Kniha René Milfaita
Teologická etika v kontextu
sociální a pastorační péče (s hostovskými
příspěvky Barbory Zelenkové a Lenky Žákové, vydal Zdeněk Susa
ve Středoklukách, 2012) předkládá první původní české
zpracování témat, kterými se zabývá teologická etika -
disciplína zkoumající implikace křesťanské víry v oblasti
mravnosti. René Milfait - vysokoškolský pedagog ve zmíněném
oboru - pojal práci jako systematický úvod do disciplíny
samotné, jejího pojmosloví a vymezení, přičemž zdůrazňuje
nepominutelný biblický fundament eticko-teologického diskursu. Ze
stejného zdroje jsou čerpána témata dalšího oddílu knihy,
který se věnuje základním biblickým textům, tvořícím jakýsi
etický „kánon" - dekalog, blahoslavenství a přikázání
lásky, a biblickým kořenům a pojetí svědomí (syneidésis) a
obrácení (metanoia). Závěrečné kapitoly jsou věnovány
aplikaci přístupu teologické etiky na závažné otázky, které
před člověka klade postmoderní společnost zdůrazňující
svrchovanou svobodu jednotlivce na jedné straně (lidská práva,
svoboda vyznání, sexualita) a vývoj některých oborů - zejména
medicíny - na straně druhé (otázky spojené s počátkem a
koncem lidského života). Zde přetiskujeme text z kapitoly věnované
lidským právům.
Proměny vztahu. Osobní důstojnost
s právy a povinnostmi
O propojení lidskoprávních principů s odkazem
na morálně duchovní dědictví se můžeme dočíst v preambuli
Charty základních práv EU.
Církve, resp. hlavně církev v římskokatolické
perspektivě si prošla proměnami ve vztahu k lidským právům.
Průlomem k pozitivnímu přijímání a hlásání lidských
práv došlo na II. vatikánském koncilu, zejména v Deklaraci o
náboženské svobodě „Dignitatis humanae" (dále jen DH a více
v rámci tématu lidského práva na svobodu vyznání).
Při řeči o významu DH pro vztah církve
k lidským právům by se nemělo zapomínat na dokument, který
této deklaraci předcházel, a sice na Encykliku Pacem in terris
Jana XXIII., jež hodnotí VDLPr v čl. 144 „jako stupeň a
přístup k vytvářejícímu se právnímu a politickému řádu
všech národů světa".1
Sociální encyklika Pacem in terris (dále jen
PiT) papeže Jana XXIII. o míru mezi všemi národy v pravdě,
spravedlnosti, lásce a svobodě ze dne 11. dubna 1963 byla
uveřejněna krátce po kubánské krizi a po stavbě berlínské
zdi. Jde jí o zajištění světového řádu, který byl ohrožen,
odmítá násilí a diskriminaci. Kromě toho, že vyzývá
k toleranci, porozumění a spolupráci v mezinárodních
vztazích, vyzývá také k důslednému dodržování lidských
práv a povinností. Za základ jakéhokoli spořádaného a plodného
lidského soužití považuje zásadu, „že každý člověk je
osobou, tedy nositelem práv a povinností. Ty jsou všeobecné a
neporušitelné, proto také nezcizitelné."2
Důstojnost lidské osoby pak oceňuje „ještě výš", a to ve
světle pravd zjevení, neboť „lidé byli vykoupeni krví Ježíše
Krista, božskou milostí se stali Božími dětmi a přáteli a byli
ustanoveni za dědice věčné slávy".3
Výslovně je VDLPr pochválena v článcích
142-145, v nichž kromě jiného zaznívá, že je ji „třeba
pokládat za významný krok na cestě k vytvoření právního
a politického řádu všech národů světa (...) je v ní
slavnostně uznána osobní důstojnost všech lidí, každému
člověku se přiznává právo svobodně hledat pravdu, jednat podle
mravních norem, dožadovat se spravedlnosti, vést život důstojný
člověka a jiná práva, která s uvedenými souvisejí" (čl.
144); proto je potřeba, aby OSN účinně chránila tato osobní
práva, která pramení přímo z osobní důstojnosti a jsou
všeobecně platná, neporušitelná a neproměnná (čl. 145).
V oddíle s nadpisem Práva se uvádí i
právo „uctívat Boha podle správně poučeného svědomí" a
soukromě i veřejně vyznávat svou víru (čl. 14). Toto právo je
rozvedeno ve stejném článku s odvoláním na jinou papežskou
encykliku, a to Lva XIII. O lidské svobodě Libertas
praestantissimum z roku 1888, jež praví, že tato skutečná
svoboda, která odpovídá statusu Božích dětí, zachovává
člověku vysokou osobní důstojnost a je silnější než jakékoli
násilí a bezpráví. (...)
Evangelium a společné dobro všech
lidí. Zasazování se za lidská práva jako podstatná součást
poslání
Výraz evangelia a společné dobro
všech lidí
Biskupská synoda z roku 1974 vydala
„Poselství o lidských právech a smíření", v němž
vyvozuje své přesvědčení o tom, že jsou lidská práva
„nejplněji vyjádřena v evangeliu", z výpovědí o
lidské důstojnosti a lidských právech jako o „společném dobru
všech lidí". Proto čerpají křesťané v evangeliu
nejhlubší pohnutku k tomu, aby se zasazovali za hájení a
podporu lidských práv4,
jejichž obsah mohou chápat dle prohlášení papežské komise
Justitia et Pax5
jako „centrální výraz Kristova radostného poselství" a jako
základ pro pastorační motivaci, že budou hájit lidská práva
jedinců či skupin. Zasazování se za lidská práva ze strany
církve považuje toto prohlášení za „podstatný požadavek
jejího poslání, aby působila v duchu evangelia spravedlnost
a lásku", a dokonce konstatuje, že aby byla její „práce
v duchu evangelia účinná, musí se především zasazovat o
uznávání, respektování, ochranu a podporu lidských práv ve
světě". Autoři si jsou dobře vědomi toho, že kvůli
věrohodnosti takového hájení a působení musejí lidská práva
platit i v právním řádu církevní instituce a že církevní
„vychovatelé pro mír a respektování lidské důstojnosti
jednají nezodpovědně, jestliže tyto hluboké pravdy
zprostředkovávají jen jako předpis, aniž by sami svým příkladem
vydávali svědectví pro lidská práva".6
Proto má církev při zasazování se za uznávání, respektování,
ochranu a podporu lidských práv nejprve začínat u sebe a zkoumat
své svědomí, „jak a v jaké míře se v organizaci
církve ctí a používají základní práva".7
Z toho pro službu církve, v níž se
zasazuje za dodržování lidských práv ve světě, plyne závazek,
že bude „nepřetržitě očišťovat svůj vlastní život,
zákonodárství, instituce a způsoby jednání".8
Součást pastoračního působení:
křesťanský základ a obžaloba porušování
Církev ve svém KSNC dokonce vyznává, že
obrana a rozvíjení základních lidských práv patří k
základnímu náboženskému poslání, že se pastorační práce
„rozvíjí ve dvou směrech, v hlásání křesťanského
základu lidských práv a v obžalobě porušování těchto
práv", přičemž za důležitější považuje ono hlásání,
protože na základě něho je odůvodněna a ospravedlněna obžaloba
(čl. 159). Je rovněž potěšující a podnětné, že si zde
církev „hluboce uvědomuje požadavek, aby se v ní samotné
respektovala spravedlnost a lidská práva" (tamtéž).
Stejným způsobem se již v roce 1971
vyjádřil dokument biskupské synody v Římě, jež měla
název „O spravedlnosti ve světě":9
jestliže má církev vydávat svědectví o spravedlnosti, musí
jako ta, která chce vznášet nárok a mluvit k lidem o
spravedlnosti, nejprve sama být spravedlivá a její způsoby
postupu, majetkové poměry a životní styl musí podléhat
přezkoumání; je nutné, aby se v církvi respektovala práva.
Nejen navenek, ale i dovnitř a
uvnitř
Proto nazval citovaný autor svůj příspěvek
„Lidská práva ad extra a ad intra?" a vyslovil se jasně pro
stav, kdy platí angažmá církve v oblasti prosazování
lidských práva navenek ve prospěch různých osob a skupin a
současně musí platit respektování a dodržování lidských práv
uvnitř instituce církve.
Jeho postoj souvisí i s často kladenou
otázkou, zda má církev ústavu a jaké postavení mají lidská
práva v jejím kanonickém právu.
O neformálních a nedostatečně doložených
případech porušování práv jednotlivých občanů církvemi i
ostatními náboženskými společnostmi (např. svobody vyznání ve
spojení se svobodou slova na základě pouhých odlišných názorů)
se zmiňuje již uvedená Zpráva ČHVo svobodě vyznání v ČR.
Memorandum „Svoboda", jež uveřejnilo 311
profesorek a profesorů katolické teologie10
a v němž se jeho signatáři odvolávají na svou odpovědnost
za další vývoj církve a vyzývají k dialogu o hlavních
problémech, které dle nich potřebuje jejich církev ve své krizi
naléhavě řešit, aby byla věrohodná, obsahuje i témata, jako
jsou připuštění žen k církevním služebným úřadům
(2); kultura práva a právnosti, v rámci níž se poukazuje na
nutnost, aby mohli věřící uskutečňovat svá práva (3); svoboda
svědomí (4). Podepsané teoložky a teologové ještě před
seznamem problematických oblastí konstatují, že
„Církev není žádný samoúčel. Má poslání
a úkol hlásat všem lidem osvobozujícího a milujícího Boha, jak
to známe od Ježíše Krista. To může dělat jen tehdy, když je
sama místem uskutečňování evangelijní zvěsti svobody a její
věrohodnou svědkyní. Mluva církve a její jednání, její
pravidla a její struktury - její celé zacházení s lidmi uvnitř
i vně církve - to všechno se musí konat ovlivněno požadavkem
uznávat svobodu člověka jako božího stvoření a podporovat ji.
Bezpodmínečný respekt vůči každé lidské osobě, úcta ke
svobodě svědomí, zasazování se o právo a spravedlnost,
solidarita s chudými a utlačovanými: to jsou základní teologická
měřítka, plynoucí ze závazku církve vůči evangeliu. Takovým
způsobem se totiž konkretizuje láska k Bohu a k bližnímu."
Vybraná témata a sdělení se týkají
i lidského práva na svobodu vyznání a svobodu svědomí a
vůbec na respektování, ochranu, zajišťování a dodržování
lidských práv v církvi.
Signatáři memoranda zmínili případy
sexuálního zneužívání dětí v církvi. V dubnu 2010
se k případům sexuálního zneužívání dětí v církevních
zařízeních vyjádřili teologičtí etikové, kteří působí na
německých vysokých školách nebo univerzitách a jsou sdruženi
v pracovním grémiu „Němečtí morální teologové".11
(...) Z uvedených církevních vyjádření
se dozvídáme, že se jednoznačně spojuje biblické poselství,
evangelium, křesťanský obraz člověka, poslání církve a její
pastorační působení s lidskými právy a se zasazováním se
za lidská práva jako za společné dobro všech lidí. Takové
hájení lidských práv má ale předpoklad věrohodnosti v tom,
že tato lidská práva budou nejprve respektovat, chránit a
zajišťovat i uvnitř církevní instituce. Tyto požadavky odráží
zkušenosti, že se tak v mnoha případech nedělo a neděje.
Orientace pro svědomí
Z novějších církevních prohlášení či
dokumentů vybereme slova papeže Jana Pavla II., která pronesl ve
své řeči při pastorační návštěvě USA v roce 1979 před
Generálním shromážděním OSN:12
označil Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN (VDLPr) za ústavu
OSN a za „milník na dlouhé a těžké cestě lidstva" a
připomněl v této souvislosti, že nelze měřit lidský
pokrok jen podle pokroku vědy a techniky, ale „současně a ještě
více podle primátu duchovních hodnot a pokroku morálního
života". Zdůraznění tzv. duchovních hodnot ale nenarušilo
přihlášení se k nedílnosti lidských práv.
Neopomněl uvést kontext hrůz a obětí druhé
světové války, který dle něho vedly vlády a státy světa
k tomu, že pochopily, že se musí sjednotit a že „základní
pravá cesta k této jednotě vede přes stanovení, uznání a
respektování nezcizitelných práv každé osoby a společenství
národů".
„VDLPr se snaží vzbudit všeobecné vědomí
o důstojnosti člověka a definovat aspoň některá nezcizitelná
práva člověka (...) Celek lidských práv odpovídá substanci
lidské důstojnosti v jejím úplném porozumění, a ne
v omezení jen na jedinou dimenzi. Vztahují se k uspokojení
základních potřeb člověka, na výkon jeho svobody, na jeho vztah
k druhým osobám." VDLPr, doplněná dalšími následnými
prohlášeními a konvencemi, musí proto pro OSN dle papežových
slov „zůstat základní hodnotou, podle níž se má orientovat
svědomí jejích členů a z níž si musí
stále brát nové podněty".
Ve spojitosti s tématem míru prohlásil,
že „každá lidská bytost vlastní důstojnost, která nesmí být
nikdy - i když žije osoba v konkrétním a dějinném
kontextu - ponížena (znevážena), porušena nebo zničena, ale
naopak musí být ctěna a chráněna, jestliže chceme skutečně
budovat mír".
Ve své řeči se věnoval i tématu náboženské
svobody, jak uvedeme v pojednání o lidském právu na svobodu
vyznání.
Odůvodnění a důrazy v hlásání
církví
V hlásání církve, které zmiňuje lidská
práva, lze pozorovat určité důrazy a odůvodnění:13
Lidská práva vycházejí z principu lidské osoby a
představují proto principy sociálního učení církve. Zohledňuje
se jedinečná osoba se svou individualitou i socialitou, a tedy se
svými vztahy (ono často opakované celostní pojetí člověka zde
již nejen popisné, ale normativní), které zahrnují i vzájemnost,
oporu, náklonnost, péči, vytváření manželství, rodiny,
různých skupin a společenství. Lidská práva se i proto vnímají
jako nedílná. Zvláštní pozornost se věnuje jedincům a
skupinám, kteří trpí a jsou slabí. Práva se vyslovují v pevném
spojení s odpovídajícími povinnostmi (závazky,
zodpovědnostmi). Lidská práva a z nich vyplývající
zodpovědnost se neomezují na vztah státu a občana, ale mají na
mysli tzv. občanskou společnost, jež obsahuje i jiné sociální
celky (rodiny, občanská sdružení, iniciativy apod.).
Základ v lidské důstojnosti
založené na imago Dei/imago Christi a ospravedlnění skrze víru
V různých lidskoprávních i církevních
dokumentech a v mezinárodním etickém kodexu sociálních
pracovníků jsme nemohli přehlédnout stěžejní postavení
principu lidské důstojnosti. Z pohledu židokřesťanské a
islámské tradice lze považovat ideu člověka stvořeného
k Božímu obrazu a podobě či ideu místodržitele Boha za
duchovní impulsy či kořeny pro lidskoprávní a etický princip
lidské důstojnosti. U lidské důstojnosti i u ideje imago
Dei/imago Christi byl důležitým znakem jejich universalismus, tzn.
vztaženost na lidské bytí, lidství bez jakýchkoliv předem
požadovaných předpokladů či výkonů. Stát a ostatní lidi či
celky mohou tuto kvalitu pouze uznat. Vyjadřuje se tím určitá
danost či obdarovanost. Na základě imago Dei lze konstatovat
rovnou důstojnost a charakterizovat lidská práva jako „obrazy
božských práv, která jsou odepřena státnímu a společenskému
zásahu a zavazují všechny lidi".14
Kromě pojetí člověka stvořeného k Božímu obrazu a
podobenství odůvodňuje teologie a církve lidskou důstojnost na
základě různých akcentů: církev v římskokatolické
perspektivě ji „zvláště významně" zakládá v povolání
člověka „ke společenství s Bohem"15
a připomíná, že „uznání Boha není v rozporu s touto
důstojností člověka, neboť tato důstojnost má základ a
dovršení právě v Bohu (...) je povolán jako syn ke
společenství s Bohem samým a k účasti na jeho
blaženosti".16
Protože spatřuje v Ježíši z Nazaretu, který byl
přijat jako Kristus, „zjevení tajemství Otce", „obraz
neviditelného Boha" (Kol 1,15), odhalení „člověka jemu
samému" a umožnění „poznat vznešenost jeho povolání",
může své odůvodnění opřít o „pozdvižení lidské
přirozenosti k vznešené důstojnosti", když se „Boží
syn svým vtělením jistým způsobem spojil s každým
člověkem".17
Církev zde vyjadřuje své přesvědčení, podle něhož je naopak
důstojnost člověka bez Boha„vážně poškozena a záhady života
a smrti, viny a bolesti zůstávají bez řešení, takže lidé
nezřídka upadají do beznaděje".18
Shrneme-li to, je lidská důstojnost odůvodněna
povoláním ke společenství s Bohem plynoucím z ideje
člověka stvořeného k Božímu obrazu a podobenství a
z inkarnace (vtělení) v Ježíši Kristu.
Evangelická teologie a církve odůvodňují
„nelibovolnost a nedisponibilitu důstojnosti člověka především
ospravedlněním hříšníka z pouhé milosti".19
V návaznosti na skutečnost a zkušenost ospravedlnění
poukazují na důležité pořadí práv a povinností: protože
ospravedlnění přichází z asymetrického vztahu mezi
člověkem a Bohem, předchází přijetí člověka Bohem následné
možné odpovědi člověka, z čehož je vyvozována přednost
práv před povinnostmi, uznání těchto práv nezávisle na
protislužbách i znak předstátních práv, která nemá
zákonodárce k volnému užití.
Lidská práva nejsou evangeliem.
Vztah obdoby a rozdílnosti s obsahy a zkušenostmi křesťanské
víry
Velmi důležité sdělení představuje
konstatování, že „lidská práva nejsou evangeliem" a že „pro
křesťany je lidskoprávně orientovaná politická praxe jedním
z důsledků, které plynou z víry".20
Mají sekulární charakter, ani jejich étos nelze „bezprostředně
identifikovat s Božím zákonem" a současně se přiřazují
k „Boží záchovné vůli".21
Poukazuje se také správně na fakt, že v Bibli sice
nenalezneme „vypracované pojetí lidských práv", nicméně že
v biblických látkách „najdeme i duchovní impulsy či
jiskry k problematice lidských práv".22
Proto a přesto mohou církve lidská práva
„konstruktivně přijímat a kriticky prohlubovat" a odpovídat
na otevřenost lidských práv pro jejich odůvodňování a na
potřebu lidských práv, aby byla odůvodňována. U církví i
teologických disciplín se setkáváme se vztahem k lidským
právům, který zahrnuje obdobu a rozdílnost, pokud jde o porovnání
se základními obsahy a zkušenostmi křesťanské víry. Nepovažují
již lidská práva za ohrožení morálky, ale za fundamenty
mírového a uctivého soužití ve svobodě v pluralitní
společnosti.23
Partikulární morálky a
univerzalita lidských práv
Vrací se nám kontext pluralitní společnosti,
k němuž, jak jsme zmínili, patří i různá partikulární
morální přesvědčení a universalita lidských práv. Na toto
zajímavé spojení partikularity morálky a universality lidských
práv, která právě zajišťuje pluralitu různých světonázorových
přesdvědčení, se nyní zaměříme v souvislosti
s křesťanskými protestantskými východisky, která vyvozují
z uznání partikulárních etických přístupů potřebu
uznání univerzality lidských práv:24
Stvořené společné lidství a
univerzální závazek lidskosti
Pomocí rozvinutých tezí se poukazuje na
stvoření společného lidství, lidského bytí člověka a
univerzální závazek lidskosti, na základě čehož se potvrzuje
úsilí o univerzální morálku, již sdílí všichni lidé. Jde
vlastně o vystižení toho, co znamená být skutečně (pravým)
člověkem, což představuje základ univerzálně závazných
morálních výroků a což může být výsledkem rovnoprávného
argumentačního diskurzu různých přesvědčení. Princip lidské
důstojnosti i normativní idea imago Dei zakládají zásadní
rovnost všech lidí, aniž by přehlížely a rozlišovaly rozdíly.
K oběma patří rozum, zodpovědná svoboda, svědomí,
celistvé chápání člověka i vědomí zranitelnosti, slabosti,
potřebnosti, hříšnosti každého člověka.
Lidská důstojnost se označuje za základ a cíl
lidských práv, která ji konkretizují a dávají jí obsah. Z tzv.
triády povinností u lidských práv, z jejich nedílnosti a
zasazení do práv morálních vyplývají odpovídající závazky
vzájemného uznání, respektování a ochrany. Teologickoeticky
plyne z ideje imago Dei několik morálních důsledků, které
zahrnují vztah k Bohu, bližnímu a sobě. Přikázání lásky
i Dekalog zohledňují vyváženě zodpovědné vztahy k Bohu,
bližnímu a sobě. Ve všech případech jde nejen o jedince a
jejich vztahy, ale o lidsky důstojné nastavení a rámce pro
soužití v rámci celku (stát, společenství Božího lidu
apod.).
Odvolání se na příklad zločinů proti
lidskosti - své i druhých - dostává své místo i v další
tezi, totiž že lidsky jednat znamená, že se s bližními
zachází jako s lidmi, tzn. lidsky důstojně. Všichni lidé
jsou vybaveni důstojností člověka stvořeného k Božímu
obrazu a podobenství (srov. Gen 1,27). Tuto důstojnost a z ní
plynoucí univerzálně platná lidská práva nelze ztratit ani
hříchem.
Ochrana života náleží k nejdůležitějším
morálním důsledkům ideje člověka stvořeného k Božímu
obrazu a podobenství (srov. Gen 9,5-6). K respektování
základních práv člověka vede i Dekalog. Hlasy proroků se
zastávají práv chudých, vdov a sirotků, kteří byli v očích
některých zbaveni práv. Postoje a slova apoštolů vůči
autoritám odkazují v Novém zákoně (srov. např. Sk 5,29) na
právo na svobodu svědomí, vyznání a projevu. Proto se připomíná
legitimita plurality různých světonázorových přesvědčení a
vyslovuje teze, že k respektu, k němuž je člověk
zavázán vůči svým bližním jako lidem, patří i respekt
k jejich přesvědčením. Přitom nikdo nehovoří o
indiferentismu, který by prohlašoval všechna morální přesvědčení
za dobrá.
Vědomí vlastní omylnosti a jen
předběžná možnost spravedlnosti
Nemůže chybět argument vlastní lidské
omylnosti a hříšnosti, který vede k opatrnosti vydávat své
interpretace Boží vůle za automatickou skutečnou Boží vůli,
dále vede k respektování druhých přesvědčení, k ochotě
se jimi nechat korigovat a k zdůrazňování potřebné
kontroly zákonodárných, právních i církevních rozhodnutí.
Odpovídající teze proto zní: z vědomí vlastní omylnosti
vyplývá zdrženlivost vzhledem k morálnímu imperialismu, a
to ve smyslu závaznosti vlastních přesvědčení pro všechny.
Pohled z perspektivy cíle dějin, dějinných
morálek a otevřenosti biblické hermeneutiky pro různé lidi,
generace a situace dosvědčuje otevřenost lidskoprávní
problematiky a odkazuje definitivní vědění o tom, co je opravdu
spravedlivé (vskutku lidsky oprávněné), na završení dějin.
Proto teze vyjadřuje, že je do té doby jen předběžně možné,
aby se eticky etablovaly a právně implementovaly lidskoprávní
standardy i jiné univerzální morální normy.
Univerzalizace právních rámcových
podmínek
Poslední teze a její vysvětlení
zohledňuje kontext globalizovaného světa a v něm se
vyskytujících partikulárních morálek. Lidská práva jako
morální výroky práva se svým univerzálním nárokem se
zakládají na partikulárních morálkách, které se vyznačují
shodnými i rozdílnými odůvodněními a stanoveními toho, co je
lidsky důstojný život. Přesto odtud vede možná cesta k tzv.
transpartikularizaci s ohledem na morální rovinu. Morální
rovina ale nestačí k tomu, aby se zajistilo v globalizovaném
světě spravedlivé soužití. Musejí se proto závazně
univerzalizovat právní rámcové podmínky, k nimž náleží
i právní kodifikace základních práv, která se nesmějí
porušovat nikde na světě. Právní implementace univerzálních
lidských práv nemůže ale korespondovat se všemi partikulárními
morálkami a jejich představami o lidských právech. Proto je
potřeba otevřenost lidských práv pro jejich odůvodňování i
politický kompromis a pokračující diskuse, etické etablování a
právní implementace.
Shrnující teze se opírá o
nutnost předchozího předběžného etablování a implementace,
aby se v onom zde a nyní globalizovaného světa mohlo
uskutečňovat co nejvíce z toho, co je lidsky oprávněné
(spravedlivé).
Perspektiva obětí a zvláště
zranitelných osob jako pravidlo výkladu a sociálněetické
kritérium spravedlnosti
Dozvěděli jsme se u pojednání o lidských
právech, že jsou výsledkem odpovědí na strukturální bezpráví
a neuzavřeným procesem učení, tzn., že se můžeme stále
setkávat s jejich nedodržováním, nerespektováním či
neprosazováním. Zařadili jsme příklady zvláště zranitelných
skupin osob. Zejména u tématu respektování a ochrany lidských
práv máme před očima mnohá utrpení a bezpráví jedinců a
skupin. Stejnou citlivost, vnímavost i potřebu konatu i tam, kde já
sám či moje skupina netrpí, najdeme samozřejmě už v Bibli
a následně v křesťanské tradici. Všimli jsme si např.
v knize Exodus, jak Hospodin vidí a slyší utrpení svého
lidu a začne působit, aby se odstraňovalo. V První části
Bible je přednostní zájem o vdovy, sirotky a ponížené. Rovněž
tak se zaměřuje ježíšovský styl přednostně na ty, kdo trpí,
jsou nemocní, vyloučení, pohrdaní, chudí, hladoví, žízniví
apod.
Podobenství o milosrdném Samařanu posloužilo jako
příklad. V křesťanské sociální etice se v návaznosti
na Bibli, GS a teologii osvobození hovoří o tzv. opci pro chudé
(přednostním zájmu a péči o druhé, zejména o chudé,
znevýhodněné, ponížené, zraněné, pronásledované apod.)
Z toho plyne společný závazek učit se vnímat vlastní
jednání i jednání celku, struktury a instituce z pohledu
těch, kdo nějak trpí či jsou slabí nebo obětí bezpráví.
Perspektiva osob, které jsou obětí porušování lidských práv,
a zvláště zranitelných osob pro taková porušování, má tak
mít v církvích a jejich lidskoprávních úvahách postavení
primárního pravidla výkladu a sociálně etického kritéria
spravedlnosti.25
Úctyhodní svědkové i pokorné
vědomí vlastních selhání
V tomto textu nám jde hlavně o novobodobá,
aktuální stanoviska vybraných velkých církví a o jejich
teologickoeticko pastorační přínos k problematice lidských
práv a k orientaci v ní.
Proto zazní jen poznámka, že se
tato církevní stanoviska dost liší od stanovisek v předchozích
stoletích a že jsou církve v současnosti vystavovány zvenku i
zevnitř kritice v souvislosti s nerespektováním,
nechráněním, nezajištěním, či do-konce porušováním lidských
práv vzhledem k vlastním členům. Zároveň je potřeba
upozornit na mnohé křesťanky a křesťany, kteří v těžkých
totalitních dobách stáli a stojí statečně, pevně a solidárně
na straně ochrany a prosazování lidských práv svých i druhých.
Proto i přesto všechno můžeme spolu s jedním z takových
příkladných svědků pokorně říci, že „k novodobé diskusi o
významu a podobě lidských práv mohou církve přistupovat jen
s vědomím vlastního selhání na tomto poli".26
Koncepce základních práv v církvi
Asi i proto předkládají, rozvíjejí a snaží
se naplňovat někteří představitelé církve tezi, že koncept
samostatného a osobitého charakteru církevního (kanonického)
práva musí obsahovat i stejně tak samostatnou a osobitou koncepci
základních práv v církvi, která vychází z teorie
lidských práv i z formulace tzv. práv křesťanů/křesťanek
v církvi (plynou jako specifická práva z příslušnosti
k církvi jako Tělu Kristovu) a zdůrazňuje zejména základní
práva:27
-
Právo na přístup k víře: každý
člověk má právo slyšet evangelium, zakusit, kým je Ježíš
Kristus a prožít křesťanské společenství. Právní postavení
každého člověka v církvi a vůči církvi je zde odvozeno
z ospravedlnění před Bohem, které otevírá víru a je ve
víře přijato. Poukazuje se rovněž na určitá nebezpečí,
která brání zajišťování tohoto práva, z nichž můžeme
uvést nezpůsobilost otevřeně a srozumitelně prostředkovat
křesťanské poselství, uzavřenost církevního prostředí,
pouhé obstarávání svých členů (tzv. církevní servis) nebo
(v souvislosti se svobodou vyznání) omezování či útlak ze
strany státu.
-
Právo na důstojnost a integritu osoby:
připomíná se lidskoprávní princip lidské důstojnosti, resp.
jeho nedotknutelnost a odůvodňuje se specificky ideou člověka
stvořeného k Božímu obrazu a podobenství, který byl
obnoven a smířen prostřednictvím Ježíše Krista a povolán
k tomu, aby měl účast na Božím království. Stejná
důstojnost všech představuje měřítko pro jednání církve a
neslučuje se s jakoukoli formou diskriminace (např. s nerovným
zacházením se ženami, exklusivní vazbu církve jen na učité
sociální vrstvy). Má naopak vést k tomu, že se bude církev
zastávat obětí diskriminace (uvnitř i vně církve).
Z důstojnosti a integrity osoby vyplývá pro vnitrocírkevní
konflikty zabezpečení práva na spravedlivý proces a právní
ochranu, utváření spravedlivých a diakonických (služba těm,
kdo potřebují pomoc) struktur.
-
Právo na svobodný rozvoj osobnosti: každý
člen má právo svobodně rozvíjet své dary či charismata, která
jsou ve službě poslání církve a budování jejího
společenství. Toto právo má své hranice v právech
druhých, v pověření církve a v zohlednění stvoření
a odpovídá mu svobodná struktura uspořádání církve.
-
Právo na svobodu svědomí a názoru:
svoboda víry a svědomí jsou nedotknutelné. Každý má právo
vyjádřit svůj názor, být s úctou vyslyšen a hledat i se
svým společenstvím pravdu v církevním učení. Důsledkem
práva je, že církev nesmí prosazovat své učení
prostřednictvím nátlaku (př. mocenských státních prostředků,
sociálního či psychického tlaku). Tomuto právu má odpovídat
konciliární struktura církve.
-
Právo na rovnost: každý křesťan/ka má
stejné právo se podílet na životě církve a vydávat svědectví
o evangeliu dle svých darů a možností. V rozporu s tímto
právem je jakákoli mocenská pozice nadvlády či kast a má mu
odpovídat přátelská (sourozenecká ve víře) struktura církve.
-
Právo na účast na církevních
rozhodnutích: týká se uspořádání, vyjádření i služeb
církve. Participace může být zajištěna delegovanými zástupci.
Tomuto právu má odpovídat participační struktura církve.
-
Právo na svobodu spolčování a sdružování:
týká se zakládání určitých sdružení, společenství a
shromažďování k naplňování různých úkolů. Mají
sloužit poslání církve.
1
Pacem in terris. Encyklika Jan XXIII. o míru mezi všemi národy
v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě z 11. dubna
1963. In: Sociální encykliky (1891-1991), Praha: Zvon, 1996, s.
214.
2
Jan XXIII., Pacem
in terris.
Encyklika
o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a
svobodě z 11. dubna 1963,
I. část Řád vztahů mezi lidmi, čl. 9. In:
Sociální
encykliky (1891-1991),
s. 183.
3
Tamtéž, s. 183.
4
In: Breitsching Konrad: Menschenrechte,
Grundrechte und kirchliche Rechtsordnung,
http://www.uibk.ac.at/theol/leseraum/texte/300.html (2. 11. 2011).
5
Spravedlnost a mír (pokoj).
6
Die Kirche und die Menschenrechte. Ein Arbeitspapier
der Päpstlichen Kommission Justitia et Pax (Entwicklung und
Frieden. Dokumente, Berichte, Meinungen 5). München 1977, Nr. 40,
Nr. 44, Nr. 62. In: Breitsching Konrad: Menschenrechte,
Grundrechte und kirchliche Rechtsordnung,
http://www.uibk.ac.at/theol/leseraum/texte/300.html#104 (2. 11.
2011).
7
Tamtéž.
8
Breitsching Konrad: Menschenrechte, Grundrechte und kirchliche
Rechtsordnung,
http://www.uibk.ac.at/theol/leseraum/texte/300.html#104 (2. 11.
2011).
9
Dokument Římské biskupské synody 1971. „De justitia in
mundo", AAS 63 (1971), in: Richard Puzza:
Menschenrechte ad extra und ad intra? In: Dietmar Mieth (Hrsg.):
Christliche Sozialethik im Anspruch der Zukunft, Freiburg i Br.:
Herder, s. 168-169.
10
Srov. Memorandum profesorů a profesorek teologie ke krizi v
katolické církvi.
Zveřejněno dne 4. února 2011 na
webu: www.memorandum-freiheit.de. Česky in:
http://www.memorandum-freiheit.de/wp-content/uploads/2011/02/Memorandum-tschechisch.pdf
(15. 8. 2011).
11
Srov.
http://www.uni-saarland.de/fak3/fr33/Erklaerung_Moraltheologen.pdf
(15. 8. 2011).
12
ANSPRACHE VON JOHANNES PAUL II. AN DIE VOLLVERSAMMLUNG DER VEREINTEN
NATIONEN. PASTORALBESUCH DER VEREINIGTEN STAATEN VON AMERIKA New
York, 2. Oktober 1979, ©Copyright 1979 - Libreria Editrice
Vaticana. In:
http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/speeches/1979/october/documents/hf_jp-ii_spe_19791002_general-assembly-onu_ge.html
(27. 10. 2011).
13
Srov. Konrad Hilpert: Die Menschenrechte in Theologie und
Kirche. In: Katrin Bentele et al.: Theologie und Menschenrechte,
Freiburg: Paulusverlag, s. 76-78, 91-97.
14
Tamtéž, s. 92.
15
GS 19.
16
GS 21.
17
GS 22.
18
GS 21.
19
Gesetz und
Evangelium. Eine Studie, auch im Blick auf die Entscheidungsfindung
in ethischen Fragen. Ergebnis eines Studienprozesses der
Gemeinschaft Evangelischer Kirchen in Europa (GEKE), s. 144.
20
Tamtéž, s. 144-145.
21
Tamtéž, s. 143.
22
Trojan J. S.: Idea lidských práv v české duchovní tradici,
Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 15-16.
23
Gesetz und Evangelium. Eine Studie, auch
im Blick auf die Entscheidungsfindung in ethischen Fragen. Ergebnis
eines Studienprozesses der Gemeinschaft Evangelischer Kirchen in
Europa (GEKE), s. 143; Lohmann Friedrich:
Universale Menschenrechte - partikulare Moral. Eine
protestantische Sicht. In.: Ernst Gerhard/Sellmaier Stephan (Hrsg.):
Universelle Menschenrechte und partikulare Moral, Stuttgart:
Kohlhammer, 2010, s. 160.
24
Lohmann Friedrich: Universale Menschenrechte -
partikulare Moral. Eine protestantische Sicht. In.: Ernst
Gerhard/Sellmaier Stephan (Hrsg.): Universelle Menschenrechte und
partikulare Moral, s. 161-167.
25
Srov. Gesetz und Evangelium. Eine Studie, auch im
Blick auf die Entscheidungsfindung in ethischen Fragen. Ergebnis
eines Studienprozesses der Gemeinschaft Evangelischer Kirchen in
Europa (GEKE), Frankfurt am Main: Verlag Otto Lembeck, 2007, s.
144-145; Trojan J. S.: Idea lidských práv v české
duchovní tradici, s. 217.
26
Trojan J. S.: Idea lidských práv v české duchovní tradici,
s. 216.
27
Srov. Huber Wolfgang: Gerechtigkeit und Recht. Grundlinien
christlicher Rechtsethik. Dritte, überarbeitete Auflage, Gütersloh:
Gütersloher, 2006, s. 514, 525-529. Návrh Ústavy katolické
církve najdeme např. in: http://www.getsemany.cz/node/2603 (17. 4.
2012).