Uveřejňujeme autorovu osnovu
přednášky, konané na podzimním semináři IES pro zájemce o teologii.
Kontext
misie je spojení:
změn
podoby evropských společností (vize dobrého života, o jaký tyto společnosti
usilují) a
změn
v intelektuálním klimatu.
V
období přechodu naznačeném předponou „post" nejde jen o pluralismus, ale také o
relativismus.
Tyto
intelektuální změny jsou zviditelňovány sociálními a kulturními změnami, a tak
se křesťanská odezva nemůže ubírat cestou pouhé intelektuální apologetiky, ale
musí v sobě zahrnout také otázku způsobu života církve.
a)
Kritické otázky
Postmoderna
dává postmodernismu zdání věrohodnosti
„Zabýváme-li se postmodernismem, je důležité
mít na paměti rozdíl mezi teorií o světě a událostmi světa. Než přijmeme jako
hodnověrné teorie tohoto světa a jejich styl, je třeba proniknout do
přirozenosti světa jako takového." (Charles Lemert „Postmodernismus
in not what you think", 27)
Postmoderna
(náhle se objevivší sociální forma současné západní společnosti) používá
postmoderní teorii, aby pojmenovala sama sebe. Dalo to postmoderní teorii
věrohodnost, kterou by jinak postrádala?
„Myšlenky a pohledy na svět jsou
udržovány podporou společnosti. Jsou kulturně zakořeněny v komunitě."
(Andrew Walker „Telling the Story", 124)
Zápory
(důvody k pochybnostem)
„Nynější modely moderny popisují sdílenou
vizi moderní historie jako hnutí určitým směrem . . . žádné
z těchto principů nemohou být zastávány ve světle postmoderní zkušenosti"
(Zygmunt Bauman „Intimations of
Postmodernity", 188)
Křesťané
musí být nesmírně opatrní, pokud používají intelektuální nástroje moderny.
Pozitiva
(důvody věřit)
Relativismus
a elektronická komunikace
„Konec moderny je především výsledkem zrození
prostředků masové komunikace. Tyto prostředky byly rozhodující v tom, že
přinesly zrušení centralizovaných pohledů. Rádio, televize a noviny se staly
základními prvky obecné exploze a rozhojnění pohledů na svět." (Gianni
Vattimo „The transparent Society", 5)
„Přílišné přetížení vysíláním obrazů a zvuků
konfrontuje konzumenty s celkovou koláží okolního prostředí." (Dick
Hebdge „Hiding in the Light")
Konstruktivismus
a konsumerismus „Konzumenti ztělesňují jednoduchou
moderní logiku, právo volby." „Volba stojí v centru konzumu; je zároveň
symbolem a základní hodnotou" (Yiannis Gabriel a Tim Lang „The
Unmanageable Consumer", 1, 27) Volba nahradila rozvoj a stala
se vírou západní společnosti
„Rozkoš spočívá v konzumentství. V konzumu
nachází jedinečného bojovníka, který slibuje osvobodit ji od provázanosti s
hříchem, povinností a morálkou a od jejích pout k víře, spiritualitě a
vykoupení. Konzumentství hlásá rozkoš ne pouze jako právo každého jedince ale
také jako závazek každého jedince k němu samému. Snaha o získání rozkoše
nezkalené vinou či studem se stává novou podobou dobrého života." (Yiannis
Gabriel a Lim Lang „The Unmanageable Consumer",
100)
„Vzniklá kultura spotřeby není schopna
dostatečně rozlišovat a všechno, včetně názorů, pravdy a znalostí, se stává
předmětem konzumu." (Philip Sampson in .Faith
and Modernity", 31)
Konstrukce
identity
„Člověk je vykonstruovaná kategorie." (Kenneth
Gergen „The Saturated Self", 184)
„Pokud
identity jsou základními formami sociální konstrukce, pak člověk nemůže být
nikdy ničím dokud role, kostýmy a postavení nebyly produktivně uspořádány." (Kenneth
Gergen, tamtéž, 184)
Konstrukce
pravdy
„Pátrání
devadesátých let po životě a nějakém způsobu věrohodnosti a rostoucí ztráta
víry v oprávnění velkých ideálů spasit naše duše, nás vedla k vytvoření svých
vlastních pravd, vybudování svých vlastních malých světů, tak, jak nejlépe
dovedeme. V těchto dnech se lidé pokoušejí vytvořit své vlastní, odlišné,
trvalé společnosti v širokém jednotném kýči, každý na prodej, a dělají to
nespočetnými, většinou neurčitelnými způsoby." (Miranda Sawyer
in .The Face")
Moc
postmoderny:
Zaměření
„Pozdní kapitalismus. . . povýšení kultury konzumu. Ta
směřuje naši pozornost k vyrábění potřeb a přání, mobilizaci tužeb a fantazie."
(David Harvey „The Condition of Postmodernity", 61)
Otupení
(postemocionální)
„Postemocionální typy jsou cynické: Ztratili
prostor pro víru.
. . Na
postemocionálním nebi existuje příliš mnoho alternativ, voleb a interpretací, všechny
mohou být zbaveny falešných nánosů, dekonstruovány, nerozlišeny, aby dovolily
postemocionálním typům cítit víru v jejich vlastních rozhodnutích jednat."
(118)
Otroci
hříchu; bůh slepých myslí tohoto světa
Potřeba
alternativy žít věrohodně
„Lidé by měli být schopni pozorovat, jakým
způsobem žijeme a začít rozumět, co je evangelium. Náš život jim musí říkat,
kdo je Ježíš a o co se stará." (Jim Wallis „Call
to conversion", 108)
„V novém kulturním prostředí je pastorální
péče je pravděpodobně tím nejdůležitějším vyjádřením misie." (Paul
Goodliff .Care in a confused climat", 11)
Moc,
příčina a pravda
„Veškeré myšlení, které předstírá, že
objevuje pravdu, je pouze výrazem touhy po moci." (Jon
Snyder)
Toto
je třeba brát velmi vážně.
„Křesťanské pojetí lidské přirozenosti uznává
náklonnost „já" k sebeklamu a jeho ochotu používat strategie manipulace." (Thiselton,
13)
„Křesťanská teologie nemůže být brána jako
slučitelná s přehodnocováním otázky o pravdě na otázku o hodnotě moci jakožto
posledního principu. Nicméně to vede křesťanskou teologií k tomu, aby uznala,
že toto přehodnocování se často děje tam, kde sobectví ještě vládne mezi jinak
upřímnými věřícími. V tomto smyslu zbývá ještě mnohé, co se lze učit od
Barthese, Foucaulta a Derridy." (Thiselton, 14)
Ale
„Lyotard, jako jeho přátelé
poststrukturalisté, mylně přišel s přesvědčivými důvody, proč ontologie
odlišnosti je oddělitelná od fašismu, politiky nebo mýtické oslavy moci." (John
Milbank „Theology and Social Theory", 319)
„Dekonstrukce je spravedlnost." (Derrida)
Problém
vzniká tam, kde se konečným cílem stává namísto lásky svoboda.
„Žádný člověk nemůže být prost vší manipulace
a sebezájmu. Ale stejně jako v přítomnosti aktivní jednání Ducha svatého začíná
utvářet „já" a přeměňovat svět, tak zaslíbení lásky boží Trojice dokončit tuto
přeměnu, přetvoří každý obzor a každý zájem." (Anthony
Thiselton „Interpreting God and the Postomodern Self",
162)
Napětí
mezi optimistickým a pesimistickým postmodernismem
„Nacházíme se uprostřed velkého, matoucího, stresujícího
a neobyčejně slibného historického přechodu, a to nesouvisí příliš s tím, v co
věříme, nýbrž jak věříme. Lidé na celém světě dělají odchylky. . . ve víře o víře. . . vrháme se střemhlav do nové éry.
Svět obvykle označuje tuto éru za „postmodernu". Postmoderna je náhradní slovo,
podobné tomu, které užíváme, dokud jsme se nerozhodli, jak pojmenujeme dítě."
(Walter Truett Anderson „The Fontana
Post-Modernism Reader", 2n)
"Pokud identity jsou základními formami
sociální konstrukce, pak člověk nemůže být nikdy ničím, dokud role, kostýmy a
postavení nebyly produktivně uspořádány." (Kenneth Gergen,
.The Saturated Self")
Avšak
„V postmoderních podmínkách lidé existují ve
stavu trvalého utváření a přetváření. Je to svět, kde je přijatelné cokoliv, na
čem se dohodneme. Každá skutečná podoba „já" otevírá cesty ke zpětnému
dotazování, ironii a také nezávaznému novému zkoumání dosud podoby, která může
být úplně jiná. Střed nedrží pohromadě. (Kenneth Gergen, 7)
„Já" se stáhlo do defenzívní polohy. . . emocionální rovnováha vyžaduje
minimální „já". (Christopher Lasch .The
minimal Self, 1)
Hrozba
nesmyslnosti
„Každý z nás ví, že naše já neznamená příliš
mnoho." (Jean-Francois Lyotard „The Postmodern
Condition")
„Já"
se špatným středem .
"Nejúskočnější ze všeho je srdce a
nevyléčitelné. Kdopak je zná?` (Jer 17, 9). „Z nitra totiž, z lidského srdce
vycházejí zle myšlenky` (Mk 7, 21). Pavel předpokládá já které má svůj střed,
nebo přesněji já, které má svůj špatný střed a potřebuje být od-středěno
přibitím na kříž. „Byl jsem ukřižován s Kristem` (Gal 2, 19-20). Ačkoliv „já`
může chybět ,objektivní` a ,nepohnutelný` střed, „já` není nikdy bez středu; je
vždy zaměstnané utvářením svého vlastního středu. Rorty toto utváření jemně
vyjadřuje slovem tkaní.
. . ,Boj` a „násilí`
se ale více blíží adekvátnímu popisu." (Miroslav
Volf .Exclusion and Embrace", 69)
„Ať se utváření středu děje jakýmkoliv
způsobem a dojde k jakémukoliv výslednému „já`, Pavel tvrdí, že se přesto musí
zbavit svého středu, a pak může totéž já najít nový střed. Tím středem je Ježíš
Kristus ukřižovaný a vzkříšený, který se stal nedílnou součástí nejlepší
struktury ,já` .
. . Ve středu (nového)
já leží sebevydávající láska." (Volf, 70n)
Přirozenost
a význam jazyka
„Derridovo
vidění jazyka tudíž vede k partikulárnímu porozumění lidské bytosti, která
eliminuje nejen subjektivitu, ale také vztahovost." (Watson,
105) „Současné teorie jazyka, literatury a kultury se tak snadno
zapletou s klamnými možnostmi jazyka, že jsou v nebezpečí, že zapomenou na svou
schopnost odkrývat pravdu. . ." (Roger
Lundin „The Culture of Interpretation", 9) Buď „Obávám se, že
se nikdy nezbavíme Boha, dokud budeme věřit v gramatiku." (Friedrich
Nietzsche) anebo „Myšlenka, že Bůh je, nepochází z naší
gramatiky, ale gramatika stojí na myšlence Boha." (George
Steiner)
Výzva
k odmítnutí být fixován a ztotožnění sebe s obětí
„Jiným z velkých impulsů devadesátých let
bylo naléhání, abychom sami sebe viděli jako oběť" (Damon
Albarn)
„Během minulého čtvrtstoletí došlo k
nápadnému nárůstu množství lidí hlásajících, že jsou oběťmi." (Paul
Hollander „Wall Street Journal 18/1/95", citováno in
Mestrovic, 8)
ale
„Skutečnost, že Ježíš byl na ,přijímajícím
konci` účinku nepřátelské zájmové moci, zasadilo jeho epizodu do rozsáhlejšího
příběhu, který jen ve své celosti definuje Ježíšovo ,já`."
A
„Jádrem strategie postmoderního života není
budování identity, ale vyhýbání se fixaci." .Nechte si možnosti otevřené." (Zygmunt
Bauman)
„Rezistence a emancipace, to jsou Derridovy
postupy; antimetafyzik chycený v pavučině metafyziky ví, že se nelze dostat
ven, přesto s ní stále zápasí." (Woltersdorff, 165)
„Z volby se nestal dluh odpovědnosti, ale
únik před ní." (Middleton aWalsh)
Fundacionalismus
Nemůžeme
žádat vnější měřítko vyšší než evangelium
„Zjevně misionář může začít jen
používáním slov, které mají pro jeho posluchače nějaký význam. Musí začít se
samozřejmou a prostou kostrou jazyka, zkušeností, dědictvím tradice, axiomy a
domněnkami vtělenými do forem jazyka. To, co je nové, může představit pouze
dočasným užitím toho, co už je v myslích jeho posluchačů. Ale co když nové
věci, které chceme přestavit, jsou tak radikálně nové, že vyvolávají otázky ke
všem předchozím axiomům a domněnkám, všem zděděným tradicím a vší lidské
zkušenosti, takže dokonce jazyk sám o sobě nemůže sloužit k jejich
zprostředkování? Co jestliže nová věc je ve skutečnosti prvotní pravda, se
kterou všechno ostatní má byt konfrontováno a zkoumáno? Jak začnete vysvětlovat
to, co na konci musí být přijato jako začátek všeho vysvětlování: to je problém
evangelistů." (Lesslie Newbigin „The
Light Has Come", 2)
Všechna
lidská pravda je viděna a uskutečňována vírou - ale není to relativismus.
Z
perspektivy evangelia smíme prosazovat a odvozovat pravdu o stvořeném řádu,
který je otevřený k hodnocení a který dává potvrzení a věrohodnost k
prohlášením naší víry.
Můžeme
být kritičtí realisté.
b)
Pozitivní návrh - jiné vidění světa skrze evangelium
Pozvání
k nahlédnutí do světa a odpověď na jeho otázky očima křesťanské víry.
Přetváření vidění světa evangeliem.
Paralely
k Augustinovi a Basilovi z Cesareje atd.
„Protože moderna pominula, je jasné, že
alternativy nemohou být založeny na rozumu, vědě nebo něčem podobném. Ale tím
tyto alternativy nejsou nedostupné ani nelegitimní. Proč by sociální teorie
neměla být nesena spíše nadějí míru než mocí, účastí než vyloučením, láskou než
strachem?.
. . Moderní utopie
jsou nevlastními dětmi zřetelně premoderních rodičů, mají svůj původ v západní
tradici stejně jako bibličtí proroci. Obojí by mohlo varovat před hroznými
následky užívání nespravedlivých a nemorálních praktik a zaslibovat mír - nebo
šalom, všezahrnující blaho založené na správných vztazích mezi Bohem a lidmi,
mezi zemí a lidmi a vztazích lidí s lidmi - jestliže právo a spravedlnost budou
podepřeny. Jedna velice významná souvislost mezi starozákonními proroky a
moderními utopiemi se nachází u Sv. Augustina. . . .Každá
autentická kritická teorie má svou základní linii; ta Augustinova byla
křesťanská." (David Lyon „The
Electronic Eye", 212n)
Co to znamená být člověkem?
„Lidé nežijí pouze rozumem. Nemohou plánovat
a jednat racionálně při sledování svého vlastního zájmu, dokud nedefinují své „já".
V čase prudkých sociálních změn se vybudované identity rozplývají, „já" musí
být znovu definováno a musí být vytvořena nová identita. Protože lidé čelí
potřebě určit Kdo jsem? Kam patřím? Náboženství nabízí tolik chtěné odpovědi a
náboženské skupiny tvoří malé sociální komunity, aby nahradily ty ztracené."
(Samuel Huntington)
„Boží slávou je cele živý člověk"
(Ireneus)
„Evangeliem - dobrou zprávou, tak jak to
chápe naše kultura, rozumíme to, že jak být v plnosti člověkem jsme viděli na
osobě Ježíše Krista, to nám bylo zpřístupněno ponořením do Kristovy smrti,
zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, a ve křtu darem Ducha a - jak úžasné by bylo,
kdybychom mohli dodat - že plnost lidství je nyní demonstrována ve tvé
nejbližší místní církvi. Prorocké slovo pro naši kulturu hovoří o cestě, na
které se Bůh stal člověkem. (Robert Warren „Being
Human, Being Church", 110)
Podívejme
se na krédo jako předpis pro Boží odpověď na otázku „Co to znamená být
člověkem?" v postmoderní době
Vtělení
- Bůh a pravé lidství jsou obojí podobny Ježíši.
Kristus
je model a měřítko lidství. Kristus jako „poslední Adam" a zároveň jako „obraz
neviditelného Boha"
„On je obrazem Boha, a proto je pravým
člověkem." (Michael Asford „The Postmodern
Deconstruction Of The Self" in Atonement Today" Ed. Goldingay, 219)
Stvoření
a představa Boha
„Bůh, kterého křesťané vyznávají jako
Stvořitele, není božský hodinář, který nastoupí do předčasného důchodu, jakmile
je jeho práce hotová. Bůh trvalého tvoření udržuje stvoření v jeho stvořené
struktuře a dynamice během času, a tak zachovává jeho existenci. Bez božího
přitakání by se toto bytí každou chvilku mohlo rozplynout do nicoty." (Christoph
Schwöbel „God, Creation and the Christian Community" in
„The Doctrine of Creation" Ed. Gunton, 165)
Stvoření a lidská komunikace
„Nauka o stvoření je, jak věřím, výsledkem
zjevení i oporou pro obecnou rozumnost, ke které se musí odkazovat teologie i
moderní kultura, když se chce vyhnout pohromě. . . Kdyby
člověk jako jednotlivec byl nezávislým zdrojem rozumu, pak by kolaps veškeré
komunikace i komunity čekal za rohem (přinejmenším jeho možnost, ale zbytek
společenského vědomí lidi chrání před tím, aby spolkli ještě absurdnější úlety
postmoderního dogmatu)." (Colin Gunton .The
Trinity, Natural Theology and Theology of Nature" in
„The Trinity in a Pluralistic Age" Ed
Kevin Vanhoozer, 96)
Licence konstruktivistů
„Vyznamenáním člověka, stvořeného k obrazu
Božímu, je povolání žít svůj stvořený úděl ve vymezené svobodě. . . Kde tato svoboda chápe sama sebe jako
absolutní svobodu, která tvoří sama sebe a popírá svůj charakter daru, tam
upadá do zajetí, ze kterého není úniku." (Christoph
Schwöbel „God, Creation and the Christian Community" in
„The Doctrine of Creation" Ed. Gunton s
167n)
Přirozenost
jedince (lidé jsou ve své podstatě vztahové bytosti podle vzoru Trojice)
Lidé
jsou osobami (nejen jednotlivci), lidmi ve vztazích vytvořených podle vzoru
Trojice
Jestliže
Bůh je svatá Trojice (jak to zjevila ekonomie spásy), pak se vztahuje k tomuto
světu láskou, a láska (ne nenávist nebo zneužitá moc) je poslední skutečností
vesmíru i nejvyšším lidským povoláním.
„Dnes potřebujeme lepší porozumění člověku
jako . . . spolučlověku - trojičním partneru
nauky o Bohu." (James Torrance . The
doctrine of the Trinity in Our Contemporary Situation",
15 in „The Forgotten Trinity" Ed. Alasdair Heron)
„Skrze trojiční dějiny spásy stvoření je
člověk pozván a vtažen do formy života, která je reflexí trojičního bytí Boha v
říši tvorů." (Alistair McFayden „The
call to Personhood", 29 - 30)
Kultura
a jazyk jsou vztahové
„Osobní identita a individualita nejsou ani
asociální ani presociální, ale vyrůstají ze vztahů člověka a ze společenství s
druhými." (Alistair McFayden „The call to
Personhood", 29)
Perichoretická
jednota (vzájemná závislost a vzájemná jednota)
„Nauka o Otci, Synu a Duchu svatém, pojata
jako perichoreze, učí, že každý věčně proniká, oživuje a utváří bytí dalších.
Je to tak, že Bůh je Bůh a je to tak, že je přirozenost našeho bytí dána.
Nacházíme naše bytí pouze ve vztahu, ale skutečně je tam nacházíme: .Kdo ztratí
svůj život.
. . nalezne jej".
(Vernon White .Paying Attention To People",
100)
Sebe vydání
„.
. .pohyb směrem ke
druhým, který napodobuje radikalitu Ježíšova vztahu k Otci a k druhým. . . nemá za následek nic menšího než
sebevydání jako základní způsob lidské vztahovosti a skutečného lidského bytí.
Toto hlavní poselství křesťanského náboženství je v souzvuku s postmoderní
dekonstrukcí autonomního transcendentálního .já" a upřednostňováním druhého."
(Michael Alsford s 219)
Eschatologie
- lidská identita v kontextu času
Lidský
smysl v „pomíjivém příběhu"
(Time & Narrative Vol.1-3 Paul Ricoeur)
Lidský
smysl může být zakotven pouze v čase, s přítomností, které dávají smysl
uplynulé dějiny a budoucí naděje.
Křesťanská
víra spojuje tímto způsobem minulost, přítomnost a budoucnost.
Kristus
zemřel, Kristus žije, Kristus znovu přijde.
Lidský
život jako volání - žití od zaslíbení k zaslíbení.
„Zaslíbení
na nás mává z „toho, co je před námi", a zve postmoderní já k objevení
znovuutvořené identity. Ježíš rekapituluje lidskou zkušenost, aby lidské já
mohlo dosáhnou Boha a najít milost. (Anthony Thiselton .Interpreting
God and the Postmodern Self", 163)
Duch
a autentické lidství
Přítomnost
Ducha je Boží dar, který nás ujišťuje o naší osobní jedinečnosti, integritě a
věrohodnosti.
Setkání
s Duchem není Boží invaze směrem k autonomnímu jedinci, ale milující Boží
iniciativa, bez které my sami nemůžeme najít svou pravou osobní identitu.
Duch
Kristův (pramen partikularity a pravého lidství)
„Bůh Duch otevírá a osvobozuje lidství Syna,
tak aby se mohl stát prostředkem Otcovy vůle v tomto světě. Duch není
vybavením, nýbrž osobním božským jednáním, které umožňuje vtělenému Synu být
jím samotným.
. . V návaznosti na
to. . . Bůh, dárce života, proměňuje
Ježíšovo tělo tak, aby mohlo mít povahu života věku přicházejícího věku,
prvorozeného v novém stvoření." (Colin
Gunton „The spirit in the Trinity", 127)
Duch,
společenství, různost a jednota
„Jeden Bůh, který sám sebe charakterizoval
jakou různost v jednotě, nařídil totéž pro svou církev." (Gordon
Fee .God s Empowering Presence")
Duch a moc
„V jádru této moci evangelia leží zkušenost
zmocnění Duchem.
. . Ježíš a jeho utrpení
pro nás představují úhelný kámen moci, o které mluvíme, způsob, kterým je tato
moc dána, smysl jejího vylití a její konfrontace s jinými pojetími moci ve světě."
(„We believe in Holy Spirit",
94n)
Duch
jako záruka naděje
„Jednáním Ducha svatého je předjímat, v
přítomnosti a pomocí konečného a nahodilého, věci věku, který má přijít." (Colin
Gunton „The Promise of Trinitarian Theology",
68)
Usmíření
- obnovené lidství
„Lidství, které je formováno Božím Duchem, je určeno
ve vztahu ke kříži." (Doctrine Commision .We
Believe in the Holy Spirit", 61)
Než
poznáš svou potřebu smíření, potřebuješ poznat, kdo jsi jako člověk. Kříž je
velkým božím Ano světu a jeho správcům, ale zároveň velkým božím Ne k jeho
současnému stavu.
„Vtělení božské lásky ve světě hříchu vede ke
kříži." (Volf, 125)
Kázání
kříže na sklonku dvacátého století
Ospravedlnění
hříšníka před Bohem svaté lásky nebo . . .
Ospravedlnění
Boha svaté lásky před trpícím lidstvem?
Kříž
a ztotožnění se s nevinně trpícími - poznání obětí zneužití moci
„Abychom porozuměli, co se odehrálo mezi
Ježíšem a jeho Bohem a Otcem na kříži, je nutné hovořit v trojičních termínech.
Syn prožívá utrpení smrti, Otec trpí smrtí Syna. Zármutek Otce je zde právě tak
důležitý jako smrt Syna." (Jürgen Moltmann .The
Crucified God", 243; viz „Windows On The Cross" Tom
Smail Ch. 6, „The Cross of Jesus" Leon Moris Ch. 3)
Kříž
a lidské pokolení podléhající soudu - společné a tak osobní
Jako
s římským právem a židovským náboženstvím, podívejte se, co udělalo naše
nejlepší snažení!
„Devatenácté a dvacáté století nás obdařilo
tolika hrůzami, kolik jsme vůbec schopni přijmout." (Lyotard
„The Postmodern Condition", 82")
Kristův kříž nám ukazuje, proč
žijeme ve světě, který hyne, který nemůže přetrvat a který je polapen v
marnosti hříchu, zla, smrti, utrpení a rozkladu. Je to svět, nad kterým Bůh
vyhlásil soud, svět, který směřuje ke svému konci. Kříž je prostředkem, skrze
který se soud děje, v němž se však zároveň nabízí spasení všem lidem, bez
ohledu na jejich etnickou příslušnost a národnost."
(Colin Green „Good News For The Twentieth
Century" in „Atonement Today" Ed.
Goldingay, 327)
Člověk
je víc než decentrovaná oběť moci
Naše
potřeba být svobodný - od-středěné já
„Pojetí kříže, které jej vykládá pouze jako
akt morální sebeoběti, která jedná skrze morální vliv, nemůže oslovit kategorie
lidství tak, jak je to vnímáno postmoderním „já`. Ale postmoderní „já` ví, co
je to být polapen svými vlastními minulými rozhodnutími a uvržen v otroctví do
polohy, kterou si samo svobodně nevybralo. Zná potřebu být osvobozeno od
vnějších sil vymykajících se jeho kontrole a soupeřících o moc. Biblický jazyk
hovořící o vykoupení tudíž může být slyšen v objektivnějším významu." (Anthony
Thiselton „Interpreting God and the Postmodern Self", s 154n)
Morální
odpovědnost spočívá v jádru lidské identity a důstojnosti
Nutnost objektivního smíření
„Realita lidské hříšnosti, zakoušená
porušeností vztahů a upřednostňováním sebe, na sebe z části bere formu tragické
situace bezmocného lidství, které není schopno rozhodnutí. . . Usmiřujícímu dílu Krista musíme
rozumět tak, že se děje dvěma způsoby. Můžeme mluvit o Ježíši Kristu jako
příkladu pravého lidství, které máme napodobovat, a také jako o tom, kdo nám v
tragické situaci lidské porušenosti dává moc obnovit Boží obraz."
(Michael Alsford „.The postmodern deconstruction of
the Self" in „Atonement Today" Ed.
Goldingay, 218)
Odpuštění
a cesta dál
„V jádru kříže je Kristův postoj nenechat
druhé, aby zůstali nepřáteli, a vytvořit v Kristu samotném prostor pro
provinilé, tak, aby mohli přijít. Bůh nebude Bohem bez lidství. (Ř 5,10). Na
kříži se Bůh vzdává sebe, aby se nevzdal lidství; je to důsledek Boží touhy
zlomit moc lidského nepřátelství bez násilí a přijmout lidi do božského
společenství." (Volf „Exclusion and Embrace",
126)
Obětující
se láska nám přináší smíření, kterého sami nemůžeme dosáhnout.
„Proto odpuštění není vyvrcholením Kristova
vztahu k těm, kteří se provinili. Ti, kterým je odpuštěno, nejsou zahanbeni,
ale pozváni do Ježíšova objetí. Paže ukřižovaného jsou otevřené - je to
znamením prostoru v božím já a pozvání pro nepřátele, aby přišli." (Miroslav
Volf „Exclusion and Embrace")
Kříž
jako základ lidského smíření
„Boží přijetí znepřáteleného lidství do
božího společenství je modelem vztahů, jaké mají mít lidé k druhým." (Volf,
100)
Závěr
Všechno
toto nám dává logický základ pro možnost vidět svět křesťansky, žít ve světě
křesťansky a křesťansky hovořit ve světě a ke světu.
přeložila
Eva Cerniňáková