Reforma
struktury katolické církve: nutnost, cíl, požadavky (podle Mt
23,8)
„Jediný
je váš Mistr, vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte
jméno ,otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský." Tyto dvě
věty z Matoušova evangelia (23,8n) už samy obsahují program
strukturální reformy pro církev, v níž existuje „Svatý Otec";
ten je chápán jako zástupce Krista a samotného Boha, ve všech
otázkách má poslední slovo a sám rozhoduje, zda rozhodne sám,
nebo kolegiálně (což je smysl poznámky připojené papežem
k církevní konstituci posledního koncilu, která je však
rozhodně v souladu s koncilovými texty o úřadu papeže).
Co je zde míněno onou „strukturou", která
vyžaduje reformu? - Nejde pouze o řád, podle něhož se v této
církvi dospívá k rozhodnutím, a o plnou moc příslušných
hodnostářů. Kromě toho a principiálně jde o životní
struktury této církve. Řád života a rozhodovací řád spolu
totiž souvisejí: rozhodovací řád vychází z řádu
životního. Sourozenecké struktury rozhodování předpokládají
sourozenecký život ve společenství, kde panuje vzájemnost (nutný
je soulad smýšlení a struktury), důvěra a vstřícnost na téže
úrovni; jinak nemohou fungovat (vstřícnost přitom znamená
závazek vzájemné služby namísto poslušnosti vůči autoritě).
Takové rozhodovací struktury se podstatně liší od struktur v
patriarchální rodině, ve firmě nebo v armádě; liší se i
od struktur ve státě, kde o zákonech rozhoduje většina (která
je při neúčasti značné části občanstva zpravidla menšinou),
aniž je vyjasněno, které neodhlasovatelné předpoklady jsou
podmínkou i takového soužití a zda s nimi souhlasí
všichni.1
Jde tedy především o reformu životních struktur, a teprve potom
o změnu rozhodovacích struktur této církve.
A
co je míněno onou „reformou"? - Jak ještě ukážeme, musí
podstatně překročit to, co si pod tím slovem představoval
poslední koncil. Ten chtěl totiž církev reformovat pouze v rámci
daného učení, toto učení formulovat způsobem odpovídajícím
době a platný řád uvést lépe do praxe a zdokonalit. Ale koncil
se cítil být vázán církevním učením o církvi samé jako o
hierarchickém systému, o papeži, jemuž jedinému přísluší
vrcholná odpovědnost v této církvi, o podřízenosti laiků
kněžím a o nezměnitelnosti církevní nauky.2
Za tohoto předpokladu není obnova církve směrem k sourozeneckým
životním a rozhodovacím strukturám možná (a nemůže být ani
nařízena koncilem, tj. shora; i to je jeden z důvodů
pokoncilových problémů). Místo toho je kromě kritického
přístupu k bibli nutný i kritický přístup k tradici,
který by z učení církve odstraňoval historicky podmíněné
mylné prvky, jak to vyžadoval Karl Rahner. Předpokladem reformy
církve ve smyslu biblických přikázání je nejen lépe chápat
učení církve, nýbrž je i revidovat.
Nutnost strukturální reformy
1. Indicie (spory o jmenování
biskupů, jednostranně odmítnuté žádosti aj.)
Některé
indicie ukazující nutnost takové strukturální reformy jsou
známy. Jako příklad připomeňme jmenování biskupů v Rakousku,
v Latinské Americe i jinde, jimiž papež a jeho kurie chtěli
vnést a také vnesli rozkol do biskupských konferencí; v Evropě
především kvůli problému regulovaného početí - šlo o
prosazení encykliky „Humanae vitae"; v Latinské Americe
měla být překonána teologie osvobození. Další věc je, že
mnozí takto jmenovaní biskupové ani osobně na svůj úřad
nestačili, což mělo značné důsledky pro církve příslušných
zemí. V Rakousku to vyvolalo vnitrocírkevní petici
podepsanou hnutím „Wir sind Kirche" [My jsme církev], které je
spolupořadatelem dnešního zasedání.3
K urovnání této krize se konalo v Salzburgu shromáždění
delegátů „Dialog für Österreich". Ale veškeré jeho návrhy,
které neodpovídaly církevní nauce nebo disciplině, Řím
s odvoláním na tuto nauku nebo na platné předpisy odmítl.4
Další
indicií je, jak Řím reagoval (vlastně nereagoval) na žádost o
zrušení povinného celibátu, jež vycházela z naděje, že
by pak další věřící byli ochotni převzít kněžský úřad a
že by také znovu mohli působit kněží, kteří se oženili. (K
tomu poznamenejme kriticky, že je vlastně rozporuplné zpochybňovat
současné chápání kněžského úřadu a zároveň usilovat o
další nositele takového úřadu). Řím na tento podnět odpověděl
už skoro stereotypně, že rozhodnutí v otázce přísluší pouze
světové církvi; přestože již dnes existují církve, kde mohou
ženatí přijmout kněžské svěcení, a přestože se světové
církve dosud nikdo na její názor neptal. Na biskupské synodě v
Římě 2005 k tématu eucharistie se této žádosti věnoval ve
svém projevu biskup Manfred Scheuer z Innsbrucku, ale názor
účastníků nebyl zjišťován. Pro možnost svěcení ženatých
mužů se ovšem z vlastní iniciativy nevyslovil žádný z
menších kroužků přítomných biskupů.
V této
souvislosti je třeba ještě zmínit otázku kněžského svěcení
žen: Je považována za neslučitelnou s učením církve.
Odůvodněno to bylo papežovým prohlášením (v apoštolském
listu „Ordinatio sacerdotalis" z 22. 5. 1994), že všichni
biskupové na světě toto mínění sdílejí, čímž je podle
řádného a obecného učitelského úřadu církve ordinování žen
do kněžského úřadu definitivně vyloučeno. Avšak papež
předtím nezkoumal, zda v této otázce skutečně panuje shoda
biskupského kolegia, nýbrž ji prostě prohlásil za existující.5
K tomu všemu ještě Řím připouští jako budoucí biskupy
jen ty, kdo ve jmenovaných otázkách dodržují papežovu linii a
před svou ordinací slibují v rozšířeném vyznání víry a
přísaze věrnosti (ty jsou formulovány pozitivně a nahrazují
někdejší přísahu antimodernistů), že budou věřit a
zachovávat věrnost tomu, co církev jako definitivní předloží,
a rovněž s nábožnou poslušností zastávat všechna učení
papeže a biskupského kolegia. I takovým způsobem lze dosahovat
v biskupském kolegiu jednotného mínění a kontinuity.
Nezapomeňme
ani na kontroverze kvůli německým poradnám pro řešení problémů
těhotenství a kvůli platnosti závěrů II. Vaticana, odmítnutých
kněžským bratrstvem Pia X. Ale to jsou všechno jen příklady,
ukazující problematiku současných rozhodovacích struktur
v církvi. My chceme dospět k odpovědi na otázku,
z jakých teologických důvodů a jakým způsobem mají být
reformovány.
2. Model církve v Novém
zákoně: Bůh nepotřebuje prostředníky, lidé jsou bratři a
sestry
Jak
již bylo řečeno: Rozhodujícím důvodem pro reformu strukturální
reformy katolické církve je, že hierarchické chápání církve a
kněžského úřadu, jež se v ní stalo směrodatným,
neodpovídá Novému zákonu. Už ve Starém zákoně Bůh ohlašuje
„novou smlouvu": „Toto je smlouva, kterou uzavřu v domem
izraelským po oněch dnech ... Svůj zákon jim dám do nitra,
vepíši jim jej do srdce" (Jer 31,33). Podstata této nové
smlouvy spočívá tedy v tom, že Boží zákon není lidem
uložen zvnějšku jako příkaz, nýbrž že jej sami poznávají
srdcem a svobodně se k němu hlásí.6
Není vepsán v rozumu, nýbrž v srdci. My lidé jej
můžeme poznat, jen když máme dobré srdce; nesmíme je zatvrzovat
či uzavírat. Neboť „vidět můžeme jen dobrým srdcem"
- tak je nutno doplnit známý výrok Saint-Exupéryho.7
Tento cit pro dobro předchází rozumové soudy svědomí, je to
tzv. pra-svědomí, které v člověku dřímá a musí
být probuzeno; které však může být potlačeno, vytěsněno,
nechce-li člověk „znát jeho vůli" (srov. Ř 1,18). Proto
nestačí odvolávat se na konkrétní soudy svědomí, protože i ty
mohou být mylné a musejí být podrobeny kritice prasvědomí. Je
třeba zásadního rozhodnutí, aby člověk vnímal ve svém srdci
Boží zákon a odlišil jej od samolibé suverenity.
Novozákonní,
tj. Ježíšův pohled je širší:8
podle něho je Boží zákon vložen do nitra nejen příslušníkům
izraelského národa, nýbrž všem lidem. Jak říká Pavel v 2.
listu Korinťanům, Boží zákon je viditelně, a tedy pro všechny
čitelně a pochopitelně „napsán duchem živého Boha ne na
deskách kamenných, nýbrž na živých deskách lidských srdcí"
(2Kor 3,3; srov. Ř 2,14n; „srdce kamenné" bude podle Ez 36,26
nahrazeno „srdcem z masa").
To ovšem znamená, že Bůh nepotřebuje pro vztah
k jednotlivému člověku žádného prostředníka. Miluje nás
ne proto, že jsme příslušníky vyvoleného národa, nýbrž
každého kvůli němu samému, osobně a bezprostředně. I my,
jsouce stvořeni k obrazu Božímu, se proto můžeme setkávat
v osobní lásce, nejen jako členové většího celku. To
znamená: Podle Nového zákona je „člověk Ježíš"
prostředníkem smlouvy mezi Bohem a člověkem (1Tim 2,5), ovšem
tak, že člověka uvádí do bezprostředního vztahu s Bohem a
nám lidem umožňuje vzájemné osobní společenství ve svobodě.
Věří, že jsme schopni sami poznat pravdu jeho poselství, a
vyžaduje to od nás, což ovšem předpokládá naši ochotu: „Kdo
chce činit Boží vůli, pozná, zda je mé učení z Boha,
nebo mluvím-li sám za sebe" (J 7,17). Tím je vyloučen jakýkoli
fundamentalismus odvolávající se na absolutní pravdu Božího
zjevení.9
Na
II. Vaticanu bylo toto uznání osobního svědomí formulováno
větou, jejíž důsledky zdaleka ještě nebyly rozpoznány a
uskutečněny. V prohlášení o náboženské svobodě se říká
(aniž se ovšem přiznává, že jde o korekturu dosavadního
učení10):
„Koncil rovněž prohlašuje, že se tyto povinnosti [hledat pravdu
a poznanou pravdu přijmout a zachovávat] dotýkají lidského
svědomí a zavazují je a že pravda nevznáší svůj nárok jinak
než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a
zároveň mocně" (čl. 1). V konstituci o církvi téhož koncilu
se s odvoláním na 1J 2,20.27 říká: „Celek věřících ...
se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost
projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého
lidu, když ... dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry
a mravů" (čl. 12). Avšak další věta to omezuje: „Tento
smysl pro víru ... působí, že Boží lid - pod vedením
posvátného učitelského úřadu církve, jejž věrně poslouchá
- nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo
Boží a neúchylně lne k ‚víře jednou provždy křesťanům
svěřené‘ (Ž 3)". Tady je vsunut "posvátný učitelský
úřad" jako mezičlánek, jako instance, kterou je nutno
poslouchat. Alois Grillmeier to komentuje slovy: „Smysl pro víru
veškerého lidu je k neomylnému učitelskému úřadu církve v
podobném vztahu jako obecné kněžství všech věřících k
ordinovanému kněžství, ke kterému kněžství všech věřících
směřuje."11
I koncil tedy staví tzv. „ordinované kněžství" nad kněžství
pokřtěných „laiků"; toto „vyšší" kněžství řídí
pomocí učitelského úřadu smysl věřících pro víru tím, že
jim zprostředkovává pravou víru.
V
Novém zákoně jsou pouze Kristus a společenství věřících
označováni jako „kněží" (řecky hiereús, latinsky
sacerdos) ve smyslu prostředníci spásy (ke Kristovu
kněžství srov. Ž 7, k církvi jako kněžstvu 1P 2.5.9 a Zj
1,6; 5,10; 20,6); nositelé úřadu v rámci tohoto společného
kněžství jsou pak nazýváni „starší" (presbýteroi)
nebo „dohlížející" (epíscopoi). Podle Nového zákona
je tedy třeba rozlišovat toto společné kněžství v Ježíšově
církvi od úřadu presbytera a episkopa. Tento úřad slouží onomu
spásnému a kněžskému povolání, jež bylo dáno všemu lidu
Božímu, a je tedy do tohoto lidu začleněn a jemu podřízen.
Chybným vývojem došlo k oddělení kléru a lidu; pojmy
„kněz" (něm. Priester od presbýteros) a „biskup"
(od epíscopos) dostaly význam úřední prostředník spásy,
kteroužto funkci v církvi Nového zákona právě
neoznačovaly. Zatímco podle Nového zákona mají být všichni,
kdo následují Ježíše, „kněžími", tj. prostředníky spásy
(pro sebe navzájem i pro své okolí), stojí podle současného
učení církve držitelé kněžského úřadu a biskupové mezi
Bohem (resp. Ježíšem Kristem) a ostatním lidem Božím, tedy nad
lidem. Řídí jej božskou plnou mocí, tvoří svatou vrchnost,
„hierarchii".12
Všichni ostatní věřící se stávají „laiky" ve smyslu
nižšího postavení.13
Vysvětlující slova ve zprávě o ustanovení eucharistické
slavnosti (chybně interpretovaná jako slova proměňování,
pronášená v zastoupení Ježíše Krista) zdánlivě
potvrzovala představu kněze jako „zástupce Kristova",14
což způsobilo, že se knězi dokonce připisovala moc
nad Bohem. V dopise kněžím z 18. 6. 2009 u příležitosti
Roku kněží cituje papež Benedikt XVI. souhlasně slova J. M.
Vianneye, faráře z Ars: „Ó, jak veliký je kněz! ... Bůh
ho poslouchá: Pronese dvě věty, a na jeho slovo sestoupí Pán
z nebe a vstoupí do hostie."15
3. Chyby v dějinném vývoje
církve a jejich důvody
Aby
bylo možno odůvodnit naléhavost reformy a reformu provést, je
nutné poznat chyby ve vývoji a zjistit, co vedlo k odchylkám
od původního cíle a k tomu, že se historicky vzniklý stav
stal normou. Nejdůležitější jsou asi tyto:
a)
„Masovost" („anonymita") obcí, oddělení duchovních a lidu
Prvním
důvodem je značný růst církve ve městech, na nějž mladé
křesťanství nebylo připraveno. Místní obce se stále
zvětšovaly, místo aby se dělily se na menší, přehledná
společenství. Kolem r. 250, po několika desetiletích relativně
slabého pronásledování, bylo v Římě podle různých
odhadů až 30 tisíc křesťanů, které jako jedinou „obec",
vlastně obrovskou farnost, vedl jediný biskup; bohoslužby
zajišťovali na několika bohoslužebných místech v různých
částech města presbyteři.16
Tak se stala církev anonymní obří institucí, v níž už se
nežilo skutečně sourozenecky. Její shromáždění byla
anonymními masovými akcemi. Takové množství už nedrželo
pohromadě díky vzájemným vztahům mezi věřícími, nýbrž
kvůli uplatnění autority ordinovaných osob. Od té doby se
slovem „bratře" oslovovali už jen kněží mezi sebou. Pro
věřící byli teď kněží „otcové", kteří měli jako
pastýři na starosti stádo. V důsledku početního rozšíření
tak došlo k rozdělení na klérus a lid. Jen v řádových
společenstvích se zachoval původní ideál obce a oslovení
„bratře" nebo „sestro" (i tam ovšem brzy vznikly
patriarchální či matriarchální formy řízení), zatímco
anonymní, kněžími spravovaný lid ztratil naprosto pocit a vědomí
sourozenectví.17
b)
Konec katechumenátu dospělých (křest dětí jako základ
příslušnosti)
Zájemců
o přijetí do církve bylo mnoho, ale protože neexistovaly
odpovídající obce, neměli prakticky možnost skutečně vrůstat
do víry - ta se totiž nejlépe zakouší, prožívá a osvědčuje
v živé obci. Katechumenát dospělých jako příprava na
křest byl stále kratší a povrchnější.18
Být křesťanem znamenalo z počátku riskovat život, teď to
však přinášelo stále více výhod. Především po
konstantinovském obratu se mnozí sice hlásili mezi katechumeny,
ale pokřtít se chtěli dát až na smrtelné posteli, aby nemuseli
plnit vysoké nároky kladené na křesťany. Křtít děti se stalo
běžnou praxí, podporovanou i augustinovským učením o dědičném
hříchu: Podle něho měl křest chránit děti před peklem v
případě, že by záhy zemřely. Do značné míry tedy chyběli
dospělí věřící, kteří by mohli sami převzít zodpovědnost
za život obce. Církev se tak může opírat už jen o ty, kteří
uvnitř této anonymní masové církve na základě rozhodnutí
(„věčných", tj. doživotních slibů) a po odpovídající
přípravě (noviciátu a „časných", tj. dočasných slibech)
tvoří společenství nebo jsou v kněžských seminářích
připravováni jako „náhradní obce" ke službě církvi a
převzetí odpovědnosti jako „pastýři". Byli a dodnes jsou
považováni za pravé Ježíšovy učedníky. Masa pokřtěných
zůstává vlastně ve stavu kandidátů křtu (katechumenů), ve
věcech víry nedospělých a nesvéprávných; jsou v péči a
pod vedením duchovních. Taková církev nemůže obstát ve
světonázorově pluralistické, vůči náboženství kritické
společnosti. Na tom by nic nezměnil ani větší počet kněží.
Toto velké znejistění je asi také jednou z příčin (možná
spíše než povinný celibát), že právě ti, kdo si uvědomují,
v jak vážné situaci se církev nachází, si netroufají stát se
za tohoto stavu kněžími.
c)
Nekritické přejímání společenských poměrů a duchovních
názorů
Dalším
důvodem, proč církev zaostala za biblickým vzorem sourozeneckého
společenství, v němž byl - podle příkazu Ježíše
Krista, „jenž vede naši víru" (Ž 12,2) - nazýván „otcem"
v patriarchálním smyslu slova jedině Bůh, bylo vnášení
křesťanství do pohanského světa. Inkulturace s sebou
logicky nesla nebezpečí přizpůsobování se společnosti, jemuž
církev také v důležitých otázkách podlehla. Částečně
to lze pochopit - po charismatických začátcích a poté, co se
přestalo čekat na blízký nový příchod Krista, bylo nutno
stále se zvětšující společenství institucionalizovat; přitom
bylo snadnější převzít existující světské struktury než
vymýšlet vlastní, odpovídající biblickému ideálu sourozenecké
církve. Tak došlo (podle Jürgena Werbicka) „k významnému
posunu orientace na jiný sociálně-kulturní rámec, v němž
je realita obce vnímána a teologicky reflektována. Řecko-římská
jednotka společnosti ,oikos‘ [dům, tj. celé hospodářství:
rodina, služebnictvo, otroci, půda, budovy, dobytek; srov. 1Tim
3,15 P. W.], aplikovaná nyní jako schéma na obec, je přímo
opakem charismaticky svobodného, rovnoprávného ,kolegiálního‘
společenství malých domácích obcí; ‚oikos‘ vychází z
‚přírodního práva‘, z přirozeně dané sounáležitosti
členů „domu", jenž je přísně hierarchicky uspořádanou
jednotkou, řízenou ‚otcem domu‘."19
Tak jako obce převzaly patriarchální uspořádání, připodobnila
církev své struktury státnímu a feudálnímu uspořádání, a
tím se stala církví státní, státu přizpůsobenou. Došlo k
„paralelizaci správních orgánů říše a struktury církevních
úřadů".20
Toto těsné spojení církevní a státní moci vedlo k donucovacím
opatřením v otázkách víry, jež jsou v rozporu
s novozákonním ideálem svobody .21
V tomto
procesu inkulturace nebyla církve dost kritická; přebírala mnohé
názory a praktiky, které nebyly v souladu s Novým zákonem.
K nim patřila např. náboženská představa, že kněží
jsou nutní jako Bohem pověření prostředníci spásy mezi Bohem a
věřícími, jejichž smírnou oběť přinášejí Bohu. Tomu
odpovídá i názor, že jsme vykoupeni smrtí Ježíše, který byl
obětován, aby smyl naše viny. Dále církev převzala
prostřednictvím svých filosoficky vyškolených teologů
specificky řecko-platonické učení, že člověk byl do tohoto
pozemského materiálního světa pouze vyhoštěn jako trest za
přestoupení, zatímco jeho vlastním určením je, aby byl zbožštěn
a tím osvobozen od své konečnosti. Athanasius, jenž je
považován za otce ortodoxie, to vyjádřil větou, jež měla
závažné důsledky: „Bůh se stal člověkem, abychom my se stali
bohy."22
Na tomto pozadí říká Katechismu katolické církve slovy
učitele církve Řehoře Naziánského: „Kněz ... je
zbožštěn a zbožšťuje" (č.
1589). Z toho
vychází také učení, že církev má podíl na božské
neomylnosti Ježíše Krista, a tudíž je v osobě papeže a
biskupů neomylná.23
A v důsledku toho je změna platných církevních pouček
nemyslitelná.24
d)
Neomylné učení jako legitimizace takto vzniklých hierarchických
struktur
Tak
se stalo, že pochybeným vývojem církve a nekritickým
přejímáním cizích myšlenek vznikly hierarchické struktury,
které pak byly nezměnitelným církevním učením legitimizovány.
Pověření, která Ježíš Kristus uděluje v bibli všem
učedníkům a učednicím (např. Mt 18,18: „Cokoli přijmete na
zemi ..."; L 10,16: „Kdo slyší vás, slyší mne ..."; J
15,14: „Vy jste moji přátelé ..."; J 20,21: „Jako mne poslal
otec ..."; 2Kor 5,20: „Jsme tedy posly Kristovými ..."), jsou
nyní interpretována tak, jako by byla řečena pouze držitelům
kněžského úřadu.25
Ze „starších" a „dohlížitelů" se stali duchovní otcové,
kteří mají v zastoupení Boha pást jako pastýři stádo
„laiků". To říká i II. Vaticanum: „K vedení a neustálému
vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé
služby, které jsou určeny pro dobro celého těla. Služebníci,
kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým
bratřím, aby všichni ... dosáhli spásy" („Lumen gentium"
čl. 18). Místo aby věřící byli - jedni pro druhé a pro své
okolí - pastýři a v tom smyslu i kněžími, jsou
považováni za ovce, které pasou ordinovaní kněží. Vrcholem
této hierarchické pyramidy je nejvyšší pastýř nad všemi
pastýři a věřícími, papež: „Římský biskup ze svého úřadu
Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví
plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky
svobodně uplatňovat" („Lumen gentium" čl. 22). Papežskou
plnou moc vyhlásilo I. Vaticanum dvěma papežskými dogmaty -
O neomylnosti a O primátu v oblasti jurisdikce. Takto byl
fakticky vzniklý řád v katolické církvi dogmatizován, a
tím legalizován. Schematicky to vypadá takto:
Církev
jako společenství rovnoprávných existuje jen na jednotlivých
úrovních, ne univerzálně.
Soudržnost
není dána Bohem resp. osobou Krista, nýbrž hierarchickým
vedením.
Ordinované kněžství a
interní vedoucí úřadu jsou na jedné úrovni
(s
výjimkou „laických řádů").
Ordinovaní
kněží, biskupové a papež reprezentují Krista, resp. Boha.
4. Proč se poslednímu koncilu
nemohla nutná reforma církevních struktur podařit
a)
Bylo nemyslitelné revidovat platné učení církve o jejích
strukturách
Tím
jsme už jmenovali první a nejdůležitější důvod, proč se II.
Vaticanu nemohlo podařit obnovit církevní struktury podle kritéria
Nového zákona.26
Již ve svém zahajovacím projevu prohlásil Papež Jan XXIII., že
„způsob vyjádření" církevního učení může být sice
změněn, nikoli však jeho obsah. 27
Zatímco obsahové korektury týkající se svobody náboženství a
několika problémů ve vztahu k jiným vyznáním koncil přesto
provedl (aniž to přiznal), v otázkách církevních struktur
se na to nikdo neodvážil ani pomyslet. Proto zůstal hierarchický
řád církve zachován.
b)
Už proto byl koncil vázán existujícími rozhodovacími
strukturami
To
platilo i pro samotný koncil. Toto nejvyšší církevní
shromáždění svolává papež, který také určí, o čem se smí
diskutovat; může také kdykoli prostřednictvím pokynů
„z nejvyššího místa" zasáhnout a musí všechny závěry
potvrdit. Takový koncil má ve skutečnosti jen poradní funkci,
netvoří protiváhu k papežovu primátu. Proto se musel držet
rozhodovacích struktur platných pro koncil a dané hranice nesměl
překročit. Samotný koncil ovšem vůbec neuvažoval o tom, zda je
možné reformy věřícím prostě nařídit „shora", nýbrž
vycházel - takříkajíc samozřejmě - z hierarchického
postavení biskupů nad „lidem", bez nutnosti diskutovat s obcemi
jednotlivých dílčích církví. Chyběla tudíž i potřebná
otevřenost vůči otázkám, které zaměstnávají věřící
„laiky".
c)
Žádné konkrétní představy sourozenecké, bibli odpovídající
církevní struktury
Nakonec
měl sice koncil neurčitou vizi církve jako „communio", která
také vzbudila příslušná očekávání,28
ale žádné konkrétní představy, jak by měla být velká
sourozenecká církev strukturována a jaké úkoly by v ní
měly mít úřady. Místo toho razil pro církev termín
„hierarchické společenství".29
Proto nemohl vážně přemýšlet o krocích nutných k obnovení
církve. Tím spíše se musíme zabývat otázkou, co by mohlo být
alternativou současné struktury a jak by se dala uskutečnit.
Cíl nutné strukturální
reformy
5. Sourozenecká obec věřících
(basic community) jako základní jednotka církve (J 13,35n)
Sourozenecké
rozhodovací struktury předpokládají existenci sourozeneckých
životních struktur. Vycházíme-li z této myšlenky, musíme
se nejdříve zaměřit na nutnou reformu církevních životních
struktur. Sourozenectví vyžaduje osobní vztahy v přehledném
rámci. Ježíšův odkaz zní: „Jako já jsem miloval vás, i vy
se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji
učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým" (J
13,34.35). Od křesťanů se vyžaduje, aby spolu komunikovali ve
vzájemné lásce a důvěře. Jinak se nemohou stýkat závazně na
téže úrovni, mohou pouze vyjednávat jednotlivé dohody, což není
cesta k trvalému spolužití a spolupůsobení. Hlubší formy
lásky - manželství, přátelství, sourozenectví - jsou možné
jedině ve vzájemném vztahu, v jednotě smýšlení a
struktury (nespočívají právě „na vzájemnosti", to by
bylo něco jako obchod). Proto se musí sourozenecká církev skládat
ze sourozeneckých obcí, v nichž lidé znají jeden druhého
jménem (podle 3J 15). Tyto obce tvoří základ (bázi), základní
jednotku církve, v níž jsou principiálně všichni
sourozenci, což v praxi lze uskutečnit členěním na menší
jednotky.30
Už tím, že toto bylo opomenuto, se z věřících stalo anonymní
stádo. Obec v novozákonním smyslu (srov. Sk 2,44-47) by se
dala definovat jako přehledné, do celkové církve zapojené a
takto s Kristem spojené společenství křesťanů ve víře
dospělých, sdružených závazným osobním vztahem na základě
vzájemné, ale principiálně univerzální, věřící lásky .31
Protože
se v takové obci lidé mají znát jménem a milovat, je její
velikost omezena. Počet 70 nebo 72 Ježíšových učedníků, udaný
v bibli (L 10,1.17), vychází možná už z této
zkušenosti. Jistá vídeňská farnost, která se vytvářením obcí
snažila uskutečnit sourozenecké společenství v novozákonním
smyslu, došla k tomuto závěru: Obec se musí rozdělit tehdy,
když už se nepozná, že někdo chybí, tj. když chybějícího
nepostrádáme.32
To zpravidla nastane při dosažení počtu 70-100 dospělých,
podle toho, jak často se shromažďují. Ale i taková obec musí
být dále dělena na menší skupiny, které se scházejí doma.
Zástupci těchto skupin pak tvoří spojovací kroužek, vedoucí
tým obce.33
Vzájemná osobní láska mezi věřícími, kteří si jeden druhého
sami nevybrali, se může stát první příležitostí zakusit lásku
Boží, neboť je láskou Boží umožněna a udržována. Takové
obce jsou samy svátostí, základní svátostí pro jednotlivé
svátosti, které se bez tohoto pozadí stávají pouhými
ceremoniemi, nepochopenými a nevěrohodnými.
Karl
Rahner ve své knize „Strukturwandel der Kirche als Aufgabe und
Chance" píše: „Církev budoucnosti poroste zdola ze základních
obcí, sdružujících se na základě svobodné iniciativy. ... Naše
dnešní farnosti, územně rovnoměrně rozložené téměř jako
policejní okrsky, přirozeně nesmíme a nemůžeme jednoduše
zrušit. ... Ale farnosti jako správní jednotky úřední církve,
která na ně dohlíží shora, to nejsou základní kameny budoucí
stavby církve.34
Podle Rahnera přesto není vyloučeno, „že se takové základní
obce, v budoucnu nutné, budou tvořit v mnoha případech,
možná dokonce většinou, zdokonalováním dosavadních farností".35
Ale to „vše vychází ze zásadního poznání, že konkrétní,
živé křesťanství dnes a především zítra ... bude neseno
svědectvím pravé křesťanské obce, jejíž způsob života
konkrétně ukazuje, co vlastně křesťanství znamená".36
Reformu
církve pomocí budování základních obcí nemůže koncil nařídit
shora, může ji jen inspirovat a podporovat. Pochopení biskupů pro
tento krok poroste ovšem jedině tehdy, budou-li mít příslušné
zkušenosti ze života obcí. Také větší jednotky církve -
diecéze, národní a kontinentální církve, i celá církev -
mohou tuto sourozeneckou strukturu uskutečňovat jen tehdy, budou-li
řízeny grémii, jejichž jednotliví členové mají základní
zkušenosti z obce a jsou zvyklí rozhodovat společně. Kromě
toho tato grémia nesmějí překročit zmíněnou velikost, která
ještě umožňuje osobní styk všech členů.
6. Osobní rozhodnutí pro víru po
(dodatečném) katechumenátu dospělých
Takovou
obec mohou tvořit jen křesťané ve víře zralí. Ti ovšem
nevzniknou tak, že člověk pokřtěný ve věku kojeneckém a
biřmovaný v dětství jednoho dne dospěje. Tím ještě
nemusí dospět ve víře, ještě nemusí mít za sebou svéprávné
rozhodnutí v otázce víry. K němu nedochází
automaticky: I ten, kdo byl pokřtěn po narození, se musí se
svou převzatou vírou patřičně vyrovnat. Církev se musí
vážně zabývat otázkou, zda se slučuje se svobodou náboženství,
když jsou lidé prohlašováni za věřící jen na základě křtu,
jehož se jim dostalo v dětství, jak se děje podle církevního
práva (CIC can. 204/§ 1; následující kánon to nepřímo
koriguje). Na rozdíl od starozákonního lidu Božího se do církve
prostě nerodíme, nýbrž k ní patříme na základě
svobodného rozhodnutí, protože jsme poznali Boží zákon ve svém
srdci a hlásíme se k němu.37
To neznamená, že je třeba zásadně odmítat křest dětí. Vždyť
jako se dětí nemůžeme ptát, chtějí-li přijít na svět,
nemůžeme se jich ani ptát, v jakém světovém názoru a
v jakém náboženství chtějí vyrůstat. V každém
případě je ovlivňujeme. Nicméně by stačilo kojence žehnat a
přijímat je do obce jako kandidáty křtu až do doby, kdy sami
budou moci požádat o křest, dejme tomu včas před prvním
přijímáním, kdy už se - dětským způsobem - mohou
rozhodnout (někdejší strach, že je Bůh odmítne, kdyby zemřely
nepokřtěné, je dnes doufejme překonán). Ale i to by se mělo
činit s výhradou, že se v dospělosti mohou a mají
rozhodnout znovu; dospělí nemohou být vázáni vším, co jako
děti slíbili, to platí i o křestním slibu. Proto musí být
křest v dětství doplněn, vyžaduje osobní a výslovné
rozhodnutí dospělého člověka po dodatečném katechumenátu.
Biřmování v dětském věku nestačí. Mimoto - účelem
biřmování není obnovení křtu v dospělosti, nýbrž
vyslání pokřtěných, aby svědčili a působili v církvi a
společnosti; biřmovat ty, kdo byli pokřtěni jako dospělí, by
jinak nemělo smysl.
K této
obnově křtu u těch, kdo přijali křest jako děti, může dojít
pouze na základě jasného společného nefundamentálního chápání
víry.38
Obnova by se měla uskutečnit pokud možno ve velikonoční noci,
osobně a tedy jmenovitě (teprve pak se může každoročně
opakovat; kdo nedal slib sám, nemůže jej ani obnovovat). Věřící
k ní musí přistoupit v obci, podobně jako dříve
uchazeči o křest po tzv. skrutiniích. Dokud se církev k tomuto
obtížnému kroku obnovy v duchu Nového zákona neprobojuje,
ustrnou obce vesměs ve stavu přípravy svých členů na osobní a
závazné vyznání víry. A ordinovaný kněz tak zůstane
protějškem této obce, nacházející se vlastně ještě ve stavu
katechumenátu (to je také důvod, proč se současné postavení
kněze zdá smysluplné). Tuto cestu k dospělé víře v dnešní
církvi lze srovnat s tím, jak se vyvíjí život jednotlivého
člověka nebo manželská láska, jak se vyvíjela víra učedníků
a učednic Kristových anebo víra v obcích rané církve.39
Církev
se dostala do neblahé situace sama, protože křtem nemluvňat a
biřmováním dětí bez obnovení křtu v dospělosti budí
dojem, že se všichni tito nedostatečně začlenění stávají po
dosažení dospělosti automaticky zralými členy obcí; ti se potom
v církevních otázkách mnohdy odvolávají na demokratická
práva a chtějí rozhodovat hlasováním. To je právní fikce,
která se církvi stává osudnou. Aby člověk do víry vrostl, aby
se stal svéprávným věřícím, k tomu je v normálním
případě nutná obec, v níž lze víru primárně zakoušet,
poznávat, žít a dosvědčovat. Proto je vznik nové obce vlastně
zázrak, protože ona by v podstatě už měla existovat, aby do
ní bylo možno vrůst. Tento zázrak se může podařit jen obtížně
a po malých krůčcích. Mnohem lepší je, když existující obce
rostou, a jakmile jsou příliš velké, rozdělí se. I tady je
vidět, jak namáhavá bude proměna církve na sourozenecké
společenství.40
Cílem jsou obce lidí, kteří přijali Boha v jeho Slovu, tím
se zrodili z Boha a stali se syny a dcerami Božími (podle J
1,12n) a bratry a sestrami Ježíše Krista. Takoví pak budou
schopni působit i jako kněží.
7. Návrat k biblické víře,
eliminace časově podmíněných falešných prvků
Aby
bylo možno vytvořit sourozenecké rozhodovací struktury v církvi,
bude nutno revidovat učení o jejím hierarchickém členění, o
úřadu kněze, biskupa a papeže, učení, které znamenalo
dodatečnou teologickou legitimizaci systému vzniklého
přizpůsobováním se okolí. Dnes platné sebechápání církve
spoluurčovaly historicky podmíněné, ale bibli neodpovídající
složky - proto musejí být z jejího učení odstraněny i
ony, právě tak jako mnohé časově podmíněné biblické
představy. Karl Rahner k tomu říká: „Pravidla biblické
hermeneutiky, která od dob osvícenství pomalu přecházela do
reflexivního vědomí církve a jsou dnes po dlouhém a obtížném
vývoji výslovně nebo mlčky uznávána i učitelským úřadem
církve, je nutno také ... chápat a uznávat jako pravidla pro
interpretaci učení pozdějšího učitelského úřadu."41
Co se týče budoucnosti, „nemůžeme asi pochybovat o tom, že
dějiny víry a církevních dogmat budou přinášet změny, které
si dnes sotva dokážeme představit".42
Neboť „v dějinách dogmat bude i v budoucnosti docházet k
podstatným revizím dřívějších (autentických) prohlášení
církevního učitelského úřadu".43
Podle
našich předchozích úvah se to bude týkat jak vnitřního
rozdělení na klérus a lid (způsobeného chybným vývojem a
později legitimizovaného), tak patriarchálně-hierarchické
církevní struktury (vzniklé v důsledku tohoto rozdělení a
přizpůsobováním se společnosti) a právě tak i nároku
církevních hodnostářů na podíl na božské neomylnosti. Nutné
korektury neznamenají, že upadneme do opačného extrému
relativismu, jejž papež Benedikt XVI. právem odmítá; vyžadují
však, abychom se vzdali nároku církevního učení na
absolutnost.44
Reforma nemůže zůstat omezena na odmítnutí existujícího
systému, musí v prvé řadě obnovit život církve v obcích
a na základě toho vyvinout sourozeneckou strukturu rozhodování
jako pozitivní alternativu. O tu teď jde:
8. Úprava rozhodovací struktury a
úředních plných mocí podle principu svornosti
a)
Princip svornosti a čím se liší od jiných rozhodovacích
struktur
Představme
si sourozence, jejichž rodiče nečekaně zemřeli bez závěti.
Pozůstalí teď musejí rozhodnout, zda povedou rodinný podnik
dále, nebo ho prodají; kdo převezme vedení, kdyby ho neprodali,
apod. Je myslitelné, že se to podaří podle většinového systému
rozhodování, aniž by všichni souhlasili s každým řešením,
o němž se má hlasovat? Že by tedy většina rozhodla, kdo
nedostane z dědictví nic než zákonný podíl (pokud je vůbec
předepsán)? Nebo lze takové dilema řešit metodou „nejmenšího
společného jmenovatele"? (Společný jmenovatel je to, „s čím
může klidně souhlasit každý" - jak bylo kdysi řečeno.) Jak
bude tohle fungovat, až dojde na skutečná rozhodnutí, nejen
teoretická? Anebo stačí zvolit demokratickou většinou vedoucího,
který ale nebude mít žádné rozhodovací kompetence, nýbrž bude
smět jen navrhovat a laskavě domlouvat? Ani volání po širším
dialogu v církvi není odpovědí na otázku, jak by se nakonec
mělo docházet k rozhodnutím.45
- V rozmanitých návrzích nových rozhodovacích struktur
v budoucí ústavě církve najdeme všechny tyto varianty.46
Ani jedna zjevně v sourozeneckém názorovém a životním
společenství nedostačuje. Nebo ještě jednodušeji: V manželství
nemůže být rozdílnost názorů v důležitých otázkách
týkajících se partnerova svědomí odstraněna rozhodnutím
většiny nebo mocenským rozhodnutím jednoho z obou (dříve
samozřejmě muže, ale to už je za námi). Ani malý či nejmenší
společný jmenovatel nepřinese řešení sporného bodu. A když se
ti dva obrátí na nějakého zprostředkovatele, může jim sice
pomoci, aby dospěli ke společnému rozhodnutí, ale nemůže
rozhodnout za ně, nemá-li to znamenat návrat k autoritářskému
systému.
Teď si asi mnohý pomyslí: Vždyť církev sama
rozhodovala o otázkách víry na velkých koncilech, takže v církvi
přece jen funguje většinová demokracie. Námitka zní: Většiny
se často tvoří velmi sporným způsobem, pod vlivem schopného
řečníka nebo pod skupinovým nátlakem, zatímco kritikové jsou
zpravidla v menšině a jejich názory jsou vnímány jako
obtěžování. K rozhodnutím prvních koncilů docházelo pod
masivním tlakem císaře, který měl v církvi větší moc
než papež dnes a koncilové závěry prosazoval násilím -
biskupy, kteří byli jiného mínění, posílal do vyhnanství.
Jednotliví biskupové se snažili různými, někdy nemorálními
způsoby dostat císaře na svou stranu a získat jeho souhlas pro
svou věc.47
Usnesení těchto koncilů vedla k závažným rozkolům uvnitř
křesťanstva, které dodnes nebyly odstraněny, a kromě toho
způsobila nebo posílila konflikty s jinými náboženstvími.
Ke špatným koncilovým rozhodnutím docházelo i bez zásahů
císaře nebo papeže. Např. kostnický koncil, který se stavěl
nad papeže, se rozhodl upálit Jana Husa, i když mu byl předtím
přislíben ochranný glejt. Koncil tridentský upevnil rozštěpení
církve, místo aby je odstranil. Dogma o papežské neomylnosti na
I. Vaticanu vyhlásil sám papež, ovšem se souhlasem většiny;
menšina, jejíž námitky nebyly respektovány, předtím
odcestovala. Většinový princip zásadně nepřipouští, aby se o
postojích outsiderů, které mohou eventuálně ukazovat směr,
vážně diskutovalo. Na II. Vaticanu se většinového souhlasu
dosahovalo často mnohoznačnými kompromisními formulemi, čímž
byl konflikt odsunut do doby pokoncilové.
Sourozenecké
dohody většího počtu lidí na téže úrovni - tedy aniž by
většina panovala nad menšinou a aniž by mocensky rozhodovala
nadřízená instance - může být dosaženo jedině podle zásady
svornosti. Skutečná vzájemná odpovědnost, při níž se nemůže
jeden vymlouvat na druhého, je totiž mnohem víc než
spoluodpovědnost. To znamená: Má-li se rozhodnout ve skupině,
v níž panuje společná konečná odpovědnost, musí každý
brát rozhodnutí tak vážně, jako by se týkalo jeho samého a
jako by byl za ně sám odpovědný. Má-li se přesto najít
společné řešení, za nímž by stáli všichni, i kdyby je
nepovažovali za nejlepší, pak nemůže mít poslední slovo žádný
vedoucí a žádná většina (ani kvalifikovaná), nýbrž
ke svornému rozhodnutí musejí dospět všichni společně.48
Vzhledem k lidské omezenosti je takové rozhodnutí vždy možno
korigovat, ale přesto je závazné, dokud se v případě
nutnosti nenajde lepší. K tomu je nutný soulad zásadního
postoje (primární svornost „v duchu") a souhlas s konkrétními
usneseními ve věcných otázkách (sekundární svornost při
společných rozhodnutích) - tedy něco podstatně jiného než
princip (tuhé) jednohlasnosti, podle něhož může menšina nebo
jednotlivec svým vetem blokovat každý záměr, aniž proti tomu
ostatní členové kolegia mohou cokoli dělat. Taková blokáda je
vyloučena, podrobí-li se všichni podmínce svornosti. Naučí se
pak rozlišovat mezi soudem svědomí a (pra-)svědomím a jsou
ochotni svůj úsudek přezkoumat nebo nechat přezkoumat. Svornost
neznamená, že výsledek musí být jednotnou normou pro všechny. I
v církvi je totiž možné (často je to jedině možné), aby
se lidé svorně rozhodli připustit různá řešení, a přitom se
vzájemně neodsuzovali nebo neupírali jinému postoji pravověrnost.
Žádné z individuálních mínění v této otázce pak nesmí
být prohlášeno za normu pro všechny, i když protichůdné názory
v téže skupině nemohou z praktických důvodů existovat
vedle sebe rovnoprávně.
Budiž
zde výslovně zdůrazněno, že lidé, kteří na sebe svobodně
berou požadavek svornosti, se tím stavějí pod moc Boží, i kdyby
si toho nebyli vědomi. Neboť předpokládají a věří, že
možnost sjednotit se na téže úrovni existuje a že se to od nich
očekává, aniž by původcem této jejich schopnosti (nebo takové
schopnosti jiných lidí) byl člověk sám. Podmínkou svornosti je
tedy důvěra předem investovaná, a to nejen důvěra k druhým
lidem, nýbrž i k Bohu, zdroji našeho společného bytí. Před
obtížným společným rozhodováním a při něm je proto správné
modlit se a prosit Boha o přispění v Duchu svatém. Dosahovat
svornosti navzdory krizím znamená zakoušet Boha.
b)
Úřad vedoucího jako znamení a nástroj svornosti na téže
operativní úrovni
Aby
bylo možno dospět při společném rozhodování k této
svornosti, je zapotřebí mít v obci nebo v grémiu
zplnomocněného činitele (myslím tím vždy muže nebo ženu),
který nejen jako nezávazně akceptovaný prostředník nebo poradce
vede rozhodovací proces čistě podle libovůle většiny, nýbrž -
vybaven nutnou plnou mocí - usiluje o společné řešení, jež
očekává a vyžaduje ode všech, tedy i sám od sebe. (Tuto funkci
může plnit i malý tým 2-3 osob, větší by sám potřeboval
vedení.) Aby tohoto cíle dosáhl, vypracuje vedoucí - většinou
s pomocí druhých - návrh (nebo ho převezme), konfrontuje
s ním ostatní, v nutném případě jej pak několikrát
předloží v opravené formě, až s ním všichni alespoň
v podstatě souhlasí, aby jej mohli s čistým svědomím
akceptovat (i když třeba považují jiné řešení za lepší).
Aby vedoucí mohl tuto úlohu plnit, musí stát v tomto kolektivním
rozhodovacím procesu na téže „operativní" úrovni s ostatními
členy grémia a domlouvat se nimi partnersky. Kdyby stál nad
ostatními členy grémia a měl poslední slovo, mohl by jim vnutit
své řešení a také už by nebyl rovnoprávným členem grémia.
Kdyby stál mimo kolektiv v roli jakéhosi moderátora anebo
kdyby měl v kolektivu pouze hlas jako každý jiný (byť jen
jako primus inter pares, čestný předseda nebo vedoucí
diskuse), mohl by všem pouze laskavě domlouvat, ale nemohl by od
nich skutečně vyžadovat řešení. Ani jedna z těchto
extrémních pozic není žádoucí: vedoucí by měl spíše
fungovat jako jeden z obou pólů při hledání společného
řešení, měl by být jakýmsi „nárazníkem", na němž druzí
zkoušejí sílu svých argumentů, a sám zase svoje argumenty
ověřovat v konfrontaci s nimi. Být takovým „stavitelem
mostů" - což je původní smysl slova „pontifex" - je
těžká role; neznamená vládnout, a to ani v duchu pokory,
nýbrž skutečně sloužit. Pak nestojí vedoucí jako „svatě
panující" nad kolektivem, ani není podroben v podstatě
nejednotné nebo jen zdánlivě sjednocené skupině, jejímž
většinovým míněním by se musel řídit, nýbrž on i všichni
ostatní v kolektivu jsou podřízeni požadavku svornosti a
musejí se na řešení shodnout, což přispívá k jejich
sjednocení (shoda může nastat i tak, že je dodatečně přijato
rozhodnutí učiněné vedoucím, což je často také jediná možná
forma). Schematicky to vypadá takto:49
hierarchický princip
vedoucí jako zástupce Boha -------- kolektiv
princip svornosti
Bůh, jediný Pán
-------- vedoucí + ostatní členové kolektivu
c)
Ordinované kněžství ve službě sounáležitosti s celou
církví a s Ježíšem Kristem
Interní
funkce vedoucího v církvi není identická s funkcí
ordinovaného kněze, přestože obě často vykonává jedna osoba.
To vyplývá už jen z toho, že úřad papeže není vázán na
ordinaci, i když papež je držitelem nejvyššího interního
správního úřadu. Podobným příkladem jsou představení
„laických řádů", např. abatyše; jestliže tedy ve
farnostech, které nemají vlastního faráře, přebírají interní
správu „laici", rozhodně to nemusí být nouzové řešení.
Abatyše nebo opat jsou po svém zvolení v novém úřadu
potvrzeni a požehnáni („benedikováni"), ale nejsou ordinováni
na kněze nebo biskupa („svěceni"). Ordinace na kněze či
biskupa nemůže znamenat zároveň zplnomocnění a ustanovení
interního vedoucího dílčí církve nebo obce zvnějšku, pokud
jsou jejími členy křesťané ve víře dospělí, protože tím by
byla jejich svéprávnost zrušena. K čemu ale je potom
zapotřebí vedle interní funkce vedoucího ještě funkce
ordinovaného kněze (presbytera, biskupa), co je smyslem této
ordinace a proč je vedení eucharistické slavnosti vyhrazeno
ordinovaným presbyterům a biskupům (i tam, kde správní a
kněžský úřad vykonává jedna a táž osoba)? Není to
poručníkování, odporující svéprávnosti obcí? Neměl by
interní správní úřad spadat v jedno s plnou mocí pro
vedení eucharistické slavnosti a nemělo by být v kompetenci
svéprávné obce zadávat oba úřady?
Po
tom, co bylo řečeno, platí zásadně: Jestliže je společné
kněžství všech pokřtěných vyšší a obsáhlejší, pak se
může speciální ordinované kněžství od společného kněžství
lišit jen nějakým sekundárním (odvozeným) rysem a nesmí
z něho vyplývat „svaté panování" ordinovaných kněží
nad ostatními věřícími, jež by odporovalo určení církve
podle Mt 23,8n.50
Tento rozdíl mezi společným a ordinovaným kněžstvím, jež je
v něm obsaženo jako jeho vnitřní specifikace, vyplývá
z nutného rozčlenění církve na dílčí církve a obce.
V nich totiž musejí být zplnomocněny vhodné osoby, aby byly
jako autentické spojovací články znamením a nástrojem
začlenění obcí a dílčích církví do celé církve a - skrze
to - znamením a nástrojem jejich společenství s Ježíšem
Kristem: biskupové ve svých diecézích, kněží v obcích.
Poslání a zplnomocnění pro tento úkol nemůže být udíleno
dílčími církvemi nebo obcemi (přesto by měly mít právo
navrhovat vhodné osoby), dochází k němu ordinací a platí
pro všechny oblasti církevního života a práce.51
V obcích svéprávných křesťanů, kteří se podrobují
požadavku svornosti s celou církví, tito nositelé úřadu
nevládnou, nerozhodují sami a nepředávají prostě církevní
nařízení shora, nýbrž jsou prostředníky styku v obou
směrech. V této funkci nestojí nad (ostatní) obcí či
diecézí, nýbrž v ní, avšak vzhledem ke své funkci
prostředníků jsou stejně jako interní vedoucí (jejichž funkci
často rovněž vykonávají) operativně rovnocenní s ostatními
členy společenství. To je může v případě konfliktu
postavit (přechodně) proti nim; ale i pak zůstávají členy obce
nebo dílčí církve a měli by být všichni - i biskupové -
především bratry (v budoucnu jistě i sestrami) v základní
obci.
Ordinovaní
kněží nezastupují tedy Krista nebo Boha, nýbrž reprezentují
sounáležitost s celou církví, a tím zpětnou vazbu na Ježíše
Krista a společenství s ním. Jim je tudíž vyhrazeno také
vedení svátostných slavností, protože ty mají celocírkevní
relevanci a jsou příslibem spásy, která se zjevila v Ježíši
Kristu (kdo byl pokřtěn v nějaké obci, je bratrem či
sestrou ve všech obcích církve; slaví-li nějaká obec
eucharistii, činí tak ve spojení s celou církví a tudíž
ve zpětné vazbě na Ježíše Krista atd.) Ordinovaní kněží
neudílejí svátosti, nýbrž jsou jejich služebníky: společně
s obcí a zároveň s celou církví, a tedy z Kristova
pověření prosí Boha, aby svým Duchem seslal spásu; činí tak
v epiklezi, která patří ke všem svátostem a je jejich
ústředním prvkem. Následující náčrt má znázornit službu
biskupů a kněží jednotě dílčích církví a obcí uvnitř celé
církve (není zde zvlášť uveden úřad neordinovaných vnitřních
vedoucích v řádových společenstvích nebo jiných obcích,
ale ani papežský úřad, předávaný bez vlastního svěcení):
Církev
jako univerzální communio rovnoprávných pod vládou Boha,
všichni
členové jsou na téže úrovni (viděno shora).
Společenství
usilující o svornost, jejímž znamením a nástrojem jsou nositelé
úřadu.
Začlenění
obcí do dílčích církví a dílčích církví do celé církve
se děje dosazením kněží a biskupů
jako
spojovacích článků; jejich prostřednictvím dochází ke zpětné
vazbě na Ježíše Krista.
III. Požadavky takové strukturální
reformy
9. Dosah, možné konflikty a nároky
strukturální reformy katolické církve
a)
Reforma koncilu jako první krok k reformnímu koncilu a velké
obtíže s ní spojené
Otevřená
diskuse o možnosti a nutnosti změn v učení a strukturách
církve je tedy nevyhnutelná. K tomu je zapotřebí - po
příslušné přípravě a vypracování návrhů - svolat
reformní koncil, který půjde formálně a obsahově ještě mnohem
dál než II. Vaticanum. Bude totiž muset vyplnit onu
„politováníhodnou mezeru", o níž psal Joseph Ratzinger,52
a kritiku tradice, bez níž nejsou skutečné reformy možné, nejen
připustit, nýbrž se jí aktivně chopit a ihned z ní vyvodit
nutné závěry. To by se dotklo ovšem i koncilu samotného, totiž
struktur, jimiž by měl v budoucnu docházet ke společným
rozhodnutím: ve svornosti (jejímž znamením a nástrojem jsou
držitelé kněžského úřadu), bez skupinového nátlaku53a
v přehledném grémiu (koncil několika tisíc biskupů toho
není schopen). Reformní koncil by musel dojít k závěru, že
změny v nauce jsou možné, a zároveň reformovat koncil, tj.
vlastní struktury změnit a držitele úřadu již nepovažovat za
vykonavatele svaté nadvlády, nýbrž služebníky svornosti.54
Dosah
a skryté konflikty takového procesu jsou těžko odhadnutelné. Už
kvůli nepřiznaným korekturám na posledním koncilu vznikl
konflikt s bratrstvem sv. Pia; papež Benedikt XVI. se ho snaží
urovnat tím, že v rozporu s fakty hovoří jen o
„zdánlivé diskontinuitě".55
Jakmile se teď objeví nepřehlédnutelná diskontinuita, kterou už
nebude možno zamést pod koberec, vypukne konflikt, proti kterému
bude spor o zrušení exkomunikace biskupů vysvěcených Lefebvrem
vypadat jako pouhá předehra. Může se dokonce stát, že papeže,
který to připustí, odpůrci reformy prohlásí za kacíře a zvolí
antipapeže. Vzhledem k tomuto nebezpečí by bylo možná dobré
na takovém reformním koncilu zavést sourozenecké struktury
rozhodování nejprve jen na zkoušku (s možností návratu
k dnešnímu systému), dokud se neukáže, zda jsou reálné a
lepší.
b)
Srovnání se sporem o dodržování židovského zákona na počátku
církve
V
dosavadních dějinách církve existuje jediný případ srovnatelný
s konfliktním potenciálem takového nutného reformního
koncilu. Na úplném počátku stála církve před problémem, má-li
se otevřít i pohanům, aniž by je zavázala k dodržování celého
židovského zákona (srov. Sk 15). Podobně jde dnes o to, zda má
církev na dnešní věřící a pohany uvalovat břemeno celé
dogmatické tradice, která se utvářela vnitrocírkevním procesem
a inkulturací křesťanství do řecko-římského světa, nebo zda
má a smí tradici podrobit kritice a znovu navázat na výchozí
biblickou situaci.56
Při onom prvním konfliktu panovalo „velké rozčilení a prudké
rozbroje", dokud „apoštolové a starší společně s celou
obcí ... nedosáhli svornosti", což vyjádřili slovy: „Neboť
Duch svatý a my jsme shledali dobrým ...". Křesťané z Židů
dodržovali sice i nadále židovský zákon, avšak nepovažovali
jej za podmínku spásy a křesťanům z pohanů, kteří se jím
neřídili, neupírali víru. Mezitím se církev stala světovou,
takže problém je větší a jeho řešení naléhavější.
Vyrovnat se s ním v dnešní dramatické situaci církve
podobným způsobem by byl obrovský krok, který by vyžadoval velmi
mnoho jak od „tradicionalistů", tak od „reformistů".
10. Konkrétní požadavky na
účastníky tohoto konfliktu
c)
Požadavky vůči oběma stranám
Základním
předpokladem společného řešení je, aby každá z obou
stran připustila, že její vlastní poznání pravdy je omezené, a
aby v pokoře počítala s tím, že její dosavadní
pohled nebyl bez chyb, což platí i pro soudy svědomí. Zároveň
je nutno zásadně nebo alespoň značně důvěřovat v možnost
dohody skrze Boha. Pak se lze otevřít působení Boha v Duchu
svatém a - nejlépe společně - prosit o ně Boha v modlitbě.
Je třeba také velké lásky k „odpůrcům", má-li dojít
k porozumění a sblížení. Někdy bude nutno „milovat
nepřátele", tj. navzdory všem rozdílům nevylučovat možnost
dobré vůle u protivníka a počítat s ní (a proto se zásadně
vyhýbat jakémukoli taktizování). Dále nesmíme druhé odsuzovat
a připisovat jim nekalé motivy, ať už touhu po moci nebo naopak
nedostatek poslušnosti. „Vůdcem" (Ž 12,2) na této cestě víry
a lásky je Ježíš Kristus. Pro něho byli všichni, kdo chtěli
konat vůli Boží, bratři a sestry (Mk 3,3557).
Takový zápas o společné řešení může být velmi namáhavý a
vyžaduje značné nasazení. Ale jedině tak lze dospět k žádoucí
svornosti. Ani dnes - stejně jako na apoštolském koncilu - se
jí nedosahuje hlasováním, nýbrž spirituálním procesem
„společného rozlišování duchů" ve smyslu sv. Ignáce
z Loyoly.58
Aby se to podařilo, měli by mít všichni zúčastnění základní
zkušenost se životem v sourozeneckých obcích.
b)
Požadavky na „tradicionalisty"
Při
takovém procesu obnovy to mají „tradicionalisté" těžší než
„reformisté", protože nejprve musejí akceptovat, že chyby a
nutné opravy se týkají nejen jich samých, ale i učení církve;
jinými slovy: měli by se vzdát svého přesvědčení o
nezměnitelnosti nauky, v níž jejich víra nacházela dosud
(zdánlivě) „skálopevnou" oporu. Ta je teď zásadně
zpochybňována. Jim se zdá, že ztrácejí půdu pod nohama. Aby se
s tím vyrovnali, měli by pochopit, že tento údajně „skalní
základ" spočívá na cirkulárním fundamentalistickém
odůvodnění církevní nauky, které zní asi takto: Protože tato
nauka vychází ze zjevení Božího, které bylo církvi svěřeno
spolu s příslibem neomylnosti, je absolutně pravdivá; že
jde o zjevení Boží a že církev je neomylná, víme z tohoto
zjevení a jeho neomylné tradice. To je neudržitelný důkaz
kruhem (circulus
vitiosus). Odporuje již
citované větě z Prohlášení o náboženské svobodě,
kterou papež Jan Pavel II. na první neděli postní r. 2000 ve
druhé prosbě církve o odpuštění rozvinul takto (po úvodních
slovech Josepha Ratzingera): „Slituj se nad svými hříšnými
dětmi a přijmi naše předsevzetí, že budeme pravdě sloužit
v mírnosti a přitom si zůstaneme vědomi toho, že pravda se
sama prosadí jedině silou pravdy." Celý dosah této prosby ještě
nebyl rozpoznán, natož teoreticky a prakticky realizován. Vyžaduje
totiž změnu myšlení od učitelského úřadu církve a ode všech,
kdo jsou přesvědčeni, že ho musejí námitek poslouchat, a žádají
totéž od jiných.
c)
Požadavky na „reformisty"
Ani
„reformisté" nesmějí v této situaci povyšovat svůj
názor na takříkajíc „neomylné" učení a nahrazovat církevní
dogmata jinými, např. tím, že budou prohlašovat Deklaraci
lidských práv za nezpochybnitelné měřítko církevní reformy.
K tomu není vhodná, přes všechny cenné podněty, jež
přináší.59
Ale i když „reformisté" nepovažují svůj názor za jediný
možný, jsou jejich nároky na „tradicionalisty" podstatně
větší než to, co „tradicionalisté" vyžadují od nich. Vždyť
už jen pokusně připustit model církve odlišný od norem dosud
považovaných za nezměnitelné znamená relativizovat učení, na
jehož domnělé absolutnosti „tradicionalisté" stavějí. To je
znejistění, jemuž „reformisté" nemusejí čelit. I když
zůstane tradicionalistické stanovisko v některých částech
církve zachováno (tak jako přetrvalo stanovisko židovských
křesťanů v obcích skládajících se z obrácených
Židů), nebude už jediné platné a ztratí tím svůj předchozí
význam. Tady nelze jednoduše argumentovat vzájemnou tolerancí,
protože tradicionalistická strana se pouhým uznáním
rovnoprávnosti jiného stanoviska musí vzdát vlastní pozice
v dosavadní formě. Nadto musíme chápat skutečně oprávněné
obavy „tradicionalistů", zvláště tradicionalistických
biskupů, že se církev rozpadne, kdyby se na jejích dosavadních
strukturách mělo něco měnit dříve, než budou vidět
přesvědčivé modely sourozeneckých církevních obcí.
Proto
je prvním a nejdůležitějším požadavkem na „reformisty",
aby své podněty prezentovali nejen formou kritiky dosavadního
systému, nýbrž předkládali v mnohem větší míře
pozitivní alternativní návrhy jak teoretické, tak - což je
nakonec rozhodující - praktické. Ve vyprávění o apoštolském
koncilu se říká, že obec a starší v Jeruzalémě došli
k přesvědčení, že je nutno otevřít se pohanům a
neuvalovat na ně přitom povinnost dodržovat celý židovský
zákon, protože podle Petrovy zprávy dal Bůh svatého Ducha i
pohanům a protože Pavel a Barnabáš vyprávěli, „jak velká
znamení a divy činil Bůh skrze ně mezi pohany" (Sk 15,12).
Nestačí tedy vyžadovat od církve reformy, musíme se sami stát
církví s novými strukturami života a rozhodování. Taková
konfrontace je účinnější než jakýkoli protest. To je náročné
a mnohem namáhavější než život v dnešních strukturách;
snadněji lze totiž kritizovat existující řád nebo společného
„nepřítele", než se dohodnout na cíli a způsobu obnovy a
uskutečňovat ji. Kdyby teď reformisté žádali od dnešní
hierarchie (kterou v této formě vlastně odmítají) zrušení
povinného celibátu, aby přibylo kněží odpovídajících právě
tomuto hierarchickému chápání kněžského úřadu, znamenalo by
to přímo návrat na překonané pozice a odporovalo by to jejich
záměru. Místo toho by měli ve smyslu společného kněžství
sami kněžsky působit a vytvářet kolegiální chápání úřadu
(což se neděje, pokud je farář dále považován za odpovědného
vedoucího, ale ve farní radě se mu upírá právo veta). To by
byla skutečná odpověď na problém nedostatku kněží. Proto se
oprávněné požadavky „reformistů" obracejí zpět k nim
samým jako požadavek, aby budovali sourozenecké životní a
rozhodovací struktury v novozákonním smyslu a svým příkladem
„tradicionalisty" přesvědčili.
Existuje
modlitba čínského křesťana: „Pane, obnov svou církev a začni
se mnou." Ale protože církev je možná jedině jako
společenství, měli bychom se modlit: „Pane, obnov svoji církev
a začni s námi. (Amen.)"
Přednáška
na sympoziu „Reforma církve a lidská práva"
Vídeň,
20. 11. 2009 (opravená verze z 21. 12. 2009)
Zdroj:
http://www.uibk.ac.at/praktheol/wess/publ/wess-geschwister.pdf
Přeložila
Helena Medková
1
Srov. tzv. „Böckefördeho paradox": „Liberální,
sekularizovaný stát žije z předpokladů, jež sám nemůže
garantovat. To je velké riziko, které na sebe bere kvůli
svobodě. Na jedné straně může jako liberální stát existovat
jedině tehdy, je-li svoboda, kterou poskytuje svým občanům,
regulována, a to zevnitř, z morální substance jednotlivce a
homogenity společnosti. Na druhé straně stát nemůže chtít
tyto vnitřní regulující síly garantovat prostřednictvím
právního nátlaku a autoritativních příkazů, aniž by
rezignovat na vlastní liberálnost a vrátil se - na
sekularizované rovině - k onomu totalitnímu nároku, jenž
byl zrušen konfesionálními občanskými válkami" (Ernst
Wolfgang Böckeförde, Recht, Staat, Freiheit. Frankfurt a.
M. 21992, 112n). Víra křesťanů se týká především
oné oblasti, o níž ani ve státě nelze hlasovat (otázky pravdy,
morální hodnoty). Proto je hlasování o vlastních otázkách
víry nemožné. Naopak církve jsou pro stát nenahraditelné
v tom, že prakticky i teoreticky podporují hodnotové
postoje, z nichž stát žije a které nemohou být nahrazeny
trestní legislativou a policejní mocí (to by stát zruinovalo).
2
Že církevní poklad víry, předávaný tradicí, je a zůstává
i pro koncil nezměnitelný, zdůraznil papež Jan XXIII. už ve své
zahajovací řeči (Johannes XXIII, Projev k zahájení
koncilu, 11. 10. 1962. In: Acta Apostolicae Sedis 54 [1962]
786-795; zde 792; cit. v pastorální konstituci II. Vaticana
„Gaudium et spes", čl. 62). Srov. I. Vaticanum, dogmatická
konstituce "Dei Filius", kap. 3 a 4 („Proto má být také
provždy zachováván ten smysl svatých článků víry, který
svatá matka církev jednou prohlásila za platný, a nikdy nemá
být ve jménu zdánlivého vyššího poznání měněn") a II.
Vaticanum, dogmatická konstituce „Lumen gentium", čl. 25. Jde
zde o „podstatu dogmatu... v širším slova smyslu"
(Joachim Drumm, čl. Dogma. II. systematisch-theologisch. In:
Lexikon für Theologie und Kirche3 3, 284-286; zde
284).
3
K církevní petici srov. Thomas Plankensteiner, Gottes
entlaufene Kinder. Haur 1996; dále: Kirchenvolks-Begehren
und Weizer Pfingstwochen. Kirche auf Reformkurs. Ed. Paul M.
Zulehner. Düsseldorf - Innsbruck/Wien 1995. Ke kritické reflexi
požadavků hnutí „Wir sind Kirche" srov. Paul Weß, Sind
wir Kirche? Was nicht im Kirchenvolks-Begehren steht. In: Die
Furche 51 (1995), č. 21 (25. 5. 1995), 6; a Paul Weß/Thomas
Plankensteiner, In Sorge um die Kirche. Ein Briefwechsel. In:
Anzeiger für Seelsorge 106 (1997) 568-574.
4
Srov. Dialog für Österreich. Dokumentation zur
Delegiertenversammlung im Bildungshaus St. Virgil, Salzburg, 23.-26.
10. 1998. Wien 1998 (zvláštní publikace Kathpress 1998, 9); dále:
Wortlaut der vatikanischen „Bemerkungen zu einigen
,Vorschlägen‘ der Delegiertenversammlung"
(KATHweb-Dokumentation 1999).
5
K problematice apoštolského listu „Ordinatio
sacerdotalis" z 22. 5. 1994, v němž se kněžské
svěcení žen v katolické církvi vylučuje, srov. Hans
Waldenfels SJ, „Unfehlbar". Überlegungen zur
Verbindlichkeit kirchlicher Lehre. In: Stimmen der Zeit 214 (1996)
147-159; und Hermann J. Pottmeyer, Auf fehlbare Weise
unfehlbar? Zu einer neuen Form päpstlichen Lehrens. In: Stimmen
der Zeit 217 (1999) 233-244; zde (244) klade Pottmeyer
„rozhodující otázku: Je v případě učení, jež je na
základě nového poznání a vývoje sporné, papežovo pochybné
prohlášení, že existuje nepochybný konsens řádného a
obecného učitelského úřadu, eo ipso vhodným prostředkem, jak
ukončit diskusi a věřícím dopomoci k přesvědčenému
definitivnímu souhlasu?"
6
Srov. Norbert Lohfink, Jeremia
und das Allerheiligste Herz Jesu.
Zum Thema „Neuer Bund". Die Gottesstatue. In: týž, Im
Schatten deiner Flügel.
Große Bibeltexte neu erschlossen. Freiburg i. Br. 1999, 104-120.
7
Antoine de Saint-Exupéry, Der kleine Prinz. Zürich 1998,
72.
8
Sám Ježíš se nechal poučit a opravil své mínění, když
poznal, že je jako posel Boží lásky poslán nejen k lidu
Izraele, nýbrž i k pohanům (srov. Mt 15,21-28). Tím
spíše musí být možno korigovat učení církve.
9
Srov. Dietrich Bonhoeffer, Widerstand und Ergebung. Briefe aus der
Haft. Ed. Eberhard Bethge. München131951, 184: „Barth
jako první z teologů ... začal kritizovat náboženství, ale pak
nahradil kritiku pozitivistickým učením o zjevení, v němž
se říká ,ber, nebo nech být‘ ... To není biblické."
10
K tomu srov. Paul Weß, Papst im Dilemma. Kirchenreform
ohne Korrekturen des Dogmas? In: Der Papst im Kreuzfeuer. Zurück zu
Pius oder das Konzil fortschreiben? Ed. Til Galrev. Berlin 2009, 85
(http://www.uibk.ac.at/theol/leseraum/texte/804.html).
11
Alois Grillmeier SJ, Kommentar zum II. Kapitel der Dogmatischen
Konstitution über die Kirche. In: Lexikon für Theologie und
Kirche2. Dodatky, sv. 1, 176-207; zde 189.
12
K významu „hierarchie" v církvi srov. Josef Freitag,
Art. Hierarchie. I. Begriff. In: Lexikonfür Theologie und
Kirche3 5, 85: „Pseudo-Dionysios Areopagites zavedl
pojem koncem 6. století do křesťanské teologie; původně
(křesťansko-novoplatonicky) označuje stupňovitou cestu od Boha
ke stvoření a od stvoření zpět k Bohu jako posvátnou
strukturu či základní princip vedoucí ke sjednocení s Bohem
nebo k připodobnění Bohu, zdroji a cíli veškerého stvoření.
Proto musí být podle Pseudo-Dionysia i řád církve jako odraz
řádu nebeského a duchovně kosmického, především však jako
prostředek a zprostředkovatel spásy
(zbožštění) hierarchicky odstupňovaný."
13
K významu slova „laik" v církvi srov. Jürgen
Werbick, čl. Laie. I. Begriff. In: Lexikon für Theologie und
Kirche3 6, 589n, zde 590: „Antika řadila pojem spíše
k pojmovým oblastem idiótes (občané bez veřejného
úřadu, nevzdělanci) a plebs (prostý lid). Od 3. stol. se
prosazuje jako označení pro neordinované, později pro kategorii
„ostatní", na rozdíl od ordinovaných držitelů úřadu a
řeholníků. Ve 20. stol. byly činěny pokusy tuto ,negativní‘
definici nahradit poněkud pozitivnější. Pro II. Vaticanum jsou
laikové ,všichni věřící křesťané mimo členy stavu
duchovenského a církví uznaného stavu řeholního, tedy věřící
křesťané, kteří - když byli křtem přivtěleni ke Kristu a
učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými
Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského -
vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v
církvi a ve světě‘ (Lumen gentium, čl. 31)." - I tento
pokus posledního koncilu zvýšit hodnotu „laiků" má své
hranice, neboť společné kněžství neordinovaných věřících
(vlastně i členů laických řádů) se od hierarchického
kněžství liší podstatně; srov. Lumen gentium, č. 10:
„Ordinovaný kněz, který vykonává svou službu, svou posvátnou
mocí vytváří a řídí kněžský lid, v zastoupení Krista koná
eucharistickou oběť a jménem celého lidu ji podává Bohu.
Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při
obětování eucharistie a uplatňují své kněžství přijímáním
svátostí ...".
14
Srov. Gilbert Greshake, čl. Priester. III. Historisch-theologisch.
In: Lexikon für Theologie und Kirche3 8, 564-566; zde
565: „Protože držitel církevního úřadu při slavení
eucharistické oběti svátostným způsobem ,reprezentuje‘
Krista, bylo a je logické považovat za kněze ve svátostném
smyslu i jeho samého." - Z liturgického hlediska je
zpráva o ustanovení odůvodněním toho, že shromáždění
v epiklezi prosí Boha, aby se působením Ducha svatého
Kristus v jejich slavnosti zpřítomnil a obec sama stala jeho
tělem (srov. na začátku: „Neboť večer před svým
utrpením ...").
15
V pastýřském listu z 2. 2. 1905 napsal tehdejší arcibiskup
salcburský, kardinál Johannes Katschthaler, o „úctě
příslušející katolickému knězi": „Maria přivedla božské
dítě na svět jednou. A hleďte, kněz to nečiní jednou, nýbrž
stokrát a tisíckrát, kdykoli celebruje (cit. podle D. Carl Mirbt,
Quellen zur Geschichte des Papsttums und des römischen
Katholizismus. Tübingen 41924, 497-499; zde 498).
16
Tento odhad vychází z dochovaných údajů o počtu
kleriků a vdov, o něž bylo nutno se starat; srov. Adolf Harnack,
Die Mission und die Ausbreitung des Christentums. Leipzig 41924, II,
806: „Kolem r. 251 měla římská obec 155 duchovních
(včetně biskupa), které vydržovala a živila, k tomu přes
1500 vdov a potřebných osob. Vzhledem k tomu nemohu počet
křesťanů náležejících ke katolické obci v Římě
odhadovat na méně než 30 tisíc."
17
Srov. Jean-Paul Audet, Priester und Laie in der christlichen
Gemeinde. Der Weg in die gegenseitige Entfremdung. In: Der
priesterliche Dienst. Sv. 1: Ursprung und Frühgeschichte. Autoři
příspěvků: Alfons Deissler, Heinrich Schlier, Jean-Paul Audet.
Freiburg i. Br. 1970 (Quaestiones Disputatae 46), 115-175.
18
Srov. Franz-Peter Tebartz-van Elst a Balthasar Fischer, čl.
Katechumenat. I. Historisch. In: Lexikon für Theologie und Kirche3
5, 1318-1321; zde 1320.
19
Vgl. Jürgen Werbick, Kirche. Ein ekklesiologischer Entwurf für
Studium und Praxis. Freiburg i. B.
1994, 195.
20
Jürgen Werbick, čl. Laie. II. Historisch-theologisch. In: Lexikon
für Theologie und Kirche3 6, 590-592; zde 590.
21
Srov. Walter Kasper, Religionsfreiheit als theologisches Problem.
In: Freiheit und Religion. Christentum und Islam unter dem
Anspruch der Menschenrechte. Ed. Johannes Schwartländer. Mainz
1993, 210-229; zde 217: „Svobodě se uvnitř tohoto systému
těšila už jen křesťanská víra, což odpovídalo vyznáním
ekumenických koncilů, které se hlásily k církevnímu i k
říšskému právu. Kacířství bylo naproti tomu považováno
nejen za popření víry, nýbrž i za vzpouru proti světskému
řádu." Už Augustinus soudil, že donucovací opatření v zájmu
víry jsou oprávněná, a stal tak „duchovním otcem inkvizice"
(Max Seckler, čl. Compelle intrare. In: Lexikon für Theologie und
Kirche3 2, 1235n).
22
Athanasius, Oratio de Incarnatione Verbi 54 (PG 25, 191). Srov.
Karl-Heinz Ohlig, Fundamentalchristologie. Im Spannungsfeld von
Christentum und Kultur, München 1986, 153n.: „Strukturálně bylo
základem helénistického chápání bytí přesvědčení, že
Bůh, člověk, svět tvoří v posledku jedinou jednotu, že
faktická různost i (často dualisticky vnímané) rozpory, jimiž
člověk trpí, představují neblahý stav vnějšího spojení
nesourodých prvků, jejž je tudíž nutno překonat. ... Spásná
naděje směřovala tedy ke zrušení tohoto nežádoucího stavu, k
vymanění člověka z konečných podmínek (často: vázanosti
na hmotu) a k jeho spojení s božstvím. Přirozené proměně
lidské negativní zkušenosti odpovídal stejný názor na
vykoupení ve smyslu přinejmenším tendenčně monistického
zbožštění. ... Jen pokud mohli helénisticky uvažující lidé
vidět v křesťanství formulaci a naplnění své naděje na
spásu, měla křesťanská misie v této kultuře naději na
úspěch. Křesťanství výzvu přijímá: Od pozdních
novozákonních spisů přes „apoštolské otce" a apologety
vede ne sice přímá, ale konsekventní cesta až k alexandrijské
teologii, která se stala nejpregnantnějším vyjádřením touhy
po zbožštění."
23
Srov. Prohlášení Kongregace pro víru z 24. 6. 1973 a Katechismus
katolické církve č. 889n. K jakým důsledkům to může
vést, ukazuje výrok biskupa Dr. Kurta Krenna (diecéze St. Pölten,
Rakousko) v pořadu „Kulatý stůl" v Rakouské televizi
7. 6. 1993; na otázku moderátora, co by se muselo stát, aby začal
uvažovat o změně svých názorů, odpověděl: „To by musel
nejdříve abdikovat Pánbůh, protože já zastávám pravdu,
kterou nám dává Bůh."
24
K souvislosti učení o neomylnosti s učením o zbožštění srov.
Paul Weß, Wahrer Mensch vom wahren Gott. Eine Antwort auf das Buch
„Jesus von Nazareth" Papst Benedikts XVI. In: Karl Kardinal
Lehmann, Christoph Kardinal Schönborn, Adolf Holl u. a., „JESUS
VON NAZARETH" kontrovers. Rückfragen an JOSEPH RATZINGER. Berlin
2007, 65-84; zde 79-81. Ke kritice dogmatické christologie,
vycházející z těchto platonicko-helenistických
myšlenkových předpokladů, srov. Paul Weß, War Jesus „wirklich
als Mensch Gott"? Für eine Revision der dogmatischen
Christologie. In: „Jesus von Nazareth" in der wissenschaftlichen
Diskussion. Ed. Hermann Häring. Berlin/Wien 2008, 125-146.
25
Gilbert Greshake, Priestersein. Zur Theologie und
Spiritualität des priesterlichen Amtes. Freiburg i. Br. 1982, 32 a
113; k L 10,16 a 2Kor 5,20 srov. Gilbert Greshake, čl.
Priester. IV. Systematisch-theologisch. In: Lexikon für Theologie
und Kirche3 8, 566n; zde 566. Takový nesprávný výklad
bible kritizuje Wolfgang Beinert, Amt - Tradition -
Gehorsam. Spannungsfelder kirchlichen Lebens. Regensburg 1998,
110; srov. odkazy na odbornou literaturu op. cit. 124n, pozn. 50.
26
Srov. Paul Weß, Papežovo dilema (viz pozn. 10) 81-92.
27
Srov. pozn. 2.
28
Podle vídeňského světícího biskupa Helmuta Krätzla, který
koncil zažil, „lze z konstituce ‚Lumen gentium' vyčíst
dva obrazy církve; jeden opět silněji hierarchisticky modelovaný,
druhý („communio") odpovídající sebechápání církve v 1.
tisíciletí. Skutečnost, že vedle sebe existují tyto dva obrazy
církve, zásadně ‚nesmiřitelné‘, způsobila ovšem četné
konflikty v pokoncilovém období církve" (týž, Im
Sprung gehemmt. Was mir nach dem Konzil noch alles fehlt.
Mödling ²1998, 173n). I Krätzl připouští, že papež - aniž
proti tomu mohla většina cokoli dělat - připojil na naléhání
menšiny koncilových otců, zaměřené proti kolegiálním
vztahům, závazný výklad textů, jímž byla upevněna
hierarchická tvářnost církve. Ta je ovšem popsána už v „Lumen
gentium", čl. 22 a 25. O rovnoprávné existenci těchto dvou
obrazů církve „vedle sebe" nemůže tedy být řeči. Po
předchozích úvahách by se dalo říci, že většina koncilových
otců právě v této ústřední otázce sice chtěla učinit
„skok" směrem k obnovené církvi a měla také představu,
jakým směrem se vydat, že však církev už tehdy, na koncilu,
nemohla změnit směr, protože koncil se cítil být vázán
dosavadním učením a byl podřízen primátu papeže. Církvi bylo
ve skoku zabráněno již na koncilu, nikoli teprve po něm. Skok se
svázanýma nohama vede k pádu.
29
Obsahem termínu „hierarchické společenství", který II.
Vaticanum používá na šesti místech (Lumen gentium, čl. 21n;
Nota praevia, čl. 2; „Christus Dominus", čl. 5; „Presbyterorum
ordinis", čl. 7 a 15), převážně když jde o odstupňování
úřadů, není žádné smíření mezi pojmy communio a
hierarchie. Srov. Bernd J. Hilberath, Kirche als communio.
Beschwörungsformel oder Projektbeschreibung? In: Theologische
Quartalschrift 174 (1994) 45-65; týž, Communio hierarchica.
Historischer Kompromiss oder hölzernes Eisen? In: Theologische
Quartalschrift 177 (1997) 202-219.
30
„Báze, základna" zde není chápána jako (nejnižší)
sociální vrstva ani jako opak hierarchie („církev zdola"),
nýbrž jako nutný předpoklad k uskutečnění podstaty
církve jako sourozeneckého společenství věřících. Srov. Paul
Weß, Was heißt eigentlich „Basis"-Gemeinde? In: týž,
Und behaltet das Gute. Beiträge zur Praxis und Theorie des
Glaubens. S úvodním slovem kardinála Franze Königa. Thaur
1996, 75-82.
31
Bližší viz Paul Weß, Einmütig. Gemeinsam entscheiden in
Gemeinde und Kirche. Thaur 1998, 321-341.
32
Srov. Paul Weß, Gemeindekirche - Zukunft der Volkskirche.
Der Lernweg einer Pfarrgemeinde. Wien 1976, 56-58; a týž, Zur
Frage der Notwendigkeit und Größe einer geschwisterlichen
Gemeinde. Eine Antwort auf Norbert Brox. In: týž, Und behaltet
das Gute (viz pozn. 30) 45-48.
33
Srov. Paul Weß, Gemeindekirche - Zukunft der Volkskirche
(viz pozn. 32) 53-56.
34
Karl Rahner, Strukturwandel der Kirche als Aufgabe und Chance
(Herderbücherei 446). Freiburg i. Br. 1972, 115n.
35
Op. cit. 122.
36
Op. cit.124n.
37
Srov. výklad Martina Bubera o rozdílu mezi židovstvím a
křesťanstvím: „Oba způsoby víry stojí tedy i v tomto
směru na opačných pozicích. Podle jednoho se člověk „nachází"
ve víře, podle druhého se k ní „obrací". Člověk,
který se v ní „nachází", je především členem
společenství, jehož smlouva s „nepodmíněným" se vztahuje i
na něho a determinuje ho; člověk, který se k víře
„obrací", je především jednotlivcem, stává se
jednotlivcem, a společenství vzniká jako spojení obrácených
jednotlivců." (Martin Buber, Zwei Glaubensweisen. In: týž,
Werke. sv. 1: Schriften zur Philosophie. München - Heidelberg
1962, 651-782; zde 654).
38
Srov. Paul Weß, Mit oder ohne Entscheidung? Erfahrungen auf
dem Weg, eine Gemeinde zu werden. In: týž, Und behaltet das Gute
(viz pozn. 30) 57-69; k takovému společně vypracovanému
duchovnímu základu obce srov. op. cit. 71-73: Geisteshaltungen
in einer Gemeinde (Kurzfassung). Jak pojetí víry, tak postup
katechumenátu dospělých, o nějž se zde usiluje, se liší od
praxe i teorie neokatechumenátu a některých forem Charismatické
obnovy obce (srov. Paul Michael Zulehner, Pastoraltheologie
B. 2: Gemeindepastoral. Orte christlicher Praxis. Düsseldorf 1989,
148-155). K celé problematice tohoto oddílu srov. též
Paul Weß, Einmütig (viz pozn. 31) 357-419.
39
K nutnosti (dodatečného) katechumenátu a obnovy křtu
v dospělosti (resp. křtu v dospělosti) srov. Paul Weß,
Gemeindekirche - Ort des Glaubens. Die Praxis als Fundament
und als Konsequenz der Theologie. Graz 1989, 688-708 (zde 700n -
srovnání vývoje ve víře s vývojem v životě a
v lásce).
40
Srov. Paul Weß, Der wechselseitige Zusammenhang von Initiation
und Gemeinde. Pastoraltheologische Überlegungen zu einer
zentralen Frage kirchlicher Erneuerung. In: Heiliger Dienst 56
(2002) 138-153; otištěno in: týž, Glaube zwischen
Relativismus und Absolutheitsanspruch. Beiträge zur
Traditionskritik im Christentum. S odpovědí Hanse-Joachima
Schulze. Wien - Berlin ²2008, 201-220. Nová církevní
„hnutí" mnohdy berou utváření obce a dospělost ve víře
vážněji než „pokroková" seskupení (což na biskupy dělá
velký dojem), avšak objevuje se v nich sklon k fundamentalismu
a nebezpečí skupinového nátlaku
41
Karl Rahner, Dogmen- und Theologiegeschichte von gestern für
morgen, in: týž, Schriften zur Theologie 13, 11-47; zde 33.
42
Op. cit. 43.
43
Op. cit. 17.
44
Srov. Paul Weß, Glaube zwischen Relativismus und
Absolutheitsanspruch (viz pozn. 40) 21-37.
45
K problematice a hranicím demokracie ve státě a v církvi
srov. Paul Weß, Einmütig (viz pozn. 31) 54-67;
k nedostatečnosti dialogu coby rozhodovací struktury srov.
op. cit. 27-29.
46
Srov. „Herdenbrief" 2: MACHT KIRCHE. Wenn Schafe und
Hirten Geschwister werden. Vyd. hnutí „Wir sind Kirche". Řada
„Wir sind Kirche", sv. 6. Thaur 1998; zde zvl. 10-14 a
223-231. Srov. též kritiku nedostatečných forem společného
hledání rozhodovacích mechanismů in: Paul Weß, Einmütig
(viz pozn. 31) 27-67.
47
Srov. popis metod, jimiž Cyril, biskup alexandrijský, dosáhl
uznání efezského koncilu, na němž byl odsouzen Nestorius, in:
Reinhard M. Hübner, Die eine Person und die zwei Naturen - Der
Weg zur Zweinaturenlehre. In: Das Wesen des Christentums.
Eds. Jan Rohls, Ludwig Mödl a Gunther Wenz (Münchener Theologische
Forschungen 1). Göttingen 2003, 139-168; zde 146n: „Zdatnému
taktikovi Cyrilovi, který se zmocnil předsednictví na ekumenické
synodě v Efesu 431 (tu císař Theodosius II. prohlásil za
protiprávní a neplatnou a Cyrilovo sesazení a odsouzení pro
herezi, k němuž došlo na antisynodě Jana z Antiochie,
potvrdil) se v následujících letech podařilo dosáhnout
nejen opět biskupského stolce alexandrijského, nýbrž i pomocí
nezměrných úplatků císařskému dvoru a s využitím
nátlakové akce konstantinopolských mnichů prosadit svůj
schismatický koncil (který odsoudil Nestoria za učení o dvou
přirozenostech) jako koncil svatý a ekumenický. (Pro nás je to
3. ekumenický koncil.) Obratným řečnickým úskokem pak přiměl
římského papeže Sixta, nástupce r. 432 zesnulého Celestýna,
aby ho uznal." V pozn. 16, op. cit. 147, to Hübner dokládá
„seznamem darů a peněžitých obnosů, určených za vlády
Cyrilovy jeho arcijáhnovi Epifaniovi (Acta Conciliorum
Oecumenicorum I, 4, 222-225)".
48
Srov. Paul Weß, Einmütig (viz pozn. 31) 67-71 a 265-274.
49
Srov. Paul Weß, Papstamt jenseits von Hierarchie und Demokratie.
Ökumenische Suche nach einem bibelgemäßen Petrusdienst.
S příspěvky Ulricha H. J. Körtnera a Grigoriose
Larentzakise. Münster ²2009. Recenze knihy: Hildegard Grätz -
Bernd Jochen Hilberath, Forschungsbericht Schwerpunkte und
Tendenzen in der Ekklesiologie (III). IV. Petrusdienst und
Primat. In: Theologische Quartalschrift 187 (2007) 234- 245; zde
241n. Že zde navrhovaná syntéza odpovídá duchu bible, vysvítá
nejlépe ze souhrnného pohledu na Mt 16,19 und 18,18.
50
K předloženému chápání k úřadu vedoucího a kněze
srov. Priesterteam Wien-Machstraße, Unser Priesterbild. Graz
1971; Paul Weß, Ihr alle seid Geschwister. Gemeinde und
Priester. Mainz 1983; týž, Gemeindekirche - Ort des Glaubens
(viz pozn. 39) 661-708; týž, Repräsentant Christi oder
Repräsentant der Gemeinschaft mit Christus? Überlegungen zum
Amtsverständnis des Priesters. In: Heiliger Dienst 45 (1991) 67-74;
otištěno in týž, Und behaltet das Gute (viz pozn. 30)
279-286; týž, Die Stellung der Gemeinde in der Meßfeier.
Überlegungen zu AEM [= Allgemeine Einführung in das Römische
Messbuch] Nr. 62. In: Bewahren und Erneuern. Studien zur Meßliturgie
(Festschrift Hans Bernhard Meyer). Eds. Reinhard Meßner, Eduard
Nagel, Rudolf Pacik. Innsbruck 1995 (Innsbrucker theol. Studien 42),
336-350; otištěno in Paul Weß, Und behaltet das Gute
(viz pozn. 30) 161-177; týž, Einmütig (viz pozn. 31)
313-506; týž, Papstamt jenseits von Hierarchie und Demokratie
(viz pozn. 49) 139-165.
51
Proto světit ve jménu církve znamená víc než jen potvrdit
vedoucího a předsedajícího eucharistické slavnosti, zvoleného
dílčí církví či obcí nebo „pověřeného z vnějšku",
a požehnat mu (což ovšem neznamená, že by menší jednotky
neměly mít právo navrhovat kandidáty na úřad kněze a
biskupa). Taková nedostatečná teologie úřadu je vadou
dokumentace „Kirche und Amt" holandských dominikánů
z 11. 1. 2007, která měla ukázat cestu, jak může být
slavena eucharistie v obcích bez kněze; srov. Ulrich Ruh,
Kirche und Amt. Ein Vorstoß aus den Niederlanden schlägt
Wellen. In: Herder Korrespondenz 62 (2008) 147-150.
52
Joseph Ratzinger, Kommentar zum II. Kapitel der Dogmatischen
Konstitution über die göttliche Offenbarung, in: Lexikon für
Theologie und Kirche2. Ergänzungsband 2, 515-528; zde
524n: „Právě koncil, jenž se vědomě označoval jako koncil
reformní, a tím implicitně připustil možnost a skutečnost
deformující tradice, by byl mohl vykonat mnoho v oblasti
reflexe vlastních teologických základů a vlastní vůle. Že
k tomu nedošlo, může být označeno jen jako politováníhodná
mezera."
53
K tomuto nebezpečí skupinového nátlaku, jenž vzniká,
zaměňuje-li se svornost s jednohlasností, srov. Paul Weß,
Einmütig (viz pozn. 31) 265-274.
54
Srov. Michael Theobald, Die Zukunft des kirchlichen Amtes.
Neutestamentliche Perspektiven angesichts gegenwärtiger Blockaden.
In: Stimmen der Zeit 216 (1998) 195-208, zde 204: „1. Podle
Nového zákona je jisté, že v církvi musí existovat
mnohotvárný úřad, jehož účelem je reprezentovat evangelium,
tj. Boží slovo přicházející k lidem. 2. Konkrétní
podoba úřadu, jak ukazují dějiny jeho vývoje, je dílem
povelikonoční církve. Proto smí církev svůj úřad dále
proměňovat i dnes v souladu s požadavky doby."
55
Papež Benedikt XVI., Ansprache beim Weihnachtsempfang für das
Kardinalskollegium und die Mitarbeiter der Römischen Kurie am 22.
Dezember 2005. In: L'OSSERVATORE ROMANO. Wochenausgabe in
deutscher Sprache 36 (2006) č. 2 z 13. 1. 2006, 9-11; zde 10.
K obsahové problematice tohoto projevu srov. Paul Weß, Papst
im Dilemma (viz pozn. 10) 88n. Pouhým odkazem na tento proslov
chtěla Kongregace pro víru ve sdělení z 14. 8. 2009
odpovědět na „Petition Vaticanum"
(www.petition-vaticanum2.org).
56
Zpětný pohled na dějinné etapy církevního vývoje přiměl
Karla Rahnera „odvážit se teze, že dnes poprvé stojíme opět
na podobném rozhraní, jakým byl přechod od židovského
křesťanství k pohanskému" (Karl Rahner, Theologische
Grundinterpretation des II. Vatikanischen Konzils. In: Schriften
zur Theologie 14, 287-302; zde 297).
57
Zde se sice mluví i o matkách, ale nikoli o otcích, protože ti
byli tehdy chápáni patriarchálně. Otcem v tomto smyslu má
být pro nás podle Ježíše jedině Bůh (Mt 23,9).
58
Srov. Paul Weß, Einmütig (viz pozn. 31) 274-310.
59
K problematice Deklarace lidských práv a Charty základních
práv Evropské unie srov. Paul Weß, Welche
soziale Identität braucht Europa? Essay.
Úvodní slovo kardinál Franz König, doslov Erhard Busek. Wien
2002, 35-43.
Petr Chelčický
S domněnkou, že se za jménem Petr Chelčický skrývá Petr Záhorka ze Záhorčí, vystoupil F. M. Bartoš. Tato hypotéza se však zdá přinejmenším spornou, vezmeme-li vážně námitky jiných badatelů. [srv. PETRŮ, E. Doslov. In PETRŮ, E. (ed.) Petr Chelčický: Ze sítě víry, Praha 1990, str. 156.]
Nelze přehlédnout nápadnou podobnost názorů Chelčického s učením valdenských, na jejichž myšlenky navazoval a dále je rozvíjel. Zcela se s nimi shoduje v přesvědčení, že každé násilí je nekřesťanské jakož i každá světská moc je nekřesťanská. Byl s nimi zajedno v tom, že Nový zákon ve svém doslovném znění určuje křesťanům jejich každodenní životní praxi. [např. MOLNÁR, A. Pohyb teologického myšlení, Praha 1982, str. 282n. GOLL, J. Chelčický a Jednota v XV. století, Praha 1916, str. 40. ]