnickému koncilu a na čáslavském sněmu v roce 1421 čeští
katolíci spolu s věřícími podobojí prohlásili krále Zikmunda
za nehodného české koruny. Brzy poté vypukly v Čechách
nepokoje a války a celé hnutí neslo Husovo jméno - husitství.
Vylíčení statečného Husova postoje na koncilu, jak je máme
dochováno od očitého svědka M. Petra z Mladoňovic1,
záhy nabývá až hagiografického charakteru. Také zobrazení Husa
na hranici se záhy objevuje v mnoha vydáních bible i dalších
českých náboženských textů (např. již v Martinické
husitské bibli z doby kolem 1430).2
K Husovu odkazu se přihlásil Martin Luther a v Čechách
se k němu hlásili všichni protestanti. Po násilné
rekatolizaci byl zájem o Husa potlačen a teprve v druhé
polovině 19. století započalo nové bádání o Husovi včetně
volání po revizi Husova procesu. Husovo jméno bylo používáno i
zneužíváno pro účely politické i náboženské, zejména pak po
vzniku samostatné republiky v r. 1918. Není tedy divu, že
jeden ze svých článků o Janu Husovi končí přední český
historik Josef Pekař slovy: „Máme-li již svátek Husův, snažme
se jej posvětiti poznáním Husa skutečného - to přispěje,
věřím, nejvíc k tomu, aby velký svátek našich dějin
přestal být znenáhla dnem bojů a rozčilení."3
Mnohem později podobně charakterizuje Husův „druhý život"
současný historik Vilém Herold: „Přesto rozdílné přístupy
k jeho odkazu historické vědomí českého národa a jeho
kulturní a duchovní dědictví spíše bolestně zatěžovaly
a rozdělovaly, než by je nadějným způsobem povzbuzovaly a
spojovaly."4
Zároveň s těmito spory zaznívala i polemika, zda má M. Jan Hus
být rehabilitován. Husa se zmocnili i komunisté a učinili z něj
sociálního reformátora, což přesvědčivě dokumentuje kniha
Milana Machovce z r. 1963 Bude katolická církev rehabilitovat
M. Jana Husa?5
Ale teprve na konci 20. století došlo k opravdu důkladnému
vědeckému prozkoumání Husova učení a procesu mezinárodní
komisí. Prvním krokem bylo mezinárodní symposium Jan Hus mezi
epochami, národy a konfesemi konané v září 1993 v Bayreuthu
v Německu a ve dnech 15.-18. prosince 1999, na prahu jubilejního
roku 2000, se konala v Římě mezinárodní konference o Mistru
Janu Husovi. 17. prosince papež Jan Pavel II. přijal delegáty této
konference a ve svém projevu vyslovil hlubokou lítost nad krutou
smrtí M. Jana Husa. Volání po plné rehabilitaci nebo dokonce
i kanonizaci M. Jana se však ozývá z některých kruhů
i nadále, což znamená, že otázka, která byla použita jako
název této práce, je stále aktuální.
Husův
život a dílo
O Husově dětství a
mládí se nedochovaly žádné věrohodné doklady či záznamy,
více zpráv je pak z období jeho činnosti v Betlémské
kapli. Narodil se nejpravděpodobněji r. 1371 v Husinci u
Prachatic a základy vzdělání dostal na škole v Prachaticích.
Do Prahy na studia přišel ve věku 19-20 let. Z jeho vlastních
vzpomínek lze soudit, že byl řadovým studentem a dokonce vyznal,
že chtěl být knězem proto, aby se měl dobře. V roce 1393
dosáhl bakalářského titulu, v r. 1396 byl promován na
mistra svobodných umění. O dva roky později začal sám na
artistické fakultě přednášet a současně studoval dál na
fakultě teologické, kde dosáhl bakalářského titulu a v r.
1400 (?) byl vysvěcen na kněze. V r. 1401 byl po krátký čas
děkanem artistické fakulty, v roce 1402 poprvé několik
měsíců rektorem university.
V té době také
započal svou kazatelskou dráhu, a to v kostele sv. Martina na
Starém Městě. Tehdy se začal vytvářet a prohlubovat jeho nový
pohled na svět a společnost. Silně jej ovlivnili Konrád
Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova a
v neposlední řadě dílo Jana Viklefa. Hus začal kritizovat
neřestný život mnoha kněží, zlořády církevní hierarchie,
zejména prodej odpustků a vybírání poplatků za církevní
úkony. Jeho kritika mířila i na papeže (byla doba papežského
schizmatu). To vše zaznívalo česky k věřícím shromážděným
v Betlémské kapli a Mistr Jan se stal jednou
z nejpopulárnějších osobností tehdejší Prahy. Na Karlově
universitě došlo k rozporům a bojům mezi německými a
českými mistry, které ukončil král Václav IV. vydáním
kutnohorského dekretu r. 1409, který změnil poměr Čechů a Němců
na universitě. Krátce na to byl M. Jan zvolen rektorem. V té
době ale také naplno propukl boj pražského arcibiskupa Zbyňka
Zajíce z Házmburku s Husem. Na podzim 1409 se arcibiskup
Zbyněk pod tlakem okolností podřídil (vzdoro)papeži Alexandrovi
V., ale zároveň s tímto poselstvím zaslal do Říma i
stížnost na domácí kacíře a prosbu, aby proti nim papež rázně
zakročil. Alexander odpověděl zákazem kázání mimo farní,
klášterní a biskupské kostely (tedy i v kapli
betlémské) a českému arcibiskupovi poskytl pravomoc k prozkoumání
Viklefových spisů a jejich případnému odsouzení a zákazu. Hus
zákaz kázání neuposlechl a odvolal se k papeži (nástupcem
zemřelého Alexandra se stal Jan XXIII.). Arcibiskup odpověděl
tím, že 16. 7. 1410 nechal veřejně spálit zabavené Viklefovy
spisy a krátce na to vyhlásil na M. Jana klatbu a poslal novou
stížnost papeži. Papež se ke klatbě připojil a povolal M. Jana
před kuriální soud. Hus na to nereagoval, k soudu se
nedostavil a kázal dál. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat:
Hus byl vyhlášen veřejně za prokletého odpadlíka a arcibiskup
vyhlásil nad Prahou interdikt. Nový papež začal válčit a aby
získal peníze, vyhlásil rozsáhlou odpustkovou akci. V Praze
došlo pod vlivem Mistra Jana k výtržnostem a nakonec
k popravě tří řemeslnických tovaryšů. Papež vyhlásil
nad Husem nejvyšší stupeň klatby, a tak na podzim 1412 opustil
Hus Prahu a až do odchodu do Kostnice žil na Kozím Hrádku,
v Sezimově Ústí a na hradu Krakovci. 11. října 1414 odchází
do Kostnice.6
O kostnickém procesu
bylo napsáno mnoho knih i pojednání. Je nutné si uvědomit, že
tento koncil probíhal mimo obedienci pravoplatného papeže Řehoře
XII. Hus stál proti vzdoropapeži Janu XXIII. a povolání ke
koncilu vyšlo od císaře Zikmunda. Husův proces se konal v době,
kdy kostnický koncil nebyl církevně uznán. Hus by se tedy
paradoxně z dnešního hlediska neprovinil náboženskou
neposlušností, kdyby se do Kostnice nedostavil. Došlo k tragickému
nedorozumění - Hus si neuvědomil, že jede před soud, a
domníval se, že mu v disputaci bude umožněno obhájit své učení.
K tomu však nedošlo - byly mu předloženy články obžaloby,
vybrané z jeho spisů O církvi, Proti Pálečovi a Proti
Stanislavovi, byli předvedeni svědkové, označení Husem i
historiky za falešné, a Husovi nebylo umožněno řádně se
obhajovat a vyložit své učení. Hlavní body obžaloby se týkaly
jeho učení o církvi předzřízených a předzvěděných, jeho
útoků proti kléru a papeži, jeho neuposlechnutí zákazu kázání
a údajného učení o remanenci a toho, že kněz žijící v
smrtelném hříchu neposvěcuje (o posledních dvou bodech Hus
prohlásil, že je nikdy nekázal). Koncil evidentně neměl zájem
na Husově smrti, ale chtěl Husa donutit k odvolání. To se však
Husovým soudcům nepodařilo, a tak nakonec byl Hus zbaven
kněžství, odevzdán světské pravomoci a upálen.7
Svůj výklad průběhu kostnického procesu končí historik J. Kejř
slovy: „Není možné neobdivovat se Husově mravní síle, se
kterou šel na smrt, nebo dost zdůraznit jeho niternou víru, s
jakou se odevzdal do vůle Boží. Jeho lidský osud se stal mezníkem
v dějinách. On nebyl jen pasivní obětí. Svým rozhodnutím
jít na hranici se stal, aniž to zamýšlel, spolutvůrcem dějinné
epochy."8
Mistr Jan
Hus v paměti českého národa a boj o jeho rehabilitaci
V druhé
polovině 19. století byla osobnost M. Jana Husa často využívána
k politickým a národním bojům. V r. 1868 se konala
demonstrativní pouť představitelů českého veřejného a
kulturního života do Kostnice. Hlavními řečníky byli Karel
Sabina a Josef V. Frič. Liberálové se přihlásili k tradici
husitství a využívali ji k boji proti šlechtě a církvi,
konzervativci naopak viděli v Husovi a husitství možný bod
sváru se svým politickým spojencem - německou šlechtou.
V listu Pokrok vyšel dne 2. 7. 1869 nepodepsaný článek
„Revise procesu Husova"9,
který přinesl osm právních námitek proti oprávněnosti Husova
procesu. Proti tomuto článku se ozvali mladočeši v Národních
listech, kde revisi procesu absolutně odmítají jako nepotřebnou -
k osvětlení tehdejší atmosféry dobře poslouží citát
z tohoto článku: „Veliký reformátor odsouzený od sboru
biskupů a prelátů má v dějinách lidské osvěty mnohem
většího významu než kněz přijatý na milost od těchže
římských hierarchův."10
Rovněž mluvčí českých katolíků ideu revise procesu ostře
odmítli, ovšem z jiného důvodu - domnívali se, že Hus
byl odsouzen oprávněně. Mužem, který zavdal příčinu k této
ostré polemice, byl autor původního článku v Pokroku prof.
Josef Kalousek (1838-1915). Argumentoval tím, že řada reforem
Husem požadovaných a za které byl odsouzen, byla schválena
tridentským koncilem. Kalouskův návrh inicioval profesora
katolické dogmatiky ThDr. Antonína Lenze ke srovnání nauky Husovy
a tehdejší nauky katolické.11
Došel k názoru, že Hus byl odsouzen spravedlivě a že by
revise byla marná. Spory ostře pokračovaly a J. Kalousek si
uvědomil, že by Husův život, jeho činnost a odkaz měly být
řádně prozkoumány a s výsledky bádání by měla být
seznámena co nejširší veřejnost.
V červenci 1904
vyšel v Národních listech článek se stejným názvem jako
článek Kalouskův (a také anonymně) „Revise procesu Husova."12
Tento článek jasně označuje Husovo odsouzení za justiční
vraždu a také za přetrvávající důvod nesmířeného vztahu
Čechů k Římu. Článek rovněž připomíná, že katolická
církev již dokázala vyjasnit podobně nejasné spory o Janu z Arku
a Jakuba Savonarolu. O dva dny později, 8. července 1904 vyšel
v těchže novinách fejeton dr. Václava Flajšhanse
(1866-1950) „Husovo kacířství".13
Flajšhans se rovněž domnívá, že Husovo odsouzení bylo justiční
vraždou a k výše jmenovaným Janě z Arku a Savonarolovi
připomíná i rehabilitaci Marie Stuartovny. Flajšhans vytýká
katolickým historikům, že svou argumentaci zakládají na 30
artikulech, za které byl Hus odsouzen, a ukazuje, že 28 z nich
se zakládalo na falešném svědectví. Jako příklad uvádí
artikul 17, který se týká učení o remanenci. Svědectví v této
věci považuje za křivé a uvádí, že Hus se sám hájil, že
učení o remanenci nikdy nezastával. V klerikálním listu
Čech se hned druhý den objevila odpověď s příznačným
názvem „Hus radikálů a socialistů ubíjí Husa Staro- a
Mladočechů".14
Dr. Flajšhansovi se s pomocí prof. Kalouska podařilo vydat
práci „Literární činnost Mistra Jana Husi"15,
která podává bibliografii Husových prací. V prvních 15
letech 20. století pak Flajšhans se spolupracovníky vydal řadu
svazků Husových děl a také publikoval tři větší práce o
Husovi: Mistr Jan řečený Hus z Husince16,
Hus. Jeho život a dílo17
a Mistr Jan Hus18.
všechny tři práce mluví o Husovi v superlativech jako o
„třináctém apoštolu Kristovu" či „největším a nejlepším
Čechovi" a volají po revizi Husova procesu.
V r. 1911
vypsala Česká akademie věd a umění soutěž o nejlepší spis o
M. Janovi. Studie vypracovali nezávisle katolický teolog Jan
Evangelista Sedlák (1871-1924) a historik Václav Novotný
(1866-1932) spolu s Vlastimilem Kybalem (1880-1958). Sedlák
detailně rozebral zejména Husovo učení a došel k názoru,
že v Husově odboji proti církevní autoritě a učitelskému úřadu
církve vidí katolík vinu. Říká, že Hus se dal v ušlechtilé
snaze opravné strhnout Viklefem k revolučním naukám, které
český národ na dlouho odtrhly od jednoty církve a způsobily
mnoho nedobrého. J. Sedlák vyjadřuje přání, aby jeho dílo
napomohlo tomu, aby z Husova odkazu bylo zdůrazňováno heslo
míru, nábožensko-mravního povznesení českého lidu a obětavá
práce národní.19
S ročním odstupem odevzdali svou práci i Novotný a Kybal.
Novotný zpracoval první část, Mistr Jan Hus. Život a dílo20
a Kybal část druhou, Učení M. Jana Husi.21
Kybal podal opravdu podrobný rozbor učení Husova i jeho srovnání
s dílem Viklefovým. Neskrývá rozpory Husovy nauky
s dogmatem, např. v nauce o církvi. Přesto se domnívá,
že jeho články byly koncilem vykládány odlišně než byly
myšleny. V hlavních článcích stál Hus pevně na církevní
půdě. Věnuje se také otázce Husova odkazu a říká, že by Hus
měl být „výzvou k ,duchovenství‘
a pravdě života, povinnosti státi v této pravdě a příkladem
vítězství ducha nad hmotou a ideje nad násilím."
Významu M. Jana se
také věnoval T. G. Masaryk. Pronesl řadu přednášek na toto
téma, v nichž vyslovil názor, že Jan Hus byl odsouzen
neoprávněně. Hlavním bodem obžaloby bylo popírání
transsubstanciace, názor, který Hus podle Masaryka nikdy
nezastával. Masaryk říká, že soudcové přinesli k výslechu
hotový návrh ortelu.
Jednou
z nejvýznamnějších postav bádání o osobnosti, díle a
významu M. Jana byl známý historik Josef Pekař (1870-1937). Od
samého počátku Pekař zdůrazňoval, že Husově době a odkazu
nerozumíme a že nemáme v podstatě morální právo Husa po
náboženské stránce oslavovat. V Husovi vidí především
mravního a náboženského reformátora. Pekař vyslovil názor, že
církev odsoudila Husa podle tehdejšího práva v podstatě
správně. Na to namítá Masaryk, že církev se mohla držet mínění
lidštějších a křesťanštějších, že nebyla vázána ve
většině otázek dogmatem.22
V polemice s Masarykem Pekař vyčítá Masarykovi
jednostranný výklad Husova učení, a to výklad veskrze
protestantský a že opomíjí, kolik bylo v Husovi středověce
katolického. Husitství, říká, „bylo plodem nejryzejšího,
gotického středověku, projevem nadšeně blouznivého reformního
nadkatolicismu".23
Dalšími důležitými
mezníky v „boji o Husa" a případnou revizi jeho procesu se
staly dvě události: založení Církve československé (1920),
která vyzvedla Husa na svůj štít. Ale i někteří katoličtí
představitelé se domnívali, že by české duchovenstvo mělo
podat žádost o revizi Husova procesu, protože tento byl konán
v době všeobecné církevní korupce. Bohumil
Zahradník-Brodský na schůzi Jednoty katolického duchovenstva
řekl: „Jestliže něčím mohl by nalezen býti můstek mezi
papežem a českým národem, pak je to rehabilitace Husova, při
čemž církev získá, protože dokáže, že se jí nejedná o
obhajování privilegovaných zlořádů, ale o pravdu. Je faktum, že
na Husovi byla spáchána justiční vražda. Je faktum, že nic nám
tak neškodí, jako neštěstí, které se v Kostnici stalo. Je
sice už trochu pozdě s tím začínati, ale k napravení
zla není nikdy pozdě!"24
(Jak podobná slova slovům papeže Jana Pavla II. v letech
nedávných!)
V r. 1925 byly
schváleny v parlamentu nové státní svátky, mezi nimi i 6.
červenec, a v létě 1925 proběhly první oslavy státního
svátku Jana Husa - jich se účastnil ministerský předseda
Antonín Švehla a president T. G. Masaryk. Na protest odjel z Prahy
papežský nuncius a na čas byly přerušeny s Vatikánem
diplomatické styky. K této události se Josef Pekař vyslovil
v Národních listech a tentokrát se vyjádřil kriticky ke
stanovisku mluvčích katolické církve, kteří bezvýhradně
odmítli Husa - reformátora. Zdůrazňuje, že v hlavních
článcích, za které Hus byl souzen, stál pevně na půdě
církevní, a že šlo spíše o „velké nedorozumění".25
Vyslovuje názor, že k jisté revizi Husova procesu došlo už
v Basileji, když byla podepsána kompaktáta. Intenzivní
názorová přestřelka pokračovala dále až do 30. let. Po válce
a vítězství komunismu se Husa chopila komunistická propaganda,
jejímž hlavním protagonistou byl Zdeněk Nejedlý (1878-1962).
Ten akcentoval zejména sociální prvky Husova učení a prohlásil
jej za „prvního novověkého revolucionáře".26
Krásným dokumentem této doby je zmíněná knížka Milana
Machovce s názvem Bude katolická církev rehabilitovat Mistra
Jana Husa? jež je reakcí na knihu belgického benediktina Paula de
Vooghta Le Herésie de Jean Huss,
která vyšla v r. 1960.27
V duchu podobném Machovcově byl ovšem napsán ještě nedávno
Mistr Jan Hus Miroslavem Ransdorfem.28
V zahraničí
byla Husovi věnována podstatně menší pozornost. Věnovali se mu
zejména němečtí autoři a jejich hodnocení Husa bylo vesměs
záporné. O to větší ohlas měla zmíněná de Vooghtova kniha,
která byla již předzvěstí II. vatikánského koncilu
(1962-1965), na kterém vystoupil kardinál Beran s projevem o
neblahém vlivu kostnického procesu na postavení katolické církve
v českých zemích a o nutnosti jasného vyhlášení
náboženské svobody a svobody svědomí. De Vooght říká, že
Husovým „největším proviněním" byla kritika církve a to,
že kázal lidu česky. De Vooght také pochopil, že jak byl Husův
obraz v různých polemikách zkreslován, stával se v očích
katolické církve heretikem stále větším. Přestože de Vooght
jako katolík uznává, že některé články Husova učení
(predestinace, neuznávání oprávněnosti papežské moci)
kacířské byly, ptá se s pochybnostmi, zda byl odsouzen
opravdu za ně. Poukazuje na to, že v ostatních článcích
svého učení byl Hus pravověrným katolíkem a že morálně
vysoce převyšoval své soudce. De Vooght říká, že usnesení
kostnického koncilu není pro katolíky závazné, protože tento
koncil vyhlásil vlastní superioritu nad papežem za dogma, a
prohlašuje Husovo upálení za neodpustitelný zločin. V r.
1965 se obrátil archivář města Kostnice Otto Fegher na papeže
Pavla VI. se žádostí o rehabilitaci a dokonce kanonizaci M. Jana.29
Další impuls
k církevnímu přehodnocení Husovy osobnosti dal v r.
1986 článek profesora Katolické university v Lublinu Stefana
Swiezawského „Jan Hus - heretik nebo předchůdce II.
Vatikánského koncilu?" Swiezawski30
vyjadřuje přesvědčení, že Hus nehlásal bludy, že teze, za
které byl odsouzen, se shodují s hlavními směrnicemi
eklesiologie přijaté II. vatikánským sněmem. Bylo by tedy
spravedlivé, aby Svatý otec zahájil revizi procesu. Na tento
článek odpověděl v Teologických textech článkem „Návrat
Mistra Jana" český filosof, sociolog, teolog a katolický kněz
Tomáš Halík.31
V článku vyjadřuje naději, že z oficiálních
církevních míst zazní distance od rozsudku kostnického koncilu a
uznání pro ty hodnoty, které může katolík na Husovi přijmout.
Tento článek Halík končí vizí slovanského papeže, modlícího
se uprostřed Prahy s českými katolíky i evangelíky za
zhojení jizev v srdci českého národa. Brzy poté, v roce
1990, při své první návštěvě Prahy, Jan Pavel II. řekl: „Bude
úkolem specialistů - na prvním místě českých teologů -
vymezit přesněji místo, jež Jan Hus zaujímá mezi reformátory
církve".32
Papežovo prohlášení
přispělo k uspořádání mezinárodního vědeckého symposia
„Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi", které se konalo
v Bayreuthu v září 1993.33
Účastnilo se ho 150 vědců ze 13 zemí. Přednášky a diskuse
probíhaly ve třech okruzích: Svět před Husem, Pohledy do Husova
světa a Husův vliv na dobu, v níž žil, a německou
reformaci. V tomtéž roce byla Českou biskupskou konferencí
ustavena Komise pro studium problematiky spojené s osobností,
životem a dílem M. Jana Husa v čele pražským
arcibiskupem a primasem českým Miloslavem Vlkem. A tak konečně
se začala naplňovat Pekařova výzva k poznání „Husa
skutečného", která vyvrcholila uspořádáním „Mezinárodní
konference o Janu Husovi" Centrálním výborem Velkého jubilea
2000 a Českou biskupskou konferencí ve spolupráci s AV ČR a
Universitou Karlovou.34
Tato konference se konala na papežské Lateránské universitě
v Římě ve dnech 15.-18. prosince 1999 za účasti asi
stovky badatelů ze sedmi zemí.
Konference probíhala
ve čtyřech blocích: Jan Hus v souvislostech své doby, Husovo
učení v ekumenické perspektivě, Proces s Janem Husem a
Jan Hus v paměti církve a svého národa. Dne 17.
prosince přijal delegáty konference a presidenta České republiky
Václava Havla papež Jan Pavel II. Ve svém projevu řekl: „Dnes,
v předvečer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit
hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán, a
nad následnou ranou, zdrojem konfliktů a rozdělení, která se
tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českého
lidu." A tak, téměř 600 let po Husově smrti, byla jeho památka
nejvyšším představitelem katolické církve očištěna. To bylo
v široké odborné, církevní i laické veřejnosti přijato
velmi kladně, ale přesto někteří pokládají papežovu omluvu za
nedostatečnou a dále volají po plné rehabilitaci, eventuelně
kanonizaci M. Jana (např. Martin C. Putna35
nebo prof. Swiezawski36).
A tak přes významné kroky, které byly k nápravě věcí
v kauze Mistra Jana učiněny, zůstává otázka Bude katolická
církev rehabilitovat M. Jana Husa? stále aktuální.
Závěr
Jak výstižně řekl
prof. T. Halík na bayreuthském symposiu „Hus - jako každá
velká postava dějin - se stal projekčním plátnem, na něž si
různé skupiny a názorové proudy během dějin promítaly své
ideály, ale i své obrazy nepřítele."37
Teprve bayreuthské a vatikánské symposium přinesly opravdovou
snahu ukázat Husa takového, jaký byl ve své době. Přesto se
názory na oprávněnost jeho odsouzení stále liší a zůstává
otázkou, zda katolická církev Mistra Jana plně rehabilituje či
dokonce bude blahořečit.
Na závěr práce
ocituji slova presidenta Havla na vatikánském symposiu, hodnotící
význam M. Jana Husa pro evropské dějiny i dnešek: „Vše
nasvědčuje tomu, že velkým vkladem Jana Husa do evropských dějin
byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně
přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem.
Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou
veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její
transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by
měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace,
nechce-li dopadnout špatně."38
Literatura
Duch Jana Husi, zjevný v jeho spisech. I. L. Kober, Praha, 1870
Herold Vilém: Jan Hus - kacíř, světec nebo reformátor?
Hora Petr: Toulky českou minulostí, 2. Díl, Práce, Praha, 1991,
s. 223-266
Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, ČKA, Praha, 1995
Jan Hus ve Vatikánu, Historický ústav AV ČR, Praha , 2000
Kantůrková Eva: Jan Hus. Příspěvek k národní identitě,
Melantrich, Praha, 1991
Kejř Jiří: Husův proces, Vyšehrad, Praha, 2000
Kotyk Jiří: Spor o revizi Husova procesu, Vyšehrad, Praha, 2001
Machovec Milan: Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa?, NPL
Praha, 1963
Mistra Jana Husi sebrané spisy. Svazek I. (red. Flajšhans Václav),
J. Bursík, Praha, 1904
1
Petr z Mladoňovic: Zpráva o usmrcení mistra Jana Husi.-V: Duch
Jana Husi, I.L. Kober, Praha 1870, s. LV-LXXII
2
Herold Vilém: Jan Hus - kacíř, světec nebo reformátor?
(rukopis)
3
Pekař Josef: K boji o Husa. Národní listy 1925, č. 230, z
23. 8., s. 1-2
4
Herold Vilém: Jan Hus - kacíř, světec nebo reformátor?
5
Machovec Milan: Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa?,
NPL Praha, 1963
6
Hora Petr: Toulky českou minulostí, 2. díl, Práce, Praha, 1991,
s. 223-266
7
Kejř Jiří: Husův proces, Vyšehrad, Praha, 2000, s. 137-177;
Kantůrková Eva: Jan Hus, Melantrich, Praha, 1991, s. 317-463;
Mistra Jana Husi sebrané spisy. Svazek I. (red. Flajšhans Václav),
J. Bursík, Praha, 1904, s. 74-106
8
Kejř Jiří: Husův proces, Vyšehrad, Praha, 2000, s. 137-177
9
Kalousek Josef (anon.): Revise procesu Husova, Pokrok č. 67, 1869
(2.7.)
10
Revise procesu Jana Husa - Národní listy, 3.7. 1869, s.1
11
Lenz Antonín: Mistr Jan Hus, životopisný nástin. Tisková liga,
Praha, 1907
12
Revise procesu Husova - Národní listy č. 185, 1904 (6.7.)
13
Flajšhans Václav: Husovo kacířství. Národní listy č. 187,
1904 (8.7.)
14
Hus radikálů a socialistů ubíjí Husa Staro- a Mladočechů.
Čech, č. 188, 1904 (9.7.)
15
Flajšhans Václav: Literární činnost Mistra Jana Husi. Česká
akademie, 1900
16
Flajšhans Václav: Mistr Jan řečený Hus z Husince. J. R.
Vilímek, Praha, 1905
17
Flajšhans Václav: Hus. Jeho život a dílo. F. Bačkovský, Praha,
1905
18
Flajšhans Václav: Mistr Jan Hus, F. Šimáček, Praha, 1915
19
Sedlák Jan: Mistr Jan Hus. Dědictví sv. Prokopa, Praha, 1915
20
Novotný Václav: M. Jan Hus, Život a učení, I-II., J.
Laichter, Praha, 1919 a 1921
21
Kybal Vlastmil: M. Jan Hus. Život a učení. II-1-3. J.
Laichter, Praha, 1923-1931
22
Masaryk Tomáš G.: Jan Hus, 5. vyd. Bursík a Kohout, 1925, s.
118-119
23
Pekař Josef: Jan Hus, (vyd. 1920), s. 20
24
Peroutka Ferdinand: Budování státu, 3. díl, F. Borový, Praha,
1936, s.1387-1388
25
Pekař Josef: K boji o Husa - Národní listy č, 230, 1925
(23.8.), s.1-2
26
Nejedlý Zdeněk: Hus a naše doba, Praha 1952, s. 21
27
de Vooght, Paul: Le herésie de Jean Huss, Louvaine 1960
28
Ransdorf Miroslav: Mistr Jan Hus, 1. sv. edice České myšlení,
Universe Praha, 1993
29
Grigulevič, I. R.: Dějiny inkvizice, Svoboda 1973, s.178
30
Swiezawski Stefan: Jan Hus - heretyk czy prekursor Vaticanum
secundum? V: Tygodnik powszechny, č.6, 1986 (9.2.), česky
v Teologických textech 11, 1986
31
Halík Tomáš: Návrat Mistra Jana, Teologické texty č.13, 1986
32
Mons. Radano John A.: Ekumenické studium života a díla J. Husa (v
ital.), L´Osservatore Romano, č.17, 1994 (22.1.)
33
Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi. Sborník ze
stejnojmenného mezinár. symposia v Bayreuthu, ČKA ve
spolupráci s Husitskou teologickou fakultou UK, 1995
34
Jan Hus ve Vatikánu, Historický ústav AV ČR, Praha, 2000
35
Putna Martin C.: Husovská omluva z Říma: přece, ale pozdě
- Mladá fronta Dnes, 1999 (22. 12.)
36
Rozhovor s prof. S. Sweizawskim: Jenom cesty se liší -
Teologický sborník 2, 1999, s. 3-12
37
Halík Tomáš: Hus a český katolicismus. - V: Jan Hus mezi
epochami, národy a konfesemi, s. 311-312
38
Projev presidenta republiky Václava Havla, v: Jan Hus ve Vatikánu,
s. 114-115