Přijímání laiků pod obojí bylo obvyklou praxí v obou polovinách církve až do konce 12. století. Zatímco ve východních církvích zůstalo přijímání laiků pravidlem dodnes, na Západě se na přelomu 12. a 13. stol. vžívá přijímání laiků pod jednou způsobou, a to poměrně rychle a bez nějakého výrazného odporu. Je to v době, kdy se liturgické otázky ještě neřeší centrálně (z Říma) a kdy tedy iniciativa k této novotě vzešla z místních potřeb a názorů. Hlavní příčinou bylo asi to, že už několik set let před tím bylo přijímání „pod jednou" pravidlem při zaopatřování nemocných (pro obtíže s donášením kalicha), dále ohledy hygienické (na Západě se přijímalo napitím z jednoho kalicha) a jistě i úcta ke krvi Páně a obavy ze snadného jejího znesvěcení (zejména u dětí, kterým se podávalo jen pod způsobou vína). U nás, jak známo, se požadavek kalicha pro laiky stává nejvýznamnějším znakem husitského náboženského hnutí (první podává z kalicha laikům mistr Jakoubek ze Stříbra r. 1414 u sv. Martina ve Zdi, už v době Husova věznění). Na sněmu basilejském r. 1433 je Čechů povolen kalich na znamení smíru s obecnou církví, ale r. 1462 Pius II. toto privilegium ruší.