Ekumenismus není možno v současném světě omezovat
pouze na vztahy jednotlivých křesťanských vyznání. Také různá náboženství mají
společné prvky, společné zájmy, vzájemné obtíže, které lze řešit dialogem.
Dokonce se v rozhovoru mohou navzájem i něčemu přiučit. Známý katolický
teolog Hans Küng se zejména v osmdesátých letech tomuto dialogu intenzivně
věnoval a výsledky své práce uložil v řadě knih, napsaných zpravidla ve
spolupráci s odborníky na příslušnou kulturu. Vydání celého souboru se
nyní připravuje i v češtině: první text, věnovaný hinduismu, hodlá
nakladatelství Vyšehrad předložit čtenářům ještě letos. Z něho pochází
následující ukázka, analyzující praxi „lidového" náboženství v Evropě a v Indii.
Lidový hinduismus a lidový katolicismus
Co mohu jako křesťanský teolog říci na toto množství
informací o náboženské praxi v Indii? Chceme-li načrtnout analogický
obraz, musíme rovněž hovořit o tom, co tu již bylo obšírně vyloženo: o lidovém náboženství. Nenacházejí
se tyto formy náboženské praxe, pokud jde o křesťanství, také třeba v italském,
španělském, jihoamerickém, jihoněmeckém, irském či polském katolicismu,
jestliže v něm přetrvává středověké protireformační paradigma (základní model) křesťanství? Kdo
by mohl popřít, že také křesťanské náboženství je tu mimořádně živoucí, pestré,
mnohostranné, rozmanité, že zahrnuje všechny oblasti života, jako ortopraxe
zejména ve smyslu rituálních úkonů (měli bychom se přitom zabývat také obdobami
a rozdíly mezi soukromým brahmánským a veřejným katolickým kněžským
náboženstvím). I přes všechny rozdíly
bychom mohli bez větší námahy najít téměř ke každému náboženskému fenoménu
lidového hinduismu nějakou katolickou analogii. V obou
případech je religiozita takřka všudypřítomná, v obou případech nacházíme
zvláště ohraničená posvátná místa: středověký a barokní, dodnes často jako v rezervaci
přetrvávající lidový katolicismus je spjat s množstvím kostelů, kaplí,
božích muk a křížových cest, s nesčetnými (nezřídka velmi zdobnými) obrazy
a sochami, se svíčkami, květinami, kadidlem, svěcenou vodou, hudbou. Cožpak
nezná křesťanská Evropa svaté patrony, votivní desky, plakety na dopravních
prostředcích, náboženské symboly nejrůznějšího druhu? Neexistují i zde posvátné
období a velké lidové náboženské slavnosti, slavené doma, v kostele a na
ulicích, náboženské poutě, procesí a prosebné průvody ve všech ročních obdobích
a v kterýkoli den? Nekonají se i zde velké pouti s milióny poutníků,
s mnoha starými a nemocnými, s velkým počtem kněží i žebráků, s pestře
pomalovanými sádrovými soškami, amulety, náboženskými upomínkovými předměty a
suvenýry, s uměním a kýčem v jakékoli podobě? Každý se tu může cítit
příslušníkem velké pospolitosti věřících, radostným účastníkem slavnosti, při
níž je světec či světice v podobě nějakého obrazu či sochy přijímán a
vítán jako nějaký bůh, nošen po městě anebo zas doprovázen na cestě zpět.
A to nemluvě o všemožných formách mariánské úcty, která se jak známo stala
tak populární, že starší i novější poutní místa (Altötting nebo Einsiedeln, Lurdy
nebo Fatima) si mohou skutečně vzájemně konkurovat: Na tolika místech se slaví
mše ke cti Panny Marie anebo jiných svatých, s alespoň šestnácti upačárami
čili rituálními úkony, gesty a výroky, což během velebné předkoncilní
pontifikální mše činilo jistě i 94 služeb jako v hinduistickém ritu.
Přitom se prokazují četné pocty nejen Bohu anebo svatým, nýbrž i jejich
pozemským zástupcům, přičemž se i zde od prostých věřících očekává jen malý
obětní dar, jímž se zapojují do svatého dění, přijímání a dávání, do ut des.
To všechno je také zde spojeno s legendami, mýty, novými zjeveními (Lurdy:
Já jsem neposkvrněné početí), ale i zázraky (především uzdravování,
anebo i - ve Fatimě - zázrak spojený se Sluncem). Vidíme, že to vše je přítomno také v křesťanství
zejména pozdně středověkého a barokního ražení, přičemž prvky restaurace a
romantismu 19. století jsou ve značné míře zastoupeny zejména v mariánské
úctě a v úctě k papeži (emocionálně zbarvené uctívání papeže tu dříve
nebylo).
Jsou však takováto srovnání vůbec oprávněná? Někteří budou
protestovat:
Nejsou tím katoličtí svatí a andělé postaveni na stejnou
úroveň s indickými bohy? Nečinil se snad v církvi vždy jasný rozdíl mezi klaněním (latria, adoratio),
které náleží jen Bohu, a uctíváním (dulia, veneratio), které může být určeno jeho svatým a
andělům? To znamená: klanět se smí jen Bohu, svatí se naproti tomu pouze
uctívají.
Nic z toho nechceme popírat. Kdo ovšem zná
křesťanskou, katolickou zbožnost zevnitř, ten ví, jak často se v lidové
zbožnosti tyto teologům jasné hranice neustále stírají. Exemplárním příkladem na katolické straně je opět uctívání
ženského principu božství, který zosobňuje Matka boží: Marie, jíž
se počínaje Tomášem Akvinským přiznávala nejen doulia = úcta, nýbrž hyperdulia
= veleúcta, a to takovou formou, která často připomíná pohanské vzory
(jak známo, bylo boží mateřství v roce 431 definováno díky smělému zásahu
alexandrijského biskupa Cyrila ve městě Efezu, kultickém centru Magna Mater); proti
mariánským excesům se musel postavit 2. vatikánský koncil.
Bylo by tedy bláhové, kdybychom si v hinduisticko-křesťanském
dialogu coby křesťané hráli na puristy, kteří teoreticky popírají nebo
zpochybňují, co v praxi rostlo po celá staletí, co v křesťanství
zdomácnělo, čím mnoho křesťanů žije a co tedy v každém případě - ať už
toho litujeme nebo ne - rovněž náleží k projevům křesťanství. To všechno
by měla kriticky analyzovat fenomenologie náboženství, která zabývá hinduismem
stejně jako křesťanstvím.
Monoteismus nebo polyteismus?
Vyjdeme-li z konkrétního života namísto z abstraktní
nauky, budeme jako křesťané obezřetněji přistupovat k výtce polyteismu,
namířené zejména proti hinduismu. Nebo snad máme na křesťanství a na hinduismus
uplatňovat dvě různá měřítka? Smíme křesťanství poměřovat vznešeným ideálem, zato
hinduismus jen skutečností, která nutí ke střízlivosti? Jistě, křesťan bývá u Gangy v Benáresu,
v nějakém velkém jihoindickém chrámu anebo v hinduistických svatyních
v Nepálu nebo Bali mimořádně uchvácen, a přesto sotva cítí pokušení stát
se přívržencem těchto náboženství. A
naopak: jak by třeba višnuistický nebo šivaistický hinduista, který navštíví
nějaký neapolský či bavorský barokní chrám anebo dokonce sv. Petra v Římě, v křesťanství odhalit
monoteistickou revoluci, která svrhla bohy (J. Ratzinger)? Více
monoteismu by mohl zakusit v maličké mešitě na okraji Sahary anebo v údolí
Indu mezi Himalájí a Arabským mořem. Co
tedy na to vše říci? Po našich úvahách o hinduistickém a křesťanském pojetí
Boha můžeme výklad zkrátit a o obdobách mezi křesťanským a hinduistickým lidovým
náboženstvím v zásadě poznamenat dvojí:
Chápeme-li Boha jako jediný, nejvyšší i
nejhlubší princip všeho, lidí i věcí, první i poslední skutečnost světa, pak je
také většina hinduistů
monoteisty; protože i hinduisté věří v tomto smyslu pouze v jednoho Boha: v prapočátečního
Brahmu, který je identický s Višnuem či Šivou anebo se Šakti, a je tedy
zároveň apersonální i personální (_transpersonální_).
Chápeme-li však jako boha rovněž jakýkoli princip,
který je uctíván vzýváním, modlitbou, hymny nebo obětními dary, pak je i mnoho křesťanů polyteisty; protože
v tomto smyslu fakticky, při své náboženské praxi, věří ve více bohů, ať už se v křesťanství
nazývají jakkoli (v indické terminologii se nazývají dévové na
rozdíl od jednoho Brahmy neboli Íšvary, Pána).
V hinduistickém, ale i v křesťanském náboženství
jde pak spíše o henoteismus
než o monoteismus či polyteismus: Uctíván je jeden Bůh a zároveň se
jiným postavám prokazuje kvazibožská úcta. V křesťanství jsou ovšem - vedle
andělů a archandělů, mocností a sil - uctívány zesnulé historické osobnosti,
které se vyznamenaly za svého života nějakou formou svatosti, spíše než
mytické postavy (odhlédneme-li od drakobijce Jiřího anebo o Christofora,
Kryštofa, který nesl Krista). V každém případě je tu vedle jedině
svatého Boha („tu solus sanktus") mnoho jiných svatých („sancti").
V pozdním středověku dosáhl kult svatých takové míry
zvnějšnění a přepjatosti (obchodování s ostatky, uctívání obrazů, votivní
dary, sliby!), že reformační protestní hnutí ve svém novém (k
počátkům křesťanství zaměřeném) reformačním paradigmatu církve a teologie kult svatých zcela odmítlo
s odvoláním na první a druhé přikázání Dekalogu - Budeš věřit v jednoho
Boha a neučiníš si žádné zpodobení! - což ovšem, pokud jde o obrazy, důsledně
uskutečnil pouze kalvinismus. Ale neusnadňujme si příliš situaci, když mluvíme
o křesťanství a hinduismu. Právě když srovnáváme křesťanskou a hinduistickou
praxi, nemůžeme se vyhnout otázce:
Co se skrývá za lidovou zbožností?
Jak tedy posuzovat toto spletité množství tolik rozšířené,
ale i přetrvávající a obdobné lidové zbožnosti? Jak ji zhodnotit před nějakým
křesťanem či hinduistou, který v takové zbožnosti sice vyrostl, ale dnes
ji už nemůže bez výhrad praktikovat? Nejde ani tak o intelektuální
zne-hodnocení, jako spíše o teologické z-hodnocení, neboť podobné náboženské
projevy nemohou být v dnešní době akceptovány už jen proto, že jsou
výrazem jednoho náboženství, jednoho národa. Co se tedy skrývá za faktickým
polyteismem či henoteismem, který je přítomen dokonce v monoteistických
náboženstvích, co se skrývá za hinduistickým panteonem anebo za křesťanskými
Všemi svatými?
Už dříve jsem poznamenal, že (například marxistické)
kategorie kritiků
náboženství tu zcela nedostačují, i když poukazují na důležité momenty:
Lidová religiozita (zejména v nerozvinutých zemích) jistě často fungovala
a funguje jako imaginární květiny na řetězech utištěného lidu,
jako _vzdech
utištěného stvoření_, jako cit bezcitných poměrů: náboženská bída byla
pak výrazem skutečné
bídy (K. Marx). Hospodářské a intelektuální vůdčí vrstvy používají a
využívají hinduistického i křesťanského lidového náboženství k tomu, aby
udržely nižší třídy v závislosti a pasivitě, v pověrách a fatalismu.
Na druhé straně, jak jsme viděli, náboženství nelze na tyto představy vůbec
redukovat, natož je nějakým trikem popřít. Právě člověk nábožensky motivovaný
se může osvobodit od odcizujících náboženských forem a angažovat se v sociální
oblasti v boji proti chudobě, sociálnímu útisku a nespravedlnosti, jak to
v křesťanství, ale i v hinduismu ukazují četné příklady.
Navzdory všemu vykořisťování lidového náboženství politikou,
hospodářstvím a turismem můžeme poukázat na to, co se nám během těchto nábožensko-historických
úvah stále více ozřejmovalo: že totiž v průběhu velkých, mnohotisíciletých
dějin lidstva i přes všechny často bizarní formy jde neustále o naplňování
nejstarších, nejmocnějších a nejpronikavějších přání lidstva (srov. S.
Freud, Budoucnost jedné iluze,, 1927, německé studijní vydání IX, s.
164), a přitom vůbec nelze prokázat (ani podle Freuda!), že je to iluze.
Bezmocný člověk má svá elementární přání, touží po ochraně v nebezpečích
života, po prosazení spravedlnosti v této nespravedlivé společnosti, po
životě po tomto
životě a posledním smyslu, po nahlédnutí vzniku a cíle světa - síla těchto
přání je podle Freuda tajemstvím síly náboženství. Co se v tom všem stále projevuje
navzdory vší spletité a rozporné rozmanitosti náboženství? Racionálně sice
nedokazatelná, přesto však veskrze rozumná důvěra: že za tím, nad tím a v tom, co je viditelné,
hmatatelné, disponovatelné, se skrývá cosi neviditelného, nehmatatelného,
nedisponovatelného! Vposledku to je - ať
už pod jakýmkoli příkrovem a jménem - ono Jedno, které vše světské podpírá,
proniká jím, osvěcuje je, a které se v něm manifestuje. Předmětem sporu mezi
náboženstvími ovšem je, jak se toto Jedno v mnohosti manifestuje jevů: zda v pouhém
slovu anebo i v přírodě, zda jen v člověku anebo i ve zvířatech a
rostlinách či ve všech věcech. Hinduistická,
ale i křesťanská lidová víra však každopádně počítá s tím, že jakési
božství či Bůh se s námi setkává zejména v asketickém, posvěceném člověku
a že se dává poznat v zázračných silách.
Ale proč ne? Je to všechno už předem jen čirá pověra? Něco
může být pověra, takže se jistě nevyhneme rozlišování mezi pravým charismatem a
šarlatánstvím. Avšak neexistují prosté náboženské potřeby, za něž se člověk nemusí
stydět? Nemají snad i v monoteistických náboženstvích mnozí lidé potřebu
být Bohu či božství nablízku a vyhradit náboženství známá svatá místa, kde by
mohli nalézt porozumění pro své všední starosti: útěchu, pomoc i uzdravení?
Ano, všude kde se nějaké monoteistické náboženství nakonec stalo masovým náboženstvím -
a to platí i o islámu - už zdaleka nepostačovala vysoce zduchovnělá víra v jediné
božství; polyteistické tendence, které udávají ráz už přírodním náboženstvím,
se nyní prosadily i ve vyhraněně monoteistických náboženstvích a uctívání
svatých dokonce i v islámu. Jak
tedy máme posuzovat celý tento fenomén? Místo abychom lidová náboženství
prohlašovali za intelektuálně zastaralá anebo je náboženskou kritickou
odstraňovali, měli bychom raději, jak se mi zdá, otevřít potenciál kritických
otázek, namířených na etablovaná náboženství, a diferencovaně o nich
diskutovat: nad otázkami určenými hinduismu, katolicismu, ale i protestantismu.
Kritické otázky
První
otázka patří teologickému sebepojetí (zejména evropského) protestantismu:
Nenese ztráta lidovosti, odumření svátostí, hypo-trofie svátostných živlů,
odmítání všeho smyslového, obrazného, symbolického, emocionálního v protestantismu
spoluzodpovědnost za intelektualizaci církve a za proces zmenšování křesťanských společenství? K božímu
zjevení může přece docházet také v - jinak jistě ambivalentních - úkonech,
gestech, tvorbě, prostřednictvím tělesných, uměleckých, hudebních, tanečních
výrazových forem, viditelných symbolů, tedy skrze svátosti v nejširším
smyslu slova. To všechno je pro asijské
a zejména indické cítění nanejvýš důležité.
Druhá otázka
se obrací ke katolickému
(popřípadě i hinduistickému) teologickému sebepojetí: Nenese tak vysoký stupeň
lidovosti, hyper-trofie svátostných živlů, rozbujení svátostí, ale i
odmítání profétického živlu, racionální kritiky, odideologizování a
demystifikace spoluzodpovědnost za odchod četných kriticky smýšlejících lidí z církve:
intelektuálů, průmyslových dělníků a zejména i kriticky založených žen a
mladých lidí?
Třetí
otázka, určená lidovému
hinduismu, je jiného druhu: V Indii není sice sekularizována
doprava, to však neplatí o ústavě a státu - ve srovnání s Pákistánem jakožto
islámským státem. Nemohli bychom tedy očekávat, že právě i doprava a veškerý
život bude podroben sice pomalému, přesto však nezadržitelně sílícímu procesu sekularizace? Nenacházejí
se tedy také hinduistická náboženství podobně jako islám uprostřed proměny
paradigmatu mezi středověkem (či jak to nazveme) a modernou? Má-li
k němu dojít, bude to předpokládat i cosi jako náboženskou reformaci. z němčiny přeložil J. Hoblík