1. Především si je
potřeba uvědomit, v čem je naše největší síla a slabost. Něco z toho se pokusím naznačit dále, odpověď si
však musí hledat každý sám osobně.
2. Další, co je potřeba
si uvědomit, je v čem naše znalosti o podstatě člověka a příčinách jeho
krize převyšují znalosti lidí bez víry.
3. Dále je nutné
vytipovat, co můžeme reálně svým svědectvím a nasazením ovlivnit či změnit na
různých úrovních - od osobní přes místní (obec, společenství, rodina, škola) a
regionální až po globální.
4. V neposlední
řadě je potřeba uvědomit si, co lidem kolem nás z hlediska Boží vůle
dlužíme, co je tedy naší vinou, kterou musíme před Bohem vyznat.
5. Musíme realisticky
zhodnotit postavení křesťanů v naší společnosti, její vztah k nám.
6. To nám poslouží jako
východisko pro hledání odpovídajících forem práce a svědectví a spolupráce.
V předchozím textu jsem, i když zkratkovitě a
neúplně, naskicoval svůj pohled na současné krize a jejich příčiny. Chtěl bych
zopakovat to, co jsem možná jen naznačil:
Krize životního prostředí je především krizí vnitřního
světa člověka, jeho myšlení, chtění a víry.
Situace lidské společnosti se podobá přepracovanému
člověku, který ví, že nedělá to, co by chtěl, nemá čas na skutečnou tvůrčí
práci a záliby, stýká se s lidmi, kteří mu nesedí, který cítí, že jeho
práce i celá existence nemá smysl.
K vyléčení takového člověka stačí často velmi
málo - většinou jen vytržení z nekonečné řady událostí, které ho štvou
kupředu, které ho nenechávají odpočinout, které ho připravují o spánek. Někdy
je to nemoc či neštěstí, někdy jen chvíle opravdové čisté radosti z krásy
stvoření, umění či dokonalosti vlastního díla či úspěchu.
Od toho je však člověk neustále pod nejrůznějšími,
falešnými záminkami oddělován. Neustále se mu vrací do mysli, co ještě musí
udělat, že tyhle věci ho odvádějí od důležitější práce, že mohou počkat. Člověk
je nucen žít neustále mimo přítomný okamžik, buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Čisté potěšení, radost, pokoj jsou však
atributy přítomného okamžiku. A tady je právě ta zrada.
Lidské společenství žije v současné době v budoucnosti,
zanedbává přítomný okamžik - „Cesta je důležitější než cíl. Hledání pravdy je
důležitější než Pravda sama." - to jsou neúžasnější ďáblovy lži, které snad
existují. Obětováváme ten jediný
okamžik, ve kterém skutečně žijeme, budoucnosti nebo minulosti.
Myslím, že jedním z největších dluhů křesťanské
církve vůči světu je to, že zkarikovala a zdiskreditovala před lidmi podobu
Boha a ďábla a zatajila, v jakém postavení vůči sobě jsou. Zpochybnili
jsme sami sobě i světu absolutní svrchovanost Boží moci a lásky, i
nebezpečnost, inteligenci, ale i slabost ďábla jako definitivně poraženého
vzbouřeného Božího stvoření.
Ovšem jen dluh konstatovat a nic nedělat mnoho neznamená.
Je potřeba se ptát dál především po tom, jak a čím lze začít tento dluh
splácet, jak žít tak, abychom v dané situaci k něčemu byli. A o tom
jsou následující odstavce.
Světlo a sůl
Ptáme-li se, co je úkolem křesťanů v oblasti ochrany
a tvorby životního prostředí, nutně dojdeme k otázce, co je vlastně
posláním křesťanů na tomto světě. Jak se dotýká toto poslání a úkol současné
krize rozvoje a všech krizí, které se skrývají po jejím povrchem?
Klíčovým veršem se mi zdá velice známý výrok Ježíšův z kázání
na hoře, jak ho zachytil evangelista Matouš:
"Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím
bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní
šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A
když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.
Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali
slávu vašemu Otci v nebesích." (Matoušovo evangelium 4,13-16)
Tento oddíl byl již bezpočtukrát vykládán. Jistě ani moje
reflexe není pravděpodobně zcela originální a mnoho věcí, které budu dále
uvádět, jsem někde zaslechl. Avšak chci se s vámi podělit o to, čí mě
tento notoricky známý oddíl náhle oslovil v souvislosti s již
nastíněnou otázkou. Tyto čtyři verše shrnují ty nejdůležitější úkoly křesťanů
ve světě a skrývají zároveň i nejtěžší obvinění křesťanů. Zároveň v obecné
rovině ukazují i na to, v čem je naděje pro tento svět.
Sůl
Sůl je látkou, bez níž si lze těžko představit život.
Pohádka Sůl nad zlato to ostatně ukazuje velice názorně. Dává jídlu základní
chuť. Sůl však není jenom pochutinou a nezbytnou přísadou do jídel. Je a byla
dlouhá tisíciletí hlavní konzervační látkou, bránící kažení potravin, jejich
rozkladu. Když Ježíš říká svým
následovníkům „vy jste sůl země," říká jim „Jste to vy, kdo dodávají světu chuť
a brání jeho zkáze. Když to nebudete dělat, kdopak to bude dělat místo vás?" V této
souvislosti si můžeme připomenout ono známé smlouvání Abrahama s Bohem o
Sodomu a Gomoru z Genesis 18, 16 až 33. Končí následujícími verši:
„Na to (Abraham) řekl: Ať se Panovník nerozhněvá,
promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde jenom deset
(spravedlivých). Pravil (Bůh): Nezahladím je kvůli těm deseti. Hospodin po
skončení rozmluvy a Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu." Uvědomujeme
si, jak úžasnou roli máme? „Nezahladím je kvůli těm deseti." Pouhá přítomnost
malé hrstky „spravedlivých" může odvrátit zkázu od odsouzených měst. V tomto
příběhu se v Sodomě a Gomoře těch deset „spravedlivých" nenašlo.
Napadá mě, zda v případě globální krize rozvoje a
životního prostředí se těch deset „spravedlivých" najde. Stačí si jen uvědomit,
zda způsob života nás křesťanů tuto krizi neprohlubuje.
Další věcí, kterou ukazuje nám tento oddíl, jako ostatně
mnoho dalších, je, že v modlitbách lze bojovat za zmírnění nebo zrušení
Božího soudu. Náš Bůh není slepý a chladný Osud. Lze s ním smlouvat o
záchranu druhých. Lze za ně bojovat s Bohem:
Děláme to? Bojujeme s Bohem na modlitbách o osud této planety?
„Na prvním místě vás žádám, aby se konaly modlitby,
přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou
moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a
vážnosti." (1. epištola Timoteovi, 2,
1-2)
Že je nad světem vyřčen Boží soud, je zřejmé. Že jde
především o soud nad lidstvem, které zavrhlo Boha a místo něj slouží modlám, je
také zřejmé:
"Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti
a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu." (epištola Římanům,
2, 18-19) Většinou si však neuvědomujeme, že tento soud, Hospodinův hněv, má za
následek i postupnou zkázu všeho stvoření:
„Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede
spor s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání
Boha v zemi. Kletby a přetvářka,
vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev.
Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské
ptactvo; hynou i mořské ryby." (Ozeáš 4, 1-3) Lidským hříchem je postiženo celé
stvoření. My křesťané bychom v rozkladu, který působí hřích, měli působit
jako sůl, zabraňující rozkladu. Sůl v jídle poznáme na první ochutnání,
přítomnost křesťanů a jejich „konzervační služba" by měla být ve společnosti
patrná na první pohled. Znamená to možná žít vědomě jinak, s jiným cílem,
jiným smyslem života; a dělat „nesmyslné" věci, které nepřinášejí hmotný zisk
(třeba zájmová mimoškolní činnost pro děti a mládež, služba rodinám s malými
dětmi, dobrovolná pomoc v ochraně přírody a mnoho a mnoho jiných věcí).
Jako křesťané máme v takovém životě a službě ohromnou výhodu v tom,
že nemusíme být závislí na výsledku své práce, na pochvale a ocenění druhých
lidí. Svou úlohu „soli světa" můžeme
plnit třeba i tím, že společnosti připomínáme otevřené a nezahojené rány.
Otevřená rána, když je ponechána v klidu, obvykle moc nebolí, jen v ní
občas cuká. Mezitím hnisavý proces zasahuje stále hlubší vrstvy tkáně. Když
nastoupí prudká bolest snětivého zánětu, bývá už obvykle pozdě na konzervativní
léčbu. Když se však do otevřené rány dostane sůl, okamžitě celý organismus o
ráně ví. Není to nic příjemného, ale může to být varování, které přichází včas.
Víme dobře, jak rádi zavíráme oči před problémy, které se
nám zdají našimi silami neřešitelné. Naše chtěná slepota často vede k tomu,
že sami sebe nakonec přesvědčíme, že o žádný problém vlastně nejde. Tak mi
připadá reakce některých vedoucích činitelů světa i naší společnosti, kteří
tvrdí, že ekologická a rozvojová krize jsou výmysly „zeleně" deformovaných
jedinců. Přesvědčují společnost, že
další růst, svobodný trh a globální ekonomika vyřeší všechny bolesti a problémy
lidstva. Nevidí a ani vidět nechtějí, že neomezený růst, nadměrný konzum a
bezbřehé „tržní" sobectví jsou příčinami současné zkázy.
Úloha křesťanů je v tomto případě velmi, velmi
nepopulární a nepříjemná. Musíme být
solí v ráně, solí, která pálí v otevřených ranách a nedovoluje falešné
sebeuspokojení. Dlužíme světu svědectví o tom, co je to vlastně hřích, co je
hřích a jasné nazvání hříchu hříchem. Církev se často ve snaze neztratit
jakousi pomyslnou „popularitu" a „přitažlivost" chová velice oportunisticky.
„Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život
věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu." (epištola Římanům, 6,23)
To musíme „zvěstovat vhod či nevhod." Pokud to nebudeme
dělat, padne krev našich „bližních" na nás, protože jsme je nevarovali před
smrtelným nebezpečím. Že sklidíme posměch, urážky, zlobu, lhostejné pohrdání a
možná i rány, je více než jisté. Jenže to museli strpět všichni proroci i náš
Pán, Ježíš Kristus. Že budeme považováni za blázny? Ano, budeme:
.Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě;
nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží." (1. epištola Korintským, 1,18) Musíme
být „blázny pro Krista." Naše životy musí být z hlediska světa hnaného konzumem,
hnaného heslem „mít znamená žít", bláznovstvím. Musí to být bláznovství lidí,
kteří se vzpírají proudu konzumu, degradace mezilidských vztahů, sobeckému a
bezohlednému nakládání s přírodou, mají svobodu ode všech módních vln,
hnusu a špíny, které nám často sdělovací prostředky i umění vnucují jako
životní normál.
"Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od
spravedlnosti; jaký jste měli tehdy užitek z toho, zač se nyní stydíte?
Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu
a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká
vás život věčný." (epištola Římanům, 6, 20-22)
Musíme být v tomto světě pálivým, nepříjemným a
nepřehlédnutelným mementem a překážkou vražedného sebeuspokojení. Musíme být
svědky, že existuje jiný styl života. Styl, který přináší opravdovou svobodu a
naplnění života. Tím se dostáváme k další úloze křesťanů:
Světlo
Jak jsem již uvedl, myslím si, že nejvlastnější příčinou
všech krizí je krize smyslu lidské existence. Hrůzné závěry o nesmyslnosti
lidské existence, k nímž dospěla řada moderních filosofů, jsou jen do
krajnosti dotaženým důsledkem lidského života, který byl zbaven přítomnosti
Boha, přítomnosti věčného rozměru lidské bytosti. Odmítnutím Boha člověk
ztratil světlo ve tmách:
.Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo
bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho
nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To
světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." (Jan 1, 1-5)
Život z Boha je světlem. Bez tohoto světla se cesta
životem mění v nesmyslné tápání ve tmě, kde svoji existenci i existenci
druhých si ověřuji srážkami s nimi. Neznám směr, neznám smysl a cíl svého
putování. My křesťané to světlo na cestu
máme. Máme i nádherný cíl, ke kterému jdeme. A na té obtížné a nebezpečné cestě
životem nejsme ani na okamžik sami. Není to naše zásluha, je to dar, který jsme
bez jakýchkoli zásluh dostali od Boha. A dostali jsme ho proto, abychom ho
rozdávali. Abychom svítili těm, kteří toto světlo nemají nebo jdou za mámivými
bludičkami zavádějícími je do zkázy.
Ďábel se v tomto světě chová jako pobřežní piráti v minulém
století. Na pobřežích severních moří Evropy zapalovali tito lidé za bouří
klamné ohně, které naváděly lodi do zkázy na mělčinách. Posádku a cestující pak
tito lidé pobili a lodi vyloupili. Opravdový maják však vždy přesvítí falešný oheň.
Ďábel v tomto světě zapaluje spoustu takovýchto falešných ohňů. Je naše
světlo dost silné, aby je přesvítilo? Je naše světlo dost silné, aby jasně ukázalo
odpornost a nesmyslnost jeho lákadel?
Uznávám, že mluvit o ďáblu jako o reálně existující a
působící inteligentní síle je i v církevních kruzích nemoderní a místy se
to považuje za pořádnou zpozdilost a neslušnost. Ale proč pak o něm Bible
mluví? Neznám vhodnější termín a označení pro to, co se snaží zkazit Boží dílo.
"Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy
dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na
neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni
dělají potají, je odporné jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují,
je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo." (epištola Efezským 5,
9-14) Tady vidím naši velikou vinu. Zamlčujeme světu pravdu, kterou známe. Vymlouváme se přitom na nezájem, lhostejnost,
snahu nepohoršovat, ohledy na veřejné mínění. Nejsme chladní jako led, nejsme
horcí tak, abychom pálili a byli nepříjemní. Snažíme se být společensky váženou
a uznávanou skupinou. Jednou z mnoha podobných. Je nám zkrátka ve světě
příjemně. To je však nejlepší cesta k tomu,
aby nad námi zazněla slova jako nad sborem v Laodikeji:
"Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys
byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu
tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem
bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný,
slepý a nahý. (...)
Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle stojím
přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu
a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení sv. Jana, 3, 15-20)
Sečteno a podtrženo: to nejlepší, co křesťané pro životní
prostředí mohou udělat, je to, že budou skutečně křesťany ve smyslu Kristových
učedníků, kteří nesou Jeho evangelium všemu světu. Slovy i svědectvím života.
To s sebou samozřejmě nese každodenní angažovanost a rozhodování o tom, jak budu
žít, na čí straně budu stát v oblasti malé, tedy „domácí ekologie", morálky,
politiky, etiky atd.
Zejména v zemích Severu, který žije v dostatku, je
to velice těžké. Asi si neuvědomujeme, jak je celá stavba naší společnosti
závislá na stále se zvyšujícím konzumu materiálních i nemateriálních statků.
Pokud by se významná skupina obyvatel pokusila žít jinak, výrazně konzum
omezit, stanou se tito lidé největšími nepřáteli společnosti, protože začnou
ohrožovat samu podstatu systému a „prosperity". Tlak na tyto lidi je a bude
obrovský. A tady můžeme jako křesťané sehrát úlohu rozhodující opory. Křesťané
přece představují ohromné společenství, nezanedbatelné počtem i silou. Pokud vezmeme
vážně své učednictví, musí se to projevit na způsobu života celé společnosti
včetně ekologických důsledků.
V současné době je v naší zemi jasné, že církve
mají zanedbatelnou společenskou prestiž. Jsme tedy v postavení, kdy vlastně
již žádnou prestiž či popularitu ztratit nemůžeme. Takže můžeme jít s plnou
vervou ale i s pokorou „na věc". Jako doklad, že lze lecčeho smysluplného
dosáhnout, nechť nám poslouží příklady z práce YMCA (Křesťanské sdružení
mladých lidí - asi největší organizace pro děti a mládež na světě) Green
Consumers (Zelení spotřebitelé). Je to hnutí, které vzniklo v Norsku, na
půdě norské YMCA. Bylo založeno na
jednoduché myšlence: Každý nákup, každá platba je volba a bankovky jsou
hlasovací lístky, které rozhodují o tom, co bude na trhu.
Na základě této jednoduché myšlenky a samozřejmě díky
trpělivému oslovování a vysvětlování na osobní úrovni se podařilo z trhu
vytlačit dost výrobků, které nebyly přijatelné jak z hlediska životního
prostředí, tak třeba i morálky či etiky (výrobky vznikající v asijských
továrnách, kde pracují děti
-
to je mimochodem i většina neznačkového textilu
u nás). Předpokladem úspěchu bylo osobní nasazení stovek a tisíců většinou
mladých lidí.
Sustainable Seattle (Trvale udržitelný Seattle)
Je komplexní program zasahující všechny stránky života
města Seattle. Opět začal a stojí na
obětavé práci stovek dobrovolníků, kteří laskavě a trpělivě vysvětlují lidem,
co je z hlediska životního prostředí dobré či špatné. Dělají to osobně přímo v místě bydliště,
ve školách, církvích, na úřadech. YMCA i
ostatní, kteří se do tohoto programu zapojili, jsou přitom příkladem, jak žít
trvale udržitelným životním stylem, jak k němu hledat cesty. Z této práce vyrostla po mnoha letech
lobby, na kterou musí brát zřetel i radnice při svém rozhodování.
Všimněte si jedné věci. Oba velice úspěšné programy nejsou
postaveny na kritice, ale na pozitivní motivaci, na tom, že povzbuzují v lidech
vědomí vlastní ceny a moci ovlivňovat i .velké" problémy.
A na závěr bych chtěl dodat ještě zcela osobní svědectví.
Opět z YMCA. YMCA je, přes všechny
námitky, které jsou proti ní vznášeny ze stran církví, opravdu křesťanským
společenstvím. Jsou místa, třeba v USA, kde to moc znát není, kde je její
činnost redukována na provozování sportovních klubů a fitness center. Avšak
jakékoli globální nebo regionální setkání podává o jejím charakteru dost
jednoznačné svědectví. YMCA sama je svědectvím o tom, že křesťané, kteří
hledají jednotu v čemkoli, co je v souladu s Boží vůlí, tuto jednotu
najdou, a to bez ohledu na konfesijní příslušnost nebo kulturní pozadí.
Tak tomu je i v otázkách životního prostředí. V minulém
roce se v Soulu konalo celosvětové pracovní setkání YMCA, které mělo najít
a formulovat doporučení pro celosvětový postup YMCA v oblasti rozvojové
politiky a ochrany životního prostředí. Sešlo se zde 93 lidí ze 46 zemí světa a
všech kontinentů, s výjimkou Austrálie. Po zhruba týdnu opravdu tvrdé
práce a diskusích dospělo šest pracovních skupin k prakticky shodným
výsledkům a doporučením. A to hned v prvních dnech byly diskuse tak
bouřlivé a ostré, že z lidského hlediska asi dohoda možná nebyla. Jenomže
to bylo setkání křesťanů, kteří měli společný cíl a chtěli ho dosáhnout. Zažil
jsem momenty, kdy si účastníci zástupně za své národy navzájem odpouštěli, například
Filipínci a Číňané s Japonci, kdy ostrá diskuse končila omluvami a
prosbami za odpuštění. Vím, že mnoho účastníků se za výsledek setkání modlilo.
Zúčastnil jsem se řady ekologických setkání nejrůznějších
úrovní. Zvláště na té mezinárodní mi často bylo až smutno z toho, jak se
lidé, kteří mají společný cíl, nejsou schopni dohodnout, jak se nesnášejí. A
málokde jsem zažil takovou intoleranci, jako v ekologických kruzích. Na
setkání YMCA jsem však zažil jednotu, která je dána křesťanům tehdy, když
zapomenou na sebe a hledají Boží vůli.
Sečteno a podtrženo, to nejlepší, co křesťané pro životní
prostředí mohou udělat, je to, že budou skutečně křesťany ve smyslu Kristových
učedníků, kteří nesou Jeho evangelium všemu světu.