(dokončení
z Getseman 10/99)
homiletický proces
struktura úkolu
Homiletický úkol zahrnuje fáze: ·
shromažďovat informace odbornou i beletristickou četbou,
zájmem o veřejné dění, kriticky vnímat potřeby i vlastnosti konkrétního publika
·
příprava pod Božím slovem[1]:
pokorný vstup s modlitbou , recepce textu ·
1. meditace: text mne oslovuje[2]
a tím stimuluje k reinterpretaci ·
exegetické korekce zamýšlené interpretace, nutno získat na
věc svůj reflektovaný názor ·
2. meditace: interakce posluchačů, nutno jim přizpůsobit
formu a možná i obsah interpretace
formování textu podle zásad hermeneutiky a rétoriky -
formulovat vlastní myšlenky stručně a výstižně ·
liturgické exposé živící církev
Minimální rozsah odpovědného rutinního homiletického procesu[3]
Maximálně krácený, ale stále ještě odpovědný postup přípravy
praktika by měl pak absolvovat aspoň tyto kroky:
·
uvážit správné
meze úryvku, který interpretujeme; i
předepsané úryvky mají svůj přirozený kontext širší než to, co se bude číst;
·
porovnat překlady
úryvku v různých vydáních Bible (všechny překlady
jsou také interpretacemi; autentické schválení textu netvrdí, že schválená
interpretace je jediná správná, ale že podle přesvědčení autority není nesprávná)
·
pokus o „parafrázi", výpověď
vlastními slovy, aktualizovanou pro současnost
·
zpětná korekce parafráze
reflexí informace autorem úryvku explicitně
nevyjádřené: pozici a roli autora, dobu a okolnosti sepsání (nebo konání
koncilu), literární druh díla a formu perikopy, prostě „co asi mohl a nemohl
chtít předložit"
·
konfrontace parafráze
s komentářem: promyslet, zda odpovídá úryvek svou
strukturou klasické představě tradované dějinami, případně proč zřejmě záměrně
neodpovídá. Pokud komentář neuspokojuje[4],
je třeba pokusit se o vlastní přístup;
·
konfrontovat
parafrázi s autentisovaným výkladem problému
(je-li už definován).
·
meditovat
a oplodnit modlitbou shromážděný materiál
·
interpretovat výsledek s ohledem na situaci adresáta homilie
·
zvolit a fixovat výslednou formu s přihlédnutím k pravidlům
rétoriky.
varianty homiletického procesu
společná příprava
·
nutí nevynechávat přípravu
·
přiznává, že jde o charismata (učení i prorokování) - dary pro
druhé umožňuje zájemcům realizovat roli liturgického subjektu,
·
konkurentům připomíná pokoru nutnou ke službě vůbec a k hlásání v
Duchu zvlášť
·
upozorní na vznikající rutinérství
využití cizí předlohy
·
vyžaduje solidaritu s vírou bratra
·
nahradí vlastní kázání jen tehdy, když užitím předlohy neobchází recepci
textu ani jeho meditaci a text si osvojí
·
pomáhá při výuce homiletického umění
·
inspiruje při vlastní nedostačivosti nebo indispozici
mešní homilie
cíl homilie je ovlivnění personálních vztahů:
·
církev jako obec Pána zbuduje nikoli počestný člověk, ale osobní obdiv k Ježíšovi
·
boží království je dostupné až po změně smýšlení. Ke změně smýšlení míří
nikoli „diktaura se" (Heidegger), ale osobní postoj
základní náležitosti mešní homilie pro dospělé[5]:
Poznámka:
v závorce k jednotlivým fázím jako příklad demonstrace na lukášovské perikopě o
emauzských učednících
1. elipsa se dvěma ohnisky:
člověk a téma jej oslovující; všechny fáze
procesu kromě úvodu a závěru mají obě ohniska
2. antropologická indukce: úvod
do tématu dne, člověk vyzývá téma: (učedníci diskutují o svých zklamáních)
3. kerygma zvěstování -
výstižné pojmenování hlavní nosné myšlenky: („copak nemusel trpět a právě tak
vejít do slávy ten, koho předvídali proroci, že bude uzdravením mnohých životem
těžce zraněných a převálcovaných?")
4. didaskalia objasnění
a rozpomínání na kontexty a základy - Písmo nebo svátost:
(.. . .začal vykládat od Mojžíše.
. ..)
·
připomenout starozákonní souběžnou perikopu pomůže k plasticitě novozákonního
zvěstování (například Ježíš se jeví věrohodněji, jestliže ač věřící
Žid, rozumí tvůrčím způsobem současným událostem)
·
výklad teologicky nepřetěžovat, byl by
nestravitelný
5. parenese - prorocké
potěšení, povzbuzení, napomenutí: buď
·
pídit se po Ježíšově základním úmyslu, proč
potřebuje říci podobenství nebo výrok - není jen učitelem, ale také
Zastáncem, vykupitelem z neřešitelných situací.
·
ukázat na Ježíšových reakcích půvab zralé a
zároveň bohulibé humanity:
(„což nehořelo naše srdce?")
6. mystagogie připomenutí
tajemství: („Jakmile jej poznali při lámání chleba, zmizel jim z očí")
·
buď smysl některé svátosti nebo
slavnosti;
·
anebo paradox, který rozbije falešný pocit, že už víme, jak se má
na Boha jít, jak jej zapřáhnout, aby člověk dosáhl svého
·
tajemství není nauka, ale prostředí, kde se věřící cítí v boží
blízkosti
7. antropologická dedukce -
krátký závěr pro lidský rozměr života, například solidarita, soucit, empatické
gesto: (učedníci spěchají do Jeruzaléma, protože tam se učedníci stále ještě
bojí za zavřenými dveřmi)
liturgické promluvy pro děti[6]
cíl: získat pro víru otců
nikoli optimální poučení, ale (dobro-družství)
hlavní zásady
·
dialog je lepší než přednáška
·
vyhnout se abstrakcím typu LOGOS, nejde o přesnost, ale
důvěryhodnost, která obstojí i později. V dětském světě mohou být exaktní
výpovědi dospělých zavádějící.
·
zapřáhnout fantasii příběhem typu MYTHOS
promluvy při zvláštních příležitostech
pohřeb[7]
·
zaměřeno na pozůstalé, ostatní tvoří vlastně
jakoby obecenstvo konvenční společenské události, proto
vedle pasáže pro víru nebo naději pozůstalých také pasáž pro „obecenstvo".
·
komunikuje tu nejen slovo, ale také moudře zvolený ritus, protože smrt
patří k archetypálním situacím
cíl: setkání s velikonočním dramatem smrti a vzkříšení
·
(jedno pomáhá smířit se s druhým, obě potřebují
pomoc)
·
nezneužívat přítomných k misii nebo dokonce ke
strašení
·
každá konkrétní příležitost vyžaduje svou přípravu, protože
okolnosti se velmi liší.
·
se spásou pozůstalých souvisí:
- pomoc ke smíření
(předvídat, že vyčítají Bohu, proč zrovna ten .
. . Bůh se obhájí sám, ale nechápavý člověk je na tom hůř)
- pomoc čelit pocitu
nesmyslnosti lidské existence (i u věřících - srov. otázky typu: proč
zrovna tak mladý, mladá) zvláštní okolnosti hodné zřetele
·
relativně málokdy jde
o věřící (věřící tvoří v populaci malou menšinu);
·
pohanské chvalořeči
na nebožtíka mohou být směšné nebo
dryáčnické, smuteční hosté znají mrtvého zpravidla lépe než kazatel!
·
citově angažovaní
bývají jen pozůstalí, ostatní mají běžný kritický cit pro
přehánění, předstírání citů, patos, řemeslo. ·
když někdo nepostrádá
nějakou záchranu (nebo nelze předpokládat schopnost porozumět),
marně mu bude kdokoli vykládat velikonoční události. Je pak třeba jej oslovit
jako občana (jde o službu!)
·
občanovi nemá smysl vykládat eschatologii, ale může slyšet na naději
·
důkladně vybírat
texty:
·
rozsah a ideová náročnost přímo úměrné předpokládané
náboženské zkušenosti pozůstalých.
·
lze využívat pravidla, že mimo bohoslužbu eucharistickou lze
použít k bohoslužbě (a tím spíš k promluvě v rámci svátostiny) i texty nebiblické
neutrální témata pro nevěřící
·
vážnost všeobecné krize smrti;
·
o prazákladu lidské zkušenosti, o osudových změnách, nebo o
osudové přesile nad
člověkem a nezvládnutém
umění doufat.
·
otevřený hrob (nebo plamen) jako výzva k zamyšlení nad bezpodmínečností některých
životních situací,
·
bytostná nedostačivost člověka,
odkázaného tím spíš na lásku nebo aspoň solidaritu svých blízkých
·
iluze člověka o
absolutní autonomii ve světě
svatba
cíl: podepřít budoucnost dvou manželů
·
budoucnost těch dvou není jen jejich věcí,
ale také závisí na podpoře věřící obce
·
Krista nezpřítomňuje tentokrát biblický text, ale svátostný akt
sám. Pokud není ve mši, možno použít jiné než biblické lekce
·
nedohánět při
slavnosti katechezi, ta patří i do přípravy jen střídmě (je
spíše alibi pro katechetu než příležitostí poučit zamilované!)
·
vyhnout se
moralizování, spíš povzbudit k vytrvalosti, která
uchová to krásné
smíšená manželství věřících partnerů:
·
církev má pomáhat stavět mosty přes rozdíly - dílo sjednocování je
také bohoslužbou:
·
věrnost pomáhá budovat pocit životní jistoty
·
důsledně vycházet z Bible (nikoli z morálky nebo z katechizmu!)
·
zdůraznit positiva mezilidské lásky v Bibli
témata při nedostatku víry partnerů:
·
zlaté pravidlo: dělej druhému to, co chceš, aby jiní dělali tobě
·
pravdivost buduje bezpečné a nosné vztahy
·
věrnost pomáhá budovat pocit životní jistoty
·
základem každé lásky je úcta k jinakosti druhého (Lacroix: láska
je vyznáním osobní nedostačivosti)
·
láska jako sebevydanost
společnému dílu (nejen dítě, ale také
společná formace budoucnosti dvou dospělých, jiné angažmá)
·
umění vytvořit
a uhájit domov pro druhé i pro sebe,
ale vyhnout se kolektivnímu sobectví: sebestřednost poškozuje štěstí dvojice,
otevřenost dává šanci
Rady k cestě za praxí homiletického uměním z hermeneutiky a
rétoriky
·
bůh sám sebe zjevuje činem i slovem, ideou i příběhem. Mezi
různými formami zvěstování může být napětí, ale nesmí si odporovat[8]
·
nutno osvětlovat a získávat
pro smysl věcí a událostí; fakta nebo ideje
jsou jen vstupem
·
hlásání musí nejprve získat
na svou stranu posluchače, pak teprve jej informovat
·
viditelné nebo slyšitelné rozdíly mezi mimoslovní a slovní řečí
osobnosti usvědčují řečníka
z polopravd nebo z povrchnosti
·
úkolem odpovědného řečníka není jen informovat o tom, co zná a
mluvit o tom srozumitelně; jeho úkolem je také získat posluchače, zainteresovat je,
ne-li přesvědčit.
·
v nedělní bohoslužbě jde na straně člověka spíš o povzbuzení a
oporu aktu víry než exaktní vzdělávání - milost je
motivující, poznání je regulující. To předurčuje látku i
formu projevu
·
spoléhat na spontánní nápady bez přípravy je
nejen ješitné, ale může se stát i neodpovědným[9]
rady k úkolu hlásat:
·
homilie je službou církvi i boho-službou,
je diakonií, a proto stojí hodně času. Šetřit zde znamená šetřit na nesprávném
místě
·
hlásání musí být nejen věrohodné, ale také
důvěryhodné. Hodnotí se kvalita informací i umění reprodukce (např.
zpěvavý žargon zní nedůvěryhodně)
·
váhu a význam homilie pro církev neurčuje
stupeň svěcení, ale personální charisma vyznavače (martyr směl kdysi předsedat
eucharistii i bez svěcení) a opravdovost služby
·
kazatel není naučný slovník
·
MYTHOS získává posluchače dříve a snáze než
LOGOS
·
lépe se hodnotí především krátké věty,
co nejméně souvětí.
·
co vyškrtneš, nemůže propadnout
jak čelit nepříznivým okolnostem
·
o efektu komunikace rozhodne nejen kondice řečníka, ale vždy také okolnosti
jeho interakce s publikem. A ty může ovlivnit
jen nepřímo:
příliš sebevědomé publikum
·
vyžaduje od kazatele dost úsilí navíc (získat si posluchače, aby
vůbec naslouchali). Tím těžší úlohu má mluvčí, který sám
není dostatečně sebevědomý (mnoho nebo málo).
·
Kdo je sebevědomý příliš, nebude schopen empatie a nerespektuje mimoslovní
signály
tréma
Prý téměř každý mívá zpočátku svého vystoupení trému. Jde o
to, aby její vliv se minimalizoval co nejrychleji.
·
promyslet projev tak, aby zůstal co
nejstručnější a tím i dostatečně přehledný i pro řečníka (jasná představa
struktury);
·
správně dýchat: nadýchnout se
několikrát před zahájením proslovu, pak mluvit pomalu;
·
procvičovat mluvení a kontakty s lidmi při
každé příležitosti; zkušenost bezproblémovosti se pak přenese i na přednesy
závažnější.
ohrožení důvěryhodnosti:
·
poloha těla patří k faktorům mimoslovní komunikace. Může se
zapojit do procesu kontraproduktivně
·
hovořit s publikem lze stoje i s pocházením, každá z pozic však
něco naznačuje. Rozdíl v pozici mluvčího a posluchačů stimuluje posluchače
·
mimoslovní signály nesmí sdělovat něco jiného než slova (fyzická blízkost,
úroveň stupínku vzhledem k posluchačům, gesta, mimika obličeje, pohyby očí a
hlas včetně jeho emocionálního zabarvení a změn intenzity).
Literatura
Coreth, E.: Grundfragen der Hermeneutik,
Freiburg 1968
Langer,W.: Die neue Hermeneutik und ihr
Anspruch an die biblische Unterweisung, Theol. Jahrb. 1968, Leipzig
Lohfink,N.: Jak porozumět Písmu svatému, Praha
1969
Pokorný, P.: Úvod do exegese, MS KBF
Smolík, J.: Radost ze slova.
Smolík, J.: Současné pokusy o interpretaci
evangelia, MS KBF
Kasper, W.: Dogma pod Božím slovem, Praha 1969
Lohfink, N.: Bibelauslegung im Wandel, Frankfurt
a.M. 1967
Semmelroth, O. - Zerwick, M.: Vaticanum II.
über das Wort Gottes, Stuttgart 1966
Schillebeeckx, E.: Offenbarung - Glaube -
Theologie, Ex: Sacramentum salutis, Leipzig 1973
[1] DV10, DV12
[2] DV 25.
[3] Volně využito:
Smolík, J., Radost ze slova. ETF Praha.
[4] Solidní komentář
shromažďuje kritické výsledky i dějiny exegeze. Vždy však je třeba přijímat jej
kriticky - každý z nich má své silné i slabé stránky.
[5] Volně využito
přednášky Pavla Zacha, IES 1997
[6] Volně využito
přednášky Jany Zajícové PORTÁL 17 1997
[7] čerpáno z: Bruno
Dreher, Die Verkündigung von den letztem Dingen, Theologisc18
hpraktische Quartalschrift 4/1968
[8] například ideové
vyznění homilie a liturgické modlitby - lex orandi, lex
credendi
[9] K. Barth
připomíná , že .zdrojem pravdy není lidské nitro, ale boží slovo„.