Stalo se v poslední
době jistou módou snižovat ekumenické hnutí, stěžovat si na
nedostatečný pokrok, ukazovat na překážky blokující diskusi o
naléhavých otázkách, která měla podle našich představ
postupovat mnohem rychleji. Někteří se dokonce ptají, zda dialog
mezi církvemi jako takový má smysl, a představují si jakési
dočasné moratorium, kdy bychom se v očekávání lepších dnů
mezitím zabývali aktuálnějšími problémy, například dialogem
mezináboženským.
Je pochopitelné, že
nadšení v jednotlivých církvích a komunitách křesťanů dnes
již není stejné jako bezprostředně po druhém vatikánském
koncilu, kdy se dlouhodobé úsilí průkopníků dostalo jako celek
do povědomí křesťanů, a každý se cítil pozván k účasti
na objevování, setkávání se a sdílení mezi sestrami a bratry v
Kristu, tak dlouho oddělenými a odcizenými, nyní o to více
okouzlenými z nově nabytého přátelství. Ekumenické hnutí
skutečně ztratilo schopnost oslovit širší křesťanské
prostředí, ale neplatí to v současnosti, přinejmenším ve světě
západního křesťanství, pro všechny oblasti aktivity našich
církví, které se vyrovnávají s masivní sekularizací moderní
a postmoderní společnosti a bolestně zakoušejí úbytek
životní síly a možností činnosti?
V tomto smyslu by se
snad dalo říci, že krize ekumenismu - jedná-li se skutečně
o krizi - je jen jedním z projevů celkového ochuzení
církví, a zdá se nám o to citelnější, že představuje vlastně
výslednici mnoha nahromaděných slabostí. Přimlouval bych se
proto za to, abychom dnešní potíže ekumenismu nezveličovali -
nejsou totiž ničím jiným než jednou z mnoha stran krize, která
zasáhla nejen církve, ale samu víru, stále se vzdalující zájmům
současného člověka, to vše v kontextu globalizace, která stírá
regionální rozdíly existující v této oblasti.
Zní to možná překvapivě, ale
ekumenické hnutí se v jistém smyslu stalo obětí vlastního
úspěchu. Navzdory obecnému přesvědčení již dosažené
výsledky jsou natolik významné, že vlastně dalece překonaly to,
co tvořilo po dlouhou dobu, a ještě docela nedávno, samo jádro
„ekumenismu" v nejširším smyslu - totiž osobní, neformální
setkání, „rozbíjení ledů" a vzájemné objevování,
poznávání a sbližování po staletích nezájmu a zapomnění či
dokonce zášti a nepřátelství. Tento ekumenismus prostého
setkávání, dobrovolný a nezištný, byl natolik úspěšný, že
se mezitím stal čímsi samozřejmým. Již není třeba poněkud
úředním či konvenčním způsobem iniciovat vzájemná setkání.
Křesťané odlišných vyznání již
nečekají na pokyn ze strany svých duchovních pastýřů či na
výjimečné příležitosti, aby navazovali pevné osobní vztahy,
tak jak je přináší běžné soužití ve společnosti,
sousedství, spolupráce v zaměstnání nebo různých spolcích a
sdruženích, a samozřejmě i mezikonfesijní manželské svazky,
dnes mnohem jednodušší než v minulosti. Křesťané se dobře
naučili uznávat se navzájem a nečiní jim žádné potíže
vzájemně se setkávat, kdykoli jim k tomu život poskytne
příležitost. Mnohé z bariér padly samy od sebe, bezpochyby také
díky přispění ekumenického hnutí, ale stejně tak v důsledku
vývoje celé společnosti. V pluralistické a k náboženství
značně lhostejné společnosti samotná příslušnost ke
křesťanství, byť během dějin rozdělenému, poskytuje pro mnoho
věřících pevnou základnu a zdroj jistoty a stálý podnět k
navazování přátelských vztahů. V nich se spojuje vřelost v
osobní, lidské stránce a jistý respekt vzhledem k odlišnostem
daným jiným konfesním prostředím.
Ačkoli se dosažený pokrok těm,
kteří skutečně trpí rozdělením křesťanů, může zdát
nedostatečný a neuspokojivý, ve skutečnosti platí, že dialog
mezi církvemi dnes vstoupil do fáze v pravém slova smyslu
teologické. Ke slovu přicházejí odborníci a zabývají se
otázkami natolik komplikovanými, že by zbavily odvahy prosté lidi
dobré vůle, kdyby byli náhle před podobné záležitosti
postaveni. Ekumenický dialog se stává stále více věcí
specialistů, zapojených do společného hledání teologických
formulací, které by mohly snížit napětí plynoucí z rozdělení
a zároveň by neubíraly z bohatství daného rozmanitostí
jednotlivých tradic. Přiznejme si, že pro velkou většinu
křesťanů, dokonce i těch vzdělaných, jsou takové diskuse
dokonale temné a neprostupné, a může se jim zdát, že dialog se
zadrhl, třebaže ve skutečnosti postupuje, byť pomalejším tempem
než dříve. Díky úsilí předcházejících generací je totiž
dnes možné a dokonce nutné věnovat se obtížným a složitým
otázkám, na které se dříve nedostávalo.
Naléhavou se stává otázka, jak
dosáhnout toho, aby výsledky práce specialistů nalezly konkrétní
výraz v životě církví, i kdyby to měla být jen symbolická
rovina, například v podobě slavnostních shromáždění, při
jejichž příležitosti jsou vydávány texty dosvědčující
dosaženou shodu, třeba jen v omezeném rozsahu. Skutečným
problémem není ekumenický dialog jako takový - ten pokračuje
svým stálým tempem, a zkušenost nás naučila obezřetnosti
před uspěchanými projevy shody, které nemohou přinést užitek,
protože nezasáhnou a neosloví větší množství křesťanů
jednotlivých církví. Co je naléhavě potřeba, je skloubit práci
teologů, která je o to více reálná, oč méně pozornosti
vzbuzuje, a dokáže dosáhnout skutečné hloubky, se samotným
životem církví, v jejichž jménu a pro jejichž prospěch se toto
náročné hledání odehrává. Církví, jež jsou dnes oslabené a
jsou nuceny válčit na stále více frontách.
Ekumenické hnutí se dnes také musí
vyrovnávat s konkurencí v podobě mezináboženského dialogu, i
když by se vlastně mělo jednat o dva směry navzájem se
podporující. Pokud totiž křesťané nejsou schopni přijímat
různost v prožívání téže náboženské příslušnosti, jen
těžko by mohli kohokoli přesvědčit o tom, že jsou schopni
dialogu s jinými náboženstvími a duchovními tradicemi. A naopak,
ekumenický dialog křesťanů mezi sebou by jen těžko unikl jisté
zahleděnosti do sebe sama, kdyby nebyl stále konfrontován s
realitou okolního světa, především s mnohostí odpovědí na
základní otázky po smyslu života, postoji vůči smrti,
budoucnosti světa a lidstva, poskytované učením a praxí
ostatních náboženství. Je tedy jasné, že ekumenický a
mezináboženský dialog se od sebe nedají oddělovat. Již daleko
méně jasné je to, co z těchto dvou naléhavých úkolů je na
daném místě a s danými prostředky prioritou. Zdá se, že z
mnoha důvodů je aktuálnější dialog mezi světovými
náboženstvími, jejichž vzájemné vztahy v obrovské míře
ovlivňují mezinárodní situaci a vztahy mezi národy a státy. Na
mnoha místech světa mír ve společnosti do velké míře závisí
na kvalitě poměru mezi náboženskými skupinami - což už
díkybohu není případ vztahů mezi jednotlivými křesťanskými
konfesemi.
Kulturní a sociální danosti, jež s
sebou nese fenomén globalizace, mají za následek upření
pozornosti na velké rozdíly a otázky, například vztah mezi
„abrahámovskými" náboženstvími vzešlými z prostoru
Středomoří a Blízkého východu (židovství, křesťanství,
islám) na jedné straně a velkými duchovními tradicemi Asie
(hinduismus, buddhismus) na straně druhé. V jejich stínu zůstávají
méně výrazné rozdíly, jako například mezi jednotlivými proudy
v křesťanství. Tato pozornost upřená k neznámému, či dokonce
fascinace cizím a exotickým, je podporována snadností komunikace
v dnešní „globální vesnici", a posilována stejně tak
informačními technologiemi jako přesuny samotného obyvatelstva,
ať již mají charakter turistiky, přesunu z důvodů ekonomických
nebo migrace v pravém slova smyslu. Ať již jsou způsoby kontaktu
s „cizím" jakékoli, cizí a exotické je dnes prostě v
módě, a poskytuje jakési vytržení ze zajetí vlastního místa a
tradice. Dokonce i pojem „spiritualita" jako takový se dnes
spojuje s únikem z okovů každodenní skutečnosti, spíše než s
proměnou uskutečňovanou v samém srdci konkrétního života s
jeho sociálními, kulturními a náboženskými danostmi.
Zajisté, nemůžeme než s radostí
přivítat živý zájem, který obyvatelé staré Evropy, ať již
vědomě či nevědomě formovaní křesťanskými představami a
tradicemi, projevují tváří v tvář náboženským směrům
Dálného Východu. Takové vykročení ze soustředění na sebe
sama svědčí o reálné možnosti přijímat druhé s vědomím, že
sama rozdílnost může být vnímána jako něco pozitivního, jako
zdroj obohacení. Na druhé straně snad je možné si postesknout
nad tím, že tato záliba v jinakosti, typická pro postmoderní
společnost, více zvědavou na vše nové než toužící po
jednotě, přispívá k poklesu zájmu o ekumenické hnutí. To
je považované často za pouhou hru jemných variant v rámci celku,
který je nakonec mnohem homogennější, než by tomu nasvědčovaly
oficiální projevy představitelů jednotlivých konfesních
společenství. Obtíž přitáhnout pozornost k rozdílům vnímaným
jako jemné a nepodstatné je o to obtížnější, jedná-li se o
vztahy mezi církvemi vzešlými z téhož historického základu,
vycházejícími z téhož kulturního dědictví, a prožívajícími
své spory v rámci jednoho regionu. A tak evropský
protestantismus a západní latinský katolicismus, navzdory
oboustrannému úsilí vysvětlit a napravit (někdy však bohužel i
prohloubit) příčiny a motivy rozdělení, jsou pro mnoho obyvatel
západní Evropy natolik blízké, že prostě postrádají ono
kouzlo neznámého, jež je základem živého zájmu o druhého.
Takové vytržení z vlastního
prostředí je o to snadnější, když zakořeněnost v určité
kultuře a historický vývoj zapříčinily hluboké a podstatné
rozdíly. Pro křesťany evropského Západu v sobě tradice
východních pravoslavných církví mají velkou přitažlivost,
vycházející z jisté jinakosti a exotičnosti, projevující se v
umění a liturgii. Tato přitažlivá síla přitom nemusí být
nutně spojena se zároveň probíhajícím seriózním studiem
spirituálního a teologického bohatství východních církví.
Podobně je tomu v případě nových církví, které přinášejí
novou tvář a podobu, spojenou často s jinými kulturními
tradicemi, než je tomu u „starých" církví Evropy. Dá se
říci, že ekumenismus trpí tím, že jednotlivé oddělené církve
nejsou navzdory všem vzájemným odlišnostem schopny nabídnout
takový typ „cizosti", který by byl schopen upoutat pozornost a
zájem veřejnosti, zvyklé na širokou a pestrou škálu kultur a
náboženství, nebo jinak řečeno - více prahnoucí po exotice
než po žitém dialogu. I tady ale platí, že překážky, s nimiž
se ekumenické hnutí musí vyrovnávat, lze také chápat z té
lepší stránky: v éře globalizace médií a kulturní turistiky
má možná dialog mezi církvemi úspěch o to menší, oč větší
je reálná blízkost, kterou církve a křesťané ukazují těm
„venku".
Nabízejí se tedy otázky. Máme se
smířit s tímto jistým upozaděním ekumenického hnutí, které
je redukováno na souhrn více či méně důvěrných setkání,
jakýchsi expertních klubů, které projednávají specializované
otázky, bez reálného dopadu na život věřících či na svět
médií, pro něž je vždy přitažlivější široký horizont
globalizace než dění chápané jako „pouze" regionální? Máme
přijmout jako dané, že křesťanské konfese jsou dnes zapojeny do
úsilí upevňovat vlastní kolektivní identitu, ať již
definovanou nábožensky či jinak, v jisté protiváze globalizace,
chápané jako ztráta specifických hodnot, národních a etnických,
kulturních či spirituálních? Máme se přizpůsobit obecně
přijímanému pohledu a uznat, že naléhavost mezináboženského
dialogu si vyžaduje jisté „ekumenické moratorium", čekání
na klidnější dobu, v níž by církve měly lepší podmínky k
řešení svých vlastních otázek a rozporů?
Podle mého názoru si všechny tyto
otázky zaslouží rozhodnou odpověď - ne. Začněme s onou
tendencí k jistému „stažení se do sebe", ať již etnické či
kulturní. Zamyslíme-li se skutečně do hloubky nad našimi
dějinami, například nad nedávným osvobozením církví a národů
dlouho odsouzených k mlčení a snažících se znovu nabýt
samostatnosti a možnosti rozvíjet bez omezení svou identitu,
jakýkoli „útěk k sobě" se ukazuje jako neslučitelný se
samým základem křesťanství, jež přirozeně a nutně
přesahuje všechna rozdělení, podle principu univerzality
vyjádřeného apoštolem Pavlem: „Není už rozdíl mezi židem a
pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou." (Ga 3, 27-28)
Z tohoto důvodu
není možné nijak omluvit prodlevu či dokonce zastavení v
ekumenickém hnutí. Ať již jsou důvody jakkoli ušlechtilé,
inspirované nepopiratelnou lidskou moudrostí, neměly by nikdy
převážit absolutní imperativ daný samotným Pánem Ježíšem,
jak je vyjádřen v modlitbě za učedníky, jíž vrcholí Janovo
evangelium, a sjež má váhu skutečného testamentu, poslední
vůle. V pohledu čtvrtého evangelia Ježíšův odkaz učedníkům,
jeho poslední vůle, v sobě spojuje tři navzájem neoddělitelné
důrazy: poznání božského mystéria, zjevené skrze vzájemné
společenství Otce a Syna;
jednotu učedníků, nejenom jako příklad, ale v plném a živém
spojení s nekonečnou láskou Otce a Syna;
a konečně zvěstování a dosvědčování tohoto mystéria lásky
celému lidstvu, dosvědčování o to důvěryhodnější, když je
zviditelněno také jednotou mezi učedníky.
Ekumenismus jako
naléhavý úkol není proto ani plodem strategie s cílem naklonit
si veřejné mínění dnešní sekularizované Evropy, ani metodou
jak si získat moderního člověka strádajícího nedostatkem
spirituality. Před jakoukoli takovou kalkulací, třeba by i
sloužila dobré věci, je ekumenické hnutí přímým odkazem Pána
Ježíše Krista, který učinil v předvečer své velikonoční
oběti. Jako takové zavazuje všechny křesťany všech církví.
Jedná se o dvě navzájem spojená dění, na jedné straně oslavu
bez naší zásluhy darované milosti, božské lásky, jak se
projevuje v životě Trojice, a zároveň o dosvědčování
této božské lásky před všemi lidmi, bez jakéhokoli rozlišování
mezi nimi a s jediným cílem, totiž přivést je k tomu, aby i oni
žili touto láskou. Ekumenické hnutí není politický projekt,
který by měl za cíl zlepšit vzájemné vztahy mezi oddělenými
církvemi či ještě spíše jejich vztahy k dnešnímu světu,
poznamenanému sekularizací a náboženským pluralismem, ale prostě
a jednoduše odpověď na Kristovu výzvu a příkaz. Z perspektivy
samotného Krista, podle svědectví čtvrtého evangelia a se
vší vážností poslední, slavnostní modlitby adresované Otci,
není ekumenické hnutí ničím jiným než nezbytnou podmínkou pro
uskutečňování dvojího povolání křesťana, být svědkem Boha
lásky a rozhlašovat jej až do posledních konců země.
Dovedeno ke svému
vlastnímu christologickému a trojičnímu zdroji, mystickému
a biblickému, ekumenické hnutí si plně zaslouží adjektivum
„spirituální", a to ne ve významu neviditelné skutečnosti,
vzdálené od vší konkrétní realizace, ale v tom smyslu, že se
jedná o komunio se samým bytím trojjediného Boha, zjeveným skrze
vtělení Syna a jím uvedeným ve známost všem lidem. Ekumenické
hnutí se účastní na Tajemství, v plném teologickém významu
slova: ačkoli se týká člověka a předpokládá jeho aktivní
spoluúčast, je to především Boží dar, poznání milosti, díky
níž nám Bůh umožnil podílet se na své lásce, a to jednak v
sobě samém skrze společenství Otce a Syna, jednak mimo sebe
sama prostřednictvím misijního působení mezi lidmi. Proto by
bylo mylné, ne-li dokonce rouhavé, snižovat ekumenické hnutí
pouze na jeho konkrétní výsledky (společné deklarace, shody v
jednotlivých věroučných otázkách, vzájemná gesta pokoje a
usmíření). Jde totiž o tajemství, či jinak řečeno o pomalou
cestu lidstva k plnosti božské jednoty. Jejím znamením, bez něhož
se nelze obejít, jsou církve usilující o jednotu, tato jednota
však zároveň kruh křesťanských církví překračuje, vždyť v
Božím plánu není nic menšího než celek lidského rodu,
zasazený do jednoty universa.
Jako každé
tajemství, ekumenické hnutí má svou tvář neviditelnou, již je
schopen zachytit jen Bůh sám, a tvář viditelnou, svěřenou
odpovědnosti jednotlivých církví a povolanou k tomu
vyjadřovat se nejen v rovině právní a instituční, ale, a snad
především, v rovině symbolické. Jak již bylo řečeno, právě
tato symbolická úroveň je dnes obzvláště ohrožena a potýká
se s nesnázemi, tak jak se z myslí křesťanů vytrácí vědomí
mystická dimenze jednoty, která je bezpochyby hlubší a
podstatnější než všechny naše ekumenické počiny a aktivity.
To nic nemění na tom, že tyto jsou nezbytné, a dokonce i
negativní zkušenosti, zablokování dialogu či slepé uličky,
mohou pomoci v cestě vpřed, vezmeme-li si z nich náležité
poučení.
To, že dnes mluvíme
o spirituálním, duchovním ekumenismu, není pouze odkazem k místní
lyonské tradici, na jejímž počátku stál abbé Paul Couturier, a
nejvíce ji posunula vpřed zapálenost a metodičnost komunity z
Dombes, ale je to především proto, že se tím vyjadřuje sama
povaha ekumenického hnutí. Není to totiž jen lidské dílo,
závislé zcela na našem počínání, a proto tak zásadně
ovlivnitelné našimi selháními a zradami, ale dílo samotného
Boha, uskutečňované v nás a skrze nás, a to za předpokladu, že
poskytneme sami sebe jako prostředky vhodné a ochotné k tomuto
božskému dílu, jež je čirou milostí a zároveň svěřeno
našemu jednání. Jednota křesťanů a ekumenické hnutí, jež
je nástrojem k jejímu dosažení, jsou spojené s obrácením,
vyzývají ke skutečné zkoušce svědomí, stejně tak každého z
nás jako těch institucí a organizací, jimž se pokoušíme
sloužit, a ovšem i našich církví. A to na všech úrovních
jejich hierarchie včetně těch nejvyšších. Jim bychom neměli
připisovat veškeré obtíže, s nimiž se naše úsilí setkává,
ani očekávat, že ony samy budou schopny zastat úkol svěřený
Božímu lidu v jeho celku.
Ekumenismus je tedy
především spojen s vírou, jinak řečeno se schopností být
otevřený k přijetí Božího daru, který je nyní přítomen
částečně a v budoucnosti se naplní bezezbytku. To předpokládá,
že každý křesťan, každá církev taková, jaká skutečně je,
podstoupí úkol obrácení, návratu k sobě samé - podle významu
řeckého slova metanoia - a v sobě samé, ve své tradici nalezne
ty vpravdě evangelijní vlastnosti. Ty pak jako takové budou moci
rozpoznat i druzí, pokud ovšem budou sdělovány jako vstřícné,
otevřené poselství, bez výlučnosti a křečovitosti.
Připomíná to
dávný symbol kola s paprsky na obvodu: každá z konfesních tradic
jakoby zaujímá místo po obvodu tohoto kruhu, a Kristus, jediný
pán všech církví, je jeho středem. Každý z bodů po obvodu
kruhu se může přiblížit k jeho středu jen tak, že vyšle
paprsek, který směřuje ke středu kruhu. Když takto každá
tradice, každá církev vyšle svůj paprsek ke středu kruhu,
zjistí možná s překvapením, že se tím dostává také stále
blíž k paprskům ostatních. A tak se dá také říci, že
skutečné setkávání bodů na obvodu kruhu (jednotlivých, od sebe
oddělených tradic) se děje nikoli jejich vzájemnými kompromisy a
přibližováním po povrchu, ale tím, že se společně vydají na
cestu obrácení, do pohybu k jejich společnému středu, ke Kristu
a pravdě evangelia, a budou tak zároveň věrné i samy sobě,
svému nejvlastnějšímu určení.
Takové obrácení,
metanoia, církví předpokládá u každé z nich vysokou
vnímavost k podnětům vycházejícím z jiných tradic, ať
již se to děje přímo ve formě upřímného a poctivě
vedeného dialogu, nebo nepřímo pouhým uvědomováním si
vzájemných rozdílností, které ovlivňují způsob prožívání
věrnosti evangeliu, tak jak každá z církví má svůj vlastní a
specifický. Bylo by něčím podivným a nesprávným, kdyby se
jakákoli z církví stavěla zcela nevšímavě k základním
otázkám a problémům, s nimiž se vyrovnávají jiné církve,
nebo kdyby si na základě vlastní tradice osobovala právo soudit
zvnějšku druhé. Zdravé ekumenické vztahy, jak nás poučuje výše
načrtnutý obrázek kola s paprsky, znamenají tolik, že když se
jedna z církví ocitne tváří v tvář změnám probíhajícím v
církvi jiné, měla by se nejprve ptát sama sebe, co v této
konkrétní situaci a vývoji druhé církve může být pro ni samu
pomocí, inspirací. Takto všechny naše církve neustrnou ve
sterilní obraně již dobytých pozic na obvodu kruhu, ale budou se
navzájem povzbuzovat a podněcovat na cestě obrácení, návratu do
středu. Cesty jednotlivých církví přitom nebudou čistě
paralelní, protože začínají z odlišných výchozích bodů, a
přibližují se sobě navzájem, jak jsou stále blíže svému
společnému cíli a středu.
Tak jako každé
přirovnání, je i právě vykreslený obrázek nedokonalý a je
možné jej za leccos kritizovat. Dovolím si ale s pevnou vírou
tvrdit, že ani často příliš odbornický charakter teologických
diskusí, ani zděděné a pevně zakořeněné tradiční postoje,
poskytující v nejisté době jako je ta naše jakýsi pocit
jistoty, ani strach z toho, že se rozkolísají křehké vnitřní
rovnováhy mezi jednotlivými pozicemi v církvích, nic z toho
nás nemůže odradit od toho prožívat naši ekumenickou budoucnost
jako duchovní proces, jehož průběh nemůžeme mít plně ve své
moci, a tím méně jsme schopni rozhodovat o jeho cíli. Tak jako
při obrácení: nevíme, kam směřujeme, a nemůžeme dopředu
znát, jaké budou etapy naší cesty. Boží iniciativa, Boží dar
nás předchází, povolává nás a zároveň nás překvapuje.
Odhaluje nám, kolik toho v nás samých neznáme, a učí nás
poznávat se v nových, překvapujících souvislostech. Kéž by
takové bylo i skutečně duchovní, spirituální ekumenické hnutí!
A taková cesta je
opravdu možná. Dosvědčuje nám to zkušenost komunity z Dombes,
která neměla a nemá jinou ambici než být jakousi laboratoří ve
službě církví, nechce posuzovat jejich kroky a rozhodnutí ani si
osobovat jakoukoli formu církevní autority. Nejde v ní o nic
jiného než společně vstoupit do atmosféry modlitby, která je
jako taková otevřená pro druhého a směřuje ke skutečnému
společenství, komuniu. Pak je možné začít vést skutečný
dialog, vedený dvojím zájmem - přiblížit a objasnit
partnerovi v dialogu, kdo jsem a o co mi jde, a otevřít se
pochopení toho, co mi partner představuje jako svou vlastní
identitu. Takový dialog ovšem není možný bez náročné a
zároveň účinné metody a jistého řádu. Pochopíme to lépe,
podíváme-li se povahu prací, vydaných úsilím skupiny z Dombes.
1.
Přednost má přístup historický, který spočívá v tom, nechat
před sebou probíhat společnou, mnohdy tak odlišnou minulost, s
pozorností upřenou jak na okamžiky společenství a shody, tak na
období krizí a střetnutí.
2.
Konfrontace takto nabytých zkušeností s biblickými texty, které
mají kritickou a zkušební funkci, a pomáhají k přesnějšímu
rozeznávání a rozlišování sporných bodů, stejně jako k
nalézání a rozpoznávání klíčových spojujících skutečností,
jež mohou pomoci překonat rozpory a nedorozumění.
3.
Pokus o společnou teologickou formulaci problémů, která je
objasňována pomocí faktů získaných ze studia dějin a
stimulována a posouvána vpřed biblickým poselstvím. Nelze ovšem
ztrácet ze zřetele nutnost náročné hermeneutické metody, která
spočívá v nalezení společného jazyka, jenž by dokázal smířit
bohatství jednotlivých tradic a společnou touhu po obnově.
4.
Nebojácné vznášení výzev směřujících k obrácení církví,
počínaje zcela konkrétními a jasně formulovanými body, s cílem
rozpohybovat proces vzájemného přibližování, vycházející ze
samotného základu společné víry.
Cílem přitom není
vymazat všechny rozdíly, ale pochopit, proč a jak se staly tím,
co působí rozdělení, a společně cestou studia a dialogu
pracovat pro to, aby tyto odlišnosti již více nerozdělovaly.
Tento přístup nepředstírá, že již existuje dokonalá jednota.
Snaží se jen o překonávání toho, co rozděluje, pokouší se
zařadit odlišnosti do reálných souvislostí, tím je učinit
pochopitelnějšími a ukázat, co vše se za nimi skrývá. Takový
postup vlastně není ničím jiným než autentickým obrácením,
konverzí realizovanou v rovině teologického uvažování. Jde mu o
to odstranit překážky, jež se nahromadily během staletí, a tak
vyčistit cestu, po níž k nám přichází božský dar jednoty, v
takové podobě, kterou si nejsme schopni ani představit, a s
velkomyslností, jež nás zanechává v němém úžasu. Skutečnost,
že jednota není plodem naší snahy, ale je nepředstavitelnou a
úžasnou budoucností, nás ani na okamžik nezbavuje vpravdě
prorockého úkolu, po vzoru Jana Křtitele připravovat cestu, jako
neúnavní stavební dělníci, pokoušející se přemístit celé
hory, tak aby jednoho dne, kterého se oni sami již jistě
nedočkají, tudy mohla projít vytoužená cesta.
Naše církve jsou
samozřejmě pozemské instituce, nemohou se obejít bez své
historicky dané podoby, která vždy do značné míry odpovídá
společnostem je obklopujícím. To platí pro způsoby řízení a
organizační strukturu církví. Bylo by jistě svůdné pokoušet
se vytvořit v představách institucionální podobu očekávané
církevní jednoty, jak by asi vypadala podle dosavadního
historického vývoje. Nemůže být zakázáno snít, dokonce může
být i inspirující představovat si různé potenciální modely...
Popravdě řečeno však nejen že toho nejsme schopni, ale ani
bychom neměli předjímat to, co nám Bůh daruje na konci naší
cesty. Máme se soustředit na urovnávání cest, narovnávat příliš
klikaté zatáčky, snižovat příliš vysoké pahorky, vztyčovat
mosty přes propasti, upevňovat nestabilní podloží. To znamená
neustávající práci, často neviditelnou a s omezeným
bezprostředním efektem. To také znamená, že žádná příležitost
a žádný podnět, ani ten nejnenápadnější, nesmí zůstat
nevyužit. A znamená to také, že přešlapy a neobratnosti, pokud
již k nim dojde, budou neprodleně vysvětleny, omluveny a
odpuštěny.
Není přijatelné jakkoli přispívat
k rozmnožení počtu překážek oddělujících od sebe jednotlivé
církve, ať již vinou hlouposti či prosté nevědomosti. Tak jako
vztah lásky, dialog mezi církvemi je prožíván každý den v těch
nejběžnějších situacích a skutečnostech, a skládá se z
vzájemných projevů něžnosti a pozornosti. Předpokládá
trpělivost a shovívavost k druhému. Živí se a sílí z hlubokého
zájmu o druhého. Tak jako v lásce, odlišnost je přijímána
jako obohacení. Vždy je přítomná touha lépe poznat a hlouběji
pochopit druhého, a to s vědomím, že druhý zůstává vposledu
tajemstvím, které není možné zcela objasnit. Lépe poznat a
hlouběji pochopit, abychom mohli lépe a více milovat. Bez tohoto
mystického a spirituálního rozměru, který není ničím jiným
než láskou samou, v nejplnějším významu agapé, prožívané v
Kristu a skrze Ducha svatého, je dialog mezi církvemi vždy v
nebezpečí, že se omezí na věci tohoto světa a bude nakonec
sloužit jen lidským zájmům.
Odvážím se říci, že ekumenismus
nemůže být jiný než „duchovní". To je bezpochyby příčinou
jeho slabosti ve srovnání s velkými plány a představami v dnešní
éře globalizace. Ale zároveň je to zdrojem jeho síly. Tak jako
zde v Lyonu Paul Couturier, neúnavný a odhodlaný přinášet
pochodeň evangelijního poselství kamkoli přišel, který
nevyhledával příležitost k provokování církevní hierarchie a
netlačil násilně události dopředu, ale snažil se především
prožívat setkání v každodenním životě, v rodinách a
sousedstvích, v komunitách a farnostech, regionech a zemích, a na
všech místech, kde by konfesní rozdílnost mohla být nejen
příčinou pohoršení a utrpení, ale možná spíš příležitostí,
výzvou, důvodem, proč žít a přinášet svědectví!
Y.-M.
Blanchard je členem ekumenické skupiny z Dombes. Jako teolog
se specializuje na biblické jazyky, řečtinu, hebrejštinu,
syrštinu a aramejštinu, dále na patristickou a ekumenickou
teologii. Je profesorem na Katolickém institutu v Paříži a
katolickým knězem v diecézi Poitiers.
Písemnou
verzi přednášky na 40. konferenci Mezinárodního
ekumenického sdružení přeložil Filip Outrata.