Přejít k hlavnímu obsahu
Domů

Hlavní navigace

  • Archiv čísel
  • Knihy
  • Redakce
  • Předplatné
  • Vyhledávání
Menu uživatelského účtu
  • Přihlásit se

Drobečková navigace

  1. Domů
  2. 234 - leden 2012

Vyhýbat se vyhrocenému rozlišování

autor
Klaus Nientied

Tato zpráva se hodí do předvánoční doby. Dublinský arcibiskup a irský primas Diarmuid Martin prohlásil něco, co vyzývá k pozornosti - i mimo Irsko. Podle Dublinského deníku Irish Independent vyzývá arcibiskup Martin nevěřící k tomu, aby vystoupili z církve. Ke zralému lidskému postoji prý patří i schopnost jednat v otázkách víry důsledně. Kdo v Boha nevěří, ten prý také nemá setrvávat ve zbytcích církevních zvyklostí.

Za touto nikoli každodenní výpovědí jednoho arcibiskupa se skrývá fenomén, který lze pozorovat i jinde než v Irsku. Tento fenomén lze popsat takto: při takzvaných kasualiích, tedy při křtu, při prvním přijímání a při církevní svatbě jsou kostely plné, v následující neděli jsou však prázdné. Také vysoká poptávka po církevních školách neznamená v každém případě, že se jedná o rodiče, kteří by skutečně u svých dětí zdůrazňovali život z víry.

Zde ale se klade otázka, zda je možno jedno od druhého ostře a jasně rozlišovat. Jsou životní cesty lidí skutečně přímočaré a jednoznačné? Jestliže dneska někdo nedělní bohoslužbu navštěvuje jenom málo nebo vůbec ne, neznamená to, že to tak musí zůstat. Kdo v určitých fázích svého života drží odstup k církevnímu životu, může zcela dobře svůj postoj pod vlivem nějakého rozhodujícího zážitku brzy úplně revidovat. Zde mohou hrát důležitou roli děti, životní partner, nenadálé úmrtí blízkého člověka, choroba. V románských zemích se chápou mnozí lidé úplně samozřejmě jako katolíci - což skutečně nemusí vždycky znamenat, že to katolictví také skutečně a aktivně praktikují.

O Vánocích jsou v této zemi kostely plnější než o nedělích během roku. Je snad proto třeba vyzvat lidi, aby i o Vánocích zůstali doma? Rozhodně ne! Jestliže někdo během roku není v kostele ke spatření - právě s vyjímkou Vánoc -, nemusí to ještě znamenat, že by nebyl věřící. Že by přesto vůbec nebyl nábožensky oslovitelný. Přechody mezi vírou a bezvírou, věřením a bezvěrectvím jsou ve skutečnosti plynulejší, v průběhu lidského života více vrstevné a komplikovanější, než jak se to dá vyčíst z výpovědí biskupa Martina, které se k nám donesly.

Takovýmto příliš vyhroceným rozlišováním si církev neprokáže žádnou službu, ani žádné potěšení, a bude svému poslání věrná jenom podmíněně. Údajný dnešní nevěřící může být zítra věřícím - a naopak. Víra se chápe jako to, co se s možností nevíry stále konfrontuje. A musí být nutně chybějící víra už hned vyslovená nevíra? Pochybnosti nejsou věřícímu cizí. Že jsou v zásadě všichni pozváni, je naproti tomu teologicky nepostradatelné. „Pojďte ke mně všichni, kteří se trápíte a musíte nést těžké náklady. Já vám dopřeji klidu a pokoje." (Matouš 11,28) Ať klid a pokoj hledá kdokoli, vždy musí cítit, že je pozván.

Z časopisu Konradsblatt arcidiecése Freiburg, Badensko-Würtenbersko, Německo - 15.12. 2011 přeložil Jiří G. Kohl

  • ‹ Papežství – překážka ekumenického rozhovoru?
  • Nahoru
  • Vybojovaná svoboda Hanse Künga ›
  • Verze pro tisk
  • Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit

Obsah čísla

  • 234 - leden 2012
    • Zprávy
    • Pravda nás osvobodí
    • Jsme jednička...
    • O ekumeně s Waclawem Hryniewiczem
    • Ortodoxní křesťanství v pluralitním světě
    • Papežství – překážka ekumenického rozhovoru?
    • Vyhýbat se vyhrocenému rozlišování
    • Vybojovaná svoboda Hanse Künga
    • Byzantské svatební eulogie
    • Proč studovat právě Teologii křesťanských tradic?