Naznačuje to už otazník
v názvu: Chci se v tomto příspěvku o
dějinách setkávání křesťanství
s Čínou zaměřit především na „příležitosti"1,
které - třebaže zůstaly bohužel nevyužity - stále
ještě naznačují pozitivní vývoj, který
by byl mohl nastat, kdyby se s nimi bylo zacházelo jinak.
Nemám tedy v úmyslu oplakávat, co bylo
promeškáno, nýbrž hledám poučení pro
kontakty křesťanství s Čínou v současnosti
a budoucnosti. Chci se soustředit na hlavní otázky
setkávání křesťanských misionářů
a církví s čínskými náboženskými
a kulturními tradicemi. K tomu je třeba mít na
mysli duchovní, filosofické a teologické
kategorie, které platily v příslušné
době, jinak bychom mohli soudit nespravedlivě. Mým cílem
v tomto příspěvku je spíše prozkoumat „nové
příležitosti", které lze objevovat při kritickém
pohledu na styky křesťanství s kulturními a
náboženskými tradicemi Číny v minulosti.
Zanechala práce nesčetných
křesťanských misionářů a příklad
křesťanských obcí, které založili, nějaké
stopy v hodnotovém systému a duchovní
tradici Číny? A obráceně: Ovlivnilo nějak setkání
s tímto kulturním a náboženským
světem chápání a praxi vyslanců křesťanství
při styku s jinými národy a kulturami? Často se
tvrdí, že Čína je pro křesťanské misie
prubířským kamenem2,
protože zde lze nalézt všechna témata, jež při
setkávání křesťanství a jiných
kultur, náboženství a ideologií vyvstávají,
jako jsou např. problém křesťanské identity, problém
vrůstání křesťanské víry do jiných
kultur, mezináboženského dialogu, ekumenický
problém rozštěpeného křesťanství, otázka
modernizace nebo konfrontace s marxismem či globalizací.
První
setkání křesťanství s Čínou:
Nestoriánští mniši přinášejí do Číny
„náboženství světla"
Historických pramenů
dokumentujících činnost nestoriánské
církve v Číně máme málo.3
První informace o těchto prvních křesťanech v Číně
pocházejí z proslulé stély ze Sienu,
kamenné desky, jejíž původ se klade do roku 781. Na
ní jsou zaznamenány zásadní křesťanské
poučky v čínštině a na spodním okraji je
několik syrských řádek. Tento významný
dokument dokládá existenci křesťanské obce
v Číně v době dynastie Tchangů (618-907).
Objevili ho zasypaný v zemi jezuitští misionáři
v roce 1625.
Teprve mnohem později, na počátku
20. století, byly nalezeny další doklady křesťanského
života na čínské půdě v době dynastie
Tchangů. Jde o rukopisy objevené v jeskyních v
Tun Chuangu na severozápadě Číny. Podle stély
ze Sienu se křesťanství dostalo do Číny poprvé
v roce 635, když skupina nestoriánských mnichů,
vedená mnichem a biskupem Alopenem, přišla z Persie do
Chang'anu, hlavního města Číny za vlády
Tchaj-cunga (627-649), druhého císaře dynastie
Tchang.
Nestoriánští mniši,
abychom byli přesní, náleželi východosyrskému
ritu křesťanské církve v Persii. Císař
je přijal vlídně. Když pečlivě prozkoumal jejich svaté
spisy a učení, poskytl jim pozemek na zřízení
kláštera. „Náboženství světla", jak se
tehdy křesťanství říkalo, prožilo za dynastie
Tchang dvousetleté období rozkvětu a postupně se
šířilo. Po celé říši vznikaly kláštery
a kostely. Kusé historické prameny dovolují
pouze odhadovat velikost nestoriánské církve
v oné době. Nalezla stoupence mezi autochtonním
čínským obyvatelstvem, nebo se v podstatě
omezila na přijíždějící zahraniční
obchodníky a diplomaty, kteří tehdy v Číně
žili?
Že se nestoriánští
křesťané snažili o šíření křesťanské
víry, můžeme soudit už ze skutečnosti, že nestoriánští
mniši překládali zásadní křesťanské
texty a náboženské učení do čínštiny;
přitom používali buddhistické a taoistické
pojmy a představy. Rukopisy, které máme k dispozici,
naznačují, že se nestoriánští mniši při
formulacích christologických a soteriologických
výroků do značné míry přizpůsobovali
náboženským představám buddhismu, taoismu a
jiných čínských náboženství.
Poklidná existence nestoriánské
církve rázem skončila, když císař Wu-cung
začal v roce 845 pronásledovat buddhisty a - protože
jeho cílem bylo všeobecné potlačení
náboženských vlivů - postupně pronásledování
rozšířil na všechny cizí kulty ve své zemi,
včetně křesťanství.
Jaké dědictví tedy
nestoriánští křesťané zanechali? Nutno
přiznat, že toto první proniknutí křesťanství
na čínskou půdu upadlo v zapomnění jak
v křesťanské tradici, tak v čínské
historiografii. Zdá se, že úsilí nestoriánských
křesťanů přizpůsobit křesťanskou zvěst buddhistickým a
taoistickým představám spíše oslabilo než
posílilo jak její hlásání, tak
její přijetí. Zatímco buddhismus
(pronásledovaný stejně jako křesťanství)
přežil a byl navzdory svým zahraničním kořenům
uznán za čínské náboženství,
křesťanství zůstalo cizím náboženstvím
a nedokázalo se v Číně trvale etablovat.
Františkánské
intermezzo za mongolské éry
Misionářské snahy
františkánů ve 13. a 14. století4
byly reakcí na pronikání Mongolů, kteří
za Čingischána podnikali dalekosáhlé výpady
do Západní Evropy a ohrožovali samu existenci
křesťanství. Za Kublajchána (1215-1294)
se Mongolům podařilo obsadit obrovské území ve
Střední Asii a dobýt celou Čínu. Založili tam
vlastní císařskou říši pod vládou
dynastie Jüan (1271-1368) s hlavním městem
Khanbalikem (dnešní Peking). V roce 1286 poslal
Kublajchán papeži Mikuláši
IV. dopis (ironií osudu jej doručil nestoriánský
biskup Bar Sauma), v němž prosí o vyslání
katolických misionářů na svůj dvůr v Khanbaliku.
Malá delegace v čele s františkánem Giovannim
da Montecorvino (1248-1328) dorazila do hlavního města
Khanbaliku po pětiletém putování v roce
1294. Protože Kublajchán byl už po smrti, předstoupil
Giovanni da Montecorvino před jeho nástupce Čingzong Timura
(1294-1307). I ten se choval vůči křesťanským misionářům
vstřícně. Přes odpor nestoriánských křesťanů
zřídil Montecorvino v Khanbaliku dva kostely, obrátil
na křesťanskou víru 6000 lidí (převážně
Mongolů) a přeložil Nový zákon a žalmy do
mongolštiny. Nicméně zachoval latinu jako liturgický
jazyk a byl hrdý na svůj sbor 150 chlapců, které
naučil zpívat latinské hymny a jiné liturgické
zpěvy. Císař si sboru velmi vážil.
Když se papež dověděl o úspěchu
misie, jmenoval Giovanniho da Montecorvino prvním biskupem
nově založené arcidiecéze Khanbalik a pověřil ho
jurisdikcí nad ještě neexistujícími
podřízenými diecézemi. Už za několik let byla
zřízena další diecéze v Zaitonu (dnešním
Čchüan-čou) a jejím prvním biskupem byl
ustanoven františkán Gerhard da Perugia. Po smrti Giovanniho
da Montecorvino v roce 1328 zůstal úřad arcibiskupa
dlouhá léta neobsazen. V roce 1368 založil Ču
Jüan-čang dynastii Ming (1368-1644). Porážka
dynastie Jüan znamenala zároveň konec činnosti
františkánské misie a malé křesťanské
obce v Khanbaliku a Zaitonu.
Jaké dědictví zanechala
františkánská misie v Číně? Její
vliv se omezil na kulturní a náboženský svět
Mongolů, zatímco čínské společnosti se nikdy
ve větší míře nedotkl. Františkánská
misie trpěla nedostatkem misionářů, takže bylo prakticky
nemožné vyvinout misijní metodu odpovídající
požadavkům doby. Snahy misionářů se tudíž omezily
na skromné pokusy přeložit některé zásadní
křesťanské texty, přičemž jediným liturgickým
jazykem zůstala latina.
Jezuitská strategie akomodace
a spor o ritus (1645-1742)
Jezuitskou misií a pokusem
použít jako misijní metodu akomodaci se budu zabývat
důkladněji, protože spor o ritus považuji za rozhodující
událost v dějinách křesťanské misie
v Číně. Tento spor začal v raném 17.
století a trval téměř dvě století. Nepochybně
právě on se stal příčinou potíží
(nebo bychom měli říct ztroskotání?)
křesťanské misie v Číně, ale i v Japonsku,
Koreji a Vietnamu.5
Vracíme-li se ke sporu o ritus,
rozhodně nám nejde o to znovu podrobně reprodukovat složitá
historická fakta nebo probírat diskuse a hádky
provázející spor o ritus. Chtěli bychom se
zaměřit na ekleziologické a teologické důsledky
zamítavého rozhodnutí příslušných
římských míst, jímž bylo čínským
konvertitům zapovězeno nadále praktikovat tradiční
rity, jimiž uctívali předky a velkého učence
Konfucia. Spor o ritus je pro nás stále ještě
zajímavý jako příklad, jak by setkání
křesťanství s jinými kulturními a
náboženskými tradicemi nemělo vypadat.6
Zároveň by měl být varováním pro
křesťany v Asii a římské instituce, aby
neopakovali chyby minulosti.
Misijní metoda jezuitů v Číně,
jejichž činnost zahájil Matteo Ricci (1552-1610), je ranou
ukázkou misijního přístupu, jenž si je vědom
hodnot, které lze nalézt v jiných
náboženských, filosofických a kulturních
tradicích. První jezuitští misionáři
v Číně se snažili prezentovat křesťanskou zvěst
jako učení, jež se v podstatě shoduje se základními
filosofickými a etickými představami konfucianismu, a
může být tudíž chápáno jako jejich
naplnění. Misijní metoda jezuitů v Číně
spočívala v přizpůsobování křesťanské
zvěsti vžitému světu náboženských a
kulturních představ čínské tradice.
Tato akomodace byla motivována
misionářským cílem obrátit čínský
národ na křesťanství. Předpokládala na straně
misionářů důkladnou znalost čínského jazyka,
jakož i studium kulturního, filosofického a
náboženského dědictví Číny.
Předpokládala, že prezentace křesťanského učení
bude brát ohled na způsob chápání
typický pro čínskou tradici a že čínské
zvyky, čínská filosofie a čínský způsob
života budou respektovány. Tento misijní přístup
zdůrazňoval kontinuitu a shodu evangelia, resp. křesťanské
etiky, s čínským způsobem myšlení i čínským
obrazem člověka. Potenciálním katechumenům bylo
křesťanství předkládáno jako naplnění
náhledů a učení čínských mudrců,
zvláště Konfucia, a obrácení na víru
bylo tudíž líčeno jako krok, který nevyžaduje
naprosté odtržení od minulosti. Obrácení
z tohoto pohledu znamenalo spíše spirituální
vývoj, probíhající v podstatě v
souladu se starým učením. Jezuité tvrdili, že
takové názory byly v původních
konfuciánských spisech obsaženy v plném
rozsahu a že pozdější konfuciánští učenci
je deformovali. Kdyby byly tyto odchylky korigovány, ukázala
by se zřetelně zásadní shoda křesťanské
zvěsti se starými názory, a tím byla připravena
cesta, aby Číňané přijímali křesťanství
jako naplnění vlastní tradice, a nikoli jako její
výzvu.
Jezuité, označovaní jako
„figuristé"7,
hledali stopy nějakého původního zjevení,
které se snažili doložit Konfuciovými spisy. Zabývali
se proto především filosofickou argumentací na téma
Boha a božích atributů; christologie, jejímž
centrálním tématem je historický Ježíš
a jeho smrt na kříži, hrála naproti tomu menší
roli. Z tohoto pohledu byl konfucianismus „přírodním
náboženstvím", vycházejícím z
rozumu a filosofických myšlenek, které chtěly
odpovědět na otázky určení a smyslu lidstva v tomto
světě. Používáním pojmu „přírodní
náboženství" (sing ťiao)8
odkazovali jezuité ke konfuciánskému pojmu
původní dobroty člověka, aniž by se pouštěli do učení
o dědičném hříchu.9
Křesťané z řad konfuciánů chápali proto
své obrácení spíše jako zásadní
potvrzení svých dřívějších názorů
než jako rozchod s falešnými náboženskými
pravdami a praktikami.
Jezuitští misionáři
byli přesvědčeni, že univerzální vůle Boží
spasit svět se naplnila lidstvím Ježíše Krista,
jediného Vykupitele lidstva. Proto se všechny náboženské
a kulturní hodnoty jiných tradic a kultur naplňují
v křesťanství, které jediné může
rozvinout dobré aspekty, v nich možná obsažené.
Tváří v tvář tomuto exkluzivistickému
a absolutistickému postoji křesťanských misionářů
reagovali mnozí, zvláště vzdělaní Číňané
odmítavě a zpochybňovali hypotézy, z nichž
vycházel. Číňané byli ostatně přesvědčeni,
že Říše středu představuje střed světa nejen
v zeměpisném smyslu, nýbrž - díky své
vysoké kulturní, etické a náboženské
úrovni - vrchol lidského vývoje i ve smyslu
kulturním, etickém, politickém a hospodářském.10
Ústředním bodem
kontroverze ve sporu o ritus byla spíše praktická
otázka, zda má být čínským
konvertitům dovoleno nadále praktikovat tradiční
rity, týkající se předků, a účastnit
se uctívání Konfucia, velkého mudrce
čínského národa, anebo zda má být
taková praxe prohlášena za neslučitelnou
s křesťanskou vírou a církevním právem.
Ve skutečnosti bylo ve hře mnohem víc, neboť uctívání
předků bylo ústředním prvkem čínského
chápání vztahů v rodině a mezi
generacemi, a zvláště mezi vládnoucími a
poddanými. A otázka, má-li být
konvertitům dovoleno účastnit se nadále ceremonií
na počest Konfucia, nebyla jen vnitrocírkevním
problémem; rozhodovala totiž o postavení křesťanů
uvnitř společnosti a státu.
V Číně byla centrem
společenského života rodina. Mimořádný význam
tehdejšího uctívání předků, které
se v mnoha částech země udrželo dodnes, je dán právě
touto rolí rodiny. Úcta k předkům jako výraz
piety ze strany synů a dcer je na hodnotové stupnici ještě
výše než loajalita vůči císaři, jíž sama
propůjčuje trvalost. Je tudíž pochopitelné, že
šíření křesťanství v Číně, ale
i v Japonsku, Koreji a Vietnamu, naráželo na tuto
ústřední roli úcty k předkům a kultu
praotců. V očích čínských vládců
podkopávali čínští misionáři stabilitu
státu, když uctívání předků
pranýřovali jako modloslužebnictví a konvertitům
zakazovali se ho účastnit. Obyčej rozšířený
mezi konvertity, totiž ničení desek vztyčených na
počest předků, nebyl považován za pouhý odklon od
prastaré praxe, která vyjadřovala dík a uznání
předchozím generacím za jejich životní dílo.
Byl chápán také jako útok na základní
mravy tradiční společnosti. Křesťanští konvertité
se zdráhali pěstovat prastarou praxi uctívání
předků a Konfucia, čímž v očích svých
krajanů ohrožovali historické trvání čínské
kultury. Negativní postoj konvertitů, kteří ve
starých obyčejích neviděli žádné
náboženské či kulturní hodnoty a považovali
je dokonce za modloslužbu a hřích, nemohla mocenská
místa akceptovat; byl to pro ně akt občanské
neposlušnosti. V očích svých krajanů nebyli
konvertité vlastenci, nýbrž zrádci vlasti,
kteří poslouchali rozkazy cizích misionářů.
Většina jezuitů zastávala
názor, že křesťanským konvertitům by mělo být
dovoleno praktikovat tyto rity i nadále.11
Připojili se k argumentaci mnoha čínských učenců
a dokonce čínského císaře Kchang-si
(1661-1722), že uctívání předků a Konfucia
jsou pouhé civilní ceremonie a nemohou být tedy
považovány za kultické rituály. Názor
jezuitů, že křesťanským konvertitům je uctívání
předků třeba dovolit, byl však pro františkánské a
dominikánské misionáře nepřijatelný,
neboť ti považovali tyto praktiky za modlářství,
neslučitelné s katolickou naukou.
Tyto rozdíly v postoji vůči
čínským ritům pocházejí částečně
z rozdílné zkušenosti, jakou jednotlivé
strany sporu udělaly s tehdy obvyklou praxí uctívání
předků v různých oblastech Číny. Jezuité
měli lepší přístup ke vzdělaným vrstvám
a jejich subtilnějším praktikám i výkladům,
zatímco dominikáni a františkáni vycházeli
spíše ze zkušeností získaných při
styku s prostými sedláky a rybáři
z provincií, kteří pěstovali venkovské
lidové náboženství s odpovídajícími
zvyky a interpretacemi.
Důsledkem byl spor, který vedl
nejen k rozkolu mezi čínskými křesťany i mezi
misijními řády působícími v Číně;
vzbudil dokonce nevůli čínského dvora a samotného
císaře vůči křesťanským misionářům,
jejich křesťanským konvertitům a křesťanství
vůbec. Odmítání starých ritů bylo
pociťováno jako výraz evropské povýšenosti,
která hanobí čínskou tradici a považuje
křesťanství i západní kulturu za nadřazenou.
V očích čínských autorit i čínského
obyvatelstva ohrožovalo křesťanství základní
prvky existujícího společenského řádu,
a představovalo tedy nebezpečí pro mír a harmonické
soužití společnosti. A nadto byli křesťanští
konvertité věrnými stoupenci cizího
náboženství, řízeného zahraniční
autoritou, která se takto vměšovala do vnitřních
záležitostí Číny. Tato cizí autorita se
dokonce odvážila nařizovat čínským křesťanům,
aby vypověděli poslušnost místním úředníkům
a samotnému císaři, kdyby občanské zákony
odporovaly zákonu Božímu - říkala přece, že
řídit se jím je nejvyšší povinností
člověka. Čínští křesťané stáli před
dilematem: Neposlechnout Řím znamenalo dopustit se hříchu
modlářství, a řídit se římskými
nařízeními znamenalo dopustit se neloajality vůči
předkům a autoritám státu.
Dědictvím sporu o ritus je
několik otázek, které mají význam i
dnes: Proč bylo pro první církev teologicky správné,
když se křesťanství vystavovalo vlivu řecké
filosofie, římského právního myšlení
a dokonce zvykům germánských národů? Proč
tatáž svoboda neplatila při pokusu přizpůsobit křesťanství
při setkání s kulturami nejen v Číně,
ale i v dalších východoasijských zemích
jako Japonsko, Korea a Vietnam? Odmítavé rozhodnutí
římských úřadů ve sporu o ritus bylo pro
čínskou vládu podnětem křesťanskou misii ukončit a
křesťanství prohlásit za podvratné
náboženství. Velké množství případů
mučednictví v Číně, ale i v Japonsku,
Koreji a Vietnamu musí být přehodnoceno.12
Z pohledu křesťanů jsou tito mučedníci chloubou
asijských církví, protože poslechli Boha, a ne
lidi. Z hlediska čínských autorit však bylo
potlačování a trestání křesťanů,
kteří odepřeli poslušnost zákonům země, nutným
opatřením k udržení společenské a
politické stability.
Setkání křesťanství
s Čínou v 19. a 20. století, neblaze
ovlivněné aliancí s kolonialismem
Styky křesťanství s Čínou
v 19. a 20. století jsou ovlivněny skutečností,
že snahy katolických a evangelických misionářů
v Číně se jevily jako propojené
s kolonialistickou agresí západních zemí.
Vnitřní síla kdysi tak mocné Čínské
říše upadala a ještě více bylo oslabeno její
postavení mezi ostatními státy. Západní
mocnosti využily této politické, společenské a
kulturní slabosti a soupeřily mezi sebou o sféry vlivu
v Říši středu. Prostřednictvím celé
řady dohod, jimž Číňané říkali „nerovné
smlouvy", nutily zahraniční západní mocnosti
Čínu, aby otevřela své přístavy pro obchod a
dokonce aby dovážela opium.
Podle většiny Číňanů
využívali misionáři těchto „nerovných
smluv", aby své aktivity rozšiřovali na vnitřní
oblasti Číny. Když křesťanská misie, často
agresivní, narazila na odpor místních
politických nebo náboženských institucí
a misionáři byli napadeni, používaly západní
mocnosti tyto „misijní incidenty" jako důvod
k rozšiřování sféry vlivu; záminkou
jim přitom byla ochrana misionářů. Privilegium
exteritoriality platící pro zahraniční
misionáře se přenášelo i na čínské
konvertity, kteří po přijetí křtu už nebyli
podřízeni čínské legislativě. To posilovalo
v čínské společnosti dojem, že křesťanství
je v Číně čímsi cizím, co se do značné
míry opírá o koloniální mocnosti.
Mezi Číňany se ujalo rčení „o křesťana víc
- o Číňana méně", vyjadřující
názor, že Číňan obrácený na
křesťanství přestává být věrným
občanem státu.
Výbuch nenávisti proti
křesťanství a misiím v tzv. boxerském
povstání (1900-1902) ukazuje, jak značně zesílila
averze vůči křesťanství, které se v zájmu
své ochrany a dalšího rozvoje příliš opíralo
o koloniální vlády. Poměr tehdejších
zahraničních křesťanských misionářů k Číně
a jejím kulturním, společenským a náboženským
tradicích se nápadně lišil od postoje misionářů
17. a 18. století. Kdysi vysoce respektovaná Říše
středu podle jejich názoru upadala a už nebyla onou
velkolepou civilizací, srovnatelnou s evropskou kulturou
nebo ji dokonce převyšující.
Dalším důležitým rysem
činnosti těchto misionářů byl boj s chudobou a hladem
širokých vrstev čínského obyvatelstva.
Ušlechtilý úmysl pomáhat chudým v duchu
křesťanské lásky k bližnímu byl zastíněn
spojením s misijními aktivitami, zaměřenými
na získávání nových konvertitů.
Potenciální konvertité byli k vyučování
v křesťanské víře lákáni slibem
bezplatného stravování v misijních
stanicích, čímž se množili tzv. „rýžoví
křesťané".
Tvrdošíjné přesvědčení
o nadřazenosti Evropy, široce rozšířené mezi
zahraničními misionáři, vedlo k tomu, že kněžím
čínského původu byl po dlouhou dobu odpírán
biskupský úřad. Prvních šest katolických
biskupů vysvětil v Římě teprve v roce 1926 papež
Pius XI., i tehdy ještě přes odpor mnoha zahraničních
misionářů v Číně.
Tážeme-li se, jaké
dědictví zanechalo toto období vzájemných
styků křesťanství a Číny, pak nejdříve
člověka napadne, že těsné spojení misijních
aktivit s koloniálními mocnostmi bylo pro
náboženské a duchovní poslání
misií kompromitující. Povýšená
ješitnost a nacionalismus zahraničních misionářů
prakticky znemožnily plodný kontakt s čínskými
kulturami, náboženstvími a tradicemi. A tím, že
dlouho váhali předat církevní vedení do
rukou čínského kléru, brzdili rozvoj místní
církve.
Čína a křesťanství
v Čínské lidové republice
Za čínské občanské
války (1946-1949) mezi Kuomintangem v čele s Čankajškem
a Mao Ce-tungovými komunisty podporovali katolíci i
protestanté nacionalisticky orientovanou vládu. Pro
čínské křesťany byla komunistická ideologie
se svým bojovným ateismem nepřijatelná. Naopak
čínští komunisté viděli v čínských
křesťanech nepřátele - podporují přece vládu
Kuomintangu a nejsou vlastenci, protože mají spojení
se zahraničím. Jak odpovídalo marxistické
kritice náboženství, čínští
intelektuálové13
a později čínští komunisté považovali
křesťanství, konfucianismus a všechny ostatní
náboženské tradice Číny za pověru. Zpočátku
byli čínští komunisté přesvědčeni, že
všechna náboženství zmizí sama, jakmile bude
vybudován socialistický stát. Pak přestanou
náboženství hrát přechodnou roli opia
lidstva - přestanou být lékem, který
pomáhá lidem přežít v těžké
sociální situaci.14
Ve své náboženské politice rozlišovali
komunisté mezi „feudálními pověrečnými
praktikami", jakými jsou lidová náboženství,
a „náboženskými aktivitami" velkých
náboženských společenství uznávaných
vládou, které považovali v „aktuální
společenské situaci" za „legitimní". Ve svém
postoji vůči komunistické vládě byli čínští
křesťané rozpolceni. Většina katolíků i mnozí
protestanté se zdráhali spolupracovat s ateistickým
režimem a snažili se přežít v podzemí jako
náboženská společenství státem
neuznaná. Menší skupiny katolíků a
protestantů se připojily k vlasteneckým organizacím,
jakými byly např. protestantské křídlo Hnutí
trojí samostatnosti (Three-Self Movement: vlastní
řízení, vlastní financování,
vlastní propagace) nebo Čínské katolické
vlastenecké sdružení.
Ve zmatcích „kulturní
revoluce" (1966-1976) byly činěny pokusy vyhubit všechny formy
náboženského života ve veřejnosti a místo
toho propagovat ateismus. Za Tcheng Siao Pchinga nastupuje v rámci
reformní politiky i nová náboženská
politika. Článek 36 ústavy z roku 1982 zaručuje
každému občanovi náboženskou svobodu.15
Náboženský život v následujících
letech sílil, a to navzdory opakovaným represivním
opatřením vládních orgánů proti všem
vládou neuznaným formám náboženské
aktivity.
V katolické církvi došlo
k rozkolu; šlo přitom o postoj k papeži a jeho právu
jmenovat biskupy. Dopis papeže Benedikta XVI.16
čínským katolíkům představuje pokus nastolit
znovu jednotu čínských katolíků a připravit
cestu k navázání diplomatických vztahů
mezi čínskou vládou a Vatikánem. V tomto
dopise papež uznává, že v oblasti svobody náboženství
bylo dosaženo pokroku a že náboženství, včetně
křesťanství, mohou v dnešní Čínské
lidové republice hrát stále významnější
roli.
Dalším, do jisté míry
ironickým příznakem oživení náboženství
jsou opakovaná napomínání komunistického
stranického vedení, že členům strany není
dovoleno účastnit se náboženských aktivit a
především vstupovat do náboženských
organizací.17
Na druhé straně vláda zahájila kampaň za
„harmonickou společnost", jíž může být dosaženo
jedině tehdy, budou-li se všechny společenské skupiny,
v neposlední řadě náboženství, podílet
na uskutečnění tohoto cíle. Komunistické kádry
již v minulosti neochotně přiznaly, že příspěvek
náboženství ke zvyšování
sociálního pokroku a morálky ve společnosti
může být cenný. Angažmá křesťanských
organizací ve zdravotnictví, výchově a na poli
sociální péče vláda v omezeném
rozsahu povoluje. Lze zaznamenat i rostoucí zájem o
fenomén náboženství v akademické
oblasti. Ústav pro světová náboženství
Akademie společenských věd v Pekingu a jiné
universitní ústavy vydávají nové
studie k dějinám, problémům a funkci náboženství
v dnešní Číně. Jen zřídka se tyto
studie a mezinárodní konference zabývají
křesťanstvím obecně a jeho rolí v Čínské
lidové republice. Vliv těchto akademických studií
s tématikou křesťanství je v současné
době větší než vliv spíše skromných
příspěvků protestantských a katolických
teologů v církevních zařízeních.
Závěr
Tento letmý pohled na několik století vzájemných
styků křesťanství a Číny nám dává
hrubou představu o četných obtížích, které
provázely tento střet odlišných kulturních,
náboženských a antropologických myšlenek.
Ukazuje nedorozumění, lidská selhání,
ale i možnosti a výzvy. Při sporu o ritus na sebe narazily
čínský kulturní i náboženský
názor, že v Číně dosáhl kulturní
vývoje dokonalosti, a nárok křesťanství stát
se jediným pravým světovým náboženstvím.
Křesťanská misie novější doby utrpěla svým
těsným spojením s koloniálními
mocnostmi a nedostatkem znalostí čínské tradice
a respektu k ní; z toho důvodu se jí
nepodařilo v Číně skutečně zapustit kořeny. Na
vrcholu kulturního boje mluvili znalci Číny dokonce o
zániku křesťanského života v Číně. Že
tam dnes prožíváme znovuoživení křesťanství,
a tedy i náboženského života obecně, je svým
způsobem zázrak, který často přehlížíme,
neboť se příliš zaměřujeme na porušování
svobody náboženství, ke kterým stále
ještě běžně dochází. Vynucená izolace od
misijních center v cizině a pronásledování
v době kulturní revoluce způsobily, že vzniklo
skutečné čínské křesťanství, které
se stává vlivným náboženským a
duchovním činitelem pro mnoho lidí v moderní
Číně, čelící globalizaci a modernizaci, kteří
hledají orientaci.
Autor
Georg Evers, nar. 1936 v Emmerichu, 1958-1961 studium
filosofie v Mnichově, 1962-1964 studium japonštiny, dějin a
kultury v Kamakura, 1965-1969 studium teologie na Sophia
University Tokyo; 1969-1972 promoce u Karla Rahnera v Münsteruna
téma Teologie misií a náboženství;
1973-1979 spolupráce na Ekumenických studiích a
vzdělávání dospělých (Bendorf bei
Koblenz); 1979-2001 poradce pro oblast Asie v Misiologickém
institutu (Cáchy), rozsáhlé
cesty po Asii a spolupráce na mnoha teologických
konferencích Sdružení asijských biskupských
konferencí (FABC).
Četné publikace v oblasti teologie misií.
Časopis Concilium přinesl naposledy jeho článek „Das
Problem des Martyriums in den Missionsländern/Problém
mučednictví v misijních zemích" v seš.
1/2003
Z Concilia 2/2008 přeložila Helena Medková
1Jako
první použil termín „zmeškané příležitosti"
(„occasions manquées") René Laurentin; viz René
Laurentin, Chine et
Christianisme, après les occasions manquées, Paris
1977.
2Viz
Roman Malek (ed.), Fallbeispiel
China. Ökumenische Beiträge zu Religion, Theologie und
Kirche im chinesischen Kontext, Nettetal
1996. V této knize je Čína popsána jako
„prubířský kámen" křesťanské
misie.
3Yves
Raguin, China's
First Evangelization by the 7th
and 8th
Century Eastern Syrian Monks,
v : Roman Malek (ed.), The
Chinese Face of Jesus Christ,
sv. 1, Nettetal 2002, 159-179. Steve Eskilden, Christology
and Soteriology in
the Chinese Nestorian Texts, v: Malek (ed.), The Chinese Face of
Jesus Christ, op. cit., 181-218.
4Jean
Charbonnier, Histoire
des Chrétiens de Chine,
Paris 1992, 43-79.
5Viz
George Minamiki, The
Chinese Rites Contoversy from its Beginning to Modern Times, Chicago
1985; David E. Mungello (ed.), The
Chinese Rites Controversy: Its History and its Meaning, Nettetal
1994.
6„Z
misiologického hlediska je význam sporu o ritus, této
dramatické kapitoly raných dějin misií v Číně,
očividný. Není pochyb o tom, že vyústění
poslední fáze tohoto staletí trvajícího
sporu [...] zpečetilo osud raných misijních snah
v Číně." Viz Erich Zürcher, Jesuit
Accomodation and the Chinese Cultural Imperative, v:
Mungello (ed.), The Chinese Rites Controversy, op. cit., 31-60; 31.
7Claudia
von Collani, P.
Joachim Bouvet SJ. Sein Leben und Werk, Nettetal
1985.
8To
vyplývá z krátkého popisu podstaty
křesťanství od proslulého Paula Sü Kuang-čchi,
jehož obrátil na víru Matteo Ricci. Označuje
křesťanství čtyřmi čínskými znaky: qu
fo, bu ru. To
znamená: Odmítá buddhismus a propaguje
konfucianismus. Viz J. Charbonnier, Historie
des Chrétiens de Chine, op.
cit., 139n.
9Erich
Zürcher to nazývá „dalekosáhlou novou
interpretací, zkrácením a faktickou deformací
křesťanské zvěsti". Viz Zürcher, Jesuit
Accomodation, op.
cit. 31-64; 49.
10„Že
by Ježíš Kristus mohl být nejuniverzálnějším
člověkem, nepředstavuje pro čínského myslitele
žádný velký problém, poněvadž sám
myslí v univerzálních dimenzích.
Vlastním problémem je Ježíš z Nazareta,
tj. skutečnost, že se rozhodující čin Boží
spásy udál a děje v osobě, která není
Číňanem. Tomu se hrdost čínského myslitele
vzpírá." Luis Gutheinz, China
im Wandel. Das chinesische Denken im Umbruch seit dem 19.
Jahrhundert, München
1985, 131.
11V tomto
případě záleží značně na používané
terminologii, protože mluví-li se o „kultu praotců", je
podobná praxe považována za modloslužbu, tudíž
za neslučitelnou s křesťanstvím. Mluví-li se
naproti tomu o „uctívání předků", patří
příslušné úkony k etickému
postoji, jakým je respekt vůči zemřelým, a jako
takové nepodléhají žádnému
náboženskému nebo teologickému hodnocení.
12Georg
Avers, Das Problem des
Martyrium in den Missionsländern, v:
Concilium 39 (2003), 74-82.
13Hnutí
za novou Čínu, které zahájili po první
světové válce pod názvem „Hnutí 4.
května" pekingští studenti (začalo 4. května 1919
demonstracemi proti Versailleským smlouvám), odmítalo
konfucianismus (pod heslem „Ta-tao Kchung-ťia", tj. „Rozmlátit
Konfuciův krám") a vítalo vědu a demokracii („Mr.
Science and Mr. Democracy") jako západní myšlenky,
které mohou pomoci při modernizaci Číny. Západní
náboženské představy jako křesťanství
nebyly na této cestě považovány za užitečné.
14Viz
Zhuo Xinping, Theorien
über Religion im heutigen China, v:
Malek (ed.), Fallbeispiel China, op.cit., 417-426.
15Čl.
36 čínské ústavy z roku 1982 říká:
„Občané Čínské lidové republiky mají
svobodu náboženství. Žádný státní
orgán, žádná společenská organizace
ani žádný jednotlivec nesmí občany nutit
vyznávat či nevyznávat nějaké náboženství
a nesmí znevýhodňovat ty občany, kteří se
k nějakému náboženství hlásí
anebo nehlásí. Stát chrání
normální náboženské aktivity. Nikdo
nesmí využívat náboženství
k aktivitám, které ruší veřejný
pořádek, škodí tělesnému zdraví
občanů nebo zasahují do výchovného systému
státu. Náboženské organizace a záležitosti
nesmějí být ovládány žádnou
zahraniční silou."
16Papež
Benedikt XVI., An die
Bischöfe, die Priester, die Personen des gottgeweihten Lebens
und an die gläubigen Laien in der katholischen Kirche der
Volksrepublik China, Cittá
del Vaticano, 29. 6. 2007
(www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/letters/2007/documents/hf_ben-xvi_let20070527_china_ge.html.
17Zdá
se, že členům komunistické strany je bráněno plně
využívat ústavou zaručené svobody
náboženství, neboť smějí pouze „nehlásit
se k žádnému náboženství",
avšak nikoli „hlásit se k nějakému
náboženství".