Nedovršená vize Druhého vatikánského koncilu
Velmi pečlivé historicko-teologické studie věnované druhému
vatikánskému koncilu[1]
vedly k těmto jednoznačným výsledkům: druhý vatikánský koncil, zvláště
Lumen gentium, byl ve znamení konfrontace dvou
eklesiologických paradigmat: paradigmatu církve jakožto společnosti a
paradigmatu církve jakožto společenství; zřetelně tu proti sobě stojí právnický
a společenstevní (komunionální) obraz církve.
Tato konfrontace odráží dvě historické tradice. Ty
rozdělovaly nejen koncilní otce, ale dodnes jsou stále ještě důvodem
intelektuálního a emocionálního rozkolu v církvi. Přitom se nezdá, že by v
dohledné době mělo dojít ke shodě. První paradigma - církev jakožto
společenství - převládalo v prvním tisíciletí, druhé - církev jakožto společnost
- bylo určující pro druhé tisíciletí. Pro texty přípravné fáze a počátečního
období zasedání druhého vatikánského koncilu je charakteristické zdůrazňování
církve jakožto společnosti.[2]
Ve
druhém období zasedání se vynořilo paradigma církve jakožto společenství a
silně se prosadilo v okamžiku, kdy bylo revidováno celé schéma konstituce Lumen
gentium (LG).[3]
Ve třetí a poslední fázi koncilu se znovu semknuli stoupenci obou
modelů, takže došlo k ostré debatě mezi představiteli obou paradigmat. Aby církev
přesto dospěla k nějakému konsensu, pomohla si typicky katolickým způsobem:
ponechala si oba modely. Jak ještě uvidíme, dospěla v pojmu hierarchické
společenství (communio hierarchica) k dosti křehkému
kompromisu.
Avšak v definitivním textu konstituce Lumen gentium vedly
diskuse ke dvojí charakteristické reorganizaci, která mohla být základem možné
budoucí syntézy. Nejprve byla vložena úvaha o církvi jako svátosti a tajemství;
jedná se o znamenitou teologickou vizi vybudovanou kolem jádra trinitárního pojetí,
vize o Božím království a o spásonosné roli dějin. Tento pohled chce překonat
napětí mezi historickými modely církevní skutečnosti a potvrzuje stávající
význam církve jako znamení a (svátostného) nástroje spásy. Dále se změnilo
pořadí dvou kapitol. Původně druhá kapitola - hierarchická struktura církve,
zvláště pak biskupského úřadu - byla posunuta na třetí místo a původně třetí
kapitola - Boží lid - zaujala její druhé místo. Toto přeřazení je nesmírně
významné, protože Boží lid je nyní nadřazen myšlence hierarchické struktury
církve, jejíž funkcí je od nynějška služba Božímu lidu. Ostatně kategorie
Božího lidu církvi propůjčuje historický ráz s otevřenou konstrukcí. Stává se
poutnicí v čase, spoluputovnicí jiných národů, které také směřují k Bohu; přijímá
tím biblickou vizi církve s ohledem na svazek a poslání.
Jak se však hierarchie a Boží lid k sobě chovají? V tomto
bodě vzniká napětí, neboť se jedná o dvě volby, které je těžké spolu skloubit.
V jistých důležitých oblastech církve jsou neredukovatelně přítomné a stávají
se zdrojem trvalých teoretických i praktických konfliktů.[4]
Kategorie Božího lidu se nyní vykládá ve světle hierarchické
kategorie; tím se však maří to nové, co bylo přínosem druhého vatikánského
koncilu.
Jsme toho názoru, že by na linii druhého vatikánského koncilu
byla možná jakási syntéza, avšak pouze za cenu překonání jakéhosi
substancialistického chápání církevní moci. Podívejme se tedy přesněji na
odůvodnění obou voleb; přitom se nám objasní, jak souvisí s tématem mocenské
politiky církve.
I. Celá církev, klerikové i laici, jsou Božím lidem
Koncilní otcové učinili dobře v tom, že nadřadili skutečnost
Božího lidu hierarchii. Raději než aby byli věřící rozdělováni (na kleriky a
laiky), jsou všichni přiřazeni kategorii Božího lidu. Všeobecné kněžství a
kněžský úřad patří k jedinému kněžství Kristovu (LG 10). Všichni pokřtění tvoří
společně mesiánský Boží lid, a co více, všechny národy jsou nějakým způsobem Božím
lidem (LG 9 a 13), protože všichni stojí pod duhou božské milosti. V různé
intenzitě se uskutečňuje Boží lid také u nekatolických křesťanů i u světových
náboženství; dokonce ani nevěřící, kteří vedou správný život, nestojí mimo tuto
sféru (LG 16).
V tomto horizontu se chápe pod pojmem Boží lid úhrn všech
ospravedlněných, i když s různým stupněm příslušnosti k teologické skutečnosti
toho, co nazýváme „církví" (LG 14-16). Dá se dokonce předpokládat, že vykoupené
lidstvo, které získává milost skrze správný život, tvoří Boží lid.[5]
Jestliže tuto úvahu opírající se o druhý vatikánský koncil ještě
dále rozvedeme, mohli bychom říci: Lidstvo jako celek tvoří Boží lid, pokud se
otevírá Božímu příchodu. Pak by byla církev ve své
historické institucionalitě svátostí tohoto
lidu Božího, a tak by se stala mesiánským Božím
lidem.
Celá koncepce druhého vatikánského koncilu o Božím lidu je
ovšem prostoupena nutností, aby všichni věřící měli společně účast na prorocké,
kněžské a královské službě Kristově (LG 10-12), která se aktivně uskutečňuje v
různých službách v církvi a v charismatech, která jsou dána ke společnému blahu
(LG 12). Tento Boží lid se ztělesňuje v místních církvích a v rozličných kulturách,
jejichž hodnoty a zvyklosti jsou do něho začleněny (LG 13). Navzdory rozdílům „vládne
mezi všemi v poslední době pravá rovnost v otázce důstojnosti a podílu, který
je všem věřícím dán v rámci Kristova těla" (LG 42).
Myšlenka Božího lidu vyžaduje uvědomělou účast, společenskou
organizaci v rámci společného projektu, všeobecnou rovnost, jednotu v různosti
a společenství všech se všemi a s Bohem. Protože se jedná o lid a nikoli o nějakou
masu, existují orgány vedení a animace. Avšak tyto orgány vznikají uprostřed
Božího lidu; nestojí nad ním ani mimo něho, nýbrž uvnitř Božího lidu. Církev, v
níž například laici nemohou mít účast na duchovní moci nebo v níž jsou ženy předem
vyloučeny a nemohou se v obci ujmout slova, v níž se rozhodnutí
soustřeďují na kleriky, se ve skutečnosti a bez užití metafory nemůže nazývat
Božím lidem. Bez minimální účasti, rovnosti a společenství, bez těchto
minimálních podmínek se neuskutečňuje žádný Boží lid, nýbrž beztvará masa
věřících; docházejí pravidelně do nějakého střediska na bohoslužby a stávají se
soukromými konzumenty na trhu symbolických statků.
„Boží lid" je tedy konkrétní definicí církve, nikoli jakousi
metaforou nebo výsledkem sítě společenství, na níž mají věřící účast a kde si
rozdělují zodpovědnost a prožívají skutečnost společenství.
II. Církev, hierarchická společnost sakrální moci
Se druhým paradigmatem církve se setkáváme ve třetí kapitole
konstituce Lumen gentium, která pojednává o hierarchii a
především o biskupském úřadu. Tady se formuluje jiný typ náboženství, typ
jakési korporace paralelní s výše popsaným Božím lidem. Měřítkem není
společenství nebo lid Boží, nýbrž Kristus a hierarchie v právnickém smyslu.
Základem tohoto pojetí církve, které vychází z modelu vztahu církve jakožto
společnosti ke svému zakladateli, je kategorie svaté vlády (sacra potestas).
Kristus, zakladatel církve, předává veškerou moc Dvanácti, jejichž úkolem je „pást
Boží lid a stále jej rozmnožovat" (LG 18), učit jej, posvěcovat a vést (LG 25-27).
Sbor apoštolů předává tuto moc v nepřerušené linii svým nástupcům. Tato svatá
moc je ve své celé plnosti přítomná v papeži a ve shromážděném kolegiu biskupů
a jako kaskáda se hierarchickým způsobem přelévá mezi biskupy, kněze a jáhny.
Ti všichni dostávají svatou moc ve svátosti svěcení tím, že tvoří zvláštní
seskupení (korporaci kleriků), která je oddělena od onoho druhého těla, laiků
(corpus laicorum: LG, celá kapitola IV). Tento model církve je však spíše
hierarchologií než eklesiologií. Příslušníci hierarchie mají všechno, věřící -
co se týká moci - nemají nic; stěží mají právo něco získat. Hierarchie vytváří
(na úrovni slova, svátostí a vedení) pro věřící všechny náboženské hodnoty, a
ti je konzumují. Jedná se o naprosto nerovnou, monarchickou a pyramidovou
náboženskou společnost. Prodlužuje eklesiologickou vizi prvního vatikánského
koncilu, která se soustředila kolem nejvyšší moci papeže a na druhém
vatikánském koncilu byla doplněna o model biskupa, který reprezentuje papeže a
kněze, jenž svým způsobem zastupuje biskupa (LG 28).
Dva body ukazují - teologicky řečeno - problematičnost tohoto
pohledu. Úřad je koncipován uvnitř substancializované ontologie, jak jasně říká
nota praevia ke konstituci Lumen
gentium (č. 10b). Vlastní kněžský úřad je „rozdílný nejen co do
stupně, ale i co do své povahy" (tamtéž) od povahy prostých věřících. Nerovnost
se nevztahuje na funkce, nýbrž na skutečnost. Podle tohoto pohledu je církevní
tělo poznamenáno dvěma trhlinami, které ohrožují jednotu církve. Proto papež
Řehoř XVI. (1831-1846) tvrdí: „Každý musí uznat, že církev je nerovnou
společností, v níž Bůh určil jedny k vládě, jiné ke službě. Jedni jsou laici,
druzí klerikové."[6]
Eklesiologické principy, které jsou základem tohoto tvrzení,
konečně najdeme ve třetí kapitole Lumen gentium.
V souladu s tím slavnostně vyhlašuje i kardinál Joseph Ratzinger na světovém
kongresu církevních hnutí v Římě (od 27. do 29. května 1998): „Instituce církve
je založená na úřadu (ordo). To je jediná stávající a spojující struktura,
která konstituuje církev jakožto instituci; tento úřad předchází všechny
svátosti. To znamená, že jej vždycky znovu tvoří Bůh."[7]
Tento pohled vede k otázce, jak je možné chápat tuto koncepci
jako ústřední potvrzení první kapitoly konstituce Lumen
gentium (č. 4) a dekretu o ekumenismu (Unitatis
redintegratio, 2), podle nichž nachází jednota církve svůj nejvyšší model
a princip složení v jednotě Trojice, jež je vždy jednotou tří božských Osob? Tyto
Osoby, které jsou různé, žijí v neustálé rovnosti přirozenosti a společenství.
Co je v trinitární teologii mylné, nemůže být pravdou v eklesiologii.
Hierarchie jako taková a podřízenost jsou tedy, pokud jde o Trojici, omylem.
Hierarchie a podřízenost v církvi už však nemá být mylná, ale pravověrná. Tento
rozpor je teologicky neúnosný.
Uvedený typ eklesiologie reprezentuje ideologii těch, kteří
jsou v církvi nositeli moci. Příliš se protiví vytváření společenství a podílu
všech věřících. Perverzním způsobem legitimuje jakýsi patologický stav, který
je třeba vyléčit pomocí vize více odpovídající Ježíšově utopii (srv. Mt 23,
8-12), jež je teologicky fundovanější.
III. Stržený most: hierarchické společenství
Koncilní otcové ten problém cítili. Proto přišli na druhém
vatikánském koncilu s modifikacemi, které jsme před chvílí analyzovali.
Neoslabili tím však obraz Církve jakožto společnosti. V koncilních textech
nicméně najdeme kategorii, která měla sloužit jako most mezi societární a
komunitární vizí: communio. Dají se ukázat
tři roviny společenství (communio): církevní (eklesiální nebo duchovní)
společenství, které je založeno na poutu mezi pokřtěnými a různými jednotlivými
církvemi, eklesiální společenství, které je vybudováno skrze pouto, jež spojuje
různé místní církve s římskou církví, a v neposlední řadě i hierarchické
společenství, které je strukturálním a organickým poutem mezi všemi členy
hierarchie navzájem a mezi nimi a papežem jako její hlavou.
Tato poslední forma společenství, hierarchie, je rozhodující,
protože podle Gianfranca Ghirlanda, který toto téma podrobně studoval, je „interpretačním
klíčem k eklesiologii, který předložil dokument Lumen gentium"[8].
V jádru jde o následující závěr: Hierarchie skrze slovo a svátosti vytváří Boží
lid. Bez hierarchie by nebyl žádný Boží lid, protože by nebylo žádné společenství
církve. Je tedy zřejmé, že se hierarchie ocitá mimo Boží lid a nad ním, že se
považuje za jeho autora a vůdce.
Označení hierarchické společenství se
mělo stát mostem mezi oběma typy eklesiologie. Z eklesiologie Božího lidu byla
vzata kategorie communio a z juridistické
eklesiologie hierarchická kategorie. Ukázalo se však, že se tyto pojmy nedají
sloučit. Hierarchie je totiž společenství cizí. Společenství je označením pro
rovnost, volný životní běh a vzájemnou pomoc. Hierarchie - chápaná
substancialisticky jako tento eklesiologický typ - vnáší do společenství nejednotu,
protože vytváří nerovnost. Jedinou platnou hierarchií je hierarchie funkcí,
neboť všichni nemohou dělat všechno. Rozlišují se podle úkolů a služeb, aniž by
byla rozbita základní jednota, podle níž všichni žijí stejným způsobem uvnitř
společenství sobě rovných partnerů.
Výraz communio hierarchica tak
tvoří jakýsi prolomený most; nespojuje totiž to, co by měl spojovat: Boží lid a
hierarchii služeb a darů.
IV. Koherentní vize církve jako společenství lidí, darů a
služby
Abychom se mohli zamyslet nad mostem mezi Božím lidem a
hierarchií, vyjděme znovu z téhož minima, bez něhož není církev. Toto minimum
je reálnou a nemetaforickou definicí církve jakožto společenství těch, kdo ve víře
odpověděli na volání Boží v Ježíši skrze jeho Ducha. Jako síť těchto společenství
tvoří věřící Boží lid. Boží lid je tudíž důsledkem určitého procesu
společenství a podílu. Z lůna společenství vycházejí různé funkce: některé jsou
trvalé povahy, jako například nutnost zvěstovat, slavit, jednat ve světě,
svádět dohromady věřící, vytvářet mezi nimi jednotu a slaďovat jejich činnost v
církvi. Tím vznikají služby institucionálnější povahy, neboť odpovídají na
stávající potřeby, na něž lze pomocí institucionalizace funkcí lépe reagovat.
Vedle toho vznikají také jiné, méně pravidelné úkoly: dobročinnost, péče o
chudé, podporování práva a sociální spravedlnosti atd. Jedno i druhé charisma
společenství oživuje; k tomu patří i taková společenství, která nejsou příliš
organizovaná, ale jsou především tvůrčí a šíří naději a radost - také tyto
skutečnosti patří k evangeliu. Takové chápání církve správně určuje nové
postavení služeb. Jejich místem působnosti je společenství, existují skrze
společenství a pro společenství. Společenství zobrazuje základní realitu. Je
stávajícím nositelem sakrálního zastoupení, zastoupení (exusía) Ježíšova. Ježíš
nezamýšlel z Dvanácti vytvořit hierarchii, nýbrž mesiánské společenství.
Vzniklo skrze přítomnost Zmrtvýchvstalého a pod vedením Ducha uprostřed všeho
toho, co umožňuje jeho působení. Je v něm různost funkcí, úkolů a služeb, které
Pavel nazývá dary (srv. 1 K 12 a Ř 12). Místem daru není ve společenství
atmosféra mimořádného, nýbrž všedního. Každý křesťan je nositelem daru v tom
smyslu, že uvnitř společenství má každý své místo a své poslání, „každý má od
Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak" (1 K 7,7), každému byla dána
síla Ducha k užitku společenství (1 K 12,17). V křesťanském společenství nejsou
žádní nepotřební členové: „jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy". (Ř 12,5)
Dary tvoří v církvi jakýsi skladebný princip.[9]
Nejsou něčím, co může, ale také nemusí být. Řečeno jinými slovy: V
církvi jsou základními prvky, takže církev bez darů (úkolů a služeb)
neexistuje. Hierarchie je tedy především charismatickým stavem. Místo její
služby není před společenstvím, ani nad ním, nýbrž uvnitř něho. Když má každý
svůj dar, pak musíme také dodat, že nejrůznější dary působí v tomtéž čase. Tato
různost v nás vyvolává základní otázku: Kdo zaručí soulad a jednotu úkolů a
jejich usměrňování k dobru všech? Z toho vyplývá nutnost daru vedení. Pavel
hovoří o tomto daru pomoci, řízení církve, a o lidech, kteří byli povoláni, aby
byli druhým představenými. Ti zejména se starají o jednotu. (1 K 12,28, 1 Te 5,12,
1 Tm 5,17). Pavlovské a deuteropavlovské listy se zmiňují o presbyterech, biskupech
a jáhnech. Dar jednoty musí stát ve službě všech darů. Je to jedna z mnoha
služeb, ale se zcela speciálním vybavením, totiž být základním mostem mezi
různými úkoly v rámci komunity.
Podstatou a smyslem kněžského úřadu v jeho různých stupních
hierarchického uskutečnění je: slaďování darů, jejich zaměřování na společný
cíl, to znamená objevování i nepoznaných darů a varování těch, kteří stále
znovu ohrožují jednotu společenství. Jedním slovem: jeho funkcí není
soustřeďování, nýbrž slaďování darů.[10]
Z toho je patrné, že tento obraz církve jakožto společenství
a Božího lidu hierarchii z církve nevylučuje, nýbrž ji do ní včleňuje. Je
stálým darem, skutečně charismatickým stavem, neboť odpovídá stávající nutnosti
společenství: vnitřní jednotě.
Dnes je kmen církve rozštěpen odshora až dolů. Jestliže
nebudeme hledat žádnou koherentní vizi, která by v církevních mocenských
vztazích nastolila rovnováhu, hrozí nám, že katolická církev zůstane rozdělená,
což pro kvalitu křesťanského života znamená nesmírnou zátěž. Rozkol je možný: na
jedné straně církev jako Boží lid založený na rovnosti, který má účast na
životě církve a je společenstvím všech, a zároveň - v protikladu k tomu -
hierarchická, klerikální, pyramidově strukturalizovaná církev, která je stálým
zdrojem nerovnosti, již předává a legitimizuje. Také udržuje napětí a vyvolává
konfrontace, protože nežije v prostorách církve, kde dochází k praktické
participaci, která je už v civilní společnosti běžná, a také nepřijímá hodnoty,
které jsou Ježíši tak drahé, a stejně tak hodnoty jako je společenství a
rovnost všech lidí, kteří si jsou bratry a sestrami.
Eklesiologie církve jako společnosti nevytváří žádné blaho
pro ženy s ohledem na integraci služby a společenských darů. Ženy byly vždycky
marginalizovány, pokud ne přímo vyloučeny. Něco takového je neslučitelné s
teologií, která by byla alespoň trošku evangelijní a akceptovala lidské
hodnoty, protože lidské hodnoty jsou zároveň i hodnotami Božími. To je
ústředním důvodem toho, že opouštíme eklesiologii hierarchie a .societas" a
musíme stále posilovat eklesiologii společenství a Božího lidu.
Concilium 3/1999, přeložila Eva Lajkepová.
[1] Srv. A. Acerbi,
Due ecclesiologie, Ecclésiologia giuridica ed ecclesiologia di communione nella
Lumen Gentium, Bologna 1975; H. Holstein, Hiérarchie et Peuple de Dieu d'apr´cs
Lumen Gentium, Paris 1970; H. Pottmeyer, Continuita e innovazione
nell'ecclesiologia del Vaticano II, in: G.Alberigo (Hg.), Vaticano II:
dinamismo e prospettive, Bologna 1981, 71-95; A. Antón, Ecclesiologia
postconciliare: speranze, risultati e prospettive, in: Vaticano II. Bilancio e
prospettive venticinque anni dopo 1962- 1987, Assisi 1988; L. Boff, Die Kirche
als Sakrament im Horizont der Welterfahrung im Anschluß an das II. Vatikanische
Konzil, Padeborn 1971.
[2] Viz
texty a událost in A. Acerbi, Due ecclesiologie, c.d., 107-237; srv. texty
odpovídající různým fázím diskuse in G. Ghirlanda, Hierarchica communio, Rom
1980, 435-650.
[3] Srv.
A. Acerbi, Due ecclesiologie, c.d., 239-437.
[4] Srv.
studie ke druhému Vatikánu Bilancio e prospettive venticinque anni dopo
1962-1987, 2 svazky; E.L. Doriga, Jerarquía, infalibilidad y
communión intereclesial, Barcelona 1973.
[5] Viz
úvahy K. Rahnera, Volk Gottes, in: Sacramentum mundi IV, 1196-1200; srv. L.
Boff, Was bedeutet theologisch .Volk Gottes" und .Kirche des Volkes"?, in: týž,
Und die Kirche ist Volk geworden. Ekklesiogenesis, Düsseldorf 1987, 47-71.
[6] Citace
podle M. Schmause, Der Glaube der Kirche, díl 2., Mnichov 1972,
102.
[7] Citát v Adista,
15. července 1993, 6.
[8] Srv.
G. Ghirlanda, Hierarchica Communio, c.d., 423.
[9] Srv.
G. Hasenhüttl, Ordnungsprincip der Kirche, Freiburg i. Br. 1969; W. Kasper, Die
Kirche und ihre Ämter, tamtéž., Glaube und Geschichte, Mohuč 1970, 355-370;
srv. taktéž 371-337; H. Küng, Die charismatische Struktur der Kirche in:
CONCILIUM 1/1965 4, 282-290
[10] W.
Kasper, Die Funktion des Priesters in der Kirche, tamtéž, Glaube und
Geschichte, Mohuč 1970, 371-373.