Kardinál
Tomášek na sklonku 70. let začal v důvěrném kruhu přátel
hovořit o tom, že Svatý otec je znepokojen činností sdružení
Pacem in terris a že uvažuje o způsobu, jak proti němu zakročit.1
Na
počátku března 1982 zahájilo všech pět československých
biskupů svou prvou návštěvu ad limina apostolorum2
u
Jana Pavla II. 8. března návštěva začala a nebylo náhodou, že
právě v tento den seznámil prefekt Posvátné kongregace pro
klérus kardinál Silvio Oddi veřejnost s textem, potvrzeným
6. března papežem. Prohlášení
Posvátné kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích
zakázaných kléru,
poté známé jako dekret Quidam
episcopi.3
Ve
stejný den byl dekret publikován ve vatikánském deníku
L´ Osservatore
Romano
současně
s rozsáhlejším nepodepsaným komentářem K identitě
katolického kněžství.4
Diplomacie
ustoupila vyšším zájmům a Vatikán se konečně odhodlal ke
kroku, na který českoslovenští věřící čekali 11 let. Tento
dekret zakazoval všechna kněžská sdružení zabývající se
politickými cíli. Mimo jiné se v něm píše: ,,S kněžskou
službou jsou bezesporu neslučitelná, a proto všem kněžím
zakázána kněžská sdružení, i když byla zřízena jen
občanským způsobem, která přímo či nepřímo, zjevně či
skrytě sledují politické cíle, třebaže je někdy předkládají
navenek takovým způsobem, jako by se snažila podporovat humanitní
ideály, mír a sociální pokrok. Takováto sdružení ve
skutečnosti působí roztržky a nesvornost v Božím lidu, a to jak
mezi věřícími, tak i mezi kněžími ve vzájemných vztazích a
v jejich stycích s vlastními biskupy, a tím nepochybně též
odsunují do pozadí kněžské poslání a narušují církevní
společenství. Tyto dvě složky, kněžské poslání a církevní
společenství, jsou základními prvky kněžského života a
služby."5
Dle
výše zmíněného komentáře, jenž byl k dekretu vydán,
vztahoval se zákaz na ta ,,hnutí nebo sdružení v řadách kléru,
která se všeobecně představují pod pláštíkem cílů samo o
sobě vznešených: láska k vlasti, péče o mír a povznesení
utlačovaných. Taková sdružení (...) prakticky vytvářejí a
prohlubují rozdělení v živém organismu církve. Obzvlášť tam,
kde v jejich vnitřním uspořádání dochází až ke zřízení
jakési ,protihierarchie‘. Často jim bývá svěřen monopol na
to, co ještě zbývá z katolického tisku i jeho cenzura. Jsou
známy případy, že takové týdeníky jsou prakticky zúženy na
orgány těchto sdružení a ideologickou propagandu. Některé
sdružení došlo tak daleko, že chce psát vodítka pro pastýřské
listy, jež by měli biskupové předložit věřícím. Ani mír,
který tato sdružení hlásají, není vždy mírem evangelia, který
církev a kněz mohou a mají podporovat ze všech sil. Vedoucí
těchto sdružení jsou často používáni, aby vytvářeli zejména
v cizině i falešnou představu o místní církvi."6
,,Kdo
aspoň trochu znal činnost SKD PIT v Československu, nemohl
pochybovat o tom, že komentář k papežskému dekretu byl šit
na jeho míru. Sdružení PIT rozdělilo církev, vnášelo neklid do
jejího společenství, osobovalo si práva hierarchie, chtělo být
jediným mluvčím církve, jemu byl svěřen monopol katolického
tisku, Katolické noviny se
staly jeho orgánem a hlasatelem do zbožného roucha zabalené
státní ideologie."7
Několik dnů po vydání dekretu kardinál Oddi
v rozhovoru pro La Reppublica
již otevřeně uvedl první příklady takových
sdružení. Vedle některých hnutí působících v Latinské
Americe či USA jmenoval ještě jednu organizaci, a to SKD PIT, na
jehož adresu poznamenal: (...) ,,Všichni víme, jakou neblahou
činnost vyvíjí toto sdružení, které vtrhlo na církevní pole
přímo brutálně."
Při následujících
setkáních biskupů s papežem i představiteli Svatého stolce
jim byl dekret předán s pokynem uplatnit jej v diecézích
a předat kapitulním vikářům ve vakantních biskupstvích.
K dotvrzení
jednoznačného vztažení dekretu na SKD a též na naléhání
státních orgánů, jež naopak tvrdily, že se dekret sdružení
netýká,8
se kardinál Tomášek obrátil na Posvátnou kongregaci
pro klérus dopisem, v němž položil dvě otázky, totiž zda
se dekret na SKD PIT vztahuje a zda současně povinnost
biskupů-ordinářů prosazovat uplatnění dekretu je přenesena i
na provizorní církevní úřady neobsazených diecézí (apoštolští
administrátoři, kapitulní vikáři a generální vikáři).
Prefekt kongregace Oddi odpověděl 18. března dvěma jednoznačnými
Ano.9
Do roku 1982 neexistovalo jasné stanovisko Vatikánu ke
sdružení, zřejmě i proto, že si uvědomoval složitost církevní
poměrů v Československu, které nechtěl ještě dále
komplikovat. Pokud se tedy Vatikán k takovému kroku odhodlal,
přišla zřejmě ta historická chvíle, na kterou čekal.
Už dva
dny po vydání dekretu Quidam episcopi
odmítlo předsednictvo SKD PIT připustit, že by se
dekret vztahoval i na jejich sdružení.10
Státní správa dokonce pohrozila: ,,Útoky proti
Sdružení jsou vlastně útoky proti socialistickému zřízení v
ČSSR." Mohlo být větší potvrzení oprávněnosti zákazu?
Zároveň dala příslušná stranická a vládní místa příkaz
oběma ministerstvům kultury zajistit konání všech dříve
plánovaných akcí SKD PIT, zapojit teology z jeho řad, kteří
zdůvodní, že dekret se sdružení nemůže týkat, sledovat mezi
kněžími ohlasy na Prohlášení a ,,čelit negativním papežským
názorům," neboť ,,pro klerikalismus není v ČSSR místa."11
Státní orgány rovněž zdůraznily, že ,,vydání
zákazu na činnost PIT československý stát nepřipustí."12
19. března se delegace biskupů vracela do Prahy, ale
v důsledku mlhy byli nuceni přistát na bratislavském
letišti. Zde je už očekával ředitel Hrůza a na místě je
varoval, aby o dekretu nehovořili a sdružení nebránili
v činnosti. O několik dní poté se uskutečnily na českém i
slovenském ministerstvu kultury individuální pohovory se
všemi biskupy i kapitulními vikáři. Po ordinářích se
zejména požadovalo vysvětlení, jak k vydání zákazu SKD PIT
došlo a jaký postoj k němu zaujímají. Dle zápisů z těchto
pohovorů proběhla některá jednání v napjaté atmosféře.
Ministru
Klusákovi se nelíbily četné aktivity kardinála Tomáška,
namířené proti sdružení. Kardinál na svou obhajobu řekl:
,,Máme právo přijímat direktivy od papeže a také je realizovat.
Nejsme v Číně, kde kontakty s papežem jsou trestné."13
Na otázku, jak bude uplatňovat dodržování
Prohlášení, kardinál odpověděl: ,,Pokud jde o kněze v terénu,
je to ponecháno na nich, na jejich svědomí." Na závěr ministr
,,znovu potvrdil, že SKD PIT má plnou morální i politickou
podporu a ochranu státu... Zdůraznil, že ,,bude-li on (kardinál)
i kdokoliv další pokračovat v této praxi, to znamená vyvolávání
konfliktů mezi církví a státem, příjme stát potřebná
opatření."14
Postoje biskupů a
ordinářů k dekretu byly značně diferencované. V průběhu
jednání ministra s biskupem Josefem Vranou se opětovně projevila
Vranova dlouholetá averze ke kardinálu Tomáškovi. Vrana doporučil
Klusákovi, aby státní orgány svolaly poradu ordinářů na
federální úrovni, na které by se usneslo ,,odmítnout názory
Tomáška a Gábriše a potvrdit oprávněnost další činnosti
SKD." Vrana dále navrhl vysvětlit Římu, ,,co pro církev může
znamenat neústupnost Vatikánu." Hlavní překážku ,,pro další
projednání důležitých církevních otázek se státem vidí v
Tomáškovi. Charakterizuje ho jako sveřepého, nepřístupného
diskusi, který všude rozhoduje sám. Vrana je přesvědčen, že
Tomáškova činnost by měla být omezena minimálně jmenováním
pomocného biskupa."
Brněnský
kapitulní vikář Ludvík Horký souhlasil s tím, že ,,SKD se
stalo záminkou k vyvolání politických nepokojů mezi
římskokatolickou církví a ČSSR." K práci některých
představitelů SKD PIT měl výhrady pro jejich ,,nemorální způsob
života a touhu po slávě prostřednictvím SKD" (po zákazu ze
sdružení na rozdíl od mnoha jiných vystoupil). Avšak i on
doporučil v rozhovoru s ministrem ,,eliminovat činnost
kardinála Tomáška, který pro své stáří a nemoc posuzuje věci
subjektivně, nereálně a neuvědomuje si, jaké
negativní důsledky pro celou církev by měl případný konflikt
se státem."15
Josef
Hendrich, kapitulní vikář litoměřický, doporučil ,,vhodně se
distancovat od Tomáška" a sám údajně neměl, jakožto předseda
SKD PIT ČSR, ,,strach z případných sankcí Vatikánu vůči
své osobě."16
Královéhradecký kapitulní vikář Karel Jonáš,
jeden ze značně servilních ordinářů, navrhl svolat, podobně
jako Vrana, k podpoře činnosti PIT společnou poradu ordinářů
ČSSR. Je totiž přesvědčen, že na ,,takovém fóru dojde
k převaze pozitivních stanovisek biskupů (Vrana, Feranec,
Pásztor) i kapitulních vikářů." Nakonec obvinil kardinála
Tomáška, že ,,vědomě podporuje tajného biskupa Otčenáška."
Toto bylo Jonášovo nejcitlivější místo, protože Otčenášek
byl Piem XII. řádně ustanoveným královéhradeckým biskupem, i
když tajně vysvěceným, a Jonáš řídil neoprávněně, v
rozporu s církevním právem, diecézi s nuceně uprázdněným
biskupským stolcem."17
Pokud
jde o slovenské ordináře a jejich postoj k dekretu,
biskup-apoštolský administrátor trnavské arcidiecéze Július
Gábriš stejně jako kardinál Tomášek dekret jednoznačně
prosazoval a také on byl značně šikanován státními orgány.
Některá opatření proti jeho osobě, jež se zvažovala, se svou
povahou vracela až do 50. let. Sekretariát pro věci církevní
Ministerstva kultury SSR vyhrožoval: ,,Pakliže biskup Gábriš
spolu s kardinálem Tomáškem budou usilovat o realizaci
současných stanovisek Vatikánu vůči ČSSR a SKD PIT, což je
velmi pravděpodobné, nevyhnutelně vyvolají politický konflikt se
státem. Pokud by došlo k takovému vývoji, bude potřebné
zvážit politickou vhodnost pro ustanovení státního zmocněnce na
Arcibiskupský úřad v Trnavě." Gábrišův názor sdílel
ze slovenských ordinářů už jen spišský kapitulní vikář
Štefan Garaj, jehož komunisté marně přesvědčovali, aby
podpořil sdružení. Naopak se velmi kriticky vyjadřoval vůči těm
členům Sboru ordinářů Slovenska, kteří zastávali opačné
stanovisko.18
Velice vstřícný k SKD byl biskup Jozef Feranec,
předseda ZOS, o něco málo zdrženlivější byl biskup Ján
Pásztor. První z jmenovaných podpořil stanovisko vedení SKD
PIT SSR o tom, že sdružení nevyvíjí ,,politickou a rozkolnickou
činnost" mezi duchovenstvem a poslal jej oficiální poštou do
Vatikánu. Bezpečnostní orgány Ferance sledovaly a současně
oceňovaly jeho ,,prozíravost a nedůvěru vůči kardinálu
Tomáškovi." V souvislosti se svou prorežimní orientací
byl Feranec velmi ostře kritizován např. představiteli církevní
emigrace, a to zvláště ze strany arcibiskupa Jozefa Tomka a
hlasatele Rádia Svobodná Evropa (RSE) Antona Hlinky.19
Jednoznačně ve prospěch ,,pokračující aktivní
práce v SKD PIT" se vyslovovali kapitulní vikáři Štefan
Onderko a Zoltán Jozef Belák.
Většina
slovenských ordinářů se tedy přiklonila k další existenci
organizace, což také dokládá jejich společné prohlášení:
,,Kněží, kteří patří ke kněžskému sdružení PIT, (...)
jsou velkým povzbuzením a prospěchem sv. Matce Církvi, věřícímu
lidu i vlasti... Neexistuje žádný důvod pro pochybnosti
o pravověrnosti
kněží, kteří pracují ve sdružení..."20
U
nižšího duchovenstva byly též postoje k dekretu a SKD
diferencované. Jen část, a to čím dál menší, projevovala
ochotu aktivně se ve sdružení angažovat. Tento proces měl
logické zdůvodnění, poněvadž autorita papeže, zcela
jednoznačně vystupujícího proti SKD, byla nezpochybnitelná.21
Navíc kardinál Tomášek a biskup Gábriš se po
vydání dekretu obrátili na státní moc s požadavkem na
likvidaci Pacem in terris. Jejich žádosti samozřejmě vyhověno
nebylo, avšak postavení ,,vlasteneckých kněží" i nadále
postupně sláblo. Za této situace zorganizovala Státní bezpečnost
proti vzdorujícím duchovním nevídanou nátlakovou kampaň, která
neměla od 50. let obdoby. Měla v úmyslu vydíráním a
hrozbami udržet jednotu organizace. Největšímu tlaku byli
vystaveni mladí kněží, kterým bylo vyhrožováno, že jim bude
odebrán souhlas s výkonem duchovenské činnosti a že
nastoupí ,,do výroby". Ale komunisté se nerozpakovali vyhrožovat
ani kardinálu Tomáškovi. V projevu Karla Hrůzy k
třiaosmdesátiletému primasi českému mj. zaznělo i toto:
,,Nechme těch intrik, není to prospěšné, a nezapříčiňme to,
aby se dělnická třída rozmáchla."22
Po zbytek projevu se jako červená nit proplétala
jednoznačná varování... Ministr kultury Klusák na kardinála
zaútočil takto: ,,Pacem in terris nerozbijete, (...) může to pro
Vás a církev dopadnout velmi nedobře. I vy osobně můžete
v historii skončit hůře než Beran..."23
SKD Pacem in terris se tak po vydání dekretu stalo
rozbuškou mnohem většího dění, než by si státní a stranické
orgány přály, přičemž nyní už nešly věci jen dle jejich
diktátu. Jak je rovněž patrno, bylo Klusákovo hodnocení osudu a
historického významu kardinála Josefa Berana velmi krátkozraké.24
Na Slovensku např. kolovaly nelegální letáky
vyzývající k půstu a modlitbám, aby se všichni duchovní
podřídili rozhodnutí papeže.25
Představitelům
sdružení bylo však lhostejné, jak se Hrůza, Klusák a další
chovají ke kardinálovi i všem těm, kteří měli odvahu
nekolaborovat. Ovšem jejich postoj nezůstal u lhostejnosti, oni
těmto pánům vytrvale na pravidelných zasedáních tleskali,
blahopřáli k narozeninám... A stále obhajovali
neobhajitelné. Míra jejich zatvrzelosti byla neskutečná. Vedení
SKD PIT i nadále tvrdilo, že Prohlášení
kongregace pro klérus o určitých sdruženích a hnutích
zakázaných kléru se na jejich sdružení
nevztahuje, že se jedná o omyl zaviněný špatnými informacemi
danými Vatikánu, přestože jej kardinál Tomášek podrobně
informoval ve svém dopise z června 1982, kde mj. napsal:
,,Prohlášení bylo vydáno z iniciativy Svatého otce, a to
pro celou církev a jeho autoritou bylo schváleno a
promulgováno. Proto nelze říci, že Vatikánu chyběla
informovanost. Opakuji: Toto prohlášení není nějaké běžné
prohlášení pro klérus v řadě jiných prohlášení, ale je
zde přímá iniciativa Svatého otce, který za svého kněžského
života vícekrát navštívil různé oblasti světa, zvláště
jako arcibiskup, a všude sledoval nejen život církve, ale i život
kněží. A kromě toho nám může být zcela jasné, že jako náš
víceletý soused v Krakově měl k tomu zvláštní
příležitost, aby v tomto směru získal informace i o nás."26
Federální
předseda sdružení a olomoucký generální vikář Antonín Veselý
pak na zasedání předsednictva federálního výboru v září
1982 mj. řekl: ,,Od března, kdy vyšel známý dekret kongregace
(...), od té doby setkávám se u našich spolubratří s otázkou,
jak je to se Sdružením. Tehdy zahraniční rozhlas vytušil
příležitost, které využil proti nám... Z úst olomouckého
biskupa jsme ale slyšeli ,,Scházejte se klidně dál!" (...)
Slovenští ordináři sešli se před několika týdny a všichni
svorně a jednomyslně přijali stanovisko, že SKD uznávají a
v jeho činnosti mu nechtějí nijak bránit... Mnohokrát na
našich shromážděních jsme vysvětlovali naši činnost a naše
cíle. Ukazovali jsme, že ideová koncepce Sdružení přímo vyvěrá
z dokumentů II. vat. koncilu, že chceme vždy stát na půdě
církve, ale chceme také našim věřícím napomáhat ve všech
ušlechtilých snahách, i když se jedná o oblasti mimocírkevní...
Prezident republiky, místopředseda federální vlády Matej Lúčan
(...), státní správa na všech stupních vysoce ocenili naši
práci, kterou my kněží děláme jako občané státu především
v mírové oblasti. 17. září sejde se v Litoměřicích
sbor českých ordinářů. Jsem přesvědčen, že z tohoto
zasedání zazní totéž, co zaznělo z porady slovenských
ordinářů. Ono ,,ano" pro naše Sdružení a tím budou mít
jasno i ti, kteří se stále ptají, jak je to s Pacem in
terris. 30 let mírové práce katolického duchovenstva mohlo za tu
dobu všechny přesvědčit, že chceme být dobrými kněžími...
Sešli jsme se, abychom dobře připravili naše další letošní
akce."27
Jeho
nástupce ve funkci federálního předsedy SKD PIT a rovněž
olomoucký generální vikář František Vymětal, který byl
zároveň poslancem ČNR, dokonce na její schůzi obhajoval SKD PIT
s tím, že myšlenka zakázat tuto organizaci patrně pochází
od samotného amerického prezidenta: ,,V minulém roce tato naše
angažovanost, kterou konáme v našem sdružení, byla vystavena
tlaku některých církevních míst s jasným úmyslem činnost
sdružení v tomto směru zastavit a když ne zastavit, tak alespoň
utlumit. Bylo to snad na přímý zásah amerického prezidenta
(Ronalda Reagana, pozn. aut.), který požádal hlavu katolické
církve (Jana Pavla II., pozn. aut.), aby všechna tato sdružení v
jejím středu byla zakázána. Ale výsledek byl opačný, než se
čekalo. Sdružení tento tlak neuškodil, naopak je více sjednotil,
potvrdil jeho správnost a oprávněnost a tak rozšířil znalost o
něm i tam, kde ji před tím neměli. Mír je pro nás tak velkou
hodnotou, že jsme za něj ochotni i přinášet oběti."28
Oprávněnost
své existence vedení SKD také dokazovalo na stránkách
Katolických novin,
jediného periodika, určeného katolické veřejnosti. Tyto noviny
byly sdružením po celou dobu jeho existence systematicky zneužívány
a kardinál Tomášek na to velmi často důrazně upozorňoval,
ovšem bezvýsledně. Rozhodl se tedy pro rázný postup a udělil
v červenci 1982 důtku vedení PIT za hrubý přestupek proti
církevní kázni a v září pak sdružení zakázal
posílat zprávy o činnosti do Katolických
novin. Na tuto skutečnost současně
upozornil i šéfredaktora novin Františka Hochmanna. Ovšem opět
se nic nezměnilo a v říjnu se v novinách dokonce
objevilo plné znění projevu ministra kultury Klusáka, který
pronesl na zasedání rozšířeného výboru federálního SKD PIT.
V tomto projevu mj. zaznělo, že jednání s Vatikánem budou
pokračovat, ,,pokud nebudou dotčeny zájmy státu a
napadáni jeho občané - členové SKD."29
Po tomto excesu kardinál ztratil trpělivost, odvolal
církevního cenzora kanovníka Jana Lebedu a současně novinám
odebral církevní schválení.30
I po tomto kroku zůstalo vše při starém. Zprávy ze
schůzí a informace o dalších ,,aktivitách" sdružení stále
zaplňovaly podstatnou část tohoto periodika.31
Nekompromisní
postoj vůči slovenské verzi tohoto periodika v této
souvislosti zaujal aktivista tajné církve František Mikloško,
který se po sametové revoluci stal předsedou Slovenské národní
rady. Podobně jako Tomášek se také on písemně obrátil na
šéfredaktora Ladislava Beláse se žádostí, aby se přestaly
uveřejňovat články o činnosti SKD PIT. V opačném případě,
jak je rovněž uvedeno v dopise, jej bude žalovat, poněvadž
se šéfredaktor dostává do konfliktu s církevním právem.
Belás na dopis věcně nereagoval a Mikloško tedy podal žalobu, a
to nejprve na trnavský a posléze na nitranský církevní soud. A
když ten ji jakožto ,,nepodloženou a neoprávněnou" zamítl,
Mikloško se ještě rozhodl obrátit se na nejvyšší církevní
soud Svatého stolce, Svatou rotu římskou. Tento orgán případ
postoupil Kongregaci pro klérus, jež poslala Katolíckym
novinám napomenutí Svatého stolce. Ovšem
obsah ,,neposlušného" periodika se samozřejmě nikterak
nezměnil.32
Nebyl vskutku sebemenší důvod, jelikož na rozdíl od
českých zemí neprotestoval ani přední ordinář, ba naopak.
Biskup Feranec v otevřeném dopise plně rehabilitoval jak
Katolícke noviny, tak
i jejich šéfredaktora a současně v něm vyjádřil
spokojenost s jejich úrovní a významem pro věřící.33
StB začala dělat
vše proto, aby sdružení po těžkém zásahu ,,resuscitovala".
Navštěvovala jednotlivé duchovní, zejména mladé a usilovala
prostřednictvím hrozeb i slibů (např. státní příspěvek na
opravu církevních objektů apod.) získat je pro SKD PIT. Plánovala
a organizovala okresní a krajské schůze, na nichž museli
v přítomnosti církevních tajemníků jednotliví kněží
zaujímat stanovisko ke sdružení. Kromě toho také došlo i
k výslechům některých duchovních.
Ovšem
sebevětší úsilí státních orgánů a vedení SKD o zachování
předešlého vlivu sdružení se míjelo účinkem, jelikož
existovalo obecné povědomí o dekretu. Tento fakt byl přes
veškerou mocenskou manipulaci determinující. SKD se postupně
ocitalo ve fázi agónie, již jen živořilo. ,,Listopadového
(1982) zasedání Ústředního výboru SKD PIT ČSR se zúčastnila
jen polovina pozvaných. Z ordinářů přišel pouze královéhradecký
Jonáš. Útěchou přítomným bylo, že dosud vystoupil ze sdružení
málokdo, i když aktivita členské základny rapidně klesá,
prudce narostla skupina vyčkávajících, kteří se akcí SKD
nezúčastňují."34
Státní bezpečnost v září 1983 konstatovala: ,,Pacem in
terris se v podstatě rozpadá, 70 % členů je starších
šedesáti let, členem není žádný duchovní mladší třiceti
let, od roku 1980 do sdružení vstoupilo 18 duchovních."35
*
Ano,
zejména mladí kněží i bohoslovci měli ke sdružení po značnou
část jeho existence vskutku negativní postoj.36
Morální tlak na členy sdružení rovněž vynakládali duchovní,
kterým byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské
činnosti37
(bylo jich podstatně více než aktivních členů PIT) i laici, ale
marně. Obavy značné části kněží činných v pastoraci z
perzekuce a možných neblahých následků pro církev současně s
vytrvalou pomocí státní správy zachránily sdružení před
rozpadem ještě před pádem komunismu. Zaktivizovat jeho členskou
základnu se ale přes veškeré sliby, zvýhodňování členů i
hrozby již nepodařilo.38
Zřetelnou činnost organizace vyvíjela už jen na svých vyšších
úrovních.
(pokračování
z předchozího čísla Getseman)
1Jeden
z jeho přátel, Václav Vaško, v této souvislosti
vypověděl: ,,Krátce poté, co se kardinál Tomášek vrátil po
intronizaci Jana Pavla II. z Říma, jsem ho navštívil. Neskrýval
radost, že papežem se stal Slovan, jeho osobní přítel... Zeptal
jsem se: ,Nedalo by se nyní konečně něco udělat s kolaboranty
v kněžském sdružení Pacem in terris?‘ ,Totéž se mě
zeptal Svatý otec,‘ odpověděl pan arcibiskup a pokračoval:
,Popravdě jsem mu řekl, že, přestože o tom uvažuji od založení
Sdružení, nevím, co s tím.‘ Na to mi Svatý otec řekl:
,Něco vymyslíme.‘" HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO,
Václav (eds.). Generál bez vojska. In: Kardinál
Tomášek, s. 93.
2,,K
prahům apoštolů" = kanonická návštěva papeže, kterou mají
vykonat každých pět let biskupové určité země a podat zprávu
o stavu církve ve svých diecézích.
3Podle
prvých slov textu ,,Někteří biskupové".
4Cf.
CUHRA, Jaroslav.
Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva
Pacem in terris, s. 170.
5ŠIMULČÍK,
Ján. Zápas o
svedomie, s. 118.
6ŠIMULČÍK,
Ján.
Združenie katolíckych
duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov
1969-1989, s.
87-88.
7VAŠKO,
Václav. Pátá kolona v církvi.
Texty pastoračního
střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM].
Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství
pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].
8Cf.
GRAJEWSKI,
Andrzej, op. cit., s. 64.
9Národní
archiv,
ÚV KSČ - předsednictvo, schůze (bod 10) z 29. 4. 1982,
Odpověď prefekta Kongregace pro klérus kardinála Oddiho
kardinálu Tomáškovi, která zakazuje Pacem in terris.
10Na
rozšířené zasedání
předsednictva dorazil i ředitel SPVC ÚPV ČSSR Karel Hrůza.
Zjevně překvapeným funkcionářům sdělil, že mají plnou
podporu státní správy. Stát dle něj neustoupí a současně je
vyzval k pokračování v činnosti.
11VAŠKO,
Václav.
Pátá kolona v církvi.
Texty pastoračního
střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM].
Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství
pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].
12Státní
orgány konstatovaly, že dekret ,,sleduje utužení pošramocené
autority papeže, především pak likvidaci těch kněžských
hnutí, která jsou z vlasteneckých, politických, sociálních
a často i teologických
pozic v nesouladu s proimperialistickým (i proamerickým)
kurzem vatikánské diplomacie, realizované současným papežem."
Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva
kultury ČSR, K prohlášení vatikánské kongregace pro
klérus ,,o určitých sdruženích a hnutích zakázaných kněžím,"
1982.
13,,Tomáškův
až nesmiřitelný odpor proti sdružení Pacem in terris, a to od
samého ustavení v roce 1971, byl motivován i jinak, než že
jej nejvyšší církevní autorita zakázala. Znal představitele
Sdružení, znal jejich touhu po moci a prebendách, věděl o
denunciantství některých z nich. Na každém kroku
pociťoval, jak mu ztěžují práci, jak chtějí řídit církev a
vnutit jemu a ostatním biskupům a
ordinářům úlohu pasivních
přisluhovačů režimu. Nesdílel ani jejich demagogickou ,mírovou‘
rétoriku." HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav
(eds.). Zákaz sdružení Pacem in terris. In: Kardinál
Tomášek, s. 102.
14VAŠKO,
Václav.
Pátá kolona v církvi.
Texty pastoračního
střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM].
Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství
pražském, 2000 [cit. 2005-02-26].
15Cf.
ibid.
16Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
Informace o rozhovorech ministra kultury ČSR s. Klusáka
s biskupy a
kapitulními vikáři ŘKC ČSR
(V dokumentu se nenachází informace o rozhovoru s Josefem
Kavalem, kapitulním vikářem českobudějovickým), 1982. V jiném
materiálu
je však uvedeno, že ,,kapitulní vikář Kavale projevil zřejmé
známky poslušnosti vůči Tomáškovi, tak i Vatikánu. Dekret se
rozhodl směrem ke své osobě plně respektovat, trestat však
nikoho nebude." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní
Ministerstva kultury ČSR, Současná situace v SKD PIT (březen -
listopad 1982), 1982.
17VAŠKO,
Václav. Pátá kolona v církvi.
Texty pastoračního
střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM].
Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství
pražském, 2000 [cit. 2005-03-01].
18BARNOVSKÝ,
Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí
normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s.
118-119. V průběhu přijetí u předsedy Východoslovenského
KNV dne 6. 12. 1982, když zástupci státní správy sondovali
postoje ordinářů k SKD PIT, Š. Garaj prohlásil, že
,,uznává platnost Prohlášení kongregace, že ZOS nemá
kompetenci rozhodovat o jeho platnosti a že ve světě zbrojí dva
tábory. Prohlásil, že on je pro mír, ale další činnost
duchovních je věcí osobního svědomí každého duchovního.
Ordinář Garaj jako jediný na Slovensku četl Prohlášení na
rekolekcích svého duchovenstva a pozitivně jej komentoval v D.
Smokovci, kde napadnul ZOS a biskupa Ferance." Ibid., s. 119.
19 Feranec
se této kritice bránil a ,,zaslal Tomkovi dopis, v němž jej
a církevní emigraci viní z toho, že napjatá situace
mezi ČSSR a Vatikánem je zapříčiněna nežádoucí politickou
činností emigrace a jejich spojenců v RSE." Ibid., s.
119-120.
20 HLINKA,
Anton,
op. cit., s. 144.
21 Cf.
BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí
normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s.
120.
22 CUHRA,
Jaroslav.
Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva
Pacem in terris, s. 176.
23 Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní
Ministerstva kultury ČSR, Informace o rozhovoru ministra kultury
ČSR s. M. Klusáka s arcibiskupem pražským - kardinálem
Františkem Tomáškem, 11. 11. 1982.
24 SVOBODA,
Bohumil.
Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase
s komunistickým režimem (1965-1989), s. 143.
25 Cf.
GRAJEWSKI,
Andrzej, op. cit., s. 64.
26 Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
Dopis Františka kardinála Tomáška SKD PIT ČSSR, 18. 6. 1982.
27 Archiv
Biskupství
ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy, Projev
předsedy SKD PIT ČSSR preláta Antonína Veselého na zasedání
předsednictva federálního výboru v Dolném Smokovci, 7. 9.
1982.
28 Parlament
České republiky. Poslanecká sněmovna [online]. Dostupné z
http://www.psp.cz/
cgi-bin/win/archiv2/1981cnr/stenprot/008schuz/s008010.htm
[cit. 2008-06-11].
29 VAŠKO,
Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního
střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko
sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit.
2005-03-03].
30 Vedení
novin ovšem
několik let odebrání církevního souhlasu nerespektovalo a až
do roku 1985 se informace, že vycházejí s církevním
schválením, v tiráži objevovala, přestože kardinál
Tomášek opakovaně s rozhořčením redakci upozorňoval, že
jde o vědomou nepravdu.
31 Neprotestoval
jen kardinál. Např. čtenáři Katolických novin v roce
1984, při oznámení úmrtí a publikování fotografie
sovětského vůdce Jurije Andropova, vraceli výstřižky s jeho
portrétem zpět redakci. Prorežimním vedením bratislavské
teologické fakulty to bylo kvalifikováno jako ,,postoj těžko
pochopitelný - vyjadřuje se jím negativní postoj
k celosvětovým událostem a jednostranný tendenční
protisocialistický postoj." Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o
svedomie, s. 21.
32 Cf.
HLINKA, Anton, op.
cit., s. 158.
33 V této
souvislosti je vhodné se krátce zmínit o otázce přístupu
řadových věřících ke zmíněné tiskovině.
Faktem je, že nezanedbatelná část věřících Katolické
noviny kupovala i četla. Na základě archivního výzkumu i
osobních svědectví jsem ale dospěl k názoru, že převážná
většina katolíků nebyla s obsahovou náplní tohoto
periodika spokojena. Vzhledem k tomu, že se však jednalo o
jediné katolické periodikum přístupné širší veřejnosti, na
rozdíl od Duchovního pastýře či samizdatových a
exilových tiskovin, byly tyto noviny věřícími navzdory mnoha
výhradám čteny. Závěrem je možno konstatovat, že již
v průběhu druhé poloviny 80. let se úroveň KN začala
postupně zvyšovat, což se např. projevilo větší frekvencí
zpráv ze zahraničí či relativně kvalitně napsanými
náboženskými fejetony. Vzhledem k těmto skutečnostem se
okruh čtenářů začal pozvolna rozšiřovat.
34 VAŠKO,
Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního
střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko
sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit.
2005-03-03].
35 Archiv
Ministerstva
vnitra České republiky, X. správa Sboru národní
bezpečnosti, i. j. 792.
*
Zde vynecháváme podrobné demografické tabulky demonstrující
vývoj věkové struktury SKD PiT. Pozn. redakce.
36 Existovaly
však i výjimky. Zřejmě nejagilnějším členem SKD PIT z řad
mladých kněží byl současný příbramský farář P. Pavel
Dvořák (narozen 1951). Do sdružení vstoupil ihned po vysvěcení
(v litoměřickém kněžském semináři byl vzhledem ke kladnému
postoji k SKD přezdíván ,,generálem bez vojska") a velmi
brzy zastával přední funkce (např. člen českého i federálního
výboru sdružení, člen ústřední rady České katolické
charity). Dle kádrového posudku církevního sekretariátu se
,,jedná o mladého pozitivního duchovního, který ochotně
spolupracuje se státní správou v duchu státní církevní
politiky, velmi ctižádostivého, avšak ovladatelného." Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
Charakteristika kandidátů předsednictva severomoravského
krajského výboru, nedatováno. Dvořák se také velmi brzy (1975)
stal spolupracovníkem StB (krycí jméno Vyškovský). Archiv
Ministerstva vnitra České republiky, sbírka registračních
protokolů, zápis k r. č. 18204 Ostrava. Na Slovensku aktivně
působil v SKD PIT P. ThDr. Pavol Čech (narozen 1943),
v současnosti farář v Hažíně (okres Michalovce).
Stal se zakládajícím členem sdružení, v němž mj.
vykonával funkce člena federálního výboru i jeho tiskové
komise a současně tajemníka východoslovenského krajského
výboru. V letech 1981-1990 zastával post tajemníka
Biskupského úřadu v Košicích. V souvislosti
s nástupem do vyšších funkcí byla zahájena jeho
spolupráce s StB, kde od r. 1975 působil jako agent s krycím
jménem Pavel (správa StB Košice, r. č. 10410). Po roce 1989 mj.
několik let přednášel církevní dějiny na prešovské
řeckokatolické teologické fakultě. Cf. Lexikón
katolíckych kňazských osobností Slovenska.
Bratislava: LÚČ 2000, s. 203; Ústav
pamäti národa
[online]. Dostupné z
http://www.upn.gov.sk/regpro/zobraz.php?typ=kraj&kniha=8&
strana=60&zaznam=4972
[cit. 19.06.2008].
37 Odpor
vůči SKD
PIT ze strany skryté církve byl samozřejmostí, poněvadž celé
její působení souviselo s odporem vůči poměrům, jež
v podmínkách komunistického režimu existovaly, a sdružení
bylo součástí těchto poměrů. Např. tajný biskup J. Ch. Korec
na adresu členů PIT prohlásil: ,,Je to nejhorší pohoršení,
které dala část kněží na Slovensku věřícím a Církvi za
dlouhá staletí - neuposlechnout výslovný příkaz Církve a
nástupce sv. Petra" (dekret Quidam episcopi, pozn. aut.).
KOREC, Ján Chryzostom. Od barbarskej noci. Na slobode.
Bratislava: LÚČ 2005, s. 355.
38 Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2005-03-04]. Např. v průběhu 1. poloviny 80. let
byla mnoha členům sdružení církevními sekretariáty udělena
mimořádná finanční odměna, a to od tří do šesti tisíc Kčs.
Ovšem organizátoři korupce si počínali korupčně sami a na
federálním církevním sekretariátě putovalo část odměn do
jejich kapes. Když to vyšlo najevo, byl v r. 1983 donucen
k rezignaci jeho dlouholetý ředitel Karel Hrůza.