Cílem
této práce je představit pojetí Ducha svatého v díle
Hildegardy z Bingenu, jedné z hlavních protagonistek tzv.
renesance 12. století v Evropě. Budu se věnovat vztahu Ducha
svatého ke stvoření,1
neboť toto téma hraje v Hildegardině životě a díle důležitou
roli vzhledem k tomu, že Hildegarda ve své době působila
nejen jako vizionářka, přírodovědkyně a léčitelka, ale také
jako skladatelka hudby a liturgických zpěvů. Chci ukázat, že
Hildegarda spatřovala v těchto oblastech působiště Ducha
svatého.
Stať
práce je rozdělena do tří rovnocenných kapitol, které se
skládají z citací Hildegardiných děl a mého výkladu.
Nejprve uvádím Hildegardinu vzpomínku na její osvícení Duchem
svatým, které v půli jejího života iniciovalo další
působení této tvořivé osobnosti. Následuje výklad Hildegardiny
vize Ducha svatého ve spisu Scivias Domini, z jehož předmluvy
pochází již zmíněná Hildegardina vzpomínka na její iluminaci.
Ve třetí kapitole předkládám po částech komentovaný překlad
tří Hildegardiných liturgických zpěvů: antifony, sekvence a
hymnu na Ducha svatého. Každému druhu zpěvu se budu věnovat
zvlášť. Řazení částí statě je tematické, postupuji podle
různých žánrů uvedených pramenů. V Závěru práce
systematicky vyložím obsah zkoumaného tématu.
Zdrojem
odkazů na Ducha svatého v díle Hildegardy z Bingenu mi
byla kniha Sabiny Flanagan,
Hildegard
of Bingen, 1098-1179 : A Visionary Life.2
Vzpomínka na Hildegardinu iluminaci je citována z Demlova
překladu první knihy Hildegardina spisu Scivias
Domini.3
Výklad vize Ducha svatého ve Scivias
Domini a
liturgické zpěvy jsem překládal z latinských originálů
s přihlédnutím k jejich anglickým překladům,
v případě sekvence na Ducha svatého s přihlédnutím
k českému překladu Alžběty Drexlerové.4
Předpokládám, že Hildegarda pracovala s Jeronýmovým
překladem Bible, s tzv. Vulgátou, proto na ni v některých
případech odkazuji.5
1.
Hildegardina předmluva ke Scivias
Domini
„Stalo
se v tisíc jedno sto čtyřicátém prvním roce Vtělení Syna
Božího Ježíše Krista, když mi bylo dva a čtyřicet let a sedm
měsícův, nejtřpytivější ohnivé světlo, z otevřeného
nebe vyšlehnuvši, celý mozek mi zaplavilo, a celé srdce a celou
hruď mou, jako plamen, ne však spalující, nýbrž zahřívající,
tak roznítilo, jako slunce zahřívá nějakou věc, na
kterou klade své paprsky.
A
náhle chápala jsem smysl výkladný knih, totiž žaltáře,
evangelia, a jiných spisů katolických jak starého tak nového
Zákona, ač jsem byla neznala ani výkladu slovného textů těch,
ani rozdělení slabik, ani událostí a časův."6
Toto
jsou slova Hildegardy (1098-1179), abatyše benediktinského kláštera
na Rupertsbergu u německého Bingen v Porýní, která napsala
v předmluvě ke své první vizionářské knize Scivias
Domini (Znej
cesty Páně).
Na samém začátku této předmluvy Hildegarda
říká, že ve čtyřicátém třetím roce svého života (tedy
v roce 1141) uzřela veliký jas, v němž se ozval hlas
z nebe, který jí vybídl, aby mluvila a psala o tom, co vidí a
slyší „v nebeských shůry divech Božích".7
Neměla tak činit podle svého způsobu, neboť se bála mluvit a
byla příliš prostá na to, aby něco vykládala, ale měla si
počínat jako žák, který opakuje slova svého učitele podle
toho, jak on přikazuje. Totiž podle vůle Toho vědoucího,
vidoucího a vše pořádajícího v tajích svých mystérií.8
Hildegarda poté sděluje, že opět uslyšela hlas z nebe,
který jí přikázal, aby mluvila o těchto divech a zapisovala je.
A protože už byla poučena, jak má mluvit a psát, pokračovala
sdělením výše citované vzpomínky, o jejíž komentář se nyní
pokusím.
Hildegarda
začíná časovým určením. Udává letopočet 1141 a poměrně
přesnou délku svého tehdejšího věku, 42 let a 7 měsíců.
Neznáme přesné datum Hildegardina narození, z toho co píše,
vysvítá, že následující zkušenost prožila přinejmenším pět
měsíců před tím, než jí hlas z nebe vybídl, aby zapsala
to, co vidí a slyší.
V oné
době tedy Hildegarda uviděla ohnivé světlo, které vyšlehlo
z otevřeného nebe, zaplavilo jí mozek a roznítilo její
srdce a celou hruď jako plamen. Popis připomíná záblesk blesku,
který se spouští z nebe a udeří do člověka. Je to však
především descendenční projev nebes vůči zemi, projev
religiózního vztahu Boha ke svému stvoření. Hildegarda se v té
chvíli zřejmě nenacházela v budově, nýbrž ve volné
přírodě a byla možná sama, takže mohla prožít takový zážitek
beze svědků. Ale i kdyby byli v její přítomnosti lidé,
Hildegarda zakusila tuto zkušenost v intimitě vlastní
bytosti, ve vztahu mezi ní a jejím Stvořitelem. Zasahující
projev Boha totiž nebyl fyzické povahy, nýbrž povahy duchovní.
Ohnivé světlo zaplavilo celý její mozek. Hildegarda přirovnává
zakoušené Božství k projevům ohně a vody, živlů a
protikladů, které se však vzájemně nevylučují, nýbrž se
sjednocují ve svém činiteli a jeho působení (jako podmět a
přísudek) v celém jejím mozku, sídle mysli a jakéhosi
kosmu jejích myšlenek. Hildegarda prožívá ohnivou lázeň svého
mentálního mikrokosmu.9
Ohnivé světlo
roznítilo celé Hildegardino srdce i celou její hruď, jakési
soukromé, osobní centrum lidského života a dechu, duše a ducha.
Roznítilo je jako plamen, který nespaluje, ale zahřívá, tak jako
slunce z bezpečné vzdálenosti svými paprsky osvětluje a
hřeje planetu Zemi. Domnívám se, že ohnivé světlo roznítilo
v Hildegardině nitru plamen Ducha svatého, který čekal na
své oživení, tak jako Bůh čeká v chrámu na svou zápalnou
oběť.
Takováto
iluminace shůry dává Hildegardě pochopit duchovní smysl žalmů,
evangelií a ostatních knih Starého a Nového zákona, ačkoliv
předtím nechápala ani doslovný, podle středověké křesťanské
exegeze „tělesný" smysl Písma,10
neboť bývávala téměř negramotná. Hildegarda zde přímo
nemluví o Duchu svatém, nicméně si docela přesně pamatuje, kdy
v jejím životě došlo k jeho uvědomění. Taková
zkušenost byla pro ni významná, neboť předznamenala její další
činnost a tvořivost. Zaznamenává vzpomínku na tuto událost po
deseti letech, když v roce 1151 dokončila psaní Scivias.11
2. Vize
Ducha svatého ve Scivias Domini
Hildegarda podle svých vlastních slov
psala dílo Scivias Domini deset let. Popisuje v něm
nebeské vize, které jí vzápětí vykládá silný hlas z nebes.
Ve čtvrté vizi druhé knihy tohoto spisu Hildegarda popisuje
vidění, které znázorňuje iluminace v rukopisu z Eibingen,
dceřinného konventu, který Hildegarda založila. Vize představuje
sepětí zosobněné Církve s Duchem svatým, který se Církvi dává
prostřednictvím svátosti biřmování. Je nadepsána titulkem:
„Tak nesmírná a nevyčerpatelná sladkost Ducha svatého je dána
v biřmování". Hlas z nebes podává Hildegardě
následující výklad, který se týká pouze Ducha svatého:
„Tedy
důvodem, proč vidíš ohromnou kulatou věž, celou postavenou
z bílého kamene, je to, že sladkost Ducha svatého je
nesmírná a zcela obepíná všechna stvoření v jeho milosti
takovým způsobem, že žádná zkaženost v celistvosti
spravedlivé plnosti ji neničí. Jelikož má sama vroucí řečiště,
vylévá všechny potůčky svatosti v jasnost jeho síly, v níž
se nenalézá skvrna jakékoli špíny. Proto je sám Duch svatý
ohnivý a jeho zářivá čistota, která silně rozněcuje ohnivé
ctnosti, nebude nikdy zničena, a tak je jím veškerá temnota hnána
na útěk."12
Hildegarda
vidí kulatou věž z bílého kamene a je zpravena o tom, že
bílá věž souvisí se sladkostí (dulcedo),
vlastností Ducha svatého. Tato sladkost nezměrně a úplně
obepíná všechna stvoření v milosti Ducha svatého tak, že
žádná zkaženost neničí celistvou plnost stvoření. Sladkost
Ducha svatého chrání jeho milostí každé stvoření, tedy
nikoliv jen člověka, nebo jen křesťana. Kulatý tvar věže tedy
představuje onu nezměřitelnou a dokonalou sladkost Ducha svatého,
která spravedlivě udržuje Boží stvoření v jeho celistvé
plnosti, ačkoliv celistvost stvoření může být narušena dílčí
zkažeností. Sladkost Ducha svatého má vroucí řečiště
(torrens
iter),
z něhož vylévá potůčky svatosti (rivulos
sanctitatis)
v jasnost síly Ducha svatého. Setkáváme se zde opět
s obrazem vodního živlu, jímž se u Hildegardy Duch svatý
projevuje, ačkoliv sám je ohnivý. Duch svatý je tak jakýmsi
tekoucím duchovním ohněm, který se posiluje svou svatostí tak,
že ho nic nemůže znečistit a zničit. Čistota Ducha svatého
rozněcuje ohnivé ctnosti (ardentes
virtutes)
a odhání veškerou temnotu, která před ní utíká. Ctnosti jsou
podle druhé vize první knihy Scivias
Boží síly, které po pádu člověka povstaly v nebi
v souvislosti s vtělením Jednorozeného Syna Božího
v Panně Marii. Jejich královnou je Pokora, která rozkvetla
v panenském porodu. Ona a ostatní Ctnosti vedou vyvolené Boží
lidi k nebeským věcem.13
Vyvolenými Božími lidmi má Hildegarda na mysli křesťany.
3. Duch
svatý v písních ze sbírky Harmonický souzvuk nebeských zjevení
Hildegarda
napsala přes 70 liturgických zpěvů, které tvoří její sbírku
Harmonický
souzvuk nebeských zjevení (Symphonia
harmoniae caelestium revelationum).
Hildegardiny písně se dělí na dva druhy: chvalozpěvy (sekvence a
hymny) a střídavé zpěvy (antifony a responsoria).14
Tři z těchto písní se přímo věnují chvále a vzývání
Ducha svatého. V následujícím textu předkládám jejich
překlad a komentář.
Antifona
o Duchu svatém15
Duch svatý, oživující život,
hýbe vším a je kořenem v každém
stvoření,
omývá všechno od poskvrny,
smazává viny a maže rány,
a tak je blýskající a chvályhodný
život,
všechno vzbuzující a křísící.
Duch svatý je nazván životem, který
oživuje (vivificans vita). Latina nemá různé výrazy pro
duchovní a biologický život jako řečtina (ZOÉ, BIOS). Duch
svatý duchovně oživuje biologický život tím, že vším
pohybuje, neboť je kořenem v každém stvoření, které je
„zakořeněno" ve svém Stvořiteli. U motivu kořene se
zastavuje Sabina Flanagan, když píše:
„Popis
Ducha svatého jako kořene, který smývá hřích a hojí rány,
může na první pohled vypadat spíše jako smíšená metafora, ale
pokud si vybavíme Hildegardina lékařská díla,16
nezdá se tak nemístný. Snad je to příklad asociace slova „radix"
v prvním přeneseném významu (základ, založení), ale
sugeruje též souvislost skutečných kořínků s hojením, To
jsou příklady, které lze najít v Hildegardiných lékařských
spisech. Tato léčebná metaforika je dovedena k triumfálnímu
prohlášení v posledním verši."17
Duch svatý očišťuje od nečistých
myšlenek, slov a skutků, způsobuje zahojení tělesných ran i
duševních traumat, a tak uzdravuje celistvost člověka. Proto je
Duch svatý hoden chvály, když všechno probouzí (suscitans)
k životu a po smrti křísí (resuscitans) k životu
věčnému.
Následující
sekvenci a hymnus na Ducha svatého budu komentovat po částech,
neboť jsou poměrně dlouhé. Čerpám z latinských originálů.18
Sekvence
o Duchu svatém19
Ó plameni Ducha Utěšitele,
Živote života všeho stvoření,
jsi svatý, neboť oživuješ tvary
(formas).
Jsi svatý, neboť mažeš nebezpečné
zlomeniny.
Jsi svatý, neboť očišťuješ
páchnoucí zranění.
Oslovení
Ducha svatého jako Utěšitele20
odkazuje na jeho pojmenování v Evangeliu podle Jana (J 15,26),
kde Ježíš oznamuje učedníkům příchod Ducha pravdy, který
vychází od Otce. Poslaný Duch vydá svědectví o Kristu po jeho
návratu k Otci (J 16,7). Utěšitel podle Ježíšových slov
ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. (J
16,8). Uvede učedníky do veškeré pravdy a oznámí, co má
přijít. Oslaví Krista, když bude učedníkům zvěstovat, co
přijme od Krista, neboť Kristus přijal vše od Otce (J 16,13nn).
Hildegarda však oslovuje Ducha svatého
spíše v jeho povahovém projevu, když mluví o duchovním
plameni, který oživuje veškeré stvoření. Duch je svatý právě
proto, že oživuje stvořené tvary, tedy vše, co povstává ve
tvaru, formě, kterou Duch naplňuje Boží svatostí. Duch svatý
nejen oživuje stvoření na jeho počátku, ale obnovuje ho tam, kde
bylo zlomeno nebo zraněno. Hildegardin konkrétní jazyk ukazuje
Ducha svatého jako ranhojiče.
Ó průduchu (spiraculum)
svatosti, ó ohni lásky (caritatis),
ó sladká chuti v prsou (in
pectoribus)
a naplnění srdcí (infusio
cordium)
v dobré vůni ctností.
Domnívám
se, že zde Hildegarda vzývá Ducha svatého prostřednictvím jeho
projevů, které zřejmě smyslově zakouší sama na sobě. Tak si
uvědomuje, že Duch svatý souvisí s dechem života, který
prochází jejím tělem.21
Oheň lásky odkazuje na úvodní motiv plamene Ducha Utěšitele a
na místo z listu Římanům 15,30, které Jeroným překládá
„per
caritatem Spiritus",
„skrze lásku Ducha".22
Niterná zkušenost Ducha svatého Hildegardě dovoluje mluvit o
sladké chuti v prsou a naplnění či vlití Ducha do
(lidských) srdcí. Ve čtvrté vizi druhé knihy Scivias
jsme viděli, že sladkost je podstatná vlastnost Ducha svatého,
která se dává při svátosti biřmování. Duch svatý obývá
lidská srdce společně se ctnostmi, které voní (protože je
předtím roznítil). Hildegarda používá ve spojení s Duchem
svatým motivy dechu, ohně, chuti, vlití a vůně, což jsou
smyslové vjemy, které vyjadřují svého mimo smyslového původce.
Po obecné a intimní charakteristice následují vztahové role
Ducha svatého:
Ó nejčistší prameni, v němž
se zračí,
jak Bůh shromažďuje cizince
a hledá ztracené.
Ó štíte života
a naději ve spojení všech částí
a opasku čestnosti, spas blažené.
Opatruj ty, které vězní nepřítel,
a rozvaž ty spoutané,
které chce božská síla spasit.
Protože je Duch svatý vlitý
v lidských srdcích, jeho působností Bůh seznamuje lidi
z různých koutů světa a přivádí zbloudilé na správnou
cestu. V Duchu svatém křesťané různých církví doufají
ve sjednocení v jediném mystickém těle Kristově. Hildegarda
prosí Ducha svatého o záchranu lidí, jejichž srdce Duch svatý
naplňuje, ale prosí i o duchovní ochranu lidi vězněných ďáblem
a o odpuštění lidem, kteří jsou v zajetí hříchu.
Ó cesto nejpevnější, jež procházíš
vším
ve výšinách i na zemi
a ve všech propastech,
ty všechny spojuješ a shromažďuješ.
Z tebe plují oblaka, vane vítr,
kameny mají vláhu,
vody vyvádějí potůčky
a země potí zelenou sílu (sudat
viriditatem).
Po dílčích působeních Ducha
svatého v lidské sféře Hildegarda připomíná i jeho
kosmickou dimenzi, když mluví o jeho procházení po všech
končinách světa, kterým je zároveň stmeluje a udržuje
v souvislém celku. Hildegarda poukazuje na občerstvující
sílu Ducha svatého, která napájí zdánlivě neživou přírodu.
Ty také vždy vyučuješ učené,
lidi radostné
z inspirace Moudrosti.
Proto chvála buď Tobě, jenž jsi
zvukem chvály
a radostí života, nadějí
a nejpevnější ctí,
dávající dary světla.
Hildegarda
zmiňuje skutečnost, že Duch svatý v lidech probouzí touhu
po poznání, kterou pěstuje s pomocí Moudrosti, jež
v Hildegardině svébytné teologii představuje ženskou
stránku Boha. Závěrečná strofa vzdává chválu Duchu svatému a
prohlašuje o něm, že sám zvučí ve své chvále, což je
v souladu se středověkým chápáním slova a hudby jako
zvučícího projevu skutečnosti.23
Hildegarda spatřuje v Duchu svatém životní radost a naději
pro lidský život, jemuž dodává jistotu tím, že ho obdarovává
svým světlem.24
Hymnus
na Ducha svatého25
Ó Duchu ohnivý,
chvála buď Tobě,
jenž působíš v bubnech a
v lyrách!
(qui in timpanis et citharis operaris)
Hildegarda
chválí Ducha svatého jako ohnivou substanci, která koná dílo
v hudebních nástrojích, na které ve Starém zákoně hrají
proroci.26
Hudbu lze proto považovat za další živel Ducha svatého, který
vyvěrá z jeho inspirace.
Z Tebe planou mysli lidí
a svatostánky jejich duší
udržují své síly.
Z nich stoupá vůle
a duši dává chuť
a její lampou je touha
(desiderium).
Duch svatý svým ohněm rozžíhá
lidské mysli a chrámy lidských duší, v kterých přebývá
Duch svatý, udržují své síly. K těmto silám zřejmě
patří vůle, která dává lidské duši chuť. Lampou vůle je
touha.
Nejsladším hlasem
tě volá chápání (intellectus)
a příbytky Tobě
chystá s rozumností,
která se namáhá zlatými skutky
(in
aureis operibus sudat).
Lidské chápání volá Ducha svatého
na pomoc a spolu s rozumností, která vymýšlí, doslova
„potí" zlaté skutky, chystá pro Ducha svatého příbytky v
člověku. Hildegarda popisuje působení Ducha svatého v lidské
mysli, duši a v intelektových schopnostech.
Ty však stále držíš meč,
abys utínal,
co vinné jablko přineslo
skrze nejčernějšího vraha,
když mlha skrývá
vůli a touhy,
v nichž duše plandá
a všude krouží.
Ale mysl je uzdou
vůle i tužeb.
Duch
svatý drží meč, aby utínal vinu, kterou svým našeptáváním
způsobil Evě a Adamovi ďábel v Ráji, když je
prostřednictvím hada přemluvil, aby pojedli plody ze stromu
poznání dobrého a zlého.27
Prvotní hřích má za následek padlou vůli s jejími
touhami, které oslabují lidskou duši, když jí místo usebrání
v Bohu rozptylují poletováním od jedné věci ke druhé.28
Protože vůle dává duši chuť, padlá vůle znechucuje duši
tužbami, které místo aby vůli svítily, jí zatemňují mlhou.
Lidská mysl, která je zažehnutá Duchem svatým, drží padlou
vůli i touhy na uzdě. Duch svatý tak zbavuje člověka viny za
prvotní hřích a posiluje ho, aby už nehřešil.
Když se duch (animus)
tak napřimuje,
aby si přál vidět zřítelnici zla
(pupillam mali)
a čelist špatnosti,
hbitě ho spaluješ v ohni,
když si přeješ.
Protože
člověk po prvotním hříchu poznává i zlo, stává se, že v něm
nachází zvrácené zalíbení. Tehdy se jeho duch v pýše
pozvedá k touze spatřil „zlé oko" a „čelist
špatnosti", což jsou poetické obraty, které můžeme vztáhnout
k ďáblu a jeho zpodobení v hadu nebo v draku.29
Touha po setkání se zdrojem zla u člověka bývá způsobená jeho
zvědavostí, poté okouzlením a jistou dávkou fascinace, která má
v sobě něco náboženského, například přesvědčení, že
člověku zlo nemůže ublížit nebo že ho člověk přemůže.
Když Duch svatý uzná za vhodné a přeje si takového člověka
zachránit, včas postihne jeho ducha spalujícím ohněm, který ho
odvrátí od špatné cesty tím, že ho uvrhne do duševní nemoci a
takto nemocného ho prostřednictvím procesu uzdravování přivádí
na správnou cestu.30
Ale když se i rozumnost
skrze zlé skutky
naklání k pádu,
ty ji silou
svíráš a lámeš
a vracíš ji zpět
skrze zkušenost naplnění.
(per infusionem experimentorum)
Když
se i lidská rozumnost (racionalitas)
naklání k pádu zosnováním zlých skutků, nutně se dostává
do rozporu se svým posláním chystat příbytky Duchu svatému
vymýšlením dobrých skutků. Tehdy Duch svatý svou silou
rozumnost překvapí tím, že jí citelně svírá a láme, aby si
uvědomila jeho přítomnou moc. Nakonec takto zkoušenou lidskou
racionalitu Duch svatý navrací ke „svatému zdraví"31
prostřednictvím zkušenosti vlití, naplnění.
Když pak zlo
proti tobě zvedne svůj meč,
ty ho zasadíš do jeho srdce,
jako jsi to udělal s prvním
špatným andělem,
když jsi srazil do pekla
věž jeho pýchy
Hildegarda
možná míní člověka, který se nechal ovládnout zlem a působí
hřích proti Duchu svatému.32
Takového člověka může Duch svatý vykořenit a způsobit jeho
duchovní smrt. Motiv sražení špatného anděla do pekla má
mytický původ v pozdně židovských pseudoepigrafech, které
ovlivnily rané křesťanství a zdomácněly v křesťanské
teologii a démonologii.33
A tehdy jsi pozdvihl
jinou věž v celnících a
hříšnících,
kteří ti vyznali
své hříchy a skutky.
Obraz
věže Hildegarda přejímá ze svých vizí nebo ze starozákonních
knih34
a zde ho přenáší na zosobněnou Církev, která je povolána v
Duchu svatém a smiřuje se s Bohem ve svátosti smíření.
Můžeme mluvit i o dynamickém vyrovnávání sil: když je věž
Satanovy pýchy sražena do pekla, povstává věž Církve, podobně
jako Vtělení vyvážilo pád Adama.35
Staré zlo je očištěno novým dobrem.
Proto všechna stvoření,
která žijí z tebe, tě chválí,
neboť jsi nejvzácnější mast
na rozbité a zapáchající rány,
které měníš (convertis
- obracíš) v nejvzácnější drahokamy.
Nyní dovol,
abychom se všichni shromáždili
k tobě,
a veď nás po správných cestách
Amen.
Protože
Duch svatý utíná plody pádu a odvrací člověka od zlého,
chválí ho ta stvoření, která z Ducha svatého žijí.
Podobně jako antifona a sekvence i hymnus mluví o Duchu svatém
jako o vzácné masti na zlomeniny a rány. V poslední strofě
Hildegarda vyzývá ke sjednocení všech křesťanů a prosí Ducha
svatého o duchovní vedení po cestách Páně.36
Sabina Flanagan shrnuje celý Hymnus na
Ducha svatého takto:
„Úvodní
obrazy ohně a zvuku jsou v rovnováze s těmi poutavými obrazy
v závěru básně, kde Duch svatý je nahlížen jako ten, kdo
mění rány hříšníků v drahokamy. Střední strofy zkoumají
povahu mravní volby a naznačují roli, kterou Duch svatý hraje
v posílení duše. Způsob, kterým tak činí, je silový,
ne-li násilný - meč na odseknutí zla, pálení a posilnění
rozumu (který podlehl špatným skutkům) rozdrcením a vlitím."37
Domnívám se, že Hildegarda popisuje
působení Ducha svatého pomocí obrazů síly proto, že měla
s Duchem svatým zkušenosti, které ji k takovému popisu
dovedly. Sama byla skoro celý život nemocná a tato nemohoucnost
byla zřejmě projevem intimního společenství s Boží mocí,
která dokáže člověka nejen ohromit, ale i ochromit. Musím však
dodat, že síla Ducha svatého je podle Hildegardy především
uzdravující a obnovující, tedy spásonosná.
Závěr
Pneumatologie, nauka o Duchu
svatém, je u Hildegardy z Bingenu (1098-1179) úzce spojena
s kosmologií a teologickou antropologií, kde převažuje
soteriologická funkce Ducha svatého.
V půli své životní pouti (tj.
v době tzv. životního obratu) prožívá Hildegarda z Bingenu
osvícení a naplnění Duchem svatým, který se projevuje
jako z nebe vyšlehnuvší ohnivé světlo, zaplavující její
mozek, a zahřívající plamen duchovního ohně, rozněcující
její srdce a hruď. Tato iluminace dává Hildegardě pochopit smysl
svatých Písem, která jsou podle tradice sama inspirována Duchem
svatým. Sestoupení Ducha svatého je popsáno jako vizuální a
tepelný jev, který je doprovázen náhlým projasněním
intelektových schopností. Hildegarda na tento zážitek, který
předcházel sérii mystických vizí, vzpomíná v předmluvě
ke své první vizionářské knize Scivias Domini, ale o
Duchu svatém přímo nemluví.
Podle čtvrté vize druhé knihy
Hildegardina spisu Scivias Domini sladkost Ducha
svatého udržuje a chrání všechna stvoření v jejich
celistvosti. Tato sladkost je zároveň kvalita, která potůčky
svatosti posiluje čistotu Ducha svatého a způsobuje, že Duch
svatý je ohnivá substance, která protéká stvořením a
pročišťuje ho svými ctnostmi, jež odhánějí temnotu. Zvláště
se Duch svatý sdílí s Církví prostřednictvím svátosti
biřmování. Stejně jako v případě Hildegardiny vzpomínky
na osvícení i zde má Duch svatý ohnivou a zároveň tekutou
povahu, což podepírá mé tvrzení, že Hildegardu osvítil Duch
svatý. Sladkost Ducha svatého je novým motivem, který vypovídá
o jeho chuti, kterou zakoušejí všechna stvoření v jeho
milosti.
Ze svých liturgických zpěvů
Hildegarda věnovala Duchu svatému antifonu, sekvenci a hymnus.
Krátká antifona mluví o Duchu svatém jako o hybné síle a
duchovním kořeni v každém stvoření, v němž působí
očistnou a léčebnou mocí, která ho probouzí a křísí
k životu. Člověku zvlášť Duch svatý odpouští viny a
smývá jeho hříchy, uzdravuje lidskou přirozenost.
Sekvence oslovuje Ducha svatého
aluzí na jeho označení v Janově evangeliu jako Utěšitele a
stejně jako v antifoně ho exponuje jako duchovní život
biologického života stvoření. Duch svatý je Utěšitel, plamenný
Boží dech života, který léčí zlomeniny a čistí rány. Člověk
ho duchovními smysly zakouší jako průduch svatosti, oheň lásky,
sladkou chuť v prsou, naplnění srdcí a vůni ctností. Ve
vztahové sféře je Duch svatý charakterizován jako čistý
pramen, štít života, opasek čestnosti a naděje na sjednocení
všech částí Kristova těla, ale také jako ochrana vězněných a
vysvobození zajatých skrze odpuštění. V kosmickém rozměru
je Duch svatý síla, která stmeluje a udržuje svět v celku
tím, že občerstvuje přírodu. Nakonec je Duch svatý
charakterizován jako ten, kdo v lidech probouzí touhu po
poznání a je chválen jako radost života, naděje a čest darující
světlo.
Delší hymnus mluví o působení
Ducha svatého v hudebních nástrojích spjatých se
starozákonními proroky. Tedy nejen slovo, ale i hudba vyvěrá
z inspirace Ducha svatého. Podobně jako v sekvenci Duch
svatý obývá lidskou bytost: zapaluje ohněm lidskou mysl a přebývá
v lidské duši, která z něho udržuje své síly: vůli,
její chuť a touhy. Lidská chápavost volá Ducha svatého na pomoc
a spolu s rozumem pro něho chystá příbytky v lidských
duších. Duch svatý utíná vinu člověka za prvotní hřích,
který způsobil porušení stvoření. Tam, kde se náchylnost
člověka ke zlu dostává do rozporu se sdílením Ducha svatého,
může dojít k tzv. schizofrenní atace, která člověka
ochromí, aby ho od jeho nesprávných spádů odvrátila a poté
vyléčila skrze proces duchovní obnovy. Duch svatý se v těchto
případech může projevit jako spalující oheň nebo svěrák, ale
vždy jako lékař, který svým citelným zásahem uzdravuje.
Hildegarda ukazuje, že Duch svatý může zneškodnit zlo jeho
vlastní zbraní, neboť i ono má v sobě zbytek jeho
životodárné síly. Duch svatý obnovuje lidstvo povoláním
církve, které odpouští hříchy prostřednictvím svátosti
smíření. V závěru hymnu stvoření chválí Ducha svatého,
neboť je nejvzácnější mastí na jeho zlomeniny a rány, což je
motiv společný i antifoně a sekvenci, odkazující na Hildegardinu
léčitelskou praxi. Podobně jako v sekvenci i zde je motiv
sjednocení křesťanů v mystickém těle Kristově. Motiv ohně
je sice marginální, ale významný: u sekvence a hymnu je na
jejich začátku a na rozdíl od Hildegardiny vzpomínky na osvícení
se v hymnu mluví o spalujícím ohni, který očišťuje od
hříchu.
Použitá
literatura
Flanagan, Sabina. Hildegard of
Bingen, 1098-1179 : A Visionary Life. London and New York:
Routledge, 1990.
Royt, J. - Šedinová, H. Slovník
symbolů : kosmos, příroda a člověk v křesťanské
ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998.
Rukopisy z Nag Hammádí I.
Kodex II/2-7 / Ed. W. B. Oerter - P. Pokorný. Praha: Vyšehrad,
2008.
S. Hildegardis Abbatissae opera
omnia : ad optimorum librorum fidem ed. ... / accurante J.-P.
Migne. - Lutetiae Parisiorum: Migne, 1855. - 1384 Sp.; (Patrologiae
cursus completus : Series Latina prior, in qua prodeunt patres ...
ecclesiae Latinae a Tertulliano ad Innocentium III. / juxta ed.
accuratissimas ... accurante J.-P. Migne ; 197)
Schäfer, Thomas. Vize: Život, dílo
a hudba Hildegardy von Bingen. Praha : Pragma, c2003.
Svaté
Hildegardy Cestyvěz nebo Vidění a zjevení kniha I.
Z latinského originálu přeložil Jakub Deml. Praha : H.
Kosterka, dotisk 1911.
Biblické odkazy a citace jsem čerpal
z databáze BibleWorks 5.0.
1
Nebudu se věnovat postavení Ducha svatého ve Trojici.
2
Flanagan, Sabina. Hildegard of Bingen, 1098-1179 : A Visionary
Life. London and New York : Routledge, 1990.
3
Svaté Hildegardy Cestyvěz nebo Vidění a zjevení kniha I.
Z latinského originálu přeložil Jakub Deml. Praha : H.
Kosterka, dotisk 1911. Dostupnější je reedice této knihy
v nakladatelství Malvern, Praha 2010.
4
Bibliografické odkazy a odkazy na elektronické zdroje uvádím na
příslušné stránce v poznámce pod čarou.
5
Biblické odkazy, citace a parafráze jsem čerpal z databáze
BibleWorks 5.0.
6
Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 4. Vyobrazení sv. Hildegardy
jsem převzal z elektronického zdroje
http://www.hsaugsburg.de/~harsch/Chronologia/Lspost12/Hildegard/hil_intr.html
(Navštíveno 1.12.2010).
7
Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 3.
8
Srov. Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 3n.
9
Srov. křest ohněm a Duchem svatým v L 3,16.
10
Mám na mysli středověké dědictví biblické exegeze křesťanské
alexandrijské školy.
11
Viz Svaté
Hildegardy Cestyvěz,
s. 7.
12
Přeložil jsem z latinského originálu otištěného v PL
197, sl. 469 B s přihlédnutím k anglickému překladu
Sabiny Flanagan, otištěnému in Hildegard of Bingen, s. 62.
13
Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 48n. Hildegarda napsala
samostatné liturgické drama Hra o Ctnostech (Ordo Virtutum),
které má základ ve vizích v třetí knize Scivias
Domini.
14
Schäfer, Thomas. Vize : Život, dílo a hudba Hildegardy von
Bingen. Praha: Pragma, c2003, s. 201.
15
Přeložil jsem z latinského originálu s přihlédnutím
k anglickému překladu Sabiny Flanagan in Hildegard
of Bingen, s. 110.
Elektronický zdroj latinského originálu:
http://www.healingchants.com/hct.spiritussanctus.html
Navštíveno 15.11.2010.
16
Např. Causae et curae.
17
Flanagan, Hildegard of Bingen, s. 110.
18
Elektronický zdroj:
http://www.hsaugsburg.de/~harsch/Chronologia/Lspost12/Hildegard/
hil_sy07.html#02 (navštíveno 15. 11. 2010). Texty zde uveřejněné
pocházejí z knihy Hildegard von Bingen, Symphoniae: Gedichte
(Lateinisch und Deutsch), ed. W. Berschin - H. Schipperges,
Gerlingen: Lambert Schneider, 1995.
19
Přeložil jsem z latinského originálu s přihlédnutím
k překladu Alžběty Drexlerové, uveřejněném na webu
http://revue.theofil.cz/krestanske-osobnosti-detail.php?clanek=55
(navštíveno 1.11.2010).
20
Paraclitus od PARAKLÉTOS, ČEP
překládá Přímluvce.
21
Srov. Ge 2,7.
22
Lze samozřejmě mluvit o obecné metafoře lásky jako ohně, ale
v Hildegardiných spisech je spojení motivů ohně, lásky a
Ducha svatého specifické.
23
Srov. Schäfer, Vize, s. 197nn.
24
Srov J 1,9.
25
Přeložil jsem z latinského originálu s přihlédnutím
k anglickému překladu Sabiny Flanagan in Hildegard of
Bingen, s. 120n.
26
Viz 1 S 10,5. Hildegarda má stejné výrazy pro bubny a lyry
jako Jeroným ve Vulgátě, takže se lze domnívat, že
Hildegarda má na myslí právě toto místo z biblické
První knihy Samuelovy.
27
Srov. Gn 3,1-7
28
Toto téma rozpracoval v latinské teologii Aurelius
Augustinus. Viz Karfíková, Lenka, Milost a vůle podle
Augustina. Praha : OIKOYMENH, 2006.
29
Srv. Zj 12,9. Od řeckého
slovesa DERKOMAI „strašně hledím" vychází
pojmenování draka (DRAKÓN, draco), které se vztahuje
právě k drakově kouzlu, k jeho uhrančivému pohledu i
vzezření. Kousnutí draka je jedovaté, protože pojídá
jedovatou potravu. Royt, J. - Šedinová, H. Slovník symbolů
: kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii,
Praha : Mladá fronta, 1998. Heslo Drak (draco), s. 183.
30
Domnívám se, že tímto způsobem mohou být vysvětleny ty
případy paranoidní schizofrenie, které skončily uzdravením a
nastoupením cesty duchovní obnovy pacienta. Srov. studii Jana
Bendy, Mystika a schizofrenie: mystické zážitky jako předmět
klinického zájmu. Ústí nad Labem, [Jan Benda], 2007. Srov.
též výrok z Filipova evangelia: „Bloudící, které
zplodil Duch, bloudí obvykle kvůli němu. Proto z Ducha je
oheň jak rozdmýcháván, tak i uhášen." In Rukopisy z Nag
Hammádí I. Kodex II/2-7 /ed. W.B. Oerter - P. Pokorný.
Praha : Vyšehrad, 2008, s. 193. Z koptštiny přel. L. Kopecká
a P. Pokorný.
31
V němčině je slovo „svatý" (heilig) příbuzné
se slovem „zdravý" (heil).
32
Srov. Mk 3,29.
33
Viz 1 Henoch; 2 Henoch. In Knihy tajemství a moudrosti
I.: mimobiblické židovské spisy. Pseudografy / uspoř. Zdeněk
Soušek. Praha : Vyšehrad, 1995. K Božímu sražení věže
pýchy srov. Iz 2,12.15.
34
Např. Př 18,10; Ž 61,4.
35
Viz Scivias
Domini, 1. kniha, 2.
vize. Svaté
Hildegardy Cestyvěz,
s. 48.
36
Srov. název Hildegardina vizionářského spisu Znej cesty Páně.
37
Flanagan. Hildegard of Bingen, s. 121.