(2007)
Rámec a nástin kořenů
Mohu dnes posloužit pouze několika pohledy do vize církevní struktury, kterou sledovala skrytá církev existující mimo jiné v Praze a okolí, známá dnes jako Pražská obec. Když se v roce 1977 setkaly v Praze podzemní iniciativy salesiánů (zastoupených Václavem Komárkem) a „davídkovců“ (zastoupených Fridolinem Zahradníkem), nečekal ještě nikdo z nás tehdy zúčastněných1, že budeme hledat jiný model církve než ten, který jsme znali z poválečných let a který se dodnes mnozí pokoušejí restaurovat ve většině místních církví Česka.
Skrytá pastorace v dobách komunistické vlády prošla dlouhou cestu od zcela klasických počátků v sedmdesátých letech, kdy podzemí - s vědomím důvěryhodných místních pastýřů2 - prostě suplovalo na konkrétních místech nefungující veřejné svátostné služby církve (např. v nemocnicích nebo v dětské rodinné katechezi, v domech sociální péče vedených řeholnicemi, v pastoraci grekokatolických věřících na východním Slovensku ponechaných v řadě lokalit vůbec bez pastýřů.) Nezbytná konspirace nás při tom nutila hledat méně nápadná a přitom účinnější vyjádření praktické víry, než se osvědčila našim rodičům a vychovatelům. Tím spíš jsme museli vytrvale hledat inspiraci i mantinely pro takové aggiornamento. Určujícím byl mezi nimi nedávno ukončený Druhý vatikánský koncil. Už od osmdesátých let a zejména potom v souvislosti s projektem „desetiletí duchovní obnovy“ bylo stále zřejmější, že církev v Československu se octne v hluboké krizi, pokud se neodhodlá k některým razantním úpravám zvyklostí i ideálů, jakmile jen to okolnosti trochu dovolí.
Nejen policejní dozor v sedmdesátých až osmdesátých letech, ale především fakticky diasporální charakter katolictví v české a slovenské sekularizující společnosti nás donutily postupně vyvinout takové formy služby (a zároveň k tomu takovou formaci kandidátů ordinované služby), které budou v obtížných podmínkách co nejjednodušší a přitom efektivní. Během let se ukázalo, že pokud něco z českých církevních tradic zůstalo za námi opomenuto, pak téměř výlučně prvky charakteristické pro model „církve lidové“ 3. Pokud po nějaké době experimentu jsme uvedli do života církevní obce něco v českých poměrech nového, mířilo to mimoděk ve prospěch modelu „církve komuniální“.4
Jsem už léta přesvědčen, že budoucnost římského katolictví v dnešním Česku je těsně svázána s recepcí komuniální eklesiologie rozvíjené evropskou teologií po posledním koncilu. Takovou eklesiologii vypracovali jiní a jistě povolanější než praktici z českého podzemí. Ve svém příspěvku se proto soustředím právě jen na ty prvky naší praxe posledních třiceti let v podzemí pražské obce5, které souvisí s vizí církve formované komuniálně. Ta vize nebyla primární, ale vystupovala postupně stále zřetelněji během let osmdesátých a devadesátých.
Eklesiální význam společenství všedních dnů
Aniž jsme v počátcích znali dnes běžně užívaný pojem "komuniální struktura církve", mnozí z nás ji prakticky mohli a někteří museli žít. Vize církve jako eschatologicky sjednoceného společenství nebyla v našem hledání aggiornamenta primární, ale vystupovala postupně stále zřetelněji během let osmdesátých a devadesátých6
Společenství díla a inkarnace
V dobách komunismu bylo samozřejmé, že všichni presbyteři i tajné řeholnice byli zaměstnáni v civilních sektorech a živili se prací vlastních rukou nebo hlav. To se obráželo ve formaci osobní spirituality natolik positivně, že jsme po roce devadesát uváženě odmítli využít šance k odluce světa práce a světa pastorace.7
Zkušenost tu hovoří naprosto jednoznačně: Svět naší současnosti je sekulární a zůstane takovým. Pokud tedy koncil nalézá identitu církve mimo jiné také ve specifické svátostné roli církve jako takové, musí taková církev respektovat to, co je a co není pro svět pochopitelné. Ne svět ideální, ale právě takový, jaký fakticky je. To vyžaduje od církve velkou pokoru chudých v Duchu, protože musí nejen snášet svět, ale stolovat s ním a zvěstovat mu důležitá svědectví jazykem světa, nikoli odborným žargonem teologů nebo mystiků. Ale to je osud každé svátosti. A církev je podle dogmatické konstituce svátostí spásy 8
Tvořivá práce „svědka víry“ včetně té práce rukodělné člověka kultivuje a spoluvytváří prostředí sebesdílení přijatelné i pro sekulární svět. Práce je dobrým komunikačním prostředkem (a vedlejšími účinky navíc prospívá oběma stranám). Při mezilidském sdílení a tím spíš při sdílení mezi člověkem a Bohem nejsou jedinou formou komunikace slova a věty. Mnohé lze sdílet s jinými osobami i beze slov, komunikací mimoslovní. Společná práce lidi prokazatelně sjednocuje.9
Proto by měl svět poznávat „svědky evangelia“ i jiné apoštoly Krista Ježíše především při společně vykonávané práci.
Církev v budoucnu bude možná vlivná nikoli svým slovem o evangeliu, ale právě tím, že ve společnosti jejích přesvědčených členů (tvořících reálné společenství) a těch, kdo jsou a vědomě zůstávají „mimo“, je i jim na dosah ten Kristus, který zachránil dceru pohance Syrofeničance.10
Reflexe společenské reality od let sedmdesátých
Cesta za jednotou osobnosti a jednotou společenství
Dlouholeté studium typu bytových univerzit vedle celodenního zaměstnání na jedné straně a společenství duchovního života tajeného před úřady na straně druhé si vynutily úsporný životní styl s výrazným sociálním kontextem: Rodiny studujících si musely vzájemně vypomáhat s hlídáním malých dětí, dělit se o práce vyžadované společným angažmá (např. tajný tisk a distribuce samizdatových tiskovin po celém Československu, tvorba bytů pro nové rodiny), vypomáhat si navzájem finančně i hmotně11. Vše se realizovalo ve vlastní režii. Takové sdílení radostného i obtížného v běžném životě vytvářelo široce založené a do hloubky sahající komunio celých rodin navzdory faktickým rozdílům mezi rodinami řemeslníků, úředníků, vědců nebo umělců. Praktické problémy všedních dní pochopitelně pronikaly i do společných modliteb a spoluformovaly vědomí společné odpovědnosti v obou směrech - ve směru solidarity i subsidiarity (která řeší na místě vše, co jen na místě řešit vůbec lze, od autority „nahoře“ očekává jen to, co nelze zajistit na vlastní úrovni).
Pokud si rodič doopravdy uvědomuje, že jeho děti budou žít v takové církvi, jakou se podaří formátovat víře a lásce generace předešlé, vypadá identifikace rodičů s církví jinak než jsme byli a dodnes jsme svědky v běžných velkoměstských farnostech. Duch postmoderní anonymizace a fragmentárnosti pracuje dodnes úspěšně tu i tam. Čelit mu cílevědomě dokáže snáz model komuniální. Ten rozpoznal v díle dynamické jednoty přiměřeně autonomních, ale uvnitř doopravdy sjednocených místních církví nejen vrcholnou bohopoctu,12 ale také znamení spásné naděje pro dnešní svět drobících se jistot.13
Přístup k přiměřenému vzdělání
Osobní prožitek každodenní společenské situace na profánních pracovištích přesvědčil mnohé, že model dělící církev katolíků na „církev učící“ a laiky odkázané na konzum katechismem preparovaných pravd už nevystačí. Nedostupnost solidnějšího náboženského vzdělání ve veřejných církevních institucích si vyžadovala vybudovat jiné reálné šance k vyššímu teologickému vzdělání pokřtěných. Nebylo to nemožné, ovšem pracné to bylo nadmíru. V širokém katolickém podzemí se toho ujaly mnohé skupiny řeholníků i laiků s různou důsledností a intensitou.14
V „pražské obci“ absolvovali takové vzdělávání muži i ženy, laici i řeholnice; studovali řadu let nikoli s nějakým přece jen korumpujícím příslibem ordinace15, ale prostě ze skutečného zájmu o kvalifikovanou účast na současném životě církve i na odpovědně vynalézavé „martyrii“ (svědectví) o Dobré zprávě pro nás lidi konce dvacátého století.16
Měnící se paradigmata společenského vědomí poslední třetiny dvacátého století, společné reflexe koncilních dokumentů v rámci stovek kolokvií nad teologickými tématy reflektujícími kulturní (vědecké, umělecké i náboženské) danosti a si postupně vynutily zaujmout kritický postoj k několika pastorálně významným problémům a vposledku i k ekleziologii, ve které pastorační péče v římskokatolickém prostředí kořenila.
Rehabilitace civilního zaměstnání ordinovaných
V podzemí znamenalo civilní zaměstnání důležitou složku mimikry, a proto všichni v podzemí angažovaní museli s naprostou samozřejmostí patřit i do „světa práce“. Ale nebyla to jen maska. Společná práce, nejlépe manuální, představuje v životě společenství významný etický fenomén. Hraje velkou a možná i nenahraditelnou sjednocující roli uvnitř společenství, ale také ve vztazích celku společenství do okolí. Svého času žádal něco podobného koncept Mission de France. Pod různými úhly pohledu jsme si mohli každá a každý ochutnat, proč si apoštol Pavel uhájil právo živit se vlastníma rukama. Biskupové a presbyteři pracující pouze v podzemí, případně členky tajných řeholí, účastnili se vždy všech prací spolu s ostatními bez jakýchkoli rozdílů. Zažili jsme to na řadě stavenišť, v tajných tiskárnách, při cestování nebo dopravě materiálů vyžadujících celé dny nebo noci.
Proto už nikdo z nás nepochybuje, že společenství nelze prostě ustavit jen na základě jednorázového rozhodnutí nebo prohlášení autority na rozhlasových vlnách nebo v náboženském tisku. Společenství se nezakládá prohlášením, společenství se musí rodit, levněji to nejde.
Co vyžadovalo hlubší změnu našeho smýšlení
K faktickému příklonu k ekleziologii komuniální nedošlo rázem, ale postupnou reflexí studijních materiálů konfrontovaných se situací v Praze i jinde. Rýsovaly se při tom postupně především čtyři problémové oblasti v klasické ekleziologii, kdy etablovaný model naráží na výzvy posledního koncilu:
- církev má být přednostně „božím lidem“;
- církev má sloužit světu, nikoli sobě, své reprodukci;
- církev má být světu svátostí;
- církev vrcholí v liturgii
Církev je božím lidem
Rehabilitace laikátu, kolegialita pokřtěných
Bylo již pojednáno víckrát jinde, co znamenalo, že v konstituci Lumen Gentium posledního koncilu se nakonec prosadil místo Bellarminovy definice církve jako dokonalé hierarchizované17 společnosti starý biblický obraz církve jako (shromáždění -ekklesia) božího lidu. V sebe-vědomí církve Kristova se tak podtrhl význam povolání všech pokřtěných vytvářet ve smyslu novozákonním Boží lid18. Koncil si přál větší vliv laické teologie.19 Svou „přirozeností“ je církev shromážděním věřících, shromážděním, které se stalo v příznivé atmosféře Ducha svatého místem, kde se lze s živým Kristem Ježíšem potkat a komunikovat. Proto už není laik prvkem méněhodnotným, ale stává se zase prvkem boží lid konstituujícím. 20 Tezi pokud vím nikdo nepopírá; jenže dokud ji do hloubky neprožije cílevědomým sjednocováním a cílevědomým smiřováním, vnímá ji jak laik, tak klerik prostě po svém.
Jiní21 ukázali lépe, jaké výhody a nevýhody v sobě skrývá pragmatické pozdní dělení božího lidu na stav kleriků a „zbytek“ – laiky. Patří už mezi katolické stereotypy, se kterými je třeba poctivě se vyrovnávat. Život v podzemí ovšem skutečnou a pravdivou kolegialitu podporoval významně; jednak trvalé ohrožení lidi vzájemně sbližuje, jednak ukládá každému z presbyterátu nevystavovat své pověření k službě navenek bezdůvodně. Víra v obecné kněžství na posledním koncilu znovu připomenutá však plně legitimuje proklamace všeobecné rovnosti všech pokřtěných, tedy včetně laiků a včetně žen.
Protože praxi současných grekokatolických věřících na slovenském východě jsem zakoušel po léta v přímém styku a často, naučil jsem se vidět svou domovskou tradici západní církve také z jiné perspektivy než je ta výlučně římská. A tak musím přiznat: Římští katolíci nemají mnoho smyslu ani pro kolegialitu, ani pro subsidiaritu. Někomu zavánějí galikanismem, jinému demokracií Piem IX. slavnostně odsouzenou poté, co v potupném převlečení a strachu před pouliční luzou prchal mimo své sídelní město Řím.
Služebný charakter ordinací, subsidiarita
Jednota zůstane prázdnou floskulí v takovém společenství, kde nefunguje samozřejmá kolegialita a osobní svoboda všech a kde nemá příležitost i ve všedních dnech zazářit a zabolet solidarita, subsidiarita.22
Konstituce Lumen Gentium nenechá nikoho na pochybách, že shromáždění Otcové považují svoji biskupskou roli za službu23 a že i presbyterát, který biskupové povolávají, má stejný úkol – sloužit božímu lidu.24 Praxe ovšem bývá barevnější, moc chutná kdekomu, a proto se běžně hledají a nacházejí důvody, proč i služebník „musí“ vládnout. Spolupráce v podmínkách konspirace vedla všechny ordinované, aby se chovali kolegiálně nejen mezi sebou, ale hlavně vůči těm, komu jsou posláni sloužit. Je pak důležité připomenout, že kolegialita a subsidiarita jsou v reálném terénu schůdné a zřetelně efektivní a samy přispívají k sjednocování komunia.
Globalizovaný svět konce století už přijímá princip subsidiarity bez námitek, současný menežment je bez praktické subsidiarity nemyslitelný. V naší církvi lze ovšem běžně slyšet spíš opačné hodnocení: Prý se nesnáší s hierarchickou strukturou církve, tvrdí ti, kdo se šťastně etablovali ať jako ti vedoucí, ať jako ti, kteří svou odpovědnost odložili kamsi „nahoru“. A tak subsidiárně řídit celky malé i velké prostě neumíme, dokud nás k tomu okolnosti drasticky nedonutí. Nás v podzemí k tomu nutila naše běžná situace, v podmínkách skryté pastorace bylo prostě nebezpečno, byla prostě podle tehdy platných zákonů trestná a leckdo z nás to okusil na vlastní kůži. Proto bylo vědomě každému ponecháno co největší pole k samostatnému rozhodování a osobní odpovědnosti bylo svěřeno vše, nač jednotlivec jurisdikčně a odborně vůbec stačil. Kupodivu to fungovalo bez obtíží.
Subsidiarita je kázeň výhodná pro společnost i pro společenství. Dokáže čelit elitářství a tlumit totalitní tendence. A dokáže čelit tendencím lenivět někde v závětří, dokud nepřijdou další instrukce. V běžné praxi podzemí bylo možno porovnávat podle ovoce, který z přístupů má budoucnost v případě katolické církve (latinské i řecké). Subsidiarita však zůstane pouhou ideologií, dokud úplně každý z legitimních úřadů církve nebude fakticky právě jen službou, nikoli odměnou nebo kořistí, hmotně nebo morálně zvýhodňující jedince proti ostatním v témže společenství.25
< >
Církev má sloužit světu, ne svému přežití
Zatímco kněžství všeobecné je svou podstatou oceněním vyvolenosti každého, kdo je povolán do novozákonního božího lidu,26 je ordinované kněžství je svou přirozenou podstatou kněžstvím služebným27. Ovšem i ordinovaný je pokřtěným. Ale podobně snadno, jako kněz zapomíná na své někdejší jáhenské (svátostné!) pověření, presbyterát zapomíná snadno na své první a nejdůležitější pomazání křestní. Ukázalo se v té souvislosti, že k realismu přispívá upřímná kolegialita v praxi.
Ve svých počátcích měla skrytá církev podle intencí Felixe Davídka především umožnit realizaci těch povolání k presbyterské službě, kterým dosud bránila politická diskriminace.28 Mnoho z nich po několika letech marného čekání na politickou změnu se rozhodlo pro náhradní řešení - založili rodiny. A Felix dobře věděl o grekokatolických stádech na východním Slovensku, které komunistický stát připravil násilím o pastýře. Proto zpočátku směřovala jeho iniciativa právě do pastorace katolíků východního ritu.
Role bývalých bohoslovců formovaných původně pro latinský ritus včetně celibátu nebyla zrovna snadná. Běžné krize manželů se jim nevyhnuly, naopak, bohoslovci byli většinou na manželství připraveni ještě méně než jejich běžní současníci bez seminární minulosti. Nebylo divu, když někdo takový převlékl manželskou krizi za jakýsi boží trest za nerealizovaný celibát a docela „bezelstně“ se tak vyhnul potřebné změně smýšlení. Třebaže bylo takových řádově méně než mezi kandidáty kněžství západního ritu, byli i tací, kdo hledali kompenzaci svého z různých důvodů pochroumaného sebevědomí v nějaké formě církevní „kariéry“. Kněz byl podle Tridentina ve zpovědnici přece jen spravedlivým soudcem a byl vybaven mocí proměňovat… Podobně i biskupův „kříž každodenní“ byl ve skutečnosti povinností chtě nechtě panovat.29 A tak bylo nutno každé domnělé povolání ke službě v podzemí hodně důkladně vážit, ale ne vždy se tak stalo.
Zjistili jsme také mimoděk, že legitimním nárokům kladeným katolickou tradicí na kterýkoli ze stupňů novozákonní presbyterské služby od jáhna po biskupa lze unikat dvojím manévrem:
- místo božímu lidu jako takovému se slouží výlučně autoritě, zato vůči "těm níže" se panuje. Slýchám to i dnes od autorit i od poddaných: "kněz je tu pro biskupa", nebo: "papež si to přeje", případně: "jáhen je tu jako pomocník faráře". Ty zásady jsou jistě praktické, ale nesvědčí o služebnosti vedené správným směrem, totiž vůči obci božího lidu (včetně představených ovšem).
- proklamuje se sice služebnost, ale současně se pro kleriky vyžaduje apriorní sada společenských i osobních výhod a výsad. Jestli má klerik předem aspoň u někoho zaručenou výsadu zvláštních práv vymahatelných shora, kenosis vyžadovaná listem Filipským se mění v dětskou hru. Reálně služebný charakter ordinovaného kněžství nelze realizovat lépe nebo levněji než to kdysi dokázal Ježíš: nikoli kořist, ale dobrovolné a neodvolatelné přijetí "přirozenosti služebníka".30
Tradice římského katolictví už dlouho bere při zkoumání povolání do církevní služby vážně právě jen stanovisko příslušné církevní nebo světské vrchnosti; postoje věřící obce nikdo nezjišťuje, anebo aspoň nebere vážně.31 Jenže o smyslu každé služby spolurozhoduje nejen vůle autority, ale také faktická kompatibilita osobnosti služebníka s metodou i s objektem jeho služby. V jedenadvacátém století je úkol stát se přijatelným knězem mnohem obtížnější, než býval dříve. Pro služebnictvo znamená být nepřijatelným totéž co být doslova k ničemu. Kompatibilitu nelze nahradit ani zvýšenou kázní, ani ideologickou argumentací. O smyslu služby ordinovaného spolurozhoduje i to, zda adresáti jeho služeb chtějí službu přijmout právě od konkrétního kandidáta.32 Člověk prostě není dokonalý.
Výchova ke službě autoritou a problém moci
Poslušnost, a to právě poslušnost Kristova typu, legitimuje podle listu k Židům33 i každé novozákonní kněžství.
Všichni známe ty takzvaně dětinně poslušné, kteří sami nikdy nic nerozhodnou, vše správné musí přijít "shora". Takový služebník nadřízenému sice příjemně lichotí, nepatří totiž k „potížistům“, ale elektromechanický robot by byl ve správě farnosti účinnější. Existují duchovní formátoři, kteří jsou ochotni vidět v takové impotentní poslušnosti ctnost.
Všichni známe také příklady právě opačné, kdy si farář dělá jen to, co se mu zachce, protože prý "ti nahoře ničemu nerozumí, anebo nemají dobré informace".
Z čistě praktických důvodů se musela u nás prosadit poslušnost doopravdy dospělá; ta odpovědnost za druhé neháže na vrchnost. Z takové potom profituje nejen společenství, ale i obě personální strany vztahu. Měli jsme dost příležitostí ověřit si, že dospělá a spolehlivá poslušnost je možná a nese své dobré plody; je však nutné respektovat přirozenost člověka a ctít jeho smysl pro odpovědnost před vlastním svědomím.
Jak ukazují novozákonní spisy a také dějiny rané církve, roli autority chápali v církvi dlouho nikoli mocensky, ale jako pomoc k opětnému dosažení rovnováhy těch, kdo z nějakých důvodů (krize, přetížení, zklamání) ztratili příliš mnoho z jistoty svého nasazení.34 Autorita, která k nové rovnováze druhých úspěšně dopomůže, nemusí být kvůli tomu nutně ani dokonalá, ani vševědoucí nebo neomylná. Zato musí být důvěryhodná.
Bylo třeba vyzkoušet letitou praxí, jestli jsou taková pravidla pro autoritu služebníků schopná života a jestli nesou plody, které se očekávají. V katolictví (snad s výjimkou některých řeholí) na to věřící nejsou vychováváni. I pražská obec se to musela dlouho učit.35 (Jako důležitý vstupní krok se osvědčilo, že ke službám kněží, jáhnů, ministerií bez ordinace (lektor, akolyta) byli vyzváni lidé přímo ze společenství, kteří už důvěryhodnost osvědčili způsobem všem srozumitelným.
Církev má být svátostí světa
Jinak řečeno: Je povolána být srozumitelným a zároveň účinným znamením přítomnosti Krista vzkříšeného v našem světě. Ten Vzkříšený už své učedníky neplísní a netrestá, je zdrojem jejich odvahy žít a odvahy být dobrým „na dluh“. Takový úkol ztěžuje několik faktorů:
- Svátost není určena ghettu zbožných kumránského typu, ale těm, kdo nějakou záchranu („spasení“) vyhlížejí. Toho k uzdravení je i dnes dost: existenciální úzkost, pokušení nesmyslnosti lidské existence, atomizace a relativizace opor personálního vývoje, který sám o sobě proběhne jen díky řadě krizí růstu a zrání, relativizace pomocné funkce autorit všeho druhu.
- Současný člověk je zapleten do těžce nezvládnutých dějin svých rodičů a prarodičů a jeho hypotéky rostou s každou generací, protože se obvykle neumí účinně smiřovat.
- Současný člověk uspěje jen, pokud dokáže spolupracovat v týmech, ale sjednocování různých mu dělá ohromné obtíže.
Znamení přítomnosti církevní služby ve světě
Běžný člověk současného světa je přesvědčen, že pokud nemá zrovna v rodině úmrtí nebo svatbu, od farářského řemesla momentálně nic nepotřebuje. Poslední koncil přesto bere takové lidi vážně.36 A nemůže být sporu o tom, že kněz v takových podmínkách má role svátostné i nesvátostné.
Někomu vadí uniformy, tedy i kolárek, nemluvě o honosnějších nebo nápadnějších insigniích. Můžeme diskutovat, zda jde o alergii nebo malichernost. Ovšem presbyterát je tu (také) pro ty údajné alergiky a ne oni pro presbyterát.37
Zkusili jsme v mnohaleté praxi to, před čím ještě desetiletí po koncilu někteří ordináři varují jako před prý nebezpečnou egalizací nebo i devalvací kněžské důstojnosti. Díky principiální skrytosti pastorace i skrytosti svých presbyterských pověření jsme žili s naprostou samozřejmostí život současného světa práce v podmínkách současné kultury světa. Měli jsme podobné pracovní i rodinné obtíže. Naše zkušenost takovým obavám nedává za pravdu. Měli jsme totiž mezi občany občanskou autoritu. Když uzrála správná chvíle, posloužili jsme i svátostně. A nijak to nebránilo naší kněžské identitě zrát, právě naopak.38.
Také tento aspekt poukazuje na model komuniální církve jako model výhodný, k energiím člověka šetrný. V komuniu je totiž kolegialita samozřejmostí, nikoli vydobytou ctností.
Ozvláštnění
Aby mohlo nějaké znamení poukazovat na uzdravující spásnou moc Vzkříšeného, musí současníkovi nějak chutnat a imponovat natolik, aby k němu napnul naději a nakonec i víru. Jsou jistě aspoň dva fenomény motivující lidskou naději, kterým rozumí každá doba: šance azylu a zážitek, že mi někdo dobrovolně a bez vypočítavosti pomáhá nést moje vlastní břemeno.
S ozvláštněním projevů existenciálního nasazení je třeba velmi šetřit také proto, aby neposilovalo bariery mezi potřebnými a pomáhajícími. Ta zkušenost platí obecně a pastorační zkušenosti Mission de France to potvrzují už od let padesátých.
Dnešního člověka formují po řadu generací jiné než klasické církevní vzory.39 A je–li církev poslána sloužit sekulárnímu prostředí, musí se podřizovat ona, ne to prostředí. V něm už mnohá ozvláštnění motivovaná nábožensky nepůsobí povzbudivě, ale v lepším případě budí nemístný soucit („taková hezká žena a zkazí si život v klášteře“), v horším znechucení latentních xenofobů.
Církev žije liturgií
Pravdivá účast
Zdá se, že nejdůležitější zůstanou naše zkušenosti s liturgií. „V liturgii se uskutečňuje nejúčinněji v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomu cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve.“ (SC 10) Takové tvrzení silně kontrastuje s běžnou katolickou praxí lidové církve: Katolictví je známé tím, že neváhá kdejakou občanskou slavnost (svěcení zvonu, hasičské stříkačky nebo motocyklu) ochotně „přizdobit“ slavnostní mší. Není divu, že takový celebrant po čase „vyhoří“. Podobně dopadli po delším čase ti z nás, kdo z nějakých důvodů denně celebrovali mši i bez přítomnosti kohokoli dalšího. Eucharistická slavnost je svou podstatou nejen obětí, ale i hostinou věřící obce, které předsedající presbyter slouží. Pokud službu komuniu zredukuje na svůj (duchovní) prospěch či slavnostní třepení jednotlivce, vezme za to svoji odměnu, která jej vposledku rozhodně nepotěší.
Subjektem liturgického slavení je přítomná věřící obec
Ještě důležitější a v praxi náročnější je výzva koncilu, aby účast všech přítomných byla aktivní (SC 11) a že liturgické obřady mají být přizpůsobeny chápavosti věřících (SC 34). To vystoupí výrazně jako naléhavý problém právě v souvislosti s dětmi.
Mnoho let praxe ukázalo, že subjektem liturgické slavnosti opravdu může být veškerý přítomný boží lid. Mše není svou podstatou partií pro sólistu. Ovšem lid bude aktivním subjektem slavnosti jen tehdy, kdy své roli rozumí a kdy jí vítá. Proto je tak důležité zaangažovat dílčími službami co největší množství z přítomných. Ovšemže podle zásad subsidiarity: Každý ať dělá to a právě to, k čemu je kompetentní.40 Včetně dětí a včetně těch, kdo si na aktivní spoluúčast na tajemství Kristova vykoupení zpočátku netroufají. Ukázalo se, že pověření ministerii (lektorátem, akolytátem) při tom může sehrát velmi positivní roli.
Smíření není jen módním názvem pro svátost pokání
Experimenty se všemi formami uvedenými v Ordo Penitentiae z roku 1973 nám bezpečně prokázaly, že radikální reforma klasické katolické zpovědi byla potřebná a zdařila se. Velkou předností nových obřadů není jen pozoruhodná variabilita rituálů a těsná vazba na biblické čtení. Také dobře připomíná sociální rozměr zla, odpuštění a smíření. Hřích individua narušuje vztahy ve společenství a společenství má co říci k události, kdy se marnotratný syn vrací domů. Může mu také reálně pomáhat, když se s hříchem a jeho důsledky chce rozejít. Proto se nám vyplatilo jednak zpytovat svědomí s ohledem na perikopu biblického čtení, jednak vyznávat hříchy nejen přítomnému knězi, ale před malým společenstvím přátel. To vše nějak spolupůsobí při smíření jednotlivce s jeho budoucností, s cestou a společenstvím. To vše také přispívá k velkomyslnější jednotě takto poctěného společenství přátel. A získávají se tak i další stavební kameny komunia. Na druhou stranu pomáhá solidarita těch, kdo jsou bezprostředními svědky takové snahy o změnu smýšlení, k hojení jizev, které hřích na jednotě společenství způsobil
Závěry z naší třicetileté zkušenosti
Podzemní pastorace Felixe Davídka nevznikla jako reformní alternativa pastorace veřejné, ale stala se jí během času tak, že se ohlížela na výsledky koncilu mnohem důsledněji, než mohla či chtěla pastorace veřejná. Ohled k reformním snahám koncilu neplánovaně ale nikoli náhodně vedl v podzemí k budování základů církve typu komuniálního. To se stalo zřejmé i nám samotným relativně pozdě, zato bylo to zjištění potěšující.
Akutní výpomoc vyžadovala v prvé fázi presbyterát pro opuštěné farnosti grekokatolíků, ale od počátku byla koncipován a také právně zajištěn jako birituální. Někteří z nás byli k ordinaci povoláni jako ženatí, někteří zůstali v celibátu.41 Nezjistili jsme, že by jeden nebo druhý stav pro církevní službu prokazatelně handicapoval či preferoval. Spíš je pravda, že člověk vždy musí být nejen dobře odborně připraven, ale také doopravdy spokojen (smířen) se svým stavem, ať je to celibát nebo manželství.
Je nepochybné, že lze dobře vykonávat současně více povolání s plným nasazením; leckdo z nás se vedle plného nasazení pro pastoraci nejen živil civilním zaměstnáním, ale svůj světský obor i postrčil vpřed.
Mohli jsme si ověřit v praxi pomoc, kterou představuje pro pastoraci princip kolegiality a subsidiarity i oporu, jakou nabízí spolehlivé společenství. Ověřili jsme si tak, že presbyterská ordinace ve všech stupních má za takových podmínek rozhodně smysl a je přiměřeně ceněna věřícím společenstvím i lidmi na okraji.
Spolu s mnoha jinými jsem přesvědčen, že budoucnost církve i budoucnost světa bezprostředně souvisí nikoli s dokonalostí ctnosti podle moudrosti křesťanských stoiků nebo cestou obdivuhodného mnicha Pelagia, ale s uměním lidstva smiřovat protiklady a sjednocovat různé v Duchu a pravdě. Ne proto, že by kamenný chrám v centrálním místě vyvoleného lidu nebyl legitimním svatostánkem, anebo že by komunio připravilo ctnost o váhu. Prostě proto, že tak viděl budoucnost vyvoleného božího lidu Ježíš. Říká k tomu evangelium:
„Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě! Ježíš jí odpoví: Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (J 4, 20-24)
Naše česká církev potřebuje ještě nějaký čas obojí: potřebuje misijní střediska s příslušným nezaměnitelným "firemním štítem" obvyklým u farních úřadů pro ty, kdo cílevědomě hledají křesťanské náboženství a jeho osvědčené, historicky vyzrálé vyjadřovací formy. Táž církev potřebuje však také kvalifikované služebnictvo sloužící v terénu inkognito a tedy i pružně a přizpůsobivě, vedeno ideou sjednocování božího lidu do společenství s Kristem uprostřed.