Život člověka s
handicapem bývá pro jeho zdravé (nehandicapované) okolí často
určitou výzvou. Přiměje k uvažování nad tím, co je
v životě důležité, podle čeho se dá život člověka
hodnotit, nutí přijmout jiná měřítka na vztahy, na vzájemnou
prospěšnost lidí, na výkon, na hodnotu osoby ve společenství a
ve společnosti. Člověk může tuto výzvu odmítnout, odvrátit se
a tvářit se, že se ho to netýká, protože ‚tohle‘ se mu
nemůže přece stát. Člověk ale také může výzvu přijmout
jako poselství o tom, že život se dá prožívat i jinak, než je
dosud zvyklý, že je možné se obejít bez některých možností,
které považoval za nezbytné ke smysluplnému životu (např. bez
nohou nebo bez zraku).
Křesťané se musí
vyrovnávat ještě s další výzvou - konfrontací se svou
vírou. Život člověka s handicapem si musí každý věřící
srovnat s představou láskyplného Boha, který je Dárcem
života, který obdarovává dobrými dary. Pokud se setkáme
s věřícím člověkem s handicapem, s postižením,
můžeme se ptát, jak tato životní okolnost ovlivňuje a
spoluformuje jeho víru v Boha? Jaký je vztah jeho víry k
naději na uzdravení od Boha, které je v Bibli (a i některými
společenstvími) zaslibováno? Jak se vyrovnává s názorem,
že přetrvávající handicap, postižení, nemoc jsou u křesťana
známkou jeho nedostatečné víry nebo nevyznaného hříchu?
-
Zdraví není nejvyšší hodnotou
ani okamžitou Boží vůlí pro každého, ale modlitba za ně má
vždy význam
Obecně rozšířený
názor ve společnosti je, že zdraví je hodnota, bez které nelze
prožít smysluplný život. Někdy lidé přímo spojují hodnotu
zdraví s hodnotou života a život postiženého člověka
nevidí jako život stejně hodnotný životu nepostiženého
člověka. Jak bylo již řečeno, souvisí to i s tím, od jakých
schopností hodnotu člověka odvíjíme, zda od jeho schopnosti
práce, výkonu, nebo vztahů a spolupráce, nebo soběstačnosti a
odpovědnosti za vlastní život. I někteří křesťané se
nechávají svést tímto obecným míněním, že život člověka
s postižením je méně hodnotný, což je vede ke dvěma
možným postojům, které staví do nerovnováhy primárně
rovnovážný vztah dvou osob jako bližních, kteří si mají
navzájem zrcadlit Boha vlastním jedinečným způsobem. Buď se
snaží pomoci člověku s handicapem ke zdraví za každou cenu
nebo se pro ně tento člověk stane spíše objektem péče než
rovnoprávným subjektem vztahu.
Helmut Weber ve své
Všeobecné morální teologii píše: „Při veškerém
uznání hodnoty a významu zdraví pro člověka je třeba vždy
také vidět jeho podřadné místo v hierarchii hodnot v úhrnu
osobního dobra."1
S tím souhlasí Jürgen Moltmann, když říká: „Zdraví
není smyslem lidského života. Spíše člověk bude muset osvědčit
smysl, který ve svém životě nalezl, ve zdravých a nezdravých
stavech."2
Zdraví nemusí být vždy zárukou smysluplně prožitého života.
Jsou křesťané,
kteří si mnohé biblické citáty o uzdravující moci Ježíše
Krista a jeho učedníků vykládají tak, že „Bůh si nepřeje,
aby kdokoliv na světě stonal, aby se kdokoliv trápil bolestí nebo
nemocí", jak tvrdí letniční kazatel Tomáš Dittrich.3
Zdraví je prezentováno jako hodnota, bez které se neobejdeme, a
tedy je uzdravení právem, které si můžeme nárokovat i na samém
Bohu. Americký letniční autor Derek Prince, svého času klasik
v českém prostředí letničních církví, tvrdí, že
„uzdravení je chlebem Božích dětí. Je to tedy součást
denního jídelníčku, který Bůh pro své děti ustanovil. Není
to luxus, za který by musely zvlášť prosit a který by jim mohl,
ale nemusel poskytnout. Nikoli, je to jejich ‚chléb‘ - je to
součást jejich základní každodenní stravy, kterou jim jejich
nebeský Otec dává."4
Někteří křesťané na základě jednostranného výkladu
některých výroků Bible dokonce považují zdraví a uzdravení za
viditelný projev spasení5,
ale většinou i mezi autory letničních církví, které dar
uzdravení zdůrazňují, převládá vědomí, že Bohem a jeho dary
nelze manipulovat. Německý letniční autor Reinhold Ulonska
upozorňuje:
„Člověk,
který tělesně zůstává nemocným, ale získal radost ze života,
žije v plném slova smyslu. Naproti tomu tělesně zdravý
člověk může za určitých okolností pouze vegetovat. ... I když
zvěst o uzdravení patří ke zvěstování spasení, chtěl bych
říci zcela jasně: Uzdravení není spasením! Evangelium nesmíme
degradovat na nějaký druh náboženství lidského štěstí, ve
kterém už není ve středu Kristus, nýbrž člověk. V takovém
náboženství všechno slouží pozemskému dobru člověka."6
Baptista
John MacArthur říká: „Kdyby se každému křesťanu dařilo
dobře a byl zdravý, kdyby dokonalé zdraví bylo důsledkem
smíření s Bohem, pak by mnoho lidí toužilo po ‚spasení‘,
ale ze špatných důvodů. Bůh chce, aby k němu lidé
přicházeli v pokání a kvůli jeho slávě a ne kvůli
garanci jejich zdravotního stavu."7
Německá luterská teoložka Dorothee Sölle kritizuje křesťanství
bez utrpení jako „učení o sladkém Kristu, kdy veškeré utrpení
je už ‚vyřízeno‘, v Kristu bylo už dokonáno. ... Víra
je jen přijetí tohoto hotového a připraveného spasení."8
Takovéto chápání víry jako skutečnosti, která nám zajistí
bezproblémový život, má vliv také na chápání modlitby.
Někteří křesťané k modlitbě za uzdravení přistupují,
jako by byla automatickou zárukou uskutečnění toho, zač prosíme.
Nerespektují fakt, že modlitba je rozhovorem nikoliv mezi dvěma
rovnocennými osobami, natož pak mezi dvěma obchodními partnery,
kteří si vyměňují své závazky nebo zboží. Nezbytným
předpokladem opravdové modlitby ze strany člověka je pokora,
uznání Boží svrchovanosti, a to i v případě dovolávání
se jeho zaslíbení. To platí i pro případ uzdravení. Publikace
Pastoračního střediska o uzdravení připomíná:
„Modlitba
za uzdravení vyrůstá z důvěry, že Duch Boží může
vyléčit každou chorobu, a tak před něj přináší všechny
nemoci a zároveň přenechává Boží ruce, zda a jak chce
uzdravení darovat. Nezdravý tlak, jakoby Bůh ‚musel‘ uzdravit,
nepochází z Ducha, nýbrž z lidského přání, a není
otevřen pro to, aby spolu s Kristem - chce-li to Bůh -
byla nastoupena cesta výkupného utrpení."9
Český
katolický teolog Tomáš Halík považuje dokonce takovou
modlitbu za povrchní: „Není důstojné si Boha představovat jako
automat na plnění našich přání. Chtít každou nemoc a bolest
okamžitě ‚odmodlit‘, to by bylo nejen pošetilé, ale znamenalo
by to v posledku neochotu ke skutečnému následování Krista,
které zahrnuje i účast na jeho kříži. ... Někdy je Boží
odpovědí na prosby o uzdravení spíše obdržení síly nést
utrpení."10
Německý benediktinský mnich Anselm Grün, autor spirituální
literatury, upozorňuje na očistnou roli nemocí a ran: „Někteří
míní, že se stačí modlit - a tím se všechny rány samy
zahojí. Jenomže sama modlitba nestačí. I já se musím svými
ranami zabývat, znovu je protrpět, propracovat, meditovat nad
nimi."11
V modlitbě
opravdové a pokorné se vždy něco děje, i když ne vždy
viditelně; rozhovor s Bohem je hodnotou sám o sobě. Užitek
přímluvné modlitby za uzdravení lze zakoušet i tehdy,
když uzdravení přesto nebylo Bohem bezprostředně darováno.
Reinhold Ulonska, který sám ve svém společenství zakoušel ovoce
daru uzdravování, vyznává:
„I
při těch, kteří uzdraveni nebyli, se přímluvou mnoho děje.
Zažil jsem, že takový člověk náhle ztratí strach ze smrti.
Jeden člověk, který křečovitě lpěl na životě, náhle obdržel
radost, že může přejít na druhou stranu. I to je svědectvím
Boží milosti. Nedošlo sice k uzdravení těla, byla však
uzdravena duše."12
A dále uvádí: „Bible nám říká: ‚Velkou moc má modlitba
spravedlivého.‘ Nestojí tu však: Modlitba spravedlivého zmůže
všechno. Neexistuje všemohoucí modlitba, nýbrž všemohoucí Pán,
ke kterému se modlíme. To má v sobě něco povzbudivého jak
pro nemocného, tak pro modlitebníka. Modlitebník se tak snadno
nedostane do krize víry, když se nemocný neuzdraví."13
Přesto
není nutné se naděje a víry v zaslíbení uzdravení našich
nemocí a postižení vzdát. Jen je třeba uznat Boží
svrchovanost v rozhodnutí, kdy a jak nám toto uzdravení
daruje. Nejde totiž o nárok, ale o Boží dar, ne o vynutitelné
právo, ale o nezaslouženou milost, kterou
přijímáme s vděčností. Nemůžeme Bohu diktovat, jak bude
v našem životě jednat, ale nemáme pochybovat, že v našem
životě jedná, proto můžeme doufat v opravdové uzdravení
všech, kteří budou přítomni slávě Boží:
„Víra
není vždy nutně závislá na prožití něčeho v tomto čase.
Evangelium Pána je věčné evangelium. To nesmíme opomíjet.
Uzdravení přichází a uzdravení je tu, i když k němu někdy
dochází až na druhé straně, kde není ‚žádného nářku ani
křiku ani bolesti.‘ Podstatné je, abychom zachovali víru. Boží
slovo se naplňuje vždy, i když ne vždy viditelně v našem
čase."14
Kandler, sám nemocný rakovinou, svědčí: „Smysl uzdravení není
v tom, že se nemocným nebo postiženým vede tělesně lépe.
Mnohem důležitější je, že získají jiný vztah k Ježíši."15
Je neuzdravení selháním víry,
důsledkem hříchu nebo nevůle Boží?
Mnohokrát
nastávají situace, kdy člověk nemocný nebo postižený není
uzdraven, i když se za něho bratři a sestry křesťané modlí. To
může vést k pochybnostem o Boží lásce a o
smysluplnosti modlitby. V takovéto situaci je podstatné
vytrvat ve víře a důvěře v Boha. Je to také šance
k hledání hlubšího smyslu dané situace, do které nás Bůh
postavil.
Z postojů
některých křesťanů se dá vystopovat, že se snaží za každou
cenu najít spíše příčinu než smysl lidského utrpení. Snaží
se přijít na to, „proč se ten člověk narodil slepý?" (J
9,2) A podobně jako učedníci dodává jedním dechem: „Kdo se
provinil?" Přece se nesrovnává s naší vírou, s naší
představou o Bohu, že by byl někdo postižený zcela nezaviněně.
Ježíš však tuto logiku striktně odmítá16,
protože takovéto uvažování vede k dilematu určit vinu buď
dotyčnému (případně jeho blízkým) nebo Bohu. Hledání viníka
je vůbec obecnou reakcí na vlastní nejistotu ve vztahu k člověku
s handicapem. Psycholožka Helena Haškovcová, která sloužila
u nevyléčitelně nemocných a umírajících, si všímá, že „v
situaci nemocného člena rodiny se hlásí ke slovu nejen pocity
lítosti a žalu, ale i pocity viny. ... Příbuzný prostě chce
najít viníka, a není-li takového, pak si jej vytvoří.A právě
niternost iracionální touhy znát příčinu je důvodem, proč
likvidovat takový výmysl racionální cestou je zpravidla
nemožné."17
Z rozhovoru učedníků s Ježíšem (J 9,2-5) vidíme, že
hledání viníka je lidská tendence odedávna. Němečtí katoličtí
biskupové ve svém prohlášení k situaci lidí s postižením
vyzdvihují Ježíšovu reakci na tyto tendence: „Ježíš se
obrací proti rozšířenému pojetí jeho doby, spekulovat o možných
příčinách nemocí, postižení a utrpení, ... čímž se utrpení
těchto lidí zvětšuje."18
To neznamená, že neexistuje žádná souvislost nemocí s hříchem
a padlým stvořením. Ale nemusí to být vždy souvislost osobního
hříchu, osobní viny nemocného, jak dokládá postoj Ježíšův.
Ulonska zdůvodňuje nemoc a utrpení nevinných tím, že nejsou
vyňati ze sounáležitosti s padlým stvořením:
„Písmo
jasně ukazuje, že nemoc, smrt a zlo mají co dělat s hříchem,
myslí přitom však nejprve na následky Adamova pádu. Příčinou
nemoci je vždy hřích, nikoli však bezpodmínečně osobní
provinění. Lidé se přece již rodí nemocní, nemoc napadá i
malé děti a onemocní dokonce i vzoroví křesťané. Jako křesťané
žijeme spolu s padlým světem. Z této sounáležitosti
se stvořením tedy nejsme vyňati. První a základní příčinou
nemocí je Adamův pád, který prostupuje celým stvořením."19
Kandler mluví o
posunu v chápání nemoci a handicapu - nejprve jako trestu a
po zkušenostech s nezaviněnou nemocí její považování za
zkoušku:
„Tím,
že byla ve starozákonní době nemoc chápána jako trest, zdála
se být následkem hříchu. ... Proto byli nemocní lidé bráni
svými bližními jako hříšníci. Z uvažování o rozporu,
že se nespravedlivým lidem, hříšníkům, vede v životě
často dobře, a spravedlivým naproti tomu špatně, rozvinulo se
hlubší vnímání nemoci (př. Ž 73 a kniha Job) ... jako zkoušky
víry."20
Právě v knize Job
se střetávají dva pohledy na nemoc, utrpení a handicap. Jobovi
přátelé se sice od nemocného Joba přímo nedistancují, přišli
ho navštívit, ale neunesli pomyšlení, že by za svou situaci Job
nemohl, a nabízejí mu různé alternativy od nevědomého i
skrývaného hříchu až po nedostatek víry. S takovými
'přáteli‘ se lze setkat i dnes, např. v některých
extrémních společenstvích křesťanů.21
Sölle považuje Jobovy přátele „spíše za přátele těch, kdo
utrpení působí, než přátele obětí utrpení."22
Výsledek působení takových ‚přátel‘ může víru člověka
zakoušejícího utrpení velmi znejišťovat, říká MacArthur:
„Úzkost a zmatek v nemoci je jen zesílen, když lidé cítí,
že nejsou uzdraveni, protože nemají dostatek víry, nebo je k nim
Bůh lhostejný. Pokud je uzdravení dosažitelné a lidé je
nedostávají, pak je to buď jejich vina nebo Boží vina."23
Jobovi přátelé se snažili Jobovu situaci odůvodnit Jobovou
hříšností. Je to i sebezáchovná strategie jejich vlastní víry,
neboť mohou vnímat Jobovu situaci jako vlastní ohrožení. Tento
fakt, že utrpení druhého, bližního, vnímáme jako ohrožení,
se stává i nám dnes, jak popisují psychologové: „Lidé neumějí
jednat s těžce nemocnými přirozeně asi proto, že jsou sami
konfrontováni s nezpracovanými vlastními úzkostmi a
otázkami, které si neradi kladou"24,
proto jsou „mnohé nápadnosti a iracionální projevy v postojích
k postiženým lidem výrazem obrany před potenciálním
ohrožením či nejistotou."25
Apoštolský list papeže Jana Pavla II. o křesťanském smyslu
lidského utrpení Salvifici Doloris říká o Jobových
přátelích, že „chtějí Joba nejen přesvědčit o morálním
ospravedlnění zla, ale snaží se jaksi sami před sebou obhájit,
že utrpení má morální smysl. Domnívají se, že utrpení lze
chápat pouze jako trest za hřích, tedy jako věc Boží
spravedlnosti, která oplácí dobro dobrem a zlo zlem."26
Pokud v roli Jobova přítele přesvědčím sám sebe o tom, že
Jobovi se toto nemohlo stát bez příčiny, že si to nějak zavinil
(i když si toho nemusí být vědom), uklidní mě pomyšlení, že
pokud já sám se vyvaruji toho, co Job udělal, nemůže se mi to
stát. Tento postoj se snaží vysvětlit život jako soubor příčin
a následků, snaží se mít okolnosti života pod kontrolou a
„zajistit si", že do života nepronikne nepředvídatelná
krizová situace, kterou si nepřeji. Vlastně se tak držím
křečovitě své představy Boha, který odměňuje hodné a trestá
zlé, který je čitelný a vypočitatelný lidským rozumem. Bůh
však na konci knihy Job protestuje proti takovému pojetí, že by
jeho jednání bylo možno vypočítat, jako by jím šlo
manipulovat. Boží cesty převyšují cesty lidské.
Lze Bohu sloužit, aniž jsme
zdraví?
Pokud patříme Bohu,
jsme povoláni do jeho služby. Pán Bůh si povolává každého,
kdo je ochoten mu sloužit. Zda budeme služebníky Božími, zda
poneseme jeho obraz, zda budeme učedníky a následovníky Krista,
to vše nezáleží na našich lidských kvalitách, na našich
schopnostech, tím méně na našem zdraví nebo nemoci. Bůh si nás
může použít takové, jací jsme, a jsme-li slabí, tím více se
projeví Boží síla a velikost. (2 K 12,9) Nouwen říká o lidech
s postižením, které potkal za svého pobytu v komunitě
Archa: „Bůh si k tomu, aby nás naučil vidět, vybírá
takové lidi, které bychom my sami nejméně očekávali."27
Jsou lidé, kteří
chápou víru ne jako vztah k živému Bohu, ale jako prostředek
k dosažení úspěšného života, do kterého nepatří žádná
omezení, a tedy ani zdravotní handicap. Proto se domnívají, že
lidé nemocní a postižení nemohou Bohu sloužit. Pro doložení
těchto názorů, naštěstí menšinových, uveďme dva příklady z
okruhu Hnutí Víry:
„Když
tě (Bůh) uzdravuje, dává ti novou sílu, abys mu mohl sloužit
víc, než když jsi byl nemocen. Opovaž se souhlasit s ďáblem,
který ti našeptává, že můžeš Bohu sloužit lépe, když jsi
nemocný! ... Hospodin chce v plnosti obnovit tvé zdraví, abys
mohl sloužit Ježíši Kristu v plné síle."28
A dále: „Pavel nám říká, že Bůh nás chce mít připravené
ke každému dobrému skutku (2 Tm 2,21), dokonale vybavené pro
každý dobrý skutek (2 Tm 3,17), abychom byli hojní ke každému
dobrému skutku (2 K 9,8). Nemocný člověk nemůže naplnit tyto
verše. Bylo by nemožné splnit tyto podmínky, kdyby uzdravení
nebylo pro všechny. Buď je tu uzdravení pro všechny, nebo se tyto
verše netýkají všech."29
Odmítání člověka
s handicapem a upírání mu práva sloužit Bohu a nést jeho
obraz
ovšem narušuje jednotu Božího lidu. Kandler říká, že „bez
postižených lidí je Tělo Kristovo postižené."30
Odvolává se na rozhovor Mojžíše s Bohem (Ex 4,10-12) a
tvrdí, že „povolání Mojžíše zřetelně dokládá, že
postižení lidé (hluší, němí nebo slepí) zrovna tak jako
nepostižení pocházejí od Boha, jsou stvořeni podle jeho vůle."31
Na praotce víry Mojžíše
se odvolává i Konvent postižených duchovních v Německu,
když nazval knihu svých prohlášení a teologických úvah svých
členů názvem Berufen wie Mose32
(Povolán jako Mojžíš).
Zkušenosti křesťanů
s handicapem ukazují, že utrpením, nemocí nebo postižením
se může člověk vyučit a vyzbrojit ke službě Boží způsobem,
kterého by jinak nedosáhl. Takovouto zkouškou nemusí projít
každý křesťan,
ale ten, který jí projde, získává pohled, který bývá jiným
zastřen. Bernhard Häring vidí kvalitu víry ne v tom, zda je
schopna přispět k uzdravení, ale v její schopnosti
inspirovat člověka k nalezení smyslu jeho situace (např. při
ztrátě zdraví). V době, kdy sám onemocněl rakovinou,
napsal tato slova: „Víru občas vnímáme jako léčivou sílu.
Myslím si, že ji tak můžeme vnímat tím více, když od víry
nebudeme očekávat, že nás tělesně uzdraví, ale spíše že dá
našemu strádání smysl."33
1
Weber,
Helmut: Všeobecná morální teologie. Zvon a Vyšehrad, Praha
1998, s.162
2
Moltmann:
Bůh ve stvoření, s.215
3
Dittrich,
Tomáš: Ze smrti do života. Základy křesťanského života, díl
1. Zvláštní vydání časopisu Život víry, Křesťanská
misijní společnost, Praha 1994, s.10
4
Prince,
Derek: Základ víry. Bez vydavatele a data vydání - strojopis
(samizdat před r. 1989), s.34
5
„Odnětí
našich nemocí je zahrnuto v Kristově vykupujícím díle spolu s
odnětím našich hříchů (Iz 53). Slovo nesl zde znamená
zastoupení (trpět za), ne sympatii (trpět spolu s). Jestli
Kristus nesl naše nemoci, proč bychom je měli nést my? ...
Jestliže Bůh chce, aby některé z jeho dětí trpěly, potom nás
Ježíš zprostil břemene, které Bůh chce, abychom nesli. Ale
protože Ježíš přišel, aby činil vůli Otce, a protože nesl
naše nemoci, Boží vůle musí být, aby všichni byli zdraví."
(Osborn, T.L.: Sto fakt o božském uzdravení. Voda života, Praha
1993, čl. 21 a 65)
6
Ulonska, Reinhold: Duchovní dary. Křesťanský život, Albrechtice
1991, s.59
7
MacArthur,
John F. Jr.: Charismatici. Teologická perspektiva. Naděje, Brno
1995, s.116
8
Sölle,
Dorothee: Leiden. Kreuz Verlag, Stuttgart 1989, s.159
9
Duch
oživuje. Jan 6,63. Charismatická obnova obce v katolické
církvi. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském,
Praha 1993, s.44
10
Halík,
Tomáš: Sedm úvah o službě nemocným a trpícím. Cesta, Brno
1993, s.55
11
Grün,
Anselm: Duchovní terapie a křesťanská tradice. Karmelitánské
nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, s.75
12
Ulonska:
Duchovní dary, s.66
13
Ulonska:
Duchovní dary, s.76
14
Ulonska:
Duchovní dary, s.64
15
Kandler:
Behindertenethik in christlicher Verantwortung, s.50
16
Ježíš
dokonce obrací handicap jako domnělý důsledek hříchu
v handicap chápaný jako projekční plátno zjevování Boží
moci (J 9,3)
17
Haškovcová:
Spoutaný život, s.274
18
UnBehindert
Leben und Glauben teilen. Wort der deutschen Bischöfe zur Situation
der Menschen mit Behinderungen. Sekretariat der Deutschen
Bischofskonferenz, Bonn 2003, s.14
19
Ulonska:
Duchovní dary , s.61
20
Kandler:
Behindertenethik in christlicher Verantwortung, s.39
21
Jako
příklad můžeme uvést skupiny vyznávající tzv. evangelium
prosperity (např. Hnutí Víry).
22
Sölle:
Leiden, s. 144
23
MacArthur,
John F. Jr.: Charismatici, s.109
24
Haškovcová:
Spoutaný život, s.280
25
Vágnerová:
Psychologie handicapu, s.16
26
Salvifici
Doloris. Apoštolský list Jana Pavla II. o křesťanském smyslu
lidského utrpení z 11. února 1984. Zvon, Praha 1995, čl.10
27
Nouwen:
Našel jsem domov, s.23
28
Ekman,
Ulf: Bůh chce uzdravit všechny! Voda života, Praha 1990, s.6
29
Osborn: Sto fakt o božském uzdravení, čl. 77
30
Kandler:
Behindertenethik in christlicher Verantwortung, s.52
31
Kandler: Behindertenethik in christlicher Verantwortung, s.37
32
Berufen wie Mose. Menschen mit Behinderungen im Pfarramt. Konvent
von behinderten SeelsorgerInnen und Behinderten-seelsorgerInnen
e.V., Verlag Ernst Kaufmann, Karlsruhe 2001.
33
Häring, Bernhard: Viděl jsem tvé slzy. Vyšehrad, Praha 1998, s.7