Pokus o oživení ušní zpovědi1, který nedávno na značný nátlak Říma provedla švýcarská biskupská konference, nebyl žádný mistrovský pastorální výkon. Při této cenné, existenciální svátosti smíření nelze postupovat tak, jako když nějaká správa železnic obnovuje provoz na nějaké po desetiletí nepoužívané železniční trati. Není přece žádné tajemství, že u velké části katolických křesťanů porozumění pro individuální osobní zpověď mizí nebo úplně zmizelo.