Rudolf Otto (1869-1937) byl německý teolog a religionista. Přinášíme
úryvek z jeho vlivné studie Posvátno (1. vyd. 1917), kterou vbrzku vydá
nakladatelství Vyšehrad. Otto v této knize odmítl racionalistická vysvětlení tradiční
religionistiky a dogmatiky a zdůraznil, že náboženství obsahuje neredukovatelný
mimoracionální prvek. Centrem každého náboženství je podle něho zkušenost
tajemství vzbuzujícího chvění a úžas (mysterium tremendum et fascinans), kterou
nelze odvodit z ničeho jiného. Posvátno v tomto smyslu ještě nemá racionální a
morální kvality, které podle Otta přistupují až dalším historickým vývojem
náboženství. Převahu křesťanství, kterou jako luteránský teolog vždy hájil,
spatřuje právě zde, v tom, že toto náboženství nejlépe rozvíjí „cit pro
posvátno", který ovšem sdílí s ostatními náboženstvími. Svou otevřeností k
duchovní hodnotě ostatních náboženství (sám byl významným znalcem indického
náboženství) je Otto aktuální i v dnešní době, která naléhavě pociťuje potřebu
vyrovnat se pozitivně s mnohostí náboženských tradic, aniž by se ztratil smysl
pro cenu tradice vlastní. A pochopení, že v náboženství zkušenost a cit
přichází před rozumem a etickými pravidly, aniž by se ovšem význam těchto „dodatečných"
prvků umenšoval, může pomoci duchovnímu životu každého člověka, který se v
nějakém smyslu považuje za náboženského. V Ježíšově evangeliu se dovršila
tendence k racionalizaci, etizaci a zlidštění ideje Boha, tendence zřetelná od
nejstarších dob staroizraelské tradice a zejména u proroků a v žalmech.
Numinozita byla pro lidské chápání stále bohatěji a plněji vybavena predikáty
jasné a plně racionální hodnoty. A tak se dospělo k oné ničím nepřekonatelné
formě víry v Boha Otce, kterou přináší křesťanství. Jenom bychom i zde dělali
chybu, kdybychom mysleli, že se touto racionalizací zrušila numinozita,
posvátno. To je nedorozumění, ke kterému vede dnešní příliš líbivé pojímání
Ježíšovy víry v Boha Otce, neodpovídá to však náladě prvních křesťanských obcí.
Na ni zapomínáme, když Kristově zvěsti odnímáme to, čím chtěla od samého
počátku až do konce být, totiž zvěstováním království. To království však je -
a k tomu nás proti veškerému racionalistickému změkčování vede právě nejnovější
výzkum - cosi zázračně velikého, co se vymyká všemu dočasnému a pozemskému, je to
cosi „zcela jiného", nebeského, opředeného a obestřeného všemi nejryzejšími
motivy nábožné bázně, je v něm úděsnost i úžasnost a vznešenost samotného
mystéria. A z něho, z jeho zvláštní povahy se přenáší zabarvení, ladění a tón
na každý vztah k němu, na ty, kdo ho zvěstují, na ty, kdo ho připravují, na
život a na konání, jež pro ně vytváří podmínky, na slovo o něm, na obec, která
ho očekává a která ho dosáhne. Vše je jím zmystičněno, totiž vše se stává
posvátným. Nejfrapantněji se to projevuje v názvu, jakým se sám označuje okruh
jeho příslušníků: nazývají se navzájem technickým termínem „svatí". Samozřejmě
je jasné, že to neznamená mravně dokonalí. Jsou to spíše lidé patřící k
mystériu „posledního dne". Je to jasný zcela jednoznačný opak lidí „profánních",
o nichž jsme už mluvili. Proto si později mohli přímo říkat „kněžstvo", což je
označení pro „vysvěcenou" sakrální skupinu. Tomu však muselo předcházet
evangelium, jeho požadavky a jeho kázání o království, jež přijde. Pánem toho
království je však „nebeský Otec". Je jeho pánem, ale tím není méně svatý,
posvátný, tajemný, kádoš, hagios, sacer a sanctus než jeho království, nýbrž
mnohem více, a to v absolutní míře. Po té stránce je povýšením a naplněním
všeho toho, co obsahovala Stará smlouva z „pocitu tvora", z posvátné bázně a z
podobných emocí. Kdo to nepochopí, přetváří si Ježíšovo evangelium v idylu. Že
tyto stránky Ježíš nepodává formou zvláštního poučení, způsobují okolnosti, o
kterých jsme už mnohokrát mluvili. A mimoto, proč by učil o tom, co bylo
každému Židovi a obzvláště každému pravověrnému hlavní a samozřejmou věcí, tož
že Bůh je „svatý Izraele"? Učit a zvěstovat musel to, co nebylo samozřejmé,
ale co přinášel jako objev a jako svou zvěst, že totiž ten svatý Bůh je nebeský
Otec. Toto hledisko muselo být v jeho učení vším, tím spíše, že kontrapozice,
do které se postavil, musela právě toto hledisko klást do popředí. Neboť
historickým protikladem, proti němuž evangelium vedlo protiúder, bylo
farizejství se svým otročením Zákonu a též i Jan Křtitel se svým drsně
asketickým pojetím Boha. Vůči oběma stavěl evangelium synovství a otcovství
jako jho mírnější a břemeno lehčí. A toho jsou nutně plna Ježíšova podobenství,
jeho řeči a zvěsti. Avšak tak, že přitom stále zůstává neobyčejná, nesmírná, úžasná
paradoxie, že náš otec je ten, jenž je na nebesích. Že ta
tajemná, úděsná, podivuhodná bytost „na nebesích" nám chce darovat i věčnou
milost. Takto zrušený kontrast teprve vytváří harmonii pravého základního křesťanského
citu. A ten, kdo v ní neslyší tu zvýšenou septimu, ten slyší špatně. Je
příznačné a zase i naprosto samozřejmé, že hned první prosba obecné křesťanské
modlitby zní: „Posvěť se jméno Tvé." Co to znamená v
souvislosti s biblickým chápáním, je po tom, co jsme už řekli, jasné. Ba občas přece
mohou z Ježíšova kázání ještě zaznít tóny, z nich vytušíme cosi z oné zvláštní
bázně a úděsu z tajemné nadsvětské bytosti. Takovým místem je Mt 10,28: „Bojte
se toho, který může i duši i tělo zahubit v
pekle." Temný, děsivý zvuk těchto slov je cítit - a je už racionalizací, když
je někdo vztahuje na soudce a na jeho soud posledního dne. Ne, je to týž zvuk,
který se znovu ozve v listu Židům 10,31: „Je hrozné upadnout do ruky živého
Boha." A na jiném místě téhož listu Židům 12,29: „Vždyť náš Bůh je oheň
stravující." (Tato obměna verše z Dt 4,24: .Hospodin, tvůj Bůh, je oheň
stravující," ve znění: .Náš Bůh je oheň stravující," vytváří kontrast, který
působí pronikavě a průrazně.) A kde to situace žádá, vrací se i u samotného Ježíše
zcela nepokrytě a opravdově starozákonní Bůh pomsty, jako v Mt 21,41: „Zlé bez
milosti zahubí." Ve světle tohoto posvátna s jeho mystériem a s jeho
tremendem a na jeho pozadí je třeba vidět i Ježíšův boj v noci v Getsemanech,
máme-li pochopit a s ním prožít, oč tam šlo. Co způsobovalo to chvění a úzkost
pronikající až do dna duše, ten zármutek až k smrti a ten pot, který se řinul
na zem jako krůpěje krve? Obyčejný strach ze smrti? U toho, který už po týdny hleděl
smrti do tváře a svou poslední, předsmrtnou večeři požíval se svým učedníky v
jasné mysli? Ne, toto bylo víc než strach. to je úděs tvora před .tremendum
mysterium", před hrůznou záhadou. A na mysl nám přicházejí staré pověsti o
Jahvovi, který Mojžíše, svého služebníka, přepadl v noci, a o Jákobovi, který
až do rána s Bohem zápasil, jako výmluvné paralely a předpovědi. .Zápasil s
Bohem a obstál", z Bohem .hněvu a zármutku", s NUMEN, s posvátnem, které je
přitom přece můj OTEC. - Vskutku, kdo si myslí, že v Bohu evangelia už nelze
nalézt „svatého Izraele", zde jej nalézt musí, má-li oči k vidění. A to ani
nemusíme mluvit o oblaku numinózní nálady u Pavla, „Bůh sídlí ve světle, kam
nikdo nemůže vstoupit." Nadsazený pojem a pocit Boha ho vede k užívání
mystického jazyka i ke zvláštním prožitkům mystiky. (Jako předběžnou definici
mystiky bych navrhl, že mystika je totéž co náboženství, ale s jednostrannou
převahou jeho iracionálních momentů. které přehání až k přepjatosti. -
Religiozita nabývá mystického zabarvení, má-li sklon k mystice. V tomto smyslu
není náboženství Pavlovo a Janovo mystikou, ale je to náboženství s mystickým
zabarvením. A to právem.) Ta však u něho vůbec kvete v obecných pocitech
entuziastického vzrušení a v užívání pneumatických slov, obojí daleko přesahuje
nad racionální stránku křesťanské zbožnosti. Když dualisticky zavrhuje tělo
jako vůbec hmotné stvoření, je to krajní vystupňování onoho numinózního
znehodnocení sebe, o kterém jsme už mluvili. Tyto katastrofy a peripetie
citového života, tato tragika hříchu a viny i tento příval oblažujícího
prožitku jsou možné a pochopitelné jen na půdě posvátna. A tak jako je u něho
orgé Theú víc než prostý zásah trestající spravedlnosti, tak jako je ten boží
běs prodchnut úděsnem a posvátnem, tak na druhé straně fascinace zažitou boží
láskou, jež šíří ducha z jeho hranic a uvádí do třetího nebe, je víc než jen
absolutní míra lidsky přirozeného citu dítěte k otci. - Orgé Theú se nám silně
připomíná na grandiózním místě Ř 1,18
a násl. Zde přímo poznáváme rozhněvaného vášnivého Jahve
Starého zákona, nyní však jako strašně mocného Boha světů s dějin, který vylévá
planoucí hněv na celý svět. Ryze iracionální, ba hrůzně vznešené přitom je, že
hněvivý Bůh trestá hřích hříchem. Pavel tuto myšlenku, pro racionální názor
zcela nepřijatelnou, opakuje potřikrát: .Proto je Bůh nechal na pospas nečistým
vášním v jejich srdci, takže zneuctívají vlastní těla," .Proto je Bůh vydal v
moc hanebných vášním." .. . . dal je Bůh na pospas jejich
zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší." Abychom pocítili závažnost těchto
pohledů, pokusme se zapomenut na přístup našich dogmatiků a pěkně uhlazených
katechismů a snažme se vycítit ten úděs, který mohl cítit Žid z Jahvova hněvu,
helénista z hrůzy Osudu a vůbec antický člověk z „ira deorum". U Pavla ještě
výslovně upozorněme na to, co sem též náleží, na jeho učení o predestinaci. Že
se ideou predestinace ocitáme na půdě povýtce iracionální, to pocítí
nejbezprostředněji „racionalista". S ní on se věru nemůže smířit. A má pravdu.
Na půdě racionality je to něco absurdního a skandálního. On se smíří snad se
všemi paradoxy Trojice a christologie; zato predestinace je mu vždycky na ráně.
Ne ovšem způsobem, jak se po příkladu Leibnizově a Spinozově od vystoupení Schleiermacherova
občas děje dodnes. Zde se totiž prostě kapituluje před zákonem přírody a před „causae
secundae" a vyklizuje se místo pro dnešní psychologii, která všechno lidské
rozhodování a jednání chce podřídit vnějším podnětům, čímž je člověk také
nesvobodný a predeterminovaný. A tuto přírodní predeterminaci
stavějí tito psychologové na roveň boží všepůsobnosti, takže na závěr pak ryze
religiózní hluboký názor na boží prozřetelnost, nepodléhající žádným přírodním
zákonům, ústí do triviální přírodovědné myšlenky a všeplatné kauzalitě. Nemůže
už být scestnější spekulace, důkladnější padělek náboženských koncepcí. Proti
takovým spekulacím racionalista jistě nic nemá. Jsou pěkně čistě
racionalistické, přitom v nich zcela mizí náboženská idea predestinace. Ta však
má dvojí zdroj a sama je dvojaká a rozporná. Lze ji také označit dvojím
rozdílným jménem. Jednou ideou je „vyvolení", druhou, smyslem podstatně jinou
je vlastní predestinace. Idea „vyvolenosti", totiž že si Bůh někoho zvolil a
určil ke spáse, vyrůstá přímo jako čistý výraz samotného náboženského prožitku milosti.
Když na sebe pohlédne člověk obdařený milostí, poznává a rostoucí měrou cítí,
že se tím, čím je, nestal svým působením a snažením, že mu bez jeho vůle a
nikoli z jeho moci byla udělena milost, ta jej pobízela a vedla. A právě
možnost sebesvobodněji volit a rozhodovat mu byla propůjčena jako něco, co
spíše zažíval než činil, přičemž neztrácel moment svobody.
Víc než to, co konal, vidí to, že hledal a volil k záchraně lásku a poznává, že
mu byla dána milost z věčného úradku, a to je právě předurčení. A to předurčení
je předurčení ke spáse. Nemá nic společného s „praedestinatio ambigua", s
předurčením všech lidí buďto ke spáse nebo ke zkáze.
Logickým závěrem by bylo, že když si Bůh někoho vyvolí, jiného však ne, pak
jednoho předurčil k blaženosti, jiného k zatracení. Ten závěr se však zde
nečiní a nesmí se činit. neboť jde o náboženský úkaz, který vždy přichází sám o
sobě platí jen sám o sobě a nelze jej uvádět v systém a činit z něho logické
závěry. Kdo se o to pokouší, znásilňuje jej. Schleiermacher ve svých Řečech o
náboženství o tom správně řekl: „Každá (náboženská) intuice je akt existující
jen o sobě. . . nepřipouští žádné odvozování a vyvozování. . ." Od
vyvolenosti je nutno rozlišovat predestinaci v podobě, v jaké se podává v
Pavlově listu k Římanům 9,18: .Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce,
činí zatvrzelým." Sice i tady zaznívá myšlenka vyvolenosti, ta je u Pavla
silná. Ale úvaha ve verši 20 je zřetelně laděna do zcela jiné tóniny než
myšlenka vyvolenosti: .Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad
výtvor svému tvůrci: Proč jsi mě udělal takto?" To je úvaha, která vůbec
nezapadá do myšlenkového pochodu o .vyvolenosti". Ještě méně však vyplývá z
teoretické nauky o Bohu jako příčině všeho, jaká se objevuje u Zwingliho a
podává sice učení o predestinaci, ale takové, které je umělým výtvorem
filozofické spekulace a ne plodem bezprostředního náboženského citu. Taková
predestinace zajisté existuje také. A má bezesporu základ v Pavlovi. A snadno v
ní ovšem zase poznáváme ten posvátný pocit z .tremendum mysterium" A její
zvláštní vlastnost, jakou jsme shledali ve vyprávění o Abrahamovi, se zde
opakuje v neobyčejně zesílené formě. Neboť myšlenka predestinace není nic
jiného než samozřejmý požadavek onoho .pocitu tvora". onoho pokoření a
anihilace sebe vůči nadsvětskému jsoucnu. To posvátno, to, co nejmohutněji
zažíváme, je všechno všude. Tvor je se vším svým bytím, konáním, pachtěním a
štvaním, plány a předsevzetími pouhé nic. Příznačným výrazem tohoto pocitu
pokoření a nicoty vůči posvátnu je pak přiznání, že člověk je bezmocný a On je všemohoucí,
že pak je každá volba marná a vše je určeno a ustanoveno. Ani predestinace, jež
je co do obsahu totéž co všemohoucnost posvátna, neznamená posléze „nesvobodnou
vůli". Staví si mnohdy proti sobě právě svobodnou vůli tvora a tím právě
získává svůj reliéf. „Chtěj, co chceš a co dovedeš, plánuj, vol: všechno stejně
musí jít tak, jak má a jak je určeno." - to je správné vyjádření věci. Se vší
svou svobodnou vůlí a se vším svým svobodným působením je člověk nicotný oproti
věčné moci. A ta vzrůstá do nezměrnosti právě tím, že rozhoduje přes svobodu
lidské vůle. Právě tuto stránku věci záměrně ukazují různé příklady z
islámských příběhů, jež chtějí ozřejmit Alláhovu neoblomnost. Lidé v nich mohou
plánovat, volit i odvrhovat - ale ať volí a působí, jak chtějí, Alláhova věčná
vůle se prosadí na den a na hodinu přesně, jak bylo určeno. A právě v těch
příbězích se nemyslí, že všechno způsobuje Alláh a že působí jedině on, nýbrž
rozumí se jen, že jeho věčná volba a působení zcela přesahuje sebeintenzivnější
svobodné působení tvora a určuje je. Takto to říkají verše Mesneviho: Z nezdaru
unikáš do horších nezdarů. Kdo prchal před hadem, pad draku do spárů. Kdo
vrhnul síť, ten sám se do ní zavíjí. Co vypil pro zdraví, to krev mu upíjí. A
zamkne dům, když už jsou v domě vrazi. Jak faraon ze strachu před nesnází nevinné
dítky vraždí bez milosti a hledaného (= malého Mojžíše) - ve svém
domě hostí. A takto vypráví vykladač koránu Bejdhaví: Když Asrael, anděl smrti,
jedenkrát přecházel kolem Šalomouna, obrátil pohled na jednoho z jeho
společníků. „Kdo to byl?" tázal se ten muž. „Anděl smrti," odpověděl Šalomoun. „Mně
se zdá, že se díval na mne," pokračoval muž, „Poruč, prosím tě, větru, aby mě
odtud odnesl a shodil až v Indii." Šalomoun tak učinil. Pak mu anděl pravil: „Díval
jsem se na něho tak dlouho, protože jsem se divil. Vždyť mi bylo přikázáno
přinést jeho duši z Indie, a on je zatím tady u tebe v Kanaanu." - Nuže to je
predestinace, která přímo předpokládá svobodnou vůli jako svého protihráče.
Kdykoli člověk svobodně plánuje, Alláh ho vždy svými plány předchází. Teprve
když se „pocit tvora" vystupňuje a přeroste (a často se pak slučuje s teoretickými
úvahami), vynořují se myšlenky, že božství způsobuje všechno a že působí jen
ono. A ty pak vedou k mystice a je jen dalším důsledkem, když se hned do
mystiky vpojí i svérázné spekulace o bytí. Tvorovi se pak upírá nejen jakékoli
působení, ale i skutečnost. Jediné bytí a všechno bytí, všechno jsoucno se
přiřkne jen tomu Jsoucímu. Jen ono je skutečné. A veškeré bytí tvora je buď jen
funkcí Jeho bytí - ujsoucňuje je jediné Jsoucno - anebo je vůbec jen zdáním.
Tyto souvislosti poznáme obzvláště zřetelně v Guelinxově mystice a v mystice
okkasionalistů. „Ubi nihil vales, ibi nihil velis." Taková mystická narážka se
ozve i jinde, také u Pavla v tajuplných slovech o nadcházejícím konci všech
věcí, kdy „Bůh bude vším všudy". Citované místo z listu Římanům však míří pouze
k myšlence predestinace. Getsemany číslo 88 - 24. strana Ta však není nic
jiného než vystupňovaný „pocit tvora" a jeho výraz a tkví zcela v posvátnu. Že
tomu tak musí být, můžeme si ozřejmit ještě jinou úvahou. Jestliže je skutečně
pravým pramenem predestinace pocit posvátna, a to jako .pocit tvora", lze
očekávat, že se taková religiozita, která se vyznačuje iracionálními momenty v
ideji Boha, také nejvíce kloní k predestinaci. A je právě zvláštností islámu,
že v něm racionální ani jasná morální stránka od počátku nemohla nabýt pevného
a určitého profilu, jaký má např. v křesťanství nebo v židovství. V Alláhovi
povýtce převažuje stránka numinózní. Islámu se vytýká, že klade mravní
požadavky jen náhodně a ty platí jen tehdy, když je zrovna božství chce. Tu
slabinu lze islámské morálce vyknout, jenom nemá nic společného s náhodností.
Vysvětlíme ji spíše tím, že v Alláhovi převažuje numinozita, ba téměř hrozivá
démoničnost, a převažuje tak silně, že pak racionalita a v tomto případě
morálka není dostatečně formulována a sledována jako v křesťanství. Právě tím
si také vysvětlíme, proč se o tomto náboženství soudí, že je „fanatické". Silně
vzrušený až zběsilý stav mysli netlumený racionální kontrolou, to je právě
podstata fanatismu. S tím, co jsme řekli, souvisí i naše hodnocení myšlenky
predestinace. Je to ovšem pokus vyjádřit v pojmech něco, co v jádru nelze pojmy
vyložit. Saháme jen po vhodném náznaku, abychom jím o čemsi tajemném něco
napověděli. Je ovšem hrubě nesprávné nevidět, že to je jen analogický náznak a
ideogram, a brát to jako pojem věci a zakládat na něm dokonce teorii. Ta chyba
se pak pro racionální náboženství, jako je křesťanství, stává neblahou a
zhoubnou, byť bychom se ji pokoušeli učinit neškodnou umělými vytáčkami. Stejně
jako myšlenka predestinace pramení z Pavlových názorů i jiná stránka numinozity:
naprosté zavržení těla. „Tělo" u něho není nic jiného než vůbec stvořenost. A
numinózní pocit ji poměřuje, jak jsme už uvedli, jsoucnem nadsvětským, jak co
do bytí, tak co do hodnoty. A co do bytí ji hodnotí jako „prach a popel", jako
.nic", jako něco nesamostatného, slabého, pomíjivého, smrtelného, co do hodnoty
pak jak něco profánního, nečistého, co není hodno vyslovovat jméno Svatého, ani
se k němu přibližovat. Obojí devalvaci „těla" nacházíme právě v Pavlových
představách, Ale paulinské je na té devalvaci jen to, jak je silná a úplná.
Odkud Pavel čerpá tak silný odpor k tělu, zdali z „dualistického" názoru jeho
prostředí, anebo ze sebe samého, to je otázka. Odvozujeme-li ten postoj z doby
původu a z historických souvislostí, neurčujeme tím ani podstatu ani hodnotu
věci. Přinejmenším můžeme říci, že silné náběhy k takovým pocitům už byly dány v
nejryzejších hnutích starozákonní numinózní zbožnosti. „Básár", „tělo", bylo už
tam oproti věcem svatým „prach a popel" a pozemská .nečistota". Jako Pavel je
silně prodchnut numinozitou i Jan. Moment úděsu u něho sice
ustupuje, tak jako často v mystice, aniž docela mizí, vždyť i u Jana „menei hé
orgé", „trvá běs", třebaže to Ritschl popírá. O to silnější je u něho mystérium
a fascinace, právě v mystickém tvaru. U Jana do sebe křesťanství vsává „fós", „světlo"
a „zóé", .život" z konkurenčního náboženství, takže vysává jiné náboženství
právem silnějšího. A převzaté prvky mu pak už neoddělitelně patří, a to právem,
neboť teprve v něm jsou opravdu doma. Co ale jsou! Kdo to necítí, je zkrátka ze
dřeva. Ovšem povědět, co jsou, neumí nikdo. Jsou vzkypěním
iracionality. Totéž platí i o Janovu výroku, na který se racionalisté rádi
odvolávají (J 4,24): .Bůh je duch." Pro tato slova považuje Hegel křesťanství
za náboženství nejvyšší, protože opravdu „duchovní". To jest uznává a
prohlašuje je za „absolutní rozum". Leč když Jan mluví o „duchu", o pneumatu.,
nemyslí tím absolutní rozum, ale myslí to, co je přímým opakem „světa" a „těla",
bytost nebeskou a zázračnou, jsoucno záhadné a tajemné, přesahující všechen „rozum"
a všechen rozmysl „přirozeného" člověka, myslí ducha, který „vane, kam chce".
.Snad slyšíš jeho šumění, ale nevíš, odkud vychází a kam se nese." Duch proto není vázán
na Gerazim neb na Sion a mohou jej vzývat jen ti, kdo jsou sami „v duchu a v
pravdě". Právě tento zdánlivě zcela racionální výrok poukazuje nejsilněji k
iracionalitě v biblické ideji Boha.