Text je částí třetí
kapitoly z knihy Roberta Carusa Starokatolická církev, kterou
přeložil Jakub Lev Houdek. Poznámkový aparát vypuštěn. Knihu
vydává nakladatelství Síť a můžete si ji objednat mailem na
adrese obchod@getsemany.cz, nebo poštou na adrese redakce. Asi 100
stran v kroužkové vazbě, 80 Kč.
Starokatolickou církev většina
Američanů nezná. Kdo se pak s pojmem starokatolictví setká,
spojí si ho nejspíše buď s konzervativní frakcí
římskokatolické církve, nebo některou odštěpeneckou skupinkou
z čeledi nezávislých starokatolíků. Pro většinu Američanů
je starokatolická církev zahraniční církevní anomálií. Přesto
si však někteří nárokují nějakou formu sounáležitosti se
starokatolickou církví. Tato kapitola usiluje o dialog se skupinami
a soustředění na skupiny, které samy sebe označují za nezávislé
starokatolíky.
Především cítím potřebu
seznámit čtenáře se svým někdejším členstvím v jedné
z těchto nezávislých starokatolických skupin zde v Saint
Paulu v Minnesotě. Byl jsem vysvěcen na jáhna a pak na kněze
nezávislým starokatolickým biskupem v linii historické
apoštolské posloupnosti biskupa Arnolda Harrise Mathewa. Tuto
autobiografickou poznámku zařazuji, aby si čtenář byl vědom, že
myšlenky této kapitoly pocházejí zevnitř a nikoliv zpoza hranic
severoamerického nezávislého starokatolického hnutí. Kapitola
chce mimo jiné doložit v zásadě nesolidní a pochybnou
povahu amerického nezávislého starokatolictví, a tím mi pomoci
uchopit vlastní současnou situaci s větší jasností a do
větší hloubky. Dále musí s nemenším důrazem zaznít, že
nechovám neoprávněně kritický či pouze polemický postoj vůči
nezávislým jurisdikcím, které si nárokují příslušnost či
budí dojem příslušnosti k starokatolické tradici. Tato
kapitola má zůstat věrná hlavní tezi, odpovědně artikulujíc
dějiny a bohosloví starokatolických církví Utrechtské unie, a
tím pomoci severoamerickým nezávislým starokatolickým
jurisdikcím nabýt proměňující představu budoucnosti, jež
nabízí dynamičtější cestu bytí církví.
Rovněž v této kapitole hodlám
splnit dva úkoly: za prvé vyvrátit v současnosti vlivný,
nicméně pochybený způsob myšlení o starokatolické historii a
teologii ve Spojených státech, za druhé pak proniknout vrstvou
nánosů, jež tíží myšlení mnohých, kdo se s řečeným
způsobem myšlení ztotožňují a odhalit jim proměňující a
milostiplné stezky, otvírané přijetím autentičtější verze
starokatolické duchovní cesty, vpravdě všeobecné, misijní i
místní.
Entropická povaha „nezávislého
severoamerického starokatolického hnutí"
Současná nezávislá
starokatolická, mnou zvaná pruteriánská myšlenková škola
v Severní Americe úspěšně přispěla k přehodnocení
pojmu „starokatolictví" mimo kontext Utrechtské unie. Tato
oblíbená myšlenková škola teologicky nenahlíží Utrechtskou
unii jako církevní instituci, definující starokatolickou víru,
nýbrž jako jeden mezi mnoha starokatolickými (univerzálními)
proudy, jež obecně popisuje jako „...množství nezávislých
liturgických církevních společenství, které sdílí dvě
charakteristiky - jsou nezávislé... a vlastní nebo si nárokují
platnou apoštolskou posloupnost své hierarchie." Takto zúženou
definicí přerostlo chápání starokatolictví ve Spojených
státech v jakousi univerzální ekleziologii, schopnou
obsáhnout nepřeberné množství společenských, morálních i
kázeňských ideologií, kterými jednotlivé skupiny charakterizují
svůj druh církevnosti (to jest přijetí či nepřijetí jistých
společenských hodnot, svěcení žen a podobně).
Současný počet nezávislých
starokatolických skupin sahá do stovek. Stačí zadat do
vyhledavače slovo „Old Catholic" a vyjede nepřeberné množství
odkazů na stránky starokatolických společenství, jež svou
nezávislost vyhlašují velice individualizovaným a sebeurčujícím
způsobem. Mezi jejich biskupy existují jen minimální styky.
K biskupské kolegialitě dochází zřídka. V důsledku
takto exkluzivistického počínání zrcadlí identita jednotlivých
skupin ego jejich biskupa a kléru, což brání nastolení upřímného
dialogu a vztahu. O „dohody o communiu" či ještě lépe „dohody
o intercomunniu" mezi jednotlivými jurisdikcemi sice není nouze,
ruší se ale ještě snáze, než uzavírají. Takto nepromyšleným
a zbrklým spolčováním a rozkmotřováním vznikají pouhá
povrchní spojenectví, nehodná slova communio. (...) Drobné
samozvané starokatolické jurisdikce ve Spojených státech (...)
soustředí pozornost na uchování své individuální identity
v obavě z ostatních a v soupeření s nimi.
Smyslem jejich „intercommunií" není snaha utvářet opravdové
křesťanské společenství, ale použít ostatní k vlastní
sebezáchově na základě předpokladu, že společenství s jinou
jurisdikcí oslabuje soutěživost a mírní strach. Soutěživost
ale na základě takto plytkého společenství nevyprchá, naopak
vyústí v ještě horší roztržky, než jaké dosud mezi
jurisdikcemi zuřily. Z nedostatku jiných výrazů použijme
termínu souboj pyšných já s mentalitou: „já mám pravdu a ty
se mýlíš", jež znovu a znovu odhalují povahu podobných svazků
jako ne osobních (ontologicky míněno), ale konkurenčních a
veskrze pyšných. Rád bych se mýlil, ale nemáme žádnou
alternativní skutečnost, jež by svědčila o jiné situaci, než
jakou jsem v předešlých slovech popsal.
Karl Pruter redefinuje v duchu
scholastiky dvanáctého století starokatolictví jako univerzální
hnutí bez souvislosti s eucharistickou ekleziologií Utrechtské
unie a směrem k novějšímu konceptu ekleziologie univerzální.
Zde začínáme chápat, proč typičtí američtí starokatoličtí
duchovní věnují tolik času a úsilí výkladu a uveřejňování
starokatolických dějin na úkor teologie. Podle většiny
nezávislých starokatolických teologů tvoří dějinná vystoupení
proti papežství precedens toho, co činí starokatolictví
jedinečným a přitažlivým. Jinými slovy, starokatolické hnutí
činí tím, čím jsou jeho dějiny. Pruterova díla přispěla
k teologickému i historickému ustálení tohoto dodnes
existujícího novotářského pojetí starokatolictví v Americe.
(...) Pruterovy spisy upevňují americkou myšlenkovou školu, jež
univerzalizuje pojem starokatolictví (to jest jako hnutí, ne jako
unii lokálně-univerzálních církví) a přesouvá pozornost
církve teologicky i historicky od partikulárního k univerzálnímu,
nahlížeje celek univerza jako zdroj, který odhaluje sám sebe
skrze partikulární způsoby existence (to jest místní církve),
čímž současně vyzdvihuje univerzální „holou" podstatu a
povahu celku. Pruter tak úspěšně přeměnil pojem starokatolictví
v univerzální ekleziologii, která chápe každou místní
církev jako pouhou část jedné, svaté, katolické a apoštolské
Církve ve světě. (...)
Na to, že je starokatolictví
v Americe celkem nové, jsou jeho zdejší dějiny více než
složité. Odvíjejí se ze dvou velice odlišných zdrojů: 1)
Polské národní katolické církve, která má převážně
průhlednou a jasnou historii a 2) nezávislých starokatolických
jurisdikcí, které vedou episcopi vagantes (potulní biskupové)
původem v rozličných liniích apoštolské posloupnosti.
Dějiny druhé jmenované skupiny jsou podstatně zapeklitější,
než dějiny Polské národní katolické církve, zejména pro
ohromný počet skupinek a absenci jejich vzájemné solidarity. Své
zkoumání začneme právě u historie těchto nezávislých skupin
v čele s potulnými biskupy (...).
Dějiny starokatolického hnutí
v USA působí neuspořádaně, částečně proto, kolik
roztříštěných církevních entit neprávem používá názvů
starokatolická církev, například Starořímskokatolická církev,
Liberálněkatolická církev, církve založené biskupy Villatem a
Mathewem a další. Problém roste se stoupajícím počtem
samozvaných nezávisle katolických biskupů, kteří se prohlašují
za součást starokatolické církve. Tito episcopi vagantes, potulní
biskupové, jak jim říkají v utrechtských a anglikánských
církvích, jsou docela jiného ražení, než starokatolické církve
Utrechtské unie. Dvěma populárními potulnými biskupy, od nichž
většina nezávislých starokatolických jurisdikcí v USA
odvozuje svou apoštolskou posloupnost, jsou Joseph René Villate
(+1929) a Arnold Harris Mathew (+1919). Uvažujme nyní v krátkosti
nad jejich životy a nad jejich vlivem na nezávislé starokatolictví
v Severní Americe.
Joseph René Villate
Většina odborníků, mezi nimi
Claude B. Moss, se zdráhá hovořit o biskupu Villatovi. Přehlíží
jej coby biskupa nestarokatolického, my ale nemůžeme jeho historii
nadále přehlížet, neboť množství amerických nezávislých
starokatolických jurisdikcí si nárokuje stát v jeho linii
historické apoštolské posloupnosti. Co činí Villateho osobnost
tak nedocenitelně důležitou a zajímavou není jeho biskupské
svěcení v jakobitské tradici, nýbrž to, že byl nejdříve
a především povolán, vysvěcen a vyslán jako starokatolický
presbyter Utrechtské unie, aby sloužil americké starokatolické
obci uvnitř Episkopální církve Spojených států. Villateho
přínos tak netkví v jeho ustavičné snaze získat biskupské
svěcení, nýbrž v jeho mandátu od episkopálního biskupa
sloužit pod jeho biskupským dozorem místnímu společenství
starokatolické víry! Tento stav mohl katalyzovat harmonizaci
episkopálně-starokatolických vztahů koncem devatenáctého
století, jež by skýtaly Božímu lidu nevyčerpatelný zdroj
příležitostí. Bohužel mělo všemu být jinak.
Moss nás informuje, že „duchovní
péče o velký počet římskokatolických přistěhovalců různých
národností v Americe, kteří se odmítli podřídit pravomoci
římskokatolické hierarchie jejich nové vlasti, představovala
dlouho vážný problém." Zpravuje nás dále o bezvýsledné
snaze starokatolických církví Utrechtské unie usnadnit tyto
souvislostmi utvářené konflikty s Římem zřízení
vlastních misijních společenství v Americe. Jeden z případů
se udál na sklonku devatenáctého věku ve státě Wisconsin kde,
podle Mosse, na žádost anglikánského biskupa z Fond du Lac
ve Wisconsinu Hobarta Browna vysvětil biskup Herzog (první
starokatolický biskup Švýcarska v letech 1876-1924) 7.
června roku 1885 mladého Francouze Josepha René Villateho pro
práci mezi frankofonními přistěhovalci ve Wisconsinu pod dohledem
episkopálního biskupa z Fond du Lac. Ústředí misie
(farnosti) se nalézalo v místě jménem Little Sturgeon.
Nutno zdůraznit, že Utrechtská
unie vysvětila Villateho až na žádost biskupa z Fond du Lac
o kněze pro francouzskou starokatolickou obec v jeho diecézi.
Není těžké vidět, jak vztahy vyvstalé mezi Anglikánským
společenstvím a Utrechtskou unii zapouštějí koncem devatenáctého
století kořeny dokonce i na té nejlokálnější úrovni. Tento
zárodečný vztah oslavil velkorysou předehrou právě episkopální
biskup Fond du Lac pomocí skupince francouzských přistěhovalých
laiků, kteří se necítili vítání v římskokatolické
církvi, ale zároveň nesouzněli s episkopálním stylem
liturgie, prosbou o kněze s Utrechtské unie, a to dávno před
oficiální smlouvou o církevním společenství mezi oběma
jurisdikcemi.
Současný americký nezávislý
starokatolický autor a biskup v Chicagu André Queen mluví ve
své knize o tření, které nastalo mezi otcem Villatem a nástupcem
biskupa Browna na stolci Fond du Lac. Queen vzbuzuje dojem, že
Villate přicestoval do Ameriky jako starokatolický kněz na vlastní
vrub a „založil a vybudoval farnosti za laskavého přispění
episkopálního biskupa z Fond du Lac." Pokračuje tvrzením,
že biskupové Utrechtské Unie „...nařídili otci Villatemu, aby
se spolu se svými farnostmi od Protestantské episkopální církve
Spojených států amerických odtrhl." Zapomíná však svá
tvrzení opřít o věrohodnou pramennou evidenci. Můžeme tedy jen
poznamenat, že Queenova historická analýza Villateho nestojí na
solidním výzkumu a obsahuje řadu mylných tvrzení. Queen
neposkytuje svým výrokům ohledně Villateho a jeho duchovního
působení ve Wisconsinu náležitou vědeckou oporu, nemluvě o tom,
že jeho kniha nejednou odporuje Mossovým objasněním téhož
tématu.
Vysvítá však jasně, že se
Villate s vyhlídkami prostého farního kněze pod pravomocí
episkopálního biskupa nechtěl spokojit. Toužil být vlastním
pánem a požadoval od biskupů Utrechtské unie biskupské svěcení.
Těm se nechtělo, už pro pučící vztahy s Episkopální
církví USA. Nakonec kolegium biskupů Utrechtské unie odepřelo
Villatemu svěcení tím, že za americkou místní katolickou církev
považuje církev episkopální. Villateho úkolem že pak není
zakládat v Americe starokatolickou církev jako misionář,
nýbrž z pověření utrechtské unie sloužit starokatolické
obci ve Wisconsinu jako starokatolický kněz v jurisdikci
místního episkopálního biskupa z Fond du Lac.
Kolegium biskupů Utrechtské unie
totiž vědělo, že by založení biskupství na kanonickém území
jiné uznávané církve vedlo k problému překrývání
jurisdikcí a podrytí dobrého vztahu s Episkopální církví
USA. Nehodlalo tento vztah ohrozit kvůli „Villateho touze po
biskupském svěcení v evropské starokatolické církvi..."
Starokatolického biskupa zjevně nebylo třeba tam, kde už v osobě
episkopálního biskupa místní hierarcha působil v zavedené
diecézi starokatolickými biskupy uznávané. Starokatolické
tradici se navíc dostávalo ze strany biskupa Fond du Lac vřelého
přijetí a Utrechtská unie nechtěla takto historický vtah zničit
vytvořením konkurenčního biskupství. Z toho lze vyvodit
veskrze sobeckou pohnutku Villateho biskupských ambicí.
Villateho rozhodnutí
starokatolických biskupů samozřejmě zklamalo; začal tedy hledat
jakéhokoliv biskupa, svolného jej vysvětit. Svěcení jakobitským
biskupem se mu nakonec dostalo roku 1892. Moss pojednává o
Villateho novém úřadu slovy: „Villate se nyní prohlašoval
jakobitským biskupem (přestože „jakobitská" církev
neuznávala jeho, ani jeho skutky) a jeho spojení se starokatolickou
církví zaniklo..." Villate se vrátil do Ameriky a začal náhodně
světit kněze a biskupy v USA a jiných zemích, čímž
zavinil nemalý zmatek v otázce, kým byl a jakou církev
zastupoval. Je nezpochybnitelné, že nezávislí američtí
starokatoličtí biskupové a kněží, „kteří odvozují svoji
apoštolskou posloupnost od Villateho, se prohlašují za
starokatolíky neprávem. Villateho vysvětili, jak vidíme,
biskupové jakobitští." Biskupové a kněží v USA, kteří
odvozují svou historickou apoštolskou posloupnost od Villateho či
jiného potulného biskupa mimo apoštolskou posloupnost Utrechtské
unie, nejsou starokatolíky! Nezávislí biskupové Villateho linie
jsou jiného církevního původu a trváním na svém
starokatolictví překrucují dějiny.
Mějme též na paměti, že samo
Villateho biskupské svěcení provázejí vážné pochybnosti; není
zaprvé dostatečně zdokumentováno, za druhé si i sám Moss zřejmě
protiřečí tvrzením, že jakobitský patriarcha požehnal
Villateho konsekraci v kontrastu s tvrzením, že
jakobitská církev nikdy neuznala Villateho a od samého počátku
ani jeho svátostné počínání. Faktem zůstává, že ač Villate
biskupem konsekrován byl, nikdy se oficiálně nepřipojil k žádné
místní církvi s apoštolskou posloupností. Jednal jako
soukromník, což jej staví mimo jakékoliv církevní společenství.
Arnold Harris Mathew
Druhá nejoblíbenější linie
apoštolské posloupnosti mezi americkými nezávislými
starokatolickými biskupy pochází od A. H. Mathewa. Na rozdíl od
pochybné sukcese Villateho je ta Mathewova nepopiratelně původem
starokatolickou; svěcení přijal počátkem dvacátého století,
kdy předložil kolegiu biskupů Utrechtské unie doklad o volbě
anglickou starokatolickou synodou. Zvolen i konsekrován byl pro
anglické „nespokojené římské katolíky." Původně byl
ordinován na římskokatolického kněze působícího ve skotském
Glasgow od papeže Pia IX. Získal dále doktorát bohosloví; jeho
bohoslovecká průprava a kněžská formace byly tedy spíše
římskokatolické, než starokatolické, což se mohlo mimo jiné
spolupodílet na pozdějších třenicích s Utrechtskou unií.
Zásadní rozdíl mezi ním a Villatem tkví v tom, že Mathew
neusiloval o episkopát jen pro svůj užitek. Před biskupskou
volbou zápasil se svou identitou bývalého římskokatolického
kněze a kolísal mezi Církví Anglie a římskokatolickou církví.
Když opustil římskokatolickou pastoraci, oženil se a chtěl
naplnit své kněžské poslání v anglikánské církvi.
Církev Anglie jej nicméně nechtěla přijmout jako presbytera
ihned, bez zkušebního období, během kterého by ovšem nepobíral
duchovenský plat. Zkušební lhůta byla tedy pro Mathewa
nepřijatelná, neboť potřeboval zaměstnání pro obživu své
rodiny. Když tedy roku 1908 pojal myšlenku na založení misijní
starokatolické diecéze pro nespokojené římské katolíky,
nezůstal oslyšen. Zvážíme-li v této záležitosti
Mathewovy životní okolnosti, pochopíme jeho vůli sloužit Božímu
lidu právě v úloze starokatolického biskupa Anglie.
Mathewova biskupská volba se
nicméně nevyhnula pochybnostem a v biskupském úřadě
nepobyl dlouho. Utrechtská unie například nepřezkoumala jeho
volbu; kdyby tak učinila, odhalila by v ní podvod - k žádné
nedošlo. Jistý důstojný pán Richard O'Halloran,
diecézní římskokatolický kněz v anglickém Ealingu, ukul
za Mathewovými zády plán na zřízení starokatolické misie
v Anglii. Mathew se stal jeho nástrojem na vytvoření
nezávislé katolické jurisdikce mimo Církev Anglie. Starokatoličtí
biskupové navíc selhali v dorozumění s arcibiskupem
canterburským a dalším anglikánským episkopátem a neověřili
si „...zda je potřeba biskupa skutečná." (...) Mathew se tak
stal prvním starokatolickým biskupem, který kolem sebe
neshromažďoval žádnou místní církev.
Mathew nezůstal přesto zcela
osamocen. Stále se těšil podpoře Utrechtské unie a snažil se
„...poskytnout útočiště odděleným a odpadlým římským
katolíkům, kteří se neodhodlali spočinout v Církvi
Anglie." Pokoušel se též vejít ve styk s Církví Anglie
(...). Církev Anglie dala nicméně najevo své rozčarování nad
světitelským aktem Utrechtské unie, jež vedlo ke vzniku
konkurenční katolické církve na jejím kanonickém území, „...
a 22. února 1909 poukázal arcibiskup canterburský v soukromém
dopise na to, že není zapotřebí starokatolického hnutí
v Anglii, když Církev Anglie zastává stejná stanoviska jako
starokatolíci." Po tomto postoji arcibiskupa z Canterbury se
Mathewovo počínání propadalo do rostoucího nesouladu jak
s Utrechtskou unií, tak s Církví Anglie. Mathew navíc
jednal čím dál nepředvídatelněji a pro Utrechtskou unii
škodlivěji a poměry mezi starokatolíky a Anglikánským
společenstvím trpěly.
Roztržka, jež odcizila Mathewa
kolegiu biskupů Utrechtské unie, vypukla, když 13. června roku
1910 udělil dvěma římskokatolickým kněží biskupská svěcení
bez konzultace s Utrechtskou unií. Zprotivil se tím Statutům,
které upravovaly biskupské funkce, a co hůře, jednal nepředloženě
a ze sobeckých pohnutek. Biskupské kolegium Utrechtské unie
veřejně odsoudilo Mathewovy konsekrace a shledalo, že čtyřikrát
porušil Utrechtskou dohodu: „zaprvé Mathew neuvědomil o
konsekracích ostatní biskupy, za druhé je vykonal tajně, za třetí
světil bez spolusvětitelů a, za čtvrté, světil členy jiného
církevního společenství." Následkem tohoto odsudku vyhlásil
Mathew veřejně nezávislost na Utrechtské unii ve svém neblaze
proslulém Prohlášení a autonomii a nezávislosti.
Většinu jeho obsahu zabírají
výhrady kázeňské, nikoliv naukové povahy. Prohlášení tudíž
postrádá důvod, postačující k rozkolu. (...) Následující
Starokatolická biskupská konference roku 1913 úředně prohlásila,
že neuznává biskupa Mathewa ani žádné jeho skutky. Mathew
přestal být starokatolíkem 29. prosince roku 1910 po téměř
třech letech biskupské služby." V té nicméně na vlastní
pěst pokračoval, nepřestávaje se prohlašovat za starokatolického
biskupa.
Činy a učení Mathewa a
Villateho ve velkém ovlivnili historii a teologii, hlásanou o
půlstoletí později ve spisech Karla Prutera a jeho současníků.
Teologické a historické myšlenky, jež dodnes ovlivňují
nezávislé americké starokatolické hnutí, vyrůstají z počínání
obou biskupů, jež kladlo nezávislost nad společenství a
individualismus nad vztahovost. Trivializují navíc teologický
charakter nezávislého starokatolického episkopátu, jak ve vztahu
k místní katolické církvi, tak ve vztahu k biskupům
ostatním. (...)
Polská národní katolická církev
Polská národní katolická
církev (PNKK) bývala největší starokatolickou
lokálně-univerzální církví v plném společenství
s Utrechtskou unií. Laurence Orzell, používaje k popisu
původu a dějin PNKK výrazu paradox, píše:
„Skutečnost, že nejpočetnější
starokatolické církve - PNKK v Americe a Polskokatolická
církev v Polsku - vznikly v národě, proslulém svou
oddaností římskokatolické církvi, je sama o sobě paradoxem.
Paradoxem je i fakt vzniku církve nikoliv z naukových rozporů,
nýbrž spíše z administrativních obtíží polských
římskokatolických přistěhovalců ve Spojených státech přelomu
století."
Mohutný příliv polských
emigrantů zasáhl Spojené státy mezi lety 1880 až 1914. Vinou
odlišných církevních zvyklostí a myšlenek se konfliktu mezi
nimi a irskými přistěhovalci, již přicházeli do Ameriky
v devatenáctém století, nedalo zabránit. O vzájemné
porozumění odlišným společenským a náboženským postojům se
tou dobou v Americe nikdo moc nepokoušel. Toleranci mezi
Poláky, Iry a Italy nepřispěla dokonce ani společná
římskokatolická víra a ani tenkrát společné církevní budovy.
Začátkem dvacátého století zuřil mezi Poláky a Iry vážný
společenský a národnostní konflikt v celé řadě velkých
měst, Chicagu, New Yorku, Bostonu a dalších, a římská církev
nebyla vůči němu v nejmenším imunní. Orzell píše:
„Americká římskokatolická
hierarchie, tvořená téměř výhradně biskupy irského původu,
povolovala zakládání polských farností, chápala je nicméně
jako dočasný jev a upřednostňovala „amerikanizaci"
přistěhovalců. Její povšechně záporný postoj k polskému
jazyku a polské kultuře se střetl s cítěním Poláků a
jejich silným smyslem pro národní identitu. Filosofický spor
přerostl u části polského laictva k volání po větší
roli ve spravování farních záležitostí."
První dobře známá a
zdokumentovaná polsko-americká roztržka proběhla v Chicagu v
Illinois roku 1895 a napomohla vzniku PNKK. Propukla mezi
římskokatolickou farností a chicagským arcibiskupem Patrickem
Feehanem (+1902), který ve shodě s kanonickým právem
požadoval převedení veškeré kontroly farního majetku na
arcidiecézi. Neschopni dosáhnout jakékoliv shody, volili farníci
v čele se svým knězem Kozlowským přerušení svazků
s římskokatolickou diecézi Chicago. Té se nakonec podařilo
zbavit farnost majetku, farníci si ovšem postavili nový kostel,
který jim Kozlowski, exkomunikovaný arcibiskupem Feehanem, 11.
srpna roku 1895 posvětil. Nová farnost si zvolila jméno Katolický
kostel Všech Svatých. Neměla ovšem biskupa, přičemž podle
katolické víry vidí farnost v biskupovi znamení jednoty
církve a její univerzality na místní úrovni. Nová farnost
biskupský dohled citelně postrádala. Přestože se nemohla
autenticky pokládat za římskokatolickou, trvala tvrdošíjně na
své katolicitě.
To vedlo k událostem,
jejichž průběh shrnuje Orzell: Postupné šíření „nezávislého"
hnutí a zjištění neudržitelnosti vyznávání římského
katolictví mimo římskokatolickou církev, přivedly otce
Kozlowského k založení formální církevní alternativy pro
vzbouřené Poláky. Zvolen svými následovníky za biskupa, požádal
starokatolíky [kolegium biskupství Utrechtské unie] o biskupské
svěcení. Starokatolíci situaci prošetřili a následně se
rozhodli Kozlowskému vyhovět. Podepsav Utrechtské prohlášení,
přijal v Bernu 21. listopadu 1897 z rukou biskupa Eduarda
Herzoga za asistence arcibiskupa Gerarda Gula a biskupa Theodora
Webera biskupské svěcení. Po návratu do USA začal upevňovat
společenství, které nazval „Polskou katolickou církví",
užívaje záměnný termín „Nezávislá katolická diecéze
Chicago." Zde biskup Kozlowski a jeho lokálně-univerzální
církev diecéze Chicago zahájili vývoj církve, později nazvané
Polská národní katolická církev. Farnost Všech Svatých
v jednotě s biskupem Kozlowským utvořila první
oficiální starokatolickou diecézi v Severní Americe ve
společenství s Utrechtskou unií.
Události podobné chicagskému
incidentu následovaly napříč americkými městy, neboť konflikt
mezi převážně irskou hierarchií a Američany polského původu
nedoznal řešení. Zmiňme Scranton v Pennsylvanii, který
krátce po svěcení Kozlowského poslal Utrechtské unii dalšího
kandidáta, tentokrát otce Hodura, který začal pastorovat Poláky,
odloučené od římské církve kvůli sporům o právo nakládat
s majetkem farností a sporům o pravomoci. Otce Hodura vnímali
jeho nejbližší jako složitého člověka. Ozrell nás informuje,
že „otec Hodur, vysvěcený na kněze roku 1893 ve Scrantonu, byl
velmi složitou osobností, jejíž radikální rétorika mísila
populismus, nacionalismus, antiklerikalismus, katolictví a zpočátku
i socialismus do podoby přitažlivé církve." Hodur a Kozlowski
neviděli věci stejnýma očima a ustavičně se svářeli. Hodur
chtěl konsekrovat bez ohledu na Kozlowského, Evropané ale shodu
s Kozlowským požadovali. Kozlowski ale v lednu roku 1907
zemřel a Hodur byl jednomyslně zvolen za jeho nástupce z vůle
80 000 věřících v 25 farnostech z celých
Spojených států. Konsekrován byl 29. září 1907. Téhož roku
rozšířil název svého místního církevního společenství
v pennsylvánském Scrantonu na celou národní starokatolickou
církev v Americe, která od té doby nese název Polská
národní starokatolická církev. Na vrcholu svého působení mezi
padesátými a začátkem osmdesátých let dvacátého století
čítala PNKK více než 100 000 věřících. Číslo s časem
klesá a nejedna farnost PNKK bojuje o přežití.
Vztahem PNKK s Utrechtskou
unií vždy otřásal malý odstup od takříkajíc římské
pobožnosti v podobně růžence či adorace Nejsvětější
Svátosti (podobně tomu ale bylo i v Utrechtské církvi).
Evropští starokatolíci jim v praxi, kterou si střežili jako
kulturní a místní specifikum, nebránili; za nezbytnou pro
katolickou víru ji však nikdy nepřijali. (...) Hlavní roztržka
mezi PNKK a evropskými starokatolickými církvemi se ale netýkala
svérázů v církevní kázni a morálce jak nejspíš míní
Orzell, nýbrž v daleko principiálnější věci vnímání
samé povahy církve. PNKK nade vší pochybnost uplatňuje
univerzální ekleziologii, vlastní západní církvi v čele
s církví římskokatolickou. (...) Chápání communia
v paradigmatu univerzální ekleziologie spočívá
jednomyslnosti ve víře, mravech i kázni nařízených jednou
církví, jedním biskupem (to jest papežem či patriarchou) a
jedním magisteriem (učitelským úřadem katolické církve) všem
různým místním církvím na celém světě. Církve Utrechtské
unie odmítly univerzální ekleziologii ve prospěch ekleziologie
eucharistické ve větší shodě s prvotní církví.
Eucharistická ekleziologie rozumí povaze univerzální církve
především jako koinonii, která odráží trojjedinou povahu Boží.
Na rozdíl od univerzální ekleziologie vychází z teologie
církve prvních tří staletí a liší se učením, že univerzální
církev ve své plnosti přebývá v partikulární místní
církvi, sjednocená se svým biskupem ve slavení eucharistie
kdekoliv na světě. (...)
Evropské starokatolické církve
očividně uspěly v „...zachování těsných vazeb s anglikány...
a v postupu do svátostného společenství s luterány...,"
protože eucharistická ekleziologie nevyžaduje uniformitu, ale
pečuje o ty podstatné rysy, které obnáší bytí církví.
Postačí zde prohlásit, že rozkol mezi PNKK a evropskými
starokatolickými církvemi nenastal vinou manipulace či zlovolnosti
ani jedné strany, obě církve jen pracovaly s odlišným
ekleziologickým paradigmatem, co se povahy církve týče. Tak, když
starokatoličtí biskupové „...z Rakouska, Německa, Nizozemí a
Švýcarska dali na srozuměnou, že nepožadují na PNKK zavedení
svěcení žen, žehnání stejnopohlavních párů či praxi
svátostného společenství s protestanty, očekávali zrušení
všech omezení v svátostném obcování s těmi, kdo tak
činí." V tomto stanovisku zastávají evropští
starokatoličtí biskupové eucharisticko-ekleziologické pojetí
jednoty v rozdílnosti v tom, jak nahlížejí pro
katolickou víru podstatné nauky a praxe na místní úrovni církve.
Tomuto připouštění rozdílnosti na místní úrovni ve věcech
církevní kázně se biskupové PNKK vzepřeli z pozic
univerzálně-ekleziologického pojetí jednoty církve z hlediska
konformity ve všech záležitostech víry i kázně. PNKK se
s Utrechtskou unií rozešla roku 2003, když odmítla účast
na plném společenství s Utrechtem, jak jsme popsali výše.