Z teologických nauk, jež je nutno
nově promyslet z genderové perspektivy, je christologie
pravděpodobně jednou z nejdůležitějších a rozhodně
nejspornějších. Na jedné straně je Ježíš Kristus středem
křesťanské víry a křesťanské teologie, je konvergenčním
bodem, jenž člověku - muži a ženě - umožňuje přístup ke
spáse nabízené živým Bohem, a tím i k životu v plnosti,
jímž je tento Bůh sám. Na druhé straně Ježíšovo mužství,
resp. historická skutečnost, že se Bůh v celé své slávě
a velebnosti vtělil před dvěma tisíci let v Palestině do
muže, představuje pro mnohé ženy značný problém.
Tato christologická otázka je
předmětem našeho příspěvku. Nejprve budeme podrobně zkoumat
myšlenky několika důležitých mladších feministických teoložek
k tomuto tématu. Pak se zaměříme na evangelia, abychom
viděli, jak ona líčí Ježíšův vztah k ženám a jaké
důsledky měly jeho postoje ve vysloveně patriarchálním kontextu
oné doby. Biblická svědectví se pak pokusíme reflektovat
z hlediska teologie a přitom dáme slovo i psychologii, která
zpochybňuje přísné oddělování a odlišování mužského a
ženského prvku v lidské osobě. Nakonec, věrni zásadě, jež
musí být určující pro veškerou reflexi křesťanské teologie,
zahrneme vše do trojičního rámce. Doufáme, že se nám podaří
podat obraz christologie jako radostné zvěsti, nikoli jako ohrožení
pro muže a ženy 21. století.
Ježíš, muž z Nazareta, a
teologický feminismus
Při pokusu promýšlet zjevené
tajemství z perspektivy člověka ženského rodu narazila mnohá
feministická teoložka na osobu a mystérium Ježíše Krista jako
na překážku.1
Vzhledem k ústřednímu, vladařskému postavení tohoto
mužského Boha jim připadalo, jako by v církvi, vytvořené
dogmaticky, politicky, psychologicky a strukturálně ve službách
kamarádského společenství bratrů a otců, byly ženy líčeny
vždy jako pomocnice či služebnice nebo v nejlepším případě
popisovány jako mužům velmi podobné, aby je mužská společnost
aspoň nějak akceptovala.2
Feministky si nestěžují zdaleka jen
na používání mužských obrazů při hovoru o Bohu. Tyto
obrazy mohou být samy o sobě chápany jako limitované odkazy na
Boha. Problém ve skutečnosti spočívá v tom, že tyto obrazy
byly chápány doslovně a identifikovaly tak zjevené tajemství
jako mužskou bytost. Kromě toho kritizují feministky používání
obrazů, vytvořených z patriarchalistického pohledu, takže
ženská dimenze byla k symbolu, který zůstával veskrze mužský,
pouze uměle připojována.3
Christologii považují mnohé ženy za
tu z tradičních nauk, která byla proti nim používána
nejčastěji. Některá tvrzení velkých teologů, jako byli
Augustin z Hippo či představitel vrcholné scholastiky Tomáš
Akvinský, byla interpretována tak, že mužský rod reprezentuje
obecně člověka jako druh. Jedině muž představuje plnost
lidských možností, zatímco žena je od přírody vykazuje
tělesné, morální a duchovní nedostatky. Takový pohled vede
nakonec k tvrzení, že nedostatečný způsob bytí určuje
ženu nejen po pádu, nýbrž už jako původní bytost k podřízenému
společenskému postavení. Je od přírody podrobena. Proto vtělení
Boha do muže není historická náhoda, nýbrž ontologická
nutnost. Muž představuje komplexnost lidské přirozenosti jako
takové a je zároveň nadřízeným ženy. On je obrazem božím
v úplnosti, zatímco žena jako taková není obrazem božím a
nemá účast na plnosti lidství.4
Znamená-li křesťanství
v podstatě následovat Ježíše Krista a identifikovat se
s ním, je-li toto spása a plné uskutečnění tužeb lidského
srdce, jak zde může žena najít své místo, když chce zároveň
zůstat v hloubi srdce věrna svému ženství? Jak se může
cítit jako plnohodnotná občanka království božího zvěstovaného
Ježíšem? Jak může najít své místo v rámci zjevení
Boha, který má mužské charakterové vlastnosti, a uvnitř
společenství, jehož struktuře a formě vtiskli Ježíšovi
následovníci v podstatě mužské rysy?
Církev vždy tvrdila, že vtělení
Boha do Ježíše Krista je radostnou zvěstí pro všechny - Židy
i Řeky, otroky i svobodné občany, muže i ženy (viz Ga 3,28) -
a to vždy a všude. Přesto zjišťujeme, že praxe se tímto
teoretickým ujišťováním většinou neřídí. Žena byla po
dlouhou dobu uvnitř společenství církve skutečně silně
diskriminována, nejen co se zastávání úřadu týče, nýbrž
především z teologického hlediska. Domníváme se proto, že
pohled žen na novozákonní spásné události může odhalit nové
aspekty, které - zkoumány a rozvíjeny z ženské
perspektivy - mohou vytvořit lepší základ pro tvrzení, že
christologie jako součást osvobozovacího procesu ženy přináší
naší době podstatné sdělení.
Klíč k překonání obtíží
leží podle našeho názoru v opětovném setkání s Ježíšem
evangelií, při němž se pokusíme vidět základní rysy jeho
osobnosti a kroky jeho cesty tak, jak se jevily jeho prvním svědkům.
Výsledkem našeho pozorování bude obraz muže, který měl k ženám
své doby vynikající kontakt a žil s nimi v harmonii,
který nastolil životní styl v novém společenství, kde byly
ženy vítány a měly své místo. Muže, jenž ostatně sám žil
v hluboké integraci a souladu mužského a ženského prvku
(„animus" a „anima"), které tvořily jeho lidství.5
Pohled upřený na Ježíše
To, co víme o Ježíši z evangelií,
nám ho ukazuje jako iniciátora hnutí potulných charismatiků,
v němž měli své místo muži i ženy, žijící
v sourozeneckém přátelství. Toto hnutí se lišilo od hnutí
Jana Křtitele, které zdůrazňovalo askezi a kajícnost, ale také
od kumránského společenství, které přijímalo pouze muže.
Nehledě na jeho hlavní poslání, jímž bylo zvěstovat příchod
království božího jako konkrétní historický projekt,
vyznačovalo se Ježíšovo hnutí tím, že se jeho stoupenci s
radostí a bez předsudků účastnili slavností a hostin, k nimž
byli připouštěni i hříšníci a diskriminovaní vůbec; nadto se
vyznačovalo porušováním různých tabu, charakteristických pro
společnost oné doby.
Mezi těmito porušovanými tabu
je vztah k ženám rozhodně nejnápadnější.6
Žena byla v Ježíšově době považována za společensky a
nábožensky méněcennou, „protože zaprvé nebyla obřezána a
tím vlastně nepatřila k boží smlouvě, zadruhé podléhala
vzhledem k svému biologickému ženství rigorózním
očišťovacím předpisům a konečně ztělesňovala Evu - včetně
celého břemene pohrdání, které na ni bylo naloženo".7
Trojitá židovská modlitba, typická
pro rabínství 2. století, odhaluje mentalitu, která panovala
v židovském světě už v Ježíšově době. V této
modlitbě děkoval zbožný Žid Bohu třikrát denně za tři věci:
za to, že není pohan, za to, že zná zákon, a za to, že není
žena.8
Na tomto pozadí se jeví Ježíšovo jednání nejen jako něco
nového, nýbrž přímo šokujícího. Přestože Ježíš
neformuloval na toto téma žádné výslovné učení, jeho postoj
vůči ženám byl tak neobvyklý, že překvapoval i jeho
učedníky (J 4,27).
Všechna čtyři evangelia shodně
popisují, jak se ženy podílejí na království, jež Ježíš
vyvolává v život, přitom nejsou jen náhodným
přídavkem. Jejich účast je aktivní (L 19,38-42) a dokonce
se Ježíšovy zázraky týkají zvláště jich (viz L 8,2; Mk
1,29-31; Mk 5,25-34; Mk 7,24-30 atd.).9
Obzvláštním aspektem evangelia a zároveň zásadní skutečností
je, že radostná zvěst byla hlásána především chudým, jež
Ježíš osvobodil: vyděděncům, psancům, pohanům, hříšníkům
a diskriminovaným všeho druhu, k nimž náležely i ženy a
děti, které židovská společnost neuznávala. Ty všechny učinil
Ježíš privilegovanými adresáty zvěsti o království a
plně je zahrnul do společenství dětí božích. Svým božským
zrakem - pod stálým vlivem působení Ducha a díky zvláštnímu
vztahu k Otci - viděl ve všech těchto chudých, k nimž
patřily i ženy, skryté hodnoty: onen „cenný život nalomeného
rákosu nebo nevyhaslého knotu, jenž stále ještě žhne"10.
V rámci této evangelijní
koncepce, která znamená radikální obrat společnosti, jejž Ježíš
navozuje svým jednáním i učením, hrají ženy důležitou roli.
Ze všech kategorií na okraji společnosti jsou to právě ony, kdo
vystupují jako představitelky malých a utlačovaných.
K mesiášství se Ježíš poprvé přiznává v rozhovoru
se Samaritánkou (viz J 4). Syroféničanka (viz Mk 7,24-30), resp.
kananejská žena (Mt 15,21-28) ho přiměje, aby učinil prorocké
gesto - hlásal radostnou zvěst pohanům. Ze všech chudých, jimž
jsou určena Ježíšova blahoslavenství, protože se dokáží
otevřít a obrátit se k tomu nejdůležitějšímu, se právě
vdova (viz L 21,3), nejvíce ožebračená, ukáže jako
nejvelkorysejší. Mezi morálně zavrženými a těmi, kdo stojí
mimo zákon, avšak zároveň vejdou království božího jako
první, jsou jmenovány prostitutky (viz Mt 21,31). Prototypem
nečistých, jimž je odpírán přístup k ritům a k oblasti
náboženství, je žena trpící krvotokem (L 8,4; Mt 9,20-22);
podle židovského zákona je trvale nečistá (viz Lv 15,19) a
nečisté je vše, čeho se dotkne.
Ženy jako nejutlačovanější
z utlačovaných jsou tedy integrální a hlavní součástí
mesiášské vize i poslání Ježíše.11
Na sociální stupnici stojí nejníže a jsou proto považovány za
poslední, které budou v království božím prvními. Trpí
několikanásobným útiskem: společenským a kulturním, třídním
a sexistickým. Proto jsou privilegovanými adresátkami Ježíšovy
osvobozující zvěsti a činů. Proto je také odpověď těchto
utlačovaných a diskriminovaných na mesiášské pozvání tak
okamžitá a radikální. Ženy jsou na nejnižší úrovni
sociálních vztahů oné doby a nesou břemeno jejích protikladů;
proto mají také nejlepší předpoklady k zápasu o to, co tak
toužebně očekávají: aby status quo, znamenající jejich útisk
a zotročení, přestal platit.
Ježíšův vztah k ženám má
ještě jednu složku, která je s prvním hlediskem úzce
spojena a doplňuje a obohacuje osvobozující projekt království
božího. Jde o Ježíšův poměr k tělu ženy - ono je
ústřední dimenzí, skrze niž dochází k diskriminaci, jíž
je žena podrobena.12
Ježíš zachází s ženami
osvobozujícím způsobem, akceptuje je takové, jaké jsou, i když
je jejich tělo podle tehdejších kulturních zvyklostí považováno
za nedokonalé a nečisté; tím se stává zvěstovatelem
integrální antropologie, která si člověka váží jako těla
oživeného božím dechem a hodnotí jej jako celek, v němž
jsou duch a tělesnost jedno.
Podobně jako byl biologický rozměr
ženy ve společnosti oné doby ústředním východiskem pro
vylučování ze společnosti, jemuž byla žena podrobena, je i
Ježíšova praxe v evangeliích popisována jako právě
v tomto bodu osvobozující a léčící jednání, jež
otevřelo možnosti a nové horizonty společenství všem, které
společnost vylučovala. Tímto způsobem ohlašoval Ježíš příchod
nového lidstva, v němž člověk původně stvořený k obrazu
božímu „jako muž a žena" (Gn 1,27) dosáhne svého
plného rozvoje (viz Ef 4,13).
Evangelium nehlásá tedy dualismus,
v němž by mužský a ženský prvek byly v protikladu,
v konfliktním vztahu nebo se „romanticky" doplňovaly.
Především přináší koncepci života a vztahů, v němž se
dosud podceňované a diskriminované polovině lidstva dostává
práva vstupovat do lidských, rovnoprávných, dospělých a
zodpovědných vztahů. Ježíš hlásá tuto integrální a
integrující antropologii a zároveň ji uskutečňuje ve své osobě
a svým vlastním životem.
Poté, co jsme viděli postoj Ježíše
vůči ženám, chceme se teď zaměřit na samotný ženský prvek
v Ježíši, na přítomnost ženského rozměru v jeho
osobě. Cestu nám otevře poznání moderní psychologie, že každý
člověk je v různé míře a v různém poměru zároveň
„animus" i „anima", že je v něm obsažen mužský i
ženský prvek.13
Je-li to pravda (dnes už to nebudí rozruch a je to akceptováno
jako samozřejmá součást moderní kultury), pak byla v Ježíši
jako muži, v němž převažoval mužský způsob lidství,
zahrnuta i ženská dimenze. Ježíš překonal androcentrismus své
doby „a spojoval v sobě tolik mužských a ženských způsobů
jednání, že jej lze označit za první osobu, která dosáhla
úplné zralosti".14
Evangelia nám ukazují Ježíše jako
člověka, který vůbec neznal onen známý mužský „stud" za
vlastní city. Dokázal se tvrdě vypořádat s farizeji i
s učedníky a kárat je, a zároveň se klidně dal do
zpěvu ze samé radosti a vděčnosti Otci, když si uvědomil, že
zjevená pravda je přístupná maličkým, kdežto moudrým zůstává
skryta (Mt 11,25-27). Nezastírá překypující něžnost vůči
bezbranným a zranitelným dětem, jež společnost jeho doby
přehlížela. Lze jít i dále: Ježíš zakouší sám na sobě, ve
svém nitru (biblickým jazykem: v útrobách) pocity a bolest, jimiž
je drásán „mateřský klín" („rahamin") Jahveho ve Starém
zákoně.15
Tak ho vidíme, když pláče nad smrtí svého přítele Lazara
(J 11,35) a nad bolestí milované Marie z Betanie (J
11,33), když prolévá hořké a horké slzy nad městem, které se
stane zodpovědným za jeho muka (L 19,41), když naříká nad
osudem měst, která nepřijala spásu (Mt 11,21), a když pln marné
mateřské touhy volá, že chce pod svými křídly shromáždit
rozptýlená a odbojná „kuřátka jeruzalémská"(L 13,34).16
Ježíš, Syn boží, ve všem
lidský jako my ...
Všechno ženské v Ježíši, co
sestává z něžnosti, soucitu a nekonečného milosrdenství,
z citlivosti, která není v rozporu s pevností, a
z lásky, zahrnující touhy, gesta a způsoby vyjadřování,
které je možno nazývat nejen otcovskými, nýbrž i mateřskými a
bratrskými (ve smyslu bratrství, které je právě tak
„sesterstvím") - to vše bylo věčně, s konečnou
platností a v hypostatické jednotě přijato Slovem neboli druhou
osobou Trojice. Když tvrdíme, že Bůh se stal v Ježíši
„nám rovným ve všem kromě hříchu", tvrdíme tím, že jako
každý z nás žil onu vnitřní složenou celistvost, v níž
jedna převládající stránka pohlavnosti nevylučuje přítomnost
té druhé. V Ježíši, muži z Nazareta, je ženská
stránka přítomna skutečně a konkrétně. Jako poslední důsledek
můžeme proto tvrdit: Jestliže ho Bůh vzkřísil z mrtvých a
ustavil Pánem a Kristem, znamená to, že celá jeho osobní
identita, se vším, co obsahuje, byla Bohem přijata. V Ježíši,
v jeho životě, jeho slovech, jeho jednání, jeho osobě,
v nitru jeho bytí je nakonec zbožštěna i ženská
stránka; i ona patří k nejhlubšímu tajemství boží lásky.
Počínajíc
zmrtvýchvstáním Ježíše Krista byl Duch vylit na veškeré tělo
a dal tak vzniknout novému lidstvu, které není ničím jiným než
tělem Kristovým. A toto tělo Kristovo, nové kolektivní a totální
stvoření, formované a zplozené za „porodních bolestí" (Ř
8,22-23) zpřítomňuje nadále ve světě původní obraz onoho
stvoření, jež stvořil Bůh - stvoření, jež je mužem a ženou
(viz Gn 1,27). A předobrazem tohoto stvoření je Kristus,
prvorozený ze všeho stvoření.17
Podle této
christologie jsou ženy nejen zvěstovatelkami Zmrtvýchvstalého,
jsou s ním jako s osobou také identifikovány. I ony
mluví, žijí a jednají v nejhlubším slova smyslu „in
persona Christi". Také ony jsou „alter Christus".18
Tento postoj byl v
prvotní církev uplatňován hlubokým a tvůrčím způsobem.
V Novém zákoně se vyskytují mnohé prorokyně (Sk 21,8-9) a
diakonky (Ř 16,1). V prvních třech stoletích spatřovala
církev katakomb a mučedníků nejen v mužích, ale i
v četných ženách, které prolily krev pro víru v Ježíše
Krista, osobu samotného zabitého a zmrtvýchvstalého Krista.19
Tato christologie
prvních století, silně ovlivněná zkušeností Ducha a utvářená
pod eschatologickým „tlakem" bezprostředně očekávané
paruzie, vůbec neodděluje historickou minulost Ježíše z Nazareta
od přítomnosti Zmrtvýchvstalého ani od preexistence Slova,
přítomného při stvoření světa. Podle této christologie je
Ježíš Kristus tím, kdo se nadále zjevuje v lidech -
mužích i ženách - a tak stále více odhaluje potenciál nového
lidstva. Skutečnost Ježíše Krista se nevyčerpala a neskončila
v pozemském životě Ježíše z Nazareta, nýbrž se dále
rozvíjí v těle Zmrtvýchvstalého, jež tvoří všichni,
muži i ženy, kdo svůj život nějakým způsobem obětovali pro
příchod království božího.
Nesmíme však
zapomínat, že v tomto zmrtvýchvstalém Ukřižovaném a
ukřižovaném Zmrtvýchvstalém nabylo stvoření opět svého
původního lesku. Uskutečňuje se v Kristu, prvorozeném
celého stvoření, a ukazuje světu obraz božského společenství
- Otce, Syna a Ducha svatého - v lidském společenství
muže a ženy. Kristus, prototyp lidství, je právě tak prototypem
ženy. A druhá božská osoba - Slovo učiněné tělem - je
také spásou a záchranou pro ženu.
Žena - oběť
dvojího útlaku, společenského a náboženského v době, kdy
se Slovo stalo člověkem - zastupuje spolu s jinými
vylučovanými, kteří uposlechli Ježíšova volání, významným
způsobem nový společenský řád, v němž se boží vůle
zjevuje a naplňuje svět.
Na jedné straně
nemůže být Ježíš Kristus prostě redukován na časoprostorové
a tělesné dimenze muže z Nazareta; musí být zároveň
zvěstován a uctíván jako Kyrios (oslavený a ve slávě žijící
Pán). Na druhé straně nelze christologii omezit na slavné
panování Zmrtvýchvstalého a přitom zapomínat, že on, jenž
sedí po pravici Otce, je týž, kdo myl nohy učedníkům, kdo se
zjevil, aby sloužil, kdo dal život za své přátele, jsa poslušen
až k smrti na kříži. Je to ten, kdo dával přednost chudým
a utlačovaným a identifikoval se s nimi. Je to ten, kdo
ve své době zacházel s utiskovanými a diskriminovanými
ženami s něžnou náklonností a respektem a zvěstoval jejich
plnou důstojnost jako dcer božích a občanek království božího.
Závěr: Dvojí tvář mystéria
Ježíše Krista
Sláva
Zmrtvýchvstání není ničím jiným než potvrzením historické
cesty Ježíše, služebníka a bratra, jako jediné cesty vedoucí
ke spáse. Zapomenout na to by znamenalo distancovat se od
novozákonní zvěsti a tím od křesťanské víry samotné.
Společnost
křesťanů, sestávající z mužů a žen, propůjčuje osobě
Kristově v její celistvosti kontinuitu tím, že s pomocí
Ducha svatého uskutečňuje plné osvobození světa a lidstva.
Tak je christologie - dnes více než jindy - radostnou zvěstí
spásy pro ženu, která hledá spolu s mužem své místo
v církvi.
V Synu se Bůh
stal tělem jako muž a žena. Syn Otce, existující od věčnosti,
který umožňuje i nám stát se syny a dcerami božími a Boha
nazývat Otcem, je zároveň synem Mariiným (viz Mk 6,3; Mt 13,55; J
6,42), „narozeným z ženy" (Ga 2,4). Toto je proces
kenotického sestupu k člověčenství, jak jej velebí list
Filipským (F 2,5-8). Ten, jehož vyznáváme jako zmrtvýchvstalého
ve slávě, se ničím neliší od toho, jenž se zrodil z tělesného
klína Mariina. Z této galilejské ženy vzešla tělesná
postava Boha, která se pohybovala po pozemských lidských cestách.
Poté, co se narodil z mateřského klína této mladé ženy
z Nazareta, rostl v milosti a moudrosti a ohromoval své
současníky, kteří při spatření zázraků a mocných znamení,
jež konal, říkali: „Což to není tesařův syn? Nejmenuje se
jeho matka Maria a není mezi námi?" (viz Mt 13,35; Mk 6,3; J
6,42).
Nový zákon
umisťuje do středu tajemství, jímž je inkarnace, toho tajemství,
jež znamená spásu pro celý lidský rod, muže a ženu, Ježíše
a Marii, a Boha, který na sebe bere tělesnou podobu v těle a
skrze tělo ženy („narozen z ženy"). Bůh se nestal mužem,
čímž by se byl identifikoval s jednou polovinou lidstva,
nýbrž se stal tělem, přijal takovou tělesnou podobu muže a
ženy, aby cesta k Otci nutně vedla přes conditio humana,
v plném slova smyslu lidskou podmínku, která je
mužská a ženská zároveň.
Mystérium
Ježíšovy inkarnace v tělesné postavě Mariině nás učí,
že lidská osoba není rozštěpena na hříšné a nedokonalé tělo
a na ducha, jehož charakterizuje vznešenost a transcendence. Jen
v nedostatečnosti, bezmocnosti a omezenosti lidského těla -
mužského právě tak jako ženského - může být nesmazatelná
vznešenost ducha zakoušena, nazírána a uctívána. A také
teologie může to, co chce sdělit, zdráhavě vyjádřit jedině
v této nedostatečnosti, bezmocnosti a omezenosti.
Maria Clara Lucchetti Bingemerová je profesorka a vědecká
pracovnice na teologické fakultě Papežské university Rio de
Janeiro. Promovala v r. 1989 v oboru systematické teologie
na universitě Gregoriana a deset let vedla Loyolovo centrum pro víru
a kulturu. Je vdaná a má tři dospělé děti. Z jejích
četných publikací jsou dostupné v němčině: Christliche
Eschatologie (spoluautor: João B. Libânio, Düsseldorf 1987);
Maria, Mutter Gottes und Mutter der Armen (spoluautorka: Ivone
Gebara, Düsseldorf 1988). Nedávno vyšlo: Simone Weil - A forma e
a fraqueza do amor (Sao Paulo 2007). Pro Concilium psala naposledy
v seš. 4/2007 článek Die V. Lateinamerikanische
Bischofskonferenz.
Z Concilia 3/2008 přeložila Helena Medková
1Nejvyváženější
kritické hlasy pocházejí od severoamerických a evropských
teoložek. Viz např. Elizabeth Johnson, She Who Is. The Mystery
of God in Feminist Theological Discourse, New York 1992;
Kari Elisabeth Børresen, Subordination et equivalence. Nature et
rôle de la femme d'apres Augustin et Thomas d'Aquin, Oslo/Paris
1968; táž, The Image of God. Gender Model in Judaeo-Christian
Tradition,Minneapolis 1995. K nejradikálnějším patří
jistě Mary Daly, Jenseits von Gottvater, Sohn & Co. Aufbruch
zu einer Philosophie der Frauenbefreiung, München 1986.
2Viz
feminismem tak silně kritizovanou otázku „věčného ženství".
K tomu viz tématické číslo Concilia: Die Macht der
Weisheit 36 (2000/5), zde především předmluvu: Elizabeth
Schüssel Fiorenza, Dem Weg der Weisheit folgen, 483-486.
3Viz
Elisabeth Schüssel Fiorenza, Jesus - Miriams Kind, Sophias
Prophlet. kritische Anfragen feministischer Christologie, Gütersloh
1997; Elizabeth Johnson, Jesus der Mann, v: Concilium 27
(1991/6), 521-526; táž, She Who Is, l.c.; táž, Consider
Jesus: Waves of Renewal in Christology, New York 2001.
4Viz
např. komentář Rosemary Radford Ruether, v: To Change the
World. Christology and Cultural Criticism, New York 1983, 45;
Børresen, Subordination, l.c..
5Viz
vynikající příspěvek Rity M. Ceballos, La masculinidad
patriarcal y la masculinidad liberadora. El modelo de Jesús de
Nazaret, v: Anuario pedagógico 11, Centro Cultural Poveda,
Santo Domingo 2007. Autorka rozlišuje Ježíšovo mužství od
tradičního patriarchálního mužství a poukazuje na
skutečnost, že v Ježíši se pravé určení muže naplnilo
v mužství osvobozujícím.
6K postavení
ženy v židovském světě z historické perspektivy viz
článek rabínky Sandry Hochmann, O Lugar da Mulher no Judaísmo,
v: Revista de Estudos da Religio (2005/2), 35-45,
http://www.pucsp.br/rever/rv2_2005/p_kochmann.pdf
(stav ze 6. 4. 2008).
7Leonard
Boff, Das mütterliche Antlitz Gottes. Ein interdisziplinärer
Versuch über das Weibliche und seine religiöse Bedeutung,
Düsseldorf 1985, 76-77; Maria Clara Lucchetti Bingemer,
„Chairete". Alegrai-vos (L 15,8-10) ou a mulher no futuro da
Teologia da Libertação, v: Revista Eclesiástica Brasileira 48
(1988), 565-587.
8Srov.
s tím, co říká Hochmann (l.c.) v pozn. 5 na str.36.
9Boff,
Das mütterliche Antlitz Gottes, l.c.; Ana M. Tepedino, As
discipulas de Jesus, Petrópolis 1990; Carla Ricci, Maria di
Magdala e le moltre altre, Neapol 1991; Maria Clara Lucchetti
Bingemer, O segrado feminino do Mistério, Petrópolis 1991;
María Pilar Aquino, Nuestro clamor por la vida. teologa
latinoamericana desce la perspektiva de la mujer, San José
1992, a mnoho dalších.
10René
Laurentin, Jesus und die Frauen: Eine verkannte Revolution, v:
Concilium 16 (1980), 275-283.
11Rosemary
Radford Ruether, Sexismus und die Rede von Gott. Schritte zu
einer anderen Theologie, Gutersloh 1985.
12Odkazujeme
na to, co bylo řečeno výše o skutečnosti, že žena byla
vyloučena z veřejného a náboženského života kvůli
svým biologickým předpokladům, které ji často činily
„nečistou".
13K tomuto
aspektu viz Boff, Das mütterliche Antlitz, l.c., 100, kde je
vidět silný vliv C. G. Junga. Viz též Leonardo Boff, Der
dreieinige Gott (Bibliothek Theologie der Befreiung), Düsseldorf
1987.
14Jürgen
Moltmann/Elizabeth Moltmann-Wendel, Dieu homme et femme, Paris
1984, 58.
15Detailnější
reflexi tohoto tématu obsahuje můj článek A Trinidade a
partir da pespectiva da mulher,v: Revista Eclesiástica
Brasileira 46 (1986), 73-99; přepracovaný a rozšířený v:
Abba: un padre Materna, v: Studios Trinitarios 36 (2002),
69-102.
16K tomuto
tématu viz kromě několika mých již citovaných prací také:
Sally McFague, Models of God, Theology for an Ecological, Nuclear
Age, Philadelphia 1988; Virginia M. Mollenkott, The Divine
Feminine. The Biblical Imagery of God as Female, New York 1987,
Johnson: She Who Is, l.c.
17Viz
Børresen, The Image God, l.c.
18Tyto
atributy jsou v katolické církvi vyhrazeny kněžím.
Domníváme se však, že mají být uplatňovány na všechny
křesťany, kteří byli křtem učiněni jedno s Kristem
v jeho velikonočním tajemství, tedy i na ženy. K tomu
viz Johnson, Jesus der Mann,l.c.
19V:
Brief der Kirchen von Lyon und Vienne (v: Atas dos Mártires,
Madrid 1974, 338) je popisována mučednická smrt mladé Blandiny a
otrokyně Felicity pomocí zřetelných paralel ke Kristu.
Viz Paul Allard, Historie des persécutions pendant la premiére
moitié du IIième Siècle, Paris 1886, 73, cit. Louis Bouyer,
Le Consolateur, Paris 1980, 127.