Nejpřirozenějším dělítkem toku času byl v raných dobách dějin lidstva cyklus přírodní obnovy. Co pochopitelnějšího, než že pro kočujícího pastýře bylo probouzející se jaro hranicí času, právě tak jako pro usedlého rolníka se jím stal okamžik, kdy sklidil plody země. Tyto dva termíny, jarní nebo podzimní, zůstaly hraničními i tehdy, když zájem o pohyb nebeských těles zjistil jejich periodicitu, tvořící základ roku lunárního či solárního.