Přejít k hlavnímu obsahu
Domů

Hlavní navigace

  • Archiv čísel
  • Knihy
  • Redakce
  • Předplatné
  • Vyhledávání
Menu uživatelského účtu
  • Přihlásit se

Drobečková navigace

  1. Domů
  2. 177 - listopad 2006

Otcové církve

autor
Jan Spousta

Je celkem snadné upozornit zde na hlavní obsah čísla, protože většinu sešitu zabírá jediný text, přednáška, kterou v Trevíru pronesl Heinz Joachim Held. H. J. Held je doktorem evangelické teologie, byl v letech 1964 až 1974 farářem v Buenos Aires, v letech 1975 až 1993 vedoucím církevního úřadu pro styk se zahraničím a biskupem pro zahraničí Německé evangelické církve a v letech 1983 až 1991 předsedou Ekumenické rady církví.

A téma? Je pro evangelíka poněkud netypické - Held hovoří o starocírkevních Otcích. Všímá si Atanáše, Ambrože, Augustina a pro nás Zápaďany nečekaně i císaře Konstantina. Heinz Joachim Held nás učí, že církevní Otcové nebyli jen teologové, formulátoři katechismových pravd. Byly to barvité osobnosti, někdy i kontroverzní osobnosti, ale v žádném případě suchaři a nudní patroni, nýbrž aktivní, přesvědčující a přesvědčiví účastníci společenského dění své doby. A především: nezasloužili se jenom o dogma, nýbrž o celkovou orientaci křesťanstva v dobách konstantinovského obratu, a zasloužili se o samotnou jednotu církve, která do té doby zákonitě byla rozdrobena do řady partikulárních místních obcí, jež spolu komunikovaly na blízkou vzdálenost, neměly však žádnou celkovou reprezentaci, žádnou sjednocující rámcovou organizaci, žádnou schopnost řešit své věroučné i jiné problémy v globálním měřítku, ukazovat navenek jednotnou tvář.

Je pravda, že aspoň já sám necítím nad výsledky tohoto sjednocení jenom radost. Held nezdůrazňuje, ale jako evangelický teolog jistě dobře ví, že globální sjednocení přineslo s sebou také globální zestejnění: nejen že zmizelo mnoho zajímavých místních tradic v liturgii a církevních řádech, ale především v souvislosti s konstantinovskou proměnou dalekosáhle mizela spontaneita a tvořivost, a rodinný (bratři a sestry) duch prvotní obce byl pozvolna nahrazován úředním (klérus a laici) duchem staré pozdně antické a středověké církve.

Ano, ubylo různých teologických úchylek, byla vytvořena jednotná linie pravověří, jsme té době dodnes zavázáni za přesné a přitom nikoli suché a povrchní formulace základních dogmat. Ale nebyla cena příliš vysoká? Jak sám Held připomíná, právě tato doba byla svědkem i prvních trestů smrti za kacířství, které vynášeli křesťané nad křesťany. Je možné, že se Priscillian z Ávily mýlil ve svém extrémním asketismu a provokoval odlišným pojetím společenského a církevního řádu - stačí to však na ospravedlnění trestů smrti, které tehdy roku 385 padly?

Asi až my dnešní čtenáři Marxe či Foucaulta si dokážeme naplno uvědomit, jak hluboce a intimně jednota a organizace souvisejí s násilím a donucením. Avšak již tehdy měla cítit nejen hrst hlubokých duší, ale značná část křesťanského lidu, že se náboženství začíná zneužívat ve prospěch politických cílů a politika ve prospěch náboženských elit. Ani nás dnes by to nemělo nechávat v klidu: pokud se z honů na čarodějnice - a hlavně z mentality honů na čarodějnice - nepoučíme, poneseme si jako křesťanstvo jejich hanbu s sebou navždycky.

Nechci ale končit tak smutně. Církev naštěstí má a dostává svoje Otce (a samozřejmě i Matky) pořád a stále, sám jsem jich pár směl potkat. Možná je úkolem těch dnešních nejenom tvořit a rozvíjet jednotu církve, od středověku tak zle rozbitou, ale především znovu vnášet do křesťanství to, co po cestě mezi Niceou a prvním Vatikánem zvolna vyprchalo: svobodu, tvořivost, přitakání k odlišnosti forem a pluralitě postojů.

  • ‹ 177 - listopad 2006
  • Nahoru
  • Uctění památky „zástupu svědků“ ›
  • Verze pro tisk
  • Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit

Obsah čísla

  • 177 - listopad 2006
    • Otcové církve
    • Uctění památky „zástupu svědků“
    • Názory evangelíků na změny a ekumenismus
    • Advent
    • Podezření okolo biskupa Bicana
    • Knihovnička Getseman
    • Zprávy