Američan Raymund E.
Brown, S.S., patří k předním novozákonním teologům současnosti. Jeho
instruktivně psaný úvod do novozákonní christologie, který připravuje k vydání
nakladatelství Vyšehrad, obsahuje na velikonoční téma úvahu, kterou ve
zkráceném znění přinášíme v překladu V. a J. Roskovcových.
Ježíšovo zmrtvýchvstání se liší ode všech ostatních
případů návratu k životu, které bible zmiňuje. V Novém zákoně je
popsána resuscitace či znovuoživení Lazara, Jairovy dcery a syna naimské vdovy,
kteří se navrátili do běžné lidské existence; avšak není ani zmínky o tom, že
by byli oslaveni nebo že by už nemuseli znovu zemřít. Ježíš je naopak líčen
jako vítěz nad smrtí, který povstal k odlišné formě života (životu
věčnému) a navrací se nesmrtelný ve slávě a moci. Ježíšovo vzkříšení tedy bylo
svrchovaným Božím zásahem do lidské existence, svrchovaným zázrakem. Není divu,
že se vzkříšení na jedné straně stalo hlavním apologetickým argumentem pro
pravdu křesťanství a že na druhé straně byla jeho skutečnost zpochybňována.
Nový zákon netvrdí, že by kdokoliv vzkříšení viděl, a
nepokouší se je popsat, jak to činí apokryfní evangelium Petrovo (10, 39-42) z 2.
století. Oporou pro skutečnost tělesného vzkříšení je tudíž chybějící tělo či
prázdný hrob, a především hodnota zážitku těch, kdo prohlašovali, že
vzkříšeného Ježíše viděli. Proti jednomu
nebo oběma těmto důvodům byly vznášeny námitky jednak na obecné rovině
(vzkříšení z mrtvých nenastává, je z vědeckého hlediska nemožné
atd.), jednak na základě nesrovnalostí v biblických zprávách.
Obecné námitky proti skutečnosti vzkříšení
Racionalistická či liberální kritika minulého století se
snažila zpochybnit zprávy o vzkříšení jakožto projev buď lstivosti apoštolů
(apoštolové si příběhy vymysleli; ukradli tělo, čímž podvodně vytvořili prázdný
hrob), nebo důvěřivosti apoštolů (Ježíš nebyl mrtev, nýbrž jen v kómatu;
spletli si hrob; zaměnili halucinace za skutečné zjevení). Křesťanští apologeté
docela správně poukazovali na to, že v Novém zákoně není nic, co by
takováto vykonstruovaná obvinění podporovalo. Není bez zajímavosti zde
připomenout, že některé z těchto útoků se objevovaly již v 1. století
a zanechaly stopy v pozdějších vrstvách novozákonních zpráv o vzkříšení,
které se snažily se s nimi vyrovnat. Tvrzení, že apoštolové lžou, když
prohlašují, že viděli vzkříšeného Ježíše, ačkoli ostatní ho neviděli, skrytě
čelí Petrův výklad ve Sk 10,41. Obvinění, že apoštolové tělo ukradli, je v Mt
28,13 (srv. 27,62) připsáno velekněžím a farizeům a Matouš je odmítá příběhem o
strážích u hrobu. Ačkoli prázdný hrob tvoří pozadí příběhů o velikonočním ránu,
zdá se, že jeho přímá role v novozákonní apologetice byla malá; podle Jana
(20,2) přivedla holá skutečnost prázdného hrobu Marii Magdalskou pouze na
myšlenku, že tělo bylo ukradeno. Představa, že prázdný hrob si apoštolové podvodně
vytvořili pro apologetické účely, tedy není příliš přesvědčivá. Dále je třeba
říci, že tvrzení o pozdním vzniku vyprávění soustředěných okolo prázdného hrobu
dostatečně nerozlišuje mezi skutečností prázdného hrobu a jejím využitím v příbězích
jako prostředku k vystižení zjevení. Ona skutečnost byla nejspíše
přijímána od počátku. Ani Židé, kteří se snažili prokázat omyl Ježíšových
následovníků, nikdy nepřišli s tím, že by hrob nebyl prázdný; a myšlenka
prázdného hrobu podle určitých náznaků zřejmě byla obsažena v prvotním
kázání, např. ve zmínce o pohřbu v 1K 15,4 a ve srovnání, na něž
se naráží ve Sk 2,29-32. Domněnka o přehnané důvěřivosti apoštolů pravděpodobně
vedla k neustálému připomínání, že nejprve nevěřili, že Ježíš byl opravdu
vzkříšen (Mt 28,17; L 24, 11.37; Mk 16, 11.14; J 20,25). Apologetický důraz na
tělesné a hmatatelné vlastnosti vzkříšeného Ježíše je v pozadí výslovných
zmínek o tom, že jedl (L 24, 41-43; Sk 10,41) a že apoštolové si mohli ověřit
jeho rány (L 24,39; J 20, 24-28). Nový
útok na skutečnost vzkříšení byl podniknut počátkem 20. století ze strany
srovnávací vědy náboženské. Byl vysloven názor, že první Ježíšovi stoupenci,
buď vědomě, nebo nevědomě, přizpůsobili Ježíšův příběh pohanským legendám a
mysterijním kultům soustředěným kolem umírajících a znovu povstávajích bohů
(Attis, Adonis, Osiris, Dionýsos) - což byli obvykle přírodní bohové, jejichž
smrt přicházela se zimou a jejich povstání s jarem a obnovou rostlinného
života. Křesťanští apologeté však obratem poukázali na to, že Ježíš sice snad
byl vzkříšen na jaře, avšak jeho smrt, kterou zakrátko následovaly projevy
vzkříšení, naprosto neodpovídá ročnímu přírodnímu cyklu zimního spánku a
jarního rozkvětu.
V jádru dalšího pokusu vysvětlit vzkříšení jinak než
jako skutečnou tělesnou obnovu stojí teorie, že původní víru židovských
křesťanů v Ježíšovo vítězství nad smrtí bylo v hebrejském myšlení
možno vyjádřit pouze jako tělesné vzkříšení, jelikož vzkříšení těla bylo
jedinou formou nesmrtelnosti, kterou učedníci znali. Ježíš byl vskutku oslaven;
ale protože duchovní blaženost si nikdo neuměl představit bez svého těla, bylo
Ježíšovo oslavení popsáno jako vzkříšení. Tak se vzkříšení těla stává symbolem
duchovní pravdy. Ve skutečnosti ovšem vzkříšení těla nebylo v judaismu
jediným způsobem, jak vyjádřit vítězství nad smrtí; existovaly tam i představy
o přežití duchovního principu a věčném životě, které vzkříšení nevyžadovaly.
Proti čistě symbolickému přístupu ke vzkříšení navíc mluví značná myšlenková vytříbenost,
která se předpokládá u učedníků, i to, jak těžko se tato teorie slučuje s velmi
brzkým přesvědčením, že lidé viděli vzkříšeného Ježíše. Ještě jiná námitka proti Ježíšovu vzkříšení
se vyvozuje z fyzikální skutečnosti známé z lékařské vědy, že
bezprostředně po smrti začínají nevratné rozkladné procesy. Tento argument by
mohl zpochybnit znovuoživení nebo resuscitaci mrtvého těla, avšak nelze ho
použít proti Ježíšovu vzkříšení, je-li správně pochopeno. Je třeba si uvědomit,
že novozákonní chápání Ježíšova vzkříšení má dva prvky.
a) Různí novozákonní
autoři jasně mluví o tělesném vzkříšení Ježíše. Oba zdůrazněné prvky jsou
důležité. Ten, kdo je vzkříšen a viděn při zjeveních jmenovitými očitými svědky
(např. 1K 15, 5-7), je Ježíš, který chodil s mnoha z těchto lidí během
svého veřejného působení a který byl ukřižován a pohřben. Vzkříšení se výslovně
týká Ježíšova těla, které už není v hrobě; to podporuje tradice o prázdném
hrobě, Pavlova terminologie zahrnující vzkříšené tělo (1K 15,44) i skutečnost,
že žádný pochybovač se nikdy nedovolává možnosti prokázat, že Ježíšovo tělo je
ještě v hrobě. Tento aspekt vzkříšení by mohl být zaměňován za
znovuoživení.
Titíž novozákonní autoři nicméně dávají jasně najevo, že
mají na mysli proměnu, která je zcela odlišná od znovuoživení. Pavel, který
vede těsnou analogii mezi vzkříšením Ježíšovým a budoucím vzkříšením mrtvých (1K
15,12), charakterizuje nastávající proměnu takto: to, co zemřelo, je pomíjitelné,
slabé a smrtelné; to, co vstává, je nepomíjitelné, slavné a nesmrtelné (15,
42-43.52-54). Krátce: „Zasévá se tělo přirozené [psychikos], vstává tělo
duchovní." (15,44) Evangelisté naznačují skutečnost a povahu této proměny tím,
že u nich Ježíše nepoznávají lidé, kteří jej dobře znali (L 24,16; J 20,14;
21,4; Mk 16,12 [„zjevil se v jiné podobě"]), a líčením Ježíše, který nemusí
dbát fyzikálních zákonů (prochází zamčenými dveřmi, náhle se objevuje a mizí).
Význačný luterský teologW. Pannenberg píše: Událo se cosi, při čem se
učedníci v těchto zjeveních střetli se skutečností, kterou ani naším
jazykem nedokážeme vyjádřit jinak, než oním symbolickým a metaforickým výrazem
naděje přesahující smrt, jímž je vzkříšení z mrtvých. Rozumějte mi prosím správně: symbolické a
metaforické je pouze pojmenování, které této události dáváme, nikoli skutečnost
události samé. Ona událost je tak absolutně jedinečná, že pro ni nemáme jiné
pojmenování, než metaforický výraz apokalyptického očekávání. V tomto
smyslu je Ježíšovo vzkříšení historickou událostí, událostí, která se skutečně
tehdy stala. Musíme přenechat teologům, aby zhodnotili, co je na těchto
obecných pojmech „života" po smrti a vzkříšení těla analogickou, a co doslovnou
řečí.
Nesrovnalosti vyplývající z biblických zpráv o vzkříšení
Citoval jsem to, co skutečně říkají biblické zprávy, abych
ukázal, že většina výše uvedených námitek se nezakládá na biblických textech,
nýbrž na jejich obcházení či nedbání toho, co z nich plyne. Je však rovněž
třeba uvést, že některé nesnáze se vzkříšením vyplývají z toho, co je
obsaženo v samotných novozákonních zprávách. Hlavní nesnáze lze rozdělit
do dvou skupin: rozdíly mezi zprávami o zjeveních Vzkříšeného a rozdíly mezi
zprávami o prázdném hrobu.
Rozdíly mezi zprávami o zjeveních
Všechna evangelia předkládají souvislý pašijový příběh,
jehož obecný průběh je ve všech čtyřech neobvykle shodný. (Z tohoto důvodu se
předpokládá, že pašijový příběh je jednou z nejdříve zformovaných částí
evangelijní tradice.) Tradici o vzkříšení však tvoří izolovaná zjevení a mezi
jednotlivými evangelii jen máloco z jejich okolností i podrobností
souhlasí. Podrobné zkoumání zpráv v jednotlivých evangeliích ukazuje, jak
četné tyto odchylky jsou. Komu se zjevil? Mt 28, 9-10; J 20, 14-18 a Mk 16, 9-11 podávají
zprávu o zjevení za časného nedělního rána Marii Magdalské, někdy s dalšími
ženami, v okolí hrobu. U Mk 16, 1-8 a L 24, 1-11.22-23 toto vyprávění není a je
pro něj ponecháno malé nebo vůbec žádné místo. Zprávy se mnohem více,
explicitně nebo implicitně, shodují v tom, že se vzkříšený Ježíš zjevil Petrovi
a dalším z Dvanácti. Kde? Soustředíme-li se na zjevení (jedno nebo více) Dvanácti,
tradice se pojí ke dvěma různým lokalitám. Zjevení v Jeruzalémě dosvědčují
Lukáš, Jan 20 a
Markův dodatek; zjevení v Galileji dosvědčují Matouš, Jan 21 a nepřímo Marek. Ani jedna
z obou tradic nenaznačuje jakékoli povědomí o tradici zjevení na druhém
místě. Jeruzalémské zprávy ponechávají malý nebo žádný prostor pro zjevení v Galileji. L 24, 50-51 líčí Ježíšův odchod od učedníků
na nebesa v Betanii, blízko Jeruzaléma, v noci po Velikonocích; z markovského
dodatku vyplývá téměř stejný obraz. Zkoumáme-li, jak L 24,6 mění smysl Mk 16,7,
vypadá to, že Lukáš se snaží zmínkám o zjeveních v Galileji vyhnout. Ve Sk
1,3 je ovšem doloženo, že Lukáš věděl o delším období, kdy se Ježíš po
vzkříšení zjevoval; avšak o Galileji není ani zmínka a nanebevstoupení se
odehrává v oblasti Jeruzaléma (1,12). U Jana probíhají zjevení po
vzkříšení v období osmi dnů (20, 19.26), a pak evangelium končí (20, 30-31).
Na druhé straně se zdá, že galilejské zprávy vylučují předchozí jeruzalémská
zjevení Dvanácti. Andělský pokyn v Mk
16,7 a
Mt 28,7 nabádá učedníky, aby šli do Galileje, kde spatří Ježíše - takový příkaz
by neměl velký smysl, kdyby ho měli nejprve vidět v Jeruzalémě. Když se
Ježíš učedníkům skutečně ukáže na hoře v Galileji (Mt 28, 16-17),
vyjadřují učedníci pochybnosti; pro pochybnosti by nebyl příliš důvod, pokud ho
již viděli v Jeruzalémě. Redaktor, který připojil J 21, vytvořil dojem, že
galilejská zjevení následovala po jeruzalémských, vložením veršů, které obě
zprávy spojují dohromady (21, 1.14). Avšak
ze samotného příběhu o zjevení v Galileji (21,4.7) je zcela zřejmé, že učedníci
vidí Ježíše poprvé.
Autoři harmonizujících spisů o Ježíšově životě vytvořili
vlastní pořadí evangelijní látky: Ježíš se nejprve týden zjevoval Dvanácti v Jeruzalémě;
ti pak z nějakého nevysvětlitelného důvodu odešli do Galileje, kde se jim
Ježíš zjevil na břehu jezera a na hoře; nakonec se vrátili do Jeruzaléma, kde
se jim Ježíš zjevil před nanebevstoupením. Takovéto pořadí činí evangelijní látce
násilí. Když už bychom se museli odvážit zajít za to, co je doloženo, a
vytvářet nějaké pořadí, pak bychom (po objevení prázdného hrobu v Jeruzalémě
a snad po Ježíšově zjevení ženám v Jeruzalémě a „menším" učedníkům na
cestě do Emauz) mohli umístit zjevení Dvanácti v Galileji před zjevení
Dvanácti v Jeruzalémě - což je pořadí, které galilejské zprávy nevylučují.
Lukášovský a janovský pokus umístit hlavní zjevení Dvanácti do velikonočního
týdne je pravděpodobně konstrukce, kterou diktovaly spíše teologické než
historické zájmy. Biblicky věrnější však je uznat, že doklady nám nedovolují s jistotou
určit žádné pořadí. Všechny evangelijní tradice se soustřeďují na
nejvýznamnější zjevení Dvanácti, kteří jsou při něm zmocněni ke svému budoucímu
poslání. Všechny tradice působí dojmem, že se Ježíš Dvanácti zjevuje poprvé,
proto pochybnosti i opětovné ujištění. V jistém smyslu tedy, pokud jde o
podstatu věci, vyprávějí všechna evangelia o tomtéž zjevení Dvanácti.
Jak došlo k tomu, že některý evangelista zaznamenal
zjevení pouze v Jeruzalémě nebo v Galileji a že nebyl učiněn pokus
uspořádat všechna Ježíšova zjevení v době po vzkříšení? Zajímavé řešení
navrhl V. Taylor. Při zvěstování vzkříšení bylo podstatné svědectví, že známý
apoštolský svědek viděl Ježíše. Ke vzkříšení nepatří řetězec navzájem
souvisejících událostí jako k pašijím. V Pavlově prvotním kérygmatu o
vzkříšení (1 K 15, 5-7) jsou proto pouze uvedena jména těch, kterým se
Ježíš zjevil, a není zmíněno žádné místní určení. Každé společenství zřejmě
uchovávalo vzpomínku na zjevení té osobě, kterou toto společenství znalo.
Významné palestinské křesťanské obce v Jeruzalémě a v Galileji
podržely v paměti zjevení související s daným místem, nebo snad
místním podmínkám přizpůsobily tradici základního zjevení Dvanácti. Jednotliví
evangelisté vycházeli z té či oné místní tradice, kterou měli k dispozici,
aniž možná věděli o existenci tradic jiných. Porozumíme-li funkci podání o
zjeveních, rozmanitost těchto zpráv o zjevení nebude argumentem proti jejich
historicitě.
Rozdíly mezi zprávami o prázdném hrobu
Zde musíme rozlišovat mezi vlastní událostí (faktem, že v hrobě
nebylo Ježíšovo tělo) a podávanou interpretací této události. Všechna
evangelijní svědectví, která zmiňují hrob, se shodují v tom, že když
skončil šabat, šla Marie Magdalská (zmiňovaná jako jediná u Jana 20 a v markovském dodatku;
spolu s jinými ženami v Mk 16,1-8; Mt a L) buď v pozdní sobotní noci
nebo velmi brzy v neděli ráno ke hrobu, a Ježíšovo tělo tam nenašla. Shodují se rovněž v tom, že tělo tam
nebylo proto, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Všechna svědectví souhlasí
i v tom, že toto vysvětlení prázdného hrobu pochází ze zjevení.
Evangelijní svědectví se široce rozcházejí v popisu
okolností tohoto zjevení. Například:
setkala se Marie Magdalská (sama nebo s jinými ženami) s jedním andělem
či andělským mužem (Mk 16, 5-7; Mt), nebo se dvěma (L; J 20,12)? Seděl anděl
(či andělé) (Mk 16,5; Mt; J 20,12), nebo stál (L)? Byl (byli) venku (Mt) nebo
uvnitř (Mk 16,5; L; J)? Znění andělského poselství se rovněž liší. Nejprostší
vysvětlení je to, že podle nejstarší tradice samotný objev prázdného hrobu
nevnukl těm, kteří to zjistili, poznání, že se jedná o vzkříšení. Teprve
později, když se vzkříšený Ježíš zjevil, se objasnilo, proč byl hrob prázdný.
Když se objev prázdného hrobu stal součástí podání, bylo do něj začleněno také
zjevené vysvětlení, aby čtenář porozuměl významu hrobu. Anděl Páně podávající
výklad byl standardním starozákonním způsobem, jak popsat zjevení, a
synoptikové tohoto způsobu použili, přičemž J 20,14 a Mk 16,9 podrželi,
ať už úmyslně nebo ne, původní pojetí, že zjevení přišlo od Ježíše samého.
Rozdíly mezi zprávami o hrobu, pokud je správně pochopíme, tedy nezpochybňují
fakticitu prázdného hrobu ani jeho význam pro tělesnou povahu vzkříšení.