Přejít k hlavnímu obsahu
Domů

Hlavní navigace

  • Archiv čísel
  • Knihy
  • Redakce
  • Předplatné
  • Vyhledávání
Menu uživatelského účtu
  • Přihlásit se

Drobečková navigace

  1. Domů

315 - květen 2019

autor
Jan Spousta

Svět ku záhubě stísněn se sklání

Latinská Amerika je největší periferií naší západní civilizace. Nejsou tam významná centra ekonomické či vojenské moci ani klíčová intelektuální zřídla v podobě špičkových univerzit nebo výzkumných ústavů. Velké dějiny se tam obvykle nerodí a dějiny místní by spíš připomínaly operetu, kdyby nebylo opravdové krve na kostýmech herců. Přesto tato periferie již dávno není jen venkovskou a zemědělskou společností, jakou několik set let bývala. I tam nastupuje industriální svět válcující přírodu a drobné zemědělce obřími podnikatelskými projekty a dokonce i svět postindustriální v mnohamilionových velkoměstech.

My žijeme v jiné periferii, menší a mnohem bližší centru. Ale některé problémy, včetně těch náboženských, jako by se v jiné podobě a v menším provedení objevovaly i u nás. Proto jsme se rozhodli jako první text tohoto čísla uvést studii Margit Eckholtové reagující na kulturní proměny latinskoamerického světa a z nich plynoucí změny spirituality.

Latinská Amerika se mění. Ptáme se, kam se bude ubírat a jak je potřeba na změny reagovat. Její města jsou „kulturní laboratoří“, jak cituje Eckholtová. Katoličtí biskupové si tam třeba všimli, že jim věřící neodcházejí z církve „kvůli učení, nýbrž kvůli jiným životním formám“, „z důvodů nikoli přísně dogmatických, nýbrž pastoračních, nikoli v důsledku teologických problémů, nýbrž v důsledku metodického postupu naší církve.“ Totéž se samozřejmě děje i jinde. Také u nás. Málokoho dnes zajímá přesná definice svátostí nebo vztahů v Trojici tak, aby kvůli tomu chtěl odcházet z církve. Ale mnoho lidí chce, aby jim jejich církev „sedla“, aby jim sloužila a líbila se a cítili se v ní dobře. Latinskoameričtí biskupové a teologové už to vědí a přemýšlejí o tom spolu. Snad i ti naši časem začnou. Právě uveřejněná studie freiburské univerzity tvrdí, že v Německu bude za 20 let o polovinu méně věřících křesťanů než dnes. U nás je vývoj v zásadě podobný. Nevedou se velké teologické spory, ale lidé prostě přestávají církvím rozumět, přestávají je církve zajímat a přestávají se s nimi cítit spojeni.

Letošní Velikonoce celosvětově proběhly ve stínu dvou smutných událostí, nejdříve požáru pařížské katedrály Notre-Dame, a potom teroristických útoků na velikonoční bohoslužby a hotely na Srí Lance. „Všechno, co na zemi jest, k svému konci spěje, takže svět úpadkem svých sil určen ku své záhubě mnohými strastmi a pohromami stísněn se sklání,“ řekl by si člověk s Hildegardou z Bingenu, o jejíchž apokalyptických vizích píše Miroslav Zvelebil. Ano, apokalypsa se děje, občas skrytě, nenápadně, a občas o to palčivěji a křiklavěji viditelná všem – a zároveň se stále odehrává čas rození, zrání a přinášení plodů.

Jednou z odpovědí na zmíněné problémy křesťanství se soudobou kulturou je hledání nových podob organizace a působení. Pražská obec „mlčící církve“ kolem biskupa Jana Konzala je jednou z těch, které se snaží prošlapávat nové (či staronové) cesty; v tomto čísle najdete vylíčení její oslavy Velikonoc od Pavla Hradilka.

A ještě upozorním na dva texty Martina Grubera: zprávu o (možná smyšlené) svaté Wenefred a úvahu o Wittgensteinově filosofii. Příjemné čtení!

  • Atanáš Veliký ›
  • Verze pro tisk
  • Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit

Obsah čísla

  • 315 - květen 2019
    • Atanáš Veliký
    • Zprávy
    • Učme se pohostinnosti
    • Hildegardina vize posledních věků a pádu Antikrista
    • Gwenfrewi z Gwytherinu neboli svatá Wenefred
    • Wittgenstein: muž, který se odmítl stát teologem
    • Ohlédnutí za slavením Velikonoc Společnou cestou
    • Dávat na mši?