Přejít k hlavnímu obsahu
Domů

Hlavní navigace

  • Archiv čísel
  • Knihy
  • Redakce
  • Předplatné
  • Vyhledávání
Menu uživatelského účtu
  • Přihlásit se

Drobečková navigace

  1. Domů

091 - leden 1999

Snění

Jan Spousta

Nelitujme, křesťané, času a očí, a pročtěme si Českou katolickou literaturu 1848 - 1918, již před nedávnem vydal čerstvý docent (blahopřejeme) a zavedený enfant terrible Martin C. Putna. Provětral prachem pokryté stohy papírů, až dosud - vcelku právem - literárními vědci z větší části přenechávaných „hlodavé kritice myší", a pokusil se načrtnout nejen literárně-církevní, ale i církevně-společenské dějiny poslední velké epochy našeho ancien régime: epochy, ve které katolická církev sice byla oficiálně podporována státem, ale v českém (a zčásti i moravském) prostředí byla již jen spolkem mezi spolky a stranou mezi stranami, a to stranou většinou nikoli intelektuálně a kulturně nejsilnější.

Samozřejmé a všudypřítomné křesťanství se příchodem moderní názorové plurality stalo přísně ohraničenou a nesamozřejmou církví, jakousi duchovní pevností, která se brání náporu zvenčí a sama podniká protiútoky s využitím vlastního tisku a - dokud je to možné - občas i státní moci. Tento základní půdorys společenských vztahů, podle Putnova názoru u nás aktuální zhruba od roku 1848, s sebou zřejmě v podstatě neseme dodnes. A s ním i základní náboženskou problematiku: od tohoto přeryvu je podle Putnovy klasifikace možno s církví a v církvi být buď tak, že sníme o bájné minulosti, opevňujeme hradby a konzervujeme status quo; nebo tak, že hledíme církev přizpůsobit současnému světu, reformovat; anebo tak, že se nezávazně a romanticky vzrušujeme krásou církevního umění a tradic. Evropské křesťanství v podstatě sestává z konzervativců, reformistů a romantiků.

Náš časopis se může zařadit celkem jednoznačně do tábora reformistů. I v tomto čísle najdete kritické hlasy ke stavu církve, návrhy na reformy, úvahy o budoucnosti. Putnova kniha nás učí pokoře: moderní reformněcírkevní snahy u nás nezačínají II. vatikánským koncilem, ale Bernardem Bolzanem; a jejich návrhy v církvi buď neuspějí, nebo uspějí až po stu let, a pokud uspějí, stejně se to celé může ještě nějak divně zvrtnout. Přemýšlejme tedy o změnách struktur a ekumenickém sblížení, snažme se být realističtí, věcní a přesní, ale vězme, že jsme možná tak trochu snílci-utopisté.

Nejen my ovšem sníme, řekl bych. „Romantici" jsou snílci z definice, a „konzervativci" zase sní o tom, že je možno se vrátit v čase o sto padesát let zpátky. A různé ateistické „vědecké světonázory" se sice tváří bděle a vševědoucně, ale procitnutí z jejich snů bývá často velmi tvrdé. Snad tedy snění patří k bytí a podstatné je, aby člověk snil sám za sebe a za ty, kdo chtějí dobrovolně snít s ním, a aby nechtěl do svého snu násilím zatahovat lidi s odlišným typem spánku.

Je možné žít evangelium bez velkých ideologií a příliš agresivních snů, ať regresivních a do minulosti zahleděných, ať progresivních a chtějících mocí prosadit přítomnost proti tradici? Je možné si vybírat jen ty sny, které člověka učí vidět neviditelné, vznášet se navzdory zákonům gravitace a hovořit srdcem?

  • Papežství a jednota církve (několik bodů) ›
  • Verze pro tisk
  • Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit

Obsah čísla

  • 091 - leden 1999
    • Papežství a jednota církve (několik bodů)
    • Kresťanská kultúra?
    • Stálý jáhen v eklesiologickém pohledu vzhledem k současným výzvám v církvi a společnosti
    • Dialog pro Rakousko
    • Znamení nebo symbol?
    • Církev zvenčí
    • Z Austrálie
    • Budoucnost modernismu?