Úvod
V průběhu minulých třiceti let vytvořil francouzský
literární kritik a kulturní teoretik René Girard provokativní hypotézu o vztahu
mezi náboženstvím, kulturou a násilím. Na počátku onoho období měl Girard s křesťanstvím
malý formální kontakt, ale postupně se pro něj křesťanské zjevení stávalo stále
důležitějším a jeho vlastní výzkum ho vedl důsledně ke konverzi - zpět ke
katolicismu jeho mládí. Teologové Hans Urs von Balthasar a Henri de Lubac jej
vysoce oceňují. Mezi těmi, které jeho literární kritika ovlivnila, můžeme
zmínit spisovatele Milana Kunderu. Je pravda, že Girardovy pohledy někdy nabízejí
velmi striktní a originální interpretace biblických pasáží a v tomto
článku bych se chtěl u některých z nich zastavit. První část tedy bude
velmi obecný úvod Girardovy teorie (která je také nazývána teorií mimetickou;
řecky mimeisthai - napodobovat, následovat) a druhá část ukáže, jak může být
tato teorie využita v naší četbě Písma, zvláště pak Janova evangelia,
ačkoli se zmíním i o jiných pasážích.
I. Mimetická teorie Reného Girarda
a. Mimetická podstata touhy
Girardova analýza začíná pohledem na touhu v jejím
běžném, každodenním smyslu a důležitým rozlišením mezi touhami a potřebami.
Všichni máme biologické potřeby: potřebu jídla a pití, bezpečí a do určité míry
také potřebu vyjádřit svou sexualitu. To jsou konstanty každé lidské bytosti a
každé kultury. Ale často máme také touhy, a pro Girarda jsou touhy kulturně podmíněné.
Popisuje touhu jako mimetickou zkušenost, což je podle řeckého výrazu mimésis
imitace, napodobení. Touha je podle něj něčím, co se lidská bytost učí, když
roste a dosahuje úrovně napodobováním druhých.
Tento fakt rozpoznal již dříve Platón. Přemýšlíme-li o tom, jak se např.
dítě učí mluvit, jeví se napodobování jako něco běžného. Bez takové nápodoby je
normální lidský život nemožný. Pro Girarda je však zajímavé poznání, že se
nejedná pouze o jazyk a vzorce chování. Také naše touhy jsou navzájem napodobovány.
Girardovým klasickým příkladem jsou dvě malé děti, které si hrají s hračkami.
Ačkoli je dostatek hraček pro obě, stává se často, že jedno dítě si chce hrát
přesně s tou samou hračkou, kterou si vzalo to druhé, právě proto, že ji
má druhé dítě. Dvě ruce natahující se po téže věci. To znamená, že možnost
soupeření či dokonce násilí není nikdy daleko od touhy, protože přesně nevíme,
po čem toužit, a proto se učíme svým touhám od druhých. (Augustin říká, že naše
srdce jsou neklidná, dokud nespočinou v Bohu.)
Zajímavým příkladem mimetické touhy (touhy napodobovat) je
pro Girarda příběh o Šalomounově soudu nad dvěma ženami, kdy se obě
prohlašovaly za matku dítěte. Šalomoun navrhuje rozetnout dítě napůl. Tak
přijde na to, která matka je pravá, protože jedině ona usiluje o to, aby dítě
zůstalo naživu. Falešná matka je tak pohlcena rivalitou a nenávistí k pravé
matce, že chce jednoduše mít přesně totéž, co ona, i kdyby to znamenalo
polovinu mrtvého dítěte!
V životě dospělých lze najít mnohé příklady: na
partnerském trojúhelníku, který se tak často objevuje ve světové literatuře,
lze ilustrovat různé typy partnerského soupeření. Na sociální a ekonomické
úrovni nám reklamní průmysl neustále říká, co bychom měli pro plný a zdravý
život mít: musíme jezdit v tomto autě, kouřit tyto cigarety atd. Na
finančním a kapitálovém trhu je to stejné: toužím po amerických dolarech tak
dlouho, pokud i jiní chtějí nakupovat dolary, ale chtějí-li místo toho německé
marky, změní se i má touha. Vraťme se zpět k rozdílu mezi touhami a
potřebami: je to přesně ten případ, kdy např. dítě, které žije ve slumu v chudinské
čtvrti Limy, potřebuje jíst a pít, ale jeho touha po McDonaldu a Coca Cole může
být tak silná, že ji pro sebe pociťuje jako potřebu. Tyto věci jsou
reprezentativními symboly kultury blahobytu a z ní vycházejícího životního
stylu, který se absurdně lze „naučit". To vede k žárlivosti těch, kdo
takové věci nemají, na ty, kdo je mají. Přitom není naprosto brán v potaz
kulturní kontext. Lze říci, že společnou velkou slabinou jak extrémního
kapitalismu, tak státního komunismu je to, že diktují lidem, „co mají chtít".
b. Mechanismus obětního beránka
Klíčovým tématem Reného Girarda je možnost rivality a
násilí, která leží v samotném základu našich tužeb a je s nimi
bytostně svázána. Jak bible, tak i mnohé mýty vyprávějí o této formě soupeření,
kde hlavními hrdiny jsou často bratři nebo dvojčata: Kain a Ábel, Romulus a
Remus, Jákob a Ezau. Stejně tak mýty, které vyprávějí o vzájemných válkách mezi
bohy. Primitivní společnosti, v nichž
neexistuje právní systém, mají proto právem hrůzu z násilí. Člověk je
jediným druhem živočicha, který připouští možnost existence neohraničeného
násilí. Bojují -li dva lvi o samici, zápas trvá jen dokud jeden z nich
není jasným vítězem. Ten druhý mu vyklidí cestu a zápas nekončí smrtí. Pokud
však jsou v konfliktu lidé, je zde stále možnost, že ten, kdo prohraje,
bude zabit. Konflikt se pak šíří v rodinách a kmenech, dokonce v celém
společenství či národě. Sklon člověka k násilí ovládá celou společnost
jako mor nebo záplava, jak můžeme vidět i v současné situaci na příkladech
bývalé Jugoslávie nebo Rwandy.
Jak tedy může lidská společnost kontrolovat nebo omezovat
násilí? V moderní společnosti tuto funkci zastává soudní systém. „Stát"
trestá přestupníky takovým způsobem, aby nikdo nemohl ospravedlnit vlastní
pomstu. Nekontrolovatelné násilí (např.
vendeta nebo krevní msta) má prevenci v řízeném násilí (jako je vězení
nebo dokonce trest smrti). Ale co se děje v primitivní společnosti, kde
neexistuje soudní systém? Girard zastává názor, že jsou aplikovány tytéž
principy, s výjimkou, že zde tuto roli zastává primitivní náboženství.
Dostane-li se společnost do bodu, kdy je zaplavena či ovládnuta vlastním
násilím a rivalitou, objevuje velice účinnou cestu k obnovení vlastní
jednoty: nalezne oběť (nebo skupiny obětí), která bude použita jako „obětní
beránek", tj. všechno násilí bude promítnuto do nejslabších členů společnosti.
Je třeba říci, že to, co se zde nazývá mechanismem „obětního
beránka" (německy Sündenbock) není totožné s náboženským ritem popsaným v knize
Leviticus. Girard používá tento termín tak, jak se objevuje v běžné řeči. Jde jednoduše o oběť, kterou si skupina
vybere. Pro Hitlera byli obětními beránky Židé, právě tak Židé a čarodějnice
byli obětováni křesťanskou společností ve středověku atd. Je obtížné představit
si jakoukoli lidskou společnost, která by se nespoléhala na existenci skupin „outsiderů",
jež je možno diskriminovat, pronásledovat, vyhostit nebo dokonce zabít v zájmu
znovunastolení jednoty a pořádku ve skupině. Podstatné je, že od tohoto násilí
se očekává, že přinese konec násilí a napětí. Protože společnost vyvrhla nejslabší
členy, není nebezpečí, že by se bránili nebo že by se za ně mstili ostatní. V tomto
smyslu se zajímá Girard o dvě z forem primitivního násilí: o ukamenování a
o svržení oběti ze skály. Proč je to důležité?
V obou případech je odpovědná společnost jako celek, nikoli
jednotlivec. Nikdo ve skutečnosti
nevztáhl na oběť ruku a v případě svrhnutí s útesu se oběť často
vrhne dolů sama. A jestliže je každý vinen takovou smrtí, pak nikdo není vinen. Není zde tedy možnost
msty. Kruh násilí je prolomen - pro tuto chvíli.
Toto není přirozeně příliš krásný obraz člověka. Přesto
Girard došel k závěru, že všechna náboženství (včetně křesťanství) mají
svůj původ v události tohoto typu. Náboženská oběť je vždy pokusem
zvládnout násilí násilnými prostředky. Pokoj a jednota, kterou společenství
zažije po přinesení oběti, zvláště je-li to oběť lidská (později pak zvířecí),
jsou prociťovány jako zkušenost transcendence. Toto je pro Girarda kořenem „posvátného".
Odtud je již jen malý krůček k přemýšlení o násilném a krvežíznivém bohu, který
takové pravidelně se opakující oběti potřebuje. A máte základ náboženského systému.
Girard věřil, že odkryl pravdu o původu náboženství v primitivním strachu
z násilí a v potřebě zvládnout je násilnými cestami.
c. Evangelijní zjevení
Jak jsem dříve zmínil, překvapivý obrat v Girardově myšlení
přichází, když se začíná více zabývat křesťanským Písmem. Girard nejprve
předpokládá, že zde najde ještě více důkazů pro potvrzení mechanismu „obětního
beránka". Místo toho objevuje odlišný
proces. Bůh Staré i Nové smlouvy není krvežíznivým bohem, který by měl požitek
z obětí, ale je Bohem, který se stále pokouší vést lidi od obětí, který se
stále pokouší vést svůj lid tak, aby jednal jinak než „pronárody". Tento Bůh
odmítá vraždu Ábela, ale zakazuje pomstu na Kainovi. Vede Abrahama od lidské
oběti, ukazuje vlastnosti Trpícího služebníka v Izajášovi atd.
Konečně novozákonní Ježíš je sebezjevením milujícího,
násilí odmítajícího Otce, který zve nás všechny, abychom s ním měli
společenství; který nepřijímá Ježíšovu „oběť" z rukou hříšných a násilných
lidí, ale od něj samotného. A odpovídá
na ni vzkříšením Ježíše z mrtvých. Bůh živých se tak distancuje od násilí
kříže a nutí lidi konfrontovat se s tajemným násilím jejich vlastních
tužeb. Ježíšova zvěst stojí jako protipól násilí, který odhaluje, že skutky
jako vražda či cizoložství mají své kořeny v násilných touhách lidského srdce.
Varuje učedníky před nebezpečím pýchy a soupeření a konečně ostře kritizuje
farizeje a další náboženské vůdce za vytěsňování celých skupin lidí do pozice „obětního
beránka", aby se oni sami mohli cítit dobře a zbožně.
Pro Girarda je to překvapující objev. Židokřesťanská písma
jsou pravděpodobně jedinečnou náboženskou literaturou, která spíše odkrývá
tajemství násilí, než by je zastínila (jako v případě mýtů a většiny
jiných náboženství) a učí nás poznávat nevinu oběti. Girard považuje za
důležité rozlišovat mezi „náboženstvím" a „evangeliem". Tam, kde křesťané
považovali svou víru za „náboženství", upadali do stejných chyb jako většina
ostatních náboženství, dopouštěli se ukrutností jako byly křížové výpravy,
pronásledování Židů a heretiků atd. Pokud jsme však pravdiví vůči „evangeliu",
díváme se očima oběti, ukřižované a vzkříšené. Poznáváme, že bariéry mezi „nimi"
a „námi" nejsou již déle udržitelné (.ani Žid, ani Řek"), protože jsme všichni Božími
dětmi.
II. Girard a evangelia
Témata touhy, primitivního násilí a náboženství lze
nejlépe ilustrovat, podíváme -li se do evangelií. Známý text tak začíná nabývat
nového a aktuálního významu. Uveďme dva příklady: Girard má krásnou pasáž, v níž
komentuje nauku o Ježíšově narození z panny, jak je dosvědčeno v Lukášově
evangeliu, a staví ji do kontrastu s jinými příběhy zázračných narození v jiných
mýtech či náboženstvích. Podíváme-li se např. na příběh znásilnění Ledy Diem
nebo na narození Herkula atd., všechny tyto příběhy vyprávějí o aktu sexuálního
násilí: únos nebo znásilnění, kdy nadpřirozené bytosti demonstrují sílu své vůle
nad lidskými dcerami. S tím kontrastuje vlídnost evangelijní scény, kdy
Marie je pozvána andělem, aby spolupracovala s Boží spasitelskou vůlí a
kde je zásadní, důležitý její svobodný souhlas. Mezi těmito dvěma typy dějů je
obrovský rozdíl, a ten spočívá v propasti mezi nenásilnou laskavostí a
násilím.
Nebo vezměme jiný příklad z Lukášova evangelia. Ve 4.
kapitole je řečeno, že Ježíš rozzlobil lidi v synagoze tak, že „ho vyvedli
až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů" (v.
29); a nyní Girard poukazuje v jednom eseji na to, že „v Nazaretu nejsou
žádné srázy". O co šlo? Již dříve bylo řečeno, že kamenování či svržení z útesu
byly dvě nejdůležitější formy primitivního trestu nebo mechanismu „obětního
beránka". Kamenování se proto také často objevuje v evangeliích. Zde jde o
svržení ze srázu a Lukáš je tak soustředěn na vykreslení tématu primitivního
násilí, že proto, aby je zdůraznil, dokonce změní zeměpisné danosti Nazaretu. V Lukášově
evangeliu je i jiný příběh, který se točí kolem skály. Přináší dokonce ještě
jasnější obraz mechanismu „obětního beránka". Uzdravení posedlého v Gerase
(L 8) je pro Girarda dalším důležitým textem. V obecném smyslu začíná
udivující reakcí obyvatel města poté, co Ježíš uzdravil posedlého legií démonů. Místo, aby Ježíšovi poděkovali a radovali se
z uzdravení toho muže, .začali Ježíše prosit, aby odešel z jejich
krajiny, protože se jich zmocnila bázeň" (v.
37). Co se děje? Čeho se báli? Někteří komentátoři se navrhují výklad,
že byli rozzlobeni na Ježíše za likvidaci vepřů, kteří byli zdrojem jejich
obživy. Girard podává lepší vysvětlení.
Muž, který je posedlý nečistým duchem, je „obětní beránek".
Je vyčleněn ze života společenství. Žije mezi hroby, takže přebývá mezi světem
živých a mrtvých. Dovídáme se, že se ho společenství pokouší spoutat, ale on se
vymaňuje. Zní to velmi divně, ale společenství podvědomě chce, aby setrval v těchto
polovičatých podmínkách: nechtějí, aby žil mezi nimi, nechtějí ho ani zcela
poslat pryč. Možná proto, že dokud je na dosah, smýšlejí sami o sobě lépe,
mohou se srovnávat s tímto ubohým stvořením a v takovém světle jsou
zdraví a normální. Odtud vysvětlení jména démona „legie" - symbol pro dav, pro
společnost, která se sjednotila proti člověku.
Pokud je tato interpretace správná, pak to, co následuje, je šokující.
Ježíš přikazuje démonu (symbolu pomstychtivého společenství) vyjít z muže
do vepřů. Ti se pak zřítí ze srázu. Jinými slovy: Ježíš obrací obvyklý obraz
zcela naruby. Místo toho, aby byl „obětní beránek" společenství sražen z útesu,
.sedí u nohou Ježíšových, oblečen a s jasným rozumem" (v. 35). Vyhnáno je
společenství nebo přinejmenším jeho pomstychtivý duch. Není divu, že se lidé
děsí. Ježíš jim odňal jejich „obětního beránka". Nemohou již dále promítat své
negativní sklony do oběti. Musí převzít odpovědnost za sebe samé a své násilí.
III. Janovo evangelium
Jak nyní ukáži, některá témata ze čtvrtého evangelia stojí
ve středu Girardova zájmu. Pamatujme, že klíčem k porozumění je hledání
témat imitace, soupeření a mechanismu obětního beránka. V tomto případě je
Prolog Janova evangelia velmi důležitý, zvláště jako shrnutí celého spisu. Je
zřejmé, že začátek celého evangelia: „Na počátku bylo slovo" (J 1,1) připomíná knihu
Genesis: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gn 1,1). V Ježíši je nové
stvoření. Cenné je opětovné srovnání příběhu stvoření židovské a křesťanské
tradice s mýty mnohých jiných náboženských systémů, které vyprávějí o
různých aktech násilí a válek mezi bohy, z nichž svět povstal k existenci.
Témata nápodoby (mimese), soupeření a vyhnanství vstupují - jak ukazuje Starý
Zákon - velice rychle do lidských dějin. Hřích Adama a Evy (ruce vztažené k zakázanému
předmětu) je pokušením „napodobit" Boha tím, že se mu člověk stane soupeřem.
Pak následuje akt vyhnání, kdy je Bůh vykazuje z Edenu. Později přichází
soupeření mezi Kainem a Ábelem, které končí bratrovraždou.
Autor Prologu vyzdvihuje tato témata a brilantně je
pozměňuje. Za prvé ozřejmuje, že to není Bůh, kdo nás obětuje či vyhání, ale je
to lidské stvoření, které odmítne přijmout Slovo: .Do svého vlastního přišel,
ale jeho vlastní ho nepřijali." (v. 11) Nejen, že nepřijali, ukřižovali ho.
Jsme odděleni od Boha nikoli proto, že by nás Bůh odmítl, ale proto, že jsme si
zamilovali tmu víc než světlo. Dokud se soustředíme na „napodobování" Boha nebo
na soupeření s ním, bude proti nám stát hrozná ironie, že totiž ti, kdo
přijali Slovo, dostali moc stát se Božími dětmi. Zde je skutečné bláznovství
Adama a Evy: nepotřebujeme Bohu závidět či mu něco ukrást, protože on nám dal
vše.
Nejlepším příkladem této proměny je pro mě postava Jana
Křtitele. Prolog, nádherná mystická báseň o Slově, které přišlo na svět,
zahrnuje roztroušené verše s informacemi o Janovi, který „sám nebyl tím
světlem, ale přišel, aby o něm (světle) vydal svědectví" (v. 8). Janovi je dáno
výjimečné místo, zvlášť pokud bereme v potaz to, s čím si evangelia neví
rady, totiž že Ježíš - Mesiáš byl Janem pokřtěn. Byl snad svého času i Janovým
žákem? Jinými slovy, je zde náznak, že by oba mohli být viděni jako potenciální
„soupeři". Oba byli „posláni Bohem"
hlásat Království, oba měli učedníky a oba byli následováni obrovským množstvím
lidí. Ale Jan sám vše uvádí na pravou míru. On je pouze svědkem o Světle, je
přítelem ženicha, on se musí menšit, aby Ježíš mohl růst. Tento Janův postoj k Ježíšovi
je postojem pravého učednictví. Není mezi nimi žádné soupeření. Je to snad tak,
že autor Prologu přepisuje příběh Kaina a Ábela?
Na počátku 8. kapitoly je klíčová pasáž evangelia: příběh
ženy přistižené při cizoložství. Poté, co Ježíš rozehnal dav tím, že jej
konfrontoval s realitou jejich vlastních hříchů, vstupuje do sporu s předáky
Židů a vzbudí v nich takový hněv, že na konci kapitoly je sám v nebezpečí
kamenování. Ježíšův argument je velmi důležitý, prohlašuje totiž o předácích
židovského národa:
.Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl
vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když
mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži." (v. 44) Proč je
ďábel „lhářem" a jaká je podstata lží, které říká? Vzpomeneme-li na příběh
démona zvaného „legie" vyhnaného do vepřů v Lukášově evangeliu, začínáme
skládat obraz démonského či satanského jako obraz hrozné síly obvinění, které
prstem ukazuje na nevinnou oběť. Lhářem je proto, že předstírá, že oběť je
vinna. A vždy se snaží skrýt stopy vlastního násilí. Proto nazývá Ježíš
farizeje vrahy - stejnými, jako byli jejich předkové, kteří zabíjeli proroky. V jednom
silném výroku o nich hovoří jako o „obílených hrobech". Člověk kolem nich
chodí, nevěda, že uvnitř jsou práchnivějící pohřbená těla. To se děje, když
lidé odmítnou konfrontaci s násilím ve svých dějinách a ve svých srdcích.
Oběti tohoto násilí jsou skryté a zapomenuté. Pro svou slepotu dělají farizeové
stále stejné chyby. Dokud to Ježíš neodhalil, nechtěli jej kamenovat! Není náhoda,
že ihned následuje příběh slepého od narození (9. kapitola). On je také
postavou „obětního beránka", nejen proto, že lidé předpokládají, že jeho
slepota je způsobena jeho hříšností (či hříšností jeho rodičů), ale i proto, že
nakonec je rozzuřenými předáky židů vyhnán ze synagógy (9,34). V tomto kontextu musíme brát velmi vážně
postavu Satana, nikoli jako komickou figurku s rohy a ocasem, ale spíše
jako neosobní, iracionální moc, která se zmocňuje lidských bytostí, jako
žalobce - hroznou posedlost, která svolá společenství, aby vydalo své oběti a
přímo vede k šílenství koncentračních táborů a genocidy. Protikladem k tomu
je pro Girarda Duch svatý, Paraklétos či obhájce, moc, která se v dějinách
zastává oběti, která ujišťuje, že jsme nevinní a nic nás nemůže oddělit od
lásky Boha Otce. To je Duch, který podle Jana přišel na zem po Ježíšově smrti,
aby zjevil pravdu o lidském násilí a Boží slávě.
Chtěl bych uzavřít několika komentáři k postavě Petra
- u Jana i v ostatních evangeliích - kde představuje vhodný příklad toho,
jak touha napodobit může vést k vytvoření .obětního beránka". Petr je
člověk zmítaný touhami, které přicházejí. Je proti nim velmi slabý. Chce být
nejlepším ze všech učedníků, proto vždy také první ze všech mluví. Upadá z extrému
do extrému. Nejprve odmítne nechat si umýt nohy, ale když pozná, že na tom Ježíš
trvá, chce být umyt celý. V obou případech se pokouší být lepší než ostatní
učedníci. Touží být jiný
- a přitom chce zároveň patřit do skupiny učedníků. Udělá pro to
všechno.
To je také důvod, proč je Ježíš tak snadno schopen
předpovědět, že ho Petr zradí. To je jeden z aspektů evangelií, který lze
těžko odsunout stranou, zvláště pro lidi, kteří chtějí Ježíše prezentovat jen
jako „velkého učitele" nebo charismatického vůdce: celé toto charisma se totálně rozplynulo,
když byl Ježíš uvězněn. Jistě byl krásnou přitažlivou osobností a my s tím,
čteme-li evangelia, ale ve skutečnosti teprve když učedníci zažijí Vzkříšeného
Pána, udrží je to pohromadě. Nikoli vzpomínka na dobrého a atraktivního
učitele. Podívejme se, co se přihodilo s Petrem
ohřívajícím si ruce u ohně. Girard znovu klade obecnou otázku k této
události. Slyšíme častokrát, že Petr zapřel Ježíše, protože se bál, že by byl
také uvězněn nebo zabit. Ale pokud by měl skutečně strach, nikdy by nebyl šel
na dvůr velekněze a jistě by tam nezůstal i poté, kdy byl prvně poznán. Petr
tam toužil být, nikoli proto, aby si ohřál ruce, ale proto, že zoufale chtěl
patřit k té skupině. Jeho staří přátelé byli rozprášeni a on potřeboval někam patřit. A
udělá cokoli, aby patřil mezi tyto nové lidi, dokonce i vyhlásí, že Ježíše
nezná. Skutečně - nepředstírá. On skutečně zapomněl vše o atraktivní a
charismatické osobnosti Pána, za kterého chtěl kdysi předtím zemřít. Jako
většina lidí chce být součástí skupiny, to znamená „myslet způsobem, jakým
smýšlí skupina" (pamatujme, že jinde je Petr nazván Satanem proto, že jeho
smýšlení není z Boha, ale z člověka).
Proto je setkání Petra se Vzkříšeným Pánem tak důležité.
Nejde jen o trojí vyznání lásky, které neguje jeho trojí zapření. Ježíš tam
mění Petrovy touhy, když se ptá, zda Petr má kam přiložit své srdce, anebo zda
se chce točit na všechny strany jako korouhvička. Jedině když bude jeho touha
soustředěna na Pána a ne na proměnlivé lidské hodnoty, může být opravdu „Skálou". V tradici Petrova ukřižování je řečena
zajímavost: Petr požádal o ukřižování hlavou dolů - tedy odlišně od svého
Pána. Je-li to pravda, zní to, jako by se vrátilo něco ze „starého" Petra.
V teorii Reného Girarda zůstává mnoho sporného a
nedokončeného. Ale badatelé z různých oborů ji považují za užitečnou a
zajímavou pomoc k tomu, jak se nově dívat na staré problémy. Girard
pokorně „objevuje" vztahy mezi kulturou a násilím, které nám mohou pomoci číst
evangelia. Jistě, evangelia a křesťanský život se nezabývají pouze
problematikou lidského násilí. Přesto však, jak jsem zde, doufám, ukázal,
Girardův pohled nabízí novou perspektivu a živou interpretaci biblických textů.
Písemnou verzi přednášky pronesené před rokem v rámci
zimního kursu Institutu ekumenických studií ve Zdobnici přeložila Darina
Píchová
Letos v lednu vyšla v Nakladatelství Lidové noviny
Girardova kniha „Obětní beránek" (franc. originál Le Bouc émissaire, Paříž 1985) .Jak
jinak lidi odvrátit od obětí, než že se jim ukáže, že pronásledovatelé nenávidí
bez příčiny a nyní i bez podstatného výsledku? Aby k tomuto zázraku došlo nejen
u několika výjimečných jedinců jako v Řecku, ale v měřítku nejširších
vrstev obyvatelstva, je třeba mimořádné kombinace intelektuálních, morálních a
náboženských faktorů, jakou přináší text evangelií."