Mezi náboženstvím a ekonomikou nevyhnutelně
existuje vzájemný vztah. I církve nebo obce, které to popírají,
musejí platit účty, nakupovat, pracovat či přijímat dary. Právě
tak nalezneme v oblasti ekonomiky řadu souvislostí
s náboženstvím nebo teologií. V tomto článku mají
být představeny tři zásadní typy postoje ke vztahu mezi
náboženstvím (resp. teologií) a ekonomikou, přičemž se
zaměříme především na teologické hledisko.
I. Náboženství a ekonomika jako
oblasti vzájemně oddělené
Jak mezi ekonomy a sociology, tak mezi
představiteli náboženské oblasti se setkáváme se stoupenci
názoru, že v moderním světě, zcela sekularizovaném a
zbaveném kouzel, neexistuje či nesmí existovat žádný podstatný
vztah mezi náboženstvím a ekonomikou, že jsou to oblasti
autonomní a vzájemně nezávislé, protože ekonomika se zabývá
materiálními otázkami lidského života, zatímco náboženství
se smí věnovat výhradně duchovním problémům a otázce spásy.
Tento moderní pohled, radikálně oddělující náboženství od
ekonomiky, rezonuje s postojem dualistické antropologie
(zastávající protiklad duše a těla), která je zakotvena
uvnitř křesťanství i dalších náboženství. Odtud
pramení síla tohoto postoje.
Avšak takto radikálně oddělovat obě oblasti
znamená přisuzovat náboženství a v našem případě
křesťanským církvím jen velmi skromnou roli uvnitř společnosti,
neboť většina společenských otázek má co dělat s ekonomikou.
(Výjimku tvoří zcela zjevně téma sexuality, jímž se intenzivně
zabývají ty části církve, které se v ekonomických
záležitostech neangažují.)
Toto oddělení dává ekonomice pocit, že se od
náboženského učení a etiky emancipovala a dosáhla svého cíle,
tj. stala se samoregulujícím útvarem. To by znamenalo, že
hospodářská oblast je podrobena pouze ekonomickým pravidlům a
jakýkoli mimo hospodářství stojící systém jako politika, etika
nebo náboženství se do jejích záležitostí nesmí vměšovat
ani je regulovat.
Avšak velcí „otcové zakladatelé" moderních
společenských věd si to rozhodně nemysleli. Karel Marx např.
řekl, že bohatství kapitalistické společnosti vypadá jako
obrovské množství nahromaděného zboží. Toto zboží je „na
první pohled věc samozřejmá, triviální. Jeho analýza však
ukazuje, že je to věc velmi složitá, plná metafyzické
sofistikovanosti a teologických podivností".
Max Weber zase říká, že „...podobně jako
Heléni kdysi obětovali Afroditě, Apollonovi a především každý
bohům svého vlastního města, děje se to i dnes, i když tomuto
konání chybí kouzla a mýtická, hluboká pravdivost... Dnes je
to náboženská „rutina". Všichni ti staří bohové odložili
roucho posvátnosti a vystupují z hrobů v podobě
neosobních sil, usilují o moc nad našimi životy a svádějí mezi
sebou svůj věčný boj." Ve světě zbaveném kouzel vystupují
bohové v podobě zákonů trhu a vyžadují jako vždy lidské
oběti.
Mezi současnými ekonomy jsou i vědci jako např.
nositel Nobelovy ceny Joseph Stieglitz, kteří používají
teologické kategorie, aby trefně formulovali mnohé z toho, co
se dnes v ekonomice děje. Poté, co Stieglitz vyložil, že
Mezinárodní měnový fond a Světová banka propagují tržní
fundamentalismus, říká: „Ti, kdo se zasazovali o pravidla
vedoucí ke katastrofě, byli svou vírou ve volný trh tak
zaslepeni, že problémy vzniklé v důsledku této slepé
důvěry nerozpoznali."
II. Kritika ekonomie vycházející
z náboženských hodnot nebo věroučných formulací
I když někteří ekonomové a sociologové
účinnost náboženských a teologických aspektů uvnitř
ekonomické vědy i uvnitř praktické ekonomiky rozpoznávají,
nejintenzivněji tento vztah zpracovali představitelé teologie.
Mezi nimi jsou takoví, kteří kritizují hospodářství
„zvnějšku", vycházejíce z teologicko-etických hodnot.
Tuto skupinu lze rozdělit do dvou podskupin.
Typickou
představitelkou prvního směru je církevní (zvláště katolická)
sociální nauka, která zachází s ekonomickými a společenskými
tématy, jako je kapitalismus, chudoba a společenská
nespravedlnost, zpravidla jako s problémy neteologickými a
vidí v nich pouze oblast, na niž je aplikováno sociální
učení odvozené z teologické doktríny. Takto se církev
snaží z vnějšího, neekonomického, takříkajíc „vyššího"
stanoviska poučovat ekonomy, vlády a představitele hospodářských
institucí, jaká by měla ekonomika být, aby odpovídala „Zjevení",
které církev přijala od Boha.
Argumentace tohoto směru začíná obecně tím,
že vyjmenovává symptomy hospodářských a společenských
problémů a s odvoláním na bibli a teologickou tradici,
především na oficiální dokumenty církve, navrhuje zlepšení
nebo způsoby řešení. Je charakteristické, že tento postoj
(který není výhradním znakem katolické církve) se příliš
neohlíží na zásadní logické zákonitosti hospodářského
systému. Nebere tedy na vědomí, že logika fungování moderních
hospodářských systémů není tatáž, jaká platila
v hospodářských systémech z předmoderní biblické
doby nebo z doby církevních otců. A nebere ani na vědomí, že
hospodářství funguje podle jiné logiky než náboženství nebo
dogmatika. Pro většinu ekonomů a hospodářských pracovníků,
jejichž uvažování vychází z jiných principů, jsou proto
návrhy církevní sociální nauky nesrozumitelné
a v oblasti hospodářství neupotřebitelné.
Druhý
směr
představují teologové, jejichž kritika společnosti je motivována
nábožensky; ti dělají z ekonomiky teologické téma a chápou
moderní ekonomiku - vědomě či nevědomě - podle klíčového
výroku Maxe Webera: Moderní doba znamená přechod od náboženské
epochy, kterou určoval „plán spásy" (angl. economy
of salvation, něm.
Heilsökonomie),
ke „spáse skrze ekonomiku". Tato podskupina vidí, že moderní
svět - ať už ve své liberálně kapitalistické, či
komunisticko-marxistické podobě - se domnívá, že má klíč ke
spáse, a stává se konkurentem té spásy, kterou hlásají
náboženství.
Problém spočívá v tom, že tento
protiklad dvou druhů „spásy" je považován za konkurenční
vztah. Tím by tedy „plán spásy", jak o něm mluví křesťanská
teologie, a „spása skrze ekonomiku" spolu soupeřily, jako kdyby
pravý Bůh bojoval proti falešnému bohu tržního hospodářství
(komunistické hospodářství už v dnešním světě nemá
velký význam). Kritika modloslužebnictví tržní společnosti,
tedy víry ve samospasitelnost tržních zákonů, se tak může stát
kritikou trhu samotného nebo ekonomiky jako takové. Jinými slovy:
sám hospodářský systém je pak považován za překážku spasení
člověka
a sociální spravedlnosti.
Tento
myšlenkový přístup vede pak jednotlivce i církve k tomu, že
hledají společenský systém, který by byl
prost všech problémů, omezení a rozporů, jež jsou průvodními
jevy každého hospodářského systému. Jako by zároveň s novou
společností, o niž se teprve usiluje, vyvstávala možnost nového
„plánu spásy", který by nás osvobodil od ekonomiky samotné,
jakou dnes známe. Proto jeden velký teolog světového jména
uveřejnil nedávno na internetu krátký text, něco jako manifest,
v němž stojí, že je nutno od současného materiálního
kapitálu přejít k duchovnímu kapitálu:
„Materiální
kapitál je omezený a vyčerpá se. Duchovní kapitál je neomezený
a nevyčerpatelný. Neexistují hranice lásky, soucitu, pozornosti,
kreativity - všech těch nehmotných skutečností, které tvoří
duchovní kapitál [...] Je-li hnací silou materiálního kapitálu
pragmatická inteligence, pak hnací silou duchovního kapitálu je
inteligence srdce a vnímavosti, a právě ta bude organizovat
společenský život a výrobu. V inteligenci srdce jsou
zakotveny hodnoty. Z ní roste duchovní život, ony výše
zmíněné plody ducha: láska, solidarita a transcendence [...]
Dalším krokem by tedy bylo objevit tento nevyčerpatelný duchovní
kapitál a na jeho základě organizovat každodenní život, výrobu
a společnost. Pak bude ekonomika sloužit životu a život bude
naplněn hodnotami radosti a seberealizace - to bude skutečná
alternativa k současnému paradigmatu."
Autor tohoto textu, uveřejněného na internetu,
možná už sám nebyl schopen jasného kritického pohledu. Proto ho
zde také nejmenujeme. Ale tento manifest je příznačný pro
důležitý směr, který má stoupence mezi kritiky dnešního
celosvětového systému. Je to směr navrhující společnost do té
míry novou, že má být prosta všech rozporů a omezení dnešní
ekonomiky.
Problém lze popsat takto: Jakmile nejsou výrobní
faktory omezeny, jakmile je jich dostatek, není už na ně pohlíženo
jako na ekonomický statek (tj. vzácný, na rozdíl od volného).
Organizovat produkci pro materiální život prostřednictvím
nevyčerpatelného duchovního kapitálu, který není omezován
nedostatkem materiálních statků, znamená založit společnost
osvobozenou od ekonomie. Jakmile je množství statků omezené,
nastávají konflikty a rozpory, a to jak při výrobě, tak při
rozdělování statků nutných ke konkrétnímu životu lidí i
k uspokojování potřeb, jež jsou neomezené.
Tento pohled v podstatě navrhuje nějaký
„plán spásy", který by nás osvobodil od rozporů a problémů
vlastních ekonomice. Znamená to, že jde o plán spásy, který nás
má spasit před ekonomikou.
Co
mají oba směry společného? Uvažují o hospodářských a
společenských problémech ze stanoviska, jež je mimo
systém
výroby a distribuce (tedy mimo hospodářský systém), a s
odvoláním na náboženské nebo duchovní hodnoty chtějí stvořit
novou ekonomiku, aniž přitom berou v potaz dynamiku, hranice a
vnitřní logiku ekonomiky, tak jak ji známe.
III.
Náboženství a ekonomika vycházející z reprodukce
konkrétního života
Třetí směr lze pozorovat uvnitř oné druhé
skupiny, jejíž představitelé předpokládají mezi teologií a
ekonomikou vnitřní vztah. Na rozdíl od první skupiny, kritizující
ekonomickou
oblast z pozice náboženství či teologie, je pro tuto skupinu
východiskem (předcházejícím jak náboženství, tak ekonomiku)
produkce a reprodukce života.
Život
pak není považován za substanci, kterou je
třeba zachovat nebo hájit proti silám smrti, nýbrž za typický
znak živých bytostí, který je nutno reprodukovat skrze výrobu a
konzum hmotných statků. Tato produkce a reprodukce života se
uskutečňuje prostřednictvím a v rámci společenského
systému, jenž má hospodářskou, sociální, politickou, kulturní
a duchovní dimenzi.
Pro snazší pochopení musíme mít na paměti,
že všechny společnosti musejí odpovídat dvěma zásadním
aspektům reprodukce života ve společnosti, tj. a) technickým a
operativním požadavkům výroby alespoň minimálního množství
hmotných statků a znaků nutných k reprodukci života členů
společnosti; b) smyslu života a společenským a etickým hodnotám,
které společnost jako celek sdílí.
V mnoha
křesťanských obcích se zdůrazňuje otázka
spravedlivého rozdělování hmotných statků. Ale uvědomme si, že
život přepokládá také výrobu těchto statků a že úroveň
výroby má vliv také na rozdělování. I když bude mít nějaké
společenství nebo společnost dostatečně spravedlivý systém
rozdělování, nastane hlad, pokud výrobní kapacita nedosáhne
nutného minima, např. v důsledku technických potíží,
ekologické krize nebo nedostatku surovin, výrobních prostředků
či energie. Výkonnost ekonomiky se tak stává otázkou života a
smrti.
Jiným zásadním tématem je koordinace
společenské dělby práce. Nikdo nedokáže vyrobit všechno, co
sám potřebuje k přežití. Proto se úhrn nutné práce dělí
mezi členy společnosti. A dělba práce vyžaduje i koordinaci
jednotlivých pracovních oblastí. Tzn. každý pracovní proces
musí být propojen s ostatními a všechny dohromady musejí
tvořit náležitě fungující systém.
S růstem společnosti a pokrokem technického
vývoje je dělba práce a její koordinace stále složitější.
V malých starověkých společnostech tuto koordinaci
zajišťovala např. rada starších, kdežto v současném
světě by taková jednoduchá, v rámci společenství
uskutečňovaná koordinace nebyla možná. Dnes už není oblast
vztahů vymezena hranicemi vlastní země, ekonomika je dnes systémem
světovým. V tomto globálním systému je každá země
subsystémem a mezi jednotlivými zeměmi panuje vztah vzájemné
závislosti, přičemž nejbohatší a nejmocnější země si
zajistily nejvlivnější, rozhodující pozice.
Konfrontaci
kapitalismu a komunismu, typickou pro minulé
století, lze chápat jako boj mezi dvěma odlišnými typy
koordinace společenské dělby práce - mezi volným trhem
v kapitalismu a centrálním státním plánováním
v komunismu. V dnešní globalizované ekonomice se stal
hlavním koordinátorem společenské dělby práce trh. Jednotlivci
a podniky poskytují takové služby nebo vyrábějí takové zboží,
které spotřebitelé na trhu žádají. Hmotné statky a většina
nutných služeb se tedy na trhu kupují. Být vyloučen z trhu
znamená nemít přístup k podmínkám pro důstojný život.
Ovšem ke správnému fungování společnosti
nestačí vyřešit technické a operativní aspekty výrobního
procesu, zajistit rozdělování statků a koordinovat společenskou
dělbu práce. Je nezbytné, aby se společnost adekvátně vyrovnala
s dalšími požadavky - musí a) vytyčit a ve společnosti
zakotvit takový smysl života, aby členové společnosti jednali
určitým společným způsobem; b) vytyčit a zakotvit takové
sociální a (nebo) etické hodnoty, aby členové společnosti jako
ekonomické subjekty žili a jednali souladu s dynamikou
vládnoucího hospodářského a společenského systému; c) vytyčit
a zakotvit takové náboženské a (nebo) světské ideologie, aby
jednotlivci akceptovali nerovné rozdělení moci, bohatství, vědění
a společenského uznání, a d) formovat přání jednotlivců tak,
aby usilovali o získání žádoucích objektů podle jednoho
společného schématu. Světová ekonomika by nemohla existovat bez
globálního spotřebitelského trhu - a ten zase potřebuje
„světově platné schéma
potřeb", zajišťující, aby spotřebitelé chtěli tentýž
sortiment zboží.
Souhrnně lze říci: Nová globální ekonomika
vyžaduje spiritualitu, která dává životu smysl, přináší
společné morální hodnoty, ospravedlňuje nerovnost a zajišťuje,
aby účastníci globálního trhu sdíleli tytéž potřeby a tužby.
Uvědomujeme-li
si oba tyto vzájemně se doplňující aspekty společenského
života (stránku technicko-operativní i smysl života, resp.
životní hodnoty), je nám jasnější, že vztah mezi ekonomikou a
náboženstvím není jen čistě teoretický problém, nýbrž něco
konkrétního, co se odehrává se v rámci procesu produkce a
reprodukce lidského života, a to v každé společnosti.
IV.
Kritika modloslužebnictví trhu a spirituality trhu
Představiteli
posledně jmenovaného teologického směru byli Franz Hinkelammert,
Hugo Assmann a Errique Diesel, autoři originální kritiky
kapitalistického tržního hospodářství (dnes dominujícího).
Není to pouhá etická nebo teologická kritika „z vnějšího
pohledu", která by ekonomickou realitu, analyzovanou s pomocí
sociálních a ekonomických věd, „posuzovala" s odvoláním na
bibli nebo teologickou tradici. Je to kritika tržního systému (což
je něco jiného než společenské systémy, které rovněž
disponují trhem) vycházející z pojmu modloslužba.
Abychom
tuto teologickou kritiku ekonomiky pochopili, musíme si uvědomit,
že v této souvislosti není modloslužbou míněno pouhé
uctívání objektů-model namísto Boha, nejde o kult, který vše
hmotné transcenduje. Ostatně v bibli je kritika problémů,
které dnes označujeme jako náboženské, vždycky spojena
s konkrétním životem lidí a národa. Hugo Assman říká:
„Modly jsou bohové útlaku. V bibli je pojem modla
nebo
modloslužba
používán,
jde-li o manipulování s náboženskými symboly, které mají
sloužit podrobování lidí, ospravedlňování útlaku a
podpoře sil ovládajících společenský život a jeho struktury
[...] Mluvíme-li o modloslužbě a o ‚perverzních teologiích‘
v ekonomice, vede nás k tomu obava, že budou obětováni
lidé, neboť právě lidské oběti mají být modloslužebnými
koncepcemi ekonomických procesů ospravedlňovány.
A jak jsou dnes obětováni lidé? Samozřejmě se
tak neděje ve formě antických náboženských rituálů, ale -
jak řekl sám Max Weber - k lidským obětem dochází stále:
nikoli již ve jménu osobních božstev, nýbrž ve jménu
neosobních sil trhu. Stačí si poslechnout projevy ekonomů,
v nichž jsou ospravedlňovány „nutné oběti", které
vyžaduje zákon trhu.
Jasné je také, že oběťmi nejsou bohatí, nýbrž chudí,
nevýkonní, na něž se pohlíží jako na „hříšníky". Tyto
oběti nejsou na první pohled zjevné, neboť zatímco diktatury v
zájmu státu otevřeně zabíjejí, sytém tržního hospodářství
prostě „nevýkonným" neumožní přežít.
Tyto
oběti na lidských životech a také oběti na životním prostředí,
ospravedlňované ve jménu pokroku vycházejícího z hospodářského
růstu, jsou vynálezem moderní doby. Zavedením moderního pojmu
pokrok
byla
vytvořena také nová antropologie, která slibuje, ba požaduje
naprosté uspokojování lidských přání (včetně věčného
mládí). Avšak je-li člověk redukován na hájení svých
vlastních zájmů (tomu se říká také egoismus), jak by tím bylo
možno dosáhnout pokroku, jenž by znamenal „obecné blaho"?
Odpověď dal již Adam Smith a neoliberálové ji později
radikalizovali: touto silou prozřetelnosti, která promění všechny
jednotlivé egoismy na trhu ve společenský blahobyt pro všechny,
je prý „neviditelná ruka" trhu. A přesně to je důvodem, že
se mluví o nutnosti „věřit v trh".
Je
třeba zdůraznit, že tato kritika modloslužebnictví trhu
neznamená kritiku trhu jako takového, ani nechce nastolit
hospodářství bez trhu. Bez tržních vztahů se totiž velký a
složitý hospodářský systém organizovat nedá. Kritizována je
absolutizace
trhu,
který pak vyžaduje lidské oběti, což mají ospravedlnit zákony
trhu. A proto dospíváme k návrhu společnosti, v níž
trh existuje a do jejíhož hospodářství v zájmu sociálních
a ekologických cílů zasahuje stát a občanská společnost.
Tato kritika se netýká pouze sociální a
strukturální stránky ekonomického systému, nýbrž je to kritika
teologická, v níž hraje roli i subjektivita a spiritualita.
Předmětem kritiky je kromě modloslužebnictví trhu také
perverzní fetišistická spiritualita, která udržuje tento systém
v chodu. Assmann a Hinkelammert k tomu říkají:
„Modloslužba je akt vzájemnosti mezi modloslužebníkem a modlou.
Mohlo by se namítnout, že něco takového není možné, protože
modla je věc, objekt, a že se tudíž nemůže chovat jako subjekt.
Kdyby to skutečně platilo, modla by neměla vůbec žádnou reálnou
moc a nemohla by ji ve vzájemném vztahu s modloslužebníkem
uplatňovat. Ale jak jsme viděli, v kapitalismu dochází
přesně k tomuto obratu: z věcí se stávají subjekty
a ze subjektů věci. ‚Teorie fetišismu‘ je v podstatě
vysvětlením oné moci věcí nad osobami."
Tento
druh teologické kritiky zdůrazňuje náboženská, resp. teologická
témata, s jejichž pomocí dokonce i
sociologové a praktičtí ekonomové analyzují ekonomické chování
a teorie. Kromě již jmenovaných příkladů můžeme zde citovat
Roberta Campose, významného brazilského ministra hospodářství,
který v době vojenské diktatury napsal: „ Modernizace
předpokládá krutou mystiku vývoje a kult výkonnosti." Krutou
proto, že vyžaduje, aby ‚nevýkonní‘ byli obětováni, a
mystiku proto, že jedině díky spirituální síle je možno takový
cíl uskutečňovat bez výčitek svědomí.
Odhalíme-li spirituální, mystický a
modloslužebný charakter současného globálního tržního
systému, pochopíme, jak je možné, že fascinace globálního
impéria na obyvatele celého světa je tak obrovská. Na rozdíl od
někdejších říší, jako byly Říše římská nebo britské
koloniální impérium, které si podrobovaly a ovládaly národy
silou, toto současné impérium se drží u moci díky své
fascinaci a „závažnému významu" své ekonomické moci. Modly
nejenže vyžadují oběti a šíří jen strach, modly jsou také
přitažlivé a podmaňují svým kouzlem. Strach, který dnes šíří,
je strachem z vyloučení z globálního trhu.
Tváří
v tvář tomuto strachu je třeba
připomenout Ježíšovu větu: „Malověrní, proč jste tak
ustrašení?" (Mt 8,25) Jde tedy o to, překonat tento strach,
který nás ochromuje nebo nás odkazuje na ideální, avšak
nereálný svět, jde o to vést zápas za lidštější a
spravedlivější svět - navzdory všem rozporům, omezením a
konfliktům, které se vyskytují ve všech společenských
systémech.
Ze všech různých pohledů na vztah mezi
náboženstvím a ekonomikou se mi zdá tento teologický přístup
nejužitečnější, a to nejen pro náboženská společenství,
nýbrž i pro ty, kdo chtějí lépe pochopit způsob, jakým jsou
dnes lidé ovládáni a vykořisťováni, a především pro ty, kdo
chtějí proniknout k mysticko-teologické podstatě tohoto ujařmení.
Takto
lze v rámci neobyčejně široké debaty aplikovat teologii,
aniž by přitom byla ohrožena její pravá identita.
Z Concilia 5/2011 přeložila
Helena Medková