Na rozdíl od řady
jiných náboženství světa lze v případě křesťanství
konstatovat, že relativně dobře známe osobu jeho zakladatele i
události spojené s jeho vznikem. Zájemci o ranou historii
křesťanství jsou na tom tedy lépe než v případě jiných
náboženství, jejichž počátky se rozplývají v šeru
dávných mýtů a pověstí.1
Zájem o rané
křesťanství2
a osobu Ježíše z Nazareta pochopitelně provází křesťanství
po celou dobu jeho existence. Přesto můžeme vysledovat období,
kdy tento zájem mezi křesťany roste. Jako dva příklady lze uvést
16. století, kdy vlivem humanismu a reformace dochází k „návratu
k pramenům", novým překladům Písma z původních
jazyků se snahou o historickou přesnost a novým úvahám na téma
co je součástí kánonu křesťanských textů, a co nikoli. Druhým
takovým obdobím je pak období od 19. století do současnosti, kdy
je nejprve hledán „historický Ježíš" a vlivem toho dochází
k mohutnému rozvoji biblické archeologie, jenž je mimo jiné
spojen s objevy písemných památek z prvních století
našeho letopočtu. Toto období do jisté míry vrcholí
(přinejmenším pro římskokatolické křesťanstvo) událostmi 2.
vatikánského koncilu, který - alespoň v běžném vnímání
- oficiálně schvaluje cestu k historickým počátkům přes
mohutné, stoletím nakupené vrstvy církevních tradic.
Přestože tedy určité
literární i neliterární prameny ke vzniku a prvním staletím
křesťanství existují, zároveň je nutné uvést, že jich není
mnoho a že pochází především z křesťanského prostředí.
Zejména druhou uvedenou skutečnost je nutné vzít v potaz při
jejich interpretaci. Jak poznamenává Mireia Ryšková, „evangelia
nejsou primárně zaměřena historicky, ... nýbrž kérygmaticky
[tj. z hlediska vyznání víry]. Avšak jiné zdroje přímých
informací nemáme."3
To platí i o dalších křesťanských spisech, jež jsou součástí
Nového zákona, a ve značné míře pak i pro další prameny
z křesťanského prostředí (gnostickou, apokryfní a
patristickou literaturu). Z mimokřesťanských pramenů se o
raném křesťanství nedozvídáme téměř nic. Poznatky popisující
fungování jiných náboženských komunit, včetně židovských,
lze uplatnit pouze per analogiam a závěry z nich
vycházející jsou tak nutně velmi omezené. Tato omezenost pramenů
i jejich „vyznavačské" zaměření tak ponechává dostatečný
prostor pro fantazii (a nutno říci, že i předsudky) autorů,
kteří je interpretují.
Cílem tohoto textu
ovšem není hledání „historického raného křesťanství",
ale pohled na jednu z jeho možných interpretací, kterou
prezentuje marxistický filosof, historik, politik (a též pražský
rodák) Karel Kautsky ve své knize Původ křesťanství,4
vydané poprvé v roce 1908. Důvody, které mě vedly k výběru
tohoto tématu, jsou v zásadě dva. Jednak se domnívám, že
je užitečné seznámit se podrobněji s marxistickým názorem
na křesťanství (včetně možných diferencí mezi marxisty),
protože právě marxismus jako dominující politická filosofie po
čtyřicet let utvářel názory české společnosti na náboženství
a jeho vliv na myšlení lidí rozhodně neskončil rokem 1989. A za
druhé, téma raného křesťanství je i dnes lákavým předmětem
interpretací autorů všech barev ideologického spektra.5
Karel Kautsky tak může posloužit i do budoucna jako výstražný
příklad pro všechny, kteří by se daným obdobím chtěli
zabývat.
V následující
části jsou stručně shrnuty názory „otců zakladatelů"
marxismu, dua Marx-Engels na křesťanství. Další kapitola je pak
věnována názorům Karla Kautského v této oblasti a problémy
této interpretace. Poslední část shrnuje předchozí text a
vyvozuje závěry ze srovnání „ortodoxního" marxismu a
Kautského přístupu.
Marx a Engels
o náboženství
Okřídlená Marxova věta o tom, že náboženství
je „opium lidstva", je poměrně výstižným shrnutím názoru
marxismu na náboženství. Ačkoli i Karla Marxe potkaly pozdější
reinterpretace, lze formulovat určitý „konzervativní" či
„ortodoxní" postoj marxismu k náboženství, který
přehledně shrnuje např. Robert Steigerwald v knize Marxismus
- náboženství - současnost.6
Podle tohoto přístupu je náboženství vytvořeno člověkem
v určité fázi historického vývoje proto, že mu umožňuje
vysvětlit jevy, se kterými si dosud neví rady a které dosud neumí
ovládat - člověk v této fázi historického vývoje tedy
náboženství potřebuje. Zcela primitivní člověk naopak
ještě náboženství nezná, protože si ještě neklade
dostatečně složité otázky; podobně člověk v podmínkách
komunismu již náboženství nepotřebuje, protože jeho
otázky budou vysvětleny vědecky: „Protože socialismus a
komunismus zaručují jednotlivci skutečné naplnění smyslu života
na tomto světě, [...] postupně [tak] odumírají individuální
předpoklady a dispozice pro náboženské cítění a nálady."7
Až se člověk díky rozvoji vědy v podmínkách komunismu
naučí zcela ovládat své přírodní, ekonomické i sociální
prostředí, nebude mu již náboženství zapotřebí, protože
nebudou existovat problémy, na které by bylo nutné odpovídat
pomocí této „falešné představy". Bude-li možné ovládat
svět prostřednictvím vědy, nebudou zapotřebí „náboženské
úkony, jako prosby, modlitby, zapřísahání a oběti", jejichž
prostřednictvím chce náboženský člověk získat moc nad
skutečností.8
Zároveň též platí, že náboženství - podobně jako celá
společnost - podléhá vývoji - existují tak např. výrazné
rozdíly mezi křesťanstvím v podmínkách feudalismu nebo
kapitalismu. Náboženství je v těchto dvou fázích vývoje
společnosti ovládáno kněžími, kteří patří mezi duševně
pracující a tedy mezi vyšší třídu, a proto má náboženství
ve feudalistických a kapitalistických podmínkách výrazně
konzervující a reakční úlohu.9
Jedním z nástrojů, jak náboženství (v tomto případě
křesťanství) stávající společenské struktury konzervuje, je
jeho apel na poslušnost věřících. Marxovými slovy: „Sociální
zásady křesťanství hlásají nutnost vládnoucí a utlačované
třídy a pro utlačovanou třídu mají jen zbožné přání, aby
vládnoucí třída byla pokud možno dobročinná. Sociální zásady
křesťanství odkládají ... vyrovnání všech hanebností do
nebes, a tím ospravedlňují trvání těchto hanebností na zemi."10
Náboženství je tak ideologicko-politickou formou nadstavby
vytvořené v podmínkách třídní společnosti, která
ospravedlňuje vykořisťování a útlak proletariátu.11
Nebude-li existovat třídní společnost, pak nebudou mít
vykořisťované a utlačované masy potřebu náboženství jako
falešného vysvětlení své ubohé pozice, a dělnictvo bude moci
být zcela pánem svého osudu. Pak také zanikne i náboženství,
protože přestane být potřebné.
Zároveň však náboženství z hlediska
marxismu představuje i určitou slepou uličku, do které se někteří
marxisté nechali vlákat. Při zběžném čtení se totiž zdá, že
náboženství i marxismus v některých ohledech sdílí nejen
stejnou historii revolučního a pronásledovaného hnutí, ale i
stejný cíl - osvobození utlačovaných. Paralel mezi vývojem
dělnického hnutí a raným křesťanstvím si všímá i Friedrich
Engels ve svém textu K historii raného křesťanství.12
Engels zde zastává názor, že „socialismus" v rámci
křesťanství nejen že existoval, ale dokonce byl jeho dominantním
rysem. Hlavním zdrojem o raném křesťanství je zde pro Engelse -
poněkud překvapivě - Zjevení Janovo, podle něj sepsané mezi
lety 67 a 68 a umožňující „definovat, co rané křesťanství
opravdu bylo mnohem lépe, než celý zbytek Nového zákona, který
je, v jeho současné formě, pozdějšího data vzniku".13
Následuje podrobné shrnutí obsahu této novozákonní knihy,
v němž Engels vyzdvihuje především motiv zápasu proti
světu: „Nemáme zde [ve Zjevení] ani dogma ani morálku
pozdějšího křesťanství, ale namísto toho je zde pocit, že
člověk bojuje proti celému světu a že tento boj bude vítězný;
zápal pro boj a jistotu vítězství, které současné křesťanství
naprosto postrádá, a které lze dnes nalézt pouze na opačném
společenském pólu, mezi socialisty."14
Engelsovu představu idealizovaného raného křesťanství, jehož
odraz se měl zachovat ve Zjevení, a jež bylo později pokaženo
dalším vývojem, je ovšem relativně snadné vyvrátit odkazem na
jeho pochybnou dataci vzniku tohoto spisu.15
Je pravděpodobné, že apokalyptická očekávání raných křesťanů
měla souvislost s fungováním jejich obcí, vč. jevů
označovaných jako „komunismus", ovšem usuzovat na to z vysoce
alegorického jazyka knihy Zjevení (namísto třeba relativně
střízlivých a starších Pavlových listů) je obtížně
udržitelná strategie.
Přes veškeré podobnosti dochází ovšem Engels
k názoru, že křesťanství mělo jednu zásadní vadu. Jeho
slabinou bylo (v souladu s výše uvedeným Marxovým názorem)
to, že nechtělo revoluci uskutečnit v tomto světě, ale až
na věčnosti, v nebi.16
Můžeme tak uzavřít se Steigerwaldem, že marxismus křesťanství
pokládá v době přechodu ke komunismu nejen za zbytečné,
ale navzdory (nebo možná právě kvůli) všem podobnostem
s marxismem a dělnickým hnutím dokonce za škodlivé -
náboženství, na rozdíl od marxismu, ve skutečnosti totiž nechce
změnu charakteru společnosti z třídní na beztřídní,
komunistickou. Náboženství možná chce oslabit nejkřiklavější
rozpory třídní společnosti, ale v tom je jeho nebezpečí -
může oslabit revoluční nadšení proletariátu a vzhledem ke
svému konzervativnímu charakteru nikdy neodstraní příčiny jeho
vykořisťování.17
Karel Kautsky a jeho interpretace
počátků křesťanství
V předmluvě ke své knize Původ
křesťanství definuje Kautsky svá metodologická a
terminologická východiska. Z hlediska metodologie lze jeho
analýzu pokládat za marxistickou: vývoj lidstva podle něj probíhá
v jednotlivých fázích, které jsou determinovány
hospodářskými poměry. Stupeň vývoje hospodářství je pak
především - ne ovšem zcela - závislý na stavu techniky.
Protože se hospodářství „neustále - třebaže naprosto ne
nepřetržitě a přímočaře - vyvíjí od nižších forem
k vyšším",18
musí se stejným způsobem vyvíjet i jejich „nadstavba",
v našem případě náboženství. Skutečnost, že se některé
ideologie nebo myšlenky v dějinách vynořují opakovaně, je
podle Kautského jen iluzorní - jde vždy o nové, unikátní
ideje, ideologie a zřízení, které vždy odpovídají daným
materiálním podmínkám. „Jakmile již politické boje nepojímáme
jako pouhé boje o abstraktní ideje nebo politická zřízení,
nýbrž odhalíme jejich ekonomickou základnu, pak ihned uvidíme,
že zde, stejně jako u techniky a výrobního způsobu, postupuje
neustálý vývoj k novým formám, že ani jedna epocha není
úplně stejná jako epocha druhá, že táž bojová hesla a tytéž
argumenty mají v různých dobách velmi rozdílný význam."19
V tomto pojetí je tak již nastíněn program Kautského knihy
- stačí pouze zmapovat a náležitě vyložit materiální
(hospodářské) podmínky v době okolo přelomu letopočtu a
tím bude vznik křesťanství beze zbytku vysvětlen. Není nutné
se uchylovat k „nadpřirozeným" zdůvodněním o Božím zjevení
a Ježíšovu zvláštním postavení - na jeho místě mohl stát
kdokoli jiný, kdo by správně pochopil, čeho si jeho doba žádá,
a výsledek by byl v podstatě tentýž.
Z toho ovšem zároveň plyne logická
otázka: je-li rané křesťanství natolik produktem své doby, proč
se jím zabývat i dnes? Kautsky odpovídá: pro pochopení
předchozích fází vývoje společnosti, které vedly až
k současnému stavu. „Nemohu pochopit dnešní společnost,
jestliže nevím, jak vznikla."20
Z terminologického hlediska se Kautsky ve
srovnání s „ortodoxním" marxismem dopouští některých
posunů. Předně, jako proletariát neoznačuje jen námezdní
dělnictvo, jak je mezi marxisty zvykem, ale používá tento pojem
jako v obecnějším smyslu „nemajetní".21
Podobně termín „komunismus" nepoužívá k označení
zcela beztřídní společnosti budoucnosti jako Marx a Engels (viz
výše), ale aplikuje ho na jakoukoli komunitu, kde došlo k
zespolečenštění jakýchkoli materiálních prostředků (bez
ohledu na to, zda jde o výrobní faktory, nebo jen o spotřební
statky).
Křesťanství je pro Kautského výslednicí dvou
odlišných vývojových tendencí. Na jedné straně stojí římská
společnost doby kolem přelomu letopočtu a na druhé straně
židovství téže doby.
Římská společnost je podle něj
z hospodářského hlediska charakteristická následujícími
rysy:
a) otroctví, přičemž autor činí rozdíl mezi
otroctvím „domácím", kdy otroci byli regulérními členy
domácnosti a vzhledem k přímým vztahům s jejich
majitelem s nimi bylo nakládáno relativně humánním
způsobem, a (vývojově pozdějším) otroctvím ve výrobě zboží,
zejm. v dolech, příp. zemědělství, kde byly jejich podmínky
podstatně horší a vedly k ozbrojeným povstáním a odporu
vůči majitelům;
b) existence lumpenproletariátu, pocházejícího
zejm. z řad zchudlých svobodných rolníků, kteří nemohli
konkurovat levné práci rostoucího počtu otroků;
c) rostoucí bohatství stále menší části
populace, vedoucí k rozmařilému až zhýralému životnímu
stylu bohatců, a protože každé potěšení se časem omrzí a
slast nelze donekonečna stupňovat, u řady z nich dochází
později k vystřízlivění, zoufalství a touze po novém,
lepším životě.
d) Zejména tyto tři faktory vedly podle
Kautského v pozdních fázích vývoje římské společnosti
k vytvoření živné půdy pro úspěšné rozšíření nového
sociálního hnutí - křesťanství. To, že nedošlo při
relativně příznivé konfiguraci okolností k postupu
společnosti do další fáze společenského vývoje, vysvětluje
Kautsky tím, že neexistovaly intelektuální ani materiální
předpoklady takového vývoje.1 Římská společnost tak údajně
„v době vzniku křesťanství dospěla až na práh moderního
kapitalismu," k překročení prahu ovšem nedošlo, především
proto, že zatímco moderní kapitalismus se soustředí na
investování výnosů ke zvyšování produktivity lidské práce,
„antický kapitalismus" usiloval především o spotřebu,
případně o nakupování rozsáhlých pozemků, přičemž ani
jeden ze způsobů produktivitu práce nezvyšuje.
Kromě materiálních podmínek upadající pozdně
římské společnosti, je nutné zaměřit se podrobněji též na
podmínky v oblasti Blízkého východu, kde křesťanství
vzniká. Oproti zbytku říše má území Blízkého východu, vč.
římské provincie Judeje, některá specifika. Především zde
jsou specifické přírodní podmínky, které ztěžují existenci
rozsáhlého zemědělství. Proto se větší část obyvatel této
oblasti specializuje na jinou činnost - na obchod. Již „génius
Karla Marxe" si podle Kautského všiml, že zatímco řemeslník
svou prací vytváří hodnoty užitné, obchodník se zajímá pouze
o hodnotu směnnou.22
Vzhledem k povaze obchodníkovy činnosti je jeho způsob
myšlení a vidění světa zcela odlišný od rolníka nebo
řemeslníka - má širší rozhled (jak napříč různými
odvětvími, tak geograficky), je schopen abstraktního a
matematického uvažování (nakládá s penězi) a díky tomu
je schopen vidět obecné zákonitosti v souhrnu nahodilého -
díky obchodníkům se tak rozvíjí schopnosti, jež jsou základem
vědeckého bádání. Jeho povolání je rizikovější než
relativně stabilní obživa řemeslníkova, zároveň není omezován
svými výrobními schopnostmi při vytváření zisku - je
nenasytně chamtivý a bezohledně krutý vůči konkurenci.23
Vzhledem ke své internacionalitě je obchodník také hlavním
zastáncem nacionalismu - podle Kautského si právě cestující
obchodníci poprvé uvědomili, co to znamená být příslušníkem
určitého národa, když byli v zahraniční konfrontováni
s jinakostí, a zároveň je pobyt v cizím prostředí
přiměl k vyhledávání lidí stejné národnosti a nenávisti
vůči cizincům.
Židovské vyhnanství v Babyloně v 6.
stol. př. Kr. pak všechny tyto tendence a sklony přítomné
v židovském národě podle Kautského ještě vystupňovalo.
Reakcí na podmínky zajetí a potupu porážky pak bylo vytvoření
koncepcí abstraktního „boha Jahveho" a nacionalisticky
založeného přesvědčení o vyvoleném národě. Perspektivou
těchto dvou prvků pak byly zredigovány posvátné židovské texty
s cílem vymýtit z nich zmínky o pohanství.24
Židovská propaganda o vyvoleném národě měla v poexilním
období mj. dopad na zvýšený populační přírůstek, který
znovu souvisí s tím, že většina Židů - dle Kautského -
patřila do třídy obchodníků. U nich (podobně jako u moderních
proletářů) není počet potomků omezován dostupnou zemědělskou
půdou.25
I nenávist vůči Židům má podle Kautského ekonomické příčiny
- plyne z odporu rolníků, řemeslníků a pozemkových
vlastníků k obchodníkům, kteří se snažili snižovat ceny
zboží, které u těchto skupin kupovali, a naopak zvyšovat ceny
zboží, které jim prodávali.26
Zatímco římské náboženské ovzduší bylo
příslovečné svou tolerancí, u Židů platil pravý opak -
zatímco „u jiných národů byli bohové prostředkem k vysvětlení
nepochopitelných událostí a také útěchou a pomocí v situacích,
kdy lidská síla jako by selhávala", pro „palestinské Židy
byl bůh prostředkem, na kterém zakládali svou existenci".27
Kromě kněžských a duchovních vrstev saduceů a farizeů, kteří
byli hlavními konzervujícími elementy tehdejší židovské
společnosti, existovaly i dvě skupiny radikálních reformistů -
zélótů a esénů. Zélóti pocházeli především z řad
městského lumpenproletariátu a pod heslem „příchodu Mesiáše"
páchali kriminální aktivitu. Ač mělo toto hnutí revoluční
potenciál, podle Kautského svou povahou vedlo spíše k jiným
koncům, než byla revoluce. Zélótská posedlost koncem světa a
mesianismem vedla k odporu k vědění (neměli tak žádný
vlastní názor na společnost, ani žádnou jednotnou ideu, kterou
by chtěli prosadit) a k neustálému oslabování štěpením,
protože jeho stoupenci velmi často následovali různé falešné
proroky a falešné mesiáše.28
Druhou skupinou radikálů byli eséni. U nich Kautsky na základě
hojných citací z Josepha Flavia již předpokládá určitý
ideový program, který označuje jako „vyslovený komunismus".29
Základem jejich komunismu bylo ovšem „společenství spotřeby,
nikoli společenská výroba".30
Práci měl každý z členů komunity vykonávat mimo ni
(především v zemědělství), její výsledky pak měl sdílet
s ostatními. Důvody, proč se esénství nerozmohlo v širším
měřítku, byly podle Kautského především esénský fatalismus
(zastávali údajně představu nesvobodné lidské vůle, která je
předurčovala k podřízenému postavení v tehdejší
společnosti)31
a „závislost esénů na svobodě židovstva" (vzhledem k tomu,
že většina členů esénských komunit se živila zemědělstvím,
tato společenství nemohla - na rozdíl od městských tajných
spolků - existovat utajeně a v okamžiku ztráty svobody
židovského národa esénství končí).32
Z těchto ekonomických a ideologických
základů tedy vyrůstá rané křesťanství. Ačkoli jisté
komunistické tendence byly patrné již v židovství, vzhledem
k nepříznivým objektivním podmínkám nemohlo podle
Kautského dojít k jejich rozvinutí. Křesťanství z jeho
úhlu pohledu představuje spojení zélótismu a esénství -
podobně jako zélóti žijí první křesťané ve městech (jejich
zaměření však není pouze nacionalistické, jako u zélótů) a
podobně jaké eséni šlo o komunitu založenou na komunismu
(zároveň však nepotřebují zemědělskou aktivitu a venkov, jako
eséni).33
Protože křesťanství nabízelo vysvětlení obtížných životních
podmínek tehdejší chudiny a zároveň slibovalo jejich překonání
na onom světě, stalo se mimořádně atraktivním pro vykořisťované
třídy. Kautsky tak přejímá tvrzení starší historiografické
literatury, že první křesťané byli výhradně lidé chudí34
a bohatí nejen že se křesťany nestávali, ale dokonce se
křesťanství - vzhledem k jeho komunistickým tendencím -
snažili potlačit. Na rozdíl od konkrétních řečí a činů,
popisovaných v raně křesťanských literárních pramenech,
které mohly být později překrouceny a falšovány, Kautského
analýza se soustředí spíše na „ducha" prvních křesťanských
obcí, na způsob jejich fungování (dnes bychom zřejmě řekli
institucionální uspořádání) s předpokladem, že tyto věci
v obrazu raného křesťanství tak, jak se nám v textech
zachoval, zanechaly hlubší stopy než izolované výroky. Ozvuky
prvotního „ducha" křesťanství tak přežily i pozdější
reinterpretace, jejichž cílem bylo raně křesťanský komunismus
potlačit a zatajit, zejm. poté, co mezi křesťany od třetího
století začíná pronikat stále větší počet vzdělaných a
majetných.35
Rysy raného křesťanství tak lze podle Kautského shrnout
následujícím způsobem:
-
třídní nenávist k bohatým, která je
patrná zejm. v textech Lukášova evangelia a listu Jakubova.
Na základě těchto textů Kautsky vyvozuje, že „sotva kdy
nabyla třídní nenávist moderního proletariátu tak
fantastických forem jako u křesťanského proletariátu".36
O „několik desetiletí později", v době sepsání
Matoušova evangelia, je již snaha tento hrot otupit (mj. dodatky
k blahoslavenstvím v Horském kázání). Podobným
způsobem je později „uhlazeno" i Ježíšovo volání po
revoluci proti tehdejším společenským pořádkům, protože již
etablované a pro-systémové křesťanství nemohlo tohoto „mesiáše
vzpoury" potřebovat.37
-
komunismus, především na základě citací
ze Skutků apoštolů. Původní Ježíšův požadavek na každého
křesťana (srv. výše citovanou příhodu s bohatým mladíkem
v Mt 19,16-24), který se podle Skutků snažili první
křesťanské obce zcela naplnit, byl později (opět vlivem
bohatších křesťanů) relativizován a nakonec vykázán mimo
běžnou společnost jen do klášterních komunit. Zároveň ovšem
nešlo o komunismus v moderním slova smyslu - šlo o komunismus
„spotřební", založený na dělení prostředků k obživě.
To plyne ze specifické podstaty „antického kapitalismu" -
ačkoli docházelo ke koncentraci výroby do rukou stále menšího
počtu jednotlivců (majitelů dolů nebo rozsáhlých zemědělských
usedlostí, zejm. v provinciích), nešlo - na rozdíl od
moderní doby - o koncentraci zvyšující investicemi zisků
produktivitu práce.38
První křesťané se nezabývají zespolečenštěním výroby,
především kvůli tomu, že sami pohrdají prací (Kautsky tak
usuzuje na základě toho, že evangelia nikde nemluví o tom, kdo
má statky vyrábět, pouze o tom, jak je rozdělovat).39
-
rozvrat rodiny z toho důvodu, že
není-li „komunismus založen na společné výrobě, nýbrž na
společné spotřebě, jestliže chce své společenství přeměnit
v novou rodinu, pociťuje při tom jako překážku existenci
starých rodinných svazků".40
-
představa „mezinárodního vykupitele",
rozšíření původně nacionalistické zélótské koncepce na
veškeré lidstvo. „Jen sociální, nikoli nacionální mesiáš
mohl překročit hranice židovstva, jen takový mesiáš mohl
vítězně přetrvat všechny strašlivé katastrofy židovské
pospolitosti."41
Navzdory tomu, že rané křesťanství dokázalo
podle Kautského myšlenky komunismu reformulovat a prosadit
způsobem, o kterém se jeho židovským předchůdcům ani nesnilo,
a učinit z něj myšlenku, která pronikla do všech koutů
tehdejšího římského světa, vzhledem k jeho nevědeckému a
polovičatému charakteru byl raně křesťanský komunismus předem
odsouzen k zániku. Původní komunismus křesťanů pramenil „z
energické, ale zmatené snahy po zrušení soukromého vlastnictví,
ze snahy odstranit bídu soudruhů společenstvím všeho majetku".42
Prvotní výhoda křesťanů, život ve
velkoměstě, se posléze stává jejich hlavní nevýhodou - na
rozdíl od esénského života na venkově, kde se zachovala alespoň
z části přímá vazba mezi výrobou a spotřebou, ve
velkoměstě to již neplatí. Protože v době prvních století
našeho letopočtu neexistovaly dosud podmínky pro společenské
nebo alespoň družstevní vlastnictví městského průmyslu, nemohl
křesťanský komunismus pokročit dále než ke „komunismu
spotřebnímu" a ještě specifičtěji jen ke „společenství
jídla" (reprezentovanému zejm. společnými večeřemi), protože
společné vlastnictví oděvu a obydlí nebylo v podmínkách
teplé jižní a střední Itálie tak naléhavé a nutné.43
Protože byli první křesťané vždy závislí na práci, kterou
mohli získat mimo svou komunitu, příp. na výrobě pro
ne-křesťany, nebylo možné komunismus spotřeby rozšířit na
celou společnost. To by s největší pravděpodobností vedlo
k tomu, že by se celý systém zhroutil - pouhý komunismus
spotřeby tak nebyl dlouhodobě udržitelný. „V tomto případě
by hrozil vznešenosti smutný konec, jakmile by věřící prodali,
rozdělili a projedli všechen svůj majetek. Ovšem pak měl přijít
mesiáš z oblak a od všech trápení ‚těla‘ je
osvobodit."44
Kromě této inherentní nestability
„polovičatého" komunismu raného křesťanství byl jeho zánik
způsoben i dalšími faktory. Protože křesťané té doby
nevystupovali otevřeně proti otroctví (ale spíše usilovali o
konzervování tehdejšího stavu), připravili se o výraznou posilu
ze strany otroků. Křesťanství bylo od počátku atraktivní
především pro „svobodné proletáře" a později i pro vyšší
vrstvy společnosti, jejichž podíl v křesťanských obcích
neustále rostl. Dalším faktorem, který oslabil komunistické
tendence raného křesťanství, bylo vytvoření třídy
„náboženských profesionálů" - představených obcí,
učitelů, kazatelů a později kněží a biskupů.45
Postupem času, nejpozději ve čtvrtém století, kdy je křesťanství
Ediktem milánským (313) uznáno státem, tak „z organizace
proletářského, odbojného komunismu vznikla pevná opora
despotismu a vykořisťování, zdroj nového despotismu, nového
vykořisťování".46
Jedinými ostrůvky původního křesťanského smýšlení zůstávají
kláštery, a to především proto, že pro vládce tehdejšího
světa a církve bylo „výhodné, když nepokojní komunističtí
agitátoři velkých měst se odloučili od světa a odebrali se do
pustých samot, aby tam v míru pěstovali své byliny".47
O rozdmýchání prvotního komunismu se později snaží ještě
řada reformních revolučních hnutí, např. husitství, ovšem
církevní hierarchie je v té době již tak dobře usazená,
že ji stačí tato hnutí označit za heretická a s pomocí
světské moci je potlačit. Proto dnes hnutí k nastolení
komunismu již nemůže vyjít z křesťanského prostředí,
ale musí být založeno na vědeckém přístupu - na marxismu.
Problémy Kautského interpretace
Jak poznamenávají Holman a kolektiv, kdyby bylo
možné marxismus jednou provždy vyvrátit odkazem na jeho pochybnou
ekonomickou doktrínu, která ani v základní Marxově
formulaci není vnitřně konzistentní (viz tzv. „transformační
problém" v Marxově pracovní teorii), šlo by o relativně
jednoduchý úkol. K tomu ovšem nedošlo. Máme tak zajímavou
a poněkud paradoxní situaci, kdy ekonomické kořeny marxismu jsou
dnes pokládány za překonané, marxistická sociální analýza se
však osamostatnila a žije vlastním životem.48
Podobně Kautského analýzu raného křesťanství
není možné zcela smést ze stolu. Některá základní tvrzení,
z nichž vychází, není nutné ani dnes pokládat za
kontroverzní (např. důraz na sociální cítění raných
křesťanů, rozdíl mezi politickým-nacionalistickým mesiášem
židovství a mesiášem-spasitelem hříšníků křesťanství
atd.).
Zároveň je otázka, zda je spravedlivé
kritizovat Kautského na základě dnešního stavu poznání,
když je jeho kniha již více než sto let stará. Zde lze ovšem
odpovědět kladně - většina níže uvedených kritických
poznámek se objevila již v Kautského době a on sám je ve
své knize Původ křesťanství zmiňuje, ovšem pouze proto,
aby je vyvracel (dlužno dodat, že pro dnešního čtenáře ne
zcela přesvědčivě). Další vývoj historického bádání tak
dal spíše za pravdu Kautského kritikům, než jemu samotnému.
Vzhledem k omezenému rozsahu práce shrňme
pouze hlavní výhrady.
Kautsky se při své interpretaci raně
křesťanského „komunismu" silně spoléhá na mimokřesťanské
prameny, zejména ty o životě komunit esénců. Naše poznání
jejich světa bylo významně obohaceno nálezy textů z Kumránu
po 2. světové válce a jeho současný stav shrnuje např. Mireia
Ryšková.49
Představy o esénech jako o „komunistech" jsou dnes značně
zpochybněny. Podle Ryškové šlo o elitní komunitu, kam neměli
mimo jiné přístup nemocní či postižení, neboť byli pokládáni
za kultovně nečisté, a ideál esénské chudoby byl především
spirituální, „majetek a bohatství nebyly hodnoceny negativně".50
I přesto, že esénská obec měla společný majetek, „společenství
majetku bylo pouze částečné a platilo pouze pro obec v Kumránu".51
I kdybychom však předpokládali, že eséni „komunisty" byli,
podle Ryškové neexistuje žádný přímý doklad o tom, že by
s nimi Ježíš přišel do styku a reagoval na ně. Naopak,
Ježíš se od esénů významně odlišoval svým protielitářským
důrazem a univerzalitou svého učení.52
Druhým problematickým bodem je Kautského lpění
na tom, že mezi ranými křesťany byli výhradně chudí lidé.
Podle dnešních znalostí bylo rané křesťanství podstatně více
rozmanité. Jistě zahrnovalo i chudé, zároveň mezi první
křesťany patřili i bohatí tehdejší doby (z Bible víme, že se
první křesťané často scházeli v domech svých souvěrců,
a dům byl tehdy, stejně jako dnes, poměrně významným
bohatstvím). Podle některých autorů lze též předpokládat, že
ženy, které doprovázely Ježíše na jeho cestách, patřily spíše
k bohatším vrstvám (jinak by jim ve striktně patriarchální
židovské společnosti nebylo umožněno tak autonomní vystupování,
jaké líčí evangelia).53
Pokud jsme schopni rekonstruovat sociální strukturu raně
křesťanských obcí (zejména těch pavlovských), docházíme
k závěru, že členů tehdejší společenské elity je v nich
opravdu relativně málo, ale jejich význam pro komunitu je poměrně
velký, především proto, že tyto obce financují. Výjimkou,
kterou popisují Skutky, byla opravdu zřejmě jen obec v Jeruzalémě,
na kterou ostatní křesťané (vzhledem k jejímu významu)
pořádali sbírky.54
Podobně lze obtížně doložit, že by první
křesťané pohrdali prací. To, že nenajdeme zmínky o tom, kdo a
jak má pracovat, v evangeliích, může být způsobeno
především tím, že jejich zaměření je zcela jiné než
konkrétně stanovit řád fungování budoucího křesťanství.
Máme-li ve zbytku Nového zákona zmínky o práci, pak jsou naopak
spíše pozitivní.55
A konečně poslední hlavní výhradou, která
poněkud boří Kautského (a obecně marxistické) schéma vývoje
křesťanství jako postupného odpadání od prvotního komunismu,
je problém jeho datování vzniku Lukášova a Matoušova evangelia.
Zatímco Kautský tvrdí, že obě evangelia dělí „několik
desetiletí" (a Lukášovo, „sociálnější", je mladší),56
podle současného stavu poznání vznikají obě v přibližně
stejnou dobu, ač na jiných místech.57
Pokud je toto datování správné (a v současnosti
nenasvědčuje nic tomu, že by být nemělo), pak je nutné uzavřít,
že v rámci raného křesťanství existovala větší
pluralita, než jsou Kautsky (a další marxisti) ochotni připustit
a že marxistický koncept vývoje (resp. postupného úpadku) není
správný.
Recepce Kautského u nás
Kromě výše uvedených výhrad, které musí
vůči Kautského pojetí raného křesťanství vznést
nemarxistický čtenář, neměl tento autor na růžích ustláno
ani mezi marxisty. Ačkoli byl po Engelsově smrti pokládán Kautsky
za předního mluvčího marxismu, jeho sláva skončila poté, co ho
V. I. Lenin ve svém pamfletu Proletářská revoluce a renegát
Kautsky z roku 1918 zkritizoval jako odpadlíka od
pravověrného marxismu za jeho text Diktatura proletariátu.
Spor je zde veden především o možnost použití násilí při
uskutečňování komunismu a o podstatu vlády nově vznikajícího
Sovětského svazu. Kautsky si Lenina příliš nenaklonil tím, když
formuloval dvě možné metody nastolení vlády proletariátu -
demokratickou a diktátorskou - a ruské bolševiky zahrnul do
druhé jmenované. Protože Sovětský svaz neodpovídá ekonomickým
předpokladům, které pro nástup komunismu postuloval Marx, není
podle Kautského možné, aby v něm bylo komunismu dosaženo.
Lenin pochopitelně na základě citátů z Marxe o „diktatuře
proletariátu" za možné pokládá pouze řešení násilné a
buržoazní demokracii zavrhuje.58
V závěru rozhorleného Leninova textu je Kautsky exkomunikován
z řádného marxistického společenství a označen za
„přisluhovače buržoazie" pod rouškou „ekonomické
analysy".59
Je jasné, že s touto vizitkou se vydávání
a komentování Kautského spisů stalo v socialistickém
Československu po roce 1948 ožehavou záležitostí. Například ve
sborníku textů o vztahu křesťanství a socialismu z let
1945-1989 není Kautsky (četl-li jsem pečlivě) citován ani
jednou. Dokonce ani přesto, že nejméně dva autoři rozpracovávají
stejné téma jako on, tedy vztah (raného) křesťanství a
socialismu/komunismu.60
Proto nepřekvapí odsuzující předmluva
k citovanému vydání Kautského knihy Původ křesťanství
z roku 1961 od Milana Machovce.61
Machovec velmi pečlivě kolíkuje teritorium „ortodoxního"
marxismu a z těchto pozic poté Kautského kritizuje. Podle
Machovce neexistuje žádný způsob, jak by křesťanství mohlo být
organicky spojeno s marxismem. Představa, že křesťanství má
„samo v sobě - přes všechnu zradu oficiálních církví,
kněží a biskupů - dostatek ideové síly vytvořit ideální
společenské poměry" je zcestná.62
Uznává Kautského jako „systematizátora a popularizátora
některých zásadních teoretických zjištění a metodologických
pokynů Marxových a Engelsových", ovšem poté, co „otevřeně
zradil hnutí revolučního proletariátu, stal se i ohlas některých
jeho starších, relativně hodnotných prací velmi problematický:
získával autoritu člověka, který hromadil pod rouškou učené
‚marxistické‘ frazeologie útoky na Sovětský svaz a celé
mezinárodní komunistické hnutí. [...] Školometská učenost
[Kautského], projevující se navenek překultivovanou znalostí
Marxových spisů, schopností na vše najít Marxův citát, u
Kautského často zakrývala jeho faktickou neschopnost řešit
v nových, současných politických zápasech vskutku tvořivě
nově vyvstávající problémy, nové úkoly."63
Hlavním Kautského problémem tak bylo podle Machovce podcenění
náboženského rozměru křesťanství ve prospěch jeho rozměru
sociálního. Kautsky se dostal do úzkých zdůrazněním
ekonomických souvislostí vzniku křesťanství - vnímal
křesťanství jako přirozený plod materiálních poměrů tehdejší
doby. To je ovšem zavádějící. Správnou marxistickou odpovědí
na to, proč křesťanství v dějinném zápase ideologií
uspělo, je podle Machovce především to, že bylo nejúčinnějším
opiem, „nejúčinnějším prostředkem smíru s celou touto
bídou [hroutícího se otrokářského řádu], že bylo hojivým
balzámem, nástrojem ne k odstranění, ale posvěcení té
bídy".64
Budiž dodáno již jen jako ironie dějin, že
Milan Machovec se sám o několik let později stal předmětem
podobných útoků od „ortodoxních" marxistů ze zcela stejného
důvodu - kvůli tomu, že se domníval, že „socialismus musí
přejít z oblasti monologu do oblasti pluralistického dialogu,
[...] především vůči náboženství".65
Závěr
Cílem tohoto textu bylo prezentovat názory
marxistického filosofa Karla Kautského na rané křesťanství
v kontextu současných znalostí o raném křesťanství a také
v kontextu toho, jak byly jeho názory později vnímány
dalšími marxisty. Z výše uvedeného plyne, že je obtížné
formulovat jediný závěr o vztahu marxismu a křesťanství.
Zatímco „ortodoxní" marxismus striktně trvá na svém
materialismu a ateismu, jiné interpretace se snaží vyzdvihovat
shodné prvky obou těchto hnutí. Kautsky patří spíše do druhé
skupiny, ač není jisté, zda by s touto interpretací
souhlasil, neboť on sám se pokládal za marxistu pravověrného.
V každém případě všechny přístupy založené na marxismu
sdílí silnou (pokud ne výhradní) preferenci vysvětlování
křesťanství na základě materiálních podmínek v době
jeho vzniku. Předpokládají, že rané křesťanství byl jednolitý
proud, jehož další vývoj je poznamenán úpadkem způsobeným
především pronikáním buržoazních živlů do prvních
křesťanských obcí.
Současná historiografie o raném křesťanství
ovšem takový obraz popírá. Rané křesťanství bylo především
pluralitní. Nejen, že se od sebe (často poměrně výrazně)
lišily jednotlivé křesťanské obce, ale i v jejich rámci
často existovaly různé proudy (judaizovaní židokřesťané,
helénizovaní židokřesťané, pohanokřesťané, libertinisté,
putující kazatelé)66
kladoucí důraz na různé prvky a interpretace křesťanství.
Představa křesťanství jako jednolitého celku je tedy zcela
ahistorická (a zřejmě bychom obtížně hledali období, ve kterém
platí). Podobně zavádějící je tak i představa postupného
úpadku od „čistého" prvotního křesťanství. Kromě toho, že
nic podobného jako „čisté" prvotní křesťanství zřejmě
neexistovalo, je tato teze udržitelná jen za předpokladu popření
aktuálního (a konsensuálního) datování vzniku jednotlivých
písemných pramenů. Je jisté, že první křesťanské obce měly
určitou sociální dynamiku, ovšem její vměstnání do strnulého
marxistického metodologického korzetu se jeví jako neudržitelné.
Marxisté vnímali svou snahu o vysvětlení každé
historické epochy pouze na základě jejích materiálních
determinant jako výhodu, která umožňuje odstranit ideologickou
předpojatost zkoumajícího. Kautského slovy: „Tím, že nás
marxistické pojetí dějin chrání před nebezpečím měřit
minulost měřítkem přítomnosti a že zaostřuje náš pohled na
zvláštnosti každého období, odvrací od nás [...] nebezpečí -
přizpůsobovat líčení minulosti praktickému zájmu, za který
bojujeme v přítomnosti."67
Zkušenost s marxismem ovšem ukazuje, že tato cesta je taktéž
podřízena ideologii - ideologii dialektického materialismu.
Francois Vouga ve své knize Dějiny raného
křesťanství popírá, že by existovala možnost vysvětlit
dějiny raného křesťanství na základě nějakého jednoduchého
systému. Namísto toho poukazuje na koncept „deterministického
chaosu": „působí-li na jeden objekt nebo systém tři příčiny
nebo více, je výsledek jejich společného působení
nevypočitatelný a nepředvídatelný".68
Jisté příčiny historického jevu tak identifikovat lze, ovšem
určit, jaký byl jejich podíl na dané události, či zda by daný
výsledek nastal, kdyby dané příčiny působily jinak, možné
není. Identifikovatelné příčiny jsou tak „nutnými
předpoklady vývoje, jehož popis a interpretace je úkolem
historiografie, nepostačují však k úplnému
vysvětlení fenoménů, jež vznikly z jejich společného
působení".69
Myslím, že není nutné kvůli těmto slovům
hned propadat beznaději, že není možné vysvětlit nikdy nic.
Pramenů k dějinám raného křesťanství existuje relativně
hodně, je ovšem nutné číst je s vědomím, že skutečnost
může být vždy bohatší, barvitější a složitější, než
jsme pro ztuhlá schémata v našich myslích ochotni připustit.
Možná i proto stojí za to se jimi zabývat.
Literatura
ČEJKA, Marek; HANUŠ, Jiří (eds.). Křesťané
a socialismus. Díl I. Brno : CDK, 2008. 179 s.
ENGELS, Friedrich. Marxists.org [online]. 1847
[cit. 2010-10-03]. The Principles of Communism. Dostupné z WWW:
<http://www.marxists.org/archive/marx/works/
1847/11/prin-com.htm>.
ENGELS, Friedrich. Marxists.org [online]. 1894
[cit. 2010-10-03]. On the History of Early Christianity. Dostupné z
WWW: <http://marxists.org/archive/marx/
works/1894/early-christianity/index.htm>.
HOLMAN, Robert a kol. Dějiny ekonomického
myšlení. Praha : C. H. Beck, 2001. 541 s.
KAUTSKY, Karel. Původ křesťanství. Praha :
SNPL, 1961. 349 s.
LENIN, Vladimír Iljič. Marxists.org [online].
1918 [cit. 2010-10-03]. Proletářská revoluce a renegát Kautský.
Dostupné z WWW: <http://www.marxists.org/
cestina/lenin/1918/renkauindx.htm>.
MARX, Karel. Kritika gothajského programu. In
MARX, Karel; ENGELS, Friedrich. Vybrané spisy [online]. Bratislava :
[s.n.], 1978 [cit. 2010-10-03]. Dostupné z WWW:
<http://www.e-knihy.komunisti.sk/K_Marx_F_Engels_
Kritika_gothajskeho_programu.doc>.
MARX, Karel; ENGELS, Bedřich. Marxists.org
[online]. 1848 [cit. 2010-10-03]. Manifest Komunistické strany.
Dostupné z WWW:
<http://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/manifest/>.
POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do
Nového zákona. Praha : Vyšehrad, 1993. 333 s.
RYŠKOVÁ, Mireia. Doba Ježíše Nazaretského :
Historicko-teologický úvod do Nového zákona. Praha :
Karolinum, 2008. 495 s.
SCHUMPETER, Joseph A. Science and Ideology. The
American Economic Review. 1949, 2, s. 346-359.
Spisy apoštolských otců. Praha : Kalich,
1986. Didaché - Učení dvanácti apoštolů, s. 7-28.
Stanford Encyclopedia of Philosophy [online]. 2003
[cit. 2010-10-03]. Heslo: „Karl Marx". Dostupné z WWW:
<http://plato.stanford.edu/entries/marx/>.
STEIGERWALD, Robert. Marxismus - náboženství
- současnost. Praha : Svoboda-Pravda, 1977. 157 s.
ŠTAMPACH, Ivan O. Přehled religionistiky.
Praha : Portál, 2008. 240 s.
VOUGA,
Francois. Dějiny raného křesťanství. Praha a Brno : Vyšehrad a
CDK, 1997. 267 s.
1
Jako příklad uveďme hinduismus nebo judaismus, srv. např. Ivan
O. Štampach, Přehled religionistiky, 2008.
2
K problému vymezení termínu „rané křesťanství" viz
Francois Vouga, Dějiny raného křesťanství, 1997, str. 9
a násl. Vouga zde vede dělící linii mezi obdobím vzniku
apoštolských spisů (resp. spisů pod pseudoepigrafickými jmény
apoštolů) jako obdobím raného křesťanství, a spisy
poapoštolskými (spisy apoštolských otců). Mezi oběma obdobími
však existuje významný časový překryv, protože první z
poapoštolských spisů, 1. list Klémentův, vznikl přibližně
v roce 90 po Kr. a poslední z apoštolských
(pseudoepigrafních) spisů je 2. list Petrův, který Vouga datuje
do poloviny 2. století. Jednoznačná časová hranice tedy
neexistuje a přelom mezi raným a pozdějším křesťanstvím je
tvořen celou první polovinou 2. století. Karel Kautsky, o jehož
interpretaci v této práci půjde, ovšem vnímá jako období
svého zájmu období delší a neváhá ve svém textu Původ
křesťanství citovat i církevní otce a prameny až ze 4.
století po Kr.
3
Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, 2008, str.
176.
4
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961.
5
Francois Vouga (Dějiny raného křesťanství, 1997, str.
18) upozorňuje v souvislosti s terminologickým rozdílem
mezi „prvotním" a „raným" křesťanstvím na to, že řada
badatelů přistupuje k počátkům křesťanství
s implicitním hodnotovým předporozuměním a ztotožňují
rané projevy křesťanství s jeho podstatou, příp.
předpokládají, že rané křesťanství je ryzí, čisté a
neposkvrněné, zatímco každý další vývoj je považován za
úpadek.
6
Robert Steigerwald, Marxismus - náboženství - současnost,
1977.
7
Robert Steigerwald, Marxismus - náboženství - současnost,
1977, str. 86.
8
Robert Steigerwald, Marxismus - náboženství - současnost,
1977, str. 88. Nelze nedodat, že v tomto bodě je zjevná
hlavní slabina marxistické vize náboženství - obraz
náboženství, který je zde předkládán, by si spíše zasloužil
označení „magie" - právě magie totiž předpokládá
automatické působení určitého úkonu na reálný svět.
V případě křesťanství o podobných automatismech hovořit
nelze (i když je pravdou, že některé lidové prvky křesťanství
nemají při povrchním porozumění k magii příliš daleko).
9
Robert Steigerwald, Marxismus - náboženství - současnost,
1977, str. 72.
10
Karel Marx - Bedřich Engels, Spisy, sv. 4, 1958, str. 214,
cit. v Robert Steigerwald, Marxismus - náboženství -
současnost, 1977, str. 74.
11
Robert Steigerwald, Marxismus - náboženství - současnost,
1977, str. 75.
12
Friedrich Engels, On the History of Early Christianity, 1894.
13
Friedrich Engels, On the History of Early Christianity, 1894,
část II.
14
Friedrich Engels, On the History of Early Christianity, 1894,
část II.
15
Současný konsensus o době vzniku knihy Zjevení je podle Petra
Pokorného (Literární a teologický úvod do Nového zákona,
1993, str. 259 a násl.) doba vlády císaře Domitiana (81-96 po
Kr.), zároveň se nepodařilo prokázat, že by autor Zjevení
čerpal ze starších literárních pramenů. Viz též Vougovo
zařazení Zjevení do pramenů z období let 80-100 po Kr.
(Dějiny raného křesťanství, 1997, str. 12 a násl.). O
Engelsově interpretaci Zjevení Pokorný poznamenává, že Engels
a další marxisté „přehlédli strukturální odlišnost Zjevení
Janova od většiny mimokřesťanských apokalyps a nechali se
příliš unést touhou potvrdit svou hypotézu o vzniku křesťanství
jako výsledku souhry dějinných zákonitostí" (Petr Pokorný,
Literární a teologický úvod do Nového zákona, 1993,
str. 267).
16
Friedrich Engels, On the History of Early Christianity, 1894,
část I.
17
Robert Steigerwald, Marxismus - náboženství - současnost,
1977, str. 90.
18
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 30.
19
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 30.
20
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 33.
21
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 29.
22
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 161. Marxův
poznatek ovšem není tak originální, jak tvrdí Kautsky - lze
jej sledovat minimálně k Adamu Smithovi a jeho dělení práce
na produktivní a neproduktivní. Pro srovnání Smitha a Marxe viz
např. Robert Holman a kol., Dějiny ekonomického myšlení,
2001, str. 49 a 136 a násl.
23
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 163.
24
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 180.
25
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 197.
26
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 204.
27
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 209.
28
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 230.
29
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 234.
30
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 236. Kurzíva
původní.
31
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 238.
32
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 243.
33
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 244.
34
To platí podle Kautského pro celé období prvních několika
staletí: „V římské říši však byli křesťané ještě ve
třetím století nejen malou menšinou, ale tato menšina patřila
přinejmenším do počátku tohoto století téměř výlučně k
nejnižším vrstvám společnosti." Karel Kautsky, Původ
křesťanství, 1961, str. 245.
35
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 247.
36
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 248.
37
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 277.
38
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 256.
39
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 260.
40
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 261.
41
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 283.
42
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 303.
43
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 306.
44
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 308.
45
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 321.
46
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 332.
47
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 334.
48
Robert Holman a kol., Dějiny ekonomického myšlení, 2001,
str. 146.
49
Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, 2008, str. 67
a násl.
50
Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, 2008, str.
68.
51
Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, 2008, str.
69. Dále Ryšková uvádí, že dřívější názory na esény u
Filona a Josepha Flavia (z nichž mimo jiné čerpal i Kautsky,
protože v jeho době šlo o jediné dostupné zdroje k tomuto
tématu) byly „zabarveny sociálněutopistickým helénistickým
ideálem obce", tamtéž, str. 69.
52
Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, 2008, str.
71.
53
K postavení žen v Ježíšově doprovodu viz Mireia
Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, 2008, str. 192 a
násl.
54
Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, 2008, str.
361. Viz též 1 Ko 16,1-3.
55
Viz Pavlovo „Kdo nechce pracovat, ať nejí!" v 2 Tes 3,10-12.
56
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 248.
57
Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona,
1993, str. 107 a 122, datuje vznik Matoušova evangelia na přelom
70. a 80. let 1. století, vznik evangelia Lukášova do 80. let 1.
století.
58
Vladimir Iljič Lenin, Proletářská revoluce a renegát
Kautský, 1918, kap. 2. Vzhledem k datu publikace a
událostem z roku 1917 je jasné, proč tento rozdíl Lenina
tolik dopálil.
59
Vladimir Iljič Lenin, Proletářská revoluce a renegát
Kautský, 1918, kap. 9.
60
Marek Čejka, Jiří Hanuš (eds.), Křesťané a socialismus,
Díl I., 2008. Viz zejm. příspěvek Přemysla Pittera na str.
83-89 z roku 1963.
61
Je samozřejmě otázkou, zda Machovec v této předmluvě píše
z vlastního přesvědčení, nebo zda jde spíše o „úlitbu"
marxistickým cenzorům, aby kniha „renegáta" Kautského vůbec
mohla vyjít. To, že měl Machovec ke Kautskému myšlenkově
relativně blízko, svědčí i níže uvedená kritika Machovcových
názorů (ač o několik let později, tj. mohlo také dojít
k určitému Machovcovu posunu). V každém případě
Machovcova kritika (i kdyby neodrážela jeho názory) ukazuje,
jakým způsobem bylo nutné „ospravedlnit" vydání Kautského
knihy a tedy i ortodoxní marxistický názor na tuto osobu v raných
60. letech u nás. Děkuji Rudolfu Vévodovi za upozornění na
tento problém.
62
Milan Machovec, Karel Kautsky o vzniku křesťanství,
předmluva v Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str.
6.
63
Milan Machovec, Karel Kautsky o vzniku křesťanství,
předmluva v Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str.
10.
64
Milan Machovec, Karel Kautsky o vzniku křesťanství,
předmluva v Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str.
16.
65
Robert Steigerwald, Marxismus - náboženství - současnost,
1977, str. 40.
66
Srv. Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, 2008,
kap. 5.
67
Karel Kautsky, Původ křesťanství, 1961, str. 30-31. Zde
Kautsky ovšem zcela kráčí ve šlépějích Marxových, neboť
právě Marx se domníval, že je - na rozdíl od buržoazních
ideologů - zcela imunní vůči vlivu jakékoli ideologie - i
proto tak lpěl na přívlastku „vědecký" v souvislosti
se svým světonázorem (srv. Joseph A. Schumpeter, Science and
Ideology, 1949, str. 354).
68
Francois Vouga, Dějiny raného křesťanství, 1997, str.
20.
69
Francois Vouga, Dějiny raného křesťanství, 1997, str.
20. Kurzíva původní.