Cílem tohoto krátkého příspěvku je upozornit na absenci teologické reflexe při historické práci nad nejnovějšími církevními dějinami. Je samozřejmé, že prvotní historikovou starostí je shromáždění pramenů, popřípadě jiných svědectví, a jejich kritické prozkoumání. Potom je však svému řemeslu povinován interpretací, při níž musí vzít v úvahu opravdu všechny dějinné okolnosti. Nejde v žádném případě o vytváření nějaké filozofie či teologie dějin, spíše o všechny aspekty skutečnosti, které nejsou viditelné na první pohled, ale přece jen se „hlásí o slovo“. Tyto aspekty je možné zviditelnit například těmito otázkami: Jak si křesťané v posledním půlstoletí představovali Boha? Jako přísného soudce trestajícího hříchy křesťanů a celého světa, nebo jako milosrdného zachránce, které v každé, byť sebetragičtější situaci, poskytuje východisko a naději? Jak křesťané v posledním půlstoletí pohlíželi na svou církev (své církve), které eklesiální modely považovali vhodné a které za nevyhovující, v čem viděli zásadní úlohu církve, jak prožívali liturgické dění? A konečně: Jak si křesťané představovali okolní „svět“, či jak jej hodnotili, popřípadě přetvářeli. Jakou prosazovali misijní strategii, pokud na ni – z důvodů vnitřních nebo vnějších – nerezignovali.
V roce 1949 podnikla komunistická moc v Československu mnoho kroků, kterými chtěla zlikvidovat významné středisko odporu a jiného (opačného) ideového názoru, katolickou církev. V této cestě jí stáli především biskupové, kteří ve své většině byli protikomunisticky orientováni, i když v rámci biskupské konference existovaly různé názory na konkrétní kroky, které by měla církev vzhledem k nové situaci po roce 1948 podniknout.1 Na jednotlivá biskupství byli proto ustanoveni tzv. zmocněnci, kteří měli dohlížet na biskupa a byli vybaveni pravomocemi, které výrazně omezovaly biskupovu činnost. Na brněnskou konzistoř byl dosazen zmocněnec v červnu 1949 a hned poté byla provedena celá řada radikálních opatření, jako bylo penzionování starých kanovníků a jmenování nových, jmenování gen. vikáře, výměna kancléře. Došlo rovněž k výrazné izolaci biskupa, k územní reorganizaci, jmenování nových děkanů a pod. Podle zmocněnce Vladimíra Starého, který ve své činnosti projevoval značnou horlivost, cílem těchto opatření bylo „omeziti a zatlačiti vliv církve a biskupa, odbourati jejich dřívější výsady, odstraniti tuhou a starou reakční páteř v celé struktuře vedení diecése“2.