1. Ve svém příspěvku vás
chci seznámit s několika důležitými historickými mezníky naší země a též s tím,
jak je možné je chápat a interpretovat v dnešní době, která se vyznačuje
silným ekumenickým cítěním.
1.1 Nejdříve několik
poznámek k předpokladům historikovy práce, přičemž nechám stranou
problematiku pramenů a mnohé další důležité otázky. Půjde mi zde pouze o
základní přístup, který může být formulován například takto: Je historik
člověk, který má být zahleděn natolik do minulosti, že ho v podstatě
nezajímá přítomné dění? Je to člověk, který může sedět v archívu a bádat
kupříkladu v pramenech 12. nebo 13. století, zatímco se venku za okny
archívu odehrávají revoluce nebo důležité evoluční procesy, v nichž se
angažují ti, pro něž je přítomnost tou nedůležitější věcí? Zpočátku se nám
představa takového dějepisce, zahleděného pouze do 12. - či 13. století, nebude
zdát asi příliš vábná. Před očima máme podivína, který žije v jiném světě
a současné dění vnímá jako mlžný opar. Když se však na takové podivné
individuum podíváme zblízka, můžeme uvidět pozoruhodnou věc. Když se zaposloucháme
do jeho vývodů, když si přečteme jeho práci, když se necháme vtáhnout do
minulých dějů, které zkoumá, začne se nám zdát, že jsme zahlédli kus světa,
který jsme neznali, který však opravdu existoval. Že je to svět jiný než je
svět náš, ale není neskutečný právě naopak.
Náš podivín nevnesl do světa 12. století naše problémy a starosti.
Nedopustil se hříchu tak častého u historické práce,
hříchu anachronismu.
Řečeno obrazně, nespatříme na rukou středověkého
člověka hodinky. Přesto ale cítíme, že
něco nemusí být v pořádku. Náš podivínský historik nám sice odkryl kus
ztraceného světa, rozšířil tak naše vědomí o nové poznání. Naplnil tak ale celý smysl historické práce?
Nespočívá tato činnost ještě v určité aktualizaci starých dějů, v jakémsi
poučení, které má z dějin plynout pro současnost? Nemá ještě historik „přinutit"
dějiny, aby byly .magistrou vitae"? Myslím, že uplynulá doba čtyřiceti let
strávených v komunistickém předpeklí nás dostatečně poučila o tom, jak
hrozně dopadnou historikové, kteří dovedli myšlenku aktualizace do důsledku.
Stali se služebníky režimu a upravovali dějiny podle přání svých mocných
současníků, kteří potřebovali vypolstrovat svou ideologickou neživotnou
konstrukci dějinnou vatou, která již neměla se skutečností mnoho společného.
Tak byli Cyril s Metodějem učitelé pravopisu, Jan Hus předchůdce Fidela
Castra a pobělohorští jezuité nebezpeční blázni.
Na druhé straně ale přece patří i k historikově
práci snahy a namáhání současnosti. Našemu
historikovi sedícímu v archívu s nezájmem o současnost asi také něco
chybí, i když není tak nebezpečný jako historikové - deformátoři. Jak sympaticky na nás působí příhoda, která
se vypráví o Josefu Pekařovi, vynikajícím historikovi, který se mimo jiné také
zabýval Husem a barokem: při zkoušení položil profesor Pekař jednomu studentovi
otázku, zda četl ráno noviny. Student poněkud překvapeně opáčil, že je přece na
zkoušce z historie. Pekař ho na ten šup vyhodil. Je jasné, že Pekařovi šlo
nejen o to, aby vychoval odborníky, ale všestranné osobnosti. To však již nejsme
u předpokladů historické práce, ale u předpokladů jakékoli tvůrčí činnosti.
Můžeme ji konat nejlépe tehdy, když máme široké zájmy a vědomí souvislostí.
Když shrnu tyto obrazy, vyjde mi následující teze:
východiskem historické práce je úmysl hledat „pravdu" minulého dění, padni komu
padni. Apriorní předpoklady typu: historie je vývojem světového ducha, v historii
jde především o moc, historie je odrazem třídního boje - nemohou být ničím
jiným než zbožnými přáními jednotlivců, která deformují složitý a mnohotvárný dějinný
proces. Současně však se obracíme a musíme obracet k dějinám proto,
abychom hledali určitou posilu či orientaci v přítomnosti i blízké budoucnosti.
1.2 Další otázka, která
mi připadá ještě aktuálnější v případě, že se zabýváme tzv. církevními
dějinami či dějinami křesťanství, zní: Je možné psát historii (nebo ji
vyprávět!) konfesně, z hlediska jednoho vyznání? Patří už katolická,
evangelická či husitská interpretace dějinných událostí a osobností do starého
železa? Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první
pohled zdát. Za prvé proto, že konfesní historie přinesla přece jen mnoho
důležitých poznatků, které se staly základním vkladem i pro současnou
historickou produkci, a že mezi konfesními historiky bylo mnoho velkých
osobností. Za druhé proto, že tzv. konfesní historici zkoumají často velmi
speciální otázky, např. otázky související s prožíváním víry v minulosti,
kterým velmi dobře rozumí, na rozdíl od historiků tzv. profánních, jimž nemusí
být tak do hloubky jasná problematika určité konfese, s níž je naopak konfesní
historik spjat mnohými vztahy. Za třetí není zcela jisté, že je období
vyhraněných konfesí u konce a že je tedy u konce také úzce konfesní pohled.
Současný pohled na jednotlivá vyznání neprokazuje zcela jednoznačně, že by tomu
tak bylo. Můžeme pozorovat proudy, které v obavě o vlastní identitu
propagují apologeticky vlastní pojetí zbožnosti, teologie i dějin.
Chci být ale mírným optimistou a vyjádřit naději, že
je přece jen odzvoněno takovým konfesním přístupům, jaké před nedávnem ukázal
jistý pan Mráček ve svém přehledu církevních dějin. Široká veřejná diskuse na
tímto dílkem, které je metodologicky v polovině devatenáctého století a
myšlenkově v době španělské inkvizice, ukázala, že existuje hranice, za
niž nejen odborníci, ale i širší intelektuální veřejnost nejsou ochotni jít.
Naopak sílí přesvědčení, jež plně sdílím, že zobrazování křesťanských dějin
přímo vyžaduje nové, ekumenické impulzy, s nimž mohou samozřejmě přicházet
nejen historikové z té či oné konfese, ale kdokoli, kdo bude znát
historické řemeslo.
1.3 Takové ekumenické
přístupy vyžadují zejména ony uzlové události našich i světových dějin, v nichž
bývá spatřován základ, na němž určité společenství stojí. Takovými událostmi
jsou bezpochyby misijní cesty svatých Cyrila a Metoděje, úsilí Mistra Jana Husa
přinutit tehdejší církevní elitu k disputaci nad Písmem či zápas o „duši"
národa v dějích protireformačních (chcete-li v dějích katolické
reformy). Musíme však být poněkud obezřetní při chápání těchto událostí, když
si uvědomíme, že můžeme být v zajetí některé z interpretací, která
ovlivnila prostředí, v němž se pohybujeme.
Historik, má-li se pouštět do studia například husitství, musí velmi
dobře rozlišit historii tohoto hnutí „o sobě" od historie interpretací. Jsou
obě stejně zajímavé, ale musí se rozlišit. Úzce konfesní přístup je nebezpečný
právě v tom, že se tyto dvě roviny prolínají. Úzce konfesní historik
katolický vám bude tvrdit, že největšími a nejslavnějšími obdobími naší
historie jsou doby Karla IV. a baroko, úzce konfesně zaměřenému evangelíkovi
začne křesťanství 95 tezemi Martina Luthera, v lepším případě Petrem
Valdesem nebo Janem Milíčem z Kroměříže. U obou však půjde o to, že nejsou
schopni vybřednout z poměrně širokého koryta jistých interpretací, které
měly často jiné zřetele a důvody než čistě historické.
Důvody vzniku takových širokých řečišť určitých
fixovaných interpretací jsou na mnoha rovinách - psychologické, mentalitní,
historické. V naší zemi úzce souvisejí s národní emancipací v 19.
století, se vznikem samostatného státu v roce 1918 a s tím, že se
jednotlivé konfesní skupiny pokoušely vytvořit jakési modely minulosti platné a
závazné pro celé národní společenství. Že
nic takového nemohlo fungovat, zvláště ve společnosti, která začala žít pluralitně,
je vcelku jasné.
2. Z naší historie
jsou od počátku konstituování historické vědy probírána a neustále diskutována
tři období, která úzce souvisejí s dějinami náboženství či přímo koření z problémů
náboženských, období, která tvoří tragickou páteř naší národní minulosti. Je to
v první řadě období velkomoravské s cyrilometodějskou misií, které
skončilo vyhnáním Metodějových žáků a zánikem Velké Moravy. Druhé období, dnes
znovu aktualizované vznikem církevní historické komise, tvoří pohnutá historie
života a smrti Mistra Jana Husa i hnutí, které spoluvyvolal v život,
husitské revoluce. A třetí doba, zase tragická, počínající symbolicky bitvou na
Bílé Hoře (tedy bitvou třicetileté války), doba rekatolizace naší země, doba
barokní.
2.1 Období první je
obdobím zakladatelským, obdobím pokládání základů křesťanské nauky a současně
základů politické organizace, obdobím integrace těch Slovanů, kteří žili na
našich územích, do křesťanského impéria.
Je stále badatelsky zajímavé, jak mnoho důležitých dějů se odehrálo v druhé
polovině 9. století, kdy se moravský kníže Rostislav rozhodl povolat na své
území takové hlasatele křesťanství, kteří by mluvili slovanským jazykem a
nezamezovali si sami cestu jistou národnostní pýchou, jako tomu bylo u kněží
franckých. Přímo na počátku našich dějin došlo tak u nás ke střetnutí dvou
politických a současně křesťanských koncepcí, „západní" a „východní". Přímo na
úsvitu našich dějin se naši předkové setkali s vysoce vyvinutou byzantskou
kulturou, vynikajícím způsobem reprezentovanou geniálním jazykovědcem
Konstantinem-Cyrilem a mužem politického rozhledu Metodějem, který se stal
moravsko-panonským arcibiskupem. Několik textů, především liturgické,
legendistické a právní povahy, které se nám dochovaly z literární a
teologické dílny (školy) obou bratří, nám znovu a znovu ukazují, že činnost
Cyrila a Metoděje měla neporovnatelně větší a pronikavější úspěchy než všechny
misie, které předtím přišly ze Západu. Jejich dílo spojuje aspekty teologické,
literární i politické a představuje stálou inspiraci, především důrazem na
sapienciální rys křesťanství (křesťanství jako moudrost).
2.2 Období druhé je
obdobím českého náboženského hnutí 15. století, tedy časů, kdy se již
jednoznačně české země ubíraly směrem, jenž byl směrodatný pro celý Západ.
Těžko se dá v několika větách charakterizovat to, o co se pokoušejí v nejrozsáhlejších
historických pracích nejen čeští, ale např. i němečtí historikové (za všechny
jmenuji alespoň Ferdinanda Seibta). První pohled na dobu přelomu 14. a 15. století musí na
člověka působit jako změť myšlenkových proudů a různých politických i
nacionálních zájmů. Z této změti však poměrně jasně vystupuje úsilí
připravit půdu pro příchod Kristův a založení Božího království na zemi (tedy
úsilí vpravdě středověce apokalyptické) a několik postav, z nichž hraje
prim mistr pražské univerzity Jan Hus, horlivý kazatel v kapli Betlémské a
znalec názorů oxfordského učitele Johna Wiclifa. Husova historie vyzývá
historiky nejrůznějších naturelů i směrů, aby se pokusili vystihnout jak
samotnou jeho osobnost, tak všechny souvislosti, které s jeho případem
mají co do činění dnes např. souvislosti husovského bádání s poznáním,
jaké máme o kostnickém koncilu, který Husa odsoudil jako kacíře a vydal světské
moci k upálení. Bylo by jistě dobré
připomenout také pokusy současných českých katolických teologů a historiků
vyrovnat se s Husovým a husitským dědictvím, jejichž bádání se zaměřuje
zejména na hlubší a všestrannější poznání Husovy eklesiologie a na problém
legitimity kostnického procesu.
2.3 Snad ještě více než
na období předcházejícím se střetly konfesní historie a mentality na období v mém
výčtu třetím, na období baroka, období pro české země zvláště tragickým,
protože česká oblast ležela právě na hranici dvou soupeřících prostorů,
tentokrát „severního" a „jižního". Slovník, který obsahuje výrazy jako „vyhnání",
„náboženský útisk", „národní pokoření", .postupné upadání češtiny", .zapomínání
samostatnosti českého státu", používají historikové pro popis toho, co se zde v 17. a 18. století stalo.
Nebyla to však doba pouze a jenom černá, obsahovala samozřejmě i pozitivní prvky,
a to nejen v tvorbě českých exulantů v zahraničí, z nichž
nejznámější je filosof a pedagog Jan Amos Komenský, ale i v činnosti
domácích tvůrců, kteří pokračují v obnově katolické reformě, jíž dal mocný
podnět tridentský koncil na přelomu 16. století (za všechny nechť je zmíněn
alespoň historik Bohuslav Balbín) - to samozřejmě ještě umocnilo a do jisté
míry i dodnes způsobuje traumatické body v katolickém a evangelickém
prostředí. Mohli jsme si to velmi dobře uvědomit u nedávné kanonizace Jana
Sarkandra, pro mnohé katolíky světce umučeného nespravedlivě jinověrci, pro
mnohé evangelíky reprezentanta katolické represe.
2.4 Velmi se mi líbí
myšlenka jednoho našeho novodobého exulanta, profesora Karla Skalického, který
nyní působí na jihočeské teologické fakultě. Ve svém jednom starším článku,
uveřejněném v časopisu Studie, se pokusil vystihnout rozličná období
českých dějin, z nichž jsem tři krátce zmínil, určitým podobenstvím. Naše
národní vědomí, které není sourodé a jednohlasé, je tvořeno jakýmisi
geologickými vrstvami - epochami -, kdy každá starší a spodnější vrstva nese
horní a nepřestává do nich prosakovat. A je neméně zajímavé, že Karlovi
Skalickému se vešla do celku národní tradice i etapa nejnovější, totiž dějinná
etapa komunistická, která se pokusila drasticky přervat své sepětí s tradicemi
dřívějšími, ale nepodařilo se jí to do důsledku. Jisté je, že ji Skalický zařadil
správně - i ona dnes tvoří součást naší dějinné geologie.
3. Rád bych se ještě
jednou vrátil k tomu, co jsem nazval před chvílí konfesním pojetím dějin.
Taková pojetí vznikla v průběhu 19. století a vyhrotila se v době
tzv. první republiky. Dalo by se říci, že máme dvě dějinné „filosofie". První bychom mohli označil jako katolickou:
ta tvrdí, že když jsme se drželi katolictví, tak nám bylo dobře (za zlatou dobu
jsou považovány časy Karla IV.), tu druhou jako protestantskou: ta pro změnu
tvrdí, že naší živnou půdou je náš vrozený „demokratismus", naše „člověčství",
jak říkával T. G. Masaryk (velkou dobou není doba Karlova, ale doba těsně po
ní, doba husitská). U obou pojetí jsou jisté výhody. U „katolické" je jasné
kritérium, jímž je věrnost pravověrní. U „protestantské" zase to, že „zhodnocuje
svobodnou soukromou národní iniciativu" (Skalický). Obě jsou však jednohlasé a
aprioristické, s vlastní dějepisnou prací v podstatě neslučitelné.
Zůstává ovšem otázka, zda existují nějaká jiná „a priori", nějaká východiska,
která dnes můžeme přijmout jako neproblematická pro historické zkoumání či pro pochopení
historických procesů. Mohu vám navrhnout ta, která se mi jeví jako důležitá pro
ekumenický dnešek.
3.1 V prvé řadě se
mi zdá důležité upozornit na to, že inspirace - jak pro badatelské záměry, tak
přímo pro naši současnost - mohou přicházet v podstatě z jakéhokoli
období minulosti. Je velmi zajímavé, že myšlenka 9. či 14. století, která byla
zapomenuta, může znovu dnes ožít, například díky pramennému objevu nebo nějaké
nové pronikavé interpretaci. Tak je pro nás důležité stále znovu „číst" i ty
stránky z historie, které se nám už zdají zcela prozkoumané a jasné.
3.2 I z tohoto
důvodu není možné nějakou dějinnou tradici, osobnost či děj vylučovat či
jakýmkoli způsobem deformovat. V zásadě je zapotřebí otevřenost a
nepředpojatý pohled - a to jak v případě profesionálních historiků, tak v širší
veřejnosti.
3.3 Dnes je, jak se mi
zdá, také velmi důležitý požadavek kritického dějepisného bádání, ale i
kritického pohledu křesťanů na sebe sama. Náhled na vlastní selhání, chyby a
omyly, především u těch, kteří by přijali označení „konfesní"! Je to úkol pro
všechna křesťanská společenství, pokoušet se nahlížet svou vlastní tradici
kriticky, s nadhledem, možná i s humorem. Samozřejmě že nemůžeme nést
přímou zodpovědnost za činy spáchané našimi spolubratry před staletími můžeme
ale svým současníkům ukázat, jaká je naše dnešní schopnost rozlišování a
kritické sebereflexe. Zdá se mi navíc, že mají být právě v tomto ohledu křesťané
příkladem - mají totiž měřítko, které je možné rozličným dějinným událostem
přiložit, totiž měřítko slov i činů Ježíše Nazaretského.
3.4. Důležitý se mi zdá
také úkol, který již možná přesahuje možnosti pozitivní historické práce: dal
by se vyjádřit heslem .smířit se s vlastními dějinami". Musíme si všichni
uvědomit, že to nejsou často dějiny podle našeho obrazu, ale že mají svůj
vlastní život. Jsou to dějiny křesťanství, které vždy nebylo světlem a solí,
ale někdy také temnotou.
Písemná
verze přednášky pronesené 6. 8. 1997 na setkáni IEF na Slapech