Úvod
S naléhavou otázkou dobra a zla v nás a mimo nás se potýkáme od prvních do posledních okamžiků našeho života. Pro křesťany se tato otázka nemůže neprolnout s tím, jak vnímáme našeho Boha. Vesměs rychle odpovídáme, že Bůh je přece dobrý1 a poukazujeme přitom na cesty naděje starých Židů2. Ale vytrváme-li u biblických textů, ukáže se takové tvrzení nesamozřejmé, protože zde nalezneme i jinou Boží tvář: Boha, z jehož úst vychází nejen dobré, ale i zlé3, na lidi uvádí zlé věci4, Boha, před kterým se lidé přes to dobré, co od něj dostávají, chvějí strachy5. Pak také víme, či alespoň tušíme, že to nedobré je i v každém z nás – a čteme, že viníky Bůh bez trestu nenechá6. A konečně: Bůh neušetřil vlastního Syna7 – chceme sice věřit v naší spásu právě skrze tuto událost přetvořenou zmrtvýchvstáním a vylitím Ducha z bezsmyslnosti do plnosti života, ale víme, jak málo leckdy takovou víru ve svém žití sami prokazujeme. Jako bychom se leckdy drželi více obrazu Boha, který není Otcem světel8, ale původcem našich temnot9 a báli se, že náš Bůh zahubí bez soucitu10. Můžeme vůbec vložit naši naději11 do takto dvojznačného Hospodina, můžeme prosit a doufat, že k nám přivrátí tu dobrou tvář12?