Dne 2. dubna 2011 se uskutečnilo ve Vídni
slavnostní předání letošních cen Nadace Herberta Haaga „Za
svobodu v církvi". Předsedou nadace je Hans Küng, mezi
oceněnými v uplynulých letech byli např. E. Drewermann, H.
Häring nebo K. J. Kuschel. Pro letošní rok byl oceněn W.
Kirchschläger, teolog - neklerik (syn bývalého spolkového
prezidenta) za svá studia zaměřená na rané období církve.
Z našeho pohledu zajímavější byl jistě druhý návrh -
šlo o ocenění církve působící ilegálně v bývalém
Československu a jejího nejznámějšího představitele -
biskupa Felixe Davídka (1921-1988). K převzetí ceny byl
pozván Václav Malý a představitelé „skryté církve",
jmenovitě Dušan Špiner a Ludmila Javorová; Václav Malý
účast nakonec odmítl. Akce se zúčastnilo cca 300 lidí včetně
několika desítek hostů z České a Slovenské republiky.
Na setkání nechyběli ani hosté jako rakouský
politik Erhard Busek nebo generální vikář vídeňské diecéze.
Důkladný rozbor problematiky umlčené církve pronesl profesor
Bonnské univerzity Hans Jorissen.
Setkání lze hodnotit jako ocenění práce „umlčené
církve" v bývalém Československu, které ovšem přichází
ze zahraničí a nikoli z domácí půdy.
Pravda
vítězí
Hans
Jorissen
Slavnostní přednáška ze dne 2. dubna
2011 přednesená při udělování Ceny Nadace Herberta Haaga „Za
svobodu v církvi" ve vídeňském kostele Krista, naděje
světa (Vídeň 22, Donaucitykirche).
„Pravda vítězí"
- toto heslo zdobí standartu prezidenta České republiky. Když
na to poukázal papež Benedikt XVI. ve svém projevu na Pražském
hradě 27. září 2009, připojil výklad odpovídající Ježíšovu
výroku „Pravda vás osvobodí" (J 8, 32). Řekl: „Pravda
vede ke svobodě." Pravda a svoboda jsou tedy sestry.
Heslem „Veritas
vincit" (pravda vítězí - anebo také pravda zvítězí, tj.
prosadí se) chci uvést následující úvahu. Neboť v tuto
chvíli nejde jen o to vzdát čest, jako spíše vrátit čest
odvážnému, neohroženému, statečnému člověku, křesťanu,
knězi a biskupovi, který za komunistické diktatury neváhal
s nasazením vlastního života poskytovat evangeliu a církvi
evangeliu sloužící svobodný prostor pro neokleštěné hlásání
a svátostné zprostředkování spásy - a tento svobodný
prostor, zní to možná jako protimluv, byl v podzemí,
v katakombách. Tím člověkem je tajný biskup Felix Maria
Davídek, jehož památka a čest byly právě v církevních,
dokonce ve vysokých církevních kruzích namnoze špiněny
nesprávnými informacemi a pomluvami. Kardinál Miroslav Vlk,
emeritní arcibiskup pražský, který svá teologická studia na
fakultě a v semináři v Litoměřicích zahájil roku
1964 a kněžské svěcení přijal roku 1968 (ještě za „pražského
jara"), o svém studiu teologie v jediném komunisty povoleném
(a kontrolovaném) teologickém semináři v Čechách řekl
v rozhovoru pro Lidovou demokracii roku 1992: Do určité míry
dělal kompromisy každý, protože se bál o práci, možnost
studovat nebo o existenci. I on sám, jak přiznal, se mnohého
spoluúčastnil. „Ještě se pamatuji na různé nechutné oslavy
během svého studia teologie. Účastnil jsem se jich, i když
s nechutí, protože jsem považoval za ‚svatou věc‘ stát
se knězem." A současný biskup brněnské diecéze Vojtěch
Cikrle byl posledním rektorem tohoto semináře.
Nactiutrhačná
difamace Felixe M. Davídka
Rozhodně nechci
nikomu nic podsouvat. Ale rád bych tu připomněl jednu věc - ti,
kteří byli ochotni dělat kompromisy, patří k nejostřejším
kritikům biskupa Davídka, který jakýkoli kompromis
s komunistickým režimem rozhodně odmítl. Nejhorší
nactiutrhačnou zraňující pomluvou Davídka je tvrzení, že byl
duševně nemocen, že měl schizofrenii. Proto jsou také jím
udělená svěcení zpochybňována a jejich platnost není plně
uznávána. Na šíření podobného názoru se podílel i kardinál
Vlk, jak dokládají jeho četná interview. Toto ničím
nedokazatelné tvrzení, tato pomluva vychází z odborného
posudku, který vypracovala jistá psycholožka na objednávku
církevních míst pomocí jakési „dálkové diagnózy".
Psychologické vyšetření nebylo nikdy provedeno - zřejmě tu
hrály roli jiné důvody. V roce 1992, tedy dlouho po Davídkově
smrti, objednal biskup Cikrle u téže psycholožky znovu takový
posudek. Proč asi? Jistě ne kvůli rehabilitaci. Tuto
nactiutrhačnou pomluvu šířil ještě na jaře 2000 v amerických
novinách mluvčí biskupské konference. Přestože biskup Jan
Blaha, konsekrátor biskupa Davídka, a všichni ostatní, kdo ho
nejen dobře znali, ale také doprovodili až k smrti, tuto
difamaci několikrát rozhodně odmítli, byla dále kolportována a
věřilo se jí až v nejvyšších patrech církevního vedení.
Ze zmíněných Davídkových souputníků nebyl však nikdo dotázán
a vyzván, aby podal osobní svědectví. Jeden z nich, nedávno
zesnulý tajný biskup Stanislav Krátký, jehož Davídek vysvětil,
k této věci říká: „Spíše bych pochyboval o svém
zdravém rozumu než o Davídkově duševním zdraví." Biskup Jan
Blaha považuje takovou difamaci za podobnou metodám
totalitních států, v nichž jsou „nekonformní" osoby
prohlašovány za nesvéprávné.
Možná si teď
někdo pomyslí, že podobné poznámky nepatří do slavnostního
projevu. Jsou ovšem nutné, abychom vůbec pochopili, jak církev
hodnotí biskupa Davídka a jeho působení.
Fascinující
osobnost
Biskup Davídek byl
člověk vysoce inteligentní, všestranný, vzdělaný ve filosofii,
teologii, přírodních vědách, medicíně a psychologii, silně
charismatický a plný energie; byl odvážný, a proto mohl dodávat
odvahu druhým; jako vyslovený intelektuál se zároveň prakticky a
s velkým smyslem pro realitu angažoval v oblasti pastorace.
Během svého studia teologie došel k názoru, že mají-li
teologie a evangelium oslovit dnešního člověka, nesmějí být
podávány dosud obvyklým zaběhaným způsobem, orientovaným
výlučně scholasticko-dogmaticky, nýbrž musejí zahrnovat i
humanitní obory, včetně literatury a umění, a rovněž nové
poznatky přírodních věd. Jen tak se lze kompetentně vyrovnávat
s problémy a otázkami současnosti.
Co prohlásil Druhý
vatikánský koncil o nutnosti rozpoznávat „znamení doby" a
respektovat autonomii pozemských světských oborů, jež je
v souladu se stvořením, to Felix Maria Davídek úspěšně
začlenil do svého studijního programu, přiměřeného požadavkům
doby. Protože v semináři nebylo povoleno studium
neteologických předmětů, studoval po kněžském svěcení v roce
1945 dále na brněnské univerzitě hlavně přírodní vědy,
filozofii, psychologii a medicínu. To mu umožnilo, aby již jako
kaplan založil studijní instituci Katolické Atheneum, zaměřenou
na mládež a mladé dospělé, jimž byl za německé okupace
odepřen přístup na gymnázium. Cílem tohoto zařízení bylo
především dovést je k maturitě, ale také připravit je už
na eventuální studium teologie.
Davídkův
koncept vzdělávání
Svůj vlastní
koncept vzdělávání mohl však uskutečnit teprve po propuštění
z vězení, v němž strávil 14 let (1950-1964), a zejména
po svém tajném vysvěcení na biskupa (1967). Teologické vysoké
školy, fakulty a semináře byly totiž roku 1950 zavřeny. Studium
teologie bylo možné jen na dvou režimem kontrolovaných
seminářích, v Litoměřicích a v Bratislavě. Biskupové
ovšem krátce před tím, než byli všichni internováni, resp.
zatčeni, a nahrazeni diecézními kapituláry věrnými režimu,
zakázali vstup do těchto seminářů. Davídek zorganizoval
víceletý, přesně členěný, pravidelně fungující studijní
program, který probíhal v přísném utajení formou večerních
a víkendových seminářů s 10-20 účastníky.
Navštěvovat je kromě teologů mohli i „laikové". Své vlastní
vědomosti předával Davídek tak, že nezůstaly pouhou teorií,
ale stávaly se praktickým, použitelným věděním. Chápal víru
a rozum, církev a svět jako fenomény svébytné, ale přesto
k sobě patřící, vzájemně související; takový pohled
zprostředkovával svým žákům a učil je předávat jej dále.
Davídek byl
přesvědčen, že se misionářské působení církve, resp.
křesťanů, nemůže zvláště v atmosféře ateismu dařit,
odvrací-li se od konkrétního světa a života lidí, nýbrž jen v
kontaktu s ním. Inspirací mu přitom byl Pierre Teilhard de
Chardin (†1955) a jeho evoluční pohled na svět. Z něho
je odvozena i Davídkova parusiální (tj. na „konec světa"
zaměřená) teologie, která nicméně neznamená odklon od světa,
nýbrž je jen konkrétní aplikací prosby „přijď království
Tvé" z Otčenáše. Bůh se podle evangelia obrací ke světu
a lidem; to křesťany motivuje, aby cíleně přebírali odpovědnost
za svět. Davídek tak vybudoval moderní mnohooborový vzdělávací
systém, zaměřený na svět a člověka a lišící se od
tradičního teologického vzdělávacího kánonu, ale především
od studijních plánů obou komunisticky infiltrovaných seminářů.
Podle úsudku známého kněze skryté církve a spoluzakladatele
Charty 77 dr. Josefa Zvěřiny (†1990), který sám také
organizoval tajné studium teologie a strávil 14 let ve vězení,
měly totiž tyto semináře „úroveň učňovské školy pro
výchovu kostelníků". Kromě těchto dvou státem povolených
teologických učilišť tedy skutečně existovaly možnosti
solidního teologického studia na vysoké úrovni.
Tajný
biskup a jeho nezávislé působení
Davídkovi rozhodně
nelze vytýkat jeho úsilí o vytvoření konceptu kvalitního
teologického studia pro kněžskou a církevní službu, konceptu,
do něhož zahrnul i laiky. Problémy však působí dnešním
církevním úřadům jeho nezávislá činnost ve funkci biskupa,
ovšem tajného. Už ve vězení přemýšlel o struktuře církve,
zabýval se otázkou, zda a jak církev přežije v diktátorském
systému, bojovně ateistickém a vše kontrolujícím, a hlavně
bude-li dost spolehlivých kněží, nekolaborujících s režimem.
Do roku 1967 se kněží vyškolení „v podzemí" posílali
ke kněžskému svěcení do sousedních zemí (především do
Polska a NDR); biskupská místa v Čechách byla prázdná nebo
obsazená diecézními administrátory oddanými systému; na několik
biskupů bylo uvaleno domácí vězení.
V takové
situaci vznikla myšlenka postarat se o vlastní „podzemní"
hierarchii. To se podařilo v osobě Jan Blahy, který měl jako
chemik možnost účastnit se zahraničních kongresů. Při jedné
takové příležitosti ho v roce 1967 v Augsburgu tajně
vysvětil na kněze biskup Stimpfle (ve své domácí kapli). Blaha
tam zároveň dostal od římského preláta, slovenského tajného
biskupa Hnilici (emigranta žijícího v Římě), papežské
zplnomocnění (tzv. fakultu) přijmout biskupské svěcení a
předávat je dalším, jakož i zařídit vše, co je nutné
pro přežití podzemní církve; přirozeně byl papežem zavázán
k přísné mlčenlivosti. Přestože to dodnes někteří jeho
protivníci v biskupském úřadě zpochybňují, Blaha je
v této věci naprosto spolehlivý a důvěryhodný. Biskupské
svěcení přijal 28. října 1967 od rovněž tajně vysvěceného
biskupa Petera Dubovského a brzy nato (měl k tomu
papežovo zplnomocnění) předal svěcení Felixi M. Davídkovi. Obě
svěcení jsou Římem plně uznána.
Abychom pochopili
konflikt s Římem, musíme si krátce připomenout Davídkův
pohled na církev. Bezprostředně po svém propuštění po 14
letech věznění se znovu ujal činnosti v podzemní církvi a
založil se svými spolupracovníky (jmenovitě Janem Blahou a
Stanislavem Krátkým) společenství Koinótés
(communio=společenství), z něhož pak jako ze zárodečné
buňky vyrostla linie skryté církve, pocházející od Davídka. Už
název Koinótés ukazuje na blízkost k církevní konstituci
Druhého Vatikána. „Mimořádná biskupská synoda 1985" v Římě
prohlásila 20 let po skončení druhého Vatikána, že
„ekkleziologie společenství" je ústřední a základní
myšlenkou koncilových dokumentů. Platí-li to, pak název Koinótés
přesně vyjadřuje základní intenci koncilu. Církev jako jednota
společenství má horizontální strukturu. Existuje, jak zdůraznil
několikrát zejména Joseph Ratzinger, jako síť svéprávných
místních církví, jež spolu komunikují slovem a svátostmi;
každá z nich reprezentuje církev Ježíše Krista a každá
jednotlivá je tím, co představuje církev i jako společenství
všech: lidem Božím a tělem Kristovým. Není jím v odloučení
a elitářské izolovanosti, nýbrž jedině v otevřenosti vůči
ostatním a ve spojení se všemi ostatními a v jednotě
s papežem jako viditelným centrem vše zahrnující (a v tomto
smyslu) katolické církve.
Na této jednotě
s papežem Davídek vždy rozhodně trval. Avšak tehdejší
situace si vynutila strukturální změnu. Davídek byl přesvědčen,
že církev může přežít a plnit svůj úkol jedině v malých
skupinách. Vzhledem k nutnému utajení neměly tyto skupiny
žádný kontakt, anebo nanejvýš velmi volný, zajišťovaný
důvěryhodnými osobami. To je také vysvětlení relativně
značného počtu biskupských svěcení, která Davídek udělil,
neboť podle názoru církevní otců patří ke každé církevní
obci také biskup, především je-li obec lokálně izolovaná. Tato
starocírkevní episkopální struktura by se neměla Davídkovi
vytýkat, sloužila přece zajištění regulérně vysvěceného
kněžstva.
Do své smrti v roce
1988 vysvětil Davídek sedmnáct biskupů. Uvážíme-li, že
mezitím několik biskupů zemřelo a že vždy bylo zapotřebí mít
jednoho „v rezervě" pro případ, že jiný bude zatčen,
pak to za daných okolností nebylo v oněch dvaceti letech
příliš mnoho. Prvními biskupy, které vysvětil, byli dva
řeckokatoličtí (uniatští) kněží: Eugen Kočiš (1967) a Ivan
Ljavinec (1968). Řeckokatolickou církev na Slovensku totiž
komunisté v roce 1950 zrušili a mocenským rozhodnutím
včlenili do pravoslavné církve. Oba tehdejší uniatští
biskupové byli zatčeni. To vysvětluje, proč Davídek v zájmu
uniatských věřících světil ženaté muže s povolením
biritualismu, tj. s možností slavit liturgii jak ve východním,
tak v latinském ritu, a logicky provádět i pastoraci mezi
věřícími obou ritů. Po potlačení „pražského jara" v
srpnu 1968 Davídek světil častěji, protože se obával, že
komunistický režim bude chtít církev zlikvidovat. Vytýkat mu při
zpětném pohledu „patologický a panický strach", což po pádu
komunistického režimu učinil nejvyšší představitel české
církve, znamená proto naprosto nechápat tehdejší velmi
nebezpečnou situaci. Totéž platí o tvrzení, že v době
útlaku bylo možno udržovat bezpečné kontakty s Římem,
např. přes sousední země, zvláště Polsko. To zcela přehlíží
skutečnost, že tehdy v Římě, prokazatelně i v nejvyšších
patrech vatikánské administrativy, působili špióni, tzv.
„krtci". Když Davídek poslal do Říma seznam osob
připravovaných ke svěcení, za několik týdnů jmenované
pozatýkala Státní policie a někteří byli dokonce
zavražděni; tyto „kontakty" pak byly právem přerušeny.
Výroky jako „obraz rozštěpené osobnosti" a „rozporuplnost
jeho rozhodnutí" jsou spojovány především s diskriminujícími
tvrzeními, že Davídek uděloval svěcení kněžím nedostatečně
vyškoleným, kteří si je nezasloužili, na místech k tomu
nevhodných, dokonce že několikrát opakoval svěcení, která
udělil, protože si prý sám nebyl jist, zda bylo poprvé všechno
provedeno řádně a platně. Tato obvinění mohou být vyvrácena
důvěryhodnými osobami, i takovými, které nepatřily k jeho
okruhu. Ty ovšem nikdo nevyslechl.
Svěcení
ženatých biskupů a žen
Nejzávažnější
výtkou je však udělování biskupského svěcení ženatým mužům;
v jednom případě byl světitelem sám Davídek, v ostatních
případech šlo o biskupy jím vysvěcené, resp. o další biskupy
v Davídkově posloupnosti. Podobně jako při kněžském
svěcení osvědčených ženatých mužů šlo o ochranné opatření,
protože ženatého muže z okruhu katolické církve ani Státní
policie tak snadno nepodezírala, že by byl knězem, a už vůbec ne
biskupem. Problém svěcení ženatých biskupů můžeme klidně
přenechat k posouzení Bohu. Totéž platí pro kněžské svěcení
žen (jistě jich bylo jen velmi málo, snad tři nebo čtyři). O
této otázce se v šedesátých letech vážně teologicky
diskutovalo. Davídek se k takovému svěcení rozhodl
z pastoračních důvodů. Ženy ve vězeních postrádaly
jakoukoli pastorační a zejména svátostnou pomoc (na rozdíl od
mužů, neboť v mužských vězeních bylo mezi vězni mnoho
kněží); vězněné řeholnice byly např. vystaveny závažnému a
těžce deprimujícímu sexuálnímu týrání. I tyto ženy měly
podle Davídka nárok na spásnou pomoc a posilu církve. Nadto není
tato otázka ani dnes uzavřena a jednoznačně vyjasněna, navzdory
apoštolskému listu papeže Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis -
O kněžském svěcení vyhrazeném pouze mužům. Papežský list
není „neomylný" dogmatický dokument.
Kdo se v těchto
otázkách dnes, po pádu totalitního režimu, odvolává na sbírku
církevních zákonů Codex Iuris Canonici, nechápe a bagatelizuje
vážnost tehdejší situace nebo ji při zpětném pohledu z bezpečí
dnešní doby přikrašluje. Mimořádné okolnosti vyžadují i
mimořádná opatření. Davídek se řídil heslem, které platí i
dnes: „Život" víry a církve „má přednost před kodexem",
„řád v konání" před „řádem předpisů a zákonných
nařízení".
V rozporu s Casaroliho
vatikánskou východní politikou
Značné neshody mezi Davídkem a Římem
se týkaly nejen vatikánské východní politiky, jejímž
architektem byl za papeže Pavla VI. arcibiskup Casaroli, pozdější
kardinál a státní sekretář. Od něho vyšly zřejmě zákazy
svěcení, týkající se Davídka, neboť ten stál v cestě
církevní politice Casaroliho, směřující k narovnání
vztahů a kompromisu - podle Casaroliho jistě k užitku
církve. V roce 1973 se Casarolimu podařilo dosáhnout dohody
s československou vládou o vysvěcení čtyř prorežimních
biskupů. Mezi nimi byl Josef Vrana, do té doby předseda státem
iniciovaného a Římem zakázaného kněžského sdružení Pacem in
terris, v jehož předsednictvu zůstal i po svém jmenování.
„Pokořující kompromis", tak nazval po pádu komunistmu tuto
dohodu český žurnalista a příslušnou fotografii, zachycující
podepisovací akt, opatřil titulkem „I s čertem se lze
domluvit." Je tudíž pochopitelné, že Davídek neuposlechl, když
ho Řím vyzval, aby přestal světit, protože byl přesvědčen, že
je schopen politickou a církevněpolitickou situaci
posoudit lépe než příslušné římské úřady, a nebyl ochoten
schvalovat státem vyžadované ústupky, jimiž se církev
kompromitovala.
Davídek přitom využil svobody, jak
od něho vyžadovala odpovědnost jeho úřadu v konkrétní
situaci, svobody, která je dvojčetem pravdy. Tam, kde jde o pravdu
evangelia, o nekompromisní věrnost Kristu a jeho pravdě, tam je
nutná svoboda rozhodování, neboť je třeba poslouchat více Boha
než člověka, tedy také více než církevního nadřízeného.
Pravda a svoboda jsou vždy konkrétní a existenciální rozhodnutí
mohou být činěna jen v aktuální situaci a na základě
její znalosti, nikdy z odstupu a na základě abstraktní
kalkulace. Slovo „svoboda" pojmenovává podstatný rys Davídkova
charakteru, typický i pro jeho „ars regnandi", pro jeho umění
vést: „Vést znamená poskytovat svobodu" - tak zněl jeden
z jeho pregnantních výroků. Výchova ke svobodě, ke
schopnosti chápat a rozhodovat odpovědně a posuzovat kriticky -
to byl cíl jeho vzdělávacího programu. A je-li „směrnicí
svobody" pravda, nemůže být svoboda nikdy libertinskou svévolí.
Požadavek podmíněného
znovusvěcení kněží
Nactiutrhačné špinění Davídkova
životního díla zlomyslnou pomluvou, že byl duševně nemocen, má
fatální důsledky: zpochybňuje platnost všech jím provedených
svěcení. Sémanticky nesmyslně se tvrdí, že jsou „dubie
validum", tj. že mají pochybnou platnost. Tím je ovšem také
napadáno působení mnoha kněží, které biskup Felix Maria
vysvětil. Po pádu komunismu byl učiněn pokus otázku tajně
vysvěcených z Davídkovy linie vyřešit správním aktem -
vyžadovalo se nové podmíněné svěcení všech, kdo chtěli být
zařazeni do normální, „řádné" pastorace; tajně vysvěcení
ženatí biskupové však směli být podle mínění nových biskupů
začleněni do pastorace po příslušném podmíněném jáhenském
svěcení pouze jako jáhni. Jednotlivé podmínky byly sepsány
v tzv. římských normách z roku 1992. Tajně svěceným,
kteří se museli hlásit u svých nových biskupů, byly sděleny
ústně, v písemné formě je do ruky nedostali; také nebyly
oficiálně zveřejněny.
Šlo tedy o tajné
řízení. Vykonávat kněžskou činnost bez předchozího
podmíněného nového svěcení jim bylo zakázáno pod trestem
exkomunikace. Při tomto postupu nebyly dodrženy ani podmínky,
které církevní zákoník stanoví pro podmíněné znovuudílení
svátostí.
Mnozí tajně
vysvěcení kněží se požadavku podmíněného nového svěcení
podrobili, protože chtěli dále pracovat v pastoraci. Ale
v České i Slovenské republice existuje dodnes značný počet
těch, kteří nové svěcení odmítli z důvodů svědomí,
protože svěcení udělené biskupem Felixem podle všech pravidel
považují za platné a reordinaci, byť jen podmíněnou, za urážku
Ježíše Krista, hlavního dárce každé svátosti. Zpochybňování
platnosti Davídkem udělených svěcení skutečně nelze
ospravedlnit nijak jinak, než že je tento výklad svátosti
motivován strachem. Jenže strach nepatří k zásadám pastorace.
Naproti tomu existuje „apoštolská posloupnost strachu", která
by ovšem naše následování Krista neměla ovlivňovat: „Proč
jste tak ustrašení, malověrní?" (srov. Mt 8, 26; Mk
4, 40).
Mnoho statečných a
odvážných vyznavačů se cítí tímto odmítnutím ze strany
církve podruhé pronásledováno. Nutně vzniká stísňující
pocit, že jsou vystaveni bezpráví.
Poučení
pro celou církev
Nakonec zůstává
otázka: Můžeme se od někdejší skryté církve něčemu naučit
pro naši dnešní církevní situaci? Ano, můžeme. Předně se zde
setkáváme s pozoruhodnými postavami křesťanských
vyznavačů, „jejichž kolena nepoklekla před Baalem" (1 Kr
19,18), kteří se totiž bez ohledu na vlastní osobu nepodrobili
protikřesťanské a proticírkevní moci. Kromě toho i pohled na
církev jako společenství, inspirovaný Druhým Vatikánem, má pro
nás dnes význam, právě proto, že zdaleka ještě není vžitý.
V něm mají své místo i „laici", jak vyžadoval a
prosazoval Davídek, a také ženám je v duchu bible přidělena
spásná funkce, odpovídající jejich příslušnosti k lidu
Božímu. Struktura vedení, kterou biskup Felix Maria vtiskl svému
společenství (do vedoucího týmu patřili kněží i laici, muži
i ženy, starší i mladší), by mohla být vzorem pro takovou
synodální strukturu církevního vedení, která se nijak nedotýká
svátostného úřadu, avšak umožňuje efektivní účast a
spoluodpovědnost za rozhodovací procesy ve všech oblastech
církevní života.
Měla-li být česká
společnost, patřící jistě k těm nejvíce sekularizovaným,
znovu evangelizována, mohl se koncept misionářské práce řídit
zkušenostmi skryté církve. Její členové byli důvěrně
obeznámeni s lidmi a jejich prostředím, hovořili jejich
řečí, znali jejich problémy a názory a vykonávali civilní
povolání téměř ve všech profesních oblastech. Ukazují cestu
k pastoraci, jež má blízko k lidem a neprobíhá v
obrovských velkofarnostech, nýbrž v především v malých
skupinách. Návratem ke starým farním strukturám oficiální
úřední církve byla zmrhána velká část pastoračního
potenciálu. Zkušenosti církevního podzemí, které nikdy
neztratilo kontakt s konkrétními lidmi, by i dnes mohly být
orientací pro novou evangelizaci.
Obhajoba
rehabilitace Felixe M. Davídka
Své úvahy končím
výzvou: Církev našich dnů se musela, třebaže namáhavě a
bolestně, naučit přiznávat vlastní vinu, prosit o odpuštění a
usilovat o nápravu. Skvrna na jejím štítě, způsobená tím, že
zradila své nejvěrnější svědky, nesmí zůstat nesmazána.
Proto je rehabilitace Felixe M. Davídka, odvážného biskupa z doby
nejtvrdšího pronásledování církve, a celého jeho společenství
Koinótés požadavkem spravedlnosti, která nelze odkládat celá
staletí. Pravda o skryté církvi musí vyjít najevo, musí
zvítězit. Pravda vítězí.
Přeložila Helena Medková