Vážený
pane kardinále, příteli
Miloslave,
moje rezignace v červnu 2004 znamenala úlevu. Přesně
po třech letech mě však z klidu vyvedli přátelé
poskytnutím pouhých tří listů shrnujících
práci překladatelské skupiny „revize Ordo missae“.
V mém stavu a věku rezignaci samozřejmě neměním,
ale svědomí mi káže bít na poplach. Revizní
text je naprostou katastrofou.
Po druhé
světové válce jako mladý student čtoucí
ve slovenském překladu Spolku sv. Vojtěcha Rozmach alebo
úpadok cirkvi kardinála Suharda jsem vůbec
nepochyboval o rozmachu. Budou-li se prosazovat v mé
církvi takovéto revize, nebudu pochybovat o úpadku.
Po čtyřech měsících doslova každodenního
přemýšlení a tázání musím
psát. Nevím ovšem komu, protože za tři roky se mohlo
personálně změnit všechno. A tak bez osobních ostnů
píšu tomu, komu jsem skládal rezignaci do rukou,
v naději, že adresáti se najdou. A kdyby ne, vyhrazuji
si právo pokládat tento text za otevřený.
Svůj rozklad
rozdělím nepříliš systematicky na několik oddílů.
První se
týká překladatelských principů nebo lépe
řečeno překladatelského principu, kterým se zřejmě
řídila revizní komise. Po čtyřech měsících
přemýšlení jsem dospěl k jedinému
závěru: Co naznačuje instrukce Liturgiam authenticam
spíš zakrytě, je zde povýšeno na princip jediný:
Autentický římský liturgický text je jen
ten, který představuje obtisk
latinských slov a vět do národního jazyka.
Vyvolává to podiv a otázky. Že by návrat
k Schallerovi? Nikoli, je to mnohem horší.
Když jsem jako
malý chlapec dostal poprvé do ruky misálek
Schallerův, byl jsem šťastný, protože mi přibližoval
něco, co jsem miloval a čemu jsem příliš nerozuměl. Ale
brzy po Schallerovi přišel Stříž. A už jsem si uvědomil,
že text Střížův, i když se věcně neliší, je
nějak lepší. Byl lepší tím, že více
dbal kvality českého jazyka, českého stylu. (...)
Při úvahách
nad cestami českého překladu liturgických textů je
třeba si položit několik otázek, z kterých poté
vyplývá, že těch principů pro překládání
by mělo být víc. Přičemž princip obtisku latinského
originálu do češtiny je princip pochybný. Cesta
k českému textu liturgickému by měla znamenat
respektování nejenom výchozího, tj.
latinského, ale i cílového jazyka, tj. češtiny.
Ostatně i v oné instrukci, kterou jinak považuji za
málo šťastnou, je uvedeno, že se z cílového
jazyka vytvoří jazyk liturgický, který je třeba
respektovat. Druhý ohled, který je třeba při
překládání mít, je respektování
zásad teorie překladu. Nemohu samozřejmě chtít
od všech účastníků, kteří se zřejmě
dobrovolně dali do práce na revizi překladů, aby byli
zběhlí v teorii překladu. Ale když si uvědomíme,
jaká je tradice, i naše tradice, o teorii překladu,
přece jenom by každý, kdo se té práce ujme,
měl o tom něco vědět a něco respektovat. K tomu ještě níže.
Třetí respekt, který je třeba při překládání
chovat, je respektování tradice. I k tomu
se vrátím podrobněji ještě za chvilku. A konečně
čtvrtý respekt, který je nutné mít při
překládání na mysli, je neustálé
uvědomování si smyslu překladu – a smyslem
překladu je dát věřícím možnost vroucí
modlitební účasti na posvátné liturgii.
První
teoretici překladu, církevní otcové i další
církevní spisovatelé, nepoužívali pro
překlad slovo translatio a transfere,
nýbrž versio a vertere.
Jako kdyby už tato jazyková drobnost naznačovala, že nejde
o to přenést latinský originál na nějakou
matrici národního jazyka, ale že je nutné
počítat s tím, že je třeba text převracet,
opracovávat, aby odpovídal jazyku cílovému.
Karel Veliký kdysi napsal: „Quamvis
periculosi sunt errores verborum, multo periculosiores sunt errores
sensuum.“ („Jakkoli nebezpečné jsou chyby ve
slovech, ještě nebezpečnější jsou chyby ve smyslu,“
překl. red.) A to je totéž, co sv. Cyril a Metoděj, které
s oblibou nazývám svými živiteli, protože
jejich jazykem a literaturou se živím po celá
desetiletí, napsali už v roce 863 v předmluvě
k slovanskému překladu evangeliáře. Zachoval se
z ní vlastně jenom zlomek, ale je z něho jasné,
jaký kladou důraz na výklad, interpretaci textu,
a pak teprve na studium jednotlivých slov a zvuků. Šlo jim
o cestu od duchovního smyslu k jeho formulaci. Jak
se tam praví doslova: „K ničemu nám nejsou
výrazy a slova, ale jeho smysl, tj. smysl evangelia.“ –
„Překládáme kvůli srozumitelnosti výkladu, a
ne kvůli přesnosti výrazu.“ (...)
Motivace při
překládání musí být několikerá.
Jednak správnost – a požadavek správnosti
vedl zřejmě oprávce textu k tomu, aby zasahovali do
stávajícího českého překladu. Jde o to,
jak správnost chápat. Správnost je jazyková,
stylistická a věcná (teologická).
Jenomže obtisk z latiny do češtiny tuto správnost
nezaručuje. Jazykovou už vůbec ne, stylistickou také sotva
a věcnou bohužel vždycky také ne. (…) Správnost je
tedy třeba nazírat ne jakožto správné
obtisknutí, ale jakožto správný výklad,
správné pochopení, správné
převedení.
Další
motivací vedle správnosti je krása.
Dlužno říci, že pokud přeložíme latinský
text jako obtisk, krásu textu to ničí. A krása
jazyka k liturgii patří podobně jako krása
liturgického prostoru, hudby, rouch, nádob a předmětů.
Třetí
motivaci představuje modlitební charakter. Obtisk
latinského originálu z různých
historických dob a z různých prostředí
vytváří často jakýsi ceremoniální
nebo katechismový přístup k textu a působí
suše. Na to je třeba dbát: aby modlitební charakter
nebyl zastíněn touto tak zvaně přesnou překladovou
technikou, která obtiskne latinský originál
způsobem, který neodpovídá českému
jazyku.
Jen na okraj –
motivací jsou samozřejmě také zdravý rozum
a svědomí. Když jsem porovnal stávající
text a jeho nyní navrhované opravy (měl jsem v rukou
tři stránky – revizi Ordo missae cum populo,
eucharistické modlitby), myslím, že jak z hlediska
zdravého rozumu, tak z hlediska krásy,
modlitebního charakteru, ale i správnosti
jazykové, stylistické a dokonce i věcné, jak
níže ukáži, tento nový text neobstojí.
Předpokladem pro
práci na překladech je samozřejmě také určité
vzdělání. A to vzdělání se
netýká jenom liturgie, ale také jazyka a
překladu. Pro znalost jazyka nestačí školská latina
ani litera či duch instrukce Liturgiam authenticam.
Po dlouhém
přemýšlení jsem došel k závěru, že
současní překladatelé se – alespoň ideově –
opírali nejvíce právě o tuto instrukci. Musím
se tedy letmo věnovat kritice tohoto dokumentu. Řeknu tvrdě: Jde o
plíživou revokaci Druhého vatikánského
koncilu a jeho závěrů. I z civilního života
víme, že zákon je nad ministerskou vyhláškou.
Jestliže liturgická konstituce Sacrosanctum concilium
je zákon, pak nedávná instrukce Liturgiam
authenticam je ministerská vyhláška subalterních
kuriálních úředníků, kteří
nejsou, jak jsem ochoten podrobným rozkladem dokázat,
v řadě oblastí kvalifikováni – rozhodně ne
v teorii překladu, rozhodně ne ve znalosti cílových
jazyků.
Po tomto úvodu,
snad zbytečně dlouhém, se konečně dostávám
k tomu textu, který jsem měl ne čest, ale smůlu
spatřit. Je to text první eucharistické modlitby, tj.
Římského kánonu. Když se člověk podívá
do základních příruček liturgických, ve
všech narazí na jednu věc: Eucharistická modlitba je
jeden souvislý text, který pronáší
jakožto nejdůležitější součást liturgické
bohoslužby kněz od počátku až do konce. Může být
přerušen nějakou aklamací, ale jinak je to jeden jednolitý
text.
Důvodem málo
frekventovaného užívání Římského
kánonu v běžné liturgické praxi je mimo
jiné jeho roztříštěnost, daná historickým
vývojem. Jednak už grafické rozdělení na
prefaci, kterou následuje krásná ilustrace
Ukřižovaného, a pak teprve text kánonu. (...) A zdá
se mi, že Druhý vatikánský koncil ve své
liturgické konstituci jasně naznačil, že je třeba
maximálně sjednotit eucharistickou modlitbu do jednoho celku.
Lze to ukázat na počátečních slovech
jednotlivých starých modliteb, z nichž je Římský
kánon složen. Musím s žalostí
konstatovat, že v novém opravení všechna
navazující slova, ať už jsou to zájmena nebo
spojky, jsou prostě zlikvidována. Takže dochází
opět k rozsekání eucharistické modlitby na
jednotlivé součásti. Proberu je jednu po druhé.
Te igitur...
Dosavadní text: Proto skrze Ježíše
Krista, tvého syna a našeho Pána pokorně žádáme
a prosíme, dobrotivý Otče... Opravený text:
Pokorně tě žádáme dobrotivý Otče...
Jako kdyby nic předtím neexistovalo. Jako kdyby preface,
která předchází, s tímto textem
nesouvisela.
Communicantes...
Dosavadní překlad: V tomto společenství
také uctíváme... Nový návrh:
V jednotě s celou církví také uctíváme
především slavnou Marii, vždy Pannu... Jako starý
člověk nemám nejnovější příručky, ale když
vezmu např. Jungmannova Missarum sollemnia,
dvoudílnou Martimortovu liturgiku – tam všude se dočteme,
že modlitba Communicantes jakožto modlitba, která
začíná participiem, má zvláštní
význam v tom, že spojuje ten text, který se
zabýval církví bojující, s textem
dalšího odstavce o církvi vítězné.
Participiální překlad má tedy mimořádný
význam pro vazbu mezi těmito dvěma částmi církve.
Instituce,
proměňování. Qui pridie quam
pateretur... Dosavadní text: Neboť on
večer před svým utrpením... Nový text
začíná: On bez neboť. Tady musím
poznamenat, že se jakoby opakuje to, co jsem zažil před třiceti,
čtyřiceti lety v bojích o tvar liturgických modliteb.
Qui se nepřevádí do
češtiny jako on nebo který. Qui
ve staré češtině bylo jenž, tzn. ten,
který. Když je zde qui pridie,
tak je to ten, který předtím, anebo spojkově
– podle toho v jakém významu se text spojuje
s textem předchozím. Čili překlad neboť on je
naprosto správný, svazující, kdežto
překlad začínající pouze slůvkem on je
nedostatečný.
Totéž na
konci: per quem. Opět se překládá
v dosavadním textu: Neboť skrze něho
toto všechno stále tvoříš... Nový návrh:
Skrze něho toto všechno stále tvoříš... Zase
ono korelativní qui, které
v současné češtině nemá ekvivalent, jako měla
stará čeština, která rozlišovala mezi který
a jenž. Tak je třeba přeložit tuto korelaci spojkově
anebo zájmenně. Neboť skrze něho... je správný
překlad. Skrze něho... je překlad nedostatečný.
(...)
Stávající
text: Vzdal ti díky a požehnal... Opravovatelé
v obou těchto textech, jak nad chlebem, tak nad kalichem,
přidávají zájmeno: Vzdal ti díky a
požehnal jej... Znovu ti vzdal díky a požehnal jej...
To téměř vyráží dech. Protože zde požehnat
neznamená v žádném případě žehnat
něco, učinit nad něčím kříž, ať už nad chlebem
nebo nad kalichem. Nýbrž požehnat zde znamená
– vezměme slovník jazyka českého – s vroucími
díky blahořečit, velebit, vděčně velebit, tedy žehnat
někomu. Navrhovaná změna je tedy neospravedlnitelná
z hlediska historické reality biblické: Ježíš
nedělal kříž nad chlebem ani nad kalichem, nýbrž
děkoval svému nebeskému Otci. Vložení zájmena
jej je tak pro zavádějící představu
žehnacího kříže naprosto nepřijatelné.
Další
drobnost v témže odstavci: A podal svým
učedníkům se slovy... V textu dnes používaném:
...požehnal, lámal, dával svým učedníkům
a řekl:...“ Tady pro zajímavost uvádím:
Liturgiam authenticam říká
ve více bodech, že pokud jde o texty biblické, je
třeba se s maximální svědomitostí opírat
o text Neovulgáty. Podívejme se tedy do Neovulgáty.
Mt 26, 26-28 nad chlebem čteme et ait,
nad kalichem dicens; Mk 14, 23-24
et ait, nad kalichem také et
ait; Lk 22, 17-20 et dixit,
nad kalichem dicens; 1Kor 11, 24
et dixit, nad kalichem dicens.
Čili už z hlediska úcty k biblickému
textu nevidím důvod, proč vpravit do textu instituce
nepříjemně znějící sykavky (se
slovy), místo tradičního biblického
...a řekl:...
...benedixit,
fregit deditque discipulis suis... Nový návrh:
...vzdal ti díky a požehnal jej, lámal a podal svým
učedníkům... Nový opravený text, nevím
proč, přebírá současné lámal,
ale (zřejmě věren své zásadě obtisku: dedit
je přece perfektum) navrhuje ...a podal svým
učedníkům...., což je stylisticky naprosto nepřijatelné
– vid nedokonavý a dokonavý. Samozřejmě, lze to
řešit slovy lámal a rozdával nebo rozlámal
a dal, ale klást jedno sloveso nedokonavé a
druhé dokonavé je stylisticky velmi nevhodné.
Accipite
et manducate ex hoc omnes, hoc est enim corpus meum, quod pro vobis
tradetur. Tradetur je
futurum, proto obtiskovatelé opravují dosavadní
Toto je moje tělo, které se za vás vydává
na Toto je moje tělo, které za vás bude vydáno.
A stejně tak dál: Kalich mé krve, která bude
prolita za vás a za všechny. To má dva velké
nedostatky. Základní je ten, že se kvůli věrnosti
obtiskování zapomíná na funkci tohoto
textu. Kněz je tu přece na místě Kristově. Nahrazení
slov ...tělo, které se za vás vydává
slovy ...tělo, které za vás bude vydáno
je nešťastné, protože se vrací k tomu pojetí,
řekněme baroknímu, možná ještě dřívějšímu
středověkému, které chápalo eucharistickou
modlitbu (a na Východě dosud chápe) jako jakési
posvátné divadlo. Ten text nás jakoby vrací
do Jeruzaléma, do té první eucharistie ve
večeřadle, kde se ve Vulgátě proto říká
tradetur a efundetur,
protože se myslí na nadcházející Velký
pátek. Jenomže je tu skutečnost teologická, že kněz
na místě Kristově má jinou funkci než hrát
posvátné divadlo. A za druhé: Ve všech
liturgiích se překládá prézentem. Např.
v staroslověnské, byzantsko-slovanské liturgii:
Tělo moje, ježe za vy lomimoje. Tj. tělo, které se
za vás láme. A když se podíváme opět
podle pokynů, které jsou dány, do Neovulgáty,
zjistíme překvapivě: Neovulgáta v Mt: nad
chlebem nic, nad kalichem efunditur;
Vulgáta měla efundetur. Mk: nad
chlebem nic, nad kalichem opět efunditur;
zatímco Vulgáta má efundetur.
Lk: datur nad chlebem a funditur
nad kalichem; zatímco Vulgáta fundetur.
1Kor ve Vulgátě tradetur a
v Neovulgátě, která se snaží o úpravy
do přesnějšího textu, quod pro vobis
est. Vidíme tedy, že tento zásah
navrhovatelů úpravy je naprosto neoprávněný a
jde proti veškeré tradici i proti nové
tendenci.
Kruciální
moment představují slova nad kalichem. Sama o sobě jsou
syntakticky komplikovaná, přehuštěná, takže pro
všechny jazyky je to problém. Pro češtinu je to problém
na druhou, protože čeština má dvě základní
slova, tj. krev (sanguis) a smlouva
(testamentum) rodu ženského.
Navrhovatelé snažíce se obtisknout latinský
text vytvořili tři varianty. Je to tedy projev poctivého
zápasu s textem, ale výsledky jsou katastrofální.
První varianta: Toto je kalich mé krve, krve nové
a věčné smlouvy, která bude prolita za vás.
Jenomže tady je falešná syntaktická dvojice, takže
se prolévá smlouva, nikoli krev. Varianta druhá,
totéž: ...mé krve nové a věčné
smlouvy, která bude prolita za vás. Jen
třetí varianta se této falešné syntaktické
dvojice vystříhala: Toto je kalich mé krve, která
bude prolita za vás a za všechny na odpuštění
hříchů; krve nové a věčné smlouvy. To je
sice z hlediska gramatického nejsprávnější
text, ale zoufalou snahu autorů je vidět z toho, že se
syntaktickou (stylovou) obtížnost snažili vyřešit písemným
znakem, že za slova a za všechny na odpuštění hříchů
vložili středník a za něj dodali krve nové a
věčné smlouvy s opakováním slova
krev.
Opravdu se
nehodlám poctivé snaze (...) posmívat, ale musím
připomenout, že právě na tomto místě v dosavadním
textu je zachována, podle mého přesvědčení,
geniální stopa teologa Josefa Zvěřiny. On s námi
spolupracoval, všechny texty četl a na tomto místě,
kde jsme byli stejně bezradní jako navrhovatelé
uvedených tří variant, po několika dnech přišel a
s poukazem na text listu Korinťanům, kde se praví Hic
calix novum testamentum est in meo sanguine, udělal totéž,
co udělali naši opravovatelé, že totiž navrhnul zopakovat
nějaké slovo. Oni opakují krev, Josef Zvěřina
opakuje toto je. Jednak je to opakování něčeho
z jazykového hlediska nejméně významného,
jednak je to teologicky naprosto správné a jazykově
prostě geniální. Nechápu, proč bychom měli
tento pomníček Josefa Zvěřiny zbourat.
A nyní po
rozboru slov instituce se obracím k dalším
jednotlivostem eucharistické modlitby.
Tedy znovu od
počátku. Drobnost naprosto stylistická: Pokorně tě
žádáme dobrotivý Otče začíná
nový opravený text. Te igitur
clementissime pater. Již výše, když jsem hovořil
o celistvosti, jsem upozornil, že to není začátek
eucharistické modlitby. K eucharistické modlitbě
patří již preface. Te igitur
naznačuje, že text na něco navazuje. Proto dosavadní text
začíná Proto skrze Ježíše
Krista...
Dosavadní
text: ...a prosíme, dobrotivý Otče, přijmi a
požehnej tyto dary. Nový návrh: ...a prosíme,
abys přijal a požehnal tyto dary. Je to doslova obtisknutý
text, ale když obě verze nezaujatě porovnáme – co je
takříkajíc modlitebnější: ...a prosíme,
přijmi a požehnej... nebo ...prosíme, abys přijal a
požehnal...? Není co řešit...
Následuje
něco, co mě přímo bolí. Nový text: Přinášíme
ti ji především za tvou církev svatou a katolickou
v jednotě s tvými... Ve starém textu
máme: ...a se všemi, kterým je svěřena pravá,
obecná, apoštolská víra, obětujeme tyto dary
především za tvou církev svatou a obecnou. Ještě
se k tomu vrátím, protože je to věc, která
se dotýká ekumenismu, je to záležitost
bolestná, kterou je třeba uvážit mnohem poctivěji,
než to učinili opravovatelé.
Pokud jde o
překlad sousloví týkajícího se biskupů
– cultores fidei: Vzhledem k tomu,
že už jsem starý, se nerozčiluji, ale jenom usmívám,
byť trpce. To, nač jsme byli kdysi tak hrdí, tu mizí
v nepravdivém přesvědčení oprávců, že
neexistují biskupové, za něž je třeba se modlit, i
když neplní svou úlohu. Vzpomínám, že
už jako studenta mě zaráželo ve funerální
liturgii, že se u každého zemřelého křesťana
vzpomínalo také na jeho slabost, byly tam prosby
k Bohu, aby prominul slabosti a hříchy. Jen u hierarchů
se nikdy o žádné slabosti a hříšnosti
nemluvilo. To mě zaráželo už jako malého hocha a
ejhle, tady se mi to vrací. ...a se všemi, kdo chrání
a upevňují pravou katolickou a apoštolskou víru...
Přeci jsou i biskupové, kteří ji nechrání
a neupevňují, kteří také selhávají.
I za ně se máme modlit, protože byli pověřeni určitým
úkolem, a naše modlitba jim má pomáhat k tomu,
aby svému úkolu dostáli. Domnívám
se proto, že překlad ...a se všemi, kterým je svěřena
pravá, obecná, apoštolská víra...,
je mnohem přesnější, pokornější a lepší.
Další
poznámka se týká závěru mementa,
kde dosavadní text praví: Za ně ti přinášíme
a oni ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe
i za všechny sobě blízké, za život v bezpečí,
za vykoupení a naději ve spásu a modlí se
k tobě, Bože věčný, živý a pravý.
Návrh praví: Za ně ti přinášíme a
oni ti přinášejí za sebe i za všechny sobě blízké
tuto oběť, která je chválou za vykoupení
i za naději na spásu a bezpečí. To je prostě
jazyková hrůza, která nepotřebuje další
komentář. Pro tuto syntakticky strašně přetíženou
českou větu nenacházím odůvodnění.
Závěr
mementa v dosavadním textu zní: ...a
modlí se k tobě, Bože věčný, živý
a pravý. Přesně podle obtiskového pravidla
návrh opravuje: ...a předkládají ti své
prosby... Obojí je samozřejmě překlad věcně správný,
ale opět bych se přimlouval za modlitebnost tohoto textu. A
modlí se k tobě Bože věčný, živý a
pravý je přirozenější než ...předkládají
ti své prosby. Tato formulace je strašlivě ceremoniální
a obřadná, rituální, což neprospívá
modlitebnosti textu.
Communicantes...
Již jsem mluvil o navázání participiem, které
spojuje předchozí modlitbu s následující.
Nyní poznámka k in primis:
V textu, který jsme předkládali před léty,
to místo zní: V tomto společenství také
uctíváme slavnou Pannu Marii, rodičku našeho Boha a
Pána, Ježíše Krista... Podle navrhovaného
obtisku se praví: V jednotě s celou církví
také uctíváme především
slavnou Marii... My jsme latinské in
primis vynechali z jazykových důvodů (buď
také nebo především, ale navazovací
také je důležitější). Věcně se nic nemění:
Jestliže Bohorodičku uvádíme na prvním místě
s řadou titulů, tak je přeci jasné, že hyperdulii
vynecháním slůvka in primis nikterak
nepotlačujeme.
Další
moment z eucharistické modlitby je anamneze. O navázání
na předchozí text jsem již mluvil. Dosavadní text:
Proto na památku požehnané smrti... Nový
text: Když tedy my, tvoji služebníci i tvůj svatý
lid slavíme, Bože, památku požehnané smrti...
Je zde sice jakési navázání, ale uvádí
mě do rozpaků, protože instituční slova končí: To
konejte na mou památku. Začínat další
text Proto na památku... je tedy nejenom
naprosto logické, hezké a zapamatovatelné, ale i
správné, protože anamnéze se tak zdůrazňuje
hned na samém začátku. Tak je to ve všech liturgiích.
Ale v novém návrhu je zdůrazněno slovo slavíme,
protože ho obtiskovatelé v originále vidí.
Jsme ale přeci v anamnézi – jde o to, že pamatujeme,
ne o slavení.
Dosavadní
text: Shlédni na ně s vlídnou a jasnou tváří.
Přijmi je se zalíbením jako oběť svého
služebníka, spravedlivého Ábela, jako oběť
našeho praotce Abraháma, jako oběť z rukou svého
kněze Melchizedecha, jako oběť svatou a neposkvrněnou. Tímto
místem byl Vladimír Holan, velký český
básník, kterému jsme ten text dávali také
k přečtení a jazykové revizi, nadšen, jak
jazykově spíná všechny ty jednotlivé řádky
opakovaným jako oběť. Samozřejmě obtisk praví
něco jiného. Ale krása jazyka se ztrácí.
Jako jsi přijal dary svého spravedlivého služebníka
Ábela, oběť našeho praotce Abraháma i svatou a
neposkvrněnou oběť, kterou ti přinesl tvůj nejvyšší
kněz Melchizedech. Víc k tomu není třeba
poznamenat než ke dvěma drobnostem: Samozřejmě není nutné
trvat na formulaci jako oběť svého služebníka,
spravedlivého Ábela. Vycházeli jsme z toho,
že spravedlivý Ábel je sousloví, které
je biblické a dokonce i ikonografické. Spravedlivý
je téměř jako „příjmení“ Ábelovo.
Proto jsme si tenkrát dovolili místo indiferentního
svého spravedlivého služebníka
formulovat svého služebníka, spravedlivého
Ábela. To je licence, která podle mého
názoru tento text pro českého čtenáře
vylepšuje. Druhá drobnost: jako oběť z rukou svého
kněze Melchizedecha. V latinském originálu
kánonu čteme velekněz, ale historicky jde o
exegetickou nesprávnost. Proto podle našeho názoru,
tenkrát vysloveného, je nejenom možné, ale je
zcela na místě tuto exegetickou chybu opravit a místo
slova velekněze užít slova kněze.
Dosavadní
text: Pamatuj také, Bože, na své služebníky
a služebnice, kteří nás předešli se znamením
víry a spí spánkem pokoje. Do místa
občerstvení, světla a míru uveď všechny, kdo
odpočinuli v Kristu, našem Pánu. Proti tomu obtisk
praví: Uveď tyto naše zemřelé i všechny, kdo
odpočinuli v Kristu... Je to tzv. přesný překlad,
ale (...) ubírá krásu textu (...).
Poslední
poznámka k textu eucharistické modlitby. Dosavadní
text: Neposuzuj nás podle skutků, ale přijmi nás
do jejich společenství jako štědrý dárce
milosti skrze našeho Pána Ježíše Krista.
Navrhovaná oprava: Přijmi nás do jejich
společenství ne pro naše zásluhy, ale pro své
hojné slitování. Ke slovu zásluhy
se ještě vrátím níže. Právě nad tímto
slovem zásluhy a nad tím slovem, o kterém
jsem pravil výše, že mě přímo zarmucuje – církev
katolickou na začátku eucharistické modlitby –
se chci dotknout aspektu ekumenického. Jde o dvě věci.
Jednak církev katolická – sousloví,
které v novém návrhu dvakrát
nahrazuje sousloví církev obecná.
Catholicus (řecky katholikos)
znamená původně obecný. Nechci nijak
zpochybňovat své štěstí a hrdost, že jsem katolický
křesťan. Ale připadá mi přímo omračující
záměrně vylučovat ostatní křesťany tím, že
se jaksi „hrdě“ přihlásím ke svému
katolictví, když použiji toto jasně konfesijní
zúžení. Už nikdo nenadělá nic s tím,
že výraz církev katolická se stal
denominačním označením římskokatolické
církve. Slovo obecná je zde věcně jedině
správné a má tradici tisíciletou. Nevím,
proč tady máme najednou hlásat něco o církvi
katolické, když původní autoři textu mysleli církev
obecnou.
Mám pro to
podobný příklad: Ještě za mého dětství
jsme se učili v katechismu něco o evangelických
radách. Dneska se neříká evangelické
rady, ale, jestli se nemýlím, evangelijní
rady. A je to správné, protože evangelický
se chápe konfesijně. Tedy nic proti bratřím
evangelíkům, ale evangelické rady je třeba
zaměnit za evangelijní. A stejně tak ecclesia
catholica je třeba překládat obecná
nikoliv katolická. Vzpomínám, že
takovéto antiekumenické ostny jsem zažil již před
těmi desítkami let. A vždycky jsem si říkal: Co by
tomu řekl náš Pán Ježíš Kristus? Co by řekl
našim úvahám o katolicismu a o zásluhách,
ke kterým přecházím v závěru?
Nový návrh:
Ne pro naše zásluhy, ale pro své hojné
slitování. Když se opět obrátím ke
svým svatým živitelům, ke sv. Cyrilu a Metoději, a
podívám se, jak přeložili Kyjevské listy,
a vidím tam, jak sousloví intercedentibus
omnium sanctorum tuorum meritis přeložili:
Molitvami…vsěch svętych tvojich i děl jich radi
pravednych. Merita překládají jako
spravedlivé skutky. Krásné. (...) Zásluha
neodpovídá obsahově zcela slovu meritum, na
rozdíl od výrazu spravedlivé skutky
nevystihuje celý obsah (právě o tom byla jedna
z oněch monografií, která se zabývala
rozborem slova meritum v různých liturgických
textech). Ale i když odhlédneme od jazykové stránky,
také nesmíme zapomenout, že právě slovo
zásluhy bylo jablkem sváru mezi reformačními
církvemi a naší církví katolickou.
Nevím, proč bychom měli trvat na paradoxně nepřesném
překladu zásluhy, když máme možnost užít
mnohem lepší překlad slovem skutky, který je
biblický.
Tím končím
rozbor jednotlivostí a ještě závěrem bych se chtěl
několika slovy k celému textu vyslovit. Mně osobně se
v dějinách percepce Druhého vatikánského
koncilu jevily dvě věci jako velmi důležité, nové a
osvobozující. Za prvé liturgická
konstituce a její důsledky, za druhé zdůraznění
role biskupů. A to nejenom jejich pravomoci, pastoračně znásobené
institucí biskupských konferencí, ale také
samozřejmě jejich odpovědnosti. Proto mě přímo uráží,
když kuriální subalterní úředníci
mají určovat, co biskupové smějí a nesmějí
udělat v liturgických překladech do svého
vlastního jazyka, kterému ti kuriální
úředníci vůbec nerozumějí.
To je jedna věc.
A druhá: Nemohu se zbavit pocitu, že návrhy revize
překladů – promiňte mi to slovo – se zpátečnicky
vracejí ke stylu Schallerova misálu. Jenomže on byl
tenkrát něčím dobrým, pokrokovým a
pozitivním. Zpátečnicky se vracejí k tomu
stylu právě pro oporu v instrukci Liturgiam
authenticam. Ale i v tomto dokumentu se přece praví,
že se zbytečně nemají měnit texty, které už lid
zná zpaměti, pokud k tomu není nějaký
věcný důvod. To je jedna z pozitivních věcí,
které v dokumentu jsou. Snaha obtiskovat latinu do české
matrice rozhodně není důvod zažitý text měnit.
Závěrem
bych se chtěl ještě jednou vrátit k dvěma věrozvěstům
na prahu našich křesťanských dějin. (...) Když přikročili
k překladu latinského textu Kyjevských listů
do staroslověnštiny, počínali si tak, že by se dnes
pravděpodobně všichni současní překladatelé-oprávci
bouřili. Věrozvěstové totiž přistupovali k textu s
velikou otevřeností a svobodou. Jejich zásady je možné
formulovat takto: 1) Modlitbu je třeba přeložit tak, že i
výsledný text má být modlitbou.
Ceremoniální a rituální „okliky“,
které v latinských oracích jsou, oni
přecházeli a překládali velice volně. 2) Oni
překládali již tenkrát v 9. století
stylem naprosto otevřeným. (...) Předběhli naši dobu o víc
než tisíc let – to není naše velká chvála,
to je naše hanba. A už kvůli tomu, že se hlásíme
k jejich dědictví, bychom si měli dávat pozor na
princip obtiskování latiny do české matrice. Je
to princip falešný.
Stejně tak znovu
ještě zdůrazňuji, že bychom neměli opomíjet tradici
Vladimíra Holana, Josefa Zvěřiny, Zdeňka Švédy...
Když jsem četl Liturgiam authenticam,
tak jsem si na Z. Švédu vzpomněl, protože přímo
v instrukci se praví, že mea culpa,
mea culpa, mea maxima culpa se má překládat
trojím má vina, má vina, má veliká
vina. Dobře si pamatuji, jak Zdeněk Švéda na příkladech
ze Starého i Nového zákona ukazoval, jak
řeckému, hebrejskému a aramejskému textu
odpovídá právě ten dvojí překlad
s druhým zdůrazněným členem. V současnosti
zažité má vina, má veliká vina je
další pomníček na dalšího našeho nebožtíka
P. Zdeňka Švédu. Nemyslím si, že bychom měli tyto
pomníky kácet jako vandalové na hřbitově české
liturgie.
A
ještě poznámku k „pseudovyznavačství“. Z jiných
kuloárů jsem zaslechl, že „opravený“ misál
nebude český misál, ale římský
misál. Je-li to pravda, protestuji! Matějkův Český
misál (srov. ostatně Němce!) je správný.
Je předně v českém jazyce a pro českou církevní
provincii. Je zadruhé doplněn českým propriem. Je
zatřetí opatřen řadou rubrik k české situaci.
Pokud někdo cítí v pozadí jakési
„pryč od Říma“, je pošetilý. „Upřesňování“
typu Český misál římské liturgie
by bylo také směšné... Missale Romanum je editio
typica, vzor k přípravě jazykových mutací,
nikoli matrice k obtiskům.
Datováno
v Praze 12. prosince 2007, redakčně kráceno.