Přejít k hlavnímu obsahu
Domů

Hlavní navigace

  • Archiv čísel
  • Knihy
  • Redakce
  • Předplatné
  • Vyhledávání
Menu uživatelského účtu
  • Přihlásit se

Drobečková navigace

  1. Domů
  2. 110 - říjen 2000

Ekumenické šoky na konci léta

autor
Dušan Hejbal

Otevřený dopis pražského starokatolického biskupa Dušana Hejbala.

Milí sourozenci v Kristu,

konec letošního léta mnohé ekumenické optimisty šokoval. Vyhlášením svého (pro neřímskokatolické křesťany hodně problematického) předchůdce Pia IX. za blahoslaveného v Římě 3. září, papež Jan Pavel II. vlastně znevěrohodnil své miléniové omluvy i před časem opatrně nabídnutý dialog o primátu římského biskupa. Ale další signál přišel o tři dny poté. Deklarace Dominus Iesus (Pán Ježíš), vydaná Kongregací pro nauku víry a podepsaná papežem, sice přiznává, že „církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou (míněno římskokatolickou) církví, ale zůstávají s ní spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi...“ ale „na druhé straně církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi v pravém slova smyslu.“ Takže my trochu ano, ale mnoho ostatních křesťanů vůbec ne. Z uvedeného dokumentu vane duch temné minulosti, o níž jsme se domnívali, že může být brzy vyléčena. Velmi malá snaha poučit se z vlastních dějin a přehnaná sebedůvěra může být jistě shovívavě posuzována jako roztomilé staromilství, ale daleko spíše jako opovážlivé spoléhání. Přece jen nežijeme v době inkvizice, nýbrž na přelomu druhého a třetího tisíciletí, kde jakýkoliv nárok na duchovní impérium působí poněkud směšně. Ostatně nejednota křesťanů vrhá stín na eucharistické společenství každé denominace – i té, která se považuje za majitelku evangelia a samotného Krista.

Je několik cest jak se zachovat, když máme pocit, že se otřásají samotné základy křesťanské civilizace, a že církev se ocitla v “postavení mimo hru“. Jednou z nich bylo před více než třiceti lety „aggiornamento“ a nadějné, žel neuskutečněné, signály II. vatikánského sněmu. Jinou je opevnění ve vlastních pozicích a snaha za každou cenu zachovat vidění světa optikou dávno minulých dob, čili schovat hlavu do písku. Obě cesty symbolizují oba noví v Římě blahoslavení papežové: Jan XXIII. – usměvavý papež otevřených vatikánských oken a Pius IX. – šokovaný dobou, která ho zbavila papežského státu, a proto vyhlašující svou neomylnost a božský původ své papežské moci.

Ale abych byl spravedlivý, „neomylnému“ papeži Piovi vděčím za mnohé. Bez něj bych nebyl starokatolíkem. A to by mě moc mrzelo.

Už žádné další ekumenické šoky, křesťanský optimismus a požehnaný podzim Vám všem přeje

Váš Dušan Hejbal

  • ‹ Otevřený dopis hnutí My jsme církev německým biskupům (u příležitosti pátého výročí petice)
  • Nahoru
  • Stanovisko hnutí My jsme církev k prohlášení Dominus Iesus ›
  • Verze pro tisk
  • Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit

Obsah čísla

  • 110 - říjen 2000
    • Proč nám nezbývá čas pro víru?
    • Nosiči Krista
    • Češi a bible
    • Čin víry a víra jako čin
    • Ze závěrů Společné synody biskupství v SRN
    • Tanec a hra – živá znamení víry
    • Otevřený dopis hnutí My jsme církev německým biskupům (u příležitosti pátého výročí petice)
    • Ekumenické šoky na konci léta
    • Stanovisko hnutí My jsme církev k prohlášení Dominus Iesus