Mluví-li se o ježíšovském
hnutí, především v okruhu tzv. „třetího hledání"
(Third Quest) historického Ježíše, zdůrazňují se
převážně jeho charismatické rysy. Ty jsou ostatně chápány
v sociologickém smyslu, třebaže - přesněji řečeno -
v náboženskosociologickém smyslu. V tomto
kontextu se charismatické založení osobnosti včleňuje do
dynamiky dané osobností vůdce a jeví se jako takříkajíc
v soustředných kruzích probíhající účast na charismatu
osobnosti vůdce.
Můžeme-li považovat za
jisté, že k Ježíšovým stoupencům patřily již na druhé
úrovni kromě mužů i ženy, musíme také být schopni přiznat
ženám roli subjektů nadaných charismaty. Na třetí úrovni
subjektů, tj. těch, které sice byly naplněny vůlí
k následování, ale neúčastnily se misionářského
putování, je tato role méně jednoznačná. I když přítomnost
žen na obou těchto úrovních považují uznávaní interpreti
ježíšovského hnutí za prokázanou, mně osobně dělá jisté
potíže charismata žen rozpoznat. Kromě toho se mi jednostranně
sociologický a psychologický pohled jeví právě tak neuspokojivý
jako koncept kulturních modelů, protože můj přístup k Ježíši
a ženám v jeho družině chápe charisma především jako
znamení daru a přítomnosti Ducha Božího, tedy Boha - vnímaného
a chápaného v jeho trinitární formě. Jinak řečeno:
Jakkoli otevřené mohou být otázky týkající se chápání Ducha
svatého, jak je formulováno vyznáním víry, mám-li volit
pojmovou oblast, trvám na vyznání, že Duch svatý je dárce a
dar, a jako takový i zdroj charismatu a úřadu. A zcela vědomě
používám hned na začátku tuto dvojici slov, poněvadž spojení
charismatu a úřadu považuji za rozhodující, ať už pro
pochopení počátků křesťanství, či pro pochopení církve a
jejích formálních proměn v průběhu doby. Jsem v jistém
smyslu přesvědčena, že význam tohoto vzájemného vztahu je
rozhodující. Bez něho společenství tuhne - jednostranně
zdůrazňuje instituci, a tím ji dogmatizuje; anebo se rozhodne pro
entuziasmus a osvícení a ignoruje přetvářející sílu dějin.
Naproti tomu vzájemný vztah obou veličin vnáší do věci
charismatické nároky a dělá z nich podstatný důvod pro
existenci instituce, jež má být politicky a prorocky činná,
hlásat a dosvědčovat hodnoty království Božího a aktivně se o
ně zasazovat.
Nakonec musím přiznat, že
i já cítím rozpaky, mám-li mluvit o ženách. Ženy se projevují
v nejrozmanitějších životních situacích a tato rozmanitost
nepřipouští abstraktní zobecňování. A zrovna tak je nutno
počítat s tím, že na přístupu k tematu se projeví
vliv píšící osoby, která je vždy formována konkrétním
kontextem.
Výchozí bod:
charismata
Aniž bych se věnovala
tématům spojeným s určením toho, co se týká identity
Ducha svatého, a co ne, vycházím z fenoménu charismat, jak o
nich svědčí prameny. Dar, resp. dary Ducha jsou téma trvale
přítomné ve Starém i Novém zákoně. A do tématiky charismat
jsou zahrnuty i ženy, jakkoli v náboženských věcech
představují skupinu okrajovou. To platí především pro charisma
prorokování. Nechybí jim ovšem ani charisma moudrého rozlišování
duchů a schopnost přebírat rozhodující vedoucí funkce. Ve
srovnání se svědectvími o mužích, kteří jsou pověřeni rolí
proroka, náboženskou a (nebo) politickou úlohou rozlišování
duchů či přebírají vedoucí funkce, jsou podobná svědectví o
ženách velmi vzácná. Nicméně skutečnost, že přinejmenším
občas na taková svědectví narazíme, nám znemožňuje podíl žen
na darech Ducha vyloučit.
Zůstává přirozeně -
přede vším ostatním - otázka Ducha, která se týká nejen
oblastí jeho působení (kosmické, antropologické či numinózní),
o nichž mluví biblická i mimobiblická tradice; především se
týká, jak jsme již poznamenali, jeho identifikace coby Ducha
Božího a mluvení o Bohu samém jako Otci, Synu a Duchu „svatém".
Adjektivum „svatý", které musí být nutně připojeno, aby
byly z pojmového pole odstraněny dvojmyslné aspekty numinózní
sféry, označuje mocnou sílu Boží, která vpadá mezi nás a činí
lidské subjekty schopnými jednání, které např. ve Starém
zákoně sahá od prorocké řeči tváří v tvář autoritám
až po umělecké nadání (srov. Ex 31, 1-6). V Novém zákoně
působí Duch na Ježíše z Nazareta. On je Mesiáš, tj.
Pomazaný, a toto pomazání činí Duch, který na něho sestupuje,
vede jeho činy a slova a dává mu schopnost vykládat zákon a
zároveň i onu svobodu, s níž se Ježíš k zákonu
staví. Duch sestupuje i na povelikonoční obec a dává jí novou
identitu. Toto sestoupení je mohutný vpád a přináší s sebou
vždy sílu (dynamis: L 24,49) a plnou moc (exeousia:
Sk 1,8) - a právě charismatická podstata této plné moci a
nemožnost redukovat ji na běžná schémata charakterizuje příjemce
charismatu. Tato plná moc je však podstatným aspektem tohoto daru,
přijatého bez lidské zásluhy.
Chceme-li se teď zaměřit
na ženy, začněme hledat charismatické ženské postavy ve Starém
zákoně. K nim jistě patří matriarchální osobnosti a
hrdinky Izraele. Patří k nim Debóra ve své dvojroli hrdinky
a „soudkyně"; patří k nim „moudré" ženy - např.
Abigail (srov. 1 S 25,2-42), žena z Tékoje (srov. 2
S 14,1-20) nebo Rizpa (srov. 2 S 21,10-14); patří
k nim prorokyně v nejširším smyslu tohoto slova,
počínaje ženou z Én-dór, která vyvolávala duchy zemřelých
(srov. 1 S 28,7-25), a konče ženou Izajášovou (srov. Iz
8,3) a prorokyní Chuldou (srov. 2 Kr 22,14-20), onou postavou,
která při uplatňování svého jedinečného daru rozlišování
mezi dobrým a zlým vystupovala rozhodněji než všichni ostatní.
V Ježíšově době
odsunulo židovstvo ženské prorokování na okraj zájmu, a přesto
Lukášovo evangelium nazývá Annu v příběhu o dětství
Ježíšově samozřejmě prorokyně. To přinejmenším znamená, že
k němu existoval i jiný postoj a že se prorocké charisma
projevovalo i v křesťanské obci také u žen.
Ale jak tomu bylo před
vznikem křesťanské obce? Jaký typ žen byl mezi následovníky
toho Ježíše, kterého známe z evangelií, muže, který
fascinoval davy lidí? Mnoho informací nenajdeme. K představě
charismatických žen-učednic můžeme spíše dojít analogickým
usuzováním. Galilejského proroka jistě následují muži a ženy,
kteří jsou mu velmi blízcí v očekávání království
Božího. Můžeme si také představit, že to byli „blouznivci",
pomyslíme-li na jevy, které se pak v dějinách křesťanské
obce čas od času a stále častěji vyskytují. Jde o omezený
okruh nadšených následovníků, schopných konat skutky, jaké
koná i jejich mistr (srov. Mk 6,13nn). Jen několik takových žen
je v evangeliích uvedeno jménem a o jejich působení se tam
nedočteme nic. Dovídáme se ale o jejich citové účasti na
Ježíšově poutnickém životě, na jeho činnosti kazatele a
divotvůrce. Ženy však z této činnosti měly očividně
spíše užitek, než že by se na ní podíly. Nepochybně mistr
reaguje na určité sociální a náboženské problémy žen. A jeho
charisma se projevuje tím, že k ženám přistupuje jinak než
je obvyklé, a to až do té míry, že s nimi udržuje
přátelský vztah, že je přijímá do eschatologické familia
Dei jako učednice a „sestry". Jeho osobním charismatem je
mimořádná svoboda, s níž je přijímá i s jejich
obyčejným životem a činností, což ospravedlňuje tím, že
tento obyčejný život povyšuje na interpretační klíč
k hodnotám království Božího. A přesto z toho
nevyplývá, že by ženy mezi jeho stoupenci - až na několik
případů - jednaly „v první osobě". Praktikuje např.
nejmenovaná žena ve scéně pomazání (Mk 14,3-9) gestické
orákulum? Je pomazání Ježíšovy hlavy prorocký akt? Můžeme
chápat rozličné verze vyprávění vztahujícího se k podobnému
či stejnému aktu (srov. Mt 26,1-16; L 22,1-6; J 12,1-8) za
prorockou anticipaci toho, co budou dělat ženy podle židovského
obyčeje s Ježíšovým tělem při ukládání do hrobu? A
ptáme se dále: Je to akt liturgicko-rituální? Jde snad o výkon
úřadu? Určitě je to jediné pomazání
vykonané na Ježíši a je to pomazání na Mesiáše, které není
zařazeno v ritech obvyklých při pomazání na krále nebo
velekněze.
Charismatické
ženy v evangeliích?
Pokusme se najít ženy,
které se setkaly s Ježíšem. Markovo evangelium se zmiňuje o
několika, které stály pod křížem (Mk 15,40n), a nazývá je
jménem. Popisuje také, jak reagovaly na zprávu o jeho
zmrtvýchvstání - padla na ně hrůza, měly halucinace (Mk
16,1-8). Podobná svědectví jsou v Matoušově evangeliu
(27,55n; 61; 28,2-7.9n).
Lukáš nám zřejmě podává
zřetelnější obraz, který je ostatně nutno doplnit o to, co se
říká ve Skutcích apoštolů. Ale omezme se na jeho evangelium: to
vyjmenovává ženy v kap. 8, 1-3 a kromě toho popisuje spor
mezi Martou a Marií o to, jak má vypadat konkrétní (ženské?)
učednictví (srov. L 11). O „ženách" přítomných při
Ježíšově smrti (L 34,49) nebo jeho pohřbu (L 23,55) mluví Lukáš
na rozdíl od Marka a Matouše jen zcela obecně. Jména uvádí
pouze v L 24,10.
Že galilejské ženy
v Ježíšově družině byly charismatičky, vysvítá ze
sloves, jimiž je popisována jejich role. Ta jednoznačně svědčí
o tom, že ho následovaly na cestách (akoloutheo), dokonce
že s ním táhly nahoru do Jeruzaléma (synanabaino).
Služba, kterou pro něho vykonávaly, byla zdá se omezena na
péči a finanční podporu (diakoneo), i když toto sloveso,
je-li použito s mužským podmětem, může mít ještě i jiný
význam. Otázkou ovšem je, jaké bylo společenské postavení
těchto žen. Staraly se o Ježíše z vlastních prostředků?
Byly to vdovy? Opustily své manžely? Entuziasmus, typický pro
jejich způsob následování, jim pravděpodobně umožnil vymanit
se z patriarchálních vazeb a povinností daných dobovou
kulturou, i když jejich působení v kruhu následovníků je
omezeno na tradičně ženskou roli, totiž „péči". Přiznávám,
že mám v tomto směru jisté pochybnosti. Nebyli snad
redaktoři a (nebo) překladatelé a pak komentátoři příslušných
míst vedeni určitým úmyslem, který je přiměl „přičesávat"
texty tak, aby odpovídaly tradičnímu očekávání v duchu
vládnoucí kultury?
V Lukášově evangeliu
se objevují také jiné ženy, které Ježíš potkává a vzápětí
léčí nebo je jimi provokován k radikálním výrokům o
hodnotách království Božího: Petrova tchyně, žena trpící
krvotokem, dceruška Jairova, žena blahořečící klínu, který
Ježíše nosil, a prsům, jež ho kojily, žena se sehnutými zády...
Mnohé rozpoznávají nebo provokují Ježíšovu charismatickou
sílu, ale nelze říci, že by samy jevily nějaké charismatické
nadání.
Pokud jde o Janovo
evangelium, z rozhovoru Ježíše s jeho matkou v kap. 2
vychází najevo, že Maria od Ježíše očekává zcela speciální
věci (ale pravděpodobně se tu ukazuje jen rodinný konflikt).
Můžeme však skutečně přiznat Marii roli charismatičky? Pak
bychom se museli spíše odvolávat na Lukášovo vyprávění o
Ježíšově dětství. V něm se setkáváme s Marií
a její příbuznou Alžbětou, které obě hovoří řečí,
v níž lze rozpoznat působení Ducha Božího (srov. L
1,39-55). Postavení Marie jako charismatičky lze kromě toho
chápat jako vystupňovaný důsledek milosti, přislíbené jí
slovem kecharitomene (L 1,28), které má ostatně týž kořen
jako slovo charisma.
V Janově evangeliu
zaujímají ústřední místo Lazarovy sestry Marta a Marie, obě ve
funkci „proleptické", do budoucnosti ukazující: jedna svým
jedinečným vyznáním víry (J 11,27), druhá tím, že Ježíše
krátce před jeho smrtelným utrpením pomazává. A nezapomeňme na
Samaritánku (J 4,7-29), jednu z mála žen, v souvislosti
s nimiž se mluví o tom, v čem spočívá role učedníka
či učednice. Jde o zavolání a odpověď na toto zavolání -
žena skutečně nechá džbán stát a rozběhne se zvěstovat
Ježíše. Co to je učednictví, popisuje v pravém slova
kerygmaticky příběh Marie Magdaleny (srov. J 20,1-8); ostatně
ta se jako jediná vyskytuje ve všech čtyřech zprávách o
zmrtvýchvstání.
K učednicím
s charismatickým nadáním lze přiřadit i ženské postavy
z Ježíšových podobenství. Ty odpovídají především
Ježíšově vlastnosti charismatika; on si zvolil tyto postavy jako
hlavní představitelky království Božího, jeho růstu a jeho
hodnot. Každodenní námaha těchto žen se stává paradigmatem,
které láme pouta jejich pochybného postavení na okraji
společnosti a místo toho jim přiznává hlavní roli, jejíž
převratné důsledky hagiografové pravděpodobně ani nevnímali.
Totéž by dalo říci o porodních bolestech (srov. J 16,21), jimiž
se poukazuje na to, co bude muset Ježíš vytrpět ve své
nadcházející těžké „hodině".
Charismatické
ženy ve Skutcích apoštolů a v Pavlových listech
Nicméně výslovný podíl
žen na hojnosti Božích darů nám ukazují jednak Skutky apoštolů,
jednak Pavlovy listy. Čtyři Philippovy dcery byly prorocky nadané
mladé ženy (srov. Sk 21,9); podobně je i v korintské obci
několik žen, které prorocky mluví (srov. 1 K 11,5). Jejich
mluvení také není omezeno na prorokování, neboť epiteta, jimiž
Pavel označuje v Listu Korinťanům (kap. 16) i jinde ženy,
které s ním spolupracovaly při misijní a bohoslužebné
činnosti a podílely se i na vedení, svědčí o vitalitě a účasti
odkazující jednoznačně k Duchu Božímu jako kořenu a zdroji
života obce.
Prvotní křesťanství
nelze zaměňovat s konventikly, do sebe uzavřenými kroužky,
jejichž mentalita je typická pro stoupence mysterijních
náboženství. Kromě toho v raných obcích - na rozdíl od
konventiklů - nebyli muži a ženy odděleni, nýbrž se účastnili
bohoslužeb společně. Ženy přitom měly přesně určené vedoucí
úkoly. Jsem přesvědčena, že důvod této jedinečné společné
přítomnosti, odpovídající „rovnosti mezi učedníky",
spočívá v tom, že ženám a mužům byl od počátku
společný zážitek Ducha. Povelikonoční obec, táž, která
poznala ve zmrtvýchvstalém Pánu působení Ducha, zakoušela právě
téhož Ducha a byla poznamenána jeho očividným sebezjevením.
Zpráva ve Sk 1,13n se
výslovně zmiňuje o Ježíšově matce a dalších ženách,
přítomných mezi apoštoly a učedníky shromážděnými
k modlitbě. Popis sestoupení Ducha o Letnicích, včetně jevů
rovnajících se teofanii, se týká stejně žen jako mužů. Kromě
toho se tu v prvním Petrově kerygmatickém projevu na adresu
odpůrců výslovně zmiňuje místo z knihy proroka Jóela
(3,1-3) o vylití Ducha na konci dnů: Bůh svou životadárnou
silou naplní svým Duchem muže i ženy, staré i mladé, bez ohledu
na jejich postavení ve společnosti. (...)
Existuje nějaké výslovně
rozpoznatelné charismatické působení žen? Myslím, že
k odpovědi lze dospět ani ne tak vyhodnocováním textových
svědectví, jako spíše e silentio. Podle mého názoru
můžeme problém vyřešit jedině tehdy, pokusíme-li se rozmotat
tu spoustu vláken vzájemně propletených v pojmu Duch a znovu
navodit původní spojení tohoto pojmu s charismaty, dary,
které Duch vyleje na „veškeré tělo". Problémem však zjevně
zůstane nepoměr, který vzniká později: ženy, jejich jména a
jejich namáhavá „apoštolská" práce se vytrácejí. To málo,
co nám z ní v tradici zůstalo, je pouze slabá stopa
poražené menšiny, stopa, která se vynoří jen tu a tam, a i to
jen tehdy, věnujeme-li jí pozornost a zbavíme-li se autoritářských
a sexistických předsudků.
Jak již bylo řečeno -
Duch je dar; je dárcem a darem zároveň. Je darem, charismatem
umožňujícím vidět základ, oprávnění existence každého
člověka, muže i ženy, v těle Kristově (1 K 12). Slovo
charisma nás pak vede zpět ke svému kořenu, charis, což
je milost, latinsky gratis, takže je můžeme definovat jako
gratia gratis data, tedy milost, kterou dostáváme bez
vlastní zásluhy.
Pavel zdůrazňuje, že
každému je dán zvláštní „projev Ducha" ke společnému
prospěchu (1 K 12,7). A dosvědčuje tak, čím obec žije a co
zakouší. Duch koná ve znamení neoddělitelnosti „neobyčejného
a obyčejného" - ani jedno ani druhé nejsou samoúčelné. Dar
a služba vytvářejí takříkajíc ve formě „nůžek" ono
napětí, charakteristické pro život v Kristu a v Duchu.
Dar a služba, tj. bez vlastní zásluhy přijatý dar a předávání
daru, se pak spojují k dalšímu prvku, a tím je síla a
zplnomocnění (dynamis a exousia), jež činí věřící
odpovědnými za sebe navzájem. Dodejme ještě, že problémem není
„hierarchická" klasifikace charismat. Problémem je pochopit
jejich trinitární základ, tj. nahlížet je z různých
hledisek: ve vztahu k Duchu svatému jako pneuma,
přijaté bez vlastní zásluhy; ve vztahu k Synu jako
službu (diakonia); ve vztahu k Otci jako účinnou sílu
(energemata) (srov. 1 K 12,4-6). Jakkoli různá jsou
charismata, jakkoli různé mohou být způsoby jejich klasifikace,
tato obdarování Ducha uvádějí obraz Boha, jenž je jejich
základem, do kruhového pohybu. Oslovují milost danou každému
člověku, mluví pro vzájemné spojení údů, pro nutnost
vzájemných vztahů na pozadí agapé.
Ale týká se skutečně
tohle všechno žen? Dostaneme se k typicky „ženskému"
skrze některý z termínů, rozmanitě používaných při
vyjmenovávání charismat (podstatná jména, příčestí, slovesa,
rčení)? Je téměř jisté, že poznání, křesťanská víra,
zjevení, slovo nauky a slovo poznání ve spojení s prorockým
slovem byly přislíbeny jak mužům, tak ženám; v tom se
neliší od daru jazyků a jejich výkladu. Kdyby se ženy nechopily
slova, neměli bychom disciplinární předpisy, které nás tak
udivují. Přesto: Texty nepřisuzují ani jedno z „epifanických
charismat" ženám.
Je paradoxem, že tam, kde
jde o „charismatické role" (srov. Ef 4,11), není to ústupek
ženskému elementu, nýbrž osvědčená jazyková a (nebo) obsahová
blízkost. „Charismatické role" jsou conditio sine qua non
pro zachování existence společenství. Jsou zárukou kontinuity a
věrnosti původní události. Mezi charismatickými rolemi najdeme i
prorockou službu. Jak už je zřejmé z citovaných svědectví,
tady není rozdíl mezi muži a ženami. Prorocká služba není pro
společenství méně konstitutivní než apoštolský úřad. Je
nepochybné, že prorocká služba má ve Starém i Novém zákoně
velmi rozmanité formy. Osobně nesdílím názor popírající, že
by se celá původní obec společně podílela na charismatu
prorokování. Přitom je samozřejmě nesporné, že prorokování
má různé formy. V každém případě platí: Ženy působí
jako prorokyně. Nenalézáme pouhé stopy, nýbrž jasná svědectví
o této skutečnosti. Právě tak nesporné je, že se naléhavě
zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi pravými a falešnými proroky
a prorokyněmi. A v tom možná cítíme závan sexistických a
patriarchálních předsudků.
Jaksi nás překvapuje (a
přitom je to skutečnost), že je nějaká
žena, i když pouze v tomto jediném případě, zahrnuta mezi
„apoštoly, kteří se těší zvláštní vážnosti" (Ř 16,7).
A pak je tu ještě fakt, že ženy byly pověřeny předáváním
poselství Zmrtvýchvstalého. Ne bez důvodu je Maria Magdalena
nazývána tradičně apostola apostolorum. Jsou to významná
fakta, anebo je skutečnost, že jsou takříkajíc dávána do
uvozovek, zase projevem onoho známého předsudku?
Jsou ženy mezi evangelisty?
Nepotkáváme tam, kde jde o hlásání, předávání radostné
zvěsti poutnickým životem, postavy konkrétních angažovaných
žen, jako jsou Priscilla (srov. Sk 18,26; Ř 16,3-5, 1 K 16,19)
nebo Foibé (Ř 16,1n)? Nejsou při vykonávaní charismatu činné
„v první osobě"?
A můžeme zařadit ženy
také mezi učitele? Neprojevuje Lydie charisma učitele (didaskalos)
(Sk 16,14n.40)? A neplatí to ještě víc pro Priscillu, když
vyučuje Apolla (Sk 18,26)? A neříká 2. list Timoteovi (1,5)
s velkým uznáním, že to činily i Lóis a Euniké, babička
a matka Timoteovy?
Jsou ženy mezi „pastýři"?
Promítneme-li na tento pojem starozákonní či novozákonní
představy, nepodaří se nám je v této roli identifikovat.
Ale zaměříme-li se pozorně na úkoly, které ženy - ať už
společně s manželi anebo samy - plní tím, že ve svých
domy poskytují pohostinství vznikající obci, musíme uznat, že
ji vedou: zajišťují, aby fungovala, a to nejen po ekonomické
stránce. Jak bychom mohli oddělovat ženy od ekklésia
kat'oikon? Není snad pohostinný dům konkrétním místem,
kde se poprvé děje „církev"?
To je něco úplně jiného,
než pouze vypomáhat, když je obec v těžké situaci, tedy
zajišťovat ochranu, což bylo obvyklé už v tehdejším
židovstvu. A v tomto ohledu nelze zamlčovat, že ekonomické
služby a služebné úkony je třeba klasifikovat jako diakonii
žen. To platí, jak již řečeno, nejen pro první učednice, nýbrž
i pro křesťanky první generace, které tuto roli přebírají ve
vznikající obci. Mám na mysli především Foibé, tím spíše,
že je nazývána nejen diakonos, nýbrž i prostatis,
což se zkratkovitě chápe jako ochranná funkce, přičemž se
neponechává prostor pro některé z charismat, která se
týkají jak vedení, tak namáhavé výstavby, tedy vytváření
obce. Často si říkám, proč se prostatis nikdy nedává
do souvislosti s proistamenos/proistamoi (v jednotném
čísle Ř 12,6-8, v množném čísle 1 Te 5,12, zde ve
spojení s příčestími kopiontes a nouthetountes).
Právě slovo kopiontes
označuje onu speciální charismatickou roli Marie, Tryfainy,
Tryfósy a Persidy, zmiňovaných v Ř 16. Pavel výslovně mluví o
tom, že horlivě pracovaly v díle Páně. Také o Euodii a
Syntyché (srov. F 4,3) se říká, že vedly zápas za evangelium.
Závěrečné
úvahy
Ženy sice sotva nalezneme
tam, kde jde o „mimořádná" charismata, a jen několik málo
z nich můžeme dávat do souvislosti s „charismatickými
funkcemi" - na druhé straně mají podíl na charismatech vedení
a správy obce. Ať už byl další vývoj jakýkoli, v rané
obci ženy plně zakoušely charismata, nepřerušeně a zblízka
zakoušejíce Ježíše a okruh těch, kdo dávali formu jeho
následování.
Přijmout dar Ducha znamená
být bez vlastní zásluhy obdarován překypující vitalitou. Ta
uvádí křesťany a křesťanky do nového stavu svobody a milosti
dětí Božích a zpětně poukazuje na Kristovo paradigma služby a
na působení Otce. Přijetí charismatu dává křesťanům a
křesťankám podíl na plné moci (exousia) Zmrtvýchvstalého,
tedy plné moci, která není sama o sobě veličinou, ustavenou
vnějším právním aktem, nýbrž je hnací silou obsaženou
v charismatu samém a je předpokladem pro to, aby se darovaný
dal tomuto daru přiměřeným způsobem k dispozici. A protože
je tento dar především uvedením do nového bytí způsobeného
Kristem a jeho pneumatem a daného účastí na mystériu pomazání,
nerozlišuje mezi muži a ženami. Lépe řečeno: Je-li zde už
nějaký rozdíl, pak je dán interpretací daru, která odpovídá
různým sociokulturním modelům.
Oč skutečně jde, není
ovšem přizpůsobit se schématům minulosti, i kdybychom je jako
taková odhalili. Církev, která přijde (bude-li konečně vnímavá
vůči Duchu, Pánu a dárci života), bude muset trinitární
souvislosti charismatu aplikovat jinak. Musí skoncovat s formálním
oddělením charismatu a instituce, které je zradou na oné
překypující vitalitě. Dále se musí otevřít trojici
nezaslouženost-služba-odpovědnost, která je pro
charisma charakteristickým strukturálním principem. Takto si
osvojí paradigma galilejského proroka, zvěstovatele království
Božího. V něm pochopí jak muži, tak i ženy (což nám
připomíná koncilová konstituce Lumen Gentium 9) své
povolání ke svobodě, budou dospívat k důstojnosti synů a dcer
Božích a přinášet o ní svědectví.
Z Concilia
přeložila Helena Medková