1. Úvod
Boží Trojice,
trojjediný Bůh - nejhlubší tajemství křesťanské víry a
nauky. Tajemství nepopsatelné, neuchopitelné, nevyslovitelné.
Přesto je nutné o něm mluvit a s vědomím toho, že naše slova
jsou nedostatečná, se jej snažit popsat, porozumět, přiblížit.
Nauka o Trojici byla formulována ve 3. a 4. stol. po Kristu v
polemice proti ariánské herezi. V této polemice byl nejprve
formulován vztah Otec - Syn (Syn je stejné podstaty, zrozený, ne
stvořený, plně a neoddělitelně Bůh i člověk) a později i
vztah Otec - Syn - Duch svatý.1
2
3
Trojiční nauka,
jak ji formulovali kapadočtí, se uchovala na Východě v podstatě
beze změny. Západní učení se soustředilo více na Trojici
imanentní, na vztahy uvnitř Trojice. Tato nauka začala být velmi
složitá a pomalu ze západní teologie vymizela. To bylo spojeno i
s podceněním úlohy Ducha svatého a přeceněním úlohy církve.
Teologické traktáty většinou obsahovaly nejprve pojednání o
jediném Bohu a teprve pak o trojjediném Bohu. Protestantská
tradice nepovažovala trojiční nauku za zásadně důležitou pro
křesťanství, protože ji nelze najít v samotném Písmu. Tato
situace trvala až do II. vatikánského koncilu a teprve druhá
polovina 20. století přinesla oživení zájmu o trojiční
teologii. Jedním z autorů, kteří nově rozpracovali trojiční
nauku je německý protestantský teolog Jürgen Moltmann (nar.
1926). Tuto nauku popsal ve dvou knihách The Trinity and the
Kingdom The Doctrine of God4
a History and the Triune God. Contributions to Trinitarian
Theology.5
Ve své nauce zdůrazňuje společenství a solidaritu jako
přirozenost a podstatu trojjediného Boha. Zdůrazňuje návrat k
Cypriánově formulaci: „Církev je tvořena lidmi sjednocenými
jednotou Otce, Syna a Ducha svatého." Jako hlavní rys Boha
vidí jeho věčnou lásku ke všem tvorům. Vypracovává trinitární
historii spásy: je jedno Boží království, ale tři stádia k
jeho dosažení: království přírody, království milosti a
království slávy. Význam a dopad této trinitární nauky pro
eklesiologii popsal Moltmann v knize Church in the Power of the
Spirit6
a pro nauku o stvoření a náš vztah ke světu a k stvoření v
knize Bůh ve stvoření.7
Úkolem této práce je pokusit se popsat hlavní rysy Moltmannovy
trojiční nauky o církvi a stvoření.
2. Církev
v moci Ducha
„Církev
je společenství ospravedlněných hříšníků, společenství
těch, kteří byli osvobozeni Kristem, kteří zažívají spásu a
život v díkůvzdání. Je na cestě k naplnění významu události
Krista. S očima upřenýma na Krista žije v Duchu svatém a tak je
sama počátkem a zárodkem budoucího nového stvoření. Zvěstuje
Krista; ale to, že jej zvěstuje, je již příslibem a počátkem
budoucího Božího přebývání ve světě. Věří v Krista a
Kristu; ale fakt, že věří, je již výraz naděje. Ve své
svobodě následuje Krista; ale to je již očekávání vzkříšení.
Ve Večeři Páně si připomíná a zpřítomňuje smrt Kristovu,
která vede k životu; ale to, že se tak děje, je předzvěstí
přicházejícího pokoje. Vyznává Ježíše, ukřižovaného, jako
Pána; v tomto vyznání je již obsaženo očekávání Božího
království. Vztah mezi tím, co se děje a faktem, že se to děje,
může být pojímán a pochopen jen pneumatologicky. Společenství
Kristovo, které je církev, se děje v Duchu svatém. Duch je
společenství. Víra přijímá Boha v Kristu a toto přijetí je
samo mocí Ducha. Jako historické Kristovo společenství je církev
proto eschatologické tvoření Ducha."
Tato
Moltmannova „definice" církve, jaká je v trinitárním pojetí,
asi nejvýstižněji ve zkratce charakterizuje jeho novou
eklesiologii.
2.1 Nauka
o Trojici
K tomu, aby mohl
vypracovat trinitární eklesiologii, potřebuje se Moltmann nejprve
zabývat naukou o Trojici. Bůh se zjevuje jako vysílající Otec a
poslaný Syn, který ale existuje od věčnosti. „The missio ad
extra reveals missio ad intra. Missio ad intra is the basis for
missio ad extra." („Poslání
navenek vyjevuje poslání dovnitř. Poslání dovnitř je základnou
poslání navenek," překlad
red.) Duch pak oslavuje Otce i Syna osvobozením člověka
pro společenství s nimi, vedením osvobozeného člověka k radosti
a díkůvzdání. „Oslava Syna a Otce skrze Ducha svatého staví
člověka na cestu ke slávě, k níž byl povolán." A
tato událost oslavení ukazuje
nad sebe, k trinitárnímu působení Boha ve světě. Odkazuje i k
oslavené Trojici na konci věků, kdy oslaví sebe sama v osvobození
stvoření a v novém stvoření. Sláva Boží může být úplná
jen tehdy, bude-li osvobozeno celé stvoření. Trojice je tak ve své
podstatě od svého věčného počátku otevřena světu a člověku.
„Duch svatý oslavuje Krista ve světě a svět v Kristu
ke slávě Otce. Tím spojuje stvoření se Synem a také Syna s
Otcem. Jako síla oslavení je Duch svatý také silou sjednocení."
Aby bylo možno tuto otevřenost Trojice a její účast na
osvobození člověka a celého stvoření lépe pochopit, je třeba
změnit i představu Boha. Bůh není neměnný, protože by pak
nebyl svobodný ve svém vztahu ke stvoření; Bůh není neschopen
utrpení - ve své svobodě je schopen trpět pádem a špatným
stavem svého stvoření; Bůh není nezranitelný - je schopen
otevřít se bolesti kříže; Bůh není dokonalý, znamená-li to,
že ve své lásce nechtěl, aby jeho stvoření bylo nutně
dokonalé. Událost Syna a Ducha přináší Bohu v Trojici
zkušenost, "něco nového". Po vzkříšení a oslavení
Syna je vztah v Trojici nový pro zkušenost s trpícím světem. Při
ukřižování pocítil Bůh něco, co neoddělitelně patří ke
spáse světa - bolest. Proto se Bůh oslavil právě v tom, který
byl ukřižován; a tak se obětovaný Beránek stává věčnou
pečetí Božího oslavení.
Stejně tak, jako
mluvíme o Boží zranitelnosti, utrpení a bolesti ve světle
Kristova utrpení, smrti a sestoupení do pekel, kdy Bůh zakouší
dějiny, můžeme mluvit i o Boží radosti a štěstí ve spojení s
Kristovým vzkříšením a oslavením. Tak Bůh tvoří dějiny.
„Bůh zakouší dějiny, aby je ovlivnil. Vychází ze sebe, aby
v sobě sjednocoval. Je zranitelný, bere na sebe smrt a utrpení,
aby uzdravoval, osvobozoval a dával nový život... Ale prožité
utrpení, které přineslo osvobození, věčný život a jednotu, se
stává důvodem věčné radosti v Boží spáse a v novém
stvoření."
2.2
Trinitární eklesiologie
A jaká by měla být
církev, jež má „reprezentovat" tohoto trojjediného Boha?
Moltmann říká, že je třeba obnovit teologickou koncepci
církve, a že to má být koncepce misie. Současná církev podle
něj nepovolává, ale učí a křtí děti a tím reprodukuje sebe
sama. Církev by se ale opět měla stát církví
misijní, mít sílu k ekumenickému společenství, objevovat a
hlásat univerzalitu Božího království a uznat laický apoštolát.
Církev se má stát sekulární, otevřená světu. Taková svobodná
církev zná rozdíly, ale ne rozdělení. Vyznává, že vylití
Ducha svatého platí pro všechny. Důležité není šířit
církev, ale království. Účelem není oslava církve, ale Otce
skrze Syna v Duchu svatém. „První slovo církve není církev,
ale Kristus. Poslední slovo církve není církev, ale sláva Otce,
Syna i Ducha svobody." Svoboda, kterou má církev přinášet,
je svoboda pro společenství s Bohem, člověkem a přírodou.
Církev musí vědět, že je bezprostředně závislá na Kristu.
Měla by sama sebe vidět jako proměnný a dočasný jev v dějinách;
její funkcí je dojít do Božího království. Není to církev,
která má přinést spásu světu, je to poslání Syna a Ducha od
Otce, které zahrnuje církev, zakládá a tvoří ji a provází ji
na její cestě. Není to církev, která spravuje Ducha jako Ducha
kázání, Ducha svátostí, Ducha služby a Ducha tradice. Je to
Duch, který spravuje církev ve Slovu, víře, svátostech a
milosti, úřadu a tradici. Chápe-li církev sebe sama se všemi
úkoly a mocí v Duchu a v horizontu působení Ducha, pak také
chápe svoji „výlučnost" jako součást moci Ducha a nemá
potřebu si za každou cenu udržovat zvláštní moc a práva.
Nebude se pak nevraživě dívat na působení Ducha mimo církev,
ale radostně je přijme jako znak toho, že Duch je větší než
církev a že Boží spása sahá i mimo církev. Pravá církev je
podle Moltmanna písní díkůvzdání osvobozených, společenstvím
lásky, církví pod křížem.
I prostředky spásy
- Slovo a svátosti - a službu církve pojímá Moltmann
trinitárně:
Evangelium.
Evangelium je Slovo Boží, Bůh sám, Slovo jako přikázání i
příslib. Vyzývá nás k poslouchání i poslušnosti a je přijato
či odmítnuto. Rozpoznání a přijetí Slova jako Slova Božího
zároveň znamená i sebepochopení věřícího posluchače. Je to
osvobozující zvěst o Kristu, která zaslibuje království, činí
zvěstování spasitelným prostředníkem budoucnosti a činí víru
nadějí vidět tváří v tvář. Zvěstování Krista vstupuje do
našich životů jako volání i útěcha. Je to spasitelné
poselství radosti a jako takové řeč osvobození, kterou lze
pochopit jen působením Ducha svatého. Evangelium má charakter
skryté síly zjevení, která se do přítomnosti vlamuje z konce
časů. Evangelium hlásá Krista jako Pána mesiášského
království a je prvním znakem a příslibem mesiášské doby.
Objevuje ve vzkříšení ukřižovaného Krista zlom věků a skryté
svítání mesiášské budoucnosti.
Křest. Skrze
křest je církev volána ke svobodě mesiášské doby, křtem jsou
věřící přijati do Kristova společenství a do trojičního
působení Boha. Křest je znamením Boha přicházejícího do
osobního života. V tomto smyslu je křest spojen s evangeliem -
obojí je viditelným znakem působení Ducha svatého, který
spojuje věřící s Kristem a je silou nového stvoření.
Moltmann vyčítá církvi, že křest ztrácí charakter
veřejného, konfesního znamení naděje a víry. Přitom by měl
být chápán jako část trinitárních vztahů eschatologického
Božího působení ve světě. Jako znamení smíření daného
smrtí Ježíše Krista, křest představuje tvořivou sílu Ducha
svatého. Vede do Kristovy smrti, ale zároveň k očekávání
vzkříšení. Křest nefunguje podle Moltmanna „ex opere
operato", ale „ex verbo vocante". Je slovem
zaslíbení, je působící událostí, ale bez víry nemůže
způsobit nic. Křest je nutný pro život víry, ale nelze říci,
že by byl nutný pro spásu. Moltmann se přiklání k názoru, že
by křest nemluvňat měl být nahrazen požehnáním a křtít by se
mělo až na základě vlastní víry. Svobodná a osvobozující
církev by měla žít ze křtu jako události osvobození.
Večeře Páně.
Společenství u stolu Páně je eschatologické znamení toho, že
„jsme na cestě", je opakovaným a opakovatelným znamením
naděje. Večeře Páně má podle Moltmanna být veřejným a
otevřeným stolováním společenství, k pokoji a spravedlnosti
Boží ve světě. Ke stolu nezve církev, ale Kristus a pozvání je
určeno všem, ke kterým je církev poslána.
Jakékoli omezení
pozvaných činí z Večeře Páně večeři církve a v centru pak
není společenství s Ježíšem Kristem, ale s církví. Večeře
Páně má být oslavou osvobozující přítomnosti ukřižovaného
a vzkříšeného Pána. Moltmann odmítá i nutnost svěcení pro
vysluhování eucharistie; říká, že každý, kdo slyší volání
a následuje, je oprávněn lámat chléb a rozdělovat víno. Jde o
službu celé kongregace, vždyť Ježíš zemřel za všechny.
Moltmann zdůrazňuje význam společenství stolu Páně, jeho
eschatologický charakter; má být nahlížen z perspektivy
univerzální hostiny národů v přicházejícím království (Iz
2, 2-4). „V Ježíšově přítomnosti Večeře Páně
jedinečným způsobem spojuje minulost s budoucností, dějiny a
eschatologii a stává se znamením osvobozující milosti."
Neoddělitelnou součástí eucharistické slavnosti je
epiklese, protože celá slavnost je slavena jako dar Ducha svatého.
Skrze něho dostává společenství stolu život a sílu nového
stvoření a ujištění o přicházejícím království. V jeho
působení se eucharistie stává svátostí času, protože obrací
jeho chod: nesměřuje do minulosti, ale naopak - čas je skrze
Krista otevřen do budoucnosti jednou provždy a pro všechny, aby
byl jednou završen v parusii.
Bohoslužba.
Moltmann kritizuje, že většina dnešních bohoslužeb nevyjadřuje
v dostatečné míře radost a svobodu a nedává dost prostoru
spontaneitě slavení. Volá po reformě bohoslužby, společně s
reformou církve. Křesťanská bohoslužba má být proměněna ve
spontánní slavení. Teprve pak bude mít účinek i na radostnost
denního života. Bohoslužba ale také, společně s radostí
vzkříšení a svobody, přináší přítomnost ukřižovaného -
a tedy i bolest nad selháními a proviněními. Kde se prožívá
Boží blízkost v Duchu svatém, tam se prožívá i bezbožnost.
Kde lidé začínají žít v království Syna člověka, tam se
bolestně pociťují nelidské vztahy a chování. A to je nutný
krok k jejich nápravě.
2.3
Představa nové církve
Reforma církve musí
začít „zdola", vytvářením společenství (kongregací),
která se budou organizovat sama v souladu s evangeliem, jeho
zaslíbeními a výzvami. Jako Kristova církev mají tyto kongregace
všemi silami realizovat své sociální, politické a kulturní
možnosti, aby skrze ně byli lidé konfrontováni s Kristovou
svobodou a pozvání do mesiášského království.8
Život a činnost komunit má přinášet Boží pokoj do tohoto
konfliktního světa. Stupeň a řád svobody v komunitě se tak
stane znamením a bodem počátku překonání bezbožných a
nelidských podmínek panování a útlaku ve společnosti. Jde o řád
ukazující osvobození od hříchu, zákona a smrti. „Ustavení
Kristova společenství je ustavením nového života uprostřed
starého a ustavením opravdového života uprostřed toho, co je
špatné." Církev má být pozemskou formou Kristova panování,
které přemáhá svět a osvobozuje svět. Kristova vláda
nemůže být reprezentována hierarchií separovanou od lidí, ale
jen bratrským řádem charismatické komunity. To ovšem znamená
zrušit v církvi privilegia a jakoukoli nadřazenost.
Působením Ducha se
stal celý lid „královským kněžstvem"; všichni věřící
mají obecné kněžství. Ale společenství potřebuje speciální
služby: kazatele, presbytery i diákony, kterými pověřuje lidi ze
svého středu. Působí-li někdo ve společenství jako kazatel či
vysluhuje eucharistii, pak tak činí v Kristově jménu. Nejsou to
„nositelé úřadu", ale Kristus. Komunita a její členové
nesoucí v ní zvláštní pověření rostou spolu a závisí
jeden na druhém. Základním aktem církve je shromažďování na
základě zaslechnutého Božího volání. Církev je také
společenství v čase - s těmi, co byli a s těmi, co přijdou.
Stojí na základu apoštolů a proroků - jejich úloha je
neopakovatelná, ale služba evangeliu je předávána každému
věřícímu. Apoštolská posloupnost tedy může být vztažena
pouze na zvěstování a patří celé církvi a každému pro jeho
službu, do které je postaven dary Ducha svatého.
Jak již bylo řečeno,
reforma církve a komunit má proběhnout odspodu. Příkladem jsou
„grass-root" komunity. Musí být dán prostor alternativním
formám křesťanského života, za předpokladu, že chtějí
reformovat církev a nevytvářejí gheta. Ideálem je kongregace
shromážděná v Kristově otevřenosti. Shrnout, jak by takové
komunity měly vypadat je těžké, neboť se budou velmi různit.
Ale následující body jsou podle Moltmanna zásadní pro všechny:
- dobrovolná asociace členů v křesťanském společenství
- společenství zvladatelné velikosti, ve kterém je možný život
ve vzájemném přátelství a společném plnění specifických
úkolů
- probouzení tvořivých sil u každého individua a odložení
privilegií, které někteří dosud měli
- autonomie ve způsobu duchovního života komunity a života ve
společenství
- společné soustředění na specifické křesťanské úkoly ve
společnosti, ať již jde o evangelizaci či osvobozování
utlačovaných
- dobrovolný návrat k jednoduchému kristo-centrismu v náboženském
životě a reflexi nové křesťanské praxe v teologii.
Pak budeme mít na
místě „církve pro lidi" „církev lidí", která bude žít,
trpět a jednat mezi lidmi a s nimi. „Jestliže tyto komunity
nabídnou lidem prostředí přátelství bez dominance, ve kterém
mohou najít sami sebe a své tvůrčí schopnosti a vystoupit tak ze
své samoty, bezmoci a závislosti - pak tyto komunity umožní
lidem stát se subjekty svých vlastních dějin v osvobozujících
dějinách Boha."
3.
Trinitární nauka o stvoření
Stojíme tváří v
tvář ohrožení existence lidí i Země, stojíme tváří v tvář
ekologické krizi. Člověk si „podmanil" zemi neblahým
způsobem, biblická slova o vládě člověka (Gn 1,26) byla vzata
příliš doslova. Dosavadní nauka o stvoření považovala Boha za
absolutní subjekt a stvoření za objekt, pasivní materii. Vztah
Boha ke světu byl často chápán jako jednostranný panovnický
vztah; a prostřednictvím vlády nad světem pak člověk odpovídal
svému Bohu. Bůh stojí v transcendenci a příroda je odbožštěna.
Člověk byl stvořen jako obraz Boží, koruna stvoření a je tedy
určen k panování nad stvořením. Kam tato nauka i chování
lidstvo dovedly, víme. Otázkou je co teď s tím? Moltmann nenabízí
řešení krizové ekologické situace, ale novou nauku o stvoření,
nauku trinitární, která zahrnuje do Boží lásky a spásy celé
stvoření. Nauku nehierarchickou, decentralizovanou a
společenstevní.
3.1 Bůh
Stvořitel (Bůh a stvoření)
„Ve svobodném
vzplanutí své lásky vychází věčný Bůh ze sebe a tvoří
stvoření, skutečnost, která je zde jako on, a přece je jiná než
on. Skrze Syna tvoří, smiřuje a vykupuje Bůh své stvoření. V
síle Ducha je Bůh ve svém stvoření a ve vykoupení tohoto
stvoření sám přítomný. V hojnosti lásky, z níž pochází
vše, co vzchází od Boha, se už nachází připravenost Boha
snášet odpor svých tvorů. V něm se nachází také vůle ke
smíření a vykoupení světa, vůle trpící, ale vytrvalá ve své
naději."
Základní premisou
Moltmannovy nauky je, že Stvořitel přebývá skrze svého Ducha ve
svém stvoření. Přebývá ve svém stvoření jako celku i v
každém jednotlivém tvoru a udržuje ho mocí svého Ducha
pohromadě a při životě. Moltmann říká, že křesťanská nauka
o stvoření má být utvářena zjevením Krista a zkušeností
Ducha. Vztah Boha ke světu pak musíme chápat jako mnohovrstevný
vztah společenství. Otec tvoří skrze Syna v Duchu svatém.
Stvoření je od Boha stvořeno, skrze Boha formováno a v Bohu
jsoucí.9
Stvoření je svobodný akt Boží lásky. To, že člověk byl
stvořen jako Boží obraz, je výrazem sebeomezení a snížení se
nesrovnatelně nás převyšujícího Boha. Sebesdílení Boží
dobroty v lásce ke stvoření není podle Moltmanna otázkou
svobodné volby, nýbrž samozřejmým působením jeho věčné
podstaty. Ve své stvořitelské činnosti je Bůh sám sebou.
Stvoření vzniká z vnitřního napětí v Bohu samém - Bůh
tvoří svět a zároveň do něj vstupuje. Ve stvoření je
tedy možné rozeznat sebeodlišení a sebediferenciaci Boha; Bůh je
v sobě a zároveň mimo sebe. Ke stvoření si Bůh musel utvořit
prostor, musel ustoupit sám sobě, „uskromnit se". Bůh musí
vzít zpět svou přítomnost, aby vytvořil „nihil", z
kterého pak tvoří. Moltmann tu vychází z kabalistického učení
o Bohem opuštěném prostoru, který však nabývá ohrožující
charakter až pádem člověka a sebeuzavřením tvorů vůči Boží
lásce.10
Moltmann rozlišuje počáteční tvoření, historické tvoření a
eschatologické tvoření. Počáteční tvoření je creatio ex
nihilo, historické tvoření „namáhavé tvoření spásy z
překonání zla" a eschatologické tvoření vzniká z
překonání hříchu a smrti. Stvoření není hotové, jde o
creatio continua, jež Moltmann ztotožňuje s
evolucí.11
Pohyb od počátečního sebeomezení k eschatologickému odstranění
tohoto sebeomezení nazývá Moltmann novým stvořením. I v
království slávy zůstane však svět Božím stvořením a
nestane se samotným Bohem. Podílem stvoření na eschatologické
přítomnosti Boha vzniká „svět bez konce", věčný život.
Království slávy, které dokonává proces stvoření skrze
přebývání Boha, si nemůžeme představit jako ke konci přivedený
uzavřený systém, ale jako otevřenost všech konečných životních
systémů pro plnost života.
3.2 Syn
vykupitel
„Syn, věčný
protějšek v Bohu samém, se stává moudrostí, vzorem, skrze který
je stvoření učiněno. Syn, ve kterém je svět stvořen, se stává
tělem a vstupuje sám do světa, aby ho vykoupil. Trpí sebezničením
stvoření, aby je skrze své utrpení vyléčil. Co není tímto
způsobem přijato Bohem v jeho stvoření, to nemůže být
uzdraveno."
Bůh tvoří,
smiřuje a vykupuje skrze Syna. Vykoupení znamená osvobození lidí,
uspokojení přírody a spasení člověka i přírody. Křesťanská
nauka o stvoření ve světle Kristově má proto být naukou o
osvobození lidí, uspokojení přírody a spasení člověka i
přírody. Víra v Ježíše Krista je podle Moltmanna křesťanskou
podobou víry ve stvoření. V pohledu na Kristův kříž znamená
creatio ex nihilo odpuštění hříchů a v pohledu na
stvoření znamená Kristův kříž upevnění celého vesmíru. Syn
se vydává ničivému nic, aby je překonal a daroval tak stvoření
spásu a svobodu. Vtělení Syna tak má kosmologický
rozměr; je to událost, ve které se Bůh spojuje s lidstvem. Je-li
Kristus prostředníkem spásy pro celé stvoření, pak je také
důvodem pro jeho existenci. V tomto smyslu je Ježíš prostředníkem
celého stvoření. Stvoření je samo zaslíbením zmrtvýchvstání,
přemožení smrti ve vítězství věčného života. „V
Božím pohybu, jeho vtělení a jeho obětování na kříži se
otevírá také nebe pro zemi a země pro nebe, nebe a země
jsou sjednoceny a v úplném míru Krista docházejí vzájemného
otevřeného společenství."
3.3 Duch
ve stvoření
„Bůh Duch je
také Duchem, celkovou shodou, strukturou, informací, energií
univerza. Duch univerza je Duchem, který vychází z Otce, a v Synu
osvěcuje. Evoluce a katastrofy univerza jsou také pohyby a
zážitky Ducha stvoření. Proto ,sténá‘
podle Pavla Boží Duch ve všech tvorech pod mocí nicotného. Proto
se Boží Duch transcenduje ve všech tvorech. To se manifestuje v
sebeorganizaci a v sebetrancendenci všech živých tvorů."
Duch Stvořitel je
přítomen ve svém stvoření (Ž 104); je to kosmické, smírčí a
vykupující přebývání. Duch tvoří, uchovává, obnovuje a
dokonává. Stvoření tak lze chápat jako diferencovanou přítomnost
Ducha. Duch vychází z Otce a v Synu osvětluje a transcenduje
ve všech tvorech. Síla Ducha je Boží tvořivou silou, která
ospravedlňuje hříšníky a křísí mrtvé. Duch svatý je silou
vzkříšení; dary Ducha jsou síly nového, věčného života.
Duch je silou lásky, ze které stvoření vzešlo a kterou je
neseno. V oživujícím a přebývajícím působení Ducha se
uplatňuje celé trojiční působení; v něm dospívá stvoření
Otce skrze Syna a smíření světa s Bohem skrze Krista k cíli.
Celé stvoření
představuje Duchem formovanou realitu. Duch je tvořivá síla,
společenství i zážitek individuace vlastního poslání. Je
budoucností nového stvoření, příslibem znovuzrození kosmu ke
slávě Boží. Moltmann mluví ve větší části textu o Duchu,
Duchu Božím, méně často o Duchu svatém. Mluví ale také
o Duchu s mnoha dalšími přívlastky, někdy i o duchu (s malým
d). Kosmický Duch působí v přírodě - je principem kreativity,
vytváří vzájemné působení, život ve společenství. „Duch
Boží je ,společným Duchem‘
stvoření," říká Moltmann.
Je principem
individuace, principem intencionality. Jeho přítomnost ve stvoření
jako nekonečného v konečném naplňuje vše živé
sebetranscendencí.12
Dále Moltmann říká, že Duchem lze nazvat informace, které
určují všechny systémy hmoty a života. „V rozvíjejícím
se světě je přítomný nejen Duch Boží, nýbrž spíše Bůh
Duch s jeho nestvořenými a tvořivými energiemi." Podle
Moltmanna je možné nazvat Ducha stvoření Duchem Božím, ale
podle biblického jazyka to není Duch svatý. Duchem svatým lze
nazvat Ducha spasení a posvěcení, tedy přítomnost vykupujícího
a nově tvořícího Boha. Je to Duch Kristův a Duch Boží. Duch
svatý nepotlačuje stvořitelského Ducha, nýbrž ho transformuje.
Dále Moltmann mluví o Duchu jako anticipaci (duchu života,
nasměrování lidského bytí), Duchu jako komunikaci (duchu života
ve vztahu, komunikaci), Duchu jako kladném přístupu k životu
(duchu života, lásky, radosti), Duchu zmrtvýchvstání, Duchu
přitakání.13
Přes tuto složitou kategorizaci Moltmann vidí celé
stvoření jako nesené Duchem a v Duchu: „Chápání ,stvoření
v Božím Duchu‘
nejen staví stvoření vůči Bohu, nýbrž je zároveň také
přijímá dovnitř Boha, aniž by je zbožštilo. Bůh proniká své
stvoření tvořivými o oživujícími silami Ducha... Z hlediska
Ducha ve stvoření je třeba nahlížet také vztah Boha a světa
jako perichoretický vztah."
3.4. Člověk
jako součást stvoření a obraz Boží
Lidé jsou subsystémy
kosmického životního systému a v něm přebývajícího Božího
Ducha. Člověk je tedy součástí stvoření, součástí přírody.
Je nejvyšším z tvorů a jako takový je schopen poznávat. Poznání
mu však má sloužit k spoluúčasti, ne k ovládání. Poznání
světa jako stvoření je podle Moltmanna ve své původní podobě
poděkováním za dar stvoření a společenství v něm a oslava
Stvořitele. Víra v Boha Stvořitele přináší naději a důvěru
a ty zavazují člověka k věrnosti zemi. Člověk byl stvořen k
obrazu Božímu (Gn 1,26). Podobnost Bohu nejprve označuje vztah
Boha k lidem a teprve pak vztah lidí k Bohu. Moltmann říká, že
teologicky lze člověku rozumět nejprve jako imago mundi,
než ho lze chápat jako imago Dei. Jako Boží obraz mají
lidé Boha zastupovat ve stvoření. Jako Boží obraz jsou lidé pro
Boha protějškem, ve kterém se chce poznat. Jsou stvořeni k tomu,
aby Bohu odpovídali a aby velebili jeho slávu. V tomto smyslu jsou
lidé „kněžskými tvory", „eucharistickými bytostmi".
Stejně jako zastupují Boha ve stvoření, zastupují stvoření
před Bohem. Můžeme se ptát, jak může být hříšný člověk
Božím obrazem? Na to Moltamnn odpovídá, že lidský hřích může
zvrátit vztah člověka k Bohu, ale nemůže zničit vztah Boha k
člověku. Po pádu je třeba toto určení člověka být obrazem
Božím na zemi nahlížet jako Boží milost a mesiášské povolání
člověka skrze Krista. Dále Moltmann rozlišuje trojí určení
(povolání) člověka: 1. Původní určení jako imago Dei,
2. Mesiášské povolání jako imago Christi a konečně
3. Eschatologické oslavení jako gloria Dei. V tomto smyslu
lidé vládnou na zemi ve jménu Božím nad ostatními tvory, jsou
protějškem Boha na zemi, se kterým chce Bůh mluvit a jsou
zjevením Boží slávy na zemi. Člověk je také obrazem
Boží trojice. Je
tvorem společenským a lidská rodina (muž, žena, dítě) je
obrazem společenství v Boží Trojici. Lidé byli Kristem nejen
obrozeni z hříchu zpět k obrazu Božímu, ale věčný Syn se stal
člověkem a podobal se jim a lidé přijímají podobu Syna a
jsou skrze Ducha svatého přijati do věčného společenství s
Otcem. „Skrze Syna se tedy Boží Trojice otvírá člověku...
Otec tvoří, vykoupí a dokoná lidi skrze Ducha v obraze Syna."
Závěrem pojednání o člověku popisuje Moltmann, co je a jak by
měl vypadat lidský život. Měl by to být život přijatý,
prožitý a milovaný, život v kladném přístupu a lásce k lidské
křehkosti a smrtelnosti. V tomto pohledu je pak umírání přechodem
do jiné formy bytí a naděje na zmrtvýchvstání je do budoucnosti
zaměřenou vírou ve stvoření.
3.5. Šabat
jako vrchol stvoření
Korunou stvoření
podle Moltmanna není člověk, ale šabat, neboť v něm a skrze něj
dokonal Bůh své stvoření. „Je to šabat, který označuje svět
za stvoření, světí ho a žehná mu." Dokonání stvoření
spočívá v Božím klidu. Z něj pramení požehnání a posvěcení
sedmého dne. Stvořitelská díla ukazují v činnostech Boha stálou
transcendenci Stvořitele, zatímco šabat poukazuje na imanenci
Stvořitele v jeho stvoření. Šabat je svátkem stvoření, které
se událo ke spasení. Šabatem Boha ve stvoření začínají dějiny
Boha se světem a světa s Bohem. Šabat je první, co Bůh posvětil.
Moltmann zdůrazňuje význam slavení šabatu, říká: „V tichu
šabatu už lidé nezasahují prací do okolního světa, nýbrž
nechávají celé stvoření Boha v klidu. Uznávají neporušitelnost
stvoření za Boží vlastnictví a světí tento den svou radostí z
bytí jako Boží tvorové ve společenství stvoření." Tím
otevírá mír šabatu také mír pro přírodu. V odpočinku Božím
získávají všichni svou svobodu a šabat se tak stává symbolem
vnitřní svobody. Šabatní klid je nestvořenou milostí Boží
přítomnosti pro celé stvoření. O šabatu Bůh začíná „vnímat"
své tvory, nechává se jimi oslovovat a obšťastňovat. Šabat
jako dokonání stvoření a jako zjevení pokojného přebývání
Boha v jeho stvoření odkazuje na budoucnost, kdy se Boží stvoření
a zjevení stanou jedním. To je vykoupení. Ježíšovo zvěstování
Božího království pak ohlašuje mesiášský šabat a svobodu
mesiášské doby. „Pod Ježíšovým zvěstováním blízkosti
Království se celý život stává svátkem šabatu." Křesťanskou
neděli je třeba v tomto smyslu nahlížet jako mesiášské
rozšíření šabatu Izraele. Moltmann se přimlouvá za svěcení
sobotního večera jako ticha šabatu. Říká: „Po týdenní práci
dojde člověk klidu v Boží přítomnosti. V tento večer člověk
cítí něco z božského ,dokonání‘
stvoření. Služba Bohu v nedělním ránu pak může být zcela
postavena do svobody zmrtvýchvstání Krista pro nové stvoření. V
ní má být rozšířena ona mesiášská naděje, která obnovuje
život."
4. Závěr
Závěrem se můžeme
ptát, jaké shody a jaké rozdíly nacházíme v trinitární
eklesiologii a nauce o stvoření. Shodu lze vidět zejména ve
zdůrazňování úlohy Trojice - tvůrčí síly Boha Otce,
vykupujícího, spásného působení Kristova a posvěcující
a životadárné moci Ducha svatého jak v církvi, tak v celém
stvoření. Moltmann popisuje spásu a vykoupení pro celé stvoření,
nejen pro člověka. Svoboda, kterou přináší víra a kterou hlásá
církev je svobodou pro společenství i s přírodou. Také do
eschatologického nového tvoření zahrnuje Moltmann celé stvoření.
Církev i celé stvoření vznikly z Boží lásky a milosti a jsou
jimi neseny. Obě nauky mají samozřejmě svá specifika, ale
výrazné rozdíly jsem žádné nepostřehla.
5.
Literatura
LaCugna,
C. M. (1996) Trojiční tajemství Boha, v: Fiorenza, S. S., Galvin,
J. P.: Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva. Díl
1. CDK, Vyšehrad, Brno, s. 167-210.
Dolejšová,
I. Trojice I - Historická část. Pracovní texty IES Praha
Dolejšová,
I. Trojjediný Bůh (současné přístupy). Pracovní texty IES
Praha
Moltmann,
J. (1993) The Trinity and the Kingdom. The Doctrine of God. Fortress
Press, Minneapolis
Moltmann,
J. (1991) History and the Triune God. Contributions to Trinitarian
Theology. Crossroad, New York
Moltmann,
J. (1993) The Church in the Power of the Spirit. A Contribution to
Messianic Ecclesiology. Fortress Press, Minneapolis
Moltmann,
J. (1999) Bůh ve stvoření. Ekologická nauka o stvoření. CDK
Vyšehrad
1LaCugna,
C. M. (1996) Trojiční tajemství Boha, v: Fiorenza, S. S., Galvin,
J. P.: Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva. Díl
1. CDK, Vyšehrad, Brno, s.167-210.
2Dolejšová,
I. Trojice I -Historická část. Pracovní texty IES Praha
3Dolejšová,
I. Trojjediný Bůh (současné přístupy). Pracovní texty IES
Praha
4Moltmann,
J. (1993
a) The Trinity and the Kingdom. The Doctrine of God. Fortress Press,
Minneapolis
5Moltmann,
J. (1991)
History and the Triune God. Contributions to Trinitarian Theology.
Crossroad, New York
6Moltmann,
J. (1993 b) The Church in the Power of the Spirit. A Contribution to
Messianic Ecclesiology. Fortress Press
7Moltmann,
J. (1999) Bůh ve stvoření. Ekologická nauka o stvoření. CDK
Vyšehrad
8Moltmann
zdůrazňuje sociální, kulturní a politické aktivity
společenství (kongregací). Říká, že církev má být
sekulární a otevřená. S otevřenou církví nelze nesouhlasit,
neumím si však představit, co znamená církev sekulární.
Rovněž přílišný důraz na zmíněné aktivity, které do
značné míry nacházíme i „ve světě", mi nepřipadá nosný.
Církev si podle mne musí zachovat svoji specificitu ve zvěstování
a vysluhování svátostí.
9Moltmann
mluví o Bohu, o Kristu a o Duchu. Z textu není vždy patrné, zda
Bohem je míněn jen Bůh Otec či celá Trojice.
10Ale
přebývá-li Bůh ve svém Duchu ve stvoření, jak může být
prostor bez Boha? Moltmann píše na jiném místě: „zůstane
skutečnost vně Boha přece v Bohu... Bůh je vše ve všem."
(str. 76)
11Moltmann
říká, že evoluci nelze srovnávat se stvořením, ale s
pořádáním stvoření. Na druhé straně říká, že evoluce =
stvoření, protože zachycuje celé bohatství forem bytí v
jediném Božím okamžiku. A dále čteme, že stvoření není
hotovo, že evoluce je pokračující Boží tvoření (creatio
continua). Již tyto výpovědi samy o sobě si odporují.
Navíc, je-li evoluce pořádání stvoření a jeho proměna,
stejně to předpokládá nějaké počáteční stvoření a s tím
by asi evolucionisté příliš nesouhlasili.
12Moltmann
často mluví o Duchu jako síle sebetranscendence všech tvorů
nebo dokonce všeho živého. Na druhé straně mluví o člověku
jako jediném tvoru schopném reflektovat Boží autoritu, slávu,
lásku. Jak může tvor neschopný této reflexe sebetranscendovat?
13Moltmannova
kategorizace Ducha do mnoha „škatulek" mi připadá nemístná.
Sám Moltamnn popisuje Ducha Božího jako sílu stvoření i jeho
udržování, bez které není nic. A pak tuto nepopsatelnou a
neuchopitelnou Boží moc škatulkuje do řady velmi lidských
kategorií.