Několik sociologických poznámek
Závěrečná
část přednášky Jolanty Babiuchové pronesené na zasedání Výboru evropských biskupských
konferencí v Praze 8. 9. 1993 Lze pozorovat ústup důvěry
v rychlý úspěch "fáze přechodu" východní Evropy. Proto role církve jako elementu
stabilizujícího stálost tohoto přerodu nabývá stále více na důležitosti.
Přesto však ji v dnešní době opouští značné množství
lidí, kteří se k církvi hlásili za komunismu. Není to proto, že by jejich
křesťanská víra zeslábla, ale proto, že pochopení této víry a povinnosti
z ní plynoucí je vzdálily od církve.
Rovněž existuje početná skupina těch, kteří skutečně věří, že
v nových podmínkách se církev "změnila" k horšímu a že především
jednoduše hledá, jak by si uchovala svou moc a svá privilegia, a již není
útočištěm pro jejich cítění a náboženskou spiritualitu.
Současně zaznamenáváme, že vůči církvi nepanuje všeobecná
lhostejnost. Po pravdě řečeno, velké
množství nejvášnivějších debat nedávné doby bylo právě o významu náboženské
víry a o místě, jaké by církev měla zaujímat ve státě a v demokratické
společnosti.
Pozorování, která budou následovat, vycházejí ze situace,
která v současnosti panuje v mé zemi, v Polsku. Lze je však
stejně aplikovat i na jiné země východní Evropy. Ve skutečnosti všude lidé
dosvědčují, že církev je pro ně důležitá, ačkoli připouštějí, že je velmi často
rozčiluje a znechucuje. Církev by se
v současnosti měla obnovit na pevných základech, které jí umožnila
vybudovat zkušenost obtížných let. Nemůže a nesmí se pokoušet vracet
k situaci, která existovala před komunismem a která by umožňovala opakovat
omyly minulosti. Znehodnotily by se tak zkušenosti nabyté v průběhu
uplynulých desetiletí. Mnozí lidé se totiž domnívají, že církev právě o takový
návrat usiluje. Pohleďme na některá nebezpečí, která tento stav věcí přináší.
Prvním nebezpečím je běžná představa, že se církev snaží
rozšířit svou organizaci na úkor svých vztahů se společností. Je zajisté
pochopitelné a potřebné, že církev po pádu komunismu obnoví svou chatrnou
infrastrukturu. Ale bylo by omylem
soustředit se pouze na její vnitřní záležitosti, snažit se znovu pozlatit její
institucionální obraz, a přitom zcela ignorovat pochybnosti a obavy
společnosti, v níž se církev nalézá.
V řadě zemí východní Evropy se církvi vyčítá triumfalismus.
Nepodléhá však církev ve skutečnosti jistému druhu defétismu, poraženectví?
Snaží-li se posilovat svou pozici právními a institucionálními prostředky, dělá
to proto, že je silná, nebo právě proto, že se ve skutečnosti cítí slabá? Slabost a dezorientovanost církve vyplývá
z faktu, že už se neumí chopit iniciativy. Cítí se izolována a vystavena
tlakům: to vyvolává dojem, že se v podstatě uzavřela do mlčení ve vztahu
k těžkým novým problémům, kterým společnost čelí, jako jsou např. chudoba
a nejistota, nacionalismus a xenofobie, nezaměstnanost a nenávist vůči
uprchlíkům.
Jako v předválečném období i dnes nejvyšším
představitelům církve opět schází sociální cítění. Zdá se, že církev zřejmě
skutečně ztratila ohleduplný přístup vůči věřícím, který ji charakterizoval
v létech komunismu. Činí spíše dojem, že už není citlivá k názorům
lidí, a raději hanobí než toleruje každou debatu o své morální a teologické
nauce.
Spasit duše a vylepšit církev mohou být dva aspekty stejné
reality, ve skutečnosti je však zřejmé, že to první musí mít přednost před
druhým, a není někdy snadné přesně vymezit vztahy, které by měly mezi oběma
existovat. Jisté je znamením doby, že
svět, a zejména mladí lidé, očekávají obnovu církve, kde by náboženské potřeby
hrály hlavní roli, a teprve na druhém místě by byly diskuse morální a
politické.
Církev ve velké části východní Evropy se však zdá být více
zaměstnána vytvářením role, kterou by měla ve státě napříště hrát, než aby se
sympatiemi a originálně odpovídala na pochyby a dilemata lidí. Může být
pochopitelné a dokonce zákonité, že není připravena vyrovnat se
s demokracií a pluralismem. To ovšem
nesmí v žádném případě sloužit za záminku, že o odpověď na tuto výzvu
nemusí usilovat.
Jestliže část společnosti nechá padnout některé projevy
křesťanství, neznamená to, že chce opustit křesťanskou víru, nýbrž pouze
institucionální formu, která se jí dává. Kritizovat církev v tomto smyslu
znamená kritizovat její institucionální postoje. Těžko bychom to
s jistotou považovali za kritiku hodnot zbožnosti a křesťanské
spirituality. Je tedy naprosto mylné předpokládat, že kritika církve - kritika
přijímaná na Západě s klidem - je příznakem útoku na křesťanství.
Kromě toho by církev dále měla mít dostatek důvěry ve své
další přežití skrze milost a víru. Když se zabývá zákony a strukturami,
vyjevuje svůj nedostatek důvěry. Lze z toho usuzovat i na nedostatek důvěry
ve specifickou povahu jejího kontaktu s Bohem - aniž bychom se zmiňovali o
jejím nedostatku víry v lidi a v platnost jejich volby.
Druhé nebezpečí lze popsat jako mimořádné horlivé pátrání
po vnějších nepřátelích, které se pojí s tendencí označovat je pouze
vágními etiketami. Někdy dělá tón
určitých nedávno pronesených deklarací dojem - a ať nám je prominuto, - že
pronásledování a útlak věřících stále ještě existuje, a je dokonce krutější než
v nejhorších létech stalinismu. Na
místo nepřítele zvaného komunismus se společnosti namlouvá, že má před sebou
jiného nepřítele zvaného "liberalismus", jehož metody útlaku se sice změnily,
ale jehož nepřátelské postoje zůstaly více méně stejné. Krom toho je "liberalismus" obecně chápán velmi volně. Zdá se, že tuto nálepku lze aplikovat na vše, co není otevřené křesťanské a co by
církev mohlo podle jejích esoterických interpretací nějak ohrožovat.
Ve východní Evropě neexistuje prakticky nic, co by tomuto "liberalismu" bylo podobné. Navíc klást rozdělovací znaménko mezi "liberalismus"
a křesťanství znamená ve svých důsledcích sledovat špatnou stopu. Ve
skutečnosti používání této nálepky zmatečně - jak tomu dnes bývá - může nadto
ukazovat problém identity uvnitř církve samé i nedostatečnou identifikaci
konkrétního a objektivního ohrožení. Stejné nebezpečné je také mystizovat
nebezpečí "liberalismu", které staví věřící katolíky před chybnou volbu: buď
být na straně církve proti pluralitní demokracii - nebo být na straně
pluralitní demokracie proti církvi.
Během posledních padesáti let církev žila v ohni
skutečného útoku, proti němuž musela bránit své členy a vytrvat
v umlčujícím útlaku. Můžeme ale prohlásit, že útoky, které podstupuje
v dnešní době, jsou spíše imaginární než skutečné, a že "nepřítel" je
z velké části plodem její představivosti a asi dokonce i z velké
části její vlastní vůle.
Církev se dopouští omylu, když si přivlastňuje defenzivní
chování srovnatelné se svým chováním za komunismu. Rovněž upadá do omytu, když
se snaží chránit věřící proti cizím vlivům a když dopouští, aby se její .pocit
ohrožení" stal základem subjektivních a svévolných gest. Zejména upřesněme, že není korektní
kvalifikovat domnělé odpůrce nepřesnými přívlastky. Církev tak jednat nesmí a
měla by zrazovat ostatní od toho, aby činili něco podobného. Výrazy jako
.liberální tendence" a .liberální síly" by měly být z jejího slovníku
vymýceny. Musí předkládat spravedlivé důkazy těm, kteří ji kritizují, a nesmí
je pouze označovat za vinné tím, že je někam přiřadí.
A především církev nesmí mít potřebu nepřítele, aby hrála
svou roli osvoboditele. Během dlouhé
doby se od každého kněze požadovalo, aby hájil víru a bránil pravověrné hodnoty
a chvályhodné tradice. Církev byla tudíž církví boje a odporu. Nyní je zapotřebí,
aby se stala církví důvěry a smíření. Je ostatně jistě na újmu niternosti, že
přikládá přílišnou důležitost ohrožením a nebezpečím - ta zaznamenává, neboť je
jí zcela nemožné si upřímné položit otázku po své slabosti a svých
rozporech. Třetím nebezpečím je, že se
bude šířit současný názor na církev jako na organizaci, která už nestojí na
straně chudých a která je charakterizována stejné jako v předválečném
období svým příklonem k moci a časnému majetku. Většina odvolávek na bohatství církve je
jistě klamná a chybná; nezůstává však skryto, že určité aspekty finanční
politiky církve byly prováděny s neoddiskutovatelnou neobratností. Je
třeba brát ohledy na přecitlivělost lidí tváří v tvář těmto otázkám -
zejména ve chvíli, kdy se společnost zmítá ve své současné zhoršující se
situaci a nepřijímá žádnou radu ani vybídku ze strany církve co se týče majetku
a náležitého postoje vůči ekonomickým změnám.
Právě se tvoří konzumní společnost, která dává najevo, že
v ní existují tendence považovat chudobu za projev neúspěchu nebo důsledek
méněcennosti. Za těchto okolností bude
víc než kdy jindy potřebné a logické .být na straně chudých".
Pro všechno své bojácné odmítání je církev mimoto široce
vnímána jako by stála coby uzavřený celek po boku politické pravice, a propůjčovala
svou autoritu konzervativním demokratickým křesťanským skupinám a
v jistých případech dnešním reprezentantům z módy vyšlé
nacionalistické tradice. Není
nebezpečné, když se dnes věřícím nabízejí jen dvě - bezpochyby .represívní" -
možnosti: doktrína, předpokládající pouze jedinou cestu spásy v podřízení
se příkazům církve, a jiné jednoznačné příkazy, řídící správu světského blaha a
privilegií?
Zatímco rovnostářská percepce spravedlnosti a ekonomického
života zůstává v populaci hluboce zakořeněna, zdá se mi, že církev
východní Evropy by mohla přijmout za své city, vyjadřované anglikánskou písní
pro děti z XIX. století All Things Bright and
Beautiful: Bohatý muž si palác postavil, / u jeho dveří vidíš žebráka. /
To Pán Bůh je tak oba vytvořil, / jak pána, tak i toho chudáka.
Je vhodné připomenout, že v církvi není dostatek
jasné víry ani radostné naděje. Prozrazuje to skutečnost, že se zdá, jako by
většina kněží postrádala nejzákladnější smysl pro humor. Příliš často používají
pochmurný a didaktický tón řeči. Víra se však nepřenáší důkazy, ale musí být
nakažlivá. Vizi Evangelia, kterou by
kněz chtěl zprostředkovávat věřícím, musí mít napřed v sobě. Jeho
představa se tedy nepřenáší hantýrkou, které rozumí pouze duchovní elita, ale
jasnou řečí, která zdá se v komunikaci církve často schází. Církev proto
musí nevyhnutelně zaplatit cenu poklesem svého vlivu. Ano, církev má legitimní pochybnosti o
určitých moderních pojetích svobody, vlastních části společnosti jak uvnitř,
tak vně církve. Ale církev musí sama poznat, že tyto negativní vlivy by byly
nakonec nejlépe potřeny pouze opačným vlivem, působícím tak účinným způsobem,
že přesvědčí a obrátí skeptiky i nerozhodné.
Je třeba nahlédnout možnost, že to, co bylo správně
používáno za časů komunismu, nemusí mít stejný pozitivní účinek v dnešní
době a že dřívější síly církve se mohou snadno stát jejími současnými
slabostmi. Uveďme si jako příklad
ztotožnění křesťanství výlučně s hodnotami a principy. Tento typ křesťanství hrál v době
komunismu důležitou roli. V 70. a
80. letech bylo skutečně mnoho lidí, kteří poté co odvrhli marxismus svého
mládí došli k duchovní a intelektuální útěše v morálních nabídkách
křesťanství. Jistý počet mezi nimi dokonce potom přijal s otevřenou náručí
křesťanskou víru.
Zkráceně řečeno, nedávná minulost nám ukázala rozhodující
důležitost etiky. Je však třeba stále
zdůrazňovat, že jakkoli jsou etika a náboženství těsné spojeny, nelze je
ztotožnit. Identifikovat křesťanství s morálními hodnotami má nakonec za
následek jakousi formu moralismu, která svým přísným a formálním příklonem
k určité morálce brání odlišným interpretacím, brání aplikaci a uplatnění
metafyzické dimenze základních hodnot.
Právě taková identifikace - ať jakkoli problematická - měla pozitivní
důsledky jako prostředek boje proti nespravedlnostem komunismu. Jak si dobře
vzpomínáme, bylo lepší být s církví ze špatných důvodů než s ní nebýt
vůbec. Za dnešních dnů je to však v každém případě překážkou plného
pochopení víry. Církev se ale brání kritice požadující, aby církevní morální
nauka neměla rak velké praktické důsledky v ustanoveních týkajících se
chování kněží a věřících.
Všeobecné se uznává potřebnost solidních etických základů
ve všech oblastech života - v ekonomii, politice, výuce nebo kultuře. Toto
poznání musí vyvolat vědomí povinnosti k lidské svobodě, která musí mít
antropologický rozměr. Stejné tak je možné chránit ji právně a institucionálně,
ale bez bezpečného etického základu nelze být na ni nikdy hrdý. Z druhé strany musí církev akceptovat,
že se vážné diskutuje o, pochopení a interpretaci hodnot. Jinak by mohl
vzniknout .křesťanský postoj" vně církve - to znamená postoj schopný nabídnout
srozumitelnou morálku, který však odmítá autoritu církve definovat
.křesťanskost" ve způsobech jednání.
Závěrem bych chtěla zkoumat jiný problém, který byl zmíněn
v následující deklaraci učiněné na konci roku 1991 Synodem evropských
biskupů: .zhroucení komunismu zpochybňuje všechny kulturní, sociální a
politické proudy evropského humanismu v podobě určené ateismem, a to nejen
pouze v jeho marxistické podobě" (Závěrečná deklarace Synodu evropských
biskupů).
Já osobně spatřuji v tomto způsobu myšlení nebezpečí,
protože předpokládá, že je to ateismus, kdo je zodpovědný za současné problémy
společnosti. Když ovšem zkoumáme zdroje
ateismu, jsme nuceni přiznat, že alespoň část z nich je způsobena slabostí
církve samé. V důsledku toho musí církev při svých úvahách o ateismu
poznat své neúspěchy a mezery. Dále bude nutné, aby na zpracování tohoto
problému spolupracoval Východ i Západ.
Moje pesimistická pozorování jsou zřejmě příliš břitká, Doprovází je
však naděje a přesvědčení, že mluvíme-li o .církvi", máme na mysli široké a
rozčleněné společenství, v němž zmiňované neúspěchy současnosti jsou ve
skutečnosti pro většinu pouze opakováním chyb minulosti. Jinak však jsou
znamení slabosti a protichůdnosti, která nalézáme, doprovázena často úctyhodným
působením a trvalou tvořivostí.
Zajisté existují nebezpečí, před nimiž se církev musí
střežit a která musí vnímat. Jednou z největších současných výzev je
prohlédnout skrz hradbu iluzí a mít moudrost stejně jako prozíravost, abychom
viděli to, co se v dnešní době ve skutečnosti skrývá v mlze
zkreslování a polopravd. Pravý problém
nespočívá v možnosti; že se na obzoru objeví nové katastrofy -
s katastrofami jsme se naučili žít, vždy byly a budou přicházet i nadále.
Co je důležitější: správně předvídat, jak se ty poslední katastrofy budou dále
vyvíjet. Současná krize vyplývá rovněž ze skutečnosti, že naše civilizace, jak
se zdá, popírá hodnoty, na jejichž základě byla zřejmě vybudována. V současné situaci budeme muset dříve či
později zvolit mezi dvěma možnými stanovisky: Buď si sami sobě i ostatním vážně
položíme otázku po konkrétnějším a sdílnějším způsobu projevu, a tak krizi
překonáme. Nebo dopustíme, aby boj o bohatství a vedoucí postavení přinesl své
důsledky, a církev v lepším případě bude hrát roli pasivního diváka,
v horším kooptovaného doplňku.
Co se mne týče, chtěla bych vědět, jak budou zodpovězeny
.otázky", na něž jsem narážela dříve - otázky pokládané církví za totalitního
komunismu, v době, kdy by se zdálo, že to, co se nám ohlašuje, by měla být
budoucnost míru, spravedlnosti a svobody, v níž se církev dostatečně
poučila, aby se vyhla týmž omylům. I společnost by měla být skutečně odměněna
za boj, v němž bylo obětováno značné množství životů a osudů.
Z francouzštiny přeložil P.K.