Nebezpečí
teologického antijudaismu při výkladu starozákonních textů
(Text
vychází z přednášky pronesené 29. května v Institutu ekumenických studií v
Praze.)
Následující
řádky si nekladou za cíl být soustavným výkladem - ani ve smyslu historickém,
ani ve smyslu typologickém (všechny typy a formy protižidovského výkladu
Písma). Chtěl bych k tématu dnešního semináře - Cesty dialogu
mezi křesťany a židy - přispět několika poznámkami a podněty z
perspektivy výkladu a užívání Písma.
Společné
Písmo?
Ohledávají-li
v posledních desetiletích křesťané nově svůj vztah k židům[1]
(k židovství jako živému, vedle křesťanství paralelnímu
náboženství) a snažíli se navázat hlubší rozhovor, je třeba nejprve nalézt
platformy, na nichž je možné společně se setkat a v rozhovoru pohybovat. Tyto
platformy společné půdy pod nohama" mohou být
rozmanité - od obdobného pohledu na svět a místo člověka v něm (svět jako Boží
stvoření, člověk jako šafář tohoto stvoření - což má specifické důsledky pro etiku),
přes blízkou pozici na poli mezináboženského setkávání a na scéně střetu
ideologií (křesťanství a judaismus spojuje specifická kritika opresivních
aspektů každé ideologie z pozic vysvoboditelských důrazů biblické zvěsti), .
. . až po platformu společně sdílených tradic (těch je celá řada:
od kořenů biblických, přes sdílené struktury liturgické až po nepřeberné
množství praktických dějinných fenoménů, v nichž se křesťané a židé ocitají
[někdy zcela pochopitelně, někdy naopak zcela paradoxně] na stejné lodi"). O
tom na tomto semináři zaznělo a ještě zazní několik příspěvků.
Mé
téma se týká „společného Písma"; slovo „společného" je
ale uvedeno v závorce - právem: je nesamozřejmé, je problémem.
Mají
křesťané a židé stejnou bibli? Co myslíte? Někdy se tvrdívá, že mají - zvlášť v
kruzích, které usilují o pozitivní obrodu vztahu mezi křesťany a židy.
Mít
„společnou bibli" by znamenalo, že zde je společný, sdílený
normativní základ obou náboženských tradic, společná báze
ve sdíleném, inspirovaném kánonu - to by byl vynikající předpoklad pro vzájemné
sdílení jinak dějinně hluboce odcizených veličin. Na první poslech to zní
velice lákavě. Je to však - bohužel - zjednodušení neúnosné. Nezbývá než říct -
máme-li vůbec mluvit v takto zjednodušených tezích - že společnou
bibli nemáme. Křesťan a žid si přece pod slovem bible vybaví něco jiného;
zeptáte-li se v kostele, co je bible a z čeho sestává, dozvíte se (aspoň u
těch, kdo prošli základní katechezí), že bible je „Starý a Nový zákon" a jako
celek dosvědčuje spásu v Kristu; v synagoze vám na stejnou otázku řeknou, že
bible je „Tóra, Proroci a Spisy" a dosvědčuje mocné činy Nejvyššího - budiž
požehnán - pro jeho vyvolený lid (Izrael) a zjevuje pravidla požehnaného
života. Bible židů a bible křesťanů se na první pohled liší jak výčtem knih,
které do ní patří, tak také uspořádáním vnitřní struktury kánonu. To je velice
důležité, do značné míry to rozhoduje o způsobu, jak biblické texty čteme a jak
jim rozumíme.
Na
tomto místě můžeme jen stručně odkázat na to, jak i uvnitř křesťanství (a také
uvnitř židovství) je vymezení kánonu Písma rozrůzněno; jak různé směry (a to i
významné, hlavní proudy - o sektách a extrémních skupinách nemluvě) mají různé
podoby bible. Ze židovské strany stačí poukázat na Samaritánce, komunitu garizimské
synagogy, kteří neuznávají autoritu knih prorockých a spisů, a tím se podstatně
liší od hlavního proudu judaismu. Z křesťanské strany lze poukázat na jiný
postoj ke knihám „deuterokanonickým", který rozděluje katolické a protestantské
církve v jejich vymezení biblického kánonu. Některé církve východní, např.
arménská, mají svébytné spisy i v kánonu novozákonním.
Očividně
platí - a to nejen na rozmezí mezi křesťany a židy, ale všude tam, kde určitá
komunita víry na jedné straně sdílí s jinou komunitou určitou část své
normativní tradice, a přitom se na druhé straně snaží (právě také pomocí této
tradice) vyjádřit svou svébytnost - že určitá suma sdílených textů ještě
neznamená společnou bázi; skutečnost, že sdílíme určité společné příběhy, ještě
neznamená, že tyto příběhy čteme ve stejném interpretačním rámci (ve stejném
vykladačském horizontu, k němuž patří nejen podoba kánonu, ale i další tradice
příslušné komunity víry). Každý, kdo má výraznější zkušenost s židovskou
bohoslužbou a jinými tradicemi víry, jistě rozpoznal, že sám fakt sdílení
určitých společných příběhů vůbec neznamená, že jim rozumíme stejně a že pro
nás mají stejný význam. Nejzřetelněji je to patrné na odvěkých sporech o výklad
některých (zejména tzv. mesiášských) starozákonních textů. Ostatně, v méně
vyhraněné podobě to známe i z prostředí křesťanského ekumenismu - mnohdy se
stane, že nám v prostředí jiné tradice zaznějí „naše" důvěrně známé oddíly
Písma jinak (jestli na nás dýchnou pohoršlivou cizotou nebo inspirativní
novostí, je další otázka).
Spor
o Písmo
V
náboženské oblasti jsou sdílené tradice obvykle spíše polem pro nejhorší kontroverze,
než šancí pro sdílení. Vždyť přece „to naše", to nám drahé někdo
užívá a vykládá jinak a slouží tím jiným (totiž
svým) zájmům! Otázka pravdivosti se obvykle
pojímá zcela výlučně: my máme pravdu (jak jinak?!), tedy oni překrucují a lžou!
Tak tradičně bývá jinakost chápána tam, kde
si člověk (či tradice) činí výlučný nárok na pravdu. V dějinách církve se od
samého počátku tento problém vynořuje při užívání argumentů z Písma (ze Starého
zákona, tedy z Tóry a především z Proroků) právě ve vztahu k židům. Tuto funkci
mají například už tzv. reflexní citáty z proroků v Matoušově evangeliu:
Když odešli, hle, anděl
Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku,
uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě,
aby je zahubil." On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta
a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy
proroka:
,Z Egypta jsem povolal svého syna.` Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali,
rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří
do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy
se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: ,Hlas v Ráma je slyšet, pláč a
veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.`
(Mt 2, 13-18)
Význam
vyprávěného příběhu - to jak mu máme rozumět - je vyjádřen citátem z Písma
(modelem zaslíbení a naplnění).
Už
na těchto příkladech lze ukázat jeden důležitý rys, který je obecněji
příznačný: pointa argumentu může být poněkud „na štíru" s vlastním smyslem citovaného
místa. To by nás nemělo překvapit; vlastní funkcí takového citátu je přece dát
(nový) význam dosvědčované novozákonní látce - problém však je, že tento nový
význam bývá i zpětně promítán do vlastního citovaného místa. Při vzniku
takového citátu však nešlo o co nejvěrohodnější výklad citovaného textu; spíše
o to, že se v novém kontextu výborně hodil jako argument.
Například
ona věta „z Egypta jsem povolal svého syna" (Mt
2,15; citát Oz 11,1b) má v kontextu Ozeáše 11 jednoznačně na mysli povolání „lidu
Izraelského", nikoli individuální osobu (LXX dokonce na daném místě vůbec neužívá
slovo .syn", nýbrž mluví výslovně o Izraeli a „dětech jeho"
(ta tekna autou). Tento jednoznačný
význam, zajišťovaný kontextem, Matouš pomíjí a užívá vytrženou větu v doslovném
znění tak, aby ji mohl uplatnit v novém významu.
Tu
jsme u velice důležité věci, která opět platí obecně: v těchto argumentacích neběží
o výklad (explikaci či interpretaci), nýbrž o užití (usus)
Písma s určitým předem daným záměrem. Někdy je to patrné více, někdy méně. Asi bych
měl i opravit název této přednášky - ne „výklad", ale „užití Písma"; výklad sugeruje
nezaujatost, objektivnost, společně uznávaná pravidla .
. . to se čeká zejména od učené biblistiky. Vždy ale hraje roli
určitá předem daná perspektiva, určitý profilovaný zájem - zejména tam, kde se
biblický citát užívá jako vysvětlující či přesvědčovací argument (v církvi, v
teologii, apologetice, věroučném sporu - a pro naše téma: mezi křesťany a
židy).
Užití
Starého zákona v církvi
Hlavní
doménou jsou z hlediska našeho tématu zejména ty texty, které křesťanské společenství
chápe jako ukazující na Krista (tzv. prorocké mesiášské
předpovědi). Například hned první Matoušův citát, veleslavný text: „Hle,
panna počne a porodí syna, a dají mu jméno
Immanuel" (Mt 1, 23; cit. Iz 7, 14). Tímto textem evangelista dokládá
Ježíšovo divuplné početí. Z hlediska výkladu izajášovského textu je situace
poměrně jasná - hebrejský text zde nemluví o „panně" (hebr. betúlá),
nýbrž o mladé svobodné dívce (hebr. `almá;
konotace právě opačné: dívka „na vdávání", zralá pro založení rodiny). Ale
řecká bible, tzv. Septuaginta, kterou užívala mladá církev, má termín parthenos
(panna), a tento tvar uvádí i evangelista Matouš; hodí se mu totiž
náramně jako další argument, že Marie .počala z Ducha
svatého" (již v. 18). Matouš chce vyjádřit, že podíl člověka na
příchodu Mesiáše je zcela vyloučen. - Paradoxní přitom je, že uvedený citát
výslovně uvádí jiné jméno, než je
narozenému synovi nakonec dáno; v bezprostřední souvislosti se tu říká .dají
mu jméno Immanuel" (v. 23) a „a
dal mu jméno Ježíš" (v. 25). To je však pro příslušný citát
vedlejší; rozhodující je sledovaný argument „panny", na něm záleží.
Hermeneutický
klíč: svědectví o Kristu
V
této souvislosti je třeba říci, že křesťané v tomto způsobu interpretace užívají
vykladačské postupy a způsoby své doby. Svéráz křesťanského výkladu Starého
zákona není v metodě, nýbrž v základním interpretačním záměru a z něj
vyplývajícím hermeneutickém klíči: běží o dosvědčení víry - stručně: dosvědčení
Krista.
Jedním
z dobrých příkladů tohoto nakládání s Písmem, kdy se pomocí citátů dokládá, jak
rozumět Ježíšovu příběhu jako cestě zaslíbeného Mesiáše, je Petrovo kázání ve
Sk 2, 14-36. Pro stručnost zde uvádím jen rozhodující verše:
22 Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše
Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními,
která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. 23 Bůh
předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a
zabili. 24 Ale Bůh ho vzkřísil;
vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. 25 David o něm praví:
,Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; 26 proto se mé srdce zaradovalo a jazyk
můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, 27 neboť mě nezanecháš v říši smrti a
nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. 28 Dal
jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.` 29 Bratří, o praotci Davidovi vám mohu
směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. 30 Byl to však prorok a věděl o přísaze,
kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; 31 viděl do budoucnosti a mluvil
tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti
a jeho tělo se nerozpadne v prach. 32 Tohoto
Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit.
33 Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal
Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a
slyšíte. 34 David nevstoupil na nebe, ale sám říká:
,Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, 35 dokud
ti nepoložím nepřátele pod nohy.` 36 Ať
tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy
jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem."
(Sk 2, 22-33)
S
výlučným pojetím křesťanské soteriologe (není v žádném jiném spása než v
Kristu) a s absolutním nárokem na prosazení této „pravdy" pak ovšem jde ruku v
ruce odmítnutí jakéhokoli výkladu Písma, který by tuto základní tezi kladl pod
otázku - tedy především židovské interpretace starozákonních textů. Zde je
kořen teologického antijudaismu ve výkladu
(užití) Starého zákona.
Podstatnou
roli (už v Novém zákoně, zejména pak od 2. stol.) hraje tzv. substituční pojetí
vztahu židovství a křesťanství v dějinách spásy: církev jako „nový Izrael"
(pravý Izrael) zaujala místo „vyvoleného lidu". Toto pojetí vzniká v
souvislosti s vytvářením svébytného teologického konceptu dějin (dějin spásy),
v němž se vznikající církev vyrovnává s tzv. „oddálenou parúzií", totiž s tím,
že v souvislosti s Ježíšovou smrtí a vzkříšením (případně během života první
generace učedníků) nenastalo Boží království. Transformace naděje a
sebepochopení církve a její role v dějinách „po Kristu" vede ve druhé a třetí
generaci křesťanů k vytvoření takové koncepce dějin, kde židé nemají již
pozitivní roli - hrubě řečeno jsou teologicky umístěni na „smetiště dějin",
mohou být pak jen (odstrašujícím) příkladem zatvrzelosti, zavržení a dějinného
troskotání. Z tohoto hlediska srovnej např. pojetí „nové smlouvy" (vyšší,
lepší), negativně vymezované vůči smlouvě „staré" (zastaralé, vetché) v
epištole Židům (Žd 8, 6-13).
Dialektická
schémata a modely: zaslíbení a naplnění
Poslední
uvedený příklad, pracující s polaritou smlouvy „staré" a „nové" je příznačný
pro celou skupinu modelů a schémat, která pracují s podobně vymezenou polaritou.
Jejich velkou předností je, že poměrně složitou problematiku činí jasnou a
přehlednou, že předkládají jednoznačné protiklady. Problematické však na nich
je, že nebývají užívány jen pro deskripci vnitřní dialektiky problému, nýbrž
také (možná zejména) pro angažovanou polemiku: z vnitřně dialektického „my" pod
soudem a (současně) „my" pod milostí se tak stává polemické „oni"
pod soudem, zatímco „my" pod
milostí. Polarita dialektická se mění na polaritu polemickou.
Pak
i prorocké výroky, které varují a hrozí Božímu lidu soudem a trestáním, bývají
v církevní tradici chápány doslova, jako adresované nevěrnému Izraeli („jim"),
zatímco slova zaslíbení týchž proroků bývají většinou přijímána jako adresovaná
„nám", křesťanům.
Jako
příklad si uveďme oddíl z Izajáše, který se podle staré církevní tradice čítává
o svatodušní neděli:
1 „Nyní však slyš, Jákobe, můj
služebníku, Izraeli, jehož jsem vyvolil. 2 Toto
praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti: Neboj
se, Jákobe, můj služebníku, Ješurůne, jehož jsem vyvolil. 3 Já vyleji vody v místa zprahlá žízní,
bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání
na ty, kteří z tebe vzejdou. 4 Porostou
jak mezi trávou, budou jako topoly při tekoucích vodách. 5 Onen řekne: ,Já jsem Hospodinův` a jiný
se nazve jménem Jákobovým, další si napíše na ruku: ,Jsem Hospodinův` a dá si
čestné jméno Izrael." (Iz 44, 1-5) Tento oddíl křesťanská
církev čítá o svatodušní neděli proto, že mu rozumí jednoznačně ve světle
příběhu o seslání Ducha svatého, jak jej vypráví kniha Skutků (Sk 2, 1-13).
Tehdy
přece podle křesťanského sebeporozumění Bůh „vylil svého Ducha", jak o tom
mluví Izajáš. Skutečně, tento izajášovský oddíl je na první pohled jedním z
nejvhodnějších, který lze ve Starém zákoně pro svatodušní čtení nalézt. Při
bližším pohledu však vystoupí nejeden problém.
Především,
oddíl z Izajáše má svůj svébytný smysl i bez křesťanské perspektivy (bez brýlí
příběhu ze Sk 2), a tento vlastní význam se s běžným křesťanským chápáním
dostává do napětí. Nejprve je třeba si všimnout, že tradiční vymezení oddílu
(Iz 44, 1-4) nerespektuje vlastní podobu literární jednotky. V izajášovském
textu patří k celistvému oddílu (perikopě) ještě 7 veršů předcházejících, v
nichž je „Jákob/Izrael" velmi tvrdými slovy obžalován z nevěrnosti; na konci
této první části zní i rozsudek nad nevěrným - je vydán klatbě a zhanobení. S
tímto slovem soudu tvoří „náš" oddíl (Iz 44, 1-5) podvojnou jednotku; v obou
částech je oslovená komunita opakovaně oslovována stejným způsobem („Jákobe/Izraeli"),
čímž je zřetelně vyjádřeno, že obě řeči patří témuž adresátu.
Vztah obou polovin, které dialektické polaritě prorockého zvěstování vyjadřují
aspekt „soudu i milosti", jednoznačně vyjadřuje i spojení mezi nimi:
adverzativní spojka „avšak nyní" (44,
1). Stručně řečeno, běží o to, že se Izraeli v babylonském exilu (jenž si dost
vytrpěl „klatby a pohanění" (srv. Iz 40, 1nn) jednak připomíná důvod jeho
současného stavu krize (v 1. části), avšak nyní - a
to je evangelium - se mu zvěstuje zcela překvapivá, nová a neslýchaná
perspektiva, kterou dává sám Bůh ze své iniciativy (srv. již Iz 43, 25). Velice
důležité je přitom, že je obojí řečeno témuž adresátu, téže komunitě lidu
Hospodinova („Jákob/Izrael"). Všelijak zdecimované a asimilací
ohrožené komunitě se tu zvěstuje: jakkoli to tak vůbec nevypadá, vaše děti přece
ponesou dál štafetu víry; jakkoli jsou dávno odpadlí, já vyleji svého
stvořitelského Ducha, a vaše potomstvo se opět bude hlásit k „Izraeli", ano,
budou na to dokonce hrdí. O tento div, o tento „zázrak víry v generaci synů"
Izajášovi běží - to je jeho zvěst.
Křesťanští
vykladači to však obvykle vidí jinak. Jejich perspektiva je zcela určena
příběhem Sk 2. Izajáš proto nečiní nic jiného, než „prorocky předpovídá" tento
příběh. První polovina oddílu bývá zcela pominuta (odtud i tradiční dělení kapitol
v textu!), z dialektické polarity „soudu a milosti" zbývá pouze masivní a
jednostranné zvěstování milosti. Z hlediska našeho tématu - antijudaistického
užívání Písma - s tím pak jde ruku v ruce zcela svévolné rozdvojení adresátů na
„oni" (totiž Židé), kteří jsou pod soudem, v klatbě a zavržení, a „my"
(křesťané), jimž je zde zvěstován dar Ducha a požehnání. Adresátem zvěstovaných
biblických slov totiž není „historicky" Izrael v exilu, nýbrž přímo a
bezprostředně křesťanská církev. Proto třeba sv. Jeroným může ve svém výkladu
tohoto oddílu napsat, že slova „vložím Ducha svého" mluví prostě o „těch, kdo
jsou z vody a Ducha svatého při křtu znovuzrozeni". Závěrečný verš oddílu (v.
5) pak prý mluví o příchodu pohanských národů, kteří se připojí k lidu Hospodinovu
- tedy o pohanokřesťanské misii: „nejen pak mnozí z Izraele, ale velká část z
množství pohanů bude připojena ke jménu Izrael". Toto pojetí se v jisté variaci
drží i v moderních křesťanských komentářích ke knize Izajášově - obvykle
vykladači tvrdí, že v 5. verši není řeč o Izraeli, nýbrž o proselytech z jiných
národů. To je z hlediska exegeze daného textu nevěcné; spíše se jedná o nenápadné,
nicméně tvrdošíjné působení antijudaistických tradic výkladu tohoto biblického
místa.
Dialektická
schémata a modely: blahoslavenství a soud
Důležitou
roli hrají v protižidovských výkladech Písma tradiční obrazy protivníka a
předsudky, které křesťané o judaismu a o Židech chovají - například ten, že se
jedná o náboženství vnějškového formalismu, založené na zákonictví a
ospravedlnění ze skutků.
Tento
předsudek se zcela pochopitelně promítl do vztahu Martina Luthera k Židům a do
jeho výkladu Písma. Než si uvedeme příklad interpretace biblického textu,
připomeňme si alespoň stručně věcné jádro Lutherova problematického vztahu k
Židům. Mladý Luther se po svém teologickém „koperníkovském obratu" ani příliš
nedivil, že Židé dosud neuvěřili evangeliu a odmítají je, vždyť bylo dosud
zvěstováno tak zkomoleně! Očekával však, že nyní - až uslyší jeho
výklad Písma, jeho kázání
evangelia - jistě uvěří. V tom se ovšem hluboce zklamal a později pro ně
ztratil naději (srv. zejména neblahý spis O židech a jejich
lžích).
Ale
i u „mladého" Luthera můžeme sledovat, jak v jeho názorech působí specificky
křesťanská protižidovská tradice. Mnohé příklady můžeme nalézt třeba v jeho
komentáři k žalmům (Operationes in Psalmos) z let 1519 až 1521. Luther zde
vychází z vykladačského principu, že sensus literalis (doslovný význam textu)
je prostě sensus propheticus (význam prorocký), a to je takový význam, který
ukazuje na Krista. Je-li obecně Lutherovým východiskem, že základem vší spásy
je Kristus, pak - je-li Písmo Slovem Božím o spáse - nemůže být smysl Písma
(ani textu starozákonního) jiný!
Při
výkladu žalmů spojuje Luther toto christologicky exklusivní pojetí s tradičním
polemickým vztahem k židům. Například při výkladu prvního žalmu proto onen „blahoslavený
muž, jehož zalíbení je v Zákoně Hospodinově (v Tóře!)", nemůže mít podle
Luthera žalmista na mysli „Izraele podle těla" s jeho vášní pro Tóru. Pro Židy
má totiž Luther vyhlédnutou jinou roli - nikoli tu pozitivní a blahoslavenou;
na židy si vzpomene, když interpretuje obraz „plev, které rozmítá vítr"; tento
obraz je v samotném žalmu protipólem obrazu .stromu zasazenému při tekutých
vodách, který ovoce své dává v pravý čas a jehož list nevadne", tedy polemickým
obrazem neužitečnosti a pomíjení. Luther se nad „plevami" pozastavuje slovy: Žalmista
neříká jen „plevy", ale „plevy, které vítr rozmetá"; tedy ne plevy, které
pokojně leží, nýbrž rozváté, rozmetané, sem a tam hnané jsou míněny. Tu je
především třeba myslet na židy. Tito jsou trojím způsobem rozmetáni: 1. Tělesně
bouřemi, tj. akcemi a nepokoji lidí, mezi nimiž žijí, tak jak to i dnes vidíme:
nemají žádný jistý domov, nýbrž jsou v každém okamžiku vydáni takovým bouřím,
které je rozmítají. 2. jsou vnitřně sem a tam hnáni větry rozmanitých nauk
skrze učitele marnosti; protože nekotví svou vírou v Kristu, nýbrž jsou ve svém
myšlení mateni lžiučiteli, nemůže být jejich svědomí nikdy jisté a pokojné. 3.
při posledním soudu budou rozmetáni a zničeni věčnou bouří nezvratitelného
Božího hněvu, takže už ani na okamžik nikdy nenaleznou klid.
Vedle
argumentu tzv. dějinného důkazu je tu patrný také vliv populárních tradic o
věčně potulném židu (Ahasverovi), v němž je jakoby kainovský úděl židů v
dějinách po Kristu ztělesněn.
Pokoušíme-li
se přehlédnout bohatou a mimořádně objemnou tradici křesťanského protižidovského
výkladu Písma, můžeme pozorovat zřetelný rys: v takových typech výkladu, kde je
vazba na doslovný význam textu slabá (např. u typologie či alegorie) přechází
výklad do protižidovských poloh velmi snadno, protože metoda tak jako tak
přechází k novému významu skokem (proč by mělo platit „plevy = židé" se nijak
nezdůvodňuje); naopak tam, kde interpret bere vážněji doslovné znění biblického
textu v daném literárním kontextu, bývá prostor pro protižidovské užití menší.
Sebekritika
do vlastních řad versus řeč o druhých
I
tam, kde se bere poměrně vážně doslovné znění biblického textu, docházívá k protižidovskému
vyhrocení ještě jedním mezi křesťany velmi oblíbeným způsobem: slova, která
jsou ve starozákonních textech vyslovena jako profétická
sebekritika do vlastních řad se v ústech křesťanských vykladačů stávají
„ostrou palbou přes plot", žalobou na adresu
druhých - totiž židů. Tak bývá například vykládána proslulá Izajášova píseň o
vinici (Iz 5, 1-7). Toto vytříbeně formulované podobenství o lidu Božím žaluje
Izrael (obraznou řečí vinici), že nenese náležité ovoce, jakkoli péče vinaře je
víc než štědrá a pečlivá. Obraz vrcholí obžalobou vinice a jejím odsouzením k
zániku. V závěru podobenství pak je výslovně řečeno, že touto vinicí je „dům izraelský"
(v. 7).
I
pro křesťany je v návaznosti na svědectví Starého zákona obraz vinice užíván
pro „Boží lid", tedy křesťanskou církev. V návaznosti na Písmo - jak texty
starozákonní, tak například Ježíšova podobenství - je to zcela pochopitelné. Méně
pochopitelné však je, když někteří interpreti izajášovskou píseň o vinici
vykládají pouze „doslova", jako slovo soudu nad zatvrzelým Izraelem (tj.
synagogou) a aplikovat tento obraz na vlastní komunitu víry jaksi zapomenou. Z
Izajášových sebekritických slov se tak stává arogantní ukázání prstem na
druhého; z vyhroceného zvěstování soudu, jehož funkcí je volat vlastní komunitu
k pokání, se stává sebejisté plivnutí slov odsouzení na cizí adresu.
Stručně
shrnuto: doslovné citování samo o sobě není nijak zárukou přiměřeného užití
biblických slov; běží vždy o to, kdo o kom a ke komu mluví a jako funkci daná
slova nabývají.
K
jak kuriózním případům může při užívání biblických citátů v protižidovské konfrontaci
dojít, nám dokládá kostel sv. Řehoře v Římě. Tento nevelký kostelík stojí přímo
proti bývalé bráně do židovského ghetta a v 17. a 18. století do něj římští
židé museli povinně alespoň jedenkrát ročně přijít na misijní kázání. Nade
dveřmi tohoto kostela, jako misijní heslo trčící vstříc bráně ghetta, je dodnes
vepsán nejprve hebrejsky a pak latinsky citát z Izajáše: Po
celé dny vztahoval jsem ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré
cestě, za vlastními úmysly. (Iz 65, 2)
Prorok
Izajáš by se asi podivil, jakým způsobem a s jakým záměrem mohou být slova jeho
zvěstování užita (tento nápis je učebnicovým příkladem toho, že v těchto
případech neběží o výklad, nýbrž o usus textu jako argumentu k předem danému
záměru).
Biblický
text versus vliv předsudků
Poslední
poznámku k protižidovskému užívání Písma bych chtěl věnovat těm případům, kdy
se vliv předsudků či polemického předporozumění uplatňuje tak silně, že ve
výkladu zcela převrátí původní význam textu.
Uvedu
tentokrát novozákonní příklad - ve knize Zjevení se na dvou místech mluví o „synagóze
satanově" (Zj 2, 9 a 3, 9). Kdybychom prošli dějiny výkladu a dějiny působení
těchto biblických míst, shledali bychom, že bývají většinou chápány jako
označení židů. Na první poslech a při naprostém vytržení z kontextu by se to
tak mohlo snad jevit. Ale při pozornějším čtení nám nemůže uniknout, že autor
těmito slovy na židy nemíří; on zde oslovuje pronásledované křesťany ve vyhrocené
situaci akutního pronásledování (asi v Malé Asii za Domitiána, 94-96), kdy řada
křesťanů uniká mučednictví zapřením Krista - mimo jiné tak, že se snaží vydávat
se za židy, kteří jsou „povoleným náboženstvím" a pronásledování pro odpírání
císařského kultu se jich netýká. Stručně řečeno, mluví-li autor spisu o těch,
.kdo se vydávají za židy, ale nejsou, nýbrž jsou synagogou satanovou", mluví o
křesťanských apostatech, o těch z křesťanů, kdo před pronásledováním unikají
tím, že zapírají Krista a vydávají se za židy - jim platí velmi tvrdý odsudek:
jsou „spolek satanův". Z hlediska našeho tématu podtrhněme stručně a jasně: zde
není řeč o židech, nýbrž o křesťanech (o hřešících křesťanech) - ti jsou nazvání
„synagogou satanovou".
Do
dějin však toto slovo soudu vešlo jako výrok o židech. Sebevědomí křesťanů i
jejich nepřátelský vztah k židům zde jako účinné předporozumění brání
křesťanské mysli chápat význam výroku v jeho vlastních souvislostech a původním
záměru. Text je tu chápán jako protižidovský výrok zcela proti vlastnímu
smyslu, v podstatě jen na základě „přání, otce myšlenky". Ve včerejším referátu
Michala Plzáka jsme slyšeli, že se uvedený termín (latinsky synagoga
satanae) objevuje jako označení židů dokonce v právních dokumentech
křesťanských císařů 6. století! I to patří k dějinám působení, resp.
protižidovského užívání Písma (biblických citátů).
Závěr
V
křesťanském výkladu Písma jde obvykle - jakkoli neuvědoměle - o takové čtení, v
němž běží o službu vlastní identitě víry: ať jako budování a formování
vlastního profilu, nebo jako vymezování se vůči alternativním možnostem, „jiným
cestám". Písmo je pak vykládáno tak, že „naše" pozice
bývá kontrastně vymezována proti nějakému, nejlépe co nejčernějšímu pozadí; v
křesťanské tradici je dodnes hluboce zakořeněno uvádět jako onu „nemožnou
možnost" (strašák!) karikaturu židovství. Rád bych zde zvlášť podtrhl slovo
karikaturu - křesťanský obraz židovské víry a židovského ritu opravdu bývá jen
zcela výjimečně znalý, vyvážený a nepolemický. Na několika ukázkách, které jsem
mohl na daném prostoru uvést, snad bylo možné rozpoznat nejen to, jak jsou
neúnosné svým nepřátelstvím (důsledky!) vůči židům, ale také jak tento způsob
vzdaluje od přiměřeného chápání biblického textu vůbec. V řadě případů běží
místo o naslouchání slovu biblických svědků spíše o více či méně drsné zneužití
jejich slov pro předem daný (polemický) účel. Naštěstí to není jediný způsob,
jak je Písmo čteno. Dá se dokonce říct, že jednou z oblastí, kde je setkávání
židů a křesťanů v jejich svébytnosti a vzájemné otevřenosti nejpodnětnější, je
právě společné čtení Písma a naslouchání tomu, jak „našim známým slovům" rozumí
druhá tradice. Protože tam, kde ve svobodě a otevřenosti kristovské víry mohu z
pozic své tradice sledovat, jak Písmo čte tradice židovská, mohu díky této
alternativě v chápání významu objevovat důrazy, která jsem dříve neviděl a
neslyšel, a být tak i ve své víře obohacen. - Ale to už není o antijudaistickém
čtení Písma, takže zde skončím.
[1] Tam, kde míním
náboženskou komunitu v paralele ke „křesťanům", píši malé písmeno.