(dokončení
z minulého čísla)
7.
Společenství
„Jsme
křesťané, neboť skrze křesťanské společenství se můžeme
setkat s Kristem, slyšet jeho slovo a odpovědět na ně ve
víře. Shromažďujeme se při bohoslužbě, které můžeme
naslouchat a opět ve společenství svou víru vyjádřit; a skrze
toto vyjádření ji obnovit a prohloubit." 1
Liturgie
se uskutečňuje ve společenství věřících, a proto každá
z předchozích kapitol nějakým způsobem připomněla účast
celého společenství na liturgickém dění.
II.
vatikánský koncil přinesl nový pohled na úlohu společenství.
Odvrací se od podoby shromáždění, pasivně odkázaného na
službu kleriků, kteří jediní mohli dříve mít účast na
liturgickém konání, a navrací slavení eucharistie do středu
života církve.2
Společenství je nyní chápáno jako subjekt liturgie a vedle
eucharistie se nově (či opět) i v něm, jakož i v osobě
předsedajícího a ve Slově zdůrazňuje autentická přítomnost
Kristova.3
O
shromáždění věřících se zmiňují různým způsobem oba
dokumenty Universa Laus (UL):
Shromáždí-li se lidé v Ježíšově jménu (UL I.
1.1); Společný zpěv shromáždění (UL I. 3.6); Liturgie
nemůže existovat bez společného naslouchání Božímu Slovu
(UL II.1.4); Zpěv sjednocuje
jednotlivé osobnosti se společenstvím (UL
II. 2.3); Zpěv
společenství je vždy možný, ale pokaždé probíhá v hledání
jeho vlastního naplnění (UL II.
2.10); Hudba a zpěv vybízí skupinu
a jednotlivce v ní k vytvoření jedné bytosti. (UL
II. 3.2)
I.
dokument hovoří o hudbě bohoslužby, jež „je shromáždění
předkládána jako symbolické znamení toho, co je slaveno." (UL
I. 4.1) Tento motiv je v II. dokumentu svým způsobem
opět vyzdvižen, ale s poněkud změněným poukazem na jeho
předmět. II. dokument přesouvá pozornost ke „zpívajícímu
tělu členů společenství", jež coby symbolické znamení toho,
co je slaveno, nabízí tomuto společenství samo sebe. Hudba
už není jen poukazem na to, „co je slaveno", ale „dovoluje...
všem se sjednotit" a „bez
ohledu na odlišnosti se stát jedním tělem." (UL
II. 3.1)
Z takového
společenství nemá být nikdo vyloučen (srov. UL II. 3.1). Proto
se i od hudby vyžaduje, aby dokázala „vytvořit
prostor mystické jednoty" a
vybízet „skupinu a jednotlivce
v ní k vytvoření jedné bytosti".
(UL II. 3.2)
Hudební
praxe minulých staletí předpokládala jasné rozlišení mezi
hudbou církevní a světskou. Dnes však zaznívá požadavek
poněkud odlišný - hudba, jež má zaznít při liturgii by měla
korespondovat s hudebním jazykem, který je celému
společenství známý a srozumitelný. Hudba tedy nemá mít nijak
„univerzální" či „uniformní" charakter, společný všemu
křesťanstvu, kterému by se věřící při bohoslužbě měli
podřizovat. Naopak, ona sama
by měla vyjít vstříc jejich potřebám, být v souladu
s kulturními zvyklostmi, brát ohled na věk a potřeby
shromážděných.4
Tento požadavek zaznívá již v I. Dokumentu: „Liturgický
úkon je společné konání určitého shromáždění, které se
sejde v určitý čas na určitém místě. Slovo, zpěv a hudba
se týkají bez omezení každého přítomného." (UL
I. 3.2)
II.
dokument dodává myšlenkám o společenství další, sociální
aspekt, který přesahuje hranice liturgie a dotýká se i ostatních
oblastí každodenního života.
S
jeho poselstvím korespondují například i slova apoštolského
listu Jana Pavla II. Mane
nobiscum Domine, který
rovněž vybízí k vyjití za hranice chrámu i okamžiku,
v němž je liturgie slavena, neboť: „Křesťan, který se
účastní slavení eucharistie, učí se od ní být podněcovatelem
společenství, míru a solidarity
ve všech životních situacích."5
Pravost našeho slavení neprokážeme úzkostlivým dodržováním
předepsaného ritu, ale láskou a „starostlivostí o ty, kdo jsou
v nouzi."6
Kvalita
společného prožívání liturgie je pro II. dokument Universa
Laus jednou ze základních podmínek k plnohodnotnému
slavení bohoslužby a hudba či společný zpěv jsou jedinečnou
skutečností, jež je může spoluutvářet. II. dokument vyzdvihuje
(v návaznosti na I. dokument) význam společenství
označením křesťanské praxe za cosi „bytostně společenského"
(srov. UL II. 2.4; UL I. 2.4), co nás vyzývá k naslouchání
druhým, tedy k vyjití ze sebe sama, abychom mohli pozorně
naslouchat zpěvu společenství a plně si uvědomovat „každodenní
konkrétní přítomnost těch, kdož jsou našimi bratry a
sestrami". (UL II. 2.5)
7.1
Slavení jedním srdcem, jedním hlasem
„Naše hlasy se nikdy nesmí odchýlit od jednohlasu, ale spíše
na něm mají být založeny. Je chybou, pokud jeden couvá, zatímco
se druhý žene vpřed, pokud jeden prosazuje svůj hlas, zatímco
druhý docela přestane zpívat. Každý se musí pokusit smísit
jejich hlas v jeden hlas chóru, bez napodobování citar, jež
se okázale snaží strhnout na sebe pozornost. Vše musí být
předestřeno před zrak Boží, ne z touhy potěšit lidi či
sebe sama."7
(Nicetas z Remesiana, 5. stol.)
Liturgie
je zajisté záležitostí celého společenství, ale svou funkci
bezezbytku naplňuje pouze tehdy, může-li se jí každý
plnohodnotně, sám za sebe, aktivně účastnit. II. dokument tento
požadavek předkládá ve všech obrazech, které jsem doposud
zmiňovala. Všemi disponuje každý zvlášť i celé společenství
- naslouchání,
čistě individuální akt, který však přivádí naslouchajícího
k pozornému přijetí ostatních; tělo
jako nástroj komunikace, základní znak lidské identity na jedné
straně a na straně druhé toto tělo odevzdané a propojené
s ostatními v „tělo jediné" (srov. UL II. 2.12); či zpěv
jednoho každého v souznění s hlasy společenství.
Sacrosanctum
concilium (SC)
, jakož i dokumenty o liturgické
hudbě, jež přišly po II. vatikánském koncilu, včetně I.
dokumentu Universa Laus
připouštějí, ba doporučují při výběru repertoáru
přihlédnout k prostředí a zvyklostem jednotlivých
společenství slavících liturgii - přesto se nikdy nevzdálily
myšlence jednohlasu. II. dokument Universa
Laus nám tento obraz předestírá
snad nejvýmluvněji.
Sacrosanctum
concilium nás zpravuje o tom, že
„matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni
k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických
úkonech" (SC 14), z které mají čerpat „skutečně
křesťanského ducha." (SC 14) Texty a obřady je pak třeba
upravit tak, aby byly snadno srozumitelné a lid na nich mohl mít
„plnou účast, aktivní a v duchu společenství. (SC
21) Věřící nemají být přítomni tajemství víry jako „stranou
stojící a němí diváci", ale mají mu „pomocí obřadů a
modliteb" dobře porozumět. (srov. SC 48)
V II.
dokumentu najdeme mnoho podobných motivů. Zmínila jsem
„jednohlas", avšak ne ve smyslu doslovném, pouze jsem si tento
termín hudebního názvosloví vypůjčila, abych mohla lépe
přiblížit poselství II. dokumentu. Jeho třetí kapitola je
uvedena nadpisem „Slavení jedním srdcem a jedním hlasem".
Nejedná se o hlas sjednocený po vzoru gregoriánského chorálu. Na
prvním místě ani „hlas" nestojí, ale je zmíněn až za
„srdcem", které má jako první být tím, co vede k jednotě,
upevňuje ji a dává jedinečným způsobem zaznít hlasu
společenství.
Ohlédnu
se nyní zpět k citátu v úvodu této kapitoly. Je v něm
líčena potřeba jednohlasu, jehož rytmu, tempu i melodii by se
všichni bezezbytku měli přizpůsobit. Jeho úkolem zde je sklonit
se před Boží tváří, bez přílišného ohledu na ty, kdož se
klaní. Taková představa působí poněkud syrově, nevlídně a
nevzbuzuje zrovna touhu se k tomuto zpěvu připojit.
II.
dokument jakoby volil pro cestu ke stejnému cíli zcela opačný
výchozí bod. Již poukaz na „slavení" vzbuzuje dojem čehosi
radostného, co se neodehrává v osamocení, ale dává tušit
příslib setkání, z nichž se nelze, než těšit. První rovina
tohoto setkávání se odehrává mezi slavícími navzájem. II.
dokument nenabádá k násilnému přizpůsobování se „zpěvu
společenství", ale poukazuje - podobně jako I. dokument - na
možné odlišnosti. Nedotýká se však již pouze rozdílů v
kulturních zvyklostech, ale obrací se přímo do středu
společenství, k odlišnostem jednotlivých osobností
slavícího shromáždění. Hudba a zpěv jsou pak prostředkem,
jenž dovoluje tyto odlišnosti přijmout, a aniž by byl kdokoliv
vyloučen se spojit v jediné tělo, vytvořit jedinou bytost. (srov.
UL II 3.1; 3.2) Připojení k hlasu společenství pak již není
nijak násilným, ale přirozeným, spontánním aktem, „mystickou
jednotou", „kde mohou lidské
bytosti sdílet skutečnosti,
jež jsou pro ně podstatné." (UL
I. 3.2)
II.
dokument nikterak nepopírá myšlenku „jednohlasu", ale cesta
k němu podle něj může vést
jen skrze vstřícnost a otevřenost druhým. Potom nám pozorné
naslouchání a zpěv dovolí opustit sebe samé a vyjít vstříc
ostatním. (srov. UL II. 3.1)
Tato
„otevřenost" a odevzdanost není pouhým vyjádřením soucitu
s každým, koho na této cestě potkáme, ale
přivádí nás dál, k Tomu, jenž je tím pravým „středem
liturgie".
O
bytostném propojení hudby a liturgie hovoří podobně například
i Dokument z Milwaukee, v němž se tvrdí, že píseň
křesťanské bohoslužby spojuje společenství s Kristem,
který je jejím zdrojem i
obsahem a zpěv společenství označuje za výraz Kristovy
přítomnosti.8
Až Jeho
přivítání uprostřed společenství je nejpodstatnější rovinou
onoho „setkávání".
Hlasy
věřících nemají při liturgii být ničím menším, než
připojením se k chvalozpěvu, který zní v domě Pána.
(srov. UL II. 3.2)
7.2. Úloha
hudebníků
„Zde pro věřící loudíš tón,
věz, nehraješ sám pro
sebe!
Vždy čistě, prostě, zbožně hrej,
bys
ducha jich vznes‘ do nebe!"9
Má-li
být hudební poloha liturgie vskutku kvalitní, prosta zbytečných
nahodilostí a nejistot, které by bránily svobodné a plné
participaci věřících, neobejde se bez poučeného vedení. Proto
následující kapitolu věnuji všem zodpovědným za toto
„soužití" hudby a liturgie.
„Hudba
je jazykem víry, který věřící potřebují k plné, vědomé
a aktivní účasti na liturgii. ... Naučit lidi jazyku hudby ,...,
znamená formovat společenství k poznávání jeho vlastního
hlasu. To znamená vést jej k tomu, aby uvěřilo, že jeho
zpěv je podstatný. Zpěv
společenství je ‚cantus firmus‘, na kterém je závislé
všechno ostatní hudební dění
v liturgii. Povzbudit tento postoj a vystavět důvěru
společenství v jeho vlastní zpěv je prvotní zodpovědností
každého, kdo vede liturgickou hudbu."
10
Nahlédneme-li
do dokumentů, jež se dotýkají liturgické hudby, shledáme i
v této oblasti nemalý posun v důrazu na charakter a
požadavky na hudební úřad.
Motu
Proprio Pia X. nás zpravuje
především o technických náležitostech, jimiž se má hudba
prezentovat. Přináší, z našeho pohledu velice přísná,
ustanovení o formě a „obsazení" jednotlivých hudebních
částí liturgie, v nichž hudebníkům zapovídá užívání
„klavíru, jakož i nástrojů hřmotných nebo rozmarných"11,
účast „takzvaných hudebních kapel" 12
a pouze zpěvákům přiznává „pravý liturgický úřad"13
- z čehož
ovšem vyvozuje například i nezpůsobilost žen k takovému
úřadu. (Pouze „osoby osvědčené zbožnosti a počestného
života, které svým zbožným chováním při liturgických úkonech
se ukazují hodny svatého úřadu, který vykonávají."14)
Dokumenty
II. vatikánského koncilu i ty, co po něm následovaly, již (jak
už bylo zmíněno) dovolují při výběru i provedení liturgické
hudby mnohem větší volnost, nekladou přímo tak striktní
požadavky na příkladnou osobnost kantora a ostatních muzikantů,
ale v každém z nich nalezneme v určité podobě
volání po jejich dostatečné poučenosti a vzdělání nejen
v oblasti hudby, ale i liturgie.15
Muzikantům přináleží úloha ne nepodobná roli vychovatelů, a
proto předně oni sami musí být řádně vzdělaní a poučení.
Často zaznívají výtky jako v předmluvě k Music
in Catholic Worship, že
„k službě v hudebním úřadu jsou obvykle zváni lidé
pro své hudební schopnosti, ale nikoliv kvůli znalosti liturgie,"
ačkoliv obojí by mělo jít ruku v ruce a být náležitě
rozvíjeno16;
či výzvy k posílení liturgicko-hudebního vzdělání
církevních hudebníků, jež by mělo zahrnovat studium historie
liturgické hudby, církevních dokumentů a především role hudby
ve společenství.17
Ani
I. dokument Universa Laus
nezůstává k tomuto tématu lhostejný. Zmiňuje „liturgické
funkce hudby", tedy rozmanitost hudby měnící dle požadavků
konkrétních částí liturgie, a připomíná tak, že „obeznámení
se s aspektem zaměřeným na určitý účel je nevyhnutelné
pro všechny, kdož mají zvláštní zodpovědnost za bohoslužbu"
(UL I. 7.3) V komentáři k tomuto dokumentu pak čteme, že
hudebníci se již nemohou prezentovat pouze svou hudební „výstrojí"
- svými hudebními znalostmi a dovednostmi, podobně jako
autor operního libreta musí být dobře obeznámen s nároky
tohoto žánru. Proto i ti, kdo se chtějí zapojit do služeb
liturgie, ji musí dobře znát a být srozuměni se skutečnostmi,
jež budou jejich počínání formovat.18
Mění
se i dříve obvyklá pozice hudebníků, kteří jakoby stáli mimo
liturgické dění - nyní jsou vtahováni do samého středu
společenství, jehož jsou součástí a kterému mají sloužit.
Právě motiv „služby" je v této souvislosti - jak
zakrátko osvětlím - charakteristický i pro II. dokument
Universa Laus.
Liturgical
Music Today označuje
přináležitost hudebníka k danému společenství za
prvořadou - „on, či ona je především členem společenství."19
A jako každý ve společenství je pak i on věřícím, s osobní
zkušeností víry a obrácení, s potřebou naslouchat evangeliu a
vyjádřit modlitbu.20
Není tedy žádným „zaměstnancem", či „dobrovolníkem",
ale „služebníkem,
tím, kdo sdílí víru, slouží společenství a vyjadřuje skrze
hudbu lásku k Bohu i bližním." 21
Vzpomeňme
na slova Motu Propria Pia X.
o „pravém liturgickém úřadě" zpěváků22
a postavme vedle nich citát Sacrosancta
concilia: „Také
přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového
sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu. Proto ať plní
svůj úkol s upřímnou zbožností podle řádu, jak se sluší
na tak vznešenou službu a jak to od nich právem požaduje
Boží lid." (SC 29)
Zdá
se, jakoby onen úřad, vykonávaný příkladnou osobou, sestoupil
z kůru doprostřed společenství a byl tak povýšen na
službu, aby se mohl tomuto společenství v plnosti vydat.
Nejedná se však o zcela nový směr, jímž by se liturgičtí
hudebníci měli až nyní začít ubírat, jako spíše o návrat
k praxi církve prvních staletí, kdy byla služba liturgického
zpěváka považována za řádnou liturgickou službu. Svědectví
o tom nalezneme v dokumentu Statuta
Ecclesiae Antiqua z let
476-485, v němž se dochovala promluva, již pronáší kněz
k žalmistovi během udělování ministeria:
„Vide
ut quod ore cantas, corde credas, et quod corde credis, operibus
probes."23
(„Konej tak, aby to, co zpíváš ústy, věřil jsi srdcem, a to,
co věříš srdcem, abys činy uskutečnil.")
Právě
tímto směrem se ubírá i text II. dokumentu Universa Laus.
Marně bychom v něm hledali konkrétní ponaučení jak,
kde, či jakou liturgickou hudbu předkládat, ale dozvíme se mnoho
o přístupu a výchozí pozici těch, kdo ji chtějí provozovat.
Hovoří o „služebnících Slova" a „služebnících
písně", jejichž „úkolem
je naslouchat společenství, aby probudili jeho vlastní hlas a
mohla svobodně zaznít jeho vlastní píseň".
(UL II. 1.10) Opět se zde setkáváme s motivem
„naslouchání". Tito „služebníci" jsou prvními
„posluchači Slova", a proto by jako první měli být
„naslouchajícími", mít „liturgické uši" (srov. UL II.
1.9) a umět prostřednictvím slova, písně, postoje, či ticha
„otevřít uši" celého společenství.
„Služebník"
je nemyslitelný bez vztahu ke společenství, k víře církve,
či bez vztahu k solidaritě se společenstvím. Ti, kteří se
starají o průběh celé liturgie, mají dohlížet a vytvořit
vhodné podmínky, aby
nikdo nebyl ze společenství vyloučen, a proto nesmí ignorovat
hlasy společenství, vyjadřující jeho postoj k hudbě.
(srov. UL I. 9.3) II. dokument navazuje na poselství prvního, který
vylučuje pouhý „technický příspěvek, aniž by se
(spoluúčinkující) sami začlenili do věřící a slavící
obce," aby mohli „lépe vyhovovat požadavkům bohoslužby
obcí, když se liturgie zúčastní, vyslechnou slovo a odpoví
na něj, takže sami lépe pocítí, jak by mohla obec svoji víru
zdůraznit." (UL I. 6.5)
Oba
dokumenty kladou důraz na srozumitelnost a přístupnost liturgické
hudby jednomu každému ve společenství:
„...
Slovo, zpěv a hudba se týkají bez
omezení každého přítomného. Je nepodstatné, zda je určitý
úkon proveden jedním, dvěma lidmi, či všemi společně, vždy je
to konání celého společenství." (UL I. 3.2)
„Aby
i ti nejposlednější našli své místo, nesmí být liturgická
hudba nepřístupná. ..." ( UL II. 3.3)
Úkolem
zmíněných „služebníků" tedy je rozpoznat potřeby svého
společenství a nalézt způsob, jak je uskutečnit, aby se
jejich bdělé a pozorné naslouchání dokázalo vrátit v podobě
společné písně a otevřít tak každého ve společenství sobě
samému, svým bližním i Slovu, neboť:
„Upokojit, sjednotit, osvobodit,
přivítat a obrátit: to slavení s doprovodem hlasů
a nástrojů znamená. Pokud je zpěv v křesťanské
liturgii takový, může se hudební úřad v církvi zdát
impozantním. Skladatelé, kantoři, animátoři a instrumentalisté
nemohou než se oddat službě křesťanské liturgii tím, že
dovolí společenství stát se předmětem slavení skrze
utvoření jednoho těla a naslouchání výzvám Ducha okolo nich."
(UL II. 3.5)
8. Nová
píseň, nové lidství
Haleluja.
Zpívejte Hospodinu píseň
novou, jeho chválu v shromáždění věrných!
Ať se Izrael
raduje ze svého Tvůrce, ať synové Sijónu jásají nad svým
Králem,
ať tanečním rejem chválí jeho jméno, ať mu pějí
žalmy při bubnu a při citaře.
Hospodin má ve svém lidu
zalíbení, pokorné oslaví spásou.
Věrní ať jásají v
slávě, ať plesají na svých ložích.
Ať svým hrdlem
vyvyšují Boha, s dvojsečným mečem v svých rukou,
aby nad
pronárody konali pomstu, tresty na národech,
aby spoutali
řetězy jejich krále, železnými okovy ty, kdo jsou u nich ve
cti,
aby na nich vykonali soud, jak o tom psáno. Je
to čest
pro všechny
jeho
věrné.
Haleluja.
(Žalm 149, 1-9)
...svlecte se sebe starého člověka
i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého
poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele (Ko 3,
9-10)
V poslední kapitole I. dokumentu
Universa Laus, nazvané „Znamení nového člověka" ,
vyvstávají dvě témata: Jedním je „nové
lidství",
shledávané v požadavcích „na hudbu křesťanské
bohoslužby", jež
„směřují ke svému cíli, představit a uskutečnit v
zmrtvýchvstání Ježíše Krista obnoveného člověka" (UL
I. 10.1). A druhým „nová
píseň", na níž je nahlíženo jako na polyfonii
chvalozpěvu, zpívanou hlasy všech kultur, z nichž
„některé... již po staletí zpívají v nesčíslných
formách ‚novou píseň‘, o níž hovoří žalmy a Janovo
Zjevení," zatímco „jiné národy a kontinenty jsou
povolány, aby i své vlastní umění postavily do služby tohoto
chvalozpěvu." (UL I. 10.3)
Celý
druhý dokument pak může být chápán jako pokračování a
rozvinutí této kapitoly, neboť zmíněná témata přejímá. Jeho
směr pohledu se však poněkud posunul. Nerozjímá toliko nad
rozmanitostí světa ani nad nezměrným odkazem minulých staletí,
ale je blíže konkrétnímu společenství, v němž je
liturgie slavena. „Novou píseň, jež je
současně dobře známá a přesto neslýchaná" dle
textu II. dokumentu „tvoří
shromáždění věřících" (UL
II. 3.3), jehož zpěv „nese
pečeť nové radosti" (UL
II. 2.9). Tento
zpěv je sice poznamenán dotekem, tušením a radostným očekáváním
přicházejícího Království, ale pro zatím nepřekonatelné
„limity individuálního i
společného naslouchání" (UL
II. 2.9) nemůže být ještě konečnou formou kýženého
chvalozpěvu.
Co
se tedy onou „novou radostí", „novým lidstvím" a „novou
písní, jež je známá a přesto neslýchaná" (UL II. 3.3)
rozumí?
Hudební
svět si často propůjčoval text 149 žalmu (za všechny zmíním
například „Cantate Domino"
Heinricha Schütze, či „O sing
into the Lord" Henryho Purcella),
aby dle jeho nabádání radostně a s vděčností oslavoval
příchod Spasitele. Právě tato slova ponejvíce vypovídají o
tom, jak úzce může být hudba propojena s liturgií.
„Nová
píseň" je poukazem na symbolický charakter hudby, jež má
vpravdě jedinečnou schopnost překročit své vlastní hranice a
otevřít všem, kdo se jí účastní, pravý obsah a poslání
liturgie. Ač se v jiných dokumentech nesetkáme třeba přímo
s touto terminologií, některé jejich pasáže směřují k témuž
cíli.
Musicam
Sacram
například shledává liturgii doprovázenou zpěvem společenství
radostnější, schopnou jasněji projevit tajemství posvátné
liturgie, jež je „předobrazem nebeské liturgie ve svatém městě
Jeruzalémě". 24
Dokument
z Milwaukee
hovoří o hudbě jako o „symbolickém jazyce společenství",
jež může - pro svou výjimečnou povahu a nenapodobitelné
vyjadřovací prostředky - sloužit jako prostředek Božího
sebe-sdělení. Tím, že se odehrává v čase, symbolizuje
Boží působení v dějinách, a naopak svou zdánlivou
neuchopitelností může být obrazem Boha, jenž je zároveň
přítomný i skrytý. Svou dynamičností symbolizuje Boha,
volajícího nás k dialogu, svou schopností sjednocovat
symbolizuje spojení s Bohem a ostatními lidmi; a tím, že
evokuje osobní účast je obrazem zosobněného Boha. Liturgie je
prvotní teologií a vyjádřením víry církve, hudba pak její
nedílnou součástí.25
Hudba
liturgie není pouhou hudbou k poslechu, k níž by bylo
možné zaujmout neutrální stanovisko, či ji posuzovat obvyklým
způsobem, hodnotícím míru libosti, či nelibosti, jakou se k dané
hudbě vztahujeme. Podle komentáře k I. dokumentu vychází
liturgická hudba ze dvou předpokladů:
1.
vyjadřuje víru společenství, oslavujícího přítomnost i
očekávaný příchod Božího Království,
2.
je vždy krokem na cestě k „novému lidství", k němuž
všichni křesťané směřují účastí na eucharistii a tedy svým
podílem na Kristově smrti a vzkříšení.26
Starý
zákon vidí obnovu lidství v působení Ducha, dávajícího
srdce schopné poznat Boha. Z pohledu Nového zákona bývá
tento výraz chápán jako obnovení v Kristu, skrze křest, bez
ohledu na rasu, vyznání, kulturní či sociální zázemí.27
Slovy II. dokumentu je pak
„Nová Píseň ... písní Nového Lidství, která aktualizuje
Slovo: zpíváme nejen svými hlasy, ale i svými životy. Tak se sám
zpívající stává chválou, jež je milá Bohu." (UL II. 2.6)
Hudba
v liturgii má moc dotknout se nejniternějších zákoutí duší
věřících a svým působením je proměnit. „Nová píseň" po
skončení liturgie neutichá. Zaznívá i do všedního života
těch, kdo se nebrání jí naslouchat. II. dokument se táže, jakým
způsobem může být píseň „nová", přičemž v této
souvislosti rozjímá i o všedním životě a o gestech,
která je nutno učinit. Rozpoznává pak, že není možno volat
Kyrie eleison vedle utiskovaných, aniž bychom těmto utiskovaným
zároveň nepodali pomocnou ruku. (srov. UL I. 10.1; UL II. 2.5; 2.9)
Přesahem
do každodenního života však poselství II. dokumentu nekončí.
Již v závěru dokumentu prvního je poukázáno na
eschatologické hledisko, jež pak druhý dokument rozvíjí. Hudba
v liturgii není tedy pouhým popisným symbolem, ale živým
obrazem Toho, jenž je přítomen a má přijít. (srov. UL I. 10.1,
UL II. 2.8)
„Zpěv
společenství je vždy možný, ale stále hledá své vlastní
naplnění. Takto je zpěv svědectvím o Zaslíbení: hlásá, že
Království je již přítomno. Současně je prorockým znamením:
oznamuje, že Království má teprve přijít. V přítomnosti
Království a v očekávání jeho příchodu nedodávají naše
písně nic k tomu, čím Bůh je, ale přitahují nás k němu
blíž." (UL
II. 2.10)
Závěr
Stejné
přesvědčení dovedlo oba dokumenty ke shodnému závěru: v
liturgii nás hudba pomáhá otevřít evangelijní zvěsti. Užití
hudby však nesmí být násilným vniknutím do svobody, jež je
vlastní a nezbytná pro všechny účastníky liturgie. Takových
negativních zkušeností si byli vědomi tvůrci obou dokumentů
Universa Laus
a varují, obzvláště v II. dokumentu, před hudební praxí,
jež by se vzdalovala poslání liturgie, či si osobovala nemístný
nárok usměrnit a podřídit sama sobě prožívání svátostné
chvíle.
Do
středu zájmu Universa Laus se dostává mystérium liturgie
a věřící, aktivně se účastnící bohoslužebného dění.
Liturgie je v pravém slova smyslu oslavou a hudba v ní má
svátostnou hodnotu. Volba repertoáru i hudebních nástrojů musí
tedy umožnit shromážděným vyjádřit svou víru autenticky, tak,
aby nebyli vytrženi ze zvyklostí vlastních jejich kulturnímu
zázemí.
Rozmanitost
kulturních prostředí, z nichž vzešli autoři obou
dokumentů, je předurčuje k nebývalé otevřenosti a
vstřícnosti k rozličným zvyklostem a potřebám konkrétních
společenství. Říká se, že hudba je univerzální řečí, která
má moc oslovit a dovést k porozumění lidi bez ohledu na
rasu, národnost, či společenské postavení. Ano, hudba tento
potenciál zajisté v sobě nese, ale nemyslím si, že stejná
melodie vyvolá shodnou odezvu například u italského i japonského
posluchače. Právě v liturgii má však hudba za úkol svou
komunikační funkci naplnit a působit jako prostředník setkání
nejen mezi shromážděnými navzájem, ale především mezi nimi a
Bohem. V liturgii není tedy podstatné porozumět hudebnímu
žánru, ale sdělení, které prostřednictvím hudby promlouvá.
II.
dokument představuje spíše než „hudbu v liturgii" „hudbu
liturgie". Význam slova „hudba" v něm nabývá dalších
rozměrů - můžeme ji zaslechnout nejen v písni či zvuku
varhan, ale i v tichu, modlitbě, při naslouchání evangeliu...
Jak jsme viděli, v textu dokumentu bychom marně hledali
konkrétní ponaučení, jak při liturgii hrát a zpívat, a
přesto se dozvíme mnohé o samé podstatě liturgické hudby a
přístupu k ní nejen ze strany hudebníků, ale celého
slavícího společenství. Právě ke společenství, s ohledem
na všechna jeho specifika, se II. dokument neustále obrací.
Společný
zpěv v něm není již pouhým zkrášlením liturgie, ale
skutečností, jež, oživena Duchem, sjednocuje a povolává ke
svornosti a společné modlitbě. (srov.UL II. 2.3) Avšak nejen
zpěvem jsme povoláváni k účasti na slavení liturgie, předchází
tomu naslouchání zpěvu ostatních. II. dokument vybízí
k naslouchání, jakožto aktu, který je podmínkou k otevření
se společenství i „okolnímu světu". (srov. UL II. 2.4)
Připomíná, že způsob, jakým jsme přijímáni, ovlivňuje i
otevřenost a vstřícnost k druhým, a proto je nezbytné
vykročit jako první, aby ti, kdo přicházejí, věděli, že i
jejich hlas smí uvnitř společenství zaznít.
„Zpěv
svou podstatou zve každého k sebevydání. Skrze svou
služebnou povahu vede zpěv krůček po krůčku ty, kdo zpívají,
k odevzdání sebe sama v modlitbě Ducha, skrze Krista".
(UL
II. 2.6)
K tomu,
aby hudba naplnila toto poslání, je nezbytná úloha hudebníků,
kteří mají jako první naslouchat společenství a předložit mu
takový obraz hudby, jakému nejlépe porozumí, a který
„dovolí společenství stát se subjektem slavení skrze
utvoření jednoho těla a naslouchání výzvám Ducha". (UL
II. 3.5) Hudba liturgie nemá být „jednosměrnou"
skutečností, která rozděluje společenství na ty, kdo ji
vytvářejí a ty, kdo ji přijímají, ale darem, který všichni
zároveň dávají a jsou jím obdarováváni. (srov. UL II. 3.4)
II.
dokument tedy vybízí k oproštění se od veškeré sobeckosti
a zahleděnosti do sebe, aby se tělo společenství mohlo stát
vpravdě tělem Kristovým. Nehledá cestu v uniformní jednotě,
ale otvírá se kráse a jedinečnosti jednoho každého
společenství.
V raných
dobách křesťanství se církve v jednotlivých částech
světa lišily organizací, věroučnými důrazy i liturgií, ale to
jim nezabraňovalo ve vzájemném uznání, neb vždy spatřovaly
sounáležitost v eucharistickém slavení, jež jim bylo společné.
I slova II. dokumentu připomínají, že křesťanstvo dnešních
dnů, jakkoliv pestré, nepřestává být jedním tělem Kristovým,
které je pozváno ku společnému slavení. Hudba nepromlouvá
toliko k našemu rozumu, ale spíše k srdcím, a proto je
nenahraditelným a jedinečným způsobem, kterým je nám
umožněno v liturgii zakusit zvěst evangelia a zároveň
jím na ni odpovědět.
Hudba
liturgie by se měla stát onou „novou písní", vyjadřující
„přechod od smrti k životu" (UL II. 3.6), která začíná
v tichu a naslouchání, překračuje hranice hudby i liturgie
a zaznívá až do všedních dnů.
„Na
sklonku dne nás mohou naše každodenní starosti ohlušit. Ale
liturgie má moc nás bez ustání učit a znovu-vychovávat
v naslouchání slovu i písni." (UL
II. 1.11)
1
Music in Catholic Worship (MCW) 1
2
srov. JANDEJSEK, P., 2000, s. 139
3
srov. JANDEJSEK, P., 2000, s. 140
4
srov. The Snowbird Statement on Catholic Liturgical Music 7
5
Mane nobiscum Domine 27
6
Mane nobiscum Domine 28
7
in: CRIVELLI, J.-C., 2002, s. 4
8
Srov. The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report
20
9
Rukověť varhaníkova aneb návod, kterak při mši svaté hráti,
2006, s. 1
10
The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report 20
11
Motu Proprio Pia X. (MP)
VI/19
12
srov. MP VI/20
13
srov. MP V/13
14
srov. MP V/14
15
srov. SC 115; Musicam Sacram (MS) 24
16
srov. The Music Documents: Music in Catholic Worship and
Liturgical Music Today, 1995 s. 4
17
srov. The Snowbird Statement on Catholic Liturgical Music 13
18
srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s. 35
19
srov. Liturgical Music Today (LMT)
64
20
srov. LMT 64
21
srov. LMT 64
22
srov. MP V/13
23
MUNIER,C. [ed.], Statuta Ecclesiae Antiqua 98, in: Concilia
Gallie A. 314-A. 506, Corpus Christianorum Series Latina 148,
Turnholti 1963, s. 183-184
24
srov. MS 5
25
srov.The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report
13-14
26
srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s.107
27
srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s.142