V každé době se našli muži i ženy, kteří svědčili o určité duchovní
zkušenosti. Připomínali tím, že lidská zkušenost má i transcendentální dimenzi.
Mimo to, co mohli prožívat a zakoušet ve své práci, ve svých vztazích, ve starostech
i radostech, zjevovalo se jim něco nebo někdo, co ale nedokázali ani
pojmenovat, protože tento zážitek převyšoval vše, co až dosud poznali. Tato
zkušenost byla zpochybňována a podezírána, že je jen iluzí, jak na počátku
tohoto století tvrdily velké ideologie. Musela rovněž čelit skepsi a lhostejnosti
všech, kterým se to vše zdálo nedůležité. Dokážeme si asi všichni představit,
že v době, v níž vládne lhostejnost a kritičnost, může vystoupit někdo, kdo se
postaví proti ní tím, že poukáže na něco, co přesahuje bezprostřední zkušenost.
Tito lidé stále existují. Často se objeví tam, kde bychom je vůbec nečekali, v
souvislostech poznamenaných modernou, obklopeni sekularizovaným prostředím a
sami překvapeni svými zážitky. Můžeme si tedy myslet, že se zde setkáváme s
náboženským obrozením, které zahájili velcí konvertité XX. století, Ch. de
Foucauld, P. Claudel, J. Maritain? Ne tak docela, protože duchovní zkušenost
těchto lidí byla zcela spontánně zasazena do náboženské tradice, která byla na
Západě od věků křesťanská.
Změna perspektivy
Dnes tomu již tak není. Mnozí z těch, kdo žijí a svědčí o duchovní
zkušenosti, ji spontánně nespojují s určitou náboženskou tradicí. To je
novinka. Jsou to mystici bez kréda a církve, kteří dnešní pastoraci kladou nové
otázky. Bohatí lidskými, vztahovými, profesionálními a citovými zkušenostmi
jednoho dne objevují, že jsou zaskočeni bezvýznamností a prázdnotou života, který
až dosud vedli. Život zdánlivě úspěšný podle běžných kritérií, ale pro ně
postrádající smysl. Tato zřejmost se jim zjevila s takovou silou, že již prostě
nemohou pokračovat vstříc smrti v dosavadním způsobu života. Proto se často
radikálně loučí se svou minulostí. Mnozí z nich odcházejí, aby žili jiným
způsobem. Životem prostším, chudším, klidnějším, spojeným často s nějakým
prostým úkolem: mezilidská pomoc v okolí, polopoustevnický život na venkově. . . V průběhu
této .konverze" dovolili tichu vstoupit do svého nitra, modlíce se, aniž by
věděli, na koho se obracejí. Mnozí z nich za nejrůznějších okolností zakoušejí
něco, co se v jazyce křesťanství nazývá mystickou zkušeností. Francouzská
spisovatelka Pierette Bresová píše o týdnech, které změnily její život, když po
značných literárních úspěších odjela do Jeruzaléma, aniž by věděla, co by tam
měla hledat, a už vůbec nehledajíc nový smysl života. Když přišla při jedné své
náhodné procházce ke Zdi nářků, popisuje tuto událost takto: Jako
omámená jsem položila ruce na kameny, vzlykala jsem, čelo skloněné na Zeď, a
neudržela jsem se, abych nezačala plakat slzami vycházejícími z hloubky, z mých
nejhlubších vzpomínek, z nejniternějších částí mého těla, snažně jsem prosila o
Jeho odpuštění, prosila jsem o Jeho lásku a o Jeho pomoc. Měla jsem pocit, že
jsem konečně nalezla náručí svého Otce, jediného a pravého, Otce Stvořitele.
Modlila jsem se, aby mi dal sílu odpustit těm, kdo mi prokázali zlo, a aby mi i
ostatní odpustili zlo, které jsem já spáchala. Ano, žebrala jsem, aby mi Bůh
dal mír. (1) O několik stránek dále píše, že jí trvalo deset let, než se odvážila
o této zkušenosti mluvit, neboť se obávala, že bude považována za .poblázněnou mystičku":
Koupala jsem se v Jeho světle, svou mysl náhle ponořenou do tohoto zvláštního
světla, které může na naši duši vylít pouze Bůh, když nás osloví. (. . .) Jediným
zábleskem mne prozářilo intuitivní vědomí - jsem v srdci pravdy, vím to, i když
to nemohu popsat slovy. Kontempluji tajemství Stvoření a jsem částí prachu
hvězd, z něhož se skládá. (2)
Dar odjinud
Nemyslím si, že by Pierette Bresová nějak zvlášť četla jiné mystiky, ale
to, co popisuje ve své knize, připomíná některé stránky z „Historie" Ignáce z
Loyoly a z jeho „Duchovních cvičení", v nichž se mluví o bezdůvodné útěše.
Tento pocit přítomnosti, setkání, které vnitřně obnovuje nejhlubší nitro
člověka, je pociťován jako dar, jako milost přišlá odjinud. Je to cosi, co není
výsledkem pracně získané moudrosti, ale plodem darované zkušenosti. V poněkud
odlišném kontextu vypráví Philippe Labro ve své knize La Traversée, co prožil
při pobytu na resuscitačním oddělení nemocnice. Jeho vyprávění připomíná
některé zkušenosti popsané dr. Moodym v jeho knize Život po
životě, ale to, co je zde nové, není pouhý popis událostí na druhé straně, ale
dochází zde ke skutečné konverzi. Kapitola, která to popisuje, je nazvána Podruhé se
narodit: Bude třeba, abych všechno, co jsem vyřkl a učinil v pýše, v samolibosti, v
egoismu, v neklidu, negativitě, zrušil a abych vše přetvořil tak, abych z činů
vyloučil své ego. Musím i nahradit pýchu špetkou pokory; samolibost trochou
šlechetnosti; neklid trochou jasu a klidu; negativitu trochou optimismu. A
myslím, že to bude snadné. Bude to možná i dětsky lehké! (3) Nové zrození,
dětský duch - Philippe Labro necituje evangelium, ale to, co popisuje,
připomíná Ježíšův rozhovor s Nikodémem. Ale s kým hovořit o svých převratných
zkušenostech, s kým sdílet toto osvícení? Neboť člověk cítí, že si tento
zážitek nesmí nechat pro sebe. Nebyl mu dán proto, aby živil sen jeho nitra,
ale aby osvěcoval lidi. Začíná tedy dlouhé a bolestné hledání. Svět včerejška
se nezměnil: stále je lhostejný, bezvýznamný. A přesto je všechno nové! Co by
se stalo z Pavla, osleplého při setkání s Bohem, kdyby nebyl přijat Ananiášem v
malém damašském společenství?
Kde nalézt Ananiáše?
Kde najít dnešního Ananiáše, s nímž by bylo možné převyprávět, vyjádřit, potvrdit
a posílit to, co člověk prožil? Většina lidí přitom nehledá se samozřejmostí náruč
velkých církví. Pierrette Bresová hledala chvíli v tomto směru po svém návratu
do Paříže, ale tuto snahu rychle opustila. Můžeme toho po přečtení dalších
stran její knihy jen litovat. Lidem z církve se zdá být tato zkušenost příliš
cizí, neboť jsou zaujati především vykonáváním svého náboženství s jeho učením,
jeho rituály a jeho praxí. Mnozí z těch, kdo se ke nim obrátili, se mezi nimi
cítili nepochopení stejně jako ve světě, v němž až dosud žili. Jejich očekávání
dokázaly splnit pouze kláštery. Ale až na výjimky se kláštery mohou stát na
jejich cestě pouze přechodnou etapou. A co potom? Zbývají už jen guruové,
všudypřítomní v naší společnosti, kteří se zjevují, aby naslouchali vnitřním
zkušenostem a člověku navrhli cestu. Odkud pramení úspěch časopisů a
vydavatelství, které se dnes specializují na duchovní prožitky, a jsou
připravena nabídnout člověku postupy, které jsou svůdné, ale často klamné? Nabízí
se i sektářské skupiny, slibující radikalismus, který se zdá být v souladu s
žádoucí konverzí. Je smutné ale vidět autentické zkušenosti, jak se řítí do
slepé uličky, do rizika, že se v nich ztratí nebo z nich vyjdou vyčerpány. Jako
kdyby dílo Ducha již dnes nepřicházelo k lidem vůbec nebo jen příliš zřídka,
aby se setkali s Kristovými cestami! Proč dochází při duchovním hledání k
tomuto opomíjení křesťanských církví, a zejména katolické církve? Důvodů je
více. Jedním z nich je antimystický racionalismus, vyskytující se v některých
částech církve. Můžeme si ale rovněž položit otázku, zda Bůh křesťanského
zjevení neztratil vážnost a podobu dobrého a všemohoucího Boha tváří v tvář
Osvětimi. Navíc i někteří jeho zástupci pokládali tuto otázku tázající se po
mlčení biblického Boha tváří v tvář vyhlazování jeho lidu před tváří všech
věřících. Tato otázka byla kladena židovskými pisateli jako Wiesel a Jonas, lze
ji však nalézt i u křesťanských teologů, jako např. u Moltmanna. Je přítomná v
povědomí nás všech prostřednictvím literárních svědectví. Uvědomili jsme si, co
je zapotřebí učinit pro to, aby v mysli našich současníků byla naše koncepce Boha
očištěna ode všech dvojsmyslností, jimiž jsme ji zatížili?
Laické spirituality
Když se poslední jezuitská generální kongregace zamýšlela nad hlásáním evangelia
v našich sekularizovaných západních společnostech, došla k závěru: „Duchovní
život lidí není mrtev, ale pouze se vyvíjí mimo církev" (4). Je dokonce
zapotřebí říci, že v některých případech i mimo náboženství. Připomeňme si
úspěch buddhismu, který se ve své sekularizované formě šíří na Západě. Mnoha
lidem se tedy zdá nejradikálnější chápat spiritualitu jako protiklad
náboženskosti. Můžeme si rovněž vzpomenout na pokušení Luca Ferryho,
objevujícího laickou spiritualitu v knize Bohočlověk neboli smysl života (5). Ať jsou
meze této knihy jakékoli, její úspěch o něčem svědčí a ukazuje nám spřízněnost panující
mezi jeho hledáním a touhami určitého množství našich současníků. Ferry je
agnostikem, který byl kdysi křesťanem, což však nechal za sebou bez hořkosti a
soucitu. Předkládá vizi, jak sekularizovat posvátné. Transcendence sestoupila z
nebes, z teologicko-etické oblasti, aby se celá rozprostřela do horizontálních
vztahů - do humanity. Je možné nerozeznat stopy křesťanství v poznávání Boha
přítomného v srdci naší lidské nahodilosti, v přítomnosti náboženského rozměru
v bratrských vztazích? Jak je možné si nepoložit otázku, zda odtržen od vztahu
ke Kristu a k vtělení si ještě člověk uchoval smysl pro hodnotu transcendence a
zda skutečně může dát životu smysl? Ferry si tyto otázky neklade a zanechává
nás tak paradoxně na straně myšlení, které se považuje za křesťanské proto, že
nabízí nejhlubší přímé poznání. To je rovněž příklad duchovního klimatu naší doby
a Ferryho kniha není jeho jediným příkladem. Existuje i směr, který můžeme
nazvat literární teologií .těch nejmenších", která je blízká evangeliu a lze ji
charakterizovat otázkami kladenými po holocaustu, mezi jejíž představitele se
řadí Christian Bobin a Sylvie Germainová, kteří však rovněž zůstávají teology
bez církve a zjevení (6). Evangelium se v jejich knihách stává trochu mýtem, v
němž nalézáme výraz pro lidskou duchovní zkušenost. Je čteno osobním a hlubokým
způsobem, někdy se z něj pouze vybírá. Nic ale nenaznačuje, že existuje
společná účast na Kristově díle. I zde se zdá, jako by cesty Ducha nezkřížily
cestu Krista a jeho církve. Co tedy dělat?
Odpovědi nebo cesty
V průběhu staletí se naše duchovní pedagogika opřela o tradici, přejatou
a předávanou, že je třeba se otevřít duchovní zkušenosti. Není příkladem této tradice
například schéma Duchovních cvičení Ignáce z Loyoly, který podle Principů a
základů a doktrinálních připomínek k Prvnímu týdnu doporučuje se otevřít,
odvolávaje se na zkušenost duchovních pohnutek? Mohlo by se říci, že to v
katechezi a při praktikování morální formace platilo až do nedávné doby.
Vycházelo se přitom ze zděděné tradice, snažící se stavět na oživování
zkušenosti. Jsme rovněž odzbrojeni, když staneme tváří v tvář zkušenosti, která
má hodnotu, svou dynamiku, která však neobsahuje žádný záchytný bod, který bychom
chápali a mohli jej rozvíjet. Co se mi to událo? Jsem první člověk, kterému se
něco podobného přihodilo? Nesměřuji na cestu, která mne bude přivádět stále
více na okraj, a to až k osamění, k bláznovství? To jsou znepokojující
myšlenky, které napadají nové hledače smyslu a které je rychle přivádějí k
tomu, aby se rychle zachytili všech dveří, až na ty, které obsahují depozitum
některé duchovní tradice, jež by mohla odpovědět na jejich očekávání. Proč? Protože
příliš často nabízíme odpovědi tam, kde jsme tázáni na cestu. Tito lidé s velmi
rozdílnými horizonty se vydávají na cestu z vnuknutí Ducha a neočekávají, že
jim nabídneme bezpečí chráněného přístavu. Oni oprávněně opustili přístav
skutečného bezpečí. Získali volnost ve svých rizicích a ztrátách a uvědomují
si, že přechod bude dlouhý. Nechtějí po nás, abychom jim popsali přístav, ale
abychom je doprovázeli na cestě, jejíž konec ještě neznají. Vědí, že je čeká
setkání, které jim dá objevit to nejlepší v nich samých i smysl lidského
dobrodružství. To, co doufají najít, je doprovázení při hledání a ochota být k
dispozici. Neočekávají nabídku jistot. Chtěli by se při svém putování za
hvězdou setkat s mudrci, nikoli se znalci Písma z Jeruzaléma, kteří všechno
vědí. Západní církve na sebe až příliš často berou podobu jeruzalémských znalců
Písma. Jsme příliš zaujati předávanými pravdami, takže se stáváme až málo
citlivými vůči očekávání těch, kdo se nás neptají na to, v co mají věřit, ale
co je to věřit. Přicházíme z tradice, kterou je třeba předat, měli bychom proto
doprovázet zrození. Ale kdo z nás je dostatečně svobodný ve své víře na to, aby
se odvážil novot, tvořivé věrnosti daru, kterého se mu dostalo?
Zkušenosti života
Nejde o to najít nepopsaný list tradice proto, aby bylo možné nalézt
čistou víru, ale znovu objevit, že křesťanské hodnoty jsou zejména životními zkušenostmi.
Když se naši současníci alergicky bouří proti nádheře pravdy, není to proto, že
by pravdou pohrdali nebo že by o ni nestáli. Hledají ji svým způsobem. Chtějí
sami zakusit, objevit její uzdravující a smiřující sílu. Hlásí se ke slovu, ke
svědectví, k činům, které jim pomáhají žít, které je smiřuji se sebou samými,
se světem a s lidmi. Kdybychom nepoužili těchto slov, mohli bychom říci, že
hledají radostnou zvěst spásy. Jak je možné se podivovat nad tímto fenoménem,
který často signalizují zavedená náboženství? (7) Lze v tom spatřovat reflexi
konzumní společnosti, ale i něco víc: otázka po smyslu je krajně osobní a
záleží na každém člověku, aby se jí zabýval váhou své celé osobnosti. Není
možné se přitom svěřit pouze do péče nějaké autority, ať už je jakákoliv. Je
třeba, aby každý člověk zkoušel jít svou cestou, aby zkoumal možnosti podle
míry své vnitřní zkušenosti, ať je jakkoli skromná a váhavá. Není to příliš
pyšné, řeknete si? Možná že ano, ale není v tom zahrnutá i věrnost Duchu, který
.kreslí rovně křivými čárami" a vede každého člověka podle jeho osobní cesty?
Dříve než budeme naše současníky obviňovat ze synkretismu nebo duchovního
liberalismu, položme si otázku, zda nejsme více citliví na barvy ideologií než
na vnitřní vývoj. Dříve než se křesťanská tajemství stanou předmětem víry, musí
se nutně stát životní zkušeností. Setkání s Kristem je - pro každého z nás
stejně jako pro apoštoly - zkušeností spásy: „Ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného
života" (J 6,68). Když církev začalo hovořit o Trojici, nešlo jí o to stanovit
dogmatickou poučku, kterou je třeba přijmout, ale snažila se zachytit to, čím
žijí její věřící. Setkávali se věrni svědectví Písma, své víry, své naděje, své
lásky s Bohem jako s Otcem, Synem a Duchem, aniž by byli schopni směšovat nebo
oddělovat tyto tři obrazy. Předávaná teologie hovořila o jednotě tří osob
spojených dokonalou láskou. Kdo však tuto zkušenost nezakusil, pro toho bude
dogma o Trojici mrtvou literou bez duchovního významu. Mystika
solidarity Nejbližším duchovním svědectvím mnoha našich současníků zůstane mystická zkušenost.
Je třeba si ujasnit, čím se odlišuje křesťanská mystika od všech směrů
gnostické mystiky, která se nabízí našim současníkům. Křesťanští mystici jsou „solidárními
mystiky", pro které se hledání Boha odehrává v hluboké solidaritě se zápasy, s
utrpením a radostmi jejich bratří. Jestliže utrpení mnichů zavražděných v
Tibhirine došlo tak velkého ohlasu ve veřejnosti, bylo to proto, že to byli
pokorní hledači Boha, sdílející utrpení a nebezpečí s lidmi, v jejichž středu
žili. Proč došlo k tak silnému rozvoji společenství v Taizé, které trvá již
více než 40 let? Protože zůstalo věrné prvotnímu poznání, prohloubenému v
průběhu událostí, které mělo v úmyslu sjednotit „boj a kontemplaci", jak o tom
píše v jedné knize Roger Schutz (8). Přijměme skutečnost, že si musíme nechat
klást otázky při setkání se spiritualitou mimo naše hranice. Znamená to, že se
rozšíří prostor tábořiště našich stanů. Duch koná své dílo i v naší době a my
nevíme, kam vane. Přijměme to, že jsme se vydali na cestu duchovního
dobrodružství i s jeho riziky a s jeho nesrovnatelnou novostí. Je nám dáno, že
budeme potkávat muže a ženy z rozmanitých směrů, z neočekávaných cest. Poutníci
za smyslem musí dokázat respektovat požadavek, že hranice vlastně neexistují.
Použitá literatura: Pierette Brčs, Les Chevaux de Dieu, Michel Lafon,
1996, str. 161 Tamtéž, str. 193 - 195 Philippe Labro, La Traversée, Gallimard,
1996, str. 200 .Serviteurs de la mission du Christ". Perspectives des jésuites
aujourd'hui. Doplněk k Vie chrétienne, n_ 409, str. 42. Luc Ferry,
L'Homme-Dieu ou le sens de la vie, Grasset, 1996 Christian Bobin, Le Trčs-bas,
Gallimard, 1992 - Sylvie Germain, Echos du silence, DDB, 1996 Jean-Louis
Schlegel, Réligions ŕ la carte, Hachette, 1995 Roger Schutz, Lutte et
contemplation, Presses de Taizé et Seuil, 1973
Études 2/1997, (nepatrně zkráceno), přeložil Pavel Kouba